Interaktivy preklad PG


33. Ideale Menschen


Wir wollen aber besser sagen: idealseinwollende Menschen! Doch auch hier müssen vorher in erster Linie ganz sorgfältig ausgeschieden werden alle die, die sich wohl so nennen oder gern bezeichnen lassen, aber nicht einmal zu den idealseinwollenden gehören. Es sind dies die große Klasse der weichlich-schwärmerischen Menschen beiderlei Geschlechts, denen sich auch noch die fantasiebegabten Menschen anschließen, die nie erlernen konnten, ihre Gabe zu beherrschen und in nutzbringender Weise zu verwenden. Wegfallen müssen auch die, welche mit bestehenden Verhältnissen stets unzufrieden sind, und diese Unzufriedenheit darauf zurückführen, daß sie idealer veranlagt sind als alle anderen, deshalb nicht in ihre Zeit passen. Dann finden wir noch die Massen der sogenannten „Unverstandenen“ beiderlei Geschlechts, wobei die größte Zahl von den Mädchen und Frauen gebildet wird. Diese Sorte Menschen bildet sich ein, unverstanden zu sein. Das heißt auf gut deutsch, sie leben dauernd in der Einbildung, einen Schatz von Werten in sich zu tragen, die der andere Teil, mit dem sie gerade verkehren, nicht zu erkennen fähig ist. In Wirklichkeit sind aber gar keine Schätze in diesen Seelen verborgen, sondern statt deren lediglich eine unversiegbare Quelle maßloser, nie zu stillender Wünsche.

Man kann ruhig alle sogenannten unverstandenen Menschen einfach „unbrauchbare“ Menschen nennen, weil sie sich unbrauchbar für das richtige Gegenwartsleben zeigen und nur Unwirklichem, zum Teil sogar dem Leichtsinn nachhängen. Immer aber dem, was nicht für ein gesundes Erdenleben paßt. Der Weg solcher ewig unverstandenen Mädchen und Frauen geht aber leider sehr oft in ein solches Leben hinein, das man landläufig als „leichtsinnig“ bezeichnet, als unsittlich, weil sie sich nur immer zu gern und zu leicht und auch zu oft „trösten“ lassen wollen, was eine gewisse Art der Männer natürlich weiß und skrupellos ausnützt. Gerade diese Unverstandenen werden aber auch immer in jeder Beziehung unzuverlässig sein und bleiben. Sie dünken sich ideal, sind aber vollkommen wertlos, so daß ein ernster Mensch, der nicht niedere Absichten hegt, ihnen am besten aus dem Wege geht. Hilfe zu bringen würde zwecklos sein. Es nähern sich ihnen auch fast immer nur „Tröster“ mit übler Absicht, wobei die Wechselwirkung sehr schnell sich auslöst; denn an dem Herzen oder in den Armen eines sogenannten Trösters wird sich ein unverstandenes Mädchen oder eine derartige Frau nach wenigen Tagen oder Wochen schon wieder „unverstanden“ fühlen und Sehnsucht nach einem neuen Verstandenwerden haben, weil sie überhaupt nicht wissen, was sie eigentlich wollen. Zu allen diesen untauglichen Gruppen gesellt sich zuletzt auch noch die Gruppe der harmlosen Träumer! Anscheinend harmlos wie die Kinder. Die Harmlosigkeit eines solchen Träumers besteht aber nur im Hinblick auf die Wirkung gegen diesen selbst, auf dessen eigene Persönlichkeit, nicht aber auf dessen Umgebung und alle die Menschen, mit denen er zusammenkommt. Für Viele wirkt ein so harmloser Träumer durch die Unterhaltung schon unmittelbar wie langsam fressendes Gift, zerstörend, zersetzend, weil er sie mit seinen Ideenentwicklungen aus dem normalen und damit gesunden Erdenleben herauszureißen fähig ist, um sie in das Reich des für die Erdenzeit Unangebrachten, Unwirklichen zu führen. Doch wohl gemerkt: Ich sage nicht, daß ein derartiger Träumer unrein oder gar schlecht sei, im Gegenteil. Er kann das Beste wollen, aber er wird es immer für die Erde unwirklich wollen, praktisch undurchführbar, und dadurch wirkt er für das Erdensein nicht fördernd, sondern hemmend, zerstörend.

Aber auch bei den nun übriggebliebenen „idealstrebenden“ Menschen müssen wir nochmals eine Spaltung machen, genau beobachten. Wir finden dann immer noch zwei Sorten Idealen „nachstrebende“ Menschen und idealstrebende Menschen. Die Idealen nachstrebenden Menschen sind meistens Schwächlinge, die sich stets nach etwas sehnen, was überhaupt nie zu erreichen ist. Wenigstens nicht auf Erden, und die deshalb auch niemals wirklich beglückt oder auch nur froh werden können. Sie stehen der Gruppe der „Unverstandenen“ sehr nahe, und fallen mit der Zeit in eine krankhafte Empfindsamkeit, die zu nichts gutem führt. Haben wir aber dann derart scharf ausgeschieden, so müssen wir die zuletzt noch Übriggebliebenen bildlich gesagt tatsächlich auch am Tage mit der Laterne suchen, so wenige sind es. Diese Wenigen sind dann zwar selbst noch nicht „ideale Menschen“ zu nennen, sondern, wie ich schon sagte, „idealstrebende“ Menschen. Idealstrebend als persönliche, sich auf Erden betätigende Eigenschaft betrachtet. Das sind dann erst die Menschen, die man voll bewerten kann, die wohl ein großes, oft gewaltiges Ziel vor Augen haben, aber damit niemals zum Schweben kommen, sondern die sich mit beiden Füßen fest im Erdenleben verankern, um nicht losgelöst zu werden in das für die Erde Unwirkliche. Sie streben Stufe für Stufe, mit gesundem Blick und geschickter Hand dem weitausgelegten Ziele zu, ohne dabei anderen Menschen unverdient zu schaden. Der Nutzen, den solcher Art Menschen bringen, wird selten nur einzelnen Personen gelten. Eine Ausbeutung irgendwelcher Art kommt dabei nie in Betracht, da dann die Bezeichnung idealstrebend ja keine Berechtigung hätte. Und idealstrebend soll und kann jeder Mensch sein, gleichviel, welcher Betätigung er hier auf Erden nachgeht. Er kann jede Art der Arbeit damit veredeln und ihr weite Ziele geben. Er darf dabei nur nie vergessen, alles in dem Rahmen des Erdenlebens zu behalten. Geht er darüber hinaus, so wird es für die Erde unwirklich und damit ungesund. Die Folge ist, daß eine Förderung niemals zu erreichen ist, die Grundbedingung und Kennzeichen alles Idealstrebenden ist. Auf der Erde hat der Mensch die Pflicht, sich als Ziel das für ihn Höchsterreichbare zu stellen, und mit allen Kräften darnach zu streben, dieses Ziel zu erreichen. Als Mensch! Dies schließt von vornherein aus, daß er nur wie ein Tier für Essen und Trinken zu sorgen sich bemüht, wie es leider so viele Menschen machen, oder daß er durch den Verstand sich peitschen läßt, rein irdische Größe oder Berühmtheit zu erhalten, ohne als Hauptzweck Allgemeinwohl und Menschheitshebung dabei im Auge zu haben. Diese alle sind für die Erde weniger wert als Tiere, da ein Tier immer ungekünstelt das ganz ist, was es sein soll, auch wenn sein Zweck nur zum Wachhalten der Geschöpfe dient, damit nicht hemmende Erschlaffung einsetzt, die Niedergang und Zerfall zur Folge haben könnte, da die Bewegung in der Schöpfung Lebensbedingung bleibt. Wachsein! Der wirklich idealstrebende Mensch ist also daran zu erkennen, daß er Irdisch-Bestehendes zu heben sucht, nicht etwa in dem Verstandessinne zu einer Vergrößerung und Macht, sondern zu der Veredelung! Alle seine Ideen werden aber auch die Möglichkeit irdischer Durchführung besitzen, die Nutzen für den Einzelmenschen wie auch für die Allgemeinheit nach sich zieht, während nur Idealseinwollende sich in Ideen wälzen, die in einem gesunden Erdenleben unmöglich praktisch zu verwerten sind, sondern nur ablenken davon, in eine Traumwelt ziehen, die den Schaden bringt, daß man die Ausnützung der Gegenwart zur Reife seines Geistes übersieht, die jeder Mensch in seinem Gegenwartserleben bilden und entwickeln soll.

So sind auch jene Menschen mit idealkommunistischen Gedanken ernst genommen Schädlinge der Menschheit, weil die Verwirklichung nur Ungesundes bringen müßte, trotzdem sie von sich aus Gutes wollen. Sie gleichen Baumeistern, welche an der Werkstätte sorgsam ein Haus zusammenstellen für einen anderen Platz. Es sieht schmuck und schön aus... in der Werkstatt. Auf den eigentlichen Bauplatz gebracht aber steht es schief und unsicher, so daß Niemand darin wohnen kann, weil der Boden uneben war und sich trotz größter Bemühungen und Anstrengungen nicht ausgleichen ließ. Damit zu rechnen hatten die Baumeister vergessen. Sie übersahen die richtige Einschätzung des Bestehenden, welches zu diesem Bau als bedingt und unabänderlich gegeben war! Das macht ein wirklich Idealstrebender nicht!

Die idealkommunistischen Ideen können in der Durchführung nicht aus dem Grunde heraus emporwachsen, ebensowenig in ihm verankert werden oder überhaupt verbunden, da dieser Grund, die Menschen, gar nicht zu ihm passen! Er ist zu uneben und wird es immer bleiben, weil keine gleichmäßige Reife aller Menschen auf der Erde herbeizuführen ist. Es wird immer und immer ein großer Unterschied in der jeweiligen Reife herrschen, da die Einzelmenschen geistig vollkommen eigene Persönlichkeiten sind und bleiben, die sich verschiedenartig nur entwickeln können, da diesen Geistpersonen der freie Wille über sich selbst nie genommen werden soll! Der bisherige freie Wille nach außen hin ist der Menschheit mit der Weltenwende entzogen worden durch die Menschwerdung des Gotteswillens auf der Erde, der nunmehr ganz naturgemäß den Menschenwillen zu beherrschen hat, weil er darüber steht und stärker ist! Nur innerlich kann jeder Einzelne noch einmal über seinen Geistesweg entscheiden, der ihn zum Lichte der Erhaltung führt oder zum Dunkel der Zersetzung! Nun sucht die wirklich idealstrebenden Menschen auf der Erde zu erkennen, um ihre Tat zu fördern, da sie aufbauend nur Nutzen bringen werden. —

33. Ideální lidé


Chceme však raději říci: Lidé, kteří chtějí býti ideálními. Ale i tu třeba v první řadě velmi pečlivě vyloučiti úplně všechny ty, kteří si tak říkají nebo se rádi nechávají za takové označovati. Nepatří však ani k těm, kdo chtějí býti ideálními. Je to veliká třída změkčile blouz- nivých lidí obojího pohlaví, k nimž se ještě připojují lidé nadaní ob- razností, kteří se nikdy nemohli naučiti ovládati svůj dar a používati ho prospěšně. Musí odpadnouti také ti, kdo jsou stále nespokojeni se stávajícími poměry a odůvodňují tuto nespokojenost tím, že jsou ideálněji založeni než všichni ostatní a že se proto nehodí do dnešní doby. Potom nacházíme ještě spousty tak zvaných „nepochope- ných“ obojího pohlaví, při čemž většinu tvoří dívky a ženy. Tento druh lidí se domýšlí, že jsou nepochopeni. To znamená, že žijí trvale v domněnce, jako by v sobě chovali poklad hodnot, který není druhá část lidí schopna poznati, když se s nimi stýkají. Ve skutečnosti nej- sou však v těchto duších skryty žádné poklady, nýbrž místo nich jen nevyčerpatelný pramen bezmezných, nikdy neukojitelných přání.

Všichni tak zvaní nepochopení lidé mohou býti klidně nazváni prostě lidmi „nepotřebnými“. Vždyť jeví se takovými pro život pří- tomnosti a hoví jen neskutečnému nebo lehkomyslnosti. Vždy však tomu, co se nehodí pro zdravý pozemský život. Cesta takových věč- ně nepochopených dívek a žen ústí však bohužel velmi často do takového života, který běžně označujeme jako „lehkovážný“, jako nemravný. Příliš rády a příliš lehce a také příliš často chtějí se dáti

„potěšiti“, což jistý druh mužů přirozeně ví a bez výčitek svědomí využívá. Právě tyto nepochopené budou však vždy v každém ohledu nespolehlivé. Považují se za ideální, ale jsou úplně bezcenné, takže vážný člověk, který nechová nízkých úmyslů, se jim nejraději vyhne.

Bylo by bezúčelným přinášeti jim pomoc. Také skorem vždy blíží se jim „potěšitelé“ jen se špatným úmyslem. Při tom objeví se velmi rychle zvratné působení, protože na srdci a v náručí tak zvaného potěšitele bude se za několik dní nebo týdnů taková nepochopená dívka nebo žena cítiti znovu ,,nepochopenou“ a zatouží po novém porozumění, protože vůbec neví, co vlastně chce. Ke všem těmto neschopným skupinám druží se konečně také ještě neškodní snílko- vé! Jsou zdánlivě nevinní jako děti. Neškodnost takového snílka jeví se však jen vzhledem na účinky vůči němu samotnému, na jeho vlastní osobnost. Není však neškodným pro své okolí a všechny lidi, s nimiž se stýká. Na mnohé působí takový neškodný snílek již roz- mluvou bezprostředně jako zvolna sžírající jed, rozkladně a ničivě. Vývojem svých idejí jest schopen vytrhnouti je z normálního a tím zdravého pozemského života, aby je místo toho zavedl do říše ne- skutečné a nevhodné pro tuto pozemskou pouť. Podotýkám však výslovně: Nepravím, že by takový snílek byl nečistý nebo špatný. Naopak, může chtíti to nejlepší. Bude to chtíti však vždy jako pro tuto zemi neskutečné, prakticky neproveditelné a tím působí pro pozem- ské bytí ne k pokroku, nýbrž na překážku a zničení.

Ale i mezi těmi, kdo zbyli jako ,,toužící po ideálu“, musíme ještě rozlišovati a dobře pozorovati. Najdeme pak ještě dva druhy. Lidi po ideálu „toužící“ a lidi o ideál „usilující“. Lidé po ideálu toužící jsou většinou slaboši, kteří stále touží po něčem, čeho vůbec nelze do- sáhnouti nikdy, aspoň ne na zemi. Nemohou býti proto nikdy šťast- nými, ba ani veselými. Jsou velmi blízcí skupině „nepochopených“. Časem upadají v chorobnou citlivost, která nevede k ničemu dobré- mu. Když jsme však lidi takto ostře rozlišili, musíme ty, co nám zbyli naposled, obrazně řečeno opravdu hledati za dne s lucernou. Tak je jich málo. Tyto nemnohé nelze sice ještě nazvati „ideálními lidmi“, ale jak jsem již řekl lidmi „o ideál usilujícími“.

Úsilí o ideál projevuje se jako osobní vlastnost, osvědčující se na zemi. Teprve to jsou lidé, které možno plně oceniti. Mají sice velký, často mohutný cíl před očima, ale nikdy se s ním nevznášejí ve vzdu- chu, nýbrž jsou oběma nohama pevně zakotveni v pozemském živo- tě, aby se nevzdálili do neskutečna pro tuto zemi. Usilují výše stupeň za stupněm, se zdravým pohledem a se zručnou rukou k cíli, daleko položenému. Při tom však nezaslouženě neubližují jiným lidem. Uži- tek, který přinášejí lidé tohoto druhu, platí zřídka jen jednotlivým osobám. Nikdy však nepřichází tu v úvahu vykořisťování jakéhoko- liv druhu, poněvadž pak by označení „usilující o ideál“ nemělo žádného oprávnění. Usilovati o ideál má a může každý člověk, lhostejno jakou činnost provozuje zde na zemi. Může tím zušlechtiti každý druh práce a dáti jí vysoké cíle. Nesmí jen při tom nikdy zapomínati, aby zachoval vše v rámci „pozemského života“. Překročí-li tento rámec, stává se to pro zemi neskutečným a tím i nezdravým. Následek toho jest, že nelze nikdy dosáhnouti pokroku, který je hlavní podmínkou a znakem všeho, co usiluje o ideál. Na zemi má člověk povinnost sta- noviti si jako cíl nejvyšší pro něho dosažitelné a usilovati ze všech sil o to, aby tohoto cíle dosáhl. Jako člověk! To předem vylučuje, aby se staral jen jako zvíře pouze o jídlo a pití, jako to bohužel činí tak mnozí lidé, nebo aby se nechal bičovati rozumem k dosažení čistě pozemské velikosti a slávy, aniž by měl při tom na zřeteli jako hlavní cíl všeobecné blaho a povznesení lidstva. Všichni takoví lidé mají pro zemi méně ceny než zvířata, protože zvíře jest vždy neumělko- vaně a úplně tím, čím býti má. I když jest jeho účelem jen udržovati v bdělosti tvory, aby tu nenastalo brzdící ochabnutí, které by mohlo míti za následek úpadek a rozklad, protože ve stvoření životní pod- mínkou zůstává pohyb.

Býti bdělým! Člověk skutečně usilující o ideál pozná se tedy podle toho, že se snaží povznésti pozemsky stávající. Nečiní to však snad v rozumovém  smyslu   rozšířením   a   zveličením   k moci,   nýbrž k zušlechtění! Všechny ideje takového člověka budou však míti také možnost pozemského provedení, které má za následek prospěch pro jednotlivce i pro celek. Ti, kdo po ideálu jen touží, se jen povalují v ideách, kterých nelze prakticky zhodnotiti ve zdravém pozemském životě. Tyto ideje jen odvracejí od zdravého pozemského života a lákají do světa snů, což přináší tu škodu, že člověk přehlíží využitko- vání přítomnosti k dozrávání svého ducha, jak to má vyvíjeti a vytvá- řeti ve svém přítomném životě každý člověk.

Vážně vzato, jsou i lidé s ideálně komunistickými myšlenkami škůdci lidstva, protože uskutečnění těchto idejí by přivodilo jen něco nezdravého, ač sami ze sebe chtějí dobro. Podobají se stavitelům, kteří v dílně pečlivě sestavují dům pro jiné místo. Vypadá ladný a krásný … v dílně. Když však je postaven na vlastní staveniště, stojí tu šikmo a nejistě tak, že v něm nikdo nemůže bydleti. Neboť půda byla nerovná a přes největší námahu a úsilí srovnati se nedala. S tím zapomněli stavitelé počítat. Přehlédli správný odhad stávajícího, kte- ré bylo pro tuto stavbu dáno jako podmíněné a nezměnitelné! To nedělá nikdo, kdo skutečně o ideál usiluje!

Ideálně komunistické ideje ve svém provedení nemohou vyrůsti z půdy, tím méně mohou v ní zakotviti nebo býti s ní spojeny. Ne- boť tato půda, tedy lidé, se k nim nehodí! Půda jest příliš nerovná a bude jí vždy! Neboť nelze nikdy na zemi přivoditi stejnoměrnou zralost všech lidí. V dosavadní zralosti bude vždy panovati velký rozdíl, protože jednotlivci jsou a zůstanou duchovně úplně vlastními a svéráznými osobnostmi, které se mohou rozvíjeti jen různotvárně. Těmto osobním duchům nemá se nikdy bráti svobodná vůle nad nimi samotnými! Dosavadní svobodná vůle navenek byla odňata lidstvu při obratu světů vtělením se Božské vůle na zemi. Tato Božská vůle bude navždy zcela přirozeně vládnouti nad vůlí lidskou, protože stojí nad ní a je silnější! Jen niterně může každý jedinec ještě jednou rozho- dovati o své duchovní cestě, která ho povede ke Světlu zachování nebo k temnotám rozkladu! Snažte se tedy poznati na zemi lidi sku- tečně usilující o ideál, abyste jim byli nápomocni v jejich konání. Budujíce, přinesou jen užitek!