Interaktivy preklad PG


13. Die Religion der Liebe


Die Religion der Liebe ist falsch erfaßt durch vielseitige Verzerrungen und Entstellungen des Begriffes Liebe; denn der wahren Liebe größter Teil ist Strenge! Das, was jetzt Liebe genannt wird, ist alles andere mehr als Liebe. Wenn allen sogenannten Lieben unerbittlich auf den Grund gegangen wird, so bleibt dort weiter nichts als Selbstsucht, Eitelkeit, Schwachheit, Bequemlichkeit, Einbildung oder Triebe.

Wahrhafte Liebe wird nicht darauf sehen, was dem anderen gefällt, was diesem angenehm ist und Freude bereitet, sondern sie wird sich nur darnach richten, was dem anderen nützt! Gleichviel, ob es dem anderen Freude bereitet oder nicht. Das ist wahres Lieben und Dienen.

Wenn also geschrieben steht: „Liebet Euere Feinde!“ So heißt das: „Tut das, was ihnen nützt! Züchtigt sie also auch, wenn sie nicht anders zur Erkenntnis kommen können!“ Das ist ihnen dienen. Nur muß Gerechtigkeit dabei walten; denn Liebe läßt sich von Gerechtigkeit nicht trennen, sie sind eins! Unangebrachte Nachgiebigkeit hieße die Fehler der Feinde noch größer ziehen und sie dadurch weiter auf abschüssige Bahn gleiten lassen. Wäre das Liebe? Man würde sich im Gegenteil damit eine Schuld aufbürden!

Die Religion der Liebe ist nur aus ausgesprochenen Wünschen der Menschen heraus zu einer Religion der Schlaffheit gemacht worden, wie auch die Person des Wahrheitsbringers Christus Jesus zu einer Weichlichkeit und Nachgiebigkeit herabgezerrt wurde, die er nie besaß. Er war gerade durch All-Liebe herb und ernst unter den Verstandesmenschen. Seine Traurigkeit, die ihn oft befiel, war im Hinblick auf seine hohe Mission und dem dieser gegenüberstehenden Menschheitsmateriale nur selbstverständlich. Sie hatte mit Weichheit durchaus nichts zu tun.

Die Religion der Liebe wird nach Ablegung aller Entstellungen und dogmatischen *(Die Glaubenslehre betreffend) Beengungen eine Lehre strengster Folgerichtigkeit sein, in der keine Schwachheit und unlogische Nachgiebigkeit zu finden ist.

13. Náboženství lásky


Náboženství lásky je špatně chápáno následkem mnohostranné- ho zkroucení a znetvoření pojmu láska. Největší část pravé lásky je přísnost! Co se dnes jmenuje láskou, je všechno jiné než láska. Jde-li se všem tak zvaným láskám neúprosně na dno, nezbývá tam již nic než sobectví, ješitnost, slabost, pohodlnost, domýšlivost nebo pudy.

Pravá láska nebude hleděti na to, co se druhému líbí, co je mu příjemné a co mu působí radost, ale bude se řídit jen podle toho, co druhému prospívá! Lhostejno, působí-li to druhému radost nebo ne. To je pravá láska a služba.

Stojí-li tedy psáno: „Milujte své nepřátele,“ znamená to: Čiňte to, co je jim prospěšné! Tedy také je kárejte, když jinak nemohou přijíti k poznání! To znamená jim sloužit. Musí však při tom vládnouti spravedlnost, neboť láska nedá se odloučit od spravedlnosti, poně- vadž obě jsou jedno! Nemístná povolnost znamenala by ještě větší pěstování chyb nepřátel, čímž by se ocitali dále na nakloněné ploše. Byla by to láska? Tím bychom naopak uvalili na sebe novou vinu!

Náboženství lásky stalo se náboženstvím ochablosti, a to na pří- mé přání lidí. Také osoba nositele Pravdy, Ježíše Krista, byla znetvo- řena k změkčilosti a povolnosti, jakých nikdy neměl. Právě svou vše- láskou byl mezi rozumovými lidmi drsný a vážný. Jeho zármutek, kterému často podléhal, byl vzhledem k jeho vznešenému poslání a oproti tehdejšímu lidskému materiálu úplně samozřejmý. Neměl pranic společného se změkčilostí. Po odložení všech znetvořenin a dogmatické omezenosti bude náboženství lásky učením nejpřísnější důslednosti, ve které nebude míti místa žádná slabost a nelogická povolnost.