Interaktivy preklad PG


35. Das Verbrechen der Hypnose


Sonderbar! Noch vor zwanzig Jahren wütete man gegen die Behauptung, daß Hypnose wirklich besteht, allen voran gingen darin viele Mediziner. Sie schreckten nicht davor zurück, Hypnose als Humbug und Schwindel zu bezeichnen, wie sie es kurz vorher auch mit dem Heilmagnetismus getan hatten, der heute für so viele ein großer Segen geworden ist. Ausübende wurden in schärfster Weise angegriffen, Gaukler und Betrüger genannt.

Heute nun sind es gerade wiederum die Mediziner, die sich zum größten Teile die Hypnose zu eigen gemacht haben. Was noch vor zwanzig Jahren in den schärfsten Ausdrücken abgeleugnet wurde, dafür treten sie heute ein.

Dies läßt sich nach zwei Seiten hin beurteilen. Wer den damaligen erbitterten Kampf ganz sachlich betrachtete, kann sich heute natürlich eines Lächelns nicht erwehren, wenn er wiederum beobachten muß, wie damalige feindselige Eiferer jetzt die von ihnen so verschmähte Hypnose mit noch größerem Eifer anzuwenden versuchen. Nach der anderen Seite hin muß wiederum anerkannt werden, daß einer solchen nahezu grotesken Wendung immerhin auch Achtung gebührt. Gehört doch ein gewisser Mut dazu, sich der Gefahr der Lächerlichkeit auszusetzen, die gerade in diesem Falle sehr naheliegt. Man muß darin den Ernst erkennen, der wirklich der Menschheit nützen möchte und aus diesem Grunde nicht zurückschreckt, selbst solche Gefahr mit in Kauf zu nehmen.

Bedauerlich ist nur, daß man daraus nicht auch Lehren für die Zukunft gezogen hat und vorsichtiger mit Beurteilungen und – sagen wir es ruhig – Anfeindungen wird, wenn es sich um Dinge handelt, die in das gleiche Gebiet gehören, in dem die Hypnose steht. Leider macht man es mit vielen anderen Fächern des gleichen Gebietes trotz aller Erfahrungen heute wieder genau so, fast noch schlimmer. Trotzdem wird am Ende sich zuletzt dasselbe Schauspiel wiederholen müssen, daß ohne Übergang mit Eifer plötzlich für etwas eingetreten wird, das man bisher so hartnäckig zu leugnen suchte. Noch mehr, daß man so vieles mit allen Mitteln rücksichtslos nur in die eigenen Hände zur Ausübung zu bekommen versucht, dessen Suchen und Finden man vorsichtig und unter dauerndem Befehden erst anderen überließ, meistens sogenannten „Laien“. Ob das dann immer noch wieder als ein Verdienst und ein mutvoller Akt bezeichnet werden kann, mag dahingestellt bleiben. Es liegt im Gegenteil viel näher, daß diese ewigen Wiederholungen auch die schon als Verdienste erwähnten Handlungen in ein anderes Licht stellen können. So weit das Ergebnis oberflächlicher Beurteilung.

Viel bedenklicher aber wird es, wenn man die Wirkungen der Anwendungen der Hypnose richtig kennt. Daß das Bestehen der Hypnose endlich Anerkennung und Bestätigung fand und somit die wortreichen, aber nach jetziger Erfahrung nur Unwissenheit verratenden Angriffe der Wissenschaft aufhören, ist gut. Aber daß damit unter dem fördernden Schutze der plötzlich wissend gewordenen bisherigen Gegenstreiter auch die Anwendung eine so weite Verbreitung fand, zeugt davon, daß diese Wissenden viel weiter von dem eigentlichen Erkennen entfernt sind, als die anfangs suchenden und viel geschmähten Laien.

Es ist erschütternd, zu wissen, welches Unheil dadurch entsteht, daß sich heute Tausende vertrauensvoll in sogenannte berufene Hände begeben, um sich einer Hypnose freiwillig zu unterziehen, dazu überredet werden, oder, was am verwerflichsten ist, ohne ihr Wissen dazu vergewaltigt werden. Auch wenn es alles mit der besten Absicht geschieht, Gutes damit stiften zu wollen, so ändert dies nichts an dem unermeßlichen Schaden, den diese Ausübung in jedem Falle anrichtet! Berufene Hände sind es nicht, die Hypnose anwenden. Berufen kann nur jemand sein, der auf dem Gebiete vollkommen bewandert ist, in das alles das gehört, was er anwendet. Das wäre bei Hypnose das feinstoffliche Gebiet! Und wer dieses wirklich kennt, ohne es sich in Vermessenheit nur einzubilden, wird niemals Hypnose anwenden, solange er das Beste seines Nebenmenschen will. Es sei denn, er beabsichtigt, ihm mit vollem Wissen schwer zu schaden. Auf allen Seiten wird deshalb gesündigt, wo immer Hypnose zur Anwendung kommt, gleichviel, ob es Laien sind oder nicht! Es gibt darin keine einzige Ausnahme!

Schon wenn man in aller Einfachheit nur logisch zu denken sucht, so muß man zu dem Schlusse kommen, daß es in Wirklichkeit doch grenzenloser Leichtsinn ist, mit etwas zu wirken, dessen Tragweite man nur in den allerengsten Stufen zu überschauen vermag, und dessen letzte Endwirkung noch nicht bekannt ist. Wenn solche Leichtfertigkeit in Angelegenheiten des Wohles und Wehes der Nebenmenschen nicht nur für die betroffene Versuchsperson Schaden nach sich zieht, sondern die Verantwortung doppelt schwer auch auf den Ausübenden fällt, so gibt das keine Beruhigung. Die Menschen sollten lieber nicht so vertrauensselig auf etwas eingehen, was sie nicht auch selbst gründlich kennen. Geschieht es ohne ihr Wissen und Willen, so ist ein derartiges Vorgehen sowieso ein regelrechtes Verbrechen, auch wenn es von sogenannten berufenen Händen ausgeführt wird.

Da nun nicht anzunehmen ist, daß die mit Hypnose Arbeitenden alle die Absicht haben, ihren Nebenmenschen zu schaden, so bleibt nur die Tatsache festzustellen übrig, daß sie über das Wesen der Hypnose vollkommen unwissend sind und den Folgen ihrer eigenen Tätigkeit gänzlich verständnislos gegenüberstehen. Darüber gibt es auch nicht den geringsten Zweifel; denn entweder das eine oder das andere kann nur in Betracht kommen. Also bleibt die Verständnislosigkeit als allein bestehend übrig.

Wenn ein Mensch seinem Nebenmenschen gegenüber Hypnose anwendet, so bindet er damit dessen Geist! Diese Bindung an sich ist geistiges Vergehen oder Verbrechen. Es entschuldigt nicht, wenn Hypnose zum Zwecke der Heilung einer körperlichen Krankheit angewendet wird, oder als Mittel zu einer psychischen Verbesserung. Ebensowenig kann als Verteidigung vorgebracht werden, daß bei dadurch bewirkten seelischen Veränderungen zum Guten auch das Wollen des Betreffenden besser geworden ist, so daß der mit Hypnose Behandelte einen Gewinn davon getragen hat. In solchem Glauben zu leben und zu handeln, ist Selbstbetrug; denn nur was ein Geist aus vollkommen freiem und unbeeinflußtem Wollen heraus vornimmt, kann ihm den Gewinn bringen, den er zu einem wirklichen Aufstiege braucht. Alles andere sind Äußerlichkeiten, die ihm nur vorübergehend einen scheinbaren Nutzen oder Schaden zu bringen vermögen. Jede Bindung des Geistes, gleichviel zu welchem Zwecke sie geschehen ist, bleibt ein unbedingtes Aufhalten in der Möglichkeit des notwendigen Fortschrittes. Ganz abgesehen davon, daß eine derartige Bindung weit mehr Gefahren mit sich bringt als Vorteil. Ein so gebundener Geist ist nicht nur dem Einflusse des Hypnotiseurs zugänglich, sondern bleibt in gewissem Grade, trotz eines etwaigen Verbotes des Hypnotiseurs, auch anderen feinstofflichen Einflüssen wehrlos ausgesetzt, weil ihm in der Gebundenheit der dringend notwendige Schutz dagegen fehlt, den ihm nur die völlige Bewegungsfreiheit bieten kann. Daß die Menschen von diesen dauernden Kämpfen, den Angriffen und der eigenen erfolgreichen oder nicht erfolgreichen Abwehr nichts bemerken, schließt die Lebendigkeit in der feinstofflichen Welt und ihre eigene Mitwirkung dabei nicht aus.

Ein jeder, der einer wirksamen Hypnose unterworfen wird, ist also mehr oder weniger nachhaltig an dem wirklichen Fortschritt seines tiefsten Kernes gehemmt worden. Die äußeren Umstände, seien sie dadurch nur noch ungünstiger geworden, oder anscheinend vorübergehend fördernd, spielen erst in zweiter Linie eine Rolle, dürfen also auch für eine Beurteilung nicht maßgebend sein. Der Geist muß freibleiben auf jeden Fall, weil es sich letzten Endes nur allein um ihn handelt!

Angenommen, es tritt eine äußerlich erkennbare Verbesserung ein, worauf sich die mit Hypnose Arbeitenden so gern stützen, so hat der betreffende Mensch in Wirklichkeit doch keinen Nutzen davon. Sein gebundener Geist vermag nicht gleich feinstofflich schöpferisch zu wirken als ein vollkommen freier Geist. Die feinstofflichen Schöpfungen, die sein gebundenes oder erzwungenes Wollen erzeugt, sind kraftlos, weil erst aus zweiter Hand geformt, und welken in der feinstofflichen Welt sehr bald dahin. Es kann ihm also deshalb auch sein besser gewordenes Wollen in der Wechselwirkung nicht den Nutzen bringen, der bei den Schöpfungen des freien Geistes unbedingt zu erwarten ist. Ebenso ist es natürlich auch, wenn ein gebundener Geist im Auftrage seines Hypnotiseurs Übles will und ausführt. Durch die Kraftlosigkeit der feinstofflichen Schöpfungen werden diese trotz böser grobstofflicher Handlungen bald vergehen oder von anderen Gleicharten aufgesaugt werden, so daß eine feinstoffliche Wechselwirkung gar nicht eintreten kann, wodurch den also Gezwungenen wohl eine irdische Verantwortung, aber keine geistige Verantwortung treffen kann. Genau so ist der Vorgang bei Irrsinnigen. Darin sieht man wiederum die lückenlose Gerechtigkeit des Schöpfers, die sie durch die in ihrer Vollkommenheit unerreichbaren lebendigen Gesetze in der feinstofflichen Welt auswirkt. Einen also Gezwungenen kann trotz übler Handlungen durch fremden Willen keine Schuld treffen, ebenso aber auch kein Segen, weil dessen bessere Handlungen unter fremdem Willen ausgeführt werden, woran er als selbständiges „Ich“ keinen Teil hat.

Dafür aber geschieht etwas anderes: Die gewaltsame Bindung des Geistes durch Hypnose bindet gleichzeitig den die Hypnose ausübenden Menschen an sein Opfer, wie mit stärksten Ketten. Es läßt ihn nicht eher wieder los, als bis er den gewaltsam in seiner eigenen freien Entwickelung Zurückgehaltenen soweit vorwärts geholfen hat, wie dieser hätte kommen müssen, wenn er die Bindung nicht ausgeführt hätte. Er muß nach seinem irdischen Abscheiden dorthin, wohin der von ihm gebundene Geist geht, und sei es bis zu den tiefsten Tiefen. Was also demnach solchen Menschen blüht, die sich viel mit der Anwendung von Hypnose befassen, ist leicht zu denken. Wenn sie nach dem irdischen Abscheiden erwachend wieder zu sich kommen, so werden sie mit Entsetzen bemerken, wie viele Bindungen an ihnen zerren, von schon Vorausgegangenen, wie auch von solchen, die noch auf der Erde wandeln. Nicht eine davon kann ihnen dann erlassen werden. Glied für Glied muß er sie lösen, und wenn er auch Jahrtausende damit verliert. Wahrscheinlich ist es aber, daß er damit nicht mehr ganz zu Ende kommen kann, sondern mit hineingerissen wird in die Zersetzung, die seine Persönlichkeit des eigenen „Ichs“ vernichtet;

denn er hat schwer gesündigt wider den Geist!

35. Zločin hypnosy.


Je to zvláštní! Ještě před dvaceti lety zuřili především četní lékaři proti tvrzení, že hypnosa skutečně existuje. Neštítili se označiti hyp- nosu za humbuk a švindl, jako nedávno před tím učinili i s léčivým magnetismem, který se dnes stal pro mnohé lidi velkým požehná- ním. Ti, kdo prováděli léčivý magnetismus, byli napadáni co nejo- střeji a dostalo se jim názvů kejklířů a podvodníků.

Dnes jsou to zase právě lékaři, kteří si většinou přivlastnili hyp- nosu. Co před dvaceti lety nejostřejšími výrazy potírali, to dnes za- stávají.

To se dá posuzovati ze dvou stran, kdo se na tehdejší rozhořčený boj díval úplně věcně, nemůže se dnes ovšem ubrániti úsměvu, když vidí, jak tehdejší nepřátelští horlivci snaží se ještě s větší horlivostí používati hypnosy, jimi kdysi tak opovrhované. Z druhé strany nut- no opět uznat, že takovému přímo grotesknímu obratu přísluší také úcta. Patří k tomu přece jen jistá dávka odvahy, vydati se takto ne- bezpečí směšnosti, které je v tomto případě tak nasnadě. Nutno uznati v tom opravdovost, se kterou by se skutečně rádo přispělo lidstvu. Proto neleká se ochotně spolupřijmouti i takové nebezpečí.

Lze jen litovati, že se z toho nečerpalo poučení také pro budouc- nost. Že se nepostupuje opatrněji s odsuzováním a – řekněme to klidně – s osočováním, když se jedná o věci, které patří do téhož oboru jako hypnosa. Bohužel, přes všechny zkušenosti dělá se to s mnohými jinými obory téže oblasti dnes právě tak, ba skoro ještě hůře. Bude se muset na konec opakovat totéž divadlo, že lidé budou bez přechodu pojednou s horlivostí zastávati něco, co se dosud sna- žili tvrdošíjně popírat. Ba ještě více. Budou usilovat, aby všemi pro- středky a bezohledně dostali v praxi do vlastních rukou tak mnohé, čehož hledání a nalezení opatrně a za trvalých útoků dříve přenechá- vali jiným, většinou tak zvaným „laikům“. Ponechme nerozhodnuto, má-li se to opět označovati jako zásluha a zmužilý čin. Naopak, je bližší předpoklad, že tato věčná opakování mohou postaviti do jiného světla i ono jednání, označené již jako zásluha. Takový je výsle- dek povrchního posudku.

Stává se to však mnohem povážlivější, známe-li správně účinky použití hypnosy. Je dobře, že konečně byla uznána a potvrzena jsouc- nost hypnosy a že přestaly útoky vědy, bohaté na slova, ale po dnešní zkušenosti prozrazující jen nevědomost. Skutečnost, že pod ochra- nou dosavadních protivníků, kteří se pojednou stali vědoucími, použi- tí hypnosy doznalo takového rozšíření, svědčí o tom, že tito vědoucí jsou mnohem více vzdáleni opravdového poznání, než původně hledající a tolik kaceřovaní laikové.

Je ohromujícím vědomí, jaké zlo vzniká tím, že se dnes tisíce lidí svěřuje do tak zvaných povolaných rukou, aby se dobrovolně po- drobili hypnose. Jsou k tomu dokonce přemlouváni, ba i znásilňová- ni bez svého vědomí. Toto jednání jest nejvíce zavrženíhodné. I když se to vše děje s nejlepším úmyslem a chce se tím způsobiti dob- ro, nemění to nic na nezměrné škodě, kterou tento výkon v každém případě natropí. Ruce, které používají hypnosy, nejsou povolané. Po- volaným může býti jen ten, kdo je dokonale obeznalý v oblasti, do které patří všechno to, čeho používá. U hypnosy byla by to oblast jemnohmotná. A  kdo  skutečně  tuto  oblast  zná,  nejen  se  tak v opovážlivosti domýšlí, nebude nikdy používati hypnosy, dokud přeje svému bližnímu to nejlepší i leč tehdy, že by měl v úmyslu s plným vědomím těžce mu ublížiti. Hřeší se proto na všech stranách, kdeko- liv se hypnosa provádí. Je lhostejno činí-li tak laikové, nebo někdo jiný! Není v tom jediné výjimky!

Každý, kdo se snaží prostě logicky myslet, musí dojíti k závěru, že je to ve skutečnosti přece jen bezmezná lehkomyslnost, používati něčeho bez znalosti konečného účinku, když dosah takového jednání možno přehlížeti jen z nejužších stupňů. Zvláště tehdy, když taková lehkovážnost v záležitostech blaha a bolu bližních má za následek škodu nejen pro postiženou pokusnou osobu, nýbrž i pro toho, kdo pokusy provádí. Nemůže tu přinésti uklidnění vědomí, že zodpo- vědnost dvojnásob těžce padá zde na vykonavatele. Lidé neměli by se nikdy tak důvěřivě pouštěti do něčeho, co sami důkladně neznají.

Děje-li se tak bez jejich vědomí a vůle, je takové počínání skutečným zločinem. I tehdy, když se tak děje tak zvanýma povolanýma rukama. Nelze ovšem připustit, že by ti, kdo pracují s hypnosou, měli ve- směs úmysl poškoditi své bližní. Je však skutečnost, že jsou úplně neznalí podstaty hypnosy a vůči následkům své činnosti stojí úplně bez porozumění, o tom není nejmenší pochybnosti. V úvahu může přijíti buď jedno nebo druhé. Jako jedině stávající zůstává tedy nepo-

rozumění.

Používá-li člověk vůči svému bližnímu hypnosy, poutá tím jeho ducha! Toto poutání samo je duchovní přečin, nebo zločin. Není omluvou, užívá-li se hypnosy za účelem uzdravení z tělesné nemoci, nebo jako prostředku ku psychickému zlepšení. Stejně tak nemůže býti na obranu uvedeno tvrzení, že při docílených duševních změ- nách k dobrému zlepšila se i vůle dotyčného, takže hypnotizovaný měl z toho zisk. Žíti a jednati v takové víře je sebeklam. Jedině to, co duch vykoná z úplně svobodného a neovlivněného chtění, může mu přinésti zisk, jakého je mu třeba ke skutečnému vzestupu. Všechno ostatní jsou zevnější věci, které mu mohou jen přechodně přinésti zdánlivý užitek nebo škodu. Každé spoutání ducha jest nezbytným zdržením v možnosti nutného pokroku. Při tom je lhostejno, za ja- kým účelem se to stalo. Nehledě k tomu, že takové spoutání přináší s sebou více nebezpečí než výhod. Takto spoutaný duch je přístupen nejen vlivu hypnotisérovu, ale zůstává do jisté míry vydán bez obra- ny i jiným jemnohmotným vlivům. I tehdy, když to hypnotisér zapo- věděl. Duchu v jeho spoutanosti chybí proti těmto vlivům naléhavě nutná obrana, kterou může mu poskytnouti jen úplná volnost pohy- bu. Že lidé nepostřehují ničeho z těchto trvalých bojů, útoků a vlast- ní     úspěšné           nebo       neúspěšné             obrany,        nevylučuje                    životnost v jemnohmotném světě a vlastní spolupůsobení lidí na tomto životě. Každý, kdo se podrobuje účinné hypnose, jest tedy více nebo méně trvale zdržen ve skutečném pokroku svého nejhlubšího jádra. Zevnější okolnosti hrají při tom teprve druhořadou roli a nesmí býti proto směrodatnými pro posudek. Nechť již se zdánlivě přechodně zlepšily nebo se staly nepříznivějšími. Duch musí v každém případě zů-

stati volný, protože jde konečně o něho!

Připusťme, že nastane zevně znatelné zlepšení, oč se hypnotiséři tak rádi opírají. Hypnotizovaný člověk nemá z toho ve skutečnosti žádného užitku. Jeho spoutaný duch nemůže v jemnohmotnosti působiti tak tvořivě, jako dokonale volný duch. Jemnohmotné vý- tvory, které jeho spoutané nebo vynucené chtění zplodí, jsou bez- mocné, protože jsou teprve z druhé ruky a v jemnohmotném světě velmi záhy vadnou. Jeho zlepšené chtění nemůže mu proto ve zvrat- ném působení přinésti užitek, jaký možno vždy očekávati při výtvo- rech volného ducha. Stejně je tomu ovšem tehdy, když spoutaný duch z rozkazu hypnotiséra chce nebo provede něco zlého. Vzdor zlým hrubohmotným činům zajdou tyto bezmocné jemnohmotné výtvory velmi záhy nebo jsou vstřebány stejnorodými. Nemůže pro- to nastati jemnohmotné zvratné působení. Člověka v hypnose tak donuceného ke zlým činům může snad stihnouti světská zodpověd- nost, ale ne duchovní. Právě týž postup je u choromyslných. V tom opět možno  zříti   bezmeznou   spravedlnost   Stvořitele,   která   působí v jemnohmotném světě živými a ve své dokonalosti nedostižnými zákony. Člověka v hypnose cizí vůlí donuceného nemůže vzdor jeho zlým skutkům stihnouti vina, avšak také ne požehnání. Vždyť i jeho lepší skutky byly provedeny pod nátlakem cizí vůle a on jako samo- statné „já“ neměl na nich podílu.

Zato však stává se něco jiného: Násilné spoutání ducha hypno- sou poutá současně hypnotiséra k jeho oběti, jako nejsilnějšími řetě- zy. Nezbaví se toho dříve, pokud člověku, kterého násilím v jeho volném vývoji zadržel, nedopomůže tak daleko kupředu, kam byl by musel dojíti hypnotizovaný, kdyby nebyl spoután. Hypnotisér po svém pozemském odloučení musí se odebrati tam, kam jde jím spoutaný duch i kdyby to bylo do nejhlubších hlubin. Snadno lze si představiti, co vykvete takovým lidem, kteří se mnoho zabývají hyp- nosou. Až se probudí po pozemském odloučení a vzpamatuje se, pozoruje s hrůzou, jak ho vížou pouta těch, kdo již ho předešli, tak jako oněch, kteří ještě putují na zemi. Ani jedno z těchto pout ne- může mu býti odpuštěno. Musí je rozpoutávati článek za článkem i kdyby při tom ztrácel tisíciletí. Je však pravdě podobno, že s tím nedojde již ke konci, ale bude spolustržen do rozkladu, který zničí jeho osobnost, jeho vlastní „já“.

Neboť těžce zhřešil proti Duchu.