Interaktivy preklad PG


21. Der Kampf


Von einem scharfen Gegenüberstehen zweier Weltanschauungen konnte bisher noch keine Rede sein. Kampf ist also ein schlecht gewählter Ausdruck für das eigentliche Geschehen zwischen den Verstandesmenschen und den ernsten Wahrheitssuchern. Alles, was bisher erfolgte, bestand in einseitigen Angriffen der Verstandesmenschen, die für jeden ruhigen Beobachter auffallend unbegründet und oft lächerlich erscheinen müssen. Gegen alle, die sich rein geistig höher zu entwickeln suchen, liegt Verhöhnung, Anfeindung und sogar Verfolgung ernstester Art bereit, auch wenn sie stille Zurückhaltung bewahren. Es gibt immer einige, die versuchen, solche Aufwärtsstrebende mit Spott oder Gewalt zurückzureißen und herabzuzerren in das stumpfe Dahindämmern oder die Heuchelei der Massen. Viele mußten dabei zu tatsächlichen Märtyrern werden, weil nicht nur die große Menge, sondern damit auch die irdische Gewalt, auf der Seite der Verstandesmenschen lag. Was diese geben können, liegt schon deutlich in dem Worte „Verstand“. Das ist: Verengte Begrenzung des Begriffsvermögens auf das rein Irdische, also den winzigsten Teil des eigentlichen Seins.

Daß dies nichts Vollendetes, überhaupt nichts Gutes bringen kann für eine Menschheit, deren Sein sich hauptsächlich durch Teile zieht, die sich die Verstandesmenschen selbst verschlossen, ist leicht verständlich. Namentlich, wenn man dabei in Betracht zieht, daß gerade ein winziges Erdenleben ein bedeutsamer Wendepunkt für das ganze Sein werden soll, und einschneidende Eingriffe in die den Verstandesmenschen völlig unbegreiflichen anderen Teile nach sich zieht. Die Verantwortung der an sich schon tief gesunkenen Verstandesmenschen wächst dadurch in das Ungeheuere, sie wird als wuchtiger Druck dazu beitragen, sie dem Ziele ihrer Wahl schneller und schneller entgegenzupressen, damit sie endlich die Früchte dessen genießen müssen, dem sie mit Zähigkeit und Anmaßung das Wort geredet haben.

Unter Verstandesmenschen sind diejenigen zu verstehen, die sich bedingungslos ihrem eigenen Verstande unterwarfen. Diese glaubten sonderbarerweise seit Jahrtausenden ein unbedingtes Recht darauf zu haben, ihre beschränkten Überzeugungen durch Gesetz und Gewalt auch denen aufzwingen zu dürfen, die anderer Überzeugung leben wollten. Diese vollkommen unlogische Anmaßung liegt wiederum nur in dem engen Begriffsvermögen der Verstandesmenschen, das sich nicht höher aufzuschwingen vermag. Gerade die Begrenzung bringt ihnen einen sogenannten Höhepunkt des Begreifens, wodurch solche Überhebungen in der Einbildung entstehen müssen, weil sie glauben, wirklich auf der letzten Höhe zu stehen. Für sie selbst ist es auch so, da dann die Grenze kommt, die sie nicht überschreiten können.

Ihre Angriffe gegen die Wahrheitssucher zeigen aber in der so oft unverständlichen Gehässigkeit bei näherer Betrachtung deutlich die hinter ihnen geschwungene Peitsche des Dunkels. Selten ist bei diesen Anfeindungen ein Zug ehrlichen Wollens zu finden, das die oft unerhörte Art und Weise des Vorgehens einigermaßen entschuldigen könnte. In den meisten Fällen ist es ein blindes Draufloswüten, das jeder wirklichen Logik entbehrt. Man sehe sich die Angriffe einmal ruhig an. Wie selten ist ein Artikel dabei, dessen Inhalt den Versuch zeigt, wirklich sachlich auf die Reden oder Aufsätze eines Wahrheitssuchers einzugehen.

Ganz auffallend macht sich die gehaltlose Minderwertigkeit der Angriffe gerade immer darin bemerkbar, daß diese niemals rein sachlich gehalten sind! Immer sind es versteckte oder offene Beschmutzungen der Person des Wahrheitssuchers. Das macht nur jemand, der sachlich nichts zu entgegnen vermag. Ein Wahrheitssucher oder Wahrheitsbringer gibt doch nicht sich persönlich, sondern er bringt das, was er sagt.

Das Wort muß geprüft werden, nicht die Person! Daß man stets erst die Person zu beleuchten sucht und dann erwägt, ob man auf seine Worte hören kann, ist eine Gepflogenheit der Verstandesmenschen. Diese in ihrer engen Begrenzung des Begriffsvermögens brauchen solchen äußerlichen Halt, weil sie sich an Äußerlichkeiten klammern müssen, um nicht in Verwirrung zu kommen. Das ist ja gerade der hohle Bau, den sie errichten, der unzulänglich für die Menschen ist, ein großes Hindernis zum Vorwärtskommen. Hätten sie innerlich festen Halt, so würden sie einfach Sache gegen Sache sprechen lassen und die Personen dabei ausschalten. Das vermögen sie jedoch nicht. Sie vermeiden es auch absichtlich, weil sie fühlen oder zum Teil wissen, daß sie bei einem geordneten Turnier schnell aus dem Sattel stürzen würden. Der oft benützte ironische Hinweis auf „Laienprediger“ oder „Laien-Auslegung“ zeigt etwas derartig lächerlich anmaßendes, daß jeder ernste Mensch sofort empfindet: „Hier wird ein Schild gebraucht, um krampfhaft Hohlheit zu verbergen. Eigene Leere mit einem wohlfeilen Aushängeschild zu verdecken!“

Eine plumpe Strategie, die sich nicht lange halten kann. Sie hat den Zweck, Wahrheitssucher, die unbequem werden können, in den Augen der Mitmenschen von vornherein auf eine „untergeordnete“ Stufe zu stellen, wenn nicht gar auf eine lächerliche, oder doch mindestens in die Klasse der „Pfuscher“ zu bringen, damit sie nicht ernst genommen werden. Mit solchem Vorgehen will man vermeiden, daß sich überhaupt jemand ernsthaft mit den Worten befaßt. Die Veranlassung zu diesem Vorgehen ist aber nicht die Sorge, daß Mitmenschen durch irrtümliche Lehren aufgehalten werden am inneren Aufstieg, sondern es ist eine unbestimmte Furcht, an Einfluß zu verlieren und dadurch gezwungen zu sein, selbst tiefer einzudringen als bisher, und vieles verändern zu müssen, das bisher als unantastbar gelten sollte, und bequem war.

Gerade dieser ofte Hinweis auf die „Laien“, dieses sonderbare Herabsehen auf solche, die durch ihre verstärkte und beeinflußtere Empfindung der Wahrheit viel näher stehen, die sich nicht durch starre Formen des Verstandes Mauern bauten, deckt eine Schwäche auf, deren Gefahren keinem Denkenden entgehenkönnen. Wer solchen Ansichten huldigt, ist von vornherein davon ausgeschlossen, ein unbeeinflußter Lehrer und Führer zu sein; denn er steht damit Gott und seinem Wirken viel weiter entfernt, als jeder andere. Das Wissen der Religions-Entwicklungen mit all den Irrtümern und Fehlern bringt die Menschen ihrem Gotte nicht näher, ebensowenig die verstandesmäßige Auslegung der Bibel oder anderer wertvoller Niederschriften der verschiedenen Religionen. Verstand ist und bleibt an Raum und Zeit gebunden, also erdgebunden, während die Gottheit und demnach auch das Erkennen Gottes und seines Willens über Raum und Zeit und über alles Vergängliche erhaben ist, und deshalb niemals von dem eng begrenzten Verstande erfaßt werden kann. Aus diesem einfachen Grunde ist der Verstand auch nicht dazu berufen, Aufklärung in Ewigkeitswerten zu bringen. Es würde sich ja widersprechen. Und wer deshalb in diesen Dingen auf Universitätsbefähigung pocht, auf unbeeinflußte Menschen herabsehen will, spricht damit selbst sein Unvermögen und seine Beschränkung aus. Denkende Menschen werden sofort die Einseitigkeit empfinden und die Vorsicht gegen den anwenden, der in solcher Art zur Vorsicht warnt!

Nur Berufene können wahre Lehrer sein. Berufene sind solche, welche die Befähigung in sich tragen. Diese Befähigungen aber fragen nicht nach Hochschulbildung, sondern nach den Schwingungen einer verfeinerten Empfindungsfähigkeit, die sich über Raum und Zeit, also über die Begriffsgrenze des irdischen Verstandes zu erheben vermag.

Außerdem wird jeder innerlich freie Mensch eine Sache oder Lehre immer darnach bewerten, was sie bringt, nicht wer sie bringt. Das letztere ist ein Armutszeugnis für den Prüfenden, wie es nicht größer sein kann. Gold ist Gold, ob es ein Fürst in der Hand hat oder ein Bettler.

Diese unumstößliche Tatsache aber sucht man gerade in den wertvollsten Dingen des geistigen Menschen hartnäckig zu übersehen und zu ändern. Selbstverständlich mit ebensowenig Erfolg wie bei dem Golde. Denn die, die wirklich ernsthaft suchen, lassen sich durch solche Ablenkungen nicht beeinflussen, die Sache selbst zu prüfen. Die aber, die sich dadurch beeinflussen lassen, sind noch nicht reif zum Empfange der Wahrheit, für diese ist sie nicht.

Doch die Stunde ist nicht fern, in der nunmehr ein Kampf beginnen muß, der bisher fehlte. Die Einseitigkeit hört auf, es folgt ein scharfes Gegenübertreten, das jede falsche Anmaßung zerstört.

21. Boj


Dosud nemohlo býti řeči o tom, že by ostře proti sobě stály dva světové názory. Boj je tedy špatně volený výraz pro vlastní dění mezi lidmi rozumu a mezi opravdovými hlasateli Pravdy. Vše, co se dosud dálo, záleželo v jednostranných útocích rozumářů, které se musí každému klidnému pozorovateli jeviti jako nápadně neodůvodněné a často směšné. Proti všem, kdo se snaží čistě duchovně o vyšší vývoj, je vždy pohotově posměch, sočení, ba i pronásledování nejvážnější- ho druhu, i když oni sami zachovávají tichou zdrženlivost. Najdou se vždy takoví lidé, kteří se snaží sraziti posměchem nebo násilím ony, kdo usilují vzhůru. Chtějí je strhnouti do tupého soumračna nebo pokrytectví davů. Mnozí stali se při tom skutečnými mučedníky, protože na straně rozumářů bylo nejen velké množství, nýbrž i svět- ská moc. Co mohou poskytnouti rozumáři, je zřetelně již obsaženo ve slově rozum. To jest omezení chápavosti, zúžené jen na čistě po- zemské, tedy na nejnepatrnější část vlastního bytí.

Je lehce pochopitelno, že to nemůže přinésti nic dokonalého a vůbec nic dobrého lidstvu, jehož bytí probíhá hlavně těmi částmi stvoření, které si rozumáři sami uzavřeli. Zvláště když vezmeme v úvahu, že právě nepatrný pozemský život má se státi významným bodem obratu pro celé bytí, a že má za následek pronikavé zásahy do oněch částí, které jsou rozumářům úplně nepochopitelny. Zod- povědnost rozumářů, již tak dosti hluboce pokleslých, roste tím do nezměrna. Jako těžký tlak přispěje k tomu, aby je stále rychleji hnala vstříc cíli jejich volby tak, aby konečně nutně sklízeli ovoce toho, zač se s houževnatostí a domýšlivostí přimlouvali.

Rozumáři nazýváme ty, kdo se bezpodmínečně podrobili vlast- nímu rozumu. Ku podivu domnívali se po tisíciletí, že mají plné prá- vo vnucovati zákonem i mocí svá omezená přesvědčení i těm lidem, kteří chtěli žíti podle jiného přesvědčení. Tato zcela nelogická do- mýšlivost spočívá opět jen v úzké chápavosti rozumářů, která se nedovede povznésti výše. Právě toto omezení přináší jim tak zvaný vrchol chápání, čímž nutně vznikne taková vypínavost, protože se domýšlejí, že skutečně již stojí na poslední výši. Pro ně samotné také tomu tak jest. Neboť pak přichází hranice, přes kterou oni nemohou.

Jejich útoky proti hledatelům Pravdy při často až nepochopitelné nenávisti ukazují při bližším pozorování zřejmě bič temnoty, za nimi napřažený. Zřídka shledáváme se při tomto osočování s rysem po- ctivé vůle, který by poněkud mohl omluviti neslýchaný často způsob jejich postupu. Ve většině případů jest to slepé bití hlava nehlava, které postrádá každé opravdové logiky. Podívejme se jednou klidně na takové útoky. Jak zřídka objeví se tu článek, jehož obsah jeví po- kus přistoupiti věcně k řečem nebo článkům hlasatele Pravdy.

Zcela nápadně projevuje se prázdná méněcennost útoků vždy právě v tom, že tyto nikdy nejsou čistě věcné! Vždy jest to skryté nebo zjevné špinění osoby hledatele Pravdy. To dělá jen ten, kdo nedovede na- mítnouti nic věcného. A přece se hledatel nebo nositel Pravdy nepodává osobně, ale přináší to, co říká.

Musí se zkoušeti slovo, ne osoba. Jest zvykem rozumářů, že si dří- ve hledí posvítiti na osobu a pak teprve uvažují, mají-li se její slova poslouchati. Ve svém úzkém ohraničení chápavosti potřebují tako- vouto zevní oporu, protože se musí chytati zevnějšku, aby nepřišli ve zmatek. To právě jest ta dutá stavba, kterou budují, nedostatečná pro lidi a veliká překážka pokroku. Kdyby měli uvnitř pevnou oporu, nechali by prostě mluviti věc proti věci a vyloučili by při tom osobu. Toho však nedovedou. Také se tomu úmyslně vyhýbají, protože cítí nebo z části vědí, že při řádném turnaji byli by rychle vyhozeni ze sedla. Ironický, často používaný poukaz na „laické kazatele“ nebo

„laický výklad“ jeví něco tak směšně domýšlivého, že každý vážný člověk ihned pocítí: Zde se užívá štítu, aby se křečovitě zakryla prázdnota. Vlastní prázdnota zakrývá se laciným vývěsním štítem!

Je to neobratná strategie, která se nemůže udržeti dlouho. Jejím účelem jest postaviti hledatele Pravdy, kteří se mohou státi nepoho- dlnými, již předem v očích bližních na „podřízený“ stupeň. Když již není možno je zesměšniti, pokusí se tedy alespoň je zařaditi do třídy

„fušerů“, aby jich nikdo nebral vážně. Takovým postupem chce se zabrániti,  aby  se  někdo  vážně  zabýval  jejich  slovy.  Podnětem k takovému jednání však není starost, aby se bližní bludným učením nezdržovali ve vnitřním vzestupu, ale je to neurčitý strach, aby ro- zumáři sami nepozbyli vlivu a nebyli tím donuceni sami vniknouti do všeho hlouběji než dosud a tím i nutně pozměniti mnohé, co dosud bylo pohodlné a mělo platiti za nedotknutelné.

Právě tento častý poukaz na ,,laiky“, to zvláštní pohlížení s patra na ty, kdo svým zesíleným a ovlivněnějším cítěním jsou mnohem blíže pravdě a kdo si ztrnulými formami rozumu nenastavěli zdí, odkrývá slabost, jejíž nebezpečí nemůže ujíti žádnému myslícímu člověku. Kdo holduje tahovým názorům, je předem vyloučen z toho, aby byl neovlivněným učitelem a vůdcem. Takový člověk je od Boha a jeho půso- bení mnohem vzdálenější, než kdo jiný. Vědění o vývoji náboženství se všemi jeho omyly a chybami nepřivede lidi blíže k jejich Bohu. Také ne rozumový výklad bible nebo jiných cenných spisů různých náboženství. Rozum jest a zůstane vázán na prostor a čas, je tedy připoután k zemi. Ale Božství a podle toho i poznání Boha a jeho vůle je povzneseno nad prostor a čas i nade všecko pomíjivé a ne- může proto býti nikdy pochopeno úzce omezeným rozumem.

Z tohoto prostého důvodu není ani rozum povolán k tomu, aby podával vysvětlení o hodnotách věčnosti. Vždyť by si odporoval. Člověk, který v těchto věcech staví na universitním diplomu a shlíží s patra na neovlivněné lidi, vyslovuje tím sám svou neschopnost a omezenost. Myslící lidé vycítí ihned jednostrannost a použijí opatr- nosti vůči tomu, kdo takovým způsobem sám k opatrnosti nabádá!

Jen povolaní mohou býti pravými učiteli! Povolaní jsou ti, kdo mají uschopnění v sobě. Toto uschopnění však se neptá po vysoko- školském vzdělání, nýbrž po výchvěvech zjemnělé citové schopnosti, která dovede se povznésti nad prostor a čas, tedy nad pojmovou hranici pozemského rozumu.

Kromě toho bude každý niterně svobodný člověk hodnotiti věc nebo nauku vždy podle toho, co přináší, ne podle toho, kdo ji přiná- ší. Toto je vysvědčením chudoby pro zkoumajícího, že jasnějšího býti nemůže. Zlato jest zlatem, nechť je má v rukou kníže nebo žeb- rák.

Tento nezvratný fakt však mnozí tvrdošíjně přehlížejí a snaží se ho překroutiti a to právě v nejcennějších věcech duchovního člově- ka. Samozřejmě se stejně malým výsledkem jako u zlata. Vždyť ti, kdo skutečně opravdu hledají, nenechají se takovými úchylkami ovlivňovati a zkoumají věc samu. Ti, kdo se ovlivňovati nechají, nej- sou dosud zralí, aby přijali Pravdu. Pro takové Pravda není.

Není však daleka hodina, kdy musí začíti boj, který dosud chyběl. Přestává jednostrannost a nastává ostré postavení se proti, které zničí každou falešnou domýšlivost.