Interaktivy preklad PG


47. Die Regionen des Lichtes und das Paradies


Strahlendes Licht! Blendende Reinheit! Beseligende Leichtigkeit! Das alles spricht von selbst schon so viel, daß kaum noch Einzelheiten zu erwähnen nötig sind. Je weniger der feinstoffliche Körper, also der Mantel des menschlichen Geistes im Jenseits, mit irgendeinem Hange nach Niederem, mit irgendeinem Begehren nach grobstofflichen Dingen und Genüssen belastet ist, desto weniger zieht es ihn darnach, desto weniger dicht und dadurch auch desto weniger schwer wird sein feinstofflicher Körper sein, der sich seinem Wollen entsprechend bildet, und desto schneller wird er durch seine Leichtigkeit emporgehoben werden in die lichteren, der geringeren Dichtheit seines feinstofflichen Körpers entsprechenden Regionen.

Je undichter, also lockerer und feiner dieser feinstoffliche Körper durch seine Abgeklärtheit von niederen Begierden wird, desto heller und lichter muß er auch erscheinen, da dann der Kern des Geistig-Wesenhaften in der Menschenseele, der an sich durch seine Beschaffenheit strahlend ist, immer mehr von innen heraus den undichter werdenden feinstofflichen Körper durchscheint, während in den unteren Regionen dieser an sich strahlende Kern durch die größere Dichtheit und Schwere des feinstofflichen Körpers verhüllt und verdunkelt bleibt.

Auch in den Regionen des Lichtes wird eine jede Menschenseele je nach Beschaffenheit ihres feinstofflichen Körpers die Gleichart finden, also Gleichgesinnte. Da nur das wirklich Edle, das Gutwollende, nach oben zu streben fähig ist, frei von niederen Begierden, so wird er als seine Gleichart auch nur Edles antreffen. Daß der Bewohner einer solchen Region keine Qualen zu erleiden hat, sondern nur den Segen des von ihm gleichartig ausströmenden Edlen genießt, sich darin beseligt fühlt und wiederum selbst auch Freude in den anderen seinem eigenen Tun gegenüber erweckt und mitempfindet, ist ebenfalls leicht verständlich. Er kann sagen, daß er in den Gefilden der Seligen, sich also Beseligtfühlenden wandelt. Angespornt davon, wird seine Freude an dem Reinen und Hohen immer stärker werden und ihn weiter und weiter emporheben. Sein feinstofflicher Körper wird durchdrungen von diesem Empfinden, feiner und immer weniger dicht werden, so daß das Leuchten des geistig-wesenhaften Kernes immer strahlender durchbricht, und zuletzt auch die letzten Stäubchen dieses feinstofflichen Körpers wie in Flammen aufgehend abfallen, wodurch dann der somit vollendete und bewußte, persönlich gewordene Menschengeist in vollkommen reingeistig-wesenhafter Art die Grenze in das Geistig-Wesenhafte überschreiten kann. Erst damit tritt er in das ewige Reich Gottvaters, in das unvergängliche Paradies.

So wenig ein Maler in einem Bilde die Qualen des wirklichen Lebens der dunklen Regionen wiedergeben könnte, ebensowenig vermag er das Entzücken zu schildern, das in dem Leben der Regionen des Lichtes liegt, auch wenn die Regionen noch zu dem vergänglichen Feinstofflichen gehören, und die Grenze zu dem ewigen Reiche Gottvaters noch nicht überschritten ist.

Jede Schilderung und jeder Versuch, das Leben bildhaft wiederzugeben, würde unbedingt eine Verkleinerung bedeuten, die der Menschenseele deshalb statt Nutzen nur Schaden bringen müßte.

47. Oblasti Světla a ráj


Zářící Světlo! Oslňující čistota! Oblažující lehkost! To všechno praví samo o sobě již tolik, že jest sotva ještě třeba zmiňovati se o podrobnostech. Čím méně jest jemnohmotné tělo čili plášť lidského ducha v záhrobí zatíženo nějakou náklonností k nízkému, nějakou žádostí po  hrubohmotných  věcech  a  požitcích,  tím  méně  ho  to k nim vábí. Toto jemnohmotné tělo bude také proto méně hutným a méně těžkým, poněvadž se utváří přiměřeně podle vlastního chtění. Tím rychleji bude svou lehkostí povzneseno do světlejších oblastí, které odpovídají jeho hutnosti.

Čím stává se toto jemnohmotné tělo v důsledku oprošťování od nízkých žádostí méně hutným, tedy volnějším a jemnějším, tím svět- lejší a jasnější musí se také jeviti. Neboť pak jádro duchovně bytost- ného v lidské duši, které svou podstatou samo o sobě jest zářivé, prozařuje stále více z nitra navenek jemnohmotné tělo. V nižších oblastech toto o sobě zářící jádro zůstává zatemněno a zahaleno větší hutností a tíhou jemnohmotného těla.

I v oblastech Světla najde každá lidská duše podle povahy svého jemnohmotného těla své stejnorodé, tedy stejně smýšlející lidi. Po- něvadž jen skutečně ušlechtilá duše, která chce dobro a jest prosta nízkých žádostí, jest schopna usilovati vzhůru, najde jako své stejno- rodé zase jen právě tak ušlechtilé duše. Je rovněž lehce pochopitel- no, že obyvatel takové oblasti netrpí žádná muka, nýbrž doznává jen požehnání všeho stejnorodě ušlechtilého. Toto požehnání proudí z něho, cítí se v něm blaženým a probouzí a spolucítí také radost v jiných. Může říci, že se prochází na nivách blažených, tedy blaže- nými se cítících duchů. Tím vzpružena bude jeho radost ze všeho čistého a vznešeného ještě mocněji a bude ho povznášeti dál a dále. Jeho jemnohmotné tělo bude proniknuto tímto cítěním, bude stále jemnějším a méně hutným, takže záře duchovně bytostného jádra bude pronikati stále oslnivěji. Konečně odpadnou i poslední prášky tohoto jemnohmotného těla, jako by shořely v plamenech a pak dokonalý, vědomý a osobností se stavší lidský duch může již jako dokonalý, čistě duchovně bytostný duch překročiti hranice do du- chovně bytostného. Teprve tím vchází do věčné říše Boha Otce, do nepomíji- vého ráje.

Jako by nemohl malíř podati na obraze muka skutečného života temných oblastí,  právě  tak  nemůže  vylíčiti  nadšení,  jaké  panuje v životě oblastí Světla, i když tyto oblasti patří dosud k pomíjivé jemnohmotnosti a nebyla ještě překročena hranice k věčné říši Boha Otce.

Každé líčení a každý pokus o obrazné podání tohoto života zna- menaly by nezbytně zmenšení, které by proto lidské duši přineslo jen škodu na místo užitku.