Interaktivy preklad PG


15. Das Geheimnis der Geburt


Wenn die Menschen sagen, daß in der Art der Verteilung der Geburten eine große Ungerechtigkeit liegt, so wissen sie nicht, was sie damit tun!

Mit großer Beharrlichkeit behauptet der eine: „Wenn es eine Gerechtigkeit gibt, wie darf ein Kind dann mit einer erblichen Krankheit belastet geboren werden! Das unschuldige Kind muß die Sünden der Eltern mittragen.“

Der andere: „Das eine Kind wird in Reichtum, das andere in bitterer Armut und Not geboren. Dabei kann kein Glaube an Gerechtigkeit aufkommen.“

Oder: „Angenommen, den Eltern soll eine Strafe werden, so ist es nicht richtig, daß dies durch Krankheit und Tod eines Kindes geschieht. Das Kind muß doch dabei unschuldig leiden.“

Diese und ähnliche Reden schwirren zu Tausenden unter der Menschheit. Selbst ernsthaft Suchende zerbrechen sich manchmal den Kopf darüber.

Mit der einfachen Erklärung der „unerforschlichen Wege Gottes, die alles zum Besten führen“, ist der Drang nach dem „Warum“ nicht aus der Welt geschafft. Wer damit zufrieden sein soll, muß sich stumpf darein ergeben, oder jeden fragenden Gedanken sofort als Unrecht unterdrücken.

So ist es nicht gewollt! Durch Fragen findet man den rechten Weg. Stumpfsinn oder gewaltsames Zurückdrängen erinnert nur an Sklaventum. Gott aber will nicht Sklaven! Er will nicht das stumpfsinnige Sichfügen, sondern freies, bewußtes Aufwärtsschauen. Seine herrlichen, weisen Einrichtungen brauchen nicht in mystisches Dunkel gehüllt zu sein, sondern gewinnen an ihrer erhabenen, unantastbaren Größe und Vollkommenheit, wenn sie frei vor uns liegen! Unwandelbar und unbestechlich, in gleichmäßiger Ruhe und Sicherheit verrichten sie unaufhaltsam ihr ewiges Wirken. Sie kümmern sich nicht um Groll oder Anerkennung der Menschen, nicht um ihre Unwissenheit, sondern sie geben jedem einzelnen bis auf das Allerfeinste abgetönt in reifen Früchten das zurück, was er als Saat ausstreute.

„Gottes Mühlen mahlen langsam, aber sicher“, heißt es in dem Volksmunde so treffend über dieses Weben unbedingter Wechselwirkung in der ganzen Schöpfung, deren unverrückbare Gesetze die Gerechtigkeit Gottes in sich tragen und auswirken. Es rieselt, fließt und strömt, und ergießt sich über alle Menschen, gleichviel, ob diese es nun wünschen oder nicht, ob sie sich hingeben oder dagegen sträuben, sie müssen es empfangen als gerechte Strafe und Vergebung, oder Lohn in der Erhebung.

Wenn ein Murrender oder Zweifelnder nur ein einziges Mal einen Blick werfen könnte in das feinstoffliche, von straffem Geist durchzogene und getragene Wogen und Weben, das die ganze Schöpfung durchdringt, umfaßt, in dem sie ruht, das selbst ein Stück der Schöpfung ist, lebendig als ein ewig treibender Webstuhl Gottes, er würde sofort verschämt verstummen und bestürzt die Anmaßung erkennen, die in seinen Worten liegt. Die ruhige Erhabenheit und Sicherheit, die er erschaut, zwingt ihn abbittend in den Staub. Wie klein hat er doch seinen Gott gedacht! Und welche ungeheuere Größe findet er in dessen Werken. Er sieht dann ein, daß er in seinen höchsten irdischen Begriffen nur versuchen konnte, Gott herabzuzerren, die Vollkommenheit des großen Werkes zu schmälern mit dem vergeblichen Bemühen, es hineinzuzwängen in kleinliche Enge, die Verstandeszucht erschuf, die sich nie über Raum und Zeit erheben kann. Der Mensch darf nicht vergessen, daß er in dem Werke Gottes steht, selbst ein Stück des Werkes ist, und somit unbedingt auch den Gesetzen dieses Werkes unterworfen bleibt.

Das Werk aber umfaßt nicht nur irdischen Augen sichtbare Dinge, sondern auch die feinstoffliche Welt, die den größten Teil des eigentlichen Menschenseins und Menschenwirkens in sich trägt. Die jeweiligen Erdenleben sind nur kleine Teile davon, aber immer große Wendepunkte.

Die irdische Geburt bildet stets nur den Beginn eines besonderen Abschnittes in dem ganzen Sein eines Menschen, nicht aber dessen Anfang überhaupt.

Beginnt der Mensch als solcher seinen Lauf in der Schöpfung, so steht er frei, ohne Schicksalsfäden, die hinausziehen in die feinstoffliche Welt, durch Anziehungskraft der Gleichart unterwegs immer stärker werden, sich mit anderen kreuzen, ineinanderweben und zurückwirken auf den Urheber, mit dem sie verbunden blieben, so das Schicksal oder Karma mit sich führend. Die Auswirkungen gleichzeitig zurückströmender Fäden fließen dann ineinander, wodurch ursprünglich scharf ausgeprägte Farben andere Abtönungen erhalten und neue, vereinte Bilder bringen. *(Vortrag Nr. 6: Schicksal) Die einzelnen Fäden bilden den Weg der Rückwirkungen so lange, bis der Urheber in seinem Innenwesen keinen Anhaltspunkt mehr für die gleiche Art bietet, diesen Weg also von sich aus nicht mehr pflegt und frisch hält, wodurch sich diese Fäden nicht mehr festhalten können, nicht mehr einzuhaken vermögen und verdorrend von ihm abfallen müssen, gleichviel, ob es nun Übles oder Gutes ist.

Jeder Schicksalsfaden wird also durch den Willensakt bei dem Entschluß zu einer Handlung feinstofflich geformt, zieht hinaus, bleibt aber trotzdem in dem Urheber verankert und bildet so den sicheren Weg zu gleichen Arten, diese stärkend, gleichzeitig aber auch wieder von diesen Stärke erhaltend, die den Weg zurückläuft zu dem Ausgangspunkte. In diesem Vorgange liegt die Hilfe, die den nach Gutem Strebenden kommt, wie es verheißen ist, oder aber der Umstand, daß „Böses fortzeugend Böses muß gebären“ *(Vortrag Nr. 30: Der Mensch und sein freier Wille).

Jedem Menschen bringen nun die Rückwirkungen dieser laufenden Fäden, zu denen er täglich neue knüpft, sein Schicksal, das er sich selbst geschaffen hat und dem er unterworfen ist. Jede Willkür ist dabei ausgeschlossen, also auch jede Ungerechtigkeit. Das Karma, das ein Mensch mit sich trägt und das wie eine einseitige Vorausbestimmung erscheint, ist in Wirklichkeit nur die unbedingte Folge seiner Vergangenheit, soweit diese sich in der Wechselwirkung noch nicht ausgelöst hat.

Der wirkliche Anfang des Seins eines Menschen ist immer gut, und bei vielen auch das Ende, mit Ausnahme derer, die durch sich selbst verloren gehen, indem sie zuerst von sich aus durch ihre Entschlüsse dem Übel die Hand reichten, das sie dann ganz ins Verderben zog. Die Wechselfälle liegen immer nur in der Zwischenzeit, der Zeit des inneren Werdens und Reifens.

Der Mensch formt sich also stets sein zukünftiges Leben selbst. Er liefert die Fäden und bestimmt somit die Farbe und das Muster des Gewandes, das der Webstuhl Gottes durch das Gesetz der Wechselwirkung für ihn webt.

Weit zurück liegen oft die Ursachen, die bestimmend wirken für die Verhältnisse, in die eine Seele hineingeboren wird, ebenso für die Zeit, unter deren Einflüssen das Kind in die irdische Welt tritt, damit diese dann während seines Erdenwallens dauernd einwirkt und das erzielt, was zum Auslösen, Abschleifen, Abstoßen und Weiterbilden gerade dieser Seele notwendig ist.

Aber auch das geschieht nicht einseitig nur für das Kind, sondern die Fäden spinnen sich selbsttätig so, daß in dem irdischen auch eine Wechselwirkung liegt. Die Eltern geben dem Kinde gerade das, was es zu seiner Fortentwickelung braucht, ebenso umgekehrt das Kind den Eltern, sei es nun Gutes oder Übles; denn zur Fortentwicklung und zum Aufschwunge gehört natürlich auch das Freiwerden von einem Übel durch Ausleben desselben, wodurch es als solches erkannt und abgestoßen wird. Und die Gelegenheit dazu bringt stets die Wechselwirkung. Ohne diese würde der Mensch nie wirklich frei werden können von Geschehenem. Also liegt in den Gesetzen der Wechselwirkung als großes Gnadengeschenk der Weg zur Freiheit oder zum Aufstiege. Es kann daher von einer Strafe überhaupt nicht gesprochen werden. Strafe ist ein falscher Ausdruck, da ja gerade darin die gewaltigste Liebe liegt, die dargereichte Hand des Schöpfers zur Vergebung und Befreiung.

Das irdische Kommen des Menschen setzt sich zusammen aus Zeugung, Inkarnation und Gebären. Die Inkarnation ist der eigentliche Eintritt des Menschen in das irdische Sein *(Vortrag Nr. 7: Die Erschaffung des Menschen).

Tausendfältig sind nun die Fäden, die mitwirken zur Bestimmung einer Inkarnation. Immer aber ist es auch in diesen Geschehnissen der Schöpfung eine bis zum allerfeinsten abgetönte Gerechtigkeit, die sich auswirkt und zu einer Förderung aller dabei Beteiligten treibt.

Dadurch wird die Geburt eines Kindes zu noch viel Heiligerem, Wichtigerem und Wertvollerem, als es im allgemeinen angenommen ist. Geschieht doch damit gleichzeitig dem Kinde, den Eltern und auch sogar etwaigen Geschwistern und anderen mit dem Kinde in Berührung kommenden Menschen mit dessen Eintreten in die irdische Welt eine neue, besondere Gnade des Schöpfers, indem sie damit alle Gelegenheit erhalten, in irgendeiner Weise weiter zu kommen. Den Eltern kann durch notwendig werdende Krankenpflege, schwere Sorge oder Kummer die Gelegenheit zu geistigem Gewinn gegeben sein, sei es nun als Arznei, als einfaches Mittel zum Zweck, oder auch als wirkliche Ablösung einer alten Schuld, vielleicht sogar als Vorablösung eines drohenden Karmas. Denn es geschieht sehr oft, daß bei schon eingesetztem guten Wollen eines Menschen dessen eigene schwere Krankheit, die ihn selbst nach dem Gesetz der Wechselwirkung als Karma treffen soll, aus Gnade in Folge seines guten Wollens vorabgelöst wird durch aus freiem Entschlusse heraus erfolgende aufopfernde Pflege eines anderen oder eines eigenen Kindes. Eine wirkliche Ablösung kann ja nur in der Empfindung erfolgen, in dem vollen Erleben. Bei Ausübung einer echt liebenden Pflege nun ist das Erleben oft noch größer als bei eigener Krankheit. Es ist tiefer in dem Bangen, dem Schmerze während der Krankheit des Kindes oder eines anderen, den man wirklich als seinen lieben Nächsten betrachtet. Ebenso tief auch die Freude bei dessen Genesen. Und dieses starke Erleben allein drückt seine Spuren fest in die Empfindung, in den geistigen Menschen, formt ihn damit anders und schneidet mit dieser Umformung Schicksalsfäden ab, die ihn sonst noch getroffen hätten. Durch dieses Abschneiden oder Fallenlassen schnellen die Fäden wie gespannter Gummi nach der Gegenseite zurück, den gleichartigen feinstofflichen Sammelstellen, von deren Anziehungskraft nunmehr einseitig gezogen. Damit ist jede weitere Wirkung auf den ungeformten Menschen ausgeschlossen, da der Verbindungsweg dazu fehlt.

So gibt es tausende Arten von Ablösungen in dieser Form, wenn ein Mensch freiwillig und gern irgendeine Pflicht anderen gegenüber auf sich nimmt, aus Liebe oder aus der Liebe verwandtem Mitleid heraus.

Jesus hat darin in seinen Gleichnissen die besten Vorbilder gezeigt. Ebenso in seiner Bergpredigt und allen anderen Reden ganz deutlich auf die guten Erfolge derartiger Ausübungen hingewiesen. Er sprach dabei immer von dem „Nächsten“ und zeigte damit den besten Weg zur Ablösung der Karmas und zum Aufstiege in schlichtester, lebenswahrster Form. „Liebe deinen Nächsten wie dich selbst“, mahnte er und gab damit den Schlüssel zu dem Tore alles Aufsteigens. Es muß sich dabei nicht immer um Krankheit handeln. Die Kinder, ihre notwendige Pflege und Erziehung, geben auf die natürlichste Art so viele Gelegenheiten, daß sie alles in sich bergen, was überhaupt nur als Ablösung in Betracht kommen kann. Und deshalb bringen Kinder Segen, gleichviel, wie sie geboren und entwickelt sind!

Das, was den Eltern gilt, gilt auch Geschwistern und allen, die viel mit Kindern in Berührung kommen. Auch diese haben Gelegenheiten, durch den neuen Erdenbürger zu gewinnen, indem sie sich bemühen, sei es auch nur durch Ablegung übler Eigenschaften oder ähnlicher Dinge, in Geduld, in sorgsamen Hilfeleistungen verschiedenster Art.

Dem Kinde selbst aber ist nicht weniger geholfen. Jeder ist durch die Geburt vor die Möglichkeit gestellt, ein gewaltiges Stück Weg aufwärts zu kommen! Wo es nicht geschieht, ist der Betreffende selbst schuld daran. Dann hat er nicht gewollt. Deshalb ist jede Geburt als ein gütiges Gottesgeschenk zu betrachten, das gleichmäßig zur Verteilung kommt. Auch wer nun selbst keine Kinder hat, und nimmt ein fremdes Kind zu sich, dem ist der Segen nicht verkürzt, sondern nur noch größer durch die Tat der Annahme, wenn diese um des Kindes willen erfolgt und nicht zur eigenen Befriedigung.

Bei einer gewöhnlichen Inkarnierung nun spielt die Anziehungskraft der geistigen Gleichart als mitwirkend bei der Wechselwirkung eine führende Rolle. Eigenschaften, die als ererbt angesehen werden, sind in Wirklichkeit nicht vererbt, sondern lediglich auf diese Anziehungskraft zurückzuführen. Es ist nichts geistig von Mutter oder Vater Ererbtes dabei, da das Kind ein ebenso abgeschlossener Mensch für sich ist, wie diese selbst, nur gleiche Arten in sich trägt, durch die er sich angezogen fühlte.

Doch nicht allein diese Anziehungskraft der Gleichart ist es, die bei der Inkarnierung ausschlaggebend wirkt, sondern es sprechen auch noch andere laufende Schicksalsfäden mit, an die die zu inkarnierende Seele gebunden ist und die vielleicht in irgendeiner Weise mit einem Angehörigen der Familie verknüpft sind, in die sie geführt wird. Alles das wirkt mit, zieht und führt zuletzt die Inkarnation herbei.

Anders aber ist es, wenn eine Seele eine freiwillige Mission *(Sendung, Aufgabe) auf sich nimmt, um entweder bestimmten irdischen Menschen zu helfen oder an einem Hilfswerke für die ganze Menschheit mitzuwirken. Dann nimmt eine Seele auch alles vorher gewollt auf sich, was sie auf Erden trifft, wodurch ebensowenig von Ungerechtigkeit gesprochen werden kann. Und der Lohn muß ihr ja in der Folge der Wechselwirkung dafür werden, wenn alles in aufopfernder Liebe geschieht, die aber wiederum nicht nach dem Lohne fragt. In Familien, in denen erbliche Krankheiten sind, kommen Seelen zur Inkarnation, die diese Krankheiten durch Wechselwirkung zur Ablösung, Läuterung oder zum Vorwärtskommen brauchen.

Die führenden und haltenden Fäden lassen eine falsche, also ungerechte Inkarnation gar nicht zu. Sie schließen jeden Irrtum darin aus. Es wäre der Versuch des Schwimmens gegen einen Strom, der mit eiserner, unverrückbarer Gewalt seine geordneten Bahnen fließt, und jeden Widerstand von vornherein ausschließt, so daß es gar nicht einmal zu einem Versuche kommen kann. Unter genauer Beachtung seiner Eigenschaften aber spendet er nur Segen.

Und Beachtung findet alles auch bei freiwilligen Inkarnationen, bei denen die Krankheiten freiwillig zur Erreichung eines bestimmten Zweckes übernommen werden. Wenn vielleicht der Vater oder die Mutter durch eine Schuld die Krankheit auf sich lud, sei es auch nur durch Nichtbeachtung der natürlichen Gesetze, die eine unbedingte Rücksichtnahme auf Gesunderhaltung des anvertrauten Körpers fordern, so wird der Schmerz darüber, diese Krankheit auch wieder an dem Kinde zu sehen, schon eine Sühne in sich tragen, die zur Läuterung hinführt, sobald der Schmerz echt empfunden wird.

Besondere Beispiele anzuführen hat wenig Zweck, da jede einzelne Geburt durch die vielverschlungenen Schicksalsfäden ein neues Bild ergeben würde, abweichend von den anderen, und sogar jede Gleichart sich durch die feinen Abtönungen der Wechselwirkungen in ihren Mischungen in tausendfältigen Abänderungen zeigen muß.

Nur ein einfaches Beispiel sei gebracht: Eine Mutter liebt ihren Sohn derart, daß sie ihn mit allen Mitteln verhindert, durch eine Heirat von ihr zu gehen. Sie fesselt ihn dauernd an sich. Diese Liebe ist falsch, rein egoistisch, selbstsüchtig, auch wenn die Mutter nach ihrer Meinung alles bietet, um dem Sohne das Erdenleben so schön wie möglich zu machen. Sie hat mit ihrer selbstsüchtigen Liebe zu Unrecht in das Leben ihres Sohnes eingegriffen. Die wahre Liebe denkt nie an sich selbst, sondern immer nur zugunsten des geliebten anderen und handelt darnach, auch wenn es mit eigener Entsagung verknüpft ist. Die Stunde der Mutter kommt, da sie abgerufen wird. Der Sohn steht nun allein. Es ist für ihn zu spät geworden, um noch den freudigen Schwung zur Erfüllung seiner eigenen Wünsche aufzubringen, den die Jugend verleiht. Trotz allem hat er dabei noch etwas gewonnen; denn er löst durch die herbeigeführte Entsagung irgendetwas aus. Sei es nun eine Gleichart aus seinem früheren Sein, womit er gleichzeitig der inneren Vereinsamung in einer Ehe ausgewichen ist, die ihn sonst bei Verheiratung hätte treffen müssen, oder irgendetwas anderes. Es gibt in solchen Dingen nur Gewinn für ihn. Die Mutter aber hat ihre selbstsüchtige Liebe mit hinübergenommen. Die Anziehungskraft geistiger Gleichart zieht sie deshalb unwiderstehlich zu Menschen hin mit gleichen Eigenschaften, da sie in deren Nähe die Möglichkeit findet, in dem Empfindungsleben solcher Menschen einen kleinen Teil ihrer eigenen Leidenschaft mitempfinden zu können, wenn diese ihre selbstsüchtige Liebe anderen gegenüber ausüben. Dadurch bleibt sie erdgebunden. Wenn nun bei den Menschen, in deren Nähe sie sich dauernd befindet, eine Zeugung erfolgt, kommt sie durch diese Bindung des sich geistig Aneinanderkettens zur Inkarnation. Dann wendet sich das Blatt. Sie muß nun als Kind unter der gleichen Eigenschaft des Vaters oder der Mutter dasselbe erleiden, was sie einst ihr Kind erleiden ließ. Sie kann sich nicht lösen von ihrem Elternhause trotz ihres Verlangens und der sich bietenden Gelegenheiten. Damit wird ihre Schuld getilgt, indem sie durch das Erleben an sich selbst derartige Eigenschaften als Unrecht erkennt und damit davon befreit wird.

Durch die Verbindung mit dem grobstofflichen Körper, also die Inkarnation, wird jedem Menschen eine Binde vorgelegt, die ihn hindert, sein rückwärtiges Sein zu überschauen. Auch das ist, wie alles Geschehen in der Schöpfung, nur zu dem Vorteile des Betreffenden. Es liegt darin wieder die Weisheit und die Liebe des Schöpfers. Würde sich ein jeder auf das frühere Sein genau besinnen, so bliebe er in seinem neuen Erdenleben nur ruhiger Beobachter, danebenstehend, in dem Bewußtsein, einen Fortschritt damit zu gewinnen oder etwas abzulösen, worin ebenfalls nur Fortschritt liegt. Es würde aber gerade dadurch dann für ihn kein Vorwärtskommen werden, sondern vielmehr eine große Gefahr des Abwärtsgleitens bringen. Das Erdenleben soll wirklich erlebt werden, wenn es Zweck haben soll. Nur was innerlich mit allen Höhen und Tiefen durchgelebt, also durchempfunden wird, hat man sich zu Eigen gemacht. Wird ein Mensch von vornherein die genaue Richtung stets klar wüßte, die ihm nützlich ist, so gäbe es für ihn kein Erwägen, kein Entscheiden. Dadurch könnte er wiederum keine Kraft und keine Selbständigkeit gewinnen, die er unbedingt notwendig hat. So aber nimmt er jede Lage seines Erdenlebens wirklicher. Jedes wirklich Erlebte prägt Eindrücke fest in die Empfindung ein, in das Unvergängliche, das der Mensch mit hinübernimmt bei seiner Wandlung als sein eigen, als ein Stück von ihm selbst, neu nach den Eindrücken geformt. Aber auch nur das wirklich Erlebte, alles andere erlischt mit dem irdischen Tode. Das Erlebte aber bleibt als abgeklärter Hauptinhalt des Erdendaseins sein Gewinn! Zu dem Erlebten gehört nicht alles Erlernte. Sondern von dem Erlernten nur das, was man sich davon durch Erleben zu eigen machte. Der ganze übrige Wust des Erlernten, wofür so mancher Mensch sein ganzes Erdendasein opfert, bleibt als Spreu zurück. Deshalb kann jeder Augenblick des Lebens nie ernst genug genommen werden, damit durch die Gedanken, Worte und Werke starke Lebenswärme strömt, sie nicht zu leeren Gewohnheiten herabsinken.

Das neugeborene Kind erscheint nun durch die bei der Inkarnierung vorgelegte Binde als vollkommen unwissend und wird deshalb irrtümlich auch für unschuldig angesehen. Dabei bringt es oft ein gewaltiges Karma mit, das ihm Gelegenheiten bietet, frühere Irrwege auszulösen in dem Ausleben. Karma ist in der Vorausbestimmung nur die notwendige Folge des Geschehenen. Bei Missionen eine freiwillige Übernahme, um damit das irdische Verständnis und die irdische Reife zur Erfüllung der Mission zu erlangen, soweit es nicht zur Mission selbst gehört.

Deshalb sollte der Mensch nicht mehr murren über Ungerechtigkeit bei den Geburten, sondern dankbar zu dem Schöpfer blicken, der mit jeder einzelnen Geburt nur neue Gnaden spendet!

15. Tajemství zrození


Říkají-li lidé, že ve způsobu rozdělení narození je veliká nespra- vedlnost, nevědí, co tím činí!

S velikou vytrvalostí tvrdí jedni: Je-li na světě spravedlnost, jak se může zrodit dítě, zatížené dědičnou nemocí! Nevinné dítě musí nésti hříchy rodičů.

Jiní zase říkají: Jedno dítě zrodí se v bohatství, druhé v trpké chudobě a nouzi. Z toho nemůže vzejíti víra ve spravedlnost.

Anebo: I když připustíme potrestání rodičů, není správné, že se to děje nemocí a smrtí dítěte. Dítě při tom trpí nutně nevinně.

Tisíce podobných řečí hemží se mezi lidmi. I vážně hledající lá- mou si nad tím někdy hlavu.

Prostým prohlášením, že „nevyzpytatelné jsou cesty Páně a ve- dou vše k dobrému konci,“ se neodstraní ze světa touha po proč. Kdo se tím chce spokojit, musí se tomu tupě odevzdat, nebo každou tázavou myšlenku ihned potlačit jako bezpráví.

Tak se to nežádá! Otázkami najde se pravá cesta. Tupá mysl nebo násilné potlačování připomínají jen na otroctví. Ale Bůh nechce míti otroky! Nechce tupé odevzdání se, ale volný, vědomý pohled vzhů- ru. Jeho nádherná, moudrá zařízení nepotřebují se haliti v mystické přítmí, nýbrž jeví se nám vznešenější ve své nedotknutelné velikosti a dokonalosti, leží-li volně před námi! Nezměnitelně a neúplatně ve stejnoměrném klidu a bezpečnosti konají nezadržitelně své věčné dílo. Nestarají se o vděk nebo uznání lidí ani o jejich nevědomost. Vrací však každému jednotlivci až do nejjemnějších odstínů ve zra- lému ovoci to, co rozséval jako zrno.

„Boží mlýny melou pomalu, ale jistě!“ Těmito výstižnými slovy popisuje se v lidu toto spřádání bezpodmínečného zvratného půso- bení v celém stvoření. Neporušitelné zákony tohoto zvratného pů- sobení nesou v sobě a rozuzlují spravedlnost Boží. Valí se to teče, proudí a rozlévá se po všech lidech, lhostejno zda si to přejí nebo ne, poddávají-li se nebo se proti tomu vzpírají. Musí to přijmout jako spravedlivý trest a odpuštění, nebo odměnu v povznesení.

Toto proudění a tkaní zvratného působení jest neseno a provanu- to přesným duchem, proniká celé stvoření a objímá je. Stvoření spo- čívá v něm, poněvadž toto tkaní a proudění samo je částí stvoření, živé jako věčně pracující tkalcovský stav Boží. Kdyby ten, kdo reptá nebo pochybuje, jen jedinkrát mohl nahlédnouti do tohoto proudění a tkaní, jistě by ihned zahanbeně zmlkl a zděšen by uznal opovážli- vost svých slov. Klidná vznešenost a jistota, kterou by uzřel, přinuti- la by ho, aby klesl v prach a odprosil. Jak malým představoval si své- ho Boha! A jakou nesmírnou velikost spatřil by v jeho dílech! Pak by poznal, že ve svých nejvyšších pozemských pojmech dovedl jen Bo- ha strhnouti dolů a zlehčiti dokonalost velikého díla v marné snaze vtěsnati je do maličké soutěsky, vytvořené pěstováním rozumu, který se nikdy nemůže povznésti nad prostor a čas. Člověk nesmí zapo- menout, že stojí v díle Božím. Že je částí tohoto díla a zůstává proto nezbytně podroben i zákonům tohoto díla.

Ale dílo neobsahuje jen věci viditelné pozemským očím, ale také svět jemnohmotný, ve kterém se odehrává největší část lidského bytí a působení. Dočasné pozemské životy jsou jen malými zlomky toho- to celkového bytí, ale vždy jsou to veliké body obratu.

Pozemské zrození  tvoří  vždy  jen  počátek  zvláštního  oddílu v celém bytí člověka, netvoří však vůbec jeho začátek.

Začíná-li člověk jako takový svoji pouť ve stvoření, stojí volný, bez osudových nitek, které se napínají do jemnohmotného světa přitažlivou silou stejnorodosti, stávají se cestou pevnějšími, křižují se s jinými, vetkávají se v sebe a zvratně účinkují na původce, se kterým zůstávají ve spojení, nesouce takto s sebou jeho osud, neboli karmu. Vzájemným protkáváním se nitek vedoucích současně zpět, splývají pak do sebe, čímž se původně ostře výrazným barvám tkaniva do- stává jiného odstínění a vyluzují se nové spojité obrazy*). Jednotlivé nitky konají cestu zvratného působení tak dlouho, až původce ve své vnitřní bytosti neposkytuje již žádného opěrného hodu pro jejich druh. Když tedy nepěstuje již v sobě a ze sebe tuto cestu a neudržuje ji čerstvou a svěží. Následkem toho nemohou se nitky pak již zachy-

titi a zpuchřelé nutně od něho odpadávají, nechť jsou již dobré nebo zlé.

Každá osudová nit vytváří se tedy jemnohmotně aktem vůle při rozhodnutí se k činu. Vychází ven, zůstává však přesto zakotvena v původci. Tvoří takto bezpečnou cestu pro stejné druhy myšlenek, posiluje je, ale současně i od nich se jí dostává síly, kterou se vrací zpět  k východisku.  V tomto  postupu  jest  pomoc,  která  přichází k tomu, kdo usiluje o dobro, jak je to i zaslíbeno, nebo projevuje se tu okolnost, že „zlo plodí a rodí opět zlo“**).

Zvratná působení těchto běžících nitek, k nimž denně navazuje nové, přinášejí každému člověku jeho osud, který si sám vytvořil a jemuž jest podroben. Je při tom vyloučena každá libovůle a proto i každá nespravedlnost. Karma, kterou člověk nese s sebou a která se jeví jako jednostranné předurčení, jest ve skutečnosti jen nezbytný následek jeho minulosti, pokud se tato ve zvratném působení dosud nerozuzlila a nevyčerpala.

Skutečný začátek bytí člověka je vždy dobrý. S výjimkou těch, kdo zahynuli sami sebou, protože zprvu sami ze sebe svými rozhodnutí- mi podali ruku zlu, které je pak zcela strhlo ve zkázu, jest dobrým i konec. Změny osudu jsou vždy jen v mezidobí, v čase  vnitřního budování a uzrávání.

Člověk vytváří si tedy vždy svůj budoucí život sám. Dodává nitky a určuje tím barvu a vzorec roucha, který se pro něho tká na tkalcov- ském stavu Božím skrze zákon zvratného působení.

Velmi daleko do minulosti jdou často příčiny, které osudově ur- čují poměry, do nichž se duše zrodí, tak jako dobu, pod jejímiž vlivy vchází dítě do pozemského světa, aby tyto vlivy během jeho pozem- ské pouti trvale působily a docílily toho, co právě tato duše potřebuje k vyčerpání, rozuzlení, odstranění, odvržení a k dalšímu tvoření.

Ale ani to neděje se jednostranně jen pro dítě, nýbrž nitky předou se samočinně tak, že i v pozemském jest zvratné působení. Rodiče dávají dítěti právě to, co potřebuje ke svému dalšímu vývoji. Naopak stejně  poskytuje  i  dítě  rodičům,  nechť  je  to  dobro  nebo  zlo.

K dalšímu vývoji a rozmachu patří přirozeně i oproštění a zbavení se zla tím, že toto zlo se prožije a vyžije, to jest pozná se jako zlo a od- vrhne se. Příležitost k tomu poskytuje vždy zvratné působení. Bez tohoto zvratného působení by se člověk nemohl skutečně nikdy osvobodit od toho, co se stalo. V zákonech zvratného působení‚ jako veliký dar milosti, jest tedy skryta cesta k svobodě, nebo ke vze- stupu. Nelze tedy vůbec mluviti o trestu. Trest je falešný výraz, pro- tože právě v něm projevuje se nejmocnější láska, ruka, kterou Stvoři- tel podává k odpuštění a osvobození.

Pozemský  příchod člověka  sestává  z početí, vtělení a zrození.

Vtělení je vlastní vstup člověka do pozemského bytí***).

Tisíceronásobné jsou nitky, které spolupůsobí při určování vtěle- ní. Ale i v těchto dějích stvoření je spravedlnost, odstíněná až do nejjemnějších odstínů, spravedlivost, která se vyčerpává, rozuzluje a vede k pokroku všech zúčastněných.

Tím stává se narození dítěte něčím mnohem posvátnějším, důle- žitějším a cennějším, než se obyčejně má za to. Dítěti, rodičům, ba i sourozencům nebo lidem, kteří přicházejí ve styk s dítětem, dostává se tak nové, zvláštní milosti Stvořitelovy. Vstupem dítěte do pozem- ského světa dostává se všem zároveň příležitosti, aby nějakým způ- sobem   šli    kupředu.    Rodičům    může    býti    dána    příležitost k duchovnímu zisku nutným ošetřováním dítěte v nemoci, těžkou starostí nebo hořem, což působí buď jako lék, jako prostý prostře- dek k účelu, nebo je to skutečné odpykání staré viny a snad i před- chozí rozuzlení hrozící karmy. Velmi často se stává, že již při zapo- čatém dobrému chtění člověka jeho vlastní těžká nemoc, která podle zákona zvratného působení by ho měla stihnout, rozuzluje a vyčer- pává se z milosti předem v důsledku jeho dobré vůle obětavou a dob- rovolnou péčí o vlastní nebo i cizí dítě. Neboť skutečné odpykání může nastati jen v citu, v plném prožití.

Při vykonávání opravdové milující péče o jiného bývá prožití čas- to větší než při vlastní nemoci. Je hlubší v úzkosti a bolesti během nemoci dítěte nebo někoho jiného, koho máme skutečně rádi. Stejně

hlubokou jest i radost z jeho uzdravení. Jen toto silné prožití vtiskuje své stopy pevně do citu, do duchovního člověka. Tím ho přetvořuje a touto přeměnou zpřetrhává osudové nitky, které by ho jinak byly ještě stihly. Tímto zpřetrháním nebo odpadnutím vymrští se nitky jako natažená guma na opačnou stranu ke stejnorodým jemnohmot- ným shromaždištím, jsouce  jednostranně  taženy  jejich přitažlivou silou. Tím jest vyloučeno každé další působení na přetvořeného člo- věka, protože chybí spojovací cesta.

Jsou tisíceré způsoby vyčerpání a rozuzlení karmy v této formě, když člověk bere na sebe dobrovolně a rád nějakou povinnost vůči druhým bud‘ z lásky, nebo z milosrdenství, které jest lásce příbuzné.

Ve svých podobenstvích ukázal Ježíš nejlepší vzor takového jed- nání. Také ve svém „kázání na hoře“ a ve všech jiných řečech pou- kazoval zcela zřetelně na dobré výsledky takového konání. Mluvil při tom vždy o „bližním“ a ukazoval nejlepší cestu k vyčerpání karmy a ke vzestupu. Činil tak nejprostší a nejživotnější formou. „Miluj bliž- ního jako sebe sama,“ napomínal a tím dal klíč ke bráně všeho vze- stupu. Nemusí se vždy jednati o nemoc. Děti, jejich výchova a nutná péče o ně poskytují nejpřirozenějším způsobem tolik příležitostí, že skrývají v sobě vše, co vůbec přichází v úvahu jako rozuzlení. A pro- to přinášejí děti požehnání, lhostejno, jak jsou zrozeny a vyvinuty!

Co platí pro rodiče, platí i pro sourozence a vůbec pro všechny, kdo přicházejí s dětmi do styku. Také tito všichni mají příležitost, aby získali novým pozemšťanem tím, že se v trpělivosti o něho sta- rají v pečlivém napomáhání všeho druhu, třeba jen přemáháním jeho špatných sklonů nebo podobně.

Neméně však jest pomoženo dítěti samotnému. Každý svým zrozením jest postaven před možnost dostati se o velký kus cesty kupředu. Kde se tak neděje, je dotyčný vinen sám – pak nechtěl. Proto možno na každé zrození hleděti jako na dobrotivý Boží dar, který přichází k rozdělení stejnoměrně. I tomu, kdo sám dětí nemá a vezme si dítě cizí, není požehnání zkráceno, ale ještě rozmnoženo, když přijal dítě kvůli dítěti a ne k vlastnímu uspokojení.

Při obyčejném vtělení hraje vůdčí roli přitažlivá síla stejného du- chovního druhu, která tu na obou stranách spoluúčinkuje. Vlastnos-

ti, na které se hledí jako na zděděné, ve skutečnosti zděděny nejsou. Možno je přičítati jen této síle přitažlivosti. Při tom není nic du- chovně zděděného od matky nebo od otce, protože dítě jest právě tak pro sebe uzavřeným člověkem jako oni sami. Má v sobě jen stej- norodost, kterou bylo přitahováno.

Není to však jen tato přitažlivá síla stejného druhu, která jest rozhodující při vtělení. Spolupůsobí tu ještě i jiné běžící osudové nitky, kterými je vázána duše, která se má vtělit. Tyto nitky jsou snad spojeny nějakým způsobem s příslušníkem rodiny, do níž je vedena. To vše spolupůsobí a přivozuje konečně vtělení.

Ale jinak je tomu, bere-li duše na sebe dobrovolné poslání, buď aby určitým pozemským lidem pomohla, nebo spolupůsobila na pomocném díle pro celé lidstvo. V tom případě bere duše na sebe předem z vlastní vůle také vše, co ji na zemi stihne. Při tom nelze ovšem také mluviti o nespravedlnosti. Když to vše děje se v obětavé lásce, která se neptá po odměně, musí se jí za to v důsledku zvratné- ho působení dostati odměny. V rodinách, kde jsou dědičné nemoci, přicházejí ke vtělení duše, které ve zvratnému působení potřebují těchto nemocí k rozuzlení, k očistě nebo ke vzestupu.

Vedoucí a spojovací nitky ani nepřipustí falešné, tedy nespraved- livé vtělení. Vylučují v tomto směru každý omyl. Byl by to pokus o plování proti proudu, který železnou, neodolatelnou mocí teče svým spořádaným řečištěm a vylučuje předem každý odpor tak, že ani nemůže dojíti k pokusu. Ale při přesném šetření jeho vlastností při- náší jenom požehnání.

Při dobrovolných vtěleních, při nichž dobrovolně bere někdo na sebe nemoc k dosažení určitého cíle, dojde také vše povšimnutí. Když otec nebo matka uvalili na sebe proviněním nemoc, třebas jen nedbáním přirozených zákonů, které vyžadují bezpodmínečně ohled na udržení zdraví svěřeného těla, tu ponese bolest nad tím, že tato nemoc objevuje se znovu na dítěti, již v sobě odpykání, které vede k očistě, jakmile se bolest procítí doopravdy.

Je málo účelno uváděti zvláštní případy, protože každé zrození by mnohonásobně propletenými osudovými nitkami podávalo vždy nový obraz, odlišný od druhých. Dokonce každá sourodnost musí se

v důsledku jemných odstínů zvratného působení jeviti ve svých smě- sích v tisíceronásobných proměnách.

Budiž uveden jen jednoduchý případ: Matka miluje svého syna tak, že mu brání všemi prostředky, aby se oženil a tím od ní odešel. Poutá ho trvale na sebe. Tato láska je falešná, čistě sobecká, i když matka podle svého názoru vynaloží vše, aby synovi připravila co nejkrásnější pozemský život. Svou Sobeckou láskou zasáhla neprá- vem do života svého syna. Pravá láska nemyslí nikdy na sebe, nýbrž jen na prospěch milovaného a jedná podle toho i tehdy, když je to spojeno s vlastním odříkáním. Nadejde pro matku hodina, kdy je odvolána. Syn stojí nyní sám. Je pro něho již pozdě k radostnému rozmachu na splnění vlastních přání tak, jak ho poskytuje mládí. Přesto při tom ještě něco získal. Odříkáním si něco odpykává. Snad je to sourodost z předešlého života, čímž se zároveň vyhnul vnitřní- mu osamocení v manželství, jež by ho bylo stihlo oženěním se. Ne- bo je to něco jiného. Je to pro něho v tomto směru jen ziskem. Ale matka odnesla si svou sobeckou lásku s sebou. Přitažlivá síla du- chovní stejnorodosti vede ji proto neodvolatelně k lidem se stejnými vlastnostmi, protože v jejich blízkosti, v citovém  životě  takových lidí, nachází možnost spolucítiti malou část své vlastní vášně, když tito lidé projevují svou sobeckou lásku vůči jiným. Tím zůstává při- poutána k zemi. Dojde-li u lidí, v jejichž blízkosti se trvale nachází k plození, dostává se tímto poutem vzájemného duchovního připou- tání ke vtělení. Pak se list obrátí. Pod touže vlastností otce nebo matky musí jako dítě vytrpěti to, čím dala kdysi trpěti svému dítěti. Vzdor své touze a příležitostem, které se jí naskytují, nemůže se do- stati z otcovského domu. Její vína jest smazána tím, že prožitím na sobě pozná podobné vlastnosti jako bezpráví a tím je jich zproštěna.

Spojením s hrubohmotným tělem, tedy vtělením, dostává člověk jakoby pásku na oči, která mu brání, aby přehlédl svůj zpětný život. Také to je jen k jeho prospěchu jako vše, co se děje ve stvoření. Je v tom opět moudrost a láska Stvořitelova. Kdyby se každý přesně upamatoval na předešlý život, zůstal by ve svém novém pozemském životě jen klidným pozorovatelem, který by stál stranou s vědomím, že tím získává postup, nebo něco odpykává, v čemž jest rovněž jen pokrok. Ale právě proto nebylo by pro něho žádného pokroku, ale přivodilo by to spíše veliké nebezpečí úpadku a poklesu. Má-li míti pozemský život účel, má býti skutečně prožit. Jen to, co se niterně prožije se všemi výškami i hloubkami, co se tedy procítí, stává se naším vlastnictvím. Kdyby člověk znal vždy jasně a předem přesný směr, který je mu prospěšný, nebylo by pro něho žádného uvažová- ní, žádného rozhodnutí. Tím by však nezískal žádné síly a samostat- nosti, kterých jest mu nezbytně třeba. Takto však přijímá každé po- stavení svého pozemského života mnohem opravdověji. Všechno skutečně prožité vtiskuje pevně dojmy do citu, do nepomíjivého, co člověk při proměně bere s sebou jako svůj majetek, kus sebe sama, nově utvářený podle dojmů. Ale také jenom to skutečně prožité. Všechno ostatní uhasíná pozemskou smrtí. Prožité však zůstává jako ujasněný hlavní obsah a extrakt pozemského života jeho ziskem! K prožitému nepatří všechno naučené. Z naučeného jen to, co si člověk osvojil prožitím. Celá ostatní spousta naučeného, pro které mnohý člověk obětuje celý svůj pozemský život, odpadá jako plevy. Proto nutno každý okamžik života bráti tak vážně, aby myšlenkami, slovy a skutky proudilo vždy silné životní teplo a ony neklesly jen v prázdné zvyklosti.

Páskou, přiloženou při vtělení, jeví se tedy novorozeně jako úpl- ně nevědomé a hledí se proto na ně mylně jako na nevinné. Při tom přináší si často s sebou silnou karmu, která mu podává příležitost, aby prožitím odpykal dřívější bludné cesty. V předurčení je karma jen nutným následkem toho, co se stalo. Při posláních je to dobro- volné převzetí, aby se tím docílilo pozemského porozumění a po- zemské zralosti ke splnění poslání, pokud to nepatří k poslání sa- motnému.

Proto by neměl člověk reptat nad nespravedlností při zrození, ale měl by býti vděčným Stvořiteli, který každým jednotlivým narozením prokazuje jen nové milosti!

 

 

*)             Přednáška č. 6: „Osud.“

**)            Přednáška č. 30: „Člověk a jeho svobodná vůle.“

***)           Přednáška č. 7: „Stvoření člověka.“