Interaktivy preklad PG


26. Das Recht des Kindes an die Eltern


Viele Kinder leben den Eltern gegenüber in einem unseligen Wahne, der für sie zum größten Schaden wird. Sie glauben den Eltern die Veranlassung zu ihrem eigenen Erdensein aufbürden zu können. Oft hört man die Bemerkung: „Selbstverständlich müssen meine Eltern für mich sorgen; denn sie haben mich ja in die Welt gesetzt. Meine Schuld ist es nicht, daß ich da bin.“

Etwas Törichteres kann gar nicht gesagt werden. Ein jeder Mensch ist auf sein eigenes Bitten hin auf dieser Erde, oder auf seine eigene Schuld hin! Eltern geben lediglich die Möglichkeit der Inkarnierung, weiter nichts. Und jede inkarnierte Seele muß dankbar sein, daß ihr die Möglichkeit dazu gegeben wurde!

Die Seele eines Kindes ist weiter nichts als Gast bei seinen Eltern. In dieser Tatsache allein schon liegt genug Erklärung, um zu wissen, daß ein Kind in Wirklichkeit keinerlei Rechte den Eltern gegenüber geltend machen kann! Geistige Rechte an die Eltern hat es nicht! Irdische Rechte aber sind ja lediglich aus der rein irdischen, gesellschaftlichen Ordnung hervorgegangen, die der Staat vorsieht, damit er selbst keine Verpflichtungen zu übernehmen braucht.

Das Kind ist geistig eine für sich abgeschlossene Persönlichkeit! Außer dem irdischen Körper, der als Werkzeug zur Betätigung auf dieser grobstofflichen Erde nötig ist, hat es nichts von den Eltern empfangen. Also nur eine Behausung, welche die schon vorher selbständige Seele benützen kann.

Doch durch die Zeugung übernehmen Eltern die Verpflichtung, die damit geschaffene Behausung zu verpflegen und instand zu halten, bis die Seele, die davon Besitz genommen hat, die Unterhaltung selbst zu übernehmen fähig ist. Den Zeitpunkt dafür zeigt der natürliche Werdegang des Körpers selbst. Was darüber hinaus geschieht, ist von den Eltern ein Geschenk.

Die Kinder sollten deshalb endlich einmal aufhören, sich auf die Eltern zu verlassen, und lieber daran denken, daß sie selbst so bald als irgend möglich sich auf eigene Füße stellen. Es ist dabei natürlich gleichgültig, ob sie sich in dem Elternhause selbst betätigen, oder außerhalb. Aber Betätigung muß sein, die nicht in Vergnügungen und Erfüllung sogenannter Gesellschaftspflichten bestehen darf, sondern in einer bestimmten wirklichen und nützlichen Pflichterfüllung, derart, daß die betreffende Betätigung durch eine andere, besonders dafür eingestellte Person ausgeführt werden müßte, wenn das Kind diese Arbeit nicht mehr erledigt. Nur so kann von einem nützlichen Sein auf der Erde gesprochen werden, das Reife des Geistes nach sich zieht! Erfüllt ein Kind im Elternhause eine derartige Aufgabe, gleichviel, ob es männlichen oder weiblichen Geschlechtes ist, so soll ihm von den Eltern aus aber auch der Lohn werden, der einer fremden dafür angestellten Person zukommen müßte. Mit anderen Worten: Das Kind muß dann in seiner Pflichterfüllung auch als wirklich selbständiger Mensch beachtet und behandelt werden. Schlingen sich um Eltern und Kinder besondere Bande der Liebe, des Vertrauens und der Freundschaft, so ist es um so schöner für beide Teile; denn dann ist dies ein freiwilliges Verbundensein, aus innerer Überzeugung heraus, und deshalb um so wertvoller! Dann ist es echt, und hält verbunden auch für das Jenseits, zur gegenseitigen Förderung und Freude. Familienzwang und Familiengepflogenheiten aber sind ungesund und verwerflich, sobald eine gewisse Altersgrenze der Kinder überschritten ist.

Es gibt natürlich auch keine sogenannten Verwandtschaftsrechte, auf welche namentlich Tanten, Onkels, Basen und Vettern, und was sich sonst noch alles verwandtschaftlich herauszuschälen sucht, sich so oft stützen. Gerade diese Verwandtschaftsrechte sind ein verwerflicher Mißbrauch, der einem in sich selbst abgeschlossenen Menschen stets zum Ekel sein muß.

Aus Überlieferungen heraus ist dies leider zur Gewohnheit geworden, derart, daß gewöhnlich ein Mensch gar nicht anders zu denken versucht, und sich still darein fügt, wenn auch mit Abneigung. Wer aber einmal den kleinen Schritt wagt und frei darüber nachdenkt, dem kommt das alles aus der Tiefe der Seele heraus so lächerlich vor, so widerlich, daß er sich empört abwendet von den damit geschaffenen Anmaßungen.

Mit solchen widernatürlichen Dingen muß einmal aufgeräumt werden! Sobald ein frischer und gesunder Menschenschlag in sich erwacht, werden derartige Mißbräuche dann sowieso nicht mehr ertragen, weil sie gegen jeden gesunden Sinn stehen. Aus solchen gekünstelten Verzerrungen des natürlichen Lebens könnte ja auch nie etwas wirklich Großes erstehen, da die Menschen dabei viel zu unfrei bleiben. In diesen anscheinenden Nebensachen liegt gewaltiges Gebundensein. Hier muß die Freiheit einsetzen, indem der Einzelmensch sich losreißt von unwürdiger Gepflogenheit! Wahre Freiheit liegt nur in der rechten Pflichterkennung, die verbunden bleibt mit freiwilliger Pflichterfüllung! Pflichterfüllung ganz allein gibt Rechte! Dies bezieht sich auch auf Kinder, denen ebenfalls nur aus der treuesten Pflichterfüllung heraus Rechte werden können. —

Es gibt aber nun eine ganze Reihe strengster Pflichten aller Eltern, die mit Kinderrechten nicht zusammenhängen.

Jeder Erwachsene hat sich bewußt zu sein, was mit der Zeugung eigentlich verbunden ist. Der bisherige Leichtsinn darin, die Gedankenlosigkeit und auch die falschen Anschauungen haben sich ja in so unheilvoller Art gerächt.

Macht Euch nur klar, daß in dem allernächsten Jenseits eine große Anzahl Seelen schon bereit stehen in der Erwartung einer Möglichkeit zur Wiederinkarnierung auf der Erde. Es sind dies meistens solche Menschenseelen, die, von Karmafäden festgehalten, irgendwelche Ablösung in einem neuen Erdenleben suchen.

Sowie sich ihnen eine Möglichkeit dazu ergibt, haften sie sich an Stellen, wo ein Zeugungsakt erfolgte, um wartend das Heranreifen des neuen Menschenkörpers als Behausung zu verfolgen. In diesem Warten spinnen sich dann feinstoffliche Fäden von dem jungen Körper aus zur Seele, die sich hartnäckig in großer Nähe der werdenden Mutter hält, und umgekehrt, und bei bestimmter Reife dienen dann die Fäden zu der Brücke, die die fremde Seele aus dem Jenseits einläßt in den jungen Körper, den sie auch sofort für sich in Anspruch nimmt. Ein fremder Gast zieht damit ein, der durch sein Karma den Erziehern manchen Kummer machen kann! Ein fremder Gast! Welch ungemütlicher Gedanke! Das sollte sich ein Mensch doch stets vor Augen halten, und sollte nie vergessen, daß er in der Auswahl unter den wartenden Seelen mitbestimmen kann, wenn er die Zeit dazu nicht leichtsinnig versäumt. Es ist die Inkarnierung allerdings einem Gesetz der Anziehung der Gleichart unterworfen. Doch braucht dazu nicht unbedingt die Gleichart eines der Erzeuger als ein Pol zu dienen, sondern manchmal irgend eines Menschen, der viel in der Nähe der werdenden Mutter ist. Wie manches Unheil kann nun abgewendet werden, sobald der Mensch den ganzen Vorgang richtig kennt, und sich bewußt damit befaßt. So aber tändeln sie nur leichtfertig dahin, besuchen Spiel und Tanz, geben Gesellschaften, und kümmern sich nicht viel darum, was während dieser Zeit an Wichtigem sich vorbereitet, um später in ihr ganzes Leben machtvoll einzugreifen.

Bewußt sollten sie im Gebet, dem ja das heiße Wünschen stets zugrunde liegt, so manches darin lenken, Übel abschwächen, Gutes verstärken. Der fremde Gast, der dann als Kind bei ihnen einzieht, würde dadurch derart sein, daß er willkommen bleibt in jeder Art! Man faselt viel von vorgeburtlicher Erziehung, in dem gewohnten Halbverstehen oder Falschverstehen mancher Auswirkungen, die sich äußerlich bemerkbar machen.

Wie aber oft, so ist auch hier menschliche Folgerung aus den Beobachtungen falsch. Es gibt gar keine Möglichkeit der vorgeburtlichen Erziehung, doch dafür unbedingte Möglichkeit einer Beeinflussung der Anziehung, wenn es zu rechter Zeit und mit dem rechten Ernst geschieht! Das ist ein Unterschied, der in den Folgen weiter greift, als es je eine vorgeburtliche Erziehung fertigbringen könnte.

Wer nun darüber klar geworden ist, und trotzdem noch in leichtsinniger Weise sich gedankenlos verbindet, verdient es ja nicht anders, als daß ein Menschengeist in seinen Kreis sich drängt, der ihm darin nur Unruhe und vielleicht sogar Übel bringen kann.

Die Zeugung soll für einen geistig freien Menschen nichts andres sein, als der Beweis seiner Bereitwilligkeit, einen fremden Menschengeist als Dauergast in die Familie aufzunehmen, ihm Gelegenheit zu geben, auf der Erde abzulösen und zu reifen. Nur wo auf beiden Seiten der innige Wunsch für diesen Zweck vorhanden ist, soll die Gelegenheit zu einer Zeugung erfolgen. Betrachtet nun einmal die Eltern und die Kinder nur von diesen Tatsachen ausgehend, so wird vieles sich von selbst ändern. Gegenseitige Behandlung, die Erziehung, alles erhält andere, ernstere Grundlagen als bisher in zahlreichen Familien üblich war. Es wird mehr Rücksicht und mehr Achtung gegenseitig sein. Selbständigkeitsbewußtsein und Verantwortungsbestreben wird sich fühlbar machen, das als Folge den natürlichen, sozialen Aufstieg in dem Volke bringt. Die Kinder aber werden bald verlernen, sich Rechte anmaßen zu wollen, welche nie bestanden. —

26. Právo dítěte vůči rodičům


Mnoho dětí žije vůči rodičům v neblahém a bludném domnění, které je jim k největší škodě. Myslí, že mohou uvaliti na rodiče, že dali popud k jejich životu na zemi. Často slýcháme poznámky: „Ro- zumí se samo sebou, že se rodiče musí o mne starat, vždyť mne přivedli na svět. Není mou vinou, že tu jsem.“

Nemůže se vyřknouti nic pošetilejšího. Každý člověk je na této zemi na svou vlastní žádost nebo následkem své viny. Rodiče posky- tují jen možnost vtělení a nic více. Každá, vtělená duše musí býti vděčna, že jí byla dána možnost k znovuvtělení.

Duše dítěte není ničím jiným než hostem u svých rodičů. Již v tomto faktu jest dostatečné vysvětlení, aby se vědělo, že dítě ve skutečnosti nemůže vůči rodičům uplatňovati žádných práv! Duchovní práva vůči rodičům nemá! Pozemská práva vzešla jen z čistě pozemského společenského řádu, který byl zřízen státem, aby stát samotný nemu- sel převzíti nějaké závazky.

Dítě je duchovně pro sebe uzavřená, osobnost! Od rodičů nepři- jalo ničeho, kromě  pozemského těla, které je nutné jako nástroj k působení na hrubohmotné zemi. Jest to tedy jen příbytek, kterého může použíti duše již před tím samostatná.

Plozením berou však rodiče na sebe závazek, že budou tím vy- tvořený příbytek opatrovati a udržovati tak dlouho, až duše v něm přebývající je schopna sama převzíti opatrování. Přirozený postup vývoje těla sám ukáže dobu pro to vhodnou. Co poskytují rodiče více, jest z jejich strany darem.

Děti měly by tedy již jednou přestati spoléhat na rodiče a měly by spíše pomýšlet na to, aby se samy co nejdříve osamostatnily. Pak je ovšem lhostejno, působí-li v domě rodičů nebo mimo něj. Ale půso- bení býti musí. Nesmí však náležeti v zábavách a plnění tak zvaných společenských povinností, nýbrž v plnění určité, skutečné a užitečné povinnosti tak,  aby  dotyčnou  činnost  musela  konati  jiná,  zvlášť k tomu určená osoba, když dítě tuto práci konati přestane. Jen tak možno mluviti o užitečném bytí na zemi, které vede ke zralosti ducha! Plní-li dítě v domě rodičů takovou úlohu, ať již je mužského, nebo ženského rodu, má se mu dostati takové odměny, kterou by dostala cizí, zvlášť k tomu najatá osoba. Jinými slovy: S dítětem musí se v plnění jeho povinností jednati tak, jako se skutečně samostat- ným člověkem a podle toho si ho všímati. Poutají-li rodiče a děti zvláštní svazky lásky, důvěry a přátelství, je to tím krásnější pro obě strany. Pak je tu dobrovolné spojení z vnitřního přesvědčení a je proto tím cennější! To je pak to pravé a potrvá k vzájemné pomoci a radosti až do záhrobí. Ale rodinný nátlak a rodinné zvyklosti jsou nezdravé a zavržení hodné, jakmile je překročena jistá hranice věku dítěte.

Neexistují ovšem také žádná tak zvaná příbuzenská práva, o která se tak často opírají jmenovitě tety, strýcové, kmotry a jiní tak zvaní příbuzní. Právě tato příbuzenská, práva jsou zavržení hodným zlo- zvykem, který se musí zhnusit ucelenému a v sebe uzavřenému člověku.

S tradicí stalo se to bohužel zvykem a člověk obyčejně se již ani nesnaží mysleti jinak a tiše se všemu, byť s odporem, podrobuje. Kdo se však jednou odváží malého krůčku a svobodně o tom pře- mýšlí, tomu připadá to z hloubi duše všechno tak směšné, tak od- porné, že se rozhořčeně odvrátí od takovéto osobivosti.

Takové nepřirozené věci jest nutno konečně odstraniti! Jakmile se jednou probudí v lidech svěží a zdravý ráz, nesnesou samozřejmě pak již takové zlozvyky, protože se příčí každému zdravému smyslu. Z takovýchto vyumělkovaných znetvořenin přirozeného života ne- mohlo by také nikdy vzejíti něco velikého, protože lidé při tom zů- stávají příliš nesvobodni. V těchto zdánlivě vedlejších věcech je skry- ta mocná vázanost. Zde musí nastati svoboda a jednotlivec musí se odpoutati od nedůstojné zvyklosti! Pravá svoboda jest jen v pravém poznání povinností, které zůstává spojeno s dobrovolným plněním povinností! Jedině plnění povinností dává práva! To týká se také dětí, jimž mohou vyrůsti práva jen z nejvěrnějšího plnění povinností.

Jest však celá řada nejpřísnějších povinností všech rodičů, které s právy dětí nijak nesouvisí.

Každý dospělý člověk má si býti plně vědom toho, co je vlastně spojeno s plozením. Dosavadní lehkovážnost, bezmyšlenkovitost a falešné názory o těchto věcech vymstily se již neblahým způsobem.

Ujasněte si jen, že v nejbližším záhrobí čeká již pohotově veliký počet duší na možnost znovuvtělení se na zemi. Jsou to většinou takové lidské duše, které připoutány nitkami karmy hledají nějaké rozuzlení v novém pozemském životě.

Jakmile se jim k tomu naskytne příležitost, ulpívají na místech, kde se dokonal akt plození, aby v očekávání sledovaly dozrávání nového lidského těla jako příbytku. V tomto očekávání spřádají se pak z mladého těla jemnohmotné nitky k duši, která se vytrvale zdr- žuje v těsné blízkosti nastávající matky, jakož i naopak. Při určité zralosti slouží  pak  tyto  nitky  jako  můstek,  po  kterém  cizí  duše z onoho světa vchází do mladého těla, které ihned pro sebe zaujme. Vchází tu cizí host, který svou karmou může vychovateli způsobiti mnohé hoře! Cizí host! Jaká neutěšená myšlenka! Měl by to člověk míti stále před očima a neměl by nikdy zapomínat, že může spoluurčo- vat ve výběru mezi čekajícími dušemi, nezanedbá-li lehkomyslně vhodný k tomu čas. Vtělení podléhá ovšem zákonům přitažlivosti stejnorodého. Není však k tomu nutně zapotřebí, aby jako pól slou- žila k tomu stejnorodost jednoho z ploditelů, nýbrž je to někdy člo- věk, který se mnoho zdržuje v blízkosti nastávající matky. Jak mnohé zlo může býti nyní odvráceno, jakmile člověk zná správně celý tento pochod a vědomě se jím zabývá. Ale takto lidé jen lehkomyslně laš- kují, navštěvují hry a tance, dávají společnosti a nestarají se příliš o to, co důležitého chystá se v tuto dobu, aby to později mocně zasáh- lo do celého jejich života.

Vědomě měli by mnohé v tom říditi modlitbou, která má vždy za podklad vroucí přání, mohli by tak oslabovati zlo a posilovati dobro. Cizí host, který pak k nim zavítá jako dítě, byl by tím takový, že by zůstal vítaným v každém směru! Mnoho se mluví nesmyslně o výchově před zrozením v obvyklém polovičním nebo falešném chápání mnohých účinků, které jsou zevně znatelny.

Ale i zde, jak často bývá, je lidský důsledek z pozorování falešný. Není žádné možnosti výchovy před zrozením, zato však jest bezpodmínečná možnost ovlivnění přitažlivosti, děje-li se tak v pravý čas a s pravou vážností! To je rozdíl, který ve svých následcích sahá dále, než by kdy dovedla výchova, před zrozením.

Kdo si to jasně uvědomil a přes to ještě se bezmyšlenkovitě leh- komyslným způsobem spojuje, nezaslouží nic jiného, než aby do jeho okruhu vetřel se lidský duch, který může mu přinésti jen neklid a snad i zlo.

Plození nemá býti pro duchovně svobodného člověka ničím ji- ným než důkazem jeho ochoty přijmouti cizího lidského ducha jako trvalého hosta do rodiny a poskytnouti mu příležitost, aby na zemi odpykal svou karmu a dozrál. Jen tam, kde na obou stranách jest vroucí přání za tímto účelem, má následovati příležitost ku plození. Začnou-li jednou rodiče i děti vycházeti jen z těchto skutečností a pozorovati a jednati podle toho, tak se změní mnohé samo sebou. Vzájemné zacházení, výchova a všechno nabude jiných, vážnějších základů, než bylo dosud zvykem v četných rodinách. Bude navzájem více ohledu a více úcty. Pocítí se vědomí samostatnosti a snaha po zodpovědnosti, což jako následek přivodí přirozený sociální vzestup v lidu. A děti brzy se odnaučí osobovati si práva, kterých nikdy nebylo.