Interaktivy preklad PG


32. Falsche Wege


Die Menschen sind mit wenigen Ausnahmen in einem grenzenlosen und für sie sehr verhängnisvollen Irrtum!

Gott hat nicht nötig, ihnen nachzulaufen und darum zu bitten, daß sie an sein Dasein glauben sollen. Auch seine Diener sind nicht ausgesandt, immerfort zu mahnen, ja nicht von ihm abzulassen. Das wäre ja lächerlich. Es ist eine Entwertung und Herabzerrung der erhabenen Gottheit, so zu denken und solches zu erwarten. Diese irrtümliche Auffassung richtet großen Schaden an. Genährt wird sie durch das Gebaren vieler wirklich ernster Seelsorger, die in tatsächlicher Liebe zu Gott und den Menschen immer wieder versuchen, nur dem Irdischen zugewandte Menschen zu bekehren, sie zu überzeugen und für die Kirche zu gewinnen. Das alles trägt nur dazu bei, den ohnedies genug vorhandenen Dünkel des Menschen von seiner Wichtigkeit maßlos zu steigern und viele zuletzt wirklich in den Wahn zu versetzen, daß sie darum gebeten werden müssen, Gutes zu wollen. Das bringt auch die sonderbare Einstellung der größten Zahl aller „Gläubigen“, die viel eher abschreckende Beispiele darstellen als Vorbilder. Tausende und Abertausende fühlen in sich eine gewisse Genugtuung, ein Gehobensein in dem Bewußtsein, daß sie an Gott glauben, ihre Gebete mit dem von ihnen aufzubringenden Ernste vollziehen und ihren Nächsten nicht absichtlich Schaden zufügen.

In diesem inneren „Gehobensein“ fühlen sie eine gewisse Vergeltung des Guten, einen Dank Gottes für ihre Folgsamkeit, spüren sie ein Verbundensein mit Gott, an den sie auch manchmal mit einem gewissen heiligen Erschauern denken, das ein Seligkeitsgefühl auslöst oder hinterläßt, das sie mit Glück genießen.

Aber diese Scharen der Gläubigen gehen falsch. Sie leben glücklich in einem selbstgeschaffenen Wahne, der sie sich selbst unbewußt zu jenen Pharisäern zählen läßt, die mit dem wirklichen, aber falschen Dankgefühle ihre kleinen Opfer bringen: „Herr, ich danke dir, daß ich nicht so bin wie jene.“ Es wird dies nicht ausgesprochen, auch nicht in Wirklichkeit gedacht, aber das „hebende Gefühl“ im Innern ist weiter nichts als dieses unbewußte Dankgebet, das auch Christus schon als falsch hinstellte.

Das innere „Gehobensein“ ist in diesen Fällen weiter nichts als die Auslösung einer durch Gebet oder gewollt gute Gedanken erzeugten Selbstbefriedigung. Die sich demütig nennen, sind meistens sehr weit davon entfernt, in Wirklichkeit demütig zu sein! Es erfordert oft Überwindung, mit solchen Gläubigen zu sprechen. Nie und nimmer werden sie in solcher Verfassung die Seligkeit erreichen, die sie schon sicher zu haben wähnen! Sie mögen zusehen, daß sie nicht etwa ganz verloren gehen in ihrem geistigen Hochmut, den sie für Demut halten. Viele der jetzt noch vollkommen Ungläubigen werden es leichter haben, in das Reich Gottes einzugehen, als alle die Scharen mit ihrer dünkelhaften Demut, die in Wirklichkeit nicht einfach bittend, sondern mittelbar fordernd vor Gott treten, damit er sie belohne für ihre Gebete und frommen Worte. Ihre Bitten sind Forderungen, ihr Wesen Heuchelei. Sie werden von seinem Angesicht weggeweht werden wie leere Spreu. Ihnen wird der Lohn, gewiß, nur anders, als sie denken. Sie haben sich bereits auf Erden genug gesättigt in dem Bewußtsein ihres eigenen Wertes.

Das Wohlfühlen vergeht bald bei dem Übertreten in die feinstoffliche Welt, in der das hier kaum geahnte innere Empfinden hervortritt, während das bisher vorwiegend nur durch Gedanken erzeugte Gefühl in Nichts verweht.

Das innere, stille, sogenannte demutsvolle Erwarten eines Besseren ist in Wirklichkeit weiter nichts als ein Fordern, auch wenn es in noch so schönen Worten anders ausgedrückt wird. Jede Forderung ist aber eine Anmaßung. Gott allein hat zu fordern! Auch Christus kam nicht bittend zu den Menschen mit seiner Botschaft, sondern warnend und fordernd. Er gab wohl Erklärungen über die Wahrheit, hielt aber nicht lockend Belohnungen vor die Augen der Hörer, um sie damit anzuspornen, besser zu werden. Er befahl den ernsthaft Suchenden ruhig und streng: Gehet hin und handelt darnach!

Fordernd steht Gott vor der Menschheit, nicht lockend und bittend, nicht klagend und trauernd. Ruhig wird er alle Schlechten, sogar alle Schwankenden, dem Dunkel überlassen, um die Aufwärtsstrebenden den Angriffen nicht mehr auszusetzen und um die anderen alles das gründlich erleben zu lassen, was sie für richtig halten, damit sie zur Erkenntnis ihres Irrtumes kommen!

32. Nesprávné cesty.


Lidé až na řídké výjimky jsou na omylu! Je to bezmezný a pro ně velmi osudný omyl!

Bůh nemá zapotřebí, aby za nimi běhal a prosil je, aby uvěřili v jeho existenci. Také nevysílal své služebníky k ustavičnému napo- mínání, aby od něho neupustili. To by bylo směšné. Je to znehodno- cení a snižování vznešeného Božství, takto mysleti a něco takového očekávati. Toto mylné pojetí natropilo a dosud tropí veliké škody. Je živeno počínáním si mnohých vskutku vážných duchovních správců, kteří ve skutečné lásce k Bohu a lidem snaží se vždy znovu obraceti na víru lidi, lpící na pozemském. Chtějí je přesvědčovati a získávati je pro církev. To však přispívá jen k tomu, že stávající již domýšlivost člověka o jeho důležitosti stupňuje se do nezměrna. Mnozí jsou tím skutečně uváděni v blud, že  je  třeba  je  prosit,  aby  chtěli dobro. Z toho vzniká i ono zvláštní stanovisko většiny všech „věřících“, kteří jsou spíše odstrašujícími příklady než vzory. Tisíce, ba statisíce lidí cítí v sobě jisté zadostiučinění a povznesení ve vědomí, že věří v Boha, že konají s celou vážností své modlitby a svému bližnímu nedělají úmyslně škody.

V tomto vnitřním „povznesení“ cítí jakousi odplatu za dobro, Boží dík za svou poslušnost. Tuší v tom spojení s Bohem, na které- ho také někdy myslí s jistým posvátným zachvěním, které budí nebo zanechává pocit blaženosti, v němž se pak šťastně kochají.

Ale tyto davy věřících jdou nesprávně. Žijí šťastně v bludu, který si vytvořili sami. Tím připodobňují se sami nevědomky k oněm fari- zeům, kteří přinášejí své malé oběti se skutečným, ale nesprávným pocitem díků: „Pane, děkuji ti, že nejsem jako ti druzí.“ Nevyslovuje se to, ba ani se to ve skutečnosti nemyslí. Avšak „povznášející pocit“ v nitru není ničím jiným, než touto bezděčnou děkovnou modlitbou, kterou již Kristus označil jako nesprávnou.

Vnitřní „povznesení“ není v těchto případech nic jiného, než vý- sledek sebeuspokojení, které bylo vzbuzeno modlitbou nebo dob- rými, chtěnými myšlenkami. Ti, kdo se jmenují pokornými, jsou po většině daleci toho, aby opravdu pokornými byli! Mluviti s takovými věřícími vyžaduje často velikého přemáhání. V takovémto rozpolo- žení nedosáhnou nikdy blaženosti, o které se domnívají, že ji mají již zajištěnou. Nechť raději hledí, aby docela nezašli v duchovní pýše, kterou považují za pokoru. Mnohým z dnešních dosud nevěřících bude  snáze  vejíti  do  království  Božího,  než  všem  těmto  davům s jejich domýšlivou pokorou. Vždyť oni nepředstupují před Boha s prostou prosbou, nýbrž s nepřímým požadavkem, aby je odměnil za jejich modlitbu a zbožná slova. Jejich prosby jsou požadavky a jejich chování pokrytectvím. Budou od tváře Boží odvanuti jako prázdné plevy. Zajisté dostane se jim odměny, avšak jinak než si představují. Nasytili se již s dostatek na zemi u vědomí své vlastní ceny.

Pocit blaha záhy zanikne po přestupu do jemnohmotného světa, ve kterém vynikne vnitřní cítění, sotva tušené na tomto světě. Zatím však pocit, převážně dosud vzbuzovaný jen myšlenkami, rozplyne se vniveč.

Vnitřní, tiché, tak zvané pokorné očekávání lepšího není ve sku- tečnosti nic jiného, než požadování, i když se to vyjadřuje jinak sebe krásnějšími slovy. Ale každý požadavek je osobivost. Jedině Bůh má požadovati.  Ani  Kristus  nepřicházel  se  svým  poselstvím  k lidem s prosbou, ale s výstrahou a požadavkem. Podával sice vysvětlení Pravdy, ale nestavěl před oči posluchačů vábivé odměny, aby je pod- nítil státi se lepšími. Přikazoval vážně hledajícím klidně a přísně: Jdě- te a jednejte podle toho!

Bůh stojí před lidstvem s požadavkem a ne s vábením a prosbou, ne s nářkem a smutkem. Klidně přenechává všechny špatné, ba i všechny kolísavé temnu, aby ti, kdo usilují vzhůru, nebyli již vydáni jejich útokům. Aby dal ostatním důkladně prožíti všechno to, co mají za správné, aby došli k poznání svého omylu!