Interaktivy preklad PG


1. Was sucht Ihr?


Was sucht Ihr? Sagt, was soll das ungestüme Drängen? Wie ein Brausen geht es durch die Welt, und eine Sturmflut Bücher überschüttet alle Völker. Gelehrte graben in den alten Schriften, forschen, grübeln bis zu geistiger Ermattung. Propheten tauchen auf, zu warnen, zu verheißen... von allen Seiten will man plötzlich wie im Fieber neues Licht verbreiten!

So tobt es zurzeit über die durchwühlte Menschheitsseele hin, nicht labend und erquickend, sondern sengend, zehrend, saugend an der letzten Kraft, die der Zerrissenen in dieser Düsterheit der Gegenwart noch blieb.

Auch regt sich hier und da ein Flüstern, Raunen, von wachsender Erwartung irgend etwas Kommendem. Unruhig ist ein jeder Nerv, gespannt von unbewußtem Sehnen. Es wallt und wogt und über allem lagert düster brütend eine Art Betäubung. Unheilschwanger. Was muß sie gebären? Verwirrung, Kleinmut und Verderben, wenn nicht kraftvoll die dunkle Schicht zerrissen wird, die geistig jetzt den Erdenball umhüllt, die mit der weichen Zähigkeit des schmutzigen Morastes jeden aufsteigenden freien Lichtgedanken aufnimmt und erstickt, bevor er stark geworden ist, die mit dem unheimlichen Schweigen eines Sumpfes jedes gute Wollen schon im Keime unterdrückt, zersetzt, vernichtet, ehe eine Tat daraus erstehen kann.

Der Schrei der Suchenden nach Licht aber, der Kraft birgt, um den Schlamm zu spalten, er wird abgeleitet, verhallt an einem undurchdringlichen Gewölbe, das gerade die mit Fleiß errichten, die zu helfen wähnen: Sie bieten Steine statt des Brotes!

Seht Euch die unzähligen Bücher an:

Der Menschengeist wird durch sie nur ermüdet, nicht belebt! Und das ist der Beweis der Unfruchtbarkeit alles Dargebotenen. Denn was den Geist ermüdet, ist niemals das Rechte.

Geistiges Brot erfrischt unmittelbar, Wahrheit erquickt, und Licht belebt!

Einfache Menschen müssen doch verzagen, wenn sie sehen, welche Mauern um das Jenseits durch die sogenannte Geisteswissenschaft errichtet werden. Wer von den Einfachen soll die gelehrten Sätze, wer die fremden Ausdrucksweisen fassen? Soll denn das Jenseits nur für Geisteswissenschaftler gelten?

Man spricht dabei von Gott! Soll eine Hochschule errichtet werden, um darin erst die Fähigkeiten zu erlangen, den Begriff der Gottheit zu erkennen? Wohin treibt diese Sucht, die zu dem größten Teile nur im Ehrgeiz wurzelt?

Wie Trunkene taumeln die Leser und die Hörer von der einen Stelle zu der anderen, unsicher, unfrei in sich selbst, einseitig, da sie von dem schlichten Wege abgeleitet wurden.

Hört es, Verzagende! Schaut auf, Ihr ernsthaft Suchenden: Der Weg zum Höchsten liegt bereit vor jedem Menschen! Gelehrsamkeit ist nicht das Tor dazu!

Wählte Christus Jesus, dieses große Vorbild auf dem wahren Weg zum Lichte, seine Jünger unter den gelehrten Pharisäern? Unter Schriftenforschern? Er nahm sie aus der Schlichtheit und der Einfachheit heraus, weil sie nicht anzukämpfen hatten gegen diesen großen Irrtum, daß der Weg zum Licht mühselig zu erlernen ist und schwer sein muß.

Dieser Gedanke ist der größte Feind des Menschen, er ist Lüge!

Deshalb zurück von aller Wissenschaftlerei, dort, wo es um das Heiligste im Menschen geht, das voll erfaßt sein will! Laßt ab, weil Wissenschaft als Machwerk menschlichen Gehirnes Stückwerk ist und Stückwerk bleiben muß.

Bedenkt, wie sollte mühselig erlernte Wissenschaft zur Gottheit führen? Was ist denn Wissen überhaupt? Wissen ist, was das Gehirn begreifen kann. Wie eng begrenzt ist aber das Begriffsvermögen des Gehirns, das fest an Raum und Zeit gebunden bleibt. Schon Ewigkeit und den Sinn für Unendlichkeit vermag ein menschliches Gehirn nicht zu erfassen. Gerade das, was mit der Gottheit untrennbar verbunden ist. Still aber stehet das Gehirn vor jener unfaßbaren Kraft, die alles Seiende durchströmt, aus der es selbst sein Wirken schöpft. Die Kraft, die alle täglich, stündlich, jeden Augenblick empfinden als etwas Selbstverständliches, die auch die Wissenschaft stets als bestehend anerkannte und die man doch mit dem Gehirn, also dem Wissen und Verstand vergebens zu erfassen, zu begreifen sucht.

So mangelhaft ist nun die Tätigkeit eines Gehirns, des Grundsteines und Werkzeuges der Wissenschaft, und die Beschränkung zieht sich nun naturgemäß auch durch die Werke, die es baut, also durch alle Wissenschaften selbst. Deshalb ist Wissenschaft wohl gut für Nachfolge, zum besseren Verstehen, Einteilen und Ordnen alles dessen, was sie von der vorangehenden Schöpfungskraft fertig empfängt, doch sie muß unbedingt versagen, wenn sie sich selbst zur Führerschaft oder Kritik aufwerfen will, solange sie sich wie bisher so fest an den Verstand, also an das Begriffsvermögen des Gehirnes bindet.

Aus diesem Grunde bleibt Gelehrsamkeit, und auch die Menschheit, die sich darnach richtet, stets an Einzelheiten hängen, während jeder Mensch das große, unfaßbare Ganze als Geschenk in sich trägt, vollauf befähigt, ohne mühsames Erlernen das Edelste und Höchste zu erreichen!

Deshalb hinweg mit dieser unnötigen Folter einer Geistes-sklaverei! Der große Meister ruft uns nicht umsonst entgegen: Werdet wie die Kinder!

Wer in sich festes Wollen zu dem Guten trägt und sich bemüht, seinen Gedanken Reinheit zu verleihen, der hat den Weg zum Höchsten schon gefunden! Ihm wird dann alles andere zuteil. Dazu bedarf es weder Bücher noch geistiger Anstrengung, weder einer Bußübung noch Vereinsamung. Er wird gesund an Körper und an Seele, befreit von allem Druck krankhafter Grübelei; denn jede Übertreibung schadet. Menschen sollt Ihr sein, nicht Treibhauspflanzen, die durch einseitige Ausbildung dem ersten Windhauche erliegen!

Wacht auf! Seht um Euch! Höret in Euch! Das allein vermag den Weg zu öffnen!

Achtet nicht auf Streit der Kirchen. Der große Wahrheitsbringer Christus Jesus, die Verkörperung göttlicher Liebe, fragte nicht nach Konfession. Was sind die Konfessionen heute überhaupt? Bindung des freien Menschengeistes, Versklavung des in Euch wohnenden Gottesfunkens; Dogmen *(Kirchenlehren), die das Werk des Schöpfers und auch dessen große Liebe einzuengen suchen in von Menschensinn gepreßte Formen, was Herabzerrung des Göttlichen bedeutet, planmäßige Entwertung. Jeden ernsthaft Suchenden stößt diese Art zurück, da er in sich niemals die große Wirklichkeit dabei erleben kann, wodurch sein Sehnen nach der Wahrheit immer hoffnungsloser wird und er zuletzt an sich und an der Welt verzweifelt! Deshalb wachet auf! Zertrümmert in Euch dogmatische Mauern, reißt die Binde ab, damit das reine Licht des Höchsten unverstümmelt zu Euch dringen kann. Aufjauchzend wird dann Euer Geist sich in die Höhe schwingen, jubelnd all die große Vaterliebe fühlen, die keine Grenzen irdischen Verstandes kennt. Ihr wißt endlich, Ihr seid ein Stück von ihr, erfaßt sie mühelos und ganz, vereint Euch mit ihr und gewinnt so täglich, stündlich neue Kraft als ein Geschenk, das Euch den Aufstieg aus dem Wirrwarr selbstverständlich macht!

1. Co hledáte?


Co hledáte? Povězte, nač ten překotný shon? Jako hukot bouře jde to světem a zátopa knih zaplavuje všechny národy. Učenci hra- bou se ve starých spisech, bádají a hloubají až do duchovního zemdlení. Vynořují se proroci, aby varovali, zvěstovali … ze všech stran chce pojednou kde kdo jako v horečce šířit nové světlo!

Tak to bouří v této době zmítanou duší lidstva. Avšak neobčer- stvuje a neosvěžuje, nýbrž spaluje, stravuje a vysává poslední sílu, která dosud zbyla rozervané duši v temnotách přítomnosti.

A cosi se hýbe tu i tam, sděluje tiše a šeptá o rostoucím očekávání čehosi příštího. Zneklidněn je každý nerv, napjat neuvědomělou touhou. Tak se to vlní a valí a nade vším chmurně spočívá jakési omámení. Těhotné neštěstím. Co musí zrodit? Zmatek, malomysl- nost a zkázu, neroztrhne-li se mocnou silou temná vrstva, která po- hlcuje a dusí s měkkou přilnavostí špinavého bahna každou vznikají- cí  svobodnou  a  světlou  myšlenku  dříve,  než  tato  zesílí.  Která s příšerným mlčením bažiny již v zárodku potlačuje, rozkládá a ničí každé dobré chtění dříve, než z něho může vzniknouti čin.

Ale křik volajících po Světle, který má v sobě sílu, že by mohl rozpoltit bahno, je sváděn jinam a doznívá pod neproniknutelnou klenbou, kterou pilně staví a budují právě ti, kteří se domnívají, že pomáhají. Dávají však kamení místo chleba!

Podívejte se na ty nesčetné knihy:

Lidský duch se jimi jen znavuje, neoživuje! A to je důkaz neplodnosti všeho, co podávají. To, co ducha unavuje není nikdy to pravé.

Duchovní chléb osvěžuje bezprostředně. Pravda, občerstvuje a Světlo oživuje!

Prostí lidé nutně zmalomyslní, když vidí, jaké zdi kolem záhrob- ního života staví tak zvaná duchověda. Kdo z prostých lidí má chá- pati učené věty a cizí výrazy? Což je onen svět jen pro duchovědce?

Mluví se při tom o Bohu! Má se snad zřídit vysoká škola, na které by se získávaly teprve schopnosti k poznávání pojmu Božství? Kam se žene tato dychtivost, která má po většině kořeny jen ve ctižádosti?

 

Čtenáři i posluchači potácejí se z místa na místo jako opilí, nejistí, v sobě nesvobodní, jednostranní, protože byli svedeni z jednoduché cesty.

Slyšte,  zmalomyslnění!   Vzhlédněte,   vážně   hledající!   Cesta k Nejvyššímu otvírá se před každým člověkem! Učenost není branou, která k ní vede!

Volil Ježíš Kristus, tento veliký vzor na pravé cestě ke Světlu své učedníky  mezi   učenými   farizeji?   Mezi   zákoníky?   Vybral   je z jednoduchosti a prostoty, protože jim bylo bojovati proti onomu hroznému omylu, že cestě ke Světlu je nutno pracně se učiti. A že musí býti těžká.

Tato myšlenka je největším nepřítelem člověka. Je to lež!

Proto pryč  ode  všeho  vědátorství  tam,  kde  jde  o  nejsvětější v člověku. To musí být pochopeno plně! Zde zanechte vědátorství, pro- tože věda jako výtvor lidského mozku je dílo kusé a kusým dílem musí zůstati.

Uvažte, jak by mohla pracně naučená věda vésti k Božství? Co je vůbec vědění. Vědění‚ je to, co může pochopit mozek. Ale jak úzce jest omezena chápavost mozku, který zůstává pevně vázán na čas a pro- stor! Již věčnost a smysl pro nekonečnost nedovede lidský mozek pochopit. Tedy právě to, co je nerozlučně spojeno s Božstvím. Mlč- ky stojí mozek před onou nepochopitelnou silou, která proudí vším, co existuje a ze které sám čerpá své působení. Je to síla, kterou všichni pociťují každým dnem, v každé hodině a v každém okamži- ku jako něco samozřejmého. I věda vždy uznávala její existenci. Člo- věk však marně snaží se ji pochopiti a obsáhnouti mozkem, tedy věděním a rozumem.

Tak nedostatečnou‚ je tedy činnost mozku, tohoto základního kamene a nástroje vědy. Tato omezenost projevuje se přirozeně také v dílech, která mozek vytvořil, tedy ve všech vědách. Věda je proto dobrá k sledování, k lepšímu pochopení, rozdělení a spořádání všeho toho, co přijímá‚ jako hotové od tvůrčí síly, která všemu předchází. Věda musí  však  neomylně  selhati  tam,  kde  sama  chce  se  vnutit k vůdcovství nebo kritice, pokud se bude jako dosud tak pevně pou- tati na rozum, tedy na mozkovou schopnost chápání.

 

Z toho důvodu zůstává učenost i lidstvo, které se podle ní řídí, stále lpěti na jednotlivostech a detailech. Při tom však každý člověk chová v sobě‚ jako dar celý ten veliký nepochopitelný celek. Má úpl- nou schopnost dosíci nejvyššího a nejušlechtilejšího, bez pracného učení!

Proto pryč se zbytečnou mukou duchovního otroctví! Veliký Mistr nevolá k vám nadarmo: Buďte jako děti!

Kdo má v sobě pevnou vůli k dobru a snaží se dodati svým myš- lenkám čistotu, ten našel již cestu k Nejvyššímu! Tomu bude pak vše ostatní přidáno. K tomu není třeba ani knih, ani námahy ducha, ani cvičení v pokání a osamocení. Uzdraví se na těle i na duši a osvobodí se ode všeho tlaku chorobného hloubání, protože každá přepjatost škodí. Máte býti lidmi a ne květinami ve skleníku, které následkem jednostranného pěstění podlehnou prvnímu závanu větru!

Probuďte se! Rozhlédněte se! Naslouchejte v sobě! Jen to dovede otevříti cestu!

Nedbejte na spory církví. Veliký dárce Pravdy, Ježíš Kristus, ztě- lesněná Božská Láska neptal se po vyznání. Co jsou dnes vůbec ná- boženská vyznání? Jsou pouty volného lidského ducha, jsou zotro- čením Boží jiskry, sídlící ve vás. Jsou to dogmata, která usilují vtlačiti dílo Stvořitele a jeho velkou lásku do forem, vytlačených lidským rozumem. To znamená strhování a plánovité znehodnocení Božské- ho. Každého, kdo vážně hledá, tento způsob odpuzuje. Nelze mu v něm nikdy prožíti velkou skutečnost, jeho touha po Pravdě stává se stále beznadějnější a on konečně zoufá nad sebou i nad světem! Proto probuďte se! Zbořte v sobě dogmatické zdi, strhněte si pásku, aby k vám mohlo nerušeně proudit čisté světlo Nejvyššího. Jásavě vznese se pak váš duch do výše a s plesáním pocítí nesmírnou lásku Otcovu, která nezná žádných hranic pozemského rozumu. Konečně zvíte, že jste její částí. Chopte se jí bez námahy a úplně, spojte se s ní a získávejte tak denně, v každou hodinu novou sílu jako dar, který vám učiní vzestup ze zmatku samozřejmým!