Interaktivy preklad PG


39. Irdische Güter


Es taucht sehr oft die Frage auf, ob sich der Mensch von irdischen Gütern trennen oder diesen Nichtachtung entgegenbringen soll, wenn er nach geistigem Gewinne strebt. Töricht wäre es, einen derartigen Grundsatz aufzustellen! Wenn es heißt, daß der Mensch nicht an irdischen Gütern hängen darf, sobald er nach dem Himmelreiche strebt, so ist damit nicht gesagt, daß er irdische Güter verschenken oder wegwerfen soll, um in Armut zu leben. Der Mensch kann und soll froh genießen von dem, was ihm Gott durch seine Schöpfung zugänglich macht. An irdischen Gütern „nicht hängen dürfen“ bedeutet nur, daß sich ein Mensch nicht so weit hinreißen lassen soll, ein Zusammenraffen von irdischen Gütern als obersten Zweck seines Erdenlebens anzusehen, sich also dadurch vorwiegend an diesen einen Gedanken „zu hängen“. Eine derartige Einstellung müßte ihn ganz selbstverständlich von höheren Zielen ablenken. Er hätte dann dazu keine Zeit mehr und würde wirklich mit allen Fasern seines Seins nur noch an diesem einen Ziele des Erwerbes irdischen Besitzes hängen. Sei es nun um der Güter selbst willen, oder der Vergnügung halber, die der Besitz ermöglicht, oder auch wegen anderer Zwecke, gleichviel, es bliebe im Grunde immer dasselbe Ergebnis. Der Mensch hängt und bindet sich damit an das rein Irdische, wodurch er den Blick nach oben verliert und nicht aufwärts kommen kann.

Diese falsche Auffassung, daß irdische Güter nicht zu einem geistigen Höherstreben gehören, hat ja bei der Mehrheit der Menschen auch den unsinnigen Begriff nach sich gezogen, daß alle geistigen Bestrebungen nichts mit irdischen Gütern gemein haben dürfen, wenn sie für ernst genommen werden sollen. Welchen Schaden sich die Menschheit damit selbst zuzog, ist ihr sonderbarer Weise nie bewußt geworden.

Sie entwerten sich damit die geistigen, also höchsten Gaben, die ihnen zuteil werden können; denn weil durch diese sonderbare Einstellung alle geistigen Bestrebungen bisher auf Opfer und Schenkungen angewiesen sein sollten, ähnlich wie die Bettler, so schlich sich damit auch unbemerkt die gleiche Einstellung, die den Bettlern gegenüber entsteht, auch den geistigen Bestrebungen gegenüber ein. Diese konnten dadurch nie die Achtung erwerben, die ihnen eigentlich in allererster Linie gebührt. Diese Bestrebungen selbst aber mußten aus dem gleichen Grunde stets von vornherein den Todeskeim in sich tragen, weil sie nie fest auf eigenen Füßen stehen konnten, sondern immer abhängig blieben von dem guten Willen der Menschen. Gerade um sein Heiligstes, das Geistige, der Menschheit gegenüber zu schützen und zu wahren, darf ein ernsthaft Strebender irdische Güter nicht verachten! Sie müssen ihm in der grobstofflichen Welt vorwiegend jetzt als Schild dienen, um Gleiches mit Gleichem abwehren zu können. Ein ungesunder Zustand würde herbeigeführt, wenn in der Zeit der Materialisten geistig Aufwärtsstrebende die stärkste Waffe der skrupellosen Gegner verachten wollten! Es wäre dies ein Leichtsinn, der sich schwer rächen könnte.

Darum, ihr wahrhaft Gläubigen, verachtet nicht irdische Güter, die auch nur durch den Willen des Gottes geschaffen werden konnten, den ihr zu ehren sucht! Doch laßt euch nicht von der Behaglichkeit einschläfern, die der Besitz irdischer Güter mit sich bringen kann, sondern macht gesunden Gebrauch davon.

Ebenso ist es mit den besonderen Gaben solcher Kräfte, die zu Heilungen verschiedener Krankheiten dienen, oder mit ähnlichen segensreichen Befähigungen. In der naivsten, oder wollen wir richtiger sagen, unverfrorensten Weise setzen die Menschen voraus, daß ihnen diese Fähigkeiten unentgeltlich zur Verfügung gestellt werden, weil sie ja auch aus dem Geistigen als besonderes Geschenk zur Ausübung gegeben wurden. Es geht sogar so weit, daß manche Menschen noch eine besondere Freudenbezeugung erwarten, wenn sie sich „herabgelassen“ haben, in großer Not sich Hilfe solcher Art zu bedienen. Derartige Menschen müssen ausgeschlossen werden von aller Hilfe, auch wenn es die einzige wäre, die ihnen noch helfen könnte!

Die also begabten Menschen aber sollten ihr Gottesgeschenk erst einmal selbst höher einschätzen lernen, damit nicht immer wieder Perlen vor die Säue geworfen werden. Sie brauchen zu einer ernsten Hilfeleistung weit mehr körperliche und feinstoffliche Kraft, sowie auch Zeit, als ein Jurist zu seiner besten Verteidigungsrede, oder ein Arzt bei vielen Krankenbesuchen, oder ein Maler bei der Schaffung eines Bildes. Keinem Menschen würde es je einfallen, dem Juristen, dem Arzte oder dem Maler eine kostenlose Tätigkeit zuzumuten, trotzdem ein gutes Auffassungsvermögen wie jede andere Begabung auch nur ein „Gottesgeschenk“ ist, nichts anderes. Werft diese Bettelkleider endlich ab und zeigt euch in dem Gewande, das euch gebührt.

39. Pozemské statky


Velmi často vynořuje se otázka, má-li člověk, když usiluje o du- chovní zisk, zbavovati se pozemských statků nebo jimi pohrdati. Sta- noviti takovou zásadu bylo by pošetilé! Tvrdí-li se, že člověk, který usiluje o království nebeské, nesmí lpěti na pozemských statcích, není tím řečeno, že má pozemské statky rozdati nebo zahodit, aby žil v chudobě. Člověk může a má radostně užívati všechno to, co mu Bůh ve svém stvoření učinil přístupným. „Nesměti lpěti“ na pozem- ských statcích znamená jen tolik, že člověk nemá se nechati strhnout tak daleko, aby hromadění pozemských statků měl za nejvyšší účel svého pozemského života. Aby tedy převážně nelpěl na této jediné myšlence. Takové stanovisko muselo by ho samozřejmě odvrátit od vyšších cílů. Neměl by pro ně již času a ulpěl by skutečně všemi vlákny svého bytí jen na tomto jediném cíli: získávání pozemského majetku. Ať již by to bylo pro statky samotné, nebo pro požitky, které majetek  umožňuje,  nebo  pro  účely  jiné,  výsledek  by  byl v základě týž. Člověk lpí a poutá se tak k čistě pozemskému, ztrácí tím pohled vzhůru a nemůže stoupati.

Toto falešné pojetí, že pozemské statky nepatří k duchovnímu úsilí po vyšším, mělo u většiny lidí za následek také nesmyslnou představu, že všechny duchovní snahy, které se mají bráti vážně, nesmí míti nic společného s pozemskými statky. Jakou škodu si tím lidstvo samo přivodilo, nikdy si neuvědomilo.

Lidé si tím znehodnocují duchovní, tedy nejvyšší dary, jichž se jim může dostati. Protože v důsledku tohoto zvláštního stanoviska všechny duchovní snahy musely dosud býti odkázány na oběti a dary jako žebráci, vetřelo se tím nepozorovaně i vůči duchovním snahám podobné stanovisko, jaké se zaujímá vůči žebrákům. Tyto duchovní snahu nemohly proto nikdy získat onu vážnost, jaká jim vlastně v první řadě přísluší. Z téhož důvodu musely však předem nésti sa- my v sobě zárodky smrti, protože nemohly nikdy státi pevně na vlastních nohách, nýbrž zůstávaly vždy odvislými od dobré vůle lidí. Vážně usilující člověk nesmí opovrhovati pozemskými statky právě proto, aby vůči lidstvu chránil a opatroval své nejsvětější duchovno! Tyto statky musí mu dnes v hrubohmotném světě sloužiti převážně jako štít, aby mohl odrážeti rovné rovným. Přivodilo by to nezdravý stav, kdyby v době materialistů chtěli lidé usilující vzhůru, opovrho- vati nejsilnější zbraní bezohledných protivníků. Byla by to lehkomy- slnost, která by se mohla těžce vymstít.

Proto vy, opravdu věřící, neopovrhujte pozemskými statky, které mohly býti vytvořeny také jen vůlí toho Boha, jehož hledíte uctívati! Nedejte se však uspati pohodlností, kterou s sebou může přinášet majetek pozemských statků, ale užívejte jich zdravě.

Stejně je  tomu  se  zvláštními  dary  takových  sil,  které  slouží k uzdravování různých nemocí, nebo s podobnými požehnanými schopnostmi. Lidé předpokládají nejnaivnějším, nebo správněji nejd- rzejším  způsobem,   že   tyto   schopnosti   mají   jim   býti   dávány k disposici zdarma, protože prý také z duchovna byly uděleny jako zvláštní dar. Jde to dokonce tak daleko, že mnozí lidé ještě očekávají, že jim bude projevena zvláštní vděčnost za to, že se „blahosklonně snížili“ a ve veliké tísni použili pro sebe pomoci takového druhu. Takoví lidé musí býti vyloučeni z veškerého přispění i kdyby to bylo to jediné, které by jim ještě mohlo pomoci!

Lidé nadaní těmito dary měli by se však sami nejdříve naučit od- hadovati výše svůj Boží dar, aby se tak neházely opět perly sviním. Ku poskytnutí opravdové pomoci je jim třeba mnohem více tělesné a jemnohmotné síly, tak jako času, než právníkovi k jeho nejlepší obhajovací řeči, nebo lékaři při četných návštěvách u nemocných, či malíři při namalování obrazu. Žádnému člověku by nenapadlo aby požadoval po právníkovi, lékaři nebo malíři bezplatnou činnost. A přece dobrá chápavost, kterou potřebují k svému zaměstnání, jest také pouze „Božím darem“ a ničím jiným.

Odvrhněte konečně tento žebrácký šat a ukažte se v rouchu, kte- ré vám přísluší!