Interaktivy preklad PG


Das Leben


Der Begriff des Menschen vom Leben war bisher falsch. Alles, was er Leben nannte, ist nichts weiter als eine getriebene Bewegung, die nur als natürliche Auswirkung des eigentlichen Lebens angesehen werden darf.

In der ganzen Schöpfung ist also formend, reifend, erhaltend und zersetzend nur die Nachwirkung der mehr oder weniger starken Bewegung. Der Menschenverstand hat diese Bewegung als das höchste erforscht und darin seine Grenze gefunden. Weiter kann er nicht in seiner Forschung kommen, weil er selbst ein Produkt dieser Bewegung ist. Deshalb nannte er sie als das höchste seiner Erkenntnis einfach „Kraft“ oder „lebende Kraft“, oder er nannte es auch „Leben“.

Es ist aber weder Kraft noch Leben, sondern nur eine natürliche, unvermeidliche Auswirkung davon; denn Kraft ist nur im Leben selbst, ist eins mit ihm, unzertrennlich. Da nun die Kraft und das Leben unzertrennlich ist, die Schöpfung aber nur aus Bewegung geformt, erhalten und wieder zersetzt wird, kann auch innerhalb der Schöpfung weder von Kraft noch von Leben gesprochen werden.

Wer also von Urkraftentdeckung oder gar Urkraftausnützung durch Maschinen sprechen will, befindet sich in einem Irrtume, weil er diese innerhalb der Schöpfung gar nicht finden kann. Er hält etwas anderes dafür und bezeichnet es nur nach seiner Anschauung fälschlich mit „Kraft“. Ein solcher Mensch beweist aber damit, daß er keine Ahnung von den Vorgängen in der Schöpfung oder von dieser selbst hat, wofür ihm jedoch kein Vorwurf gemacht werden kann; denn er teilt dieses Nichtwissen mit allen seinen Mitmenschen, ob gelehrt oder ungelehrt.

Deshalb habe ich in meiner Botschaft von Anfang an von einer die Schöpfung durchströmenden „Kraft“ gesprochen, weil ich vieles nur auf diese Weise den Menschen verständlich machen konnte.

Sie würden meine Darlegungen sonst überhaupt nicht begriffen haben. Nun aber kann ich darin weitergehen und ein Bild geben, das die Vorgänge alles Geschehens in nüchterner Weise widerspiegelt. Neuartig ist diese Schilderung, aber sie verändert nichts an meinen bisher gegebenen Erklärungen, sondern alles bleibt genau so, wie ich sagte, und ist wirklich. Das neue an meiner jetzigen Wiedergabe ist nur anscheinend, weil ich es diesmal anders beleuchte.

Ich gebe damit eine feste Grundlage, eine große Schale, in die der Mensch alles in der vorstehenden Botschaft Gesagte als sich dauernd bewegende, brodelnde Füllung hineinsetzen kann, wodurch es dann ein Ganzes wird, etwas unbedingt Zusammengehörendes, Ineinanderfließendes. Dadurch erhält der Mensch eine für ihn unerschöpfliche, in allem harmonisierende Gesamtübersicht des ihm bis dahin unbekannt gewesenen großen Geschehens, welches sein eigenes Werden und Sein mit in sich trägt.

Der Hörer und der Leser suche sich nun bildhaft vorzustellen, was ich ihm entrolle:

Leben, wirkliches Leben ist etwas vollkommen Selbständiges, vollkommen Unabhängiges. Sonst dürfte es nicht mit „Leben“ bezeichnet werden. Das aber ist allein nur in Gott! Und da außer Gott nichts wirklich „lebendig“ ist, hat auch er allein die Kraft, welche im Leben liegt. Er ganz allein ist demnach auch die oft genannte Urkraft, oder überhaupt „die Kraft“! Und in der Kraft liegt wiederum das Licht! Der Ausdruck „Urlicht“ dafür ist ebenso falsch wie der Ausdruck „Urkraft“; denn es gibt einfach nur das eine Licht und die eine Kraft: Gott!

Das Sein Gottes, der Kraft, des Lichtes, also des Lebens bedingt allein schon die Schöpfungen! Denn das lebendige Licht, die lebendige Kraft kann Ausstrahlungen nicht vermeiden. Und diese Ausstrahlungen nun bergen alles für die Schöpfung nötige.

Ausstrahlung aber ist nicht das Licht selbst!

Also alles außer Gott Bestehende hat seinen Ursprung nur in der Ausstrahlung Gottes! Es ist diese Ausstrahlung jedoch eine für das Licht selbstverständliche Wirkung. Und diese Wirkung war immer da, von Ewigkeit an.

Die Stärke der Ausstrahlung ist nun in der Nähe des Lichtes natürlich die größte, derart, daß keine andere Bewegung darin sein kann als die unbedingte, straffe Vorwärtsbewegung, die in der Ausstrahlung ruht. So geht es von Gott aus weit, in sagenhafte Fernen, deren Ausdehnung sich ein Menschengeist nicht vorzustellen vermag.

Dort aber, wo dann dieses unbedingte Vorwärtsstoßen, das einem andauernden, ungeheuerem Drucke gleichkommt, endlich einmal etwas nachläßt, kommt die bisher nur vorwärtsstoßende Bewegung in eine kreisende Art. Diese kreisende Art wird dadurch hervorgerufen, daß die gleichzeitig wirkende Anziehung der lebendigen Kraft alles über die Grenze der Vollausstrahlung Geschleuderte wieder anziehend zurückreißt bis zu dem Punkte, wo die nur vorwärtsstoßende Bewegung vorherrscht. Dadurch entstehen die kreisenden Bewegungen in elliptischer Form, weil es ja keine eigene Bewegung ist, sondern diese nur durch das über einen gewissen Punkt Hinausgeschleudertsein mit anschließendem Wiederherangerissenwerden durch die Anziehung hervorgerufen wird, die in der Kraft, also in Gott selbst, ruht.

In diesen kreisenden Bewegungen nun, bei denen der ungeheuere Druck der unmittelbaren Ausstrahlung nachgelassen hat, entsteht naturgemäß auch leichte Abkühlung und daraus wieder ein gewisser Niederschlag.

Der Niederschlag sinkt tiefer, oder weiter ab von der ursprünglichen stärksten Ausstrahlung, wird jedoch immer noch gehalten von der alles durchdringenden Anziehung der Kraft, enthält aber gleichzeitig immer noch genügend Vorstoßkraft der Ausstrahlung, wodurch wiederum neue, in immer anderen, aber ganz bestimmten Grenzen verbleibende kreisende Bewegungen erstehen. So erfolgt Niederschlag auf Niederschlag, bildet sich darin eine elliptisch kreisende Bewegungsebene nach der anderen, die Ansammlungen und zuletzt immer festere Formen bringen, mehr und mehr entfernt von der Anfangsausstrahlung und deren ungeheuerem vorstoßendem Drucke.

Die daraus entstehenden Abstufungen geben Ebenen, in denen sich bestimmte Arten zusammenschließen und halten, je nach dem Grade ihrer Abkühlung. Diese Ebenen oder Arten habe ich bereits in meiner Botschaft geschildert, als die großen Grundebenen des Geistigen an oberster Stelle in der Schöpfung, dann des sich daran anschließenden Wesenhaften, des Feinstofflichen und zuletzt des Grobstofflichen mit ihren vielen Abstufungen. Daß dabei alle vollkommeneren Arten höher, dem Ausgangspunkte am nächsten bleiben, weil sie diesem am ähnlichsten sind, ist selbstverständlich, da auf solche die Anziehung der lebendigen Kraft am stärksten wirken muß. — —

Wie ich schon sagte, war die so unfaßbar wirkende Ausstrahlung des Lichtes immer da, von Ewigkeit an.

Doch Gott ließ diese Ausstrahlung nicht weiter wirken und gelangen, als bis zu der Grenze, an welcher der unbedingt vorwärtstreibende Strom noch eine gerade Linie bildete, so daß die reine göttliche Ausstrahlung ohne Abkühlung und die damit verbundenen Niederschläge in aller Klarheit leuchtend noch erhalten blieb. Das bildete die mit Gott selbst ewigseiende, göttliche Sphäre! In dieser Klarheit konnte niemals Trübung kommen, demnach auch kein Abbiegen, keine Veränderung. Nur volle Harmonie mit dem Ursprung, dem Lichte selbst, war möglich. Und sie ist untrennbar mit Gott verbunden, weil diese Ausstrahlung von der lebendigen Kraft als deren natürliche Auswirkung nicht zu vermeiden möglich wird.

Zu dieser unter dem für den Menschengeist unfaßbaren Drucke der nächsten Nähe der lebendigen Kraft stehenden göttlichen Sphäre gehört als äußerster Grenz- und Verankerungspunkt die eigentliche Gralsburg, auch als abschließender Gegenpol zu denken. Sie steht also noch im Kreise des Göttlichen, ist deshalb von Ewigkeit her und wird in alle Ewigkeit unverändert bleiben, auch wenn die Schöpfung einst in Trümmer gehen müßte.

So war es von Ewigkeit an. Etwas für den Menschengeist nicht zu begreifendes.

Erst als Gott in seinem Wollen das große Wort: „Es werde Licht!“ hinaussandte, schossen die Strahlen über die bisher gewollte Grenze weiter in das lichtlose All hinaus, Bewegung, Wärme bringend. Und damit setzte der Beginn der Schöpfung ein, die den Menschengeist gebärend ihm zur Heimat werden konnte.

Gott, das Licht, braucht diese Schöpfung nicht. Wenn er die Ausstrahlung wieder begrenzt auf ihre Unvermeidlichkeit, so daß nur eine Sphäre der göttlichen Reinheit übrig bleibt, in welcher niemals Trübung kommen kann, wie es zuvor schon war, so ist das Ende für das Weitere gekommen. Damit würde aber auch das Sein des Menschen aufhören, der nur darin bewußt sein kann! —

Die unmittelbare Ausstrahlung des Lichtes kann nur Vollkommenes zeugen. In den Veränderungen dieses ersten Druckes jedoch, die durch die immer weiteren Entfernungen entstehen, läßt diese ursprüngliche Vollkommenheit nach, weil sich in der fortschreitenden Abkühlung dauernd Einzelteile trennen und zurückbleiben. Reinheit in Vollkommenheit bedingt den Druck göttlicher Ausstrahlung in seiner höchsten Stärke, wie er nur in der Nähe Gottes möglich ist. Der Druck erzeugt Bewegung, daraus folgernd Wärme, Hitze, Glut. Druck aber ist nur Auswirkung der Kraft, nicht die Kraft selbst; wie auch die Strahlungen nur unter dem Drucke der Kraft erstehen, nicht aber die Kraft selbst sind. Deshalb sind die Strahlungen in der Schöpfung auch nur die Folge einer entsprechenden Bewegung, die wiederum sich nach dem jeweiligen Drucke richten muß. Wo also keine Strahlungen in der Schöpfung sind, dort ist auch keine Bewegung, oder, wie die Menschen irrtümlich sagen, kein „Leben“. Denn jede Bewegung strahlt, und Stillstand ist das Nichts, die Unbeweglichkeit, die von den Menschen Tod genannt wird. So erfolgt auch das große Gericht nur durch den erhöhten Druck eines göttlichen Strahles, der vermittelt wird durch einen in die Grobstofflichkeit inkarnierten Gesandten Gottes, dem Gott einen Funken seiner lebendigen Kraft gegeben hat. Dem Druck dieses lebendigen Kraftfunkens, der natürlich nicht so stark sein kann wie der gewaltige Druck der lebendigen Kraft in Gottvater selbst, kann nur alles das standhalten, was in den Gesetzen der Auswirkung der Gotteskraft richtig schwingt! Denn dieses wird dadurch gestärkt, aber nicht in Weißglut versetzt, weil dazu die Strahlung der Funkenkraft nicht ausreicht. Alles Störende aber wird aus den Angeln gehoben, aus seinen falschen Bewegungen gestoßen, zertrümmert und zersetzt, wozu die Strahlung der Funkenkraft vollkommen genügt. So erfolgt das große Gottesgericht ganz selbsttätig und ist nicht etwa einer Willkür des Gottgesandten unterworfen. Es geschieht einfach auf Grund des Strahlengesetzes, das sich als Folge der Gottkraftausstrahlung bilden mußte; denn alles, was sich recht bewegt im Denken und im Tun, strahlt in der Grobstofflichkeit violette Farbe aus.

Aber was Dunkel ist, vom Übel, oder darnach strebt, sei es im Denken oder dem Verlangen, hat trübes Gelb. Diese zwei Farben sind nun grundlegend für das Gericht! Je nach der Stärke eines Wollens oder Tuns sind auch die Ausstrahlungen dann schwach oder stark. Es kommt mit dem Gesandten Gottes ein Strahl göttlichen Lichtes unverändert in die Schöpfung, damit auch hier zur Erde! Göttliches Licht erstarkt und hebt das Gute, also alles irdisch-violette, während das irdisch-trübe gelb davon zersetzt und vernichtet wird.

Je nach der Art und Stärke eines Wollens oder Tuns ist die Ausstrahlung stark oder schwächer. Und darnach bildet sich dann auch die Art und Stärke der richtenden Auswirkung des göttlichen Lichtstrahles in unbeirrbarer Gerechtigkeit!

Es kann ganz gut gesagt werden, daß die Schöpfung von einem riesenhaften vielfarbigen Strahlungsgeäst umschlossen und durchzogen ist. Diese Strahlungen sind aber nur der Ausdruck der verschiedenartigen Bewegungen, welche aus dem Druck der lebendigen Kraft in Gott ihre Ursache haben. Mit anderen Worten: Gott in seiner lebendigen Kraft hält die Schöpfung. Alles das ist richtig, gleichviel, welche Ausdrucksform dafür gewählt wird, nur muß der rechte Ursprung und Weiterentwickelungsgang genau gekannt sein, wenn man damit etwas anfangen will.

Wie nun der höchste Grad der Hitze weiß erglühen läßt, so ist es auch in der göttlichen Sphäre, während bei Abnahme der Grade nach und nach andere Farben erstehen und sich in dem Erkalten alles mehr und mehr verdichtet!

In diesen irdischen Begriffen weiter zu erklären, will ich sagen, daß der Menschengeist niemals weißglühend werden kann, da er in einer Ebene erstand, in der der Druck sich in Abschwächung befand und diesen höchsten Grad der Hitze nicht mehr zu erzeugen fähig ist. Damit ist er in seinem Ursprung von einer Art, die diesen höchsten Grad der Kraft nicht mehr bewußt ertragen kann. Oder, man kann auch sagen: erst bei einer ganz bestimmten Abkühlung ersteht Geistiges und kann sich bewußt werden. Auch ist die Art, der „Geist“ entstammt, nur noch ein Niederschlag aus der göttlichen Sphäre, der durch die leichte Abkühlung sich bilden mußte, und so fort.

Nun dehnt es sich aber noch stufenartig weiter aus. Der erste Niederschlag aus der göttlichen Sphäre bildet das Reingeistige, welchem die Urgeschaffenen entstammen. Und deren Niederschlag erst bringt die Art, aus dem die Menschengeister sich entwickeln können. Der Niederschlag von dieser Art wieder bringt das Wesenhafte, aus ihm fällt das Feinstoffliche ab, das wiederum als Letztes Grobstoffliches bringt. Doch dabei gibt es noch sehr viele Zwischenstufen jeder der hier genannten Grundarten, auch in dem Göttlichen, welche als Übergänge die Verbindung möglich machen müssen.

Der erste Niederschlag aus der göttlichen Sphäre ist, wie leicht verständlich, auch der inhaltsreichste, konnte deshalb sich selbst sofort bewußt sein, und bildete die sogenannten Urgeschaffenen, während der dann aus diesem ersten Niederschlage folgende weitere Niederschlag nicht mehr so stark ist und sich erst nach und nach zu einem Bewußtwerden entwickeln muß. Diesem entstammen die Menschengeister.

Durch den reicheren Inhalt ihrer Art stehen die Urgeschaffenen deshalb an höchster Stelle in der Schöpfung, da sie den ersten Niederschlag aus der göttlichen Sphäre bilden, während die Menschengeister erst aus dem weiteren Niederschlage ihren Anfang nahmen und selbstverständlich auch bei voller Reife nicht bis zur Höhe der artlich inhaltsreicheren Urgeschaffenen gelangen können, sondern in der Höhe ihrer eigenen Art verbleiben müssen. Zum Höhersteigen fehlt ihnen etwas, das nicht zu ergänzen möglich ist. Außer, es würde ihnen von der lebendigen Gotteskraft direkt etwas zugeführt, was aber nicht auf dem naturgemäßen Durchgangswege zu geschehen vermag, sondern von einem in die Schöpfung versetzten lebendigen Gottesteile ausgehen müßte, da mit diesem als eigene, wirklich lebendige Kraft die im Übergange sonst unbedingt erfolgende Abkühlung der Ausstrahlung aufgehoben ist. Er allein ist deshalb in der Lage, einem Menschengeiste durch seine unmittelbare eigene Ausstrahlung etwas beizufügen, was diesem ermöglicht, die Grenze der Region der Urgeschaffenen zu beschreiten.

Bei dem Hinausschleudern der Ausstrahlung über die Grenze der göttlichen Sphäre, also bei Beginn der Schöpfung, erstand nun an die an der äußersten Grenze befindliche, ewige Gralsburg auf der anderen Seite, also in der Schöpfung geistigstem Teile ein Anbau, so daß auch die Urgeschaffenen auf ihrer Seite den neuen Teil der Burg im Geistigen besuchen können, bis zu der ihnen durch ihre Art nach oben zu gesetzten Grenze. Ein Schritt darüber, also in die göttliche Sphäre, würde für sie sofortige Bewußtlosigkeit, aufgehen in Weißglut bedeuten, wenn... sie diesen Schritt tun könnten. Aber das ist unmöglich, da sie durch den ihnen ungewohnten, viel stärkeren Druck der göttlichen Sphäre einfach zurückgeschleudert werden, oder, anders gesagt, dieser Druck läßt sie nicht eintreten. Er wehrt ihnen in ganz natürlicher Form den Eingang, ohne daß weiteres dabei zu geschehen braucht.

Ähnlich ergeht es den entwickelten Menschengeistern den Urgeschaffenen gegenüber, und deren Aufenthaltsebene.

So steht die Gralsburg heute mit ihrem geistigen Anbau als Mittlerin zwischen dem Göttlichen und der Schöpfung. Durch sie muß alle für die Schöpfung notwendige Strahlung fließen, und der Menschensohn als Gralskönig ist der einzige Mittler, der die Grenze in das Göttliche aus der Schöpfung überschreiten kann durch seine Ursprungsart, welche das Göttliche mit dem Geistigen verbindet. Aus diesem Grunde mußte das Mysterium dieser Verbindung sein.

Weit unter dieser Gralsburg und der Region der Urgeschaffenen liegt erst das Paradies, als höchster, schönster Punkt für Menschengeister, welche sich zu voller Reife im göttlichen Willen, den Gesetzen seiner Ausstrahlungen fügten. — —

In Einzelheiten will ich hier nicht gehen, damit das Bild an sich von dem Geschehen nicht zu breit gezogen wird. Darüber gebe ich noch Bücher für die Erdenwissenschaft heraus zum Studium der Einzelvorgänge, wie zum Beispiel die Entwickelung in den einzelnen Ebenen, deren Wirken untereinander und so fort. Nichts darf übergangen werden, sonst bringt es eine Lücke, die dem Menschenwissen sofort Halt gebietet.

Kommt also nun ein Erdenmenschengeist in seiner Reife nach langer Wanderung zurück an die für seine Art bestimmte Grenze, also das Einsetzen stärkeren Druckes, so kann er nicht noch mehr erglühen, als seine Vollreife ihn schon erglühen läßt. Der erhöhte Druck einer weiterhin verstärkten Kraft müßte die Art seiner Beschaffenheit zerfließen und verbrennen lassen, umwandeln in den Grad erhöhter Hitze, wodurch sein Ich verloren geht. Er könnte dann als Menschengeist nicht mehr bestehen und müßte in dem Weißlicht aufgehend verbrennen, während er schon in der Region der Urgeschaffenen durch den darin höheren Druck bewußtlos wird.

Das Weißlicht, also Gottes Ausstrahlung, in der nur Göttliches bewußt bestehen kann, trägt also in sich alle Grundbestandteile der Schöpfung, die bei langsamer Abkühlung nach unten zu sich absetzen, in der Bewegung formen und geformt zusammenschließen, doch nicht mehr ineinander aufgehen, weil der dazugehörende Druck fehlt. Bei jedem Grad der Abkühlung bildet sich eine bestimmte Ausscheidung und bleibt zurück. Zuerst das Göttliche, später das Geistige und dann das Wesenhafte, bis zuletzt nur die Fein- und Grobstofflichkeit weiter sinkt.

So ist die Schöpfung eigentlich der Niederschlag bei zunehmender Abkühlung des Weißlichtes, der Ausstrahlung des lebendigen Lichtes. Das Geistige, sowie das Wesenhafte, kann sich nur bilden und bewußt werden bei einem ganz bestimmten Grad der Abkühlung, was gleichbedeutend ist mit der Verringerung des Druckes der Ausstrahlung Gottes.

Wenn ich hier von Zerfließen oder Aufgelöstwerden des Menschengeistes bei zu starkem Druck der Ausstrahlung des Lichtes spreche, so ist damit bei dieser Grenze nicht etwa das Nirwana der Buddhisten anzusehen, wie diese vielleicht gern meine Erklärung deuten möchten. Meine jetzige Erklärung ist nur das Geschehen in der Richtung von dem Lichte aus nach unten, während das Nirwana der Höhepunkt sein soll für den Weg aufwärts.

Da würde sich ein Riegel vorschieben; denn um von dieser Erde bis hinauf in das geistige Reich zu kommen, das Paradies, an dessen höchster Grenze dieser Punkt zu suchen ist, muß jeder Menschengeist als „Ichbewußt“ die höchste Reife schon erreicht haben. Reife nach göttlichem Willen, nicht etwa nach Menschendünken. Sonst kann er nicht in dieses Reich. Ist er aber als Geist sich selbst bewußt so weit gereift, so wird er von dem erhöhten Drucke der göttlichen Sphäre an der Grenze streng zurückgehalten, abgestoßen. Er kann nicht weiter! Und er will auch nicht. In der göttlichen Sphäre vermöchte er Freuden nie zu genießen, weil er dort nicht mehr Menschengeist sein kann, sondern zerschmolzen wäre, während er in dem geistigen Reich, dem Paradiese, ewige Freuden findet, und mit Dank gar nicht mehr daran denkt, ganz aufgelöst werden zu wollen.

Außerdem ist er in seiner Vollreife notwendig zu der Hebung und Vervollkommnung der unter ihm liegenden Ebenen, die in weiteren Niederschlägen einem noch weniger starkem Drucke standzuhalten fähig sind als er. Dort ist er, der Menschengeist, der Größte, weil er stärkerem Drucke widersteht, ihn sogar braucht. — — —

Die Aufgabe des Menschengeistes nun in diesen Niederungen ist, alles, was unter ihm steht, mit der ihm innewohnenden Stärke soviel als möglich dem Einflusse der reinen Lichtausstrahlungen zu öffnen, und dadurch als ein Mittler, durch den stärkerer Druck dringen kann, Segen spendend für alles andere zu wirken, weil er diesen höheren Druck aufnehmen und diesen verteilend weitergeben kann, der reinigend alles Unreine zersetzt.

Nun hat der Mensch darin leider schlecht gewirtschaftet. Wohl hat sich alles in den Schöpfungen entwickelt, was sich dem Drucke oder Drange folgend bis zur Zeit entwickeln sollte, aber falsch, weil hier der Mensch nicht nur versagte, sondern sogar irreleitend statt nach oben zu, nach unten führte! Aus diesem Grunde wurden nur häßliche Zerrbilder von allem, anstatt natürliche Schönheit.

Natürlich sein heißt aber aufwärtsgehen, aufwärtsstreben, der Anziehung der lebenden Kraft folgend. Denn in Natürlichkeit strebt alles nur nach oben, wie jeder Grashalm, jede Blume, jeder Baum. So hat leider nur noch nach außen hin das, was das Menschwollen führte, Ähnlichkeit mit dem, was er fördern sollte.

Reiches Innenleben ist zum Beispiel nach außen hin mit Hohlheit, die sich in Blasiertheit zeigt, im oberflächlichen Betrachten oft zu verwechseln. Reine Verehrung aller Schönheit ist in seinen Äußerungen im Anfang auch ähnlich der niederen Lüsternheit; denn beides zeigt einen gewissen Grad von Schwärmerei, nur ist die eine echt, die andre falsch und dient lediglich nur als Mittel zu dem Zweck. So wird wirklicher Liebreiz durch die Eitelkeit ersetzt, das wahre Dienen von dem Strebertum vorgetäuscht. In solcher Weise geht es fort in allem, was der Mensch erzog. Nur selten führen seine Wege nach dem Licht. Fast alles neigt zum Dunkel.

Das muß ausgerottet sein, damit aus diesem Sodom und Gomorra jetzt das Gottesreich auf Erden kommt! Alles endlich dem Licht entgegen, wozu der Mensch der Mittler ist!

— — —

Vom Licht selbst, von Gott, spreche ich hierbei nicht. Es ist mir zu heilig! Außerdem würde es der Mensch doch nie erfassen können, er muß sich damit ewiglich begnügen, daß Gott ist!


Život


Pojem člověka o životě byl dosud nesprávný. Všechno, co člo- věk jmenuje životem, jest pouze hnaný pohyb. Nic jiného. Jest mož- no na něj pohlížeti jen jako na přirozený projev vlastního života.

To, co v celém stvoření formuje, udržuje, způsobuje zrání a roz- klad, jest jen výsledek účinku více méně silného pohybu. Lidský ro- zum probádal tento pohyb a považuje ho za to nejvyšší. Našel v něm také svou hranici, za kterou ve svém bádání nemůže dále proniknou- ti, protože sám jest produktem tohoto pohybu. Proto nazval tento pohyb jako vrchol svého poznání prostě „silou“, „živou silou“, nebo také „životem“.

Ale není to ani síla, tím méně život. Jest to jen přirozený, neod- vratný projev života. Síla jest pouze v životě samotném, tvoří s ním jedno a jest od něho neodlučitelna. Poněvadž tedy síla a život jsou nerozlučny, stvoření však je formováno, udržováno a opět v rozklad uváděno jen pohybem, nemůže se uvnitř stvoření mluviti ani o síle, ani o životě.

Kdo tedy chce mluviti o objevu prasíly, nebo chce dokonce vyu- žíti prasíly pomocí strojů, jest na omylu, protože toho nemůže najíti uvnitř stvoření. Považuje za tuto prasílu něco jiného a označuje to pak jen podle svého názoru slovem „síla“. Tím ovšem takový člověk dokazuje, že nemá ani potuchy o dění ve stvoření a o stvoření sa- motném. To však nelze mu vytýkat, protože sdílí tuto nevědomost se všemi svými bližními, učenými i neučenými.

Proto jsem ve svém poselství mluvil zpočátku o „síle“, která proudí stvořením, protože jsem mnohé mohl učiniti lidem srozumi- telné jen tímto způsobem.

Jinak by mé výklady nebyli vůbec pochopili. Teď však mohu jíti dále a podati obraz, který střízlivým způsobem odráží postup všeho dění. Toto líčení jest nového druhu, nemění však nic na mých dosud podaných vysvětleních. Vše zůstává přesně tak, jak jsem řekl a jak také skutečně jest.

Novost v mém nynějším podání jest jen zdánlivá, protože vše tentokráte osvětluji jinak.

Dávám tím pevný základ, veliký kadlub, do kterého člověk může vsaditi vše, co bylo řečeno v předcházejícím poselství, jako trvale se pohybující, vroucí náplň. Tím stává se vše pak jediným celkem, ně- čím, co k sobě nezbytně patří a v sebe splývá. Tak získá člověk pro sebe nevyčerpatelný, ve všem harmonizující celkový přehled veliké- ho dění, které mu dosud bylo neznámo a jež v sobě chová i jeho vlastní vznik a bytí.

Posluchač a čtenář nechť si nyní obrazně představí, co před ním rozvíjím:

Život, skutečný, opravdový život jest něco dokonale samostatné- ho, dokonale neodvislého. Jinak by se to nesmělo označovati jako

„život“. To však jest pouze a jedině jen v Bohu! Protože mimo Boha nic není  skutečně  „živého“,  má  také  jedině  On  sílu,  která  jest v životě. Jedině On sám jest proto také onou často jmenovanou pra- sílou, nebo vůbec „silou“! A v síle jest opět světlo! Výraz „prasvětlo“ jest proto stejně nesprávný jako výraz „prasíla“. Jest prostě jen jedno světlo a jedna síla: Bůh!

Jsoucnost Boha, síly, světla, tedy života, vyžaduje sama již tvoře- ní! Neboť živé světlo, živá síla nemůže se obejíti bez vyzařování. A v tomto vyzařování jest skryto vše potřebné pro stvoření!

Vyzařování však není světlo samo!

Vše, co trvá mimo Boha, má svůj původ jen v jeho vyzařování! Toto vyzařování jest však pro světlo samozřejmým projevem a účin- kem. A tento účinek byl zde vždy, od věčnosti.

V blízkosti Světla jest síla vyzařování přirozeně největší. Jest tak mocná, že v ní nemůže býti žádného jiného pohybu než naprostý, přímý pohyb kupředu, který spočívá ve vyzařování. Tak vychází to od Boha daleko, do pohádkových dálav, jichž rozsah si lidský duch ne- dovede ani představiti.

Ale tam, kde toto naprosté puzení kupředu, které se rovná trva- lému, nesmírnému tlaku, konečně poněkud povolí, mění se dosa- vadní, jen kupředu přímo se ženoucí pohyb v pohyb krouživý. Tento krouživý způsob vzniká tím, že současně s pohybem kupředu působí přitažlivost živé síly. Všechno, co bylo vrženo za hranici přímého vyzařování, strhuje tato přitažlivost živé síly opět nazpět až k bodu, kde převládá jen pohyb kupředu. Tím vznikají krouživé pohyby elip- sovitého tvaru, protože to již není žádný vlastní pohyb, nýbrž jen pohyb vzniklý přitažlivostí, která spočívá v síle, tedy v Bohu samotném. Tento pohyb vznikne vždy, když to, co bylo vypuzeno přes jistý bod, jest přitažlivostí strženo opět nazpět.

V těchto krouživých pohybech, kde povolil nesmírný tlak přímé- ho vyzařování, vzniká přirozeně i lehké ochlazení a z toho pak opět srážení a tuhnutí.

Sraženina klesá, hlouběji nebo dále od původního nejsilnějšího vyzařování, jest však stále ještě udržována vše pronikající přitažlivos- tí síly. Zároveň však se jí dostává stále ještě dosti hnací síly vyzařo- váním. Tím vznikají stále nové krouživé pohyby, setrvávající vždy v jiných, ale zcela určitých hranicích. Tak následuje stále srážení a tuhnutí za srážením a tuhnutím, a vytváří se jedna elipsovitě kroužící pohybová úroveň za druhou. Tak vzniká nahromadění a konečně stále pevnější tvary, víc a více vzdálené od prvotního vyzařování a jeho nesmírného tlaku kupředu.

Z takto vzniklého odstupňování vytvářejí se úrovně, v nichž se určité druhy shlukují a udržují podle stupně svého ochlazení. Tyto úrovně nebo druhy jsem již vylíčil ve svém poselství. Na nejvyšším místě stvoření jest to veliká základní úroveň duchovna, k ní pak při- pojuje se bytostné, jemnohmotné a konečně hrubohmotné. Každá úroveň má opět mnohá odstupňování. Jest samozřejmo, že při tom všechny dokonalejší druhy zůstávají výše, východisku nejblíže, pro- tože jsou mu nejpodobnější a přitažlivost živé síly musí na ně půso- biti nejsilněji.

Jak jsem již řekl, toto vyzařování Světla, tak nepochopitelné lid- skému duchu, bylo tu vždy, od věčnosti.

Ale Bůh nedal tomuto vyzařování působiti dále, než k jisté hrani- ci, na které proud, ženoucí naprosto kupředu, tvořil ještě přímou linii. Tak udržovalo se čisté Božské vyzařování svítící plnou jasností, bez ochlazování a s tím spojeného srážení. To tvořilo Božskou sféru, věčně trvající s Bohem samotným! Do tohoto jasu nemohlo nikdy vniknouti zkalení, ani žádné odchýlení nebo změna. Byla možná jen dokonalá harmonie s původem, se Světlem samotným. Toto Světlo jest nerozlučně spojeno s Bohem a nemůže postrádati tohoto vyzařo- vání živé síly, které jest jeho přirozeným projevem.

K této Božské sféře, ve které panuje tlak nejbližší blízkosti živé síly, nepochopitelný pro lidského ducha, patří jako nejzazší bod, jako hranice a současně kotviště, vlastní hrad Grálu, který lze si také představiti a mysleti jako uzavírající protipól. Nachází se tedy ještě v okruhu Božského, jest proto od věčnosti a zůstane nezměněn pro celou věčnost, i kdyby stvoření mělo se jednou rozpadnouti v trosky.

Tak tomu bylo od věčnosti. Jest to něco nepochopitelného pro lidského ducha.

Teprve když Bůh ve své vůli vyslal veliké slovo: „Budiž světlo!“ vy- střelily paprsky přes tuto dosud určenou hranici dále do temného vesmíru, kde nebylo světla a přinášely pohyb a teplo. A to byl počá- tek stvoření, které zrodilo pak lidského ducha a mohlo se mu státi domovem.

Bůh, Světlo, nepotřebuje tohoto stvoření. Kdyby opět omezil vy- zařování jen na jeho nutnou hranici, takže by zůstala jen sféra Bož- ské čistoty, do které nemůže vniknouti zkalení, jako tomu bylo zpr- vu, nadešel by konec všeho dalšího. Tím přestalo by však i bytí člo- věka, který může býti vědomým jen v tomto stvoření. –

Bezprostřední a přímé vyzařování Světla může ploditi jen dokona- lost. Ale ve změnách tohoto prvotního tlaku, které nastávají stále většími vzdálenostmi, zmenšuje se tato původní dokonalost, protože postupujícím ochlazováním stále a trvale odlučují se jednotlivé části a zůstávají zpět. Čistota dokonalosti vyžaduje tlak Božského vyzařování v jeho nejvyšší síle, jak jest to možno jen v blízkosti Boží. Tlak budí pohyb a z něho vzniká teplo, horko a žár. Ale tlak jest jen projev síly, ne síla sama. Také záření a vyzařování vznikají jen pod tlakem síly, nejsou však silou samotnou. Proto jsou vyzařování a záření ve stvo- ření také jen důsledkem přiměřeného pohybu, který se musí zase říditi podle stávajícího tlaku. Kde ve stvoření není tedy žádného zá- ření, tam také není žádného pohybu, nebo jak lidé mylně říkají, není tam „života“. Neboť každý pohyb září. Zastavení pohybu jest nicota, nehybnost, kterou lidé nazývají smrt. Tak nastane také veliký soud jen zvýšeným tlakem Božského paprsku. Stane se tak prostřed- nictvím Vyslance Božího, vtěleného do hrubohmotnosti, jemuž Bůh dal jiskru své živé síly. Tlaku této jiskry živé síly, který přirozeně nemů- že býti tak silný jako mocný tlak živé síly v Bohu Otci samotném, může odolati jen všechno to, co se pohybuje správně v zákonitých projevech Božské síly! Toto správné bude tím posíleno, ale neroz- žhaví se až do bílého žáru, který by je roztavil. K tomu by již záření jiskry síly tohoto Vyslance Božího nedostačilo. Všechno, co překáží, vymkne se však ze svých stěžejí, bude vyraženo ze svého falešného pohybu a dráhy, bude rozloženo a rozbořeno. Na to záření síly této jiskry dostačí úplně. Tak nastane velký Boží soud zcela samočinně a nepodléhá snad libovůli Vyslance Božího. Stane se tak prostě na základě zákona záření, který se musel vytvořiti jako důsledek vyzařo- vání Božské síly. Všechno, co se správně pohybuje, jak v myšlení, tak v konání, vyzařuje v hrubohmotnosti barvu fialovou.

Ale vše, co jest temné a zlé, nebo k tomu usiluje, nechť v myšlení nebo v žádosti, má barvu kalné žluti. Tyto dvě barvy jsou základní barvy pro soud! Podle síly chtění nebo konání jsou také pak vyzařo- vání slabá nebo silná. S Vyslancem Božím přichází paprsek Božského světla nezměněný do stvoření a tím i sem na zemi! Božské světlo posílí a pozvedne dobro, tedy všechno pozemsky fialové, kdežto pozemsky kalná žluť bude rozložena a zničena.

Podle druhu a síly chtění nebo konání jest vyzařování silné nebo slabší. A podle toho vytvoří se pak také druh a síla soudícího účinku Božského světelného paprsku v neomylné spravedlnosti!

Může se zcela dobře říci, že stvoření jest obklíčeno a prostoupe- no obrovským mnohobarevným rozvětvením záření. Tato  záření jsou jen  projevem  rozmanitých  pohybů,  které  mají  svou  příčinu v tlaku živé síly v Bohu. Jinými slovy: Bůh svou živou silou udržuje stvoření. Všechno to jest správné, nechť se proto volí jakákoliv for- ma výrazu. Musí však býti přesně znám pravý původ a postup další- ho vývoje, chce-li se na tomto základě něco podniknouti.

Nejvyšší stupeň tepla dává bílý žár, jak je tomu ve sféře Božské. Při menším stupni tepla vznikají znenáhla jiné barvy a při ochlazo- vání se vše víc a více zhušťuje.

Chci se i v dalších výkladech přidržeti těchto pozemských pojmů. Pak mohu říci, že lidský duch nemůže býti nikdy rozžhaven do běla, protože vznikl na úrovni, ve které se tlak zeslaboval a nebyl proto již schopen, aby vytvořil nejvyšší stupeň žáru. Svým původem patří proto k takovému druhu, který nemůže snésti tento nejvyšší stupeň síly ještě při vědomí. Také možno říci: Duchovno vzniká a může býti sebe vědomé teprve při zcela určitém ochlazení. Druh, ve kterém má původ „duch“, jest také jen sraženinou ze sféry Božské. Tato sraženi- na vytvořila se nutně lehkým ochlazením.

Všechno rozšiřuje se stupňovitě dále. První sraženina z Božské sféry vytváří čistě duchovní, ve kterém mají svůj původ Prastvoření. Z této sraženiny utvoří se další, která přináší druh, z něhož se mo- hou vyvinouti lidští duchové. Sraženina tohoto druhu přináší opět bytostné, z něhož pak opět odpadá jemnohmotné, které pak jako poslední přináší hrubohmotné. Při tom však jest ještě velmi mnoho mezistupňů v každém zde jmenovaném základním druhu. Tyto me- zistupně slouží jako přechody a umožňují spojení. Tak je tomu i v Božském.

První sraženina z Božské sféry jest také obsahově nejbohatší, což je snadno pochopitelno. Mohla tedy ihned býti sebe vědomá a vy- tvořila tak zvané Prastvořené. Další sraženina, vyplývající z této prv- ní, není již tak silná a musí se k vědomí vyvíjeti proto teprve zvolna. Z ní vznikají lidští duchové.

Bohatším obsahem svého druhu stojí proto Prastvoření na nej- vyšším místě ve stvoření, protože tvoří první sraženinu ze sféry Bož- ské. Lidští duchové mají svůj počátek však teprve v další sraženině a nemohou proto samozřejmě ani při plné zralosti dospěti až k výši Prastvořených, kteří jsou druhově a obsahově bohatší. Musí proto setrvati na výši svého vlastního druhu. K vzestupu ještě výše chybí jim něco, čeho není možno doplniti leč tehdy, že by jim sama živá Božská síla přispěla, a toto chybějící něco přivodila. To však nemůže se díti přirozenou průchodní cestou. Muselo by to vyjíti ze živé části Boha, která jest přemístěna do stvoření. V tomto případě, poněvadž se jedná o skutečnou, vlastní živou sílu, jest vyloučeno jinak nezbytně následující ochlazení vyzařování. On sám má proto možnost svým bezprostředním vlastním vyzařováním připojiti lidskému duchu chy- bějící něco, co mu pak umožňuje vkročiti na hranici oblasti Prastvo- řených.

Při vypuzení vyzařování přes hranici Božské sféry, tedy na počát- ku stvoření, vznikla u věčného hradu Grálu, který se nachází na nej- zazší hranici Božské sféry, nová přístavba. Tato přístavba vznikla na druhé straně tohoto hradu, v nejduchovnější části stvoření, takže i Prastvoření na své straně mohou navštěvovati tuto novou část hradu v duchovnu. Ovšem ke hranici směrem vzhůru jen tak daleko, po- kud je to stanoveno jejich druhu. Krok za tuto hranici, tedy vniknutí do sféry Božské, znamenal by pro ně okamžitou ztrátu vědomí, roz- plynutí se v bílém žáru, kdyby … tento krok mohli vůbec učiniti. Ale to možno není. Tam byli by novým, pro ně nezvyklým, mnohem silnějším tlakem Božské sféry prostě vrženi zpět. Jinak řečeno, tento tlak jim nedovolí vejíti. Zabraňuje jim zcela přirozenou formou vstup, aniž je třeba, aby se tu stalo něco dalšího.

Podobně děje se vyvinutým lidským duchům vůči Prastvořeným a jejich úrovni pobytu.

Tak stojí dnes hrad Grálu se svou duchovní přístavbou jako pro- středník mezi Božským a mezi stvořením. Jím musí procházeti všechno vyzařování, nutné pro stvoření. Syn Člověka jako král Grálu jest jediným prostředníkem, který následkem druhu svého původu může překročiti hranici ze stvoření do Božského, která spojuje Bož- ské s duchovnem. Z toho důvodu musí býti toto spojení mystériem.

Hluboko pod tímto hradem Grálu a oblastí Prastvořených jest teprve ráj, jako nejvyšší, nekrásnější místo pro lidské duchy, kteří se v Boží vůli podrobili zákonům jeho vyzařování a dosáhli plné zralos- ti. –

Nechci se zde pouštěti do podrobností, aby vlastní obraz dění nešel příliš do široka. K tomu podám pro pozemskou vědu ještě knihy ke studiu jednotlivých dějů, jako na příklad o vývoji na jednot- livých úrovních, jejich vzájemné působení atd. Nic nesmí se přeskočiti, jinak se přivodí mezera, která lidskému vědění ihned velí, aby strnulo.

Dochází-li pozemský duch ve své zralosti po dlouhém putování zpět ke hranici, určené pro jeho druh, tedy k počátku silnějšího tlaku, nemůže se rozžhaviti ještě více, než mu již dovolila plná, zralost. Při zvýšeném tlaku mocnější síly musel by se druh jeho podstaty rozply- nout a shořet, proměnit se ve stupeň zvýšeného žáru. Tím by se ztra- tilo jeho já. Nemohl by pak již existovati jako lidský duch a musel by uhořeti a ztratit se v bílém světle. Již v oblasti Prastvořených pozbý- vá vědomí následkem tam panujícího vyššího tlaku.

Bílé Světlo, tedy Boží vyzařování, ve kterém může vědomě obstáti jen Božské, chová tedy v sobě všecky základní součástky stvoření, které při pozvolném ochlazování směrem dolů se usazují, v pohybu se formu- jí a zformované spojují, ale nesplývají již do sebe, protože chybí po- třebný k tomu tlak. Při každém stupni ochlazení tvoří se určitý výron a zůstává zpět. Zprvu Božské, pak duchovní, později bytostné, až konečně klesá dále jen jemnohmotnost a hrubohmotnost.

Jest tedy stvoření vlastně sraženina a usedlina při rostoucím ochlazování bílého světla, při vyzařování světla živého. Duchovní jakož i bytostné může se tvořiti a nabývati vědomí jen při zcela urči- tém stupni ochlazení, což jest souznačné se zmenšením tlaku Božího vyzařování.

Mluvím-li zde o rozplynutí nebo rozpuštění lidského ducha při velmi silném tlaku vyzařovaného světla, není tím na této hranici mí- něna Nirvána buddhistů, jak by si tito rádi vykládali mé vysvětlení. Můj výklad týká se jen dění směrem ze Světla dolů, kdežto Nirvána má býti vrcholným bodem pro cestu vzhůru.

Zde by se zasunula závora. Aby se lidský duch dostal z této země vzhůru do duchovní říše, do ráje, na jehož nejvyšší hranici jest hle- dati tento bod, musel již každý dospěti nejvyšší zralosti jako vědomé

„já“. Zralosti podle vůle Boží, ne snad podle lidského zdání. Jinak nemůže přijíti do této říše. Je-li však jako sebe vědomý duch tak da- lece zralý, pak je tímto zvýšeným tlakem Božské sféry udržován přísně na této hranici. Nemůže dále! A také nechce! V Božské sféře nemohl by nikdy požívati radostí, protože tam již nemůže býti lidským duchem a rozplynul by se. V duchovní říši, v ráji, najde však věčné radosti a v díku ani nepomyslí na to, aby chtěl býti rozpuštěn.

Kromě toho jest ve své plné zralosti potřebným ku povznesení a zdokonalení úrovní, ležících pod ním, které v dalších sraženinách jsou schopny odolati méně silnému tlaku nežli on. Tam je on, lidský duch, tím nejvyšším, protože odolává silnějšímu tlaku, ba jest mu ho dokonce třeba. –

V těchto nížinách jest úkolem lidského ducha, aby vše, co jest pod ním, otvíral podle možnosti vlivu čistých světlých vyzařování pomocí síly, která jest v něm. Tím může pro všechno ostatní půso- biti jako prostředník, skrze něhož může pronikati silnější tlak a roz- lévati tak požehnání. Sám může tento vyšší tlak přijímat a rozdělovat a dávat dále, aby očistně rozkládal všechno nečisté.

Člověk však v tomto bohužel špatně hospodařil. Všechno ve stvoření, co se vyvíjeti mělo, se ovšem vyvíjelo následkem tlaku nebo pudu. Vyvíjelo se sice včas, ale nesprávně, protože člověk tu nejen selhal, ale dokonce bludně vedl dolů, místo nahoru! Proto vznikly jen ošklivé karikatury všeho místo přirozené krásy.

Býti přirozeným znamená však jíti a usilovati vzhůru, sledovati přitažlivost živoucí síly. Vždyť v přirozenosti usiluje vše jen vzhůru, tak jako každé stéblo trávy, každá květina, každý strom. Tak bohužel vše to, co bylo vedeno lidským chtěním, podobá se jen zevnějškem tomu, co člověk měl podporovati.

Tak ku příkladu bohatý vnitřní život při povrchním pozorování zaměňuje se navenek s bezvýznamností a prázdnotou, která se jeví jako blaseovanost. Čisté uctívání veškeré krásy jest ve svých proje- vech zpočátku také podobno nízké žádostivosti, protože obojí jeví jistou míru blouznivosti. Jenže jedna jest pravá a druhá falešná a slouží jen jako prostředek k účelu. Tak se skutečná půvabnost nahra- zuje ješitností a šplhařství předstírá pravou službu. Tak to jde dále ve všem, co člověk vypěstoval. Jen zřídka vedou jeho cesty ke Světlu. Téměř vše kloní se k temnu.

To musí býti vyhlazeno, aby z této Sodomy a Gomorry vzniklo nyní na  zemi  Království  Boží.  Všechno  konečně  vstříc  Světlu, k čemuž je člověk prostředníkem!

 

– – –

 

O Světle samotném, o Bohu při tom nemluvím. Jest mi to příliš svaté! Kromě toho by to člověk přece nikdy nemohl pochopit. Musí se věčně spokojiti tím, že Bůh jest!