Interaktivy preklad PG


43. Die Taufe


Wird die Taufe eines Kindes durch einen Geistlichen ausgeführt, der sie lediglich als Amtspflicht betrachtet, so ist sie unbedingt bedeutungslos, bringt weder Nutzen noch Schaden. Bei der Taufe eines Erwachsenen dagegen trägt dessen innere Empfangsbereitschaft dazu bei, je nach deren Stärke und Reinheit wirklich etwas Geistiges zu erhalten oder nicht.

Bei einem Kinde kann nur der Glaube eines Taufenden als Mittel zum Zweck in Betracht kommen. Je nach dessen Stärke und Reinheit erhält das Kind durch die Handlung eine gewisse geistige Kräftigung, sowie eine Schutzwand gegen üble Strömungen.

Die Taufe ist eine Handlung, die nicht jeder von irdischen Kirchenleitungen eingesetzte Mensch wirkungsvoll vornehmen kann. Dazu gehört ein Mensch, der mit dem Lichte in Verbindung steht. Nur ein solcher vermag Licht zu vermitteln. Diese Fähigkeit aber wird nicht durch irdisches Studium, nicht durch kirchliche Weihe oder Amtseinsetzung erreicht. Sie hängt überhaupt nicht mit irdischen Gebräuchen zusammen, sondern ist lediglich ein Geschenk des Höchsten selbst.

Ein so Beschenkter wird dadurch zum Berufenen! Diese sind nicht zahlreich vorhanden; denn das Geschenk bedingt als Voraussetzung einen entsprechenden Boden in dem Menschen selbst. Ist die Vorbedingung in ihm nicht gegeben, so kann die Verbindung von dem Lichte aus nicht herbeigeführt werden. In unlockeren oder von dem Lichte abstrebenden Boden vermag sich das Licht nicht zu senken, da auch dieser Vorgang wie alles andere streng den alles durchströmenden Urgesetzen unterworfen ist.

Ein solch Berufener vermag aber durch die Handlung der Taufe wirklich Geist und Kraft zu übertragen, so daß die Taufe den Wert erhält, den sie symbolisch ausdrückt. Trotzdem ist es immer noch vorzuziehen, die Taufe nur solchen zuteil werden zu lassen, die sich selbst der Wirkung dieser Handlung voll bewußt sind und den sehnsüchtigen Wunsch darnach empfinden. Die Taufe bedingt also ein gewisses Reifealter und den freiwilligen Wunsch des Täuflings, sowie einen Berufenen als Täufer, um sie wirklich vollwertig werden zu lassen.

Johannes der Täufer, der noch heute von allen christlichen Kirchen als wirklich Berufener angesehen und anerkannt wird, hatte seine größten Widersacher gerade in den Schriftgelehrten und Pharisäern, die sich damals als die zu einem Urteile darüber Berufensten wähnten. Das damalige Volk Israel selbst war berufen. Daran ist kein Zweifel. In seiner Mitte sollte der Gottessohn sein Erdenwerk vollbringen. In dieser Erfüllung war aber die Berufung des ganzen Volkes erloschen. Ein neues Israel wird erstehen zu neuer Erfüllung. Aber zu Johannes Zeiten war das damalige Israel noch das berufene Volk. Demnach hätten auch die Priester dieses Volkes zu dieser Zeit die Berufensten zu einer Taufe sein sollen. Trotzdem aber mußte Johannes der Täufer kommen, um als einzig Berufener den Gottessohn in seiner Erdenhülle bei Beginn seiner eigentlichen irdischen Wirksamkeit zu taufen. Dieses Ereignis beweißt ebenfalls, daß irdische Einsetzungen in ein Amt nichts mit göttlichen Berufungen zu tun haben. Ausübungen in dem Namen Gottes aber, also in seinem Auftrage, wie es bei der Taufe sein soll, können wiederum nur göttlich Berufene wirksam erfüllen. Der von dem damaligen Hohepriester des berufenen Volkes nicht anerkannte göttlich berufene Johannes der Täufer nannte diese seine Gegner „Otterngezücht“. Er sprach ihnen das Recht ab, zu ihm zu kommen.

Dieselben Priester des damals berufenen Volkes erkannten ja auch den Gottessohn selbst nicht an, verfolgten ihn dauernd und arbeiteten an seiner irdischen Vernichtung, da er ihnen überlegen und somit lästig war. Wenn Christus heute in neuer Gestalt unter die Menschen träte, so würde ihm ganz ohne Zweifel dieselbe Ableugnung und Feindschaft begegnen, wie es damals war. Ebenso würde es einem von ihm Gesandten ergehen. Um so mehr, da die Menschheit heute „fortgeschrittener“ zu sein wähnt.

Nicht nur aus diesem einen Falle des Johannes des Täufers, sondern aus zahlreichen gleichartigen Fällen geht ganz entschieden der Beweis hervor, daß irdisch-kirchliche Weihen und Amtseinsetzungen, die ja immer nur zu den „Organisationen der Kirchen“ als solche gehören, niemals eine größere Befähigung zu geistigen Handlungen bringen können, wenn nicht der Mensch selbst schon dazu berufen ist.

Richtig betrachtet ist also auch die Taufe der kirchlichen Vertreter nichts weiter als ein vorläufiger Aufnahme-Akt der Gemeinschaft einer religiösen Verbindung. Nicht eine Aufnahme bei Gott, sondern eine Aufnahme in die entsprechende kirchlich-irdische Gemeinschaft. Die später folgende Konfirmation und Firmung kann nur als eine nochmalige Bestätigung und erweiterte Zulassung zu den Gebräuchen dieser Gemeinschaften angesehen werden. Der Pfarrer handelt als „verordneter Diener der Kirche“, also rein irdisch, da Kirche und Gott nicht eins ist.

43. Křest


Vykonává-li křest dítěte duchovní, který na to hledí jen jako na úřední povinnost, jest křest naprosto bezvýznamný. Nepřináší ani užitek ani škodu. Při křtu dospělého přispívá však jeho vnitřní ocho- ta k přijetí podle své síly a čistoty, že se mu skutečně dostává něčeho duchovního. U dítěte může přijíti v úvahu pouze víra toho, kdo křtí, jako prostředek k účelu. Podle jeho síly a čistoty dostává se výkonem takového křtu dítěti jisté duchovní posily a ochranné hradby proti zlým proudům.

Křest jest úkon, který nemůže účinně prováděti každý člověk, ustanovený k tomu pozemským církevním vedením. Musí to býti člověk, který jest ve spojení se Světlem. Jen takový dovede zpro- středkovávati Světlo. Této schopnosti se však nedocílí ani světským studiem, ani církevním posvěcením nebo dosazením v úřad. Není vůbec v souvislosti se světskými obyčeji, nýbrž jest jedině darem samotného Nejvyššího.

Tím stává se takto obdarovaný povolaným! Není jich veliký po- čet. Předpokladem daru jest příslušná půda v člověku samotném. Není-li mu dána tato podmínka, nemůže býti docíleno spojení se Světlem. Do půdy nezkypřené nebo od Světla uchýlené nemůže se Světlo vnořiti. I tento děj jako všechno ostatní jest podroben prazá- konům, které vším proudí.

Takový povolaný člověk může však úkonem křtu skutečně pře- nésti ducha a sílu. Křtu dostává se tak hodnoty, kterou symbolicky vyjadřuje. Vzdor tomu má se vždy dáti přednost tomu, aby křest byl udělen jen takovým lidem, kteří jsou si sami plně vědomi účinku tohoto úkonu a cítí po něm toužebné přání. Křest vyžaduje tedy jistý zralý věk a dobrovolné přání křtěncovo. Jako křtitele jest zapotřebí povolaného člověka, má-li se takový křest skutečně státi plnohod- notným.

Jan Křtitel, kterého ještě dnes všechny křesťanské církve uznávají za skutečně povolaného, měl své největší protivníky právě mezi zá- koníky   a   farizei.   Tito  považovali   se   tehdy  za   nejpovolanější k rozhodování. Tehdejší národ izraelský sám byl povolaným. O tom není pochybnosti. V jeho středu měl Syn Boží vykonati své pozem- ské dílo. Ale tímto splněním pohaslo vyvolení celého národa. Po- vstane nový Izrael k novému splnění. Za časů Janových byl však tehdejší Izrael dosud národem povolaným. Podle toho měli by i kně- ží tohoto národa v této době býti nejpovolanějšími ke křtu. Ale přes to musel přijíti Jan Křtitel, aby jako jedině povolaný pokřtil Syna Božího v jeho pozemské schráně, na počátku jeho skutečné pozem- ské působnosti. Tato událost dokazuje rovněž, že pozemské dosazo- vání v úřad nemá nic společného s povoláním od Boha. Ale úkony ve jménu Božím, tedy z jeho příkazu tak, jak tomu má býti u křtu, mohou účinně prováděti jen Bohem povolaní. Bohem povolaný Jan Křtitel, neuznaný tehdejším veleknězem povolaného národa, nazýval tyto své protivníky „plemenem ještěrčím“. Upíral jim právo, aby k němu přicházeli.

Právě tito kněží vyvoleného národa neuznali ani samotného Syna Božího. Vytrvale ho pronásledovali a pracovali k jeho pozemskému zničení, protože nad ně vynikal a byl jim nepohodlný. Kdyby dnes Kristus přišel v nové podobě mezi lidi, setkal by se beze vší pochyby s tímže nepřátelstvím a odmítáním, jako tomu bylo tehdy. Stejně vedlo by se i jeho vyslanci. Tím spíše proto, že lidstvo se dnes do- mnívá, že jest „pokročilejší“.

Nejen z tohoto jednoho případu Jana Křtitele, nýbrž i z četných podobných případů vychází zcela určitě najevo důkaz, že pozemsky církevní svěcení a dosazování v úřad nemohou nikdy přinášeti větší schopnosti k duchovním výkonům, není-li k nim člověk sám již po- volán. Patří vždy pouze „k organizaci církve“.

Správně posuzováno, není tedy křest od zástupců církve nic jiné- ho, než předběžný akt přijetí do sdružení náboženské obce. Není to přijetí u Boha, nýbrž pouze přijetí do příslušné církevně pozemské obce. Pozdější konfirmace a biřmování možno pokládati jen za opětovné potvrzení tohoto přijetí a rozšířené připuštění k obyčejům těchto obcí. Farář jedná jako „nařízený sluha církve“, tedy zcela pozemsky. Neboť církev a Bůh nejsou jedno.