Interaktivy preklad PG


45. Das Geheimnis Luzifer


Ein grauer Schleier ruht über allem, das im Zusammenhange mit Luzifer steht. Es ist, als ob alles zurückschreckt, den Zipfel dieses Schleiers zu lüften. Das Zurückschrecken ist in Wirklichkeit nur das Unvermögen, einzudringen in das Reich des Dunkels. Das Nichtkönnen aber liegt wiederum ganz einfach in der Natur der Sache, weil auch hier der Menschengeist nicht so weit einzudringen vermag, sondern ihm in seiner Beschaffenheit eine Grenze gesetzt ist. Ebensowenig wie er bis zur höchsten Höhe gehen kann, so vermag er auch nicht bis zur tiefsten Tiefe zu dringen, wird es auch nie vermögen.

So schuf die Phantasie Ersatz für das Fehlende, Wesen in mancherlei Gestalt. Man spricht vom Teufel in den abenteuerlichsten Formen, von dem gefallenen und ausgestoßenen Erzengel, von der Verkörperung des bösen Prinzips *(Grundsatzes, Grundgesetzes), und was sonst noch mehr ist. Von dem eigentlichen Wesen Luzifers versteht man nichts, trotzdem der Menschengeist von ihm getroffen und dadurch oft mitten hineingewirbelt wird in einen gewaltigen Zwiespalt, den man mit Kampf bezeichnen kann.

Diejenigen, die von einem gefallenen Erzengel sprechen, und auch die, die von der Verkörperung des bösen Prinzips reden, kommen der Tatsache am nächsten. Nur ist auch hierbei eine falsche Einstellung, die allem ein unrichtiges Bild verleiht. Eine Verkörperung des bösen Prinzips läßt den höchsten Gipfel, das Endziel, das Lebendiger-Körper-Gewordene alles Bösen denken, also die Krönung, den vollkommenen Schluß. Luzifer aber ist umgekehrt der Ursprung des falschen Prinzips, der Ausgangspunkt und die treibende Kraft. Man sollte es auch nicht das böse Prinzip nennen, das er bewirkt, sondern das falsche Prinzip. Falsch als den Begriff unrichtig genommen, nicht unrecht. Das Wirkungsgebiet dieses unrichtigen Prinzips ist die stoffliche Schöpfung. In der Stofflichkeit allein treffen die Wirkungen des Lichten und die Wirkungen des Dunkeln, also die beiden entgegengesetzten Prinzipien zusammen, und wirken darin dauernd auf die Menschenseele ein, während diese die Stofflichkeit zu ihrer Entwicklung durchläuft. Welchem sich nun die Menschenseele nach eigenem Wunsche mehr hingibt, ist ausschlaggebend für ihr Emporsteigen zum Licht oder Abwärtsstreben zum Dunkel.

Die Kluft ist gewaltig, die zwischen dem Licht und dem Dunkel liegt. Sie wird ausgefüllt von dem Schöpfungswerke der Stofflichkeit, die der Vergänglichkeit der Formen, also der Zersetzung der jeweiligen bestehenden Formen und Wiederneubildung unterworfen ist.

Da ein Kreislauf nach den Gesetzen, die der Wille Gottvaters in die Schöpfung legt, nur dann als vollendet und erfüllt gelten kann, wenn er an seinem Ende zu dem Ursprung zurückkehrt, so kann auch der Lauf eines Menschengeistes nur dann als erfüllt angesehen werden, wenn er in das Geistig-Wesenhafte zurückkehrt, das dem Urlichte am nächsten steht, weil sein Samenkorn von diesem Geistig-Wesenhaften ausgegangen ist. Läßt er sich abtreiben, dem Dunkel zu, so läuft er Gefahr, über den äußersten Kreis seines normalen Laufes nach der Tiefe zu hinausgezogen zu werden und sich dann nicht mehr zurückzufinden zum Aufstiege. Er vermag aber auch nicht, aus dem dichtesten und tiefsten feinstofflichen Dunkel noch tiefer über dessen äußerste Grenze hinauszutreten aus der Stofflichkeit, wie er es nach oben zu in das Reich des Geistig-Wesenhaften tun könnte, weil dies sein Ausgangspunkt ist, und wird deshalb in dem gewaltigen Kreislaufe der stofflichen Schöpfung dauernd mit fortgezogen bis zuletzt mit in die Zersetzung hinein, weil ihn sein feinstofflich-dunkles, deshalb dichtes und schweres Gewand, oder auch jenseitiger Körper genannt, niederhält. Die Zersetzung löst dann seine in dem Laufe durch die Schöpfung gewonnene geistige Persönlichkeit als solche mit auf, so daß er den geistigen Tod erleidet und in geistigen Ursamen zerstäubt wird.

Luzifer selbst steht außerhalb der stofflichen Schöpfung, wird also nicht mit in die Zersetzung hineingerissen, wie es den Opfern seines Prinzips ergeht; denn Luzifer ist ewig. Er stammt aus einem Teile des Göttlich-Wesenhaften. Der Zwiespalt setzte nach dem Beginn der Entstehung alles Stofflichen ein. Ausgesandt, das Geistig-Wesenhafte in dem Stofflichen zu stützen und in der Entwicklung zu fördern, erfüllte er diesen seinen Auftrag nicht in dem Sinne des schöpferischen Willens Gottvaters, sondern er wählte andere als die ihm durch diesen Schöpfungswillen vorgezeichneten Wege, aus einem Besserwissenwollen heraus, das ihm bei seinem Wirken in der Stofflichkeit kam.

Die ihm gegebene Kraft mißbrauchend, führte er das Prinzip der Versuchungen ein, an Stelle des Prinzips stützender Hilfe, die gleichbedeutend mit dienender Liebe ist. Dienende Liebe im göttlichen Sinne gemeint, die nichts gemein hat mit sklavischem Dienen, sondern lediglich den geistigen Aufstieg und somit des Nächsten ewiges Glück ins Auge faßt und dementsprechend handelt.

Das Prinzip der Versuchung aber ist gleichbedeutend mit dem Legen von Fallstricken, durch die nicht genügend in sich gefestigte Kreaturen schnell straucheln, stürzen und verloren gehen, während andere wieder allerdings dabei erstarken in Wachsamkeit und Kraft, um dann machtvoll emporzublühen zu geistigen Höhen. Alles Schwächliche ist aber von vornherein der Vernichtung rettungslos preisgegeben. Das Prinzip kennt keine Güte, kein Erbarmen; es ermangelt der Liebe Gottvaters, damit aber auch der gewaltigsten Auftriebkraft und der stärksten Stütze, die es gibt.

Die in der Bibel geschilderte Versuchung im Paradiese zeigt die Wirkung von dem Einsetzen des Luzifer-Prinzips, indem sie bildlich darstellt, wie es durch Versuchung die Stärke oder Standhaftigkeit des Menschenpaares zu prüfen sucht, um dieses bei dem geringsten Schwanken sofort erbarmungslos in den Weg der Vernichtung zu stoßen.

Standhaftigkeit würde gleichbedeutend gewesen sein mit freudiger Einstellung in den göttlichen Willen, der in den einfachen Natur- oder Schöpfungsgesetzen liegt. Und dieser Wille, das göttliche Gebot, war dem Menschenpaare gut bekannt. Nichtwankendwerden wäre gleichzeitig eine Anerkennung und Befolgung dieser Gesetze gewesen, wodurch der Mensch sich diese erst richtig und unbeschränkt nutzbar machen kann und so zum eigentlichen „Herrn der Schöpfung“ wird, weil er „mit ihnen geht“. Alle Kräfte werden ihm dann dienstbar, wenn er sich nicht entgegenstellt, und arbeiten selbsttätig zu seinen Gunsten. Darin liegt dann die Erfüllung der Gebote des Schöpfers, die weiter nichts wollen, als die ungetrübte und ungehemmte Aufrechterhaltung und Pflege aller Entwicklungsmöglichkeiten, die in seinem herrlichen Werke liegen. Diese einfache Beachtung ist weitergreifend wieder ein bewußtes Mitwirken an der gesunden Fortentwicklung der Schöpfung oder der stofflichen Welt.

Wer das nicht tut, ist ein Hemmnis, das sich entweder in rechte Form schleifen lassen muß oder zwischen dem Räderwerk des Weltgetriebes, also den Schöpfungsgesetzen, der Zermalmung anheimfällt. Wer sich nicht biegen will, muß brechen, da kein Stocken entstehen kann.

Luzifer will nicht in Güte das allmähliche Reifen und Erstarken abwarten, will nicht, wie er sollte, ein liebender Gärtner sein, der die ihm anvertrauten Pflanzen hütet, stützt und pflegt, sondern mit ihm wurde buchstäblich „der Bock zum Gärtner“. Er geht auf die Vernichtung alles Schwachen aus und arbeitet in dieser Weise schonungslos.

Dabei verachtet er die Opfer, die seinen Versuchungen und Fallstricken erliegen, und will, daß sie in ihrer Schwäche zugrunde gehen sollen.

Er hat auch Ekel vor der Niedrigkeit und der Gemeinheit, die diese gefallenen Opfer in die Auswirkungen seines Prinzips legen; denn nur die Menschen machen diese zu der ekelhaften Verworfenheit, in der sie sich darstellen, und damit fachen sie Luzifer nur um so mehr dazu an, in ihnen Geschöpfe zu sehen, welche lediglich Vernichtung verdienen, nicht Liebe und Pflege.

Und zur Durchführung dieser Vernichtung trägt nicht wenig das sich dem Prinzip der Versuchung als natürliche Folge anschließende Prinzip des Sichauslebens bei. Das Sichausleben vollzieht sich in den niederen Regionen des Dunkels, wird aber bei sogenannter Psycho-Analyse *(Seelenerkundung) von verschiedenen Ausübenden bereits irdisch aufgenommen in der Annahme, daß auch auf Erden das Sichausleben reift und befreit.

Doch welches entsetzliche Elend muß die Ausübung dieses Prinzips auf Erden herbeiführen! Welches Unheil muß sie anrichten, weil auf der Erde nicht wie in den Gebieten des Dunkels nur Gleichartiges beisammen ist, sondern noch Dunkleres wie Helleres neben- und miteinander lebt. Man denke dabei nur an das Geschlechtsleben und ähnliches. Wenn ein solches Prinzip in der Ausübung auf die Menschheit losgelassen wird, muß es am Ende nur ein Sodom und Gomorra geben, aus dem es kein Hinausgleiten gibt, sondern wo nur Schrecken größter Art ein Ende bringen kann.

Ganz abgesehen aber davon sieht man heute schon zahlreiche Opfer ähnlicher Lehren haltlos umherirren, deren geringes Selbstbewußtsein, überhaupt alles persönliche Denken, noch ganz zerpflückt und vernichtet wurde dort, wo sie vertrauensvoll Hilfe erwartet hatten. Sie stehen da wie Menschen, denen planmäßig alle Kleider vom Körper gerissen wurden, damit sie dann gezwungen sind, die ihnen gereichten neuen Kleider anzulegen. Die also Entblößten vermögen jedoch in den meisten Fällen leider nicht mehr einzusehen, warum sie noch neue Kleider anlegen sollen. Durch das planmäßige Eindringen in ihre persönlichsten Dinge und Rechte verloren sie mit der Zeit auch die das persönliche Selbstbewußtsein erhaltende Schamempfindung, ohne die es nichts Persönliches geben kann, die einen Teil des Persönlichen selbst ausmacht.

Auf so zerwühltem Boden läßt sich dann kein neuer, fester Bau errichten. Unselbständig bleiben diese Menschen mit wenigen Ausnahmen, was sich bis zu zeitweiser Hilflosigkeit steigert, da ihnen auch der wenige Halt genommen wurde, den sie vorher noch hatten.

Die beiden Prinzipien des Sichauslebens und der Versuchung sind so eng zusammen verbunden, daß dem Sichausleben unbedingt die Versuchung vorausgesetzt werden muß. Es ist also die regelrechte Befolgung und Verbreitung des Luzifer-Prinzips.

Für den wahren Seelenarzt ist kein Niederreißen nötig. Dieser heilt zuerst und baut dann weiter auf. Das wahre Prinzip gibt Umstellung falschen Verlangens durch geistige Erkenntnis!

Die Anwendung dieses liebelosen Prinzips aber mußte Luzifer selbstverständlich aus der Natur der Sache heraus immer mehr von dem liebenden Willen des allmächtigen Schöpfers trennen, was die eigene Abschneidung oder Ausstoßung aus dem Lichte brachte und damit den immer tieferen Sturz Luzifers. Ein Sich-selbst-vom-Licht-getrennt-habender ist Luzifer, was gleichbedeutend ist mit einem Ausgestoßenen.

Die Abstoßung mußte ebenfalls nach den bestehenden Urgesetzen, dem unumstößlichen, heiligen Willen Gottvaters erfolgen, weil ein anderes Geschehen nicht möglich ist.

Da nun allein der Wille Gottvaters, des Schöpfers aller Dinge, allmächtig ist, der auch in der stofflichen Schöpfung und deren Entwicklung festwurzelt, vermag Luzifer wohl sein Prinzip in die Stofflichkeit hineinzusenden, die Auswirkungen aber werden sich immer nur in den von Gottvater festgelegten Urgesetzen bewegen können, und müssen sich in deren Richtung formen.

So kann Luzifer durch die Verfolgung seines unrichtigen Prinzips wohl einen Anstoß geben zu für die Menschheit gefährlichen Wegen, er vermag aber nicht, die Menschen zu irgendetwas gewaltsam zu zwingen, sobald sich diese nicht selbst freiwillig dazu entschließen.

Luzifer kann tatsächlich nur locken. Der Mensch als solcher steht aber fester als er in der stofflichen Schöpfung, demnach auch viel sicherer und kraftvoller, als ihn der Einfluß Luzifers je treffen kann. Ein jeder Mensch ist dadurch so geschützt, daß es eine zehnfache Schmach für ihn ist, wenn er sich von dieser im Vergleich zu ihm schwächeren Kraft locken läßt. Er soll bedenken, daß Luzifer selbst außerhalb der Stofflichkeit steht, während er mit festen Füßen in ihm voll vertrautem Grund und Boden wurzelt. Luzifer ist gezwungen, zu seinen Prinzips-Anwendungen nur seine Hilfstruppen zu benutzen, die sich aus in den Versuchungen gefallenen Menschengeistern zusammenstellen.

Diesen aber ist wiederum jeder nach oben strebende Menschengeist nicht nur vollkommen gewachsen, sondern an Stärke weit überlegen. Ein einziger ernster Willensakt genügt, um ein Heer davon spurlos verschwinden zu lassen. Vorausgesetzt, daß diese mit ihren Lockungen keinerlei Widerhall oder Anklang finden, an den sie sich klammern können.

Luzifer würde überhaupt machtlos sein, wenn die Menschheit sich bemühte, die von dem Schöpfer eingelegten Urgesetze zu erkennen und zu befolgen. Die Menschen stützen aber leider sein Prinzip durch ihre jetzige Art immer mehr und werden deshalb auch zum größten Teile untergehen müssen.

Es ist unmöglich, daß irgendein Menschengeist mit Luzifer selbst einen Kampf ausfechten kann, aus dem einfachen Grunde, weil er nicht bis zu diesem vorzudringen vermag, infolge der verschiedenen Wesensart. Der Menschengeist kann immer nur mit den durch das falsche Prinzip Gefallenen in Berührung kommen, die im Grunde seine Wesensart haben.

Der Ursprung Luzifers bedingt, daß ihm nur der persönlich nahen und entgegentreten kann, der aus dem gleichen Ursprung ist; denn nur ein solcher vermag bis zu ihm vorzudringen. Es muß ein Gottgesandter sein, kommend und erfüllt vom Göttlich-Wesenlosen, gewappnet mit dem heiligen Ernste seiner Sendung, und vertrauend auf den Ursprung aller Kraft, auf Gottvater selbst.

Diese Aufgabe ist dem angekündigten Menschensohne zugeteilt.

Persönlich ist der Kampf, von Angesicht zu Angesicht, nicht nur symbolisch in der Allgemeinheit, wie es viele Forscher aus Verheißungen entnehmen wollen. Es ist die Erfüllung der Verheißung im Parsifal. Den „Heiligen Speer“, die Macht, hatte Luzifer falsch angewendet, und dem Geistig-Wesenhaften damit in der Menschheit als dessen Funken und Ausläufer durch sein Prinzip eine schmerzende Wunde geschlagen. Er wird ihm in diesem Kampfe genommen. Dann in der „richtigen Hand“, also bei Durchführung des echten Gralsprinzips der reinen strengen Liebe, heilt er die vorher durch ihn in unrechter Hand, also falscher Anwendung, geschlagene Wunde.

Durch das Luzifer-Prinzip, also durch die falsche Anwendung göttlicher Macht, gleichbedeutend mit dem „Heiligen Speer“ in unrechter Hand, wird dem Geistig-Wesenhaften eine Wunde geschlagen, die sich nicht schließen kann! Das ist mit diesem Gedanken in der Legende in treffender Form bildhaft wiedergegeben; denn der Vorgang gleicht wirklich einer offenen, sich nicht schließenden Wunde.

Man überlege, daß die Menschengeister als unbewußte Geistsamenkörner oder Funken aus dem niedersten Rande des Geistig-Wesenhaften in die Schöpfung der Stofflichkeit abfließen oder überspringen, in der Erwartung, daß diese ausfließenden Teile nach ihrem Laufe durch die Stofflichkeit zum persönlichen Bewußtsein erwacht und entwickelt wieder in Vollendung des Kreislaufes in das Geistig-Wesenhafte zurückkehren. Ähnlich dem Kreislaufe des Blutes in dem grobstofflichen Körper! Das Luzifer-Prinzip jedoch lenkt nun einen großen Teil dieses geistigen Kreislaufstromes ab, wodurch viel des Geistig-Wesenhaften verloren geht. Dadurch kann der notwendige Kreislauf nicht geschlossen werden, und es wirkt sich aus wie das dauernde schwächende Abfließen einer offenen Wunde.

Kommt aber nun der „Heilige Speer“, also die göttliche Macht, in die richtige Hand, die in dem Willen des Schöpfers steht und dem durch die Stofflichkeit als belebenden Faktor wandernden Geistig-Wesenhaften den rechten Weg weist, der es aufwärts führt zu seinem Ausgangspunkte, in das lichte Reich Gottvaters, so geht es nicht mehr verloren, sondern fließt damit zurück in seinen Ursprung wie das Blut zum Herzen, wodurch die im Geistig-Wesenhaften bisher schwächend abfließende Wunde geschlossen wird. Somit kann die Heilung nur durch den gleichen Speer erfolgen, der diese Wunde schlug.

Dazu muß aber vorher der Speer Luzifer entwunden werden und in die richtige Hand kommen, was sich in dem persönlichen Kampfe des Menschensohnes mit Luzifer vollzieht!

Die sich dann noch anschließenden, in das Feinstoffliche und Grobstoffliche hineinziehenden Kämpfe sind nur Nachwirkungen dieses einen großen Kampfes, der die verheißene Fesselung Luzifers bringen muß, die den Beginn des tausendjährigen Reiches kündet. Sie bedeuten die Ausrottung der Folgen des Luzifer-Prinzips.

Dieses richtet sich gegen das Walten göttlicher Liebe, deren Segnungen den Menschen in ihrem Laufe durch die Stofflichkeit zuteil werden. Würde nun die Menschheit einfach dieser göttlichen Liebe nachstreben, so wäre sie sofort vollkommen gefeit vor jeglichen Versuchungen Luzifers, und er würde aller seiner Schrecken entkleidet sein, die der Menschengeist um ihn webt.

Der bunten Phantasie der Menschenhirne sind auch die ungeheuerlichen, häßlichen Gestalten entsprungen, die man irrtümlich Luzifer zu geben sich bemüht. In Wirklichkeit vermochte ihn auch aus dem einfachen Grunde der verschiedenen Wesensart heraus noch keines Menschen Auge zu erschauen, auch nicht das geistige Auge, das die Feinstofflichkeit des Jenseits oft schon während des Erdenlebens zu erkennen fähig ist.

Luzifer ist im Gegenteil zu allen Anschauungen stolz und schön zu nennen, überirdisch schön, von düsterer Majestät mit klaren, großen, blauen Augen, die aber von dem eisigen Ausdrucke fehlender Liebe zeugen. Er ist nicht nur ein Begriff, wie man ihn gewöhnlich nach vergeblichen anderen Deutungen hinzustellen versucht, sondern er ist persönlich.

Die Menschheit soll begreifen lernen, daß auch ihr durch ihre eigene Wesenheit eine Grenze gesetzt ist, die sie niemals überschreiten kann, natürlich auch im Denken nicht, und daß von jenseits dieser Grenze Botschaften nur auf dem Gnadenwege kommen können. Doch nicht durch Medien, die ihre Wesenheit auch nicht durch unirdische Zustände verändern können, ebensowenig durch die Wissenschaft. Gerade diese hat ja durch Chemie Gelegenheit zu finden, daß Verschiedenheit der Art unüberwindliche Grenzen bilden kann. Diese Gesetze aber gehen von dem Ursprunge aus, sind nicht nur in dem Werk der Schöpfung erst zu finden.

45. Tajemství Lucifera


Šedivý závoj spočívá na všem, co jest v souvislosti s Luciferem. Jako by se všechno lekalo nadzvednouti cíp tohoto závoje. Ve sku- tečnosti jest tato obava jen neschopnost vniknouti do říše temna. Tato nemohoucnost jest však i zde opět zcela prostě v povaze věci samé, protože ani zde nemůže lidský duch tak daleko proniknouti. V jeho přirozenosti jest mu určena hranice. Právě tak jako nemůže dostoupit nejvyšších výšin, tak také nemůže a nebude nikdy moci sestoupiti do nejhlubších hlubin.

Fantasie jako náhradu za tento nedostatek vytvořila bytosti různé podoby. Mluví se o ďáblu v nejdobrodružnějších tvarech, o padlém a zavrženém archandělu, o vtělení zlého principu a ještě různém jiném. O vlastní podstatě Luciferově neví se nic vzdor tomu, že lid- ský duch bývá jím napaden a tím často i stržen do víru mocného rozporu, který možno označiti jako boj.

Ti, kteří mluví o padlém archandělu, a oni, kteří mluví o vtělení zlého principu, jsou skutečnosti nejblíže. Avšak i zde jest to ne- správné stanovisko, které pak propůjčuje všemu nesprávný obraz. Vtělení zlého principu dovoluje myslet na nejvyšší vrchol, na koneč- ný cíl, na zlo, které se stalo živým tělem, tedy na korunu a na doko- nalý závěr. Ale Lucifer jest naopak původ falešného principu, jeho východisko a hybná síla. To, co způsobuje, nemělo by se ani nazývati zlým principem, nýbrž principem falešným. Falešným jako pojem ne- správného, ne nedobrého. Obor působnosti tohoto nesprávného principu jest hmotné stvoření. Jen ve hmotnosti narážejí na sebe účinky Světla a účinky temna, tedy dva protikladné principy a působí tu trvale na lidskou duši v době, kdy tato probíhá hmotností ve svém vývoji ke zdokonalení. Kterému principu se pak lidská duše podle vlastního přání více oddává, jest směrodatné pro její vzestup ke Svět- lu, nebo úsilí dolů k temnu.

Nesmírná jest propast mezi Světlem a temnotou. Jest vyplněna hmotným dílem stvoření, které jest podrobeno proměnlivosti tvarů, tedy rozkladu dočasných stávajících forem a znovuvytváření.

Podle zákonů, které vložila vůle Boha Otce do stvoření, platí ko- loběh za ukončený a naplněný jen tehdy, když se na svém konci vra- cí k původu. Tak možno také pohlížeti na běh lidského ducha jako na dokonalý pouze v tom případě, když se vrací do duchovně by- tostného, které jest Prasvětlu nejblíže, poněvadž jeho sémě vyšlo z tohoto duchovně bytostného. Nechá-li se strhovati k temnu, ocitá se v nebezpečí, že bude stržen do hlubin přes nejzazší okruh svého normálního běhu,  aby  pak  již  nikdy  nenašel  cestu  ke  vzestupu. Z nejhutnějšího a nejhlubšího jemnohmotného temna nemůže přejíti ze hmotnosti přes její nejzazší hranici ještě hlouběji. Ze hmotnosti může vyjíti jen směrem vzhůru do říše bytostného, protože to jest jeho východisko. Nechá-li se strhovati k temnu, jest v nesmírném koloběhu hmotného stvoření pak trvale vlečen až do konečného rozkladu, poněvadž ho strhuje jeho jemnohmotně temné a tedy hut- né a těžké roucho, zvané také tělem záhrobním. Rozklad ruší pak jeho duchovní osobnost jako takovou, kterou získal na své pouti stvořením. Tím utrpí duchovní smrt a je rozprášen do duchovních prvotních prasemen.

Lucifer sám stojí mimo hmotné stvoření, není tedy spolustržen do rozkladu, jako se to děje obětem jeho principu, neboť Lucifer jest věčný. Jest původem z Božsky bytostného. Rozpor nastal po začátku vzniku všeho hmotného. Lucifer byl vyslán, aby podporoval du- chovně bytostné ve hmotném stvoření a napomáhal mu ve vývoji. On však nesplnil tento příkaz ve smyslu tvůrčí vůle Boha Otce, ný- brž volil cesty jiné než mu byly vytčeny touto tvůrčí vůlí. Při svém působení ve hmotnosti chtěl vždy vše věděti lépe.

Zneužil dané mu moci a místo principu podporující pomoci, kte- rý jest totožný se sloužící láskou, zavedl princip pokušení. Tato slou- žící  láska  jest  míněna  v Božském  smyslu.  Nemá  nic  společného s otrockou službou, ale má na zřeteli jen duchovní vzestup a tím věčné blaho bližního. Jedná vždy podle toho.

Princip pokušení jest však totéž jako kladení léček, přes které rychle klopýtají všichni tvorové ne dosti pevní v sobě, klesají a jdou tak vstříc zkáze. Pevní ovšem při tom zase mohutní v bdělosti a síle, aby pak mocně rozkvetli k duchovním výšinám. Všechno slabé jest však předem bez záchrany vydáno zkáze. Tento princip nezná žádné dobroty, žádného smilování, protože mu chybí láska Boha Otce. Tím schází mu však také nejmocnější hybná síla a nejsilnější opora, jaká vůbec existuje.

Pokušení v ráji, vylíčené v bibli, ukazuje účinek zavedení Lucife- rova principu. Obrazně znázorňuje, jak se Lucifer snaží zkoušeti sílu nebo pevnost lidského páru, aby ho při nejmenším poklesku ihned a bez milosrdenství uvrhl na cestu zničení.

Stálost tohoto lidského páru byla by znamenala radostné posta- vení se do vůle Boží, která jest v prostých přírodních zákonech stvo- ření. Tato vůle, Boží příkaz, byla lidskému páru dobře známa. Neo- chvějnost ve stálosti byla by zároveň bývala uznáním a poslušností těchto zákonů. Jedině touto poslušností může je člověk teprve správně a neomezeně využívati a státi se tak vlastním „pánem stvo- ření“, protože „jde s nimi“. Všechny síly jsou mu k službám, když nestaví se proti nim. Pracují pak samočinně v jeho prospěch. V tom jest pak plnění přikázání Stvořitelových, které nechtějí nic jiného, než nerušené a nezkalené zachování a pěstování všech vývojových možností, které spočívají v jeho nádherném díle stvoření. Prostá dbalost a plnění těchto přikázání jest v dalším důsledku opět vědo- mým spolupůsobením na zdravém vývoji stvoření nebo hmotného světa.

Kdo tak nečiní, jest překážkou, která bud' musí se nechat obrou- siti v pravý tvar, nebo propadá rozdrcení mezi koly světového sou- strojí, tedy v zákonech stvoření. Kdo se nechce ohnouti, ten bude zlomen, protože zastavení vzniknout nemůže.

Lucifer nechce v dobrotě vyčkávat na pozvolné zrání a zmohut- nění lidských duchů. Nechce býti, jak by měl, milujícím zahradní- kem, který opatruje, podpírá, a pěstuje rostlinky mu svěřené. V něm byl doslova učiněn „kozel zahradníkem“. Jedná se mu o zničení vše- ho slabého a pracuje v tomto směru bezohledně.

Při tom opovrhuje obětmi, které jeho pokušení a léčkám podlé- hají. Chce, aby ve své slabostí zahynuly.

Má také ošklivost před nízkostí a sprostotou, které tyto padlé oběti vkládají do projevování jeho principu. Vždyť jen lidé dělají z něho onu hnusnou zavrženost, ve které se ukazují a projevují sami. Tím podněcují Lucifera ještě více, aby viděl v nich tvory, kteří zaslu- hují jen zničení, ne však lásku a péči.

K provedení tohoto zničení nemálo přispívá princip vyžití, který přidružuje se jako přirozený následek k principu pokušení. Vyžití odehrává a dokonává se v nízkých oblastech temnoty. Používáním tak zvané psychoanalysy přijímají tento princip vyžití také již ti lidé, kteří provádějí tuto psychoanalysu pozemsky. Domnívají se, že také na zemi vyžitím člověk uzrává a že i zde vyžití osvobozuje.

Ale jaké nezměrné bědy musí provádění tohoto principu na této zemi přivoditi! Kolik zla zde může natropit! Na zemi nežije tak jako v oblastech temna pospolu jen stejnorodé. Avšak žije tu ještě vedle sebe a spolu temnější i světlejší. Pomysleme při tom jen na pohlavní život a podobné. Pronikne-li takový princip a provádí se v lidstvu, musí to býti na konec jen Sodoma a Gomora, ze které není výcho- diska. Pak může přivoditi konec jen hrůza největšího druhu.

Nehledě k těmto důsledkům, vidíme již dnes četné oběti podob- ných nauk, jak bez opory bloudí kolem. Jejich nepatrné sebevědomí a vůbec všechno osobní myšlení bylo zcela rozerváno a zničeno tam, kde důvěřivě očekávali pomoc. Stojí tu jako lidé, kterým byly pláno- vitě strhány šaty s těla, aby pak byli nuceni obléknouti nové, které se jim podávají. Takto obnažení lidé nedovedou však ve většině přípa- dů bohužel již nahlédnouti, proč mají ještě oblékati nové šaty. Plá- novitým vtíráním se do jejich nejosobnějších věcí a práv pozbyli časem i pocit studu, který udržuje osobní sebevědomí. Tento pocit tvoří část tohoto sebevědomí a bez něho nemůže býti nic osobního.

Na takové rozvrácené půdě nelze již zřizovati novou pevnou stavbu. Tito lidé, až na malé výjimky, zůstávají nesamostatnými. To se stupňuje až k dočasné bezradnosti, protože jim byla vzata i ta nepatrná opora, kterou dosud měli.

Oba principy, vyžití a pokušení, jsou spolu spojeny tak úzce, že před vyžitím nutně musí předcházeti pokušení. Jest to tedy zcela opravdové následování a šíření Luciferova principu.

Pravý duševní lékař nepotřebuje bourat. Ten zprvu uzdravuje a pak staví dále. Opravdový princip pomocí duchovního poznání pře- tvořuje falešnou žádost!

Používání tohoto principu bez lásky muselo Lucifera samozřejmě již z povahy věci samé oddalovati stále více od milující vůle všemo- houcího Stvořitele. To přivodilo skutečnou odluku od Světla, čili vypuzení z něho a tím stále hlubší pád Luciferův. Lucifer je ten, kdo sám se odloučil od Světla. To jest totéž, jako vyvržený.

Zavržení muselo nastati rovněž podle stávajících prazákonů, podle nezvratné svaté vůle Boha Otce, poněvadž jiné dění není možné.

Jedině vůle Boha Otce, Stvořitele všech věcí jest všemocná a pevně zakořeněná i ve hmotném stvoření a jeho vývoji. Lucifer mů- že sice vysílati svůj princip do hmotnosti, ale jeho konečný účinek bude se moci pohybovati vždy jen v prazákonech, stanovených Bo- hem Otcem a musí se utvářeti v jejich směru.

Tak může Lucifer dáti sice podnět k cestám, nebezpečným pro lidstvo, když toto následuje jeho nesprávný princip, nemůže však k ničemu nutiti lidi násilím, pokud se tito sami dobrovolně k tomu nerozhodnou.

Lucifer může ve skutečnosti jen lákat a vábit. Ale člověk jako ta- kový stojí ve hmotném stvoření pevněji nežli on. Stojí proto také mnohem bezpečněji a silněji, než by ho mohl Luciferův vliv zasáh- nouti. Každý člověk je tím tak chráněn, že je pro něho desateroná- sobnou hanbou, nechá-li se zlákat touto silou, která u porovnání s ním jest mnohem slabší. Člověk má uvážit, že Lucifer sám stojí mimo hmotnost, kdežto člověk stojí pevnou nohou na známé půdě. Lucifer jest nucen ku provádění svých principů používati jen svého pomocného vojska, které jest sestaveno z lidských duchů, kteří pod- lehli pokušením.

Avšak každý lidský duch usilující vzhůru jest nejen dokonale schopen, aby jim čelil, nýbrž daleko je převyšuje svou silou. Jediný opravdový čin vůle stačí, aby dal zmizeti beze stopy celé armádě těchto Luciferových pomocníků. Ovšem jen v předpokladu, že lákání těchto svedených nenalezlo u něho žádného ohlasu ani ozvěny, na něž by se mohli zachytit.

Lucifer by byl vůbec bezmocný, kdyby se lidstvo snažilo pozná- vati prazákony Stvořitelem stanovené a bylo jich poslušno. Lidé však bohužel dnešním způsobem svého života stále více podporují jeho princip a musí proto také z větší části zahynouti.

Není možno, aby kterýkoliv lidský duch mohl vybojovati boj se samotným Luciferem z toho prostého důvodu, že následkem různé- ho druhu podstat nemůže proniknouti až k němu. Lidský duch může přijíti do styku vždy pouze s těmi, kteří klesli vlivem falešného prin- cipu. Ten pak tvoří již základ jejich podstaty.

V důsledku Luciferova původu může se mu osobně přiblížit a proti němu se postavit pouze ten, kdo jest stejného původu. Jenom takový může proniknouti až k němu. Musí to býti vyslanec Boží, přicházející z Božsky bezbytostného a tím naplněný a vyzbrojený svatou vážností svého poslání a spoléhající na pramen vší síly, na samotného Boha Otce.

Tato úloha jest přidělena ohlášenému Synu Člověka.

Tento boj jest osobní, tváří v tvář. Neodehrává se pouze symbo- licky ve všeobecnu, jak chtějí si to ze zaslíbení mnozí badatelé vyklá- dati. Je to splnění zaslíbení v Parsifalu. „Svatého kopí“, to jest moci, použil Lucifer falešně a svým principem zasadil tak duchovně by- tostnému bolestnou ránu v lidstvu, které jest jiskrami a výběžky to- hoto duchovně bytostného. Tato moc, čili toto svaté kopí, bude mu v tomto boji odňato. Když pak se ocitne „v pravé ruce“, tedy při provádění pravého principu Grálu, principu čisté, přísné lásky, zahojí ránu, která jím byla zasazena rukou nepravou, tedy falešným použí- váním moci.

Luciferovým principem, tedy falešným používáním Božské moci, což jest souznačné se „svatým kopím“ v nepravé ruce, zasazuje se duchovně bytostnému rána, která se nemůže zahojiti. Tato myšlenka jest v legendě obrazně vyjádřena výstižnou formou. Tento děj rovná se opravdu otevřené zející ráně.

Uvažme celý postup: Lidští duchové vytryskují jako nevědomé jiskry nebo zárodky ducha a vyskakují z nejnižšího okraje duchovně bytostného do hmotného stvoření. Očekává se, že tyto vytryskující části procházením hmotností probudí a vyvinou se k osobnímu vě- domí a vrátí se po dokonání koloběhu do duchovně bytostného. Je to podobno oběhu krve v hrubohmotném těle! Ale Luciferův prin- cip odvádí velikou část tohoto duchovního proudu a tím se mnoho duchovně bytostného ztrácí. Proto nemůže se uzavříti nutný ko- loběh a projevuje se to jako trvalý, zeslabující odtok otevřené rány.

Když však se ocitne „svaté kopí“, tedy Božská moc, ve správné ruce, která se řídí vůlí Stvořitelovou, tu ukáže správnou cestu du- chovně bytostnému, které prochází hmotností jako oživující činitel a povede je vzhůru k jeho východisku do světlé říše Boha Otce. Pak se toto duchovně bytostné nebude již ztráceti, ale bude plynouti zpět k svému původu jako krev k srdci. Tím uzavře a zhojí se také tekoucí a zeslabující rána v tomto duchovně bytostném. Zhojení může tedy nastati jen tímže kopím, které ránu zasadilo.

Dříve však musí býti Luciferovi kopí odejmuto a musí přijíti do správné ruky! To se stane v osobním boji Syna Člověka s Luciferem!

Boje, které se potom k tomu připojí a zasáhnou do jemnohmot- ného i hrubohmotného, jsou jen pozdějšími účinky tohoto velikého boje, který musí přinésti zaslíbené spoutání Lucifera, jež ohlašuje počátek tisícileté říše. Tyto boje znamenají vymýcení a vyplení ná- sledků Luciferova principu.

Tento princip směřuje proti vládě Božské lásky, jejíhož požehná- ní dostává se lidem na jejich pouti hmotností. Kdyby lidstvo prostě usilovalo za touto Božskou láskou, bylo by úplně ochráněno proti každému pokušení Luciferovu. On byl by zbaven všech hrůz, jimiž ho lidský duch obetkává.

Z bujné fantasie lidských mozků vznikly i nestvůrné a ošklivé po- stavy, které se lidstvo mylně snaží připsati Luciferovi. Ve skutečnosti z prostého důvodu rozdílné podstaty nemohlo ho spatřiti žádné lidské oko. Ani oko duchovní, ačkoliv často již za pozemského živo- ta jest schopno spatřovati jemnohmotnost onoho světa.

Lucifera možno naopak, proti všem stávajícím názorům, nazvati hrdým a krásným, nadpozemsky krásným, chmurného majestátu, jasných a velkých modrých očí, které však ledovým svým výrazem svědčí o nedostatku lásky. Není pouhým pojmem, jak si ho snažíte představiti po marných jiných výkladech. On jest osobností.

Lidstvo musí se naučiti chápat, že i jemu jeho vlastní podstatou jest stanovena hranice, které nemůže překročiti nikdy. Ovšem ani v myšlení. Musí pochopit, že poselství s druhé strany této hranice mohou přicházeti jen cestou milosti. Nemůže se tak díti však ani prostřednictvím medií, která rovněž nemohou nějakými nezemskými stavy změniti svou podstatu a tím méně může se tak díti prostřednic- tvím vědy. Právě věda má příležitost pomocí chemie zjistit, že růz- nost druhu může tvořiti hranice nepřekonatelné. Avšak tyto zákony pocházejí již z prapůvodu a nenalézáme jich teprve až v díle stvoře- ní.