Interaktivy preklad PG


14. Der Erlöser


Der Heiland am Kreuze! Zu Tausenden sind diese Kreuze aufgestellt, als Wahrzeichen dafür, daß Christus um der Menschheit willen litt und starb. Sie rufen den Gläubigen von allen Seiten zu: „Denket daran!“ Auf einsamer Flur, in den belebten Großstadtstraßen, in stiller Kammer, in den Kirchen, an Gräbern und zu Hochzeitsfeiern, überall dient es zum Trost, zur Stärkung und zur Mahnung. Denket daran! Um Euerer Sünden willen ist es geschehen, daß der Gottessohn, der Euch das Heil zur Erde brachte, an dem Kreuze litt und starb.

Mit innigem Erschauern tritt der Gläubige herzu, in tiefer Ehrfurcht und voll Dankbarkeit. Mit Frohgefühl verläßt er dann die Stätte in dem Bewußtsein, durch den Opfertod auch seiner Sünden ledig geworden zu sein.

Du ernsthaft Suchender jedoch, geh’ hin, tritt vor das Wahrzeichen heiligen Ernstes und bemühe Dich, Deinen Erlöser zu verstehen! Wirf ab den weichen Mantel der Bequemlichkeit, der Dich so angenehm erwärmt und Wohlgefühl behaglichen Geborgenseins erzeugt, das Dich hindämmern läßt bis zu der letzten Erdenstunde, wo Du dann jäh aus Deinem Halbschlummer gerissen wirst, Dich loslöst von der irdischen Befangenheit und plötzlich ungetrübter Wahrheit gegenüberstehst. Dann ist Dein Traum schnell ausgeträumt, an den Du Dich geklammert hast, mit dem Du dich in Tatenlosigkeit versenktest.

Deshalb erwache, Deine Erdenzeit ist kostbar! Um unserer Sünden willen kam der Heiland, das ist unantastbar und buchstäblich richtig. Auch daß er um der Schuld der Menschheit willen starb.

Doch dadurch werden Deine Sünden nicht von Dir genommen! Das Erlösungswerk des Heilands war, den Kampf mit dem Dunkel aufzunehmen, um der Menschheit Licht zu bringen, ihr den Weg zu öffnen zur Vergebung aller Sünden. Wandern muß ein jeder diesen Weg allein, nach des Schöpfers unumstößlichen Gesetzen. Auch Christus kam nicht, die Gesetze umzustoßen, sondern zu erfüllen. Verkenne doch nicht den, der Dir Dein bester Freund sein soll! Nimm für die wahren Worte nicht irrtümlichen Sinn!

Wenn es ganz richtig heißt: Um der Menschheit Sünden willen geschah dies alles, so ist damit gesagt, daß Jesu Kommen nur deshalb notwendig wurde, weil sich die Menschheit nicht mehr allein aus dem selbstgeschaffenen Dunkel herauszufinden und von dessen Klammern zu befreien vermochte. Christus mußte diesen Weg neubahnen und ihn der Menschheit zeigen. Hätte sich diese nicht so tief in ihre Sünden verstrickt, das heißt, wäre die Menschheit nicht den falschen Weg gegangen, so würde das Kommen Jesu nicht notwendig geworden sein, ihm wäre der Kampf- und Leidensweg erspart geblieben. Deshalb ist es ganz richtig, daß er nur um der Sünden der Menschheit willen kommen mußte, wenn diese nicht auf dem falschen Wege ganz in den Abgrund, in das Dunkel gleiten sollte.

Das sagt aber nicht, daß damit jedem Einzelmenschen im Handumdrehen auch seine persönliche Schuld erlassen werden soll, sobald er nur wirklich an die Worte Jesu glaubt und darnach lebt. Lebt er aber nach den Worten Jesu, so werden ihm seine Sünden vergeben werden. Allerdings erst nach und nach zu einer Zeit, sobald die Auslösung durch die Gegenarbeit des guten Wollens nach den Worten Jesu in der Wechselwirkung erfolgt. Nicht anders. Zum Unterschiede dafür ist bei denen, die nicht nach den Worten Jesu leben, eine Vergebung überhaupt nicht möglich.

Das besagt nun aber nicht, daß nur Angehörige der christlichen Kirche Vergebung der Sünden erlangen können.

Jesus verkündete die Wahrheit. Seine Worte müssen deshalb auch alle Wahrheiten anderer Religionen mitenthalten. Er wollte nicht eine Kirche gründen, sondern der Menschheit den wahren Weg zeigen, der ebensogut auch durch die Wahrheiten anderer Religionen führen kann. Deshalb finden sich in seinen Worten auch so viele Anklänge an damals schon bestehende Religionen. Jesus hat diese nicht daraus entnommen, sondern, da er die Wahrheit brachte, mußte sich darin auch alles das wiederfinden, was in anderen Religionen schon von Wahrheit vorhanden war.

Auch wer die Worte Jesu selbst nicht kennt und ernsthaft nach der Wahrheit und Veredelung strebt, lebt oft schon ganz im Sinne dieser Worte und geht deshalb mit Sicherheit auch einem reinen Glauben und der Vergebung seiner Sünden zu. Hüte Dich deshalb vor einseitiger Anschauung. Es ist Entwertung des Erlöserwerkes, Herabzerrung des göttlichen Geistes.

Wer ernsthaft nach der Wahrheit, nach der Reinheit strebt, dem fehlt auch nicht die Liebe. Er wird, wenn auch manchmal durch harte Zweifel und Kämpfe, geistig von Stufe zu Stufe emporgeführt und, gleichviel, welcher Religion er angehört, schon hier oder auch erst in der feinstofflichen Welt dem Christusgeiste begegnen, der ihn dann letzten Endes weiterführt bis zu dem Vater, worin sich auch das Wort erfüllt: „Niemand kommt zum Vater denn durch mich.“

Das „letzte Ende“ beginnt aber nicht mit den letzten irdischen Stunden, sondern auf einer gewissen Stufe in der Entwicklung des geistigen Menschen, für den das Hinübergehen aus der grobstofflichen in die feinstoffliche Welt nur eine Wandlung bedeutet.

Nun zu dem Geschehen des großen Erlösungswerkes selbst: Die Menschheit irrte in geistiger Dunkelheit. Sie hatte sich diese selbst geschaffen, indem sie sich mehr und mehr nur dem Verstande unterwarf, den sie erst mühsam großgezogen hatte. Damit zogen sie auch die Grenzen des Begriffsvermögens immer enger, bis sie gleich dem Gehirn bedingungslos an Raum und Zeit gebunden waren und den Weg zu Unendlichem und Ewigem nicht mehr erfassen konnten. So wurden sie ganz erdgebunden, beschränkt auf Raum und Zeit. Jede Verbindung mit dem Licht, dem Reinen, Geistigen war damit abgeschnitten. Das Wollen der Menschen vermochte sich nur noch auf Irdisches zu richten bis auf wenige, die als Propheten nicht die Macht besaßen, durchzudringen, freie Bahn zu schaffen zu dem Licht.

Durch diesen Zustand waren dem Übel alle Tore geöffnet. Geistiges Dunkel quoll herauf und strömte unheilbringend über die Erde. Das konnte nur ein Ende bringen: Geistigen Tod. Das Furchtbarste, das den Menschen treffen kann.

Die Schuld an allem diesen Elend aber trugen die Menschen selbst! Sie hatten es herbeigeführt, da sie freiwillig diese Richtung wählten. Sie hatten es gewollt und großgezogen, waren sogar noch stolz auf die Errungenschaft in ihrer maßlosen Verblendung, ohne in der sich mühevoll selbst aufgezwungenen Beschränktheit des Begreifens die Furchtbarkeit der Folgen zu erkennen. Von dieser Menschheit aus war kein Weg zu dem Licht zu schaffen. Die freiwillige Einengung war schon zu groß.

Wenn Rettung überhaupt noch möglich werden sollte, mußte von dem Licht aus Hilfe kommen. Sonst war der Untergang der Menschheit in das Dunkel nicht mehr aufzuhalten.

Das Dunkel selbst hat durch die Unreinheit eine größere Dichtheit, die geistige Schwere mit sich bringt. Wegen dieser Schwere vermag es von sich aus nur bis zu einer bestimmten Gewichtsgrenze emporzudringen, wenn ihm nicht von anderer Seite her eine Anziehungskraft zu Hilfe kommt. Das Licht aber besitzt eine seiner Reinheit entsprechende Leichtheit, die es ihm unmöglich macht, sich bis zu diesem Dunkel hinabzusenken.

Es ist dadurch zwischen beiden Teilen eine unüberbrückbare Kluft, in der der Mensch mit seiner Erde steht!

In der Menschen Hand nun liegt es, je nach Art ihres Wollens und Wünschens dem Lichte oder dem Dunkel entgegenzukommen, die Tore zu öffnen und die Wege zu ebnen, damit entweder das Licht oder das Dunkel die Erde überflutet. Sie selbst bilden dabei die Mittler, durch deren Wollenskraft Licht oder Dunkel festen Halt bekommt und von da aus mehr oder weniger kraftvoll wirken kann. Je mehr das Licht oder das Dunkel dadurch auf Erden Macht gewinnt, desto mehr überschüttet es die Menschheit mit dem, was es zu geben hat, mit Gutem oder Bösem, Heil oder Unheil, Glück oder Unglück, Paradiesesfrieden oder Höllenqual.

Der Menschen reines Wollen war zu schwach geworden, um in dem schon überhand genommenen schweren, alles erstickenden Dunkel auf Erden dem Lichte einen Punkt zu bieten, an den es sich halten konnte, mit dem es sich zu verbinden vermochte, derart, daß es in ungetrübter Reinheit und dadurch ungeschmälerter Kraft das Dunkel spaltete und die Menschheit erlöste, die sich dann an der dadurch angeschlagenen Quelle Kraft holen und den Weg aufwärts finden konnte zu den lichten Höhen.

Dem Lichte selbst aber war es nicht möglich, sich so weit herabzusenken in den Schmutz, ohne daß ein starker Halt dazu geboten wurde. Deshalb mußte ein Mittler kommen. Nur ein Gesandter aus lichten Höhen konnte durch Menschwerdung die durch der Menschen Wollen gebildete dunkle Mauer sprengen und unter allem Bösen die grobstoffliche Grundlage für das göttliche Licht bilden, das fest mitten in dem schweren Dunkel steht. Von dieser Verankerung aus vermochten dann die reinen Strahlen des Lichtes die dunklen Massen zu spalten und zu zerstreuen, damit die Menschheit nicht vollständig im Dunkel versank und erstickte.

So kam Jesus um der Menschheit und deren Sünde willen!

Die so geschaffene neue Verbindung mit dem Licht konnte bei der Reinheit und Stärke des Lichtgesandten nicht vom Dunkel abgeschnitten werden. Damit war für die Menschen ein neuer Weg zu den geistigen Höhen gebahnt. Von Jesus, diesem durch Menschwerdung entstandenen irdischen Stützpunkt des Lichtes, gingen nun dessen Strahlen in das Dunkel durch das lebendige Wort, das die Wahrheit brachte. Er konnte diese Wahrheit unverfälscht übermitteln, da seine Verbindung mit dem Licht durch die Stärke derselben rein war und von dem Dunkel nicht getrübt zu werden vermochte.

Die Menschen wurden nun aus ihrem Dämmerzustand aufgerüttelt durch die gleichzeitig geschehenden Wunder. Diesen nachgehend, stießen sie auf das Wort. Mit dem Hören der von Jesus gebrachten Wahrheit aber und dem Nachdenken darüber erwachte nach und nach in Hunderttausenden der Wunsch, dieser Wahrheit nachzugehen, mehr davon zu wissen. Und damit strebten sie dem Lichte langsam entgegen. Durch den Wunsch wurde das sie umgebende Dunkel gelockert, ein Lichtstrahl nach dem anderen drang sieghaft ein, indem die Menschen über die Worte nachdachten und sie für richtig fanden. Es wurde heller und heller um sie, das Dunkel fand keinen festen Halt mehr an solchen und fiel zuletzt von ihnen abgleitend zurück, womit es mehr und mehr an Boden verlor. So wirkte das Wort der Wahrheit in dem Dunkel wie ein keimendes Senfkorn und wie Sauerteig im Brote.

Und das war das Erlöserwerk des Gottessohnes Jesu, des Licht- und Wahrheitsbringers.

Das Dunkel, das die Herrschaft über die gesamte Menschheit schon zu haben wähnte, bäumte sich dagegen auf in wildem Kampfe, um das Erlöserwerk unmöglich zu machen. An Jesus selbst konnte es nicht heran, es glitt an seiner reinen Empfindung ab. Da war es selbstverständlich, daß es sich seiner willigen Werkzeuge bediente, die es zum Kampfe zur Verfügung hatte.

Dies waren die Menschen, die sich ganz richtig „Verstandesmenschen“ nannten, also sich dem Verstande fügten und somit wie dieser fest an Raum und Zeit gebunden waren, wodurch sie höhere, geistige Begriffe, weit über Raum und Zeit stehend, nicht mehr erfassen konnten. Es wurde ihnen deshalb auch unmöglich, der Lehre der Wahrheit zu folgen. Sie alle standen ihrer eigenen Überzeugung nach auf zu „realem“ Boden, wie auch heute noch so viele. Realer Boden aber heißt in Wirklichkeit ein arg beschränkter Boden. Und all diese Menschen waren gerade die Mehrzahl derer, die die Macht vertraten, also obrigkeitliche und religiöse Gewalt in den Händen hatten.

So peitschte das Dunkel in tobender Gegenwehr diese Menschen auf bis zu den groben Übergriffen, die sie gegen Jesus mit der in ihren Händen liegenden irdischen Gewalt ausübten.

Das Dunkel hoffte, dadurch Jesus wankend zu machen und noch im letzten Augenblicke das Erlöserwerk zerstören zu können. Daß es diese Macht auf Erden überhaupt ausüben konnte, war lediglich Schuld der Menschheit, die durch ihre selbstgewählte falsche Einstellung ihr Begriffsvermögen verengt und somit dem Dunkel Oberhand gegeben hatte.

Diese Schuld allein war die Sünde der Menschheit, die alle anderen Übel nach sich zog.

Und um dieser Sünde der Menschheit willen mußte Jesus leiden! Das Dunkel peitschte weiter bis zum äußersten: Jesus verwirkte den Kreuzestod, wenn er bei seinen Behauptungen blieb, der Wahrheit- und Lichtbringer zu sein. Es galt die letzte Entscheidung. Eine Flucht, ein sich vollkommen zurückziehen von allem konnte ihn von dem Kreuzestod retten. Das aber würde einen Sieg des Dunkels im letzten Augenblicke bedeutet haben, weil dann das ganze Wirken Jesu wieder langsam im Sande verlaufen wäre und das Dunkel sich wieder siegreich über alles schließen konnte. Jesus hätte seine Sendung nicht erfüllt, das begonnene Erlösungswerk wäre unvollendet geblieben.

Der innere Kampf in Gethsemane war hart, aber kurz. Jesus scheute den irdischen Tod nicht, sondern blieb standhaft und ging für die von ihm gebrachte Wahrheit ruhig in den irdischen Tod. Mit seinem Blute am Kreuze drückte er das Siegel auf alles das, was er gesagt und gelebt hatte.

Durch diese Tat überwand er das Dunkel völlig, das den letzten Trumpf damit ausgespielt hatte. Jesus siegte. Aus Liebe zum Vater, der Wahrheit, aus Liebe zur Menschheit, der dadurch der Weg zur Freiheit in das Licht blieb, weil sie durch diesen Sieg an der Wahrheit seiner Worte bestärkt wurde.

Ein Entziehen durch die Flucht und das damit verbundene Aufgeben seiner Arbeit hätte ihnen Zweifel bringen müssen.

Jesus starb also um der Menschheit Sünde willen! Wäre die Sünde der Menschheit nicht gewesen, Abwendung von Gott in Einengung durch den Verstand, so konnte sich Jesus sein Kommen ersparen, ebenso seinen Leidensweg und seinen Kreuzestod. Deshalb ist es ganz richtig, wenn es lautet: Um unserer Sünde willen kam Jesus, litt und starb den Kreuzestod!

Darin liegt aber nicht, daß Du Deine eigenen Sünden nicht selbst zu lösen hättest!

Du kannst es nur jetzt leicht, weil Jesus Dir den Weg durch Überbringung der Wahrheit in seinen Worten gezeigt hat. So vermag auch der Kreuzestod Jesu nicht einfach Deine eigenen Sünden wegzuwaschen. Sollte derartiges geschehen, so müßten vorher die ganzen Gesetze des Weltalls gestürzt werden. Das geschieht aber nicht. Jesus selbst beruft sich oft genug auf alles das, „was geschrieben steht“, also auf das alte. Das neue Evangelium der Liebe hat auch nicht die Absicht, das alte der Gerechtigkeit zu stürzen oder abzustoßen, sondern zu ergänzen. Es will damit verbunden sein.

Vergiß deshalb nicht die Gerechtigkeit des großen Schöpfers aller Dinge, die sich nicht um ein Haar verrücken läßt, die ehern steht von Anbeginn der Welt und bis zu deren Ende! Sie würde gar nicht zulassen können, daß jemand die Schuld eines anderen auf sich nimmt, um sie zu sühnen.

Jesus konnte um anderer Schuld willen, also wegen der Schuld anderer, kommen, leiden, sterben, als Kämpfer auftreten für die Wahrheit, aber er selbst blieb unberührt und rein von dieser Schuld, deshalb vermochte er sie auch nicht persönlich auf sich zu nehmen.

Das Erlöserwerk ist deshalb nicht geringer, sondern ein Opfer, wie es größer nicht sein kann. Jesus kam aus der lichten Höhe für Dich in den Schmutz, er kämpfte um Dich, litt und starb für Dich, um Dir Licht zu bringen zu dem rechten Weg aufwärts, damit Du nicht im Dunkel Dich verlierst und untergehst!

So steht Dein Erlöser vor Dir. Das war sein gewaltiges Liebeswerk.

Gottes Gerechtigkeit blieb in den Weltgesetzen ernst und streng bestehen; denn was der Mensch säet, das wird er ernten, sagt auch Jesus selbst in seiner Botschaft. Kein Heller kann ihm nachgelassen werden auf Grund der göttlichen Gerechtigkeit!

Daran denke, wenn Du vor dem Wahrzeichen heiligen Ernstes stehst. Danke innig dafür, daß Dir der Erlöser mit seinem Wort den Weg neu eröffnete zur Vergebung Deiner Sünden, und verlasse die Stätten mit dem ernsten Vorsatze, diesen Dir gezeigten Weg zu gehen, damit Dir Vergebung werden kann. Den Weg gehen aber heißt nicht etwa nur, das Wort zu lernen und daran zu glauben, sondern dieses Wort zu leben! Daran zu glauben, es für richtig zu halten und nicht in allem auch darnach zu handeln, würde Dir gar nichts nützen. Im Gegenteil, Du bist schlimmer daran, als solche, die gar nichts von dem Worte wissen.

Deshalb wache auf, die Erdenzeit ist für Dich kostbar!

14. Vykupitel


Spasitel na kříži! Tisíce těchto křížů je postaveno na znamení, že Kristus za lidstvo trpěl a umřel. Ze všech stran volají k věřícím:

„Pamatujte na to!“ V osamělém poli, v oživených ulicích velkoměst, v tiché komůrce, v kostelích, na hrobech i při svatebních hostinách, všude slouží k útěše, posile a k napomenutí. Pamatujte na to! Stalo se pro vaše hříchy, že Syn Boží, který vám přinesl spásu na zemi, trpěl a umřel na kříži.

Věřící přistupuje k němu s vroucím zachvěním v hluboké úctě a pln vděčnosti. Opouští pak místo s radostným pocitem a vědomím, že obětí smrti byl také on zproštěn svých hříchů.

Ale ty, vážně hledající, jdi a předstup před znamení svaté vážnosti a snaž se pochopiti svého Vykupitele! Odvrhni měkký plášť pohodl- nosti, který tě tak příjemně zahřívá a vzbuzuje pocit bezpečného úkrytu! Dává ti zdřímnouti až do poslední pozemské hodiny, kdy pak jsi náhle vytržen ze svého polospánku, odpoutáš se od pozem- ské vázanosti a stojíš pojednou proti nezkalené Pravdě. Pak je rychle dosněn tvůj sen, k němuž jsi přilnul a se kterým jsi se pohroužil do nečinnosti.

Probuď se proto! Tvůj pozemský čas je drahocenný! Spasitel při- šel sem pro naše hříchy – to je nedotknutelné a do písmene správné. I to, že zemřel za viny lidstva.

Ale tím nejsou z tebe sňaty tvoje hříchy! Vykupitelským dílem Spasite- lovým bylo zahájení boje s temnem, aby přinesl lidstvu Světlo a ote- vřel mu cestu k odpuštění všech hříchů. Putovati touto cestou musí podle nezvratných zákonů Stvořitelových již každý sám. Kristus také ne- přišel, aby zákony rušil, nýbrž aby je naplnil. Nezneuznávej tedy to- ho, který má býti nejlepším příkladem! Nepodkládej mylného smyslu pravdivým slovům.

Zcela správně se ovšem říká: To vše stalo se pro hříchy lidstva. Tím je řečeno, že příchod Ježíšův stal se nutným jen proto, že lid- stvo nemohlo se již dostati samo ven z temna, které si samo vytvoři- lo. Že nedovedlo se vyprostiti z jeho sevření. Kristus musel znovu

raziti tuto cestu a ukázati ji lidstvu. Kdyby se lidstvo nebylo tak hlu- boce zapletlo ve své hříchy, to jest, kdyby nebylo šlo nepravou cestou, nebyl by býval nutný Ježíšův příchod a jeho boj i cesta utrpení byly by mu bývaly uspořeny. Je proto zcela správné, že musel přijíti jen pro hříchy lidstva, nemělo-li toto lidstvo na nepravé cestě klesnouti zcela do propasti, do temna.

Tím však není řečeno, že proto má býti obratem ruky každému jednotlivci odpuštěno také jeho osobní provinění, jakmile jen sku- tečně uvěří v Ježíšova slova a podle nich žije. Žije-li však podle slov Ježíšových, budou mu jeho hříchy odpuštěny. Ovšem teprve znenáh- la, v době, ve které nastane rozuzlení a vyčerpání viny protiprací dobrého chtění podle slov Ježíšových ve zvratném působení. Ne jinak. U těch lidí, kteří podle slov Ježíšových nežijí, není odpuštění vůbec možno.

Tím však není míněno, že odpuštění hříchů mohou dojíti jen pří- slušníci křesťanských církví.

Ježíš hlásal Pravdu. Jeho slova musí tedy obsahovati současně i pravdy jiných náboženství. Nechtěl založiti církev, nýbrž ukázati lidstvu pravou cestu, která může stejně dobře vésti také pravdami jiných náboženství. Proto se v jeho slovech nalézá tolik ozvuku na stávající již tehdy náboženství. Ježíš je z nich neodvozoval. Protože však přinášel Pravdu, muselo se v jeho slovech opakovati všechno to, co z Pravdy již existovalo v jiných náboženstvích.

I ten, kdo sám slov Ježíšových nezná, ale usiluje vážně o Pravdu a zušlechtění, žije často již zcela ve smyslu těchto slov a kráčí proto s jistotou vstříc v čisté víře k odpuštění hříchů. Varuj se proto jedno- stranného nazírání. Bylo by to znehodnocení díla Vykupitele, snižo- vání Božského ducha.

Kdo usiluje vážně o Pravdu a čistotu, tomu také nechybí láska. Bude veden od stupně k stupni duchovně vzhůru, byť i někdy za těžkých pochybností a bojů, a lhostejno ke kterému náboženství patří, setká  se  konečně  již  zde,  nebo  teprve  v jemnohmotném  světě s duchem Kristovým. Ten ho na konec povede dále až k Otci, čímž se i vyplní slovo: „Nikdo nepřichází k Otci, jedině skrze mne.“

„Konec“  nenastává  však s posledními  pozemskými  hodinami, nýbrž až na určitém stupni vývoje duchovního člověka. Přechod ze světa hrubohmotného do jemnohmotného znamená jen proměnu. – Nyní  k ději  velikého  vykupitelského  díla  samotného:  Lidstvo bloudilo v duchovní temnotě. Vytvořilo si ji samo, když se podrobo- valo stále více jen rozumu, který si pracně teprve vypěstovalo. Lidé sami tak stále zužovali hranice své chápavosti, až byli naprosto při- poutáni na prostor a čas, jako jejich mozek. Pak nemohli již najíti cestu k Nekonečnému a Věčnému. Tak byli zcela připoutáni k zemi, omezeni na prostor a čas. Každé spojení se Světlem, s čistotou a duchovnem bylo tím přerušeno. Chtění lidí dovedlo se obraceti jen k pozemskému, až na nemnohé, kteří jako proroci neměli dosti mo-

ci, aby pronikli a uvolnili dráhu k Světlu.

Tímto stavem otevřely se dokořán brány zlu. Vyvalilo se duchov- ní temno rozlévalo se po zemi a přinášelo zkázu. To mohlo přivoditi jen jeden konec: Duchovní smrt. To nejstrašnější, co může postih- nouti člověka.

Ale vinu na veškeré této bídě nesli lidé sami! Oni ji přivodili, pro- tože dobrovolně volili tento směr. Chtěli ji a vypěstovali ji. Ve svém bezměrném zaslepení byli dokonce i hrdi na tuto vymoženost, aniž si ve své omezenosti chápání, kterou si pracně sami vnutili, uvědomo- vali hrůznost následků. Toto lidstvo nemohlo již samo vytvořiti ces- tu ke Světlu. Dobrovolné omezení a sevření bylo již příliš veliké.

Měla-li býti vůbec ještě možná záchrana, musela přijíti pomoc od Světla. Jinak nebylo již možno zadržeti zánik lidstva a jeho zřícení se do temnoty.

Temno samo má následkem nečistoty větší hutnost, což nese s sebou duchovní tíhu. Následkem této tíhy může samo ze sebe pro- niknouti vzhůru jen k určité hranici hutnosti a váhy, nepřichází-li mu z druhé strany na pomoc přitažlivá síla. Světlo má však lehkost, od- povídající jeho čistotě a to mu znemožňuje, aby kleslo až k temnu.

Tím je mezi oběma díly nepřeklenutelná propast, ve které stojí člověk se svou zemí.

Je tedy úplně v rukou lidí a záleží na způsobu jejich chtění a přá- ní, aby šli vstříc Světlu nebo temnu, otevřeli brány a urovnali cesty,

aby zemi mohlo zaplaviti Světlo nebo temnota. Lidé sami jsou při tom prostředníky. Silou jejich chtění dostává se Světlu nebo temnu pevné opory, takže mohou působiti s větší nebo menší silou. Čím více nabývá moci na zemi Světlo nebo temno, tím více zaplavuje lidstvo vším, co může dáti. Dobrem nebo zlem, spásou nebo zkázou, štěstím nebo neštěstím, rajským mírem nebo pekelnou mukou.

Čisté chtění lidí již příliš zesláblo a nemohlo proto poskytnouti Světlu na zemi opěrný bod. Zatím již nabylo těžké, vše dusící temno na zemi převahu. Světlo nemělo žádného opěrného bodu, s nímž by se mohlo spojiti tak, aby v nezkalené čistotě a tím i s nezmenšenou silou rozptýlilo temno. Tím by vykoupilo lidstvo, které by pak u tak- to vytrysklého pramene mohlo nabrati sílu a najíti cestu vzhůru ke světlým výšinám.

Světlu samotnému nebylo však možno ponořiti se tak hluboko do bahna, pokud nedostalo k tomu silnou oporu. Proto musel přijíti prostředník. Jen Vyslanec ze světlých výšin mohl vtělením na tuto zemi rozraziti temnou zeď, vytvořenou chtěním lidí a uprostřed vše- ho zla postaviti hrubohmotný základ pro Božské Světlo, který by stál pevně uprostřed těžké tmy. Z tohoto zakotvení mohly pak čisté pa- prsky Světla roztrhnouti a roztříštiti temné masy a rozptýliti je, aby lidstvo úplně nekleslo a nezadusilo se v temnotách.

Tak přišel Ježíš kvůli lidstvu a jeho hříchu!

Takto utvořené nové spojení se Světlem při čistotě a síle Vyslan- ce Světla nemohlo býti přerušeno temnotou. Tím byla ražena pro lidstvo nová cesta k duchovním výšinám. Ježíš svým vtělením stal se pozemskou oporou Světla. Jeho živým slovem, které přinášelo Prav- du, vycházely a vnikaly nyní paprsky do temna. Ježíš mohl předávati tuto Pravdu čistou a nefalšovanou, protože silou Pravdy bylo jeho spojení se Světlem čisté a nemohlo býti zkaleno temnotou.

Lidé byli vyburcováni ze svého soumračného stavu současně zá- zraky, které se dály. Šli za nimi a narazili na Slovo. Nasloucháním Pravdě, kterou Ježíš přinášel a přemýšlením o ní probudilo se zne- náhla ve statisících přání, aby šli za touto Pravdou a zvěděli o ní více. A tak kráčeli zvolna vstříc ke Světlu. Přáním uvolnilo se temno, které je obklopovalo. Když lidé přemýšleli o slovech a shledávali je správ-

nými, vnikal jeden světelný paprsek za druhým vítězně do temnot. Kolem nich bylo stále jasněji, temno již nenalézalo u nich žádné opory a sklouzalo po nich beze škody. Tím ztrácelo temno stále víc a více půdu. Tak působilo slovo Pravdy v temnu jako klíčící zrno hoř- čičné a jako kvas v těstu.

A to bylo vykupitelské dílo Syna Božího, Ježíše, nositele Světla a Pravdy.

Temno, které se domnívalo, že již má vládu nad veškerým lid- stvem, vzepřelo se proti tomu v divém boji, aby dílo vykupitelské znemožnilo. K Ježíši samotnému nemohlo, protože sklouzlo po jeho čistém cítění. Tu bylo samozřejmo, že použilo k tomuto boji svých ochotných nástrojů, jež mělo k službám.

Těmito nástroji byli lidé, kteří zcela správně se nazývali „lidmi ro- zumu“, jemuž se podrobovali. Byli pevně připoutání k prostoru a času jako jejich rozum a nemohli proto již chápati vyšší duchovní pojmy nad prostorem a nad časem. Proto nebylo jim také možno následovati učení Pravdy. Podle vlastního přesvědčení stáli všichni na „reálné“ půdě tak jako mnozí ještě dnes. Reálná půda znamená však ve skutečnosti půdu velmi úzkou a omezenou. Všichni tito lidé patřili většinou k zástupcům světské vlády a měli tedy v rukou úřední i náboženskou moc.

V zuřivé protiobraně vybičovalo temno tyto lidi až k hrubým přehmatům, kterých se dopustili proti Ježíšovi pozemskou mocí, kterou měli v rukou.

Temno doufalo, že se tím Ježíš zviklá a že bude moci v poslední chvíli zničiti jeho vykupitelské dílo. Že vůbec mohlo prováděti na zemi tuto moc, bylo jen vinou lidstva, které svým samovolným fa- lešným postavením omezilo svou chápavost a dalo tím temnu pře- vahu.

Toto provinění bylo hříchem lidstva, který za sebou přivodil všechna ostatní zla.

A pro tento hřích lidstva musel Ježíš trpěti! Temno bičovalo to dáte až do krajnosti. Ježíš propadal smrti na kříži, trval-li na svých tvrzeních, že přináší Pravdu a Světlo. Šlo o poslední rozhodnutí. Útěk a úplné vzdálení se všeho mohlo ho zachrániti před smrtí na kříži. Ale to by znamenalo vítězství temna v posledním okamžiku, protože celé pů- sobení Ježíšovo bylo by zvolna zaniklo v písku a nade vším bylo by se zase vítězně rozprostřelo temno. Ježíš by nebyl splnil své poslání a započaté vykupitelské dílo bylo by zůstalo neúplné.

Vnitřní boj v Getsemane byl krutý, ale krátký. Ježíš se nebál tě- lesné smrti, nýbrž vytrval a šel klidně na pozemskou smrt za Pravdu, kterou přinášel. Svou krví zpečetil na kříži vše to, co hlásal a žil.

Tímto činem překonal úplně temno, které tím prohrálo poslední trumf. Ježíš zvítězil. Z lásky k Otci, Pravdě, z lásky k lidstvu, které- mu tak byla otevřena cesta k svobodě ve Světle. Toto vítězství posíli- lo lidstvo v přesvědčení o pravdě Ježíšových slov.

Kdyby se byl vyhnul útěkem a vzdal se tak své práce, bylo by to v lidech nutně vzbudilo pochybnosti.

Ježíš zemřel tedy pro hřích lidstva! Kdyby nebylo bývalo hříchu lidstva v tom‚ že se odvrátilo od Boha v omezení rozumu, mohl si uspořit Ježíš svůj příchod, svou cestu utrpení i smrt na kříži. Jest proto zcela správné, říká-li se: Ježíš přišel pro naše hříchy, za ně trpěl a umřel smrtí na kříži!

To však neznamená, že bys nemusel sám pykati za vlastní hříchy!

Můžeš to nyní však snáze učiniti, protože Ježíš ti ve svých slovech ukázal cestu tím, že přinesl Pravdu. A tak nemůže ani Ježíšova smrt na kříži prostě smýti tvoje hříchy. Kdyby se tak mělo stát, musely by se napřed zhroutit všechny zákony vesmíru. To se ovšem nestává. Ježíš sám dosti často odvolával se na vše, „co stojí psáno“, tedy na staré. Nové Evangelium lásky nemá také ani v úmyslu zrušit, nebo zavrhnout starý zákon spravedlnosti. Chce jej doplniti a býti s ním spojeno.

Nezapomínej proto na spravedlnost velikého Stvořitele všech vě- cí, kterou nelze posunouti ani o vlásek a která železně trvá od počát- ku světa až k jeho konci! Nemohla by ani připustit, aby někdo bral na sebe vinu druhého, aby ji tím usmířil.

Ježíš mohl přijíti za hříchy jiných, mohl trpěti a zemříti mohl vy- stoupiti jako bojovník za Pravdu. On sám zůstal však nedotčen a prost této viny a hříchů a proto také nemohl ji osobně vzíti na sebe.

Vykupitelské dílo není proto menší. Jest obětí, nad kterou větší býti nemůže. Ježíš přišel se světlých výšin do bahna pro tebe, zápasil o tebe, trpěl a zemřel za tebe, aby ti přinesl Světlo na pravou cestu vzhůru, aby ses neztratil v temnotě a nezahynul!

Tak stojí tvůj Vykupitel před tebou. To bylo jeho veliké a mocné dílo lásky.

Boží spravedlnost setrvala ve světových zákonech, neboť co člo- věk zasévá, to sklidí, jak říká Ježíš sám ve svém poselství. Na základě Božské spravedlnosti nemůže mu býti prominuto ani haléře.

Na to mysli, když stojíš před znamením svaté vážnosti. Děkuj vroucně za to, že ti Vykupitel svým slovem znovu otevřel cestu k odpuštění tvých hříchů a opusť to místo s vážným předsevzetím, že půjdeš označenou cestou, aby ti mohlo býti odpuštěno. Jíti touto cestou neznamená však jen naučiti se slovu a věřiti v ně, nýbrž je nutno slovo to žít! Pranic by ti neprospělo v ně věřit, považovati je za správné a nejednati ve všem také podle něho. Naopak, jsi na tom hůř nežli ti, kdo o slově nevědí pranic.

Proto probuď se, pozemský čas je pro tebe drahocenný.