Interaktivy preklad PG


48. Weltgeschehen


Es gibt keine größere Gefahr für eine Sache, als eine Lücke zu lassen, deren Füllungsnotwendigkeit vielfach empfunden wird. Es hilft dann nichts, darüber hinweggehen zu wollen; denn eine derartige Lücke hindert jeden Fortschritt, und wird, sobald darüber ein Bau errichtet ist, diesen eines Tages zusammenbrechen lassen, auch wenn er mit größter Kunstfertigkeit und mit wirklich gutem Material ausgeführt ist.

So zeigen sich heute die verschiedenen christlichen Religionsgemeinschaften. Sie verschließen mit zäher Energie Auge und Ohr an manchen Stellen ihrer Lehren, die eine Unlogik fühlen lassen. Mit leeren Worten suchen sie darüber hinwegzuschreiten, anstatt wirklich einmal ernsthaft in sich zu gehen. Wohl empfinden sie die Gefahr, daß die durch eine Lehre blinden Glaubens vorläufig gelegten Brücken über derartige Klüfte eines Tages nicht mehr zureichend sein können, und sie fürchten den Augenblick, der diesen leichten Bau durch Erleuchtung erkennen lassen muß. Auch wissen sie, daß dann niemand mehr zu bewegen sein wird, einen so trügerischen Weg zu betreten, wodurch natürlich der dann wieder folgende feste Weiterbau und Weg ebenfalls leer bleiben muß. Ebenso ist ihnen bekannt, daß ein einziger Luftstrom frischer Wahrheit solche künstlichen Gebilde hinwegfegen muß. Doch in Ermangelung eines Besseren suchen sie trotz aller Gefahren die schwankende Planke festzuhalten. Sie sind sogar viel eher bereit, sie mit allen Mitteln zu verteidigen und den zu vernichten, der es wagen würde, in der Wahrheit selbst einen festeren Übergang zu bringen. Ohne Zögern würden sie denselben Vorgang zu wiederholen versuchen, der vor nahezu zweitausend Jahren sich auf dieser Erde abspielte, der seinen Schatten noch bis auf den heutigen Tag wirft, und den sie doch selbst als große Anklage gegen die Verblendung und verderbliche Starrköpfigkeit der Menschen zum Brennpunkte ihrer Lehren und ihres Glauben machten. Es waren die Träger der Religionen und die damaligen Gelehrten, die in ihrer dogmatischen Einengung und ihrem Schwäche verratenden Dünkel die Wahrheit und den Gottessohn nicht zu erkennen vermochten, sich auch davor verschlossen und ihn und seine Anhänger aus Furcht und Neid heraus haßten und verfolgten, während die anderen Menschen sich leichter der Erkenntnis öffneten und die Wahrheit des Wortes schneller empfanden. Trotzdem nun die heutigen Träger der christlichen Religionsgemeinschaften den Leidensweg des Gottessohnes besonders betonen, so haben sie doch an dieser Tatsache selbst nichts gelernt und keinen Nutzen daraus gezogen. Gerade die heutigen Führer dieser auf Christi Lehren gegründeten Gemeinschaften, wie auch diejenigen der neueren Bewegungen würden auch heute wieder jeden unschädlich zu machen versuchen, der die schwankenden Übergänge über bedenkliche Lücken oder Klüfte in ihren Belehrungen und Auslegungen durch die Wahrheit selbst gefährden könnte. Sie würden ihn mit ihrem Haß verfolgen, der aus Angst geboren ist, und noch vielmehr aus Eitelkeit heraus, genau wie es schon einmal war.

Die Größe würde ihnen fehlen zu ertragen, daß ihr Wissen nicht ausreichte, die Wahrheit selbst zu erkennen und die Lücken auszufüllen, um damit den Menschen zum leichteren Verstehen und vollem Erfassen den Weg zu ebnen.

Und doch ist der Menschheit nur durch volles Erfassen ein Aufstieg möglich, niemals durch blinden, unwissenden Glauben!

Eine solche Lücke durch falsche Überlieferung ist der Begriff des „Menschensohnes“. Krankhaft wird daran festgehalten, ähnlich den Pharisäern, die sich der ihren herkömmlichen starren Lehren gegenüberstellenden Wahrheit durch den Gottessohn nicht erschließen wollten. Christus hat von sich nur als Gottessohn gesprochen. Die Unlogik, sich gleichzeitig Menschensohn zu nennen, lag ihm fern. Mag man nun aus den eigenen Zweifeln heraus mit größter Kunstfertigkeit und Gewandtheit nach allen Richtungen hin versucht haben, diesen offensichtlichen und von jedem ruhig denkenden Menschen empfundenen Widerspruch zwischen Gottessohn und Menschensohn zu erklären, so kann doch trotz aller Mühen nicht behauptet werden, daß eine Vereinigung gefunden wurde. Die günstigste aller Deutungen mußte immer und immer wieder eine Doppelnatur zeigen, die nebeneinander stehen blieb, niemals aber als eins erscheinen konnte.

Das liegt auch ganz in der Natur der Sache. Der Gottessohn kann nicht zum Menschensohne werden, nur, weil er durch eines Menschen Leib geboren werden mußte, um auf Erden wandeln zu können.

Es ist jedem Christen bekannt, daß der Gottessohn lediglich in geistiger Sendung kam, und daß alle seine Worte das geistige Reich betrafen, also geistig gemeint waren. Demnach darf von vornherein auch sein mehrmaliger Hinweis auf den Menschensohn nicht anders aufgefaßt werden! Warum soll nun hier eine Ausnahme sein. Geistig aber war und blieb Christus lediglich der Gottessohn! Wenn er nun von dem Menschensohne sprach, so konnte er sich nicht selbst damit meinen. Es liegt in dem allen viel Gewaltigeres, als die heutigen Auslegungen der christlichen Religionen wiedergeben. Der offene Widerspruch müßte schon lange ernster zum Nachdenken angeregt haben, wenn nicht die dogmatische Einklammerung alles verdunkelte. Statt dessen griff man ohne die für so einschneidende Dinge unbedingt nötige, ernsteste Prüfung zum krampfhaften Festhalten an dem überlieferten Worte und legte sich so Scheuklappen an, die den freien Ausblick hinderten. Natürliche Folge ist, daß solche Ausleger und Lehrer, obwohl in der Schöpfung ihres Gottes stehend, nicht einmal diese richtig zu erkennen vermögen, wodurch allein die Aussicht besteht, auch dem Schöpfer selbst, dem Ausgangspunkte des Werkes, näher zu kommen.

Christus lehrte in erster Linie volle Natürlichkeit, das heißt, sich in die Gesetze der Natur, also der Schöpfung einzufügen. Einfügen aber kann sich nur der, der die Naturgesetze kennt. Die Naturgesetze wiederum tragen den Willen des Schöpfers in sich und können somit auch den Weg zur Erkenntnis des Schöpfers selbst geben. Wer nun die Naturgesetze kennt, erfährt aber auch, wie unverrückbar diese wirkend ineinandergreifen; weiß deshalb, daß dieses Wirken in seiner steten, vorwärtstreibenden Folgerichtigkeit unabänderlich ist, wie damit auch der Wille des Schöpfers, Gottvaters.

Jede Abweichung müßte eine Änderung des göttlichen Willens bedeuten. Eine Änderung aber würde auf Unvollkommenheit hinweisen. Da aber der Urquell alles Seins, Gottvater, nur einheitlich und vollkommen ist, so muß auch die kleinste Abweichung innerhalb der Naturgesetze, also der Entwicklungsgesetze, einfach unmöglich und von vornherein ausgeschlossen sein. Diese Tatsache bedingt, daß auch Religionswissenschaft und Naturwissenschaft in jeder Beziehung eins sein müssen in lückenloser Klarheit und Folgerichtigkeit, wenn sie die Wahrheit wiedergeben sollen.

Daß die Naturwissenschaft heute noch eine im Verhältnis zur ganzen Schöpfung sehr niedere Grenze des Wissens hat, wird nicht geleugnet, da sie sich lediglich an das Grobstoffliche gehalten hat, weil der Verstand in heutigem Sinne nur an das an Raum und Zeit Gebundene heranzugehen vermag. Der einzige, allerdings auch unverzeihliche Fehler dabei ist nur, daß die Jünger dieser Wissenschaft alles Darüberhinausgehende spöttisch als nichtbestehend zu leugnen versuchen, mit Ausnahme weniger Gelehrten, die das Mittelmaß überschritten haben und weitschauender wurden, und die es verschmähten, Nichtwissen mit Dünkel zu überdecken.

Religionswissenschaft aber greift viel weiter, bleibt aber trotzdem ebenfalls auf die über das an Raum und Zeit Gebundene hinausgreifenden Naturgesetze angewiesen, die vom Urquell kommend in das Irdisch-Sichtbare ohne Unterbrechung und ohne Abänderung ihrer Art hineinlaufen. Aus diesem Grunde dürfen auch Religionslehren weder Lücken noch Widersprüche bergen, wenn sie der Wahrheit, also den Naturgesetzen oder dem göttlichen Willen wirklich entsprechen sollen, wenn sie also die Wahrheit bergen sollen. Freiheiten blinden Glaubens dürfen sich zur Führung dienende und verantwortungsreiche Lehren nicht erlauben!

Schwer lastet deshalb der Irrtum des Begriffes vom Menschensohne auf den Anhängern der wahren Christuslehren, weil sie irrtümliche Überlieferungen ruhig hinnehmen und weiterschleppen, trotzdem in vielen Menschen zeitweise gegenteiliges Empfinden leise mahnt.

Gerade die Unabänderlichkeit göttlichen Willens in seiner Vollkommenheit ist es, die ein willkürliches Eingreifen Gottes in der Schöpfung ausschließt. Sie ist es aber auch, die nach der Abspaltung Luzifers durch dessen falsches Handeln *(Vortrag Nr. 45: Das Geheimnis Luzifer) diesen nicht einfach auszuschalten vermag, ebenso auch einen Mißbrauch der Naturgesetze, des göttlichen Willens, durch die Menschen zulassen muß, weil dem Menschengeiste durch seine Herkunft aus dem Ewigen Geistig-Wesenhaften ein freier Entschluß vorbehalten ist. *(Vortrag Nr. 5: Verantwortung) In den Geschehnissen der fein- und grobstofflichen Schöpfung muß sich gerade die unverrückbare Vollkommenheit des Schöpferwillens als eine Art Gebundensein zeigen! Aber nur minderwertige und kleine Menschengeister können bei dieser Erkenntnis eine Beschränkung der Macht und Größe sehen. Eine derartige Auffassung würde lediglich das Erzeugnis ihrer eigenen Beschränktheit sein.

Die Unermeßlichkeit des Ganzen verwirrt sie, weil es ihnen tatsächlich nur möglich ist, sich ein Bild davon vorzustellen, wenn es – ihrem Verstehen entsprechend – eine engere Grenze hat.

Wer sich jedoch wirklich bemüht, seinen Schöpfer in dessen Wirken zu erkennen, der wird auf dem sicheren Wege der Naturgesetze ein überzeugendes Ahnen empfangen haben von den weitausgreifenden Vorgängen, deren Anfänge in dem Urquell, also dem Ausgangspunkte alles Geschehens liegen, um sich von dort aus wie unverrückbare Schienenstränge durch die Schöpfung zu ziehen, auf denen dann alles weitere Leben je nach Stellung der Weiche sich abrollen muß. Das Weichenstellen aber besorgt der Menschengeist in seinem Laufe durch das Stoffliche selbsttätig *(Vortrag Nr. 30: Der Mensch und sein freier Wille). Durch Luzifers Prinzip läßt sich nun leider die Mehrzahl zur falschen Weichenstellung veranlassen, und so rollt dann deren Leben nach den unabänderlichen Fortentwicklungsgesetzen, die gleich Schienensträngen das Stoffliche durchziehen, mehr und mehr abwärts, einem je nach der Einstellung ganz bestimmten Endziele zu.

Die Weichenstellung des freien Entschlusses kann nun vom Ursprung aus genau beobachtet oder empfunden werden, woraufhin der weitere Verlauf klar zu erkennen ist, weil er nach einem erfolgten Entschlusse in der Fortentwicklung nur den entsprechenden in der Schöpfung verankerten Gesetzes-Schienensträngen entlang laufen muß. Dieser Umstand ermöglicht das Vorausschauen so mancher Geschehnisse, weil die Natur- oder Schöpfungsgesetze in ihrem Entwicklungsdrange niemals abweichen. Jahrtausende spielen dabei keine Rolle. In diesen vorausgeschauten, unbedingten Endzielen entstehen dann die großen Offenbarungen, die Begnadeten in Bildern geistig gezeigt werden und durch Weitergabe zur Kenntnis der Menschheit kommen. Eins ist aber dabei nicht mit Bestimmtheit vorauszusagen: Die irdische Zeit, zu der sich solche Offenbarungen und Verheißungen erfüllen!

Das geschieht zu der Stunde, in welcher ein solcher Lebensverlauf seinen gewählten Schienen entlangrollend an einer vorauserklärten Zwischenstation oder dem Endziele einfährt. Das Schicksal des Menschen wie des Volkes und zuletzt der ganzen Menschheit ist mit einem Zuge zu vergleichen, der auf einer eingleisigen Bahn vor nach allen Richtungen führenden Schienensträngen wartend steht. Der Mensch stellt eine Weiche nach seinem Belieben ein, springt auf und gibt Dampf, das heißt, er belebt ihn. Bei seinem Einbiegen in das von ihm gewählte Geleise vermag man nur die einzelnen Haltestellen und das Endziel zu nennen, nicht aber die genaue Stunde der jeweiligen Ankunft, da dies von der Fahrtgeschwindigkeit abhängt, die je nach der Art des Menschen wechseln kann; denn der Mensch belebt die Maschine und wird sie je nach seiner eigenen Art in ruhigem Gleichmaße oder in stürmender Leidenschaft oder abwechselnd verschiedenartig vorwärtstreiben. Je mehr ein solcher Einzelmenschen- oder Völker- oder Menschheitszug sich aber einer Haltestelle seiner Schienen- oder Schicksalsrichtung nähert, desto sicherer kann dann das nahende Eintreffen erschaut und angedeutet werden. Das Schienennetz hat aber auch einige Verbindungslinien, die durch jeweilige Weichenumstellungen während der Fahrt benützt werden können, um eine andere Richtung zu erhalten, und somit auch ein anderes Endziel als das zuerst angesteuerte zu erreichen. Es erfordert dann natürlich ein Langsamerfahren beim Nahen einer derartigen Weiche, ein Anhalten und Weichenumstellen. Das langsamere Fahren ist das Nachdenken, das Anhalten der Entschluß des Menschen, der ihm bis zu einem letzten Entscheidungspunkte immer möglich ist, und das Umstellen die diesem Entschlusse folgende Tat.

Den göttlichen Willen, der sich in den feststehenden Naturgesetzen wie Schienenstränge durch das Stoffliche zieht, kann man auch die Nerven in dem Schöpfungswerke nennen, die dem Ausgangspunkte, dem schöpferischen Urquell, jede Unebenheit in dem gewaltigen Körper des Werkes fühlen lassen oder ihm melden.

Dieser auf Grund der unverrückbaren Gesetze bis an jedes Ende ausschauende sichere Überblick veranlaßt den Schöpfer, seinen Offenbarungen auch Verheißungen anzuknüpfen, die für die Zeit der herannahenden gefährlichsten Biegungen, Zwischen- oder Endhaltestellen rechtzeitig von ihm kommende Helfer verkünden! Diese Helfer sind von ihm ausgerüstet, kurz vor Eintreffen unausbleiblicher Katastrophen und gefährlicher Wendungen den auf diesen falschen Geleisen rollenden Menschengeistern durch Verkündung der Wahrheit die Augen zu öffnen, damit es ihnen möglich wird, noch rechtzeitig eine andere Weiche einzustellen, um die immer gefährlicher werdenden Stellen zu vermeiden und durch eine neue Richtung auch dem verderbenbringenden Endziele zu entgehen. Wehe dem Menschen im Dies- und Jenseits, der die letzte aller Umstellungsweichen und damit die Möglichkeit einer besseren Richtung übersieht und versäumt! Er ist rettungslos verloren.

Da der Schöpfer an der Vollkommenheit seines Willens nicht rütteln kann, so wird auch er bei diesem Helfen genau wieder die besten Gesetze einhalten. Mit anderen Worten: Sein Wille ist von Urbeginn an vollkommen. Jede seiner neuen Willensakte werden selbstverständlich ebenfalls vollkommen sein. Das bedingt, daß jeder neue Willensakt von ihm auch genau die gleichen Gesetze in sich tragen muß wie die bereits vorausgegangenen. Folge davon ist wieder die genaue Einfügung in das Entwicklungsgeschehen der fein- und grobstofflichen Welt. Eine andere Möglichkeit ist gerade durch die Vollkommenheit Gottes ein für allemal ausgeschlossen. In dem schon erklärten Vorausschauen entstand die Verheißung der Menschwerdung des Gottessohnes, um mit der Wahrheitsverkündung die Menschheit zur Umstellung der Weiche zu veranlassen. Die Tat der Umstellung bleibt den Gesetzen entsprechend den Menschengeistern selbst vorbehalten. Dadurch aber ist es einem Vorausschauen entzogen, die Art des Entschlusses zu erkennen; denn nur die von den Menschengeistern schon gewählten Bahnen, in die sie die Weiche nach ihrem freien Entschluß gestellt haben, können genau in ihren sämtlichen Haltestellen und Biegungen bis zum Endziele überschaut werden. Davon ausgeschlossen sind nach folgerichtiger Natürlichkeit die Wendepunkte, bei denen ein freier Entschluß der Menschheit ausschlaggebend ist; denn auch dieses Recht ist aus der natürlichen Entstehungs- und Entwicklungsgesetzmäßigkeit heraus durch Gottes Vollkommenheit ebenso unverrückbar wie alles andere, und da der Schöpfer den Menschengeistern dieses Recht durch deren Ursprung aus dem Geistig-Wesenhaften gegeben hat, verlangt er auch nicht im voraus zu wissen, wie ihre Entscheidung fallen wird. Nur die Folge einer solchen Entscheidung kann er genau bis an das Ende erkennen, weil diese sich dann innerhalb dieses Willens auswirken muß, der in den Gesetzen der fein- und grobstofflichen Schöpfung ruht. Würde es anders sein, so könnte die Ursache dazu aus diesem Grunde nur einen Mangel an Vollkommenheit bedeuten, was unbedingt ausgeschlossen ist.

Der Mensch soll sich also dieser seiner ungeheueren Verantwortung stets voll bewußt sein, daß er in seinen Grundentschlüssen wirklich unabhängig ist. Leider aber wähnt er sich entweder als vollkommen abhängigen Knecht, oder aber sich überschätzend als einen Teil des Göttlichen. Wahrscheinlich liegt der Grund dafür darin, daß er sich in beiden Fällen der Verantwortung enthoben glaubt. In dem einen Fall als zu tiefe und abhängige Kreatur, in dem anderen Falle als weit darüberstehend. Beides aber ist falsch! Er mag sich als Verweser ansehen, dem in gewissen Dingen freier Entschluß, aber auch die volle Verantwortung zusteht, der also ein großes Vertrauen besitzt und dieses nicht durch schlechtes Haushalten täuschen soll.

Gerade diese Vollkommenheit macht es notwendig, daß der Schöpfer bei Ausübung unmittelbarer Hilfen für die falschsteuernde Menschheit auch mit einem Versagen der Menschheit bei deren Entschlußfassung rechnen muß. Für solche Fälle hält er aus seiner Weisheit und Liebe heraus, die als ihm zu eigen ebenfalls wieder gesetzmäßig und natürlich sind, weitere Wege zur Hilfe bereit, die sich dann dem ersten, durch Versagen der Menschheit unter Umständen abgeschnittenen Wege als Fortsetzung anschließen.

So wurde schon vor der Zeit der Menschwerdung des Gottessohnes in dem ewigen Reiche des Vaters ein anderer Sendling für eine Mission vorbereitet, für den Fall, daß die Menschheit trotz des großen Liebesopfers des Vaters versagen könnte. Wenn der Gottessohn mit seiner reingöttlichen Einstellung nicht so gehört werden würde, daß die Menschheit auf seine Warnung hin die Weiche ihrer Bahnen nach der Richtung hin einstellte, die er ihnen wies, sondern auf ihren bisherigen zum Verderben führenden Bahnen in Verblendung verblieb, so sollte dann noch ein Sendling ausgehen, der der Menschheit in deren innersten Wesen näherstehen konnte als der Gottessohn, um ihr nochmals in der letzten Stunde als Warner und Führer zu dienen, wenn — — — — sie auf seinen Ruf der Wahrheit hören wollten. Das ist der Menschensohn.

Christus als Gottessohn wußte davon. Als er den überwucherten und verdorrten Boden der Menschheitsseelen bei seinem Wirken erkannte, wurde ihm klar, daß sein Erdenwallen nicht die Früchte tragen würde, die bei gutem Wollen der Menschheit hätten reifen müssen. Er trauerte tief darüber, überschaute er doch auf Grund der ihm so wohlbekannten Gesetze in der Schöpfung, die den Willen seines Vaters tragen, den unbedingten Fortgang zu dem unvermeidlichen Ende, das der Menschen Art und Willen nach sich ziehen mußte. Und da begann er von dem Menschensohne zu reden, von dessen durch die entstehenden Geschehnisse notwendig werdenden Kommen. Je weiter er seine große Mission erfüllte, die je nach dem Entschlusse der Menscheit zwei Wege offen ließ, entweder ein großes Folgen seiner Lehren mit anschließendem Aufstiege unter Vermeidung alles Verderbenbringenden, oder ein Versagen und Weiterstürmen auf abschüssiger Bahn, die ins Verderben führen mußte, desto klarer sah er, daß der Entschluß der großen Mehrheit der Menschheit dem Versagen und somit dem Untergange zuneigte. Daraufhin formten sich seine Äußerungen über den Menschensohn zu unmittelbaren Verheißungen und Ankündigungen, indem er sprach: „Wenn aber des Menschen Sohn kommen wird...“ usw.

Damit bezeichnete er die Zeit kurz vor der Gefahr des Unterganges, der sich aus dem Versagen der Menschheit seiner Mission gegenüber als Endziel der beharrlich weiter verfolgten Richtung nach den göttlichen Gesetzen in der stofflichen Welt erfüllen mußte. Schwer litt er damals bei diesem Erkennen.

Falsch ist jede Überlieferung, die behauptet, daß Jesus, der Gottessohn, gleichzeitig auch sich selbst als Menschensohn bezeichnet hätte. Derartige Unlogik liegt weder in den göttlichen Gesetzen, noch ist sie dem Gottessohne als Kenner und Träger dieser Gesetze zuzumuten. Die Jünger wußten nicht Bescheid darin, wie ja aus ihren Fragen selbst hervorging. Von ihnen allein ging der Irrtum aus, der sich bis heute erhalten hat. Sie wähnten, daß der Gottessohn mit dem Ausdruck Menschensohn sich selbst bezeichnete, und aus dieser Annahme heraus überlieferten sie diesen Irrtum auch der Nachwelt, die sich ebenfalls nicht ernster mit der darin liegenden Unlogik befaßte, als die Jünger selbst, sondern einfach darüber hinwegging, teils aus Scheu, teils aus Bequemlichkeit, trotzdem in der Richtigstellung die Alliebe des Schöpfers nur noch deutlicher und kraftvoller heraustritt. In den Fußstapfen des Gottessohnes gehend, das heißt, seine Mission aufnehmend und weitertragend, wird der Menschensohn als zweiter Gesandter Gottvaters der Menschheit auf der Erde gegenübertreten, um sie durch Verkündung der Wahrheit zurückzureißen von der bisherigen Bahn, und sie zu dem freiwilligen Entschlusse einer anderen Einstellung zu bringen, die abseits führt von den Punkten des Verderbens, die jetzt ihrer warten.

Gottessohn – Menschensohn! Daß darin ein Unterschied liegen muß, ist sicherlich nicht so schwer herauszufinden. Jedes dieser Worte hat seinen scharf umrissenen, streng ausgeprägten Sinn, der eine Vermischung und Verschmelzung in eins zur Trägheit des Denkens stempeln muß. Hörer und Leser der Vorträge werden sich der natürlichen Entwicklung bewußt sein, die vom Urlicht, Gottvater, ausgehend bis zu dem grobstofflichen Weltenkörper herabreicht. Der Gottessohn kam aus dem Göttlich-Wesenlosen, das Geistig-Wesenhafte und das Feinstoffliche schnell durcheilend, zur Inkarnation in die grobstoffliche Welt. Deshalb muß er mit vollem Recht der menschgewordene Gottesteil oder Gottessohn genannt werden. Das Durcheilen des Geistig-Wesenhaften, in dem erst der Menschengeist seinen Ausgangspunkt hat, ließ ihn dort, wie auch in dem dann folgenden feinstofflichen Teile der Schöpfung nicht so Fuß fassen, daß sein göttlich-wesenloser Geist starke Schutzhüllen dieser verschiedenen Arten mitnehmen konnte, sondern diese sonst als Rüstung dienenden Hüllen blieben dünn. Das brachte den Vorteil, daß das innerlich Göttliche leichter und stärker durchstrahlte, also hervorbrach, aber auch den Nachteil, daß es in den lichtfeindlichen Niederungen der Erde durch sein Auffallen um so schneller bekämpft und wütender angegriffen werden konnte. Das starke, nur schwach verdeckte Göttliche in der irdisch-grobstofflichen Hülle mußte fremd unter den Menschen bleiben, als zu fernstehend. Bildlich ausgedrückt könnte man also sagen, daß sein göttlicher Geist für das niedere Grobstofflich-Irdische durch den Mangel an Aufnahme aus dem Geistig-Wesenhaften und dem Feinstofflichen nicht genügend gewappnet und gerüstet war. Die Kluft zwischen dem Göttlichen und dem Irdischen blieb nur schwach überbrückt.

Da nun die Menschen dieses Geschenk göttlicher Liebe nicht achteten und nicht hüteten, sondern aus dem natürlichen Triebe alles Dunkleren heraus dem lichten Gottessohn mit Feindseligkeiten und Haß entgegentraten, so mußte ein zweiter Sendling kommen in dem Menschensohne, der für die grobstoffliche Welt stärker gewappnet ist.

Auch der Menschensohn ist ein Gottgesandter und aus dem Göttlich-Wesenlosen hervorgegangen. Er wurde aber vor seiner Sendung in die grobstoffliche Welt in das ewige Reingeistig-Wesenhafte inkarniert, also eng verbunden mit der geistigen Wesensart, aus dem das Samenkorn des Menschengeistes stammt! Damit tritt der göttlich-wesenlose Kern dieses zweiten Gesandten dem Menschengeiste in dessen Ursprunge näher, wodurch er auch mehr Schutz und unmittelbare Kraft gegen diesen gewinnt.

In den höchsten Höhen der gleichen Wesensart des Menschengeistes lebt für alles Bestehende ja ein vollendetes Ideal dessen, was die Fortentwicklung aus dem Geistig-Wesenhaften heraus alles in sich tragen kann. So auch das ewige, reingeistig-wesenhafte Ideal alles Weiblichen, gleichsam als Königin der Weiblichkeit mit allen lebendigen Tugenden. Jeder weibliche Geistkeim trägt die unbewußte Sehnsucht in sich, diesem reinen, in edelster Form lebendigen Ideale nachzustreben. Leider artet diese unbewußte Sehnsucht während des Laufes durch die Stofflichkeit oft in Eitelkeit aus, die vortäuschend und in Selbstbetrug viel nicht Lebendiggewordenes, aber doch Ersehntes ersetzen soll. Doch diese Sehnsucht wird bewußter bei dem Emporsteigen zum Licht, noch in der feinstofflichen Welt. Sobald die niederen Begierden abzufallen beginnen, bricht sie immer heftiger hervor, um zuletzt die Tugenden zu beleben und zu stärken. Der Magnet und Brennpunkt dieser edlen Sehnsucht nach den weiblichen Tugenden ist die Königin der Weiblichkeit in dem unvergänglichen Reiche des Vaters, dem Reingeistig-Wesenhaften. Der göttlich-wesenlose Kern des zweiten Gottgesandten nun wurde in dieses geistig-wesenhafte Ideal der Weiblichkeit gesenkt und von ihr als geistig-wesenhafte Mutter in dem ewigen Reiche Gottvaters großgezogen, mit der Gralsburg als Heimat seiner geistigen Jugend. Erst von hier aus erfolgte dann seine Sendung in die grobstoffliche Welt, zu einer Zeit, daß er zur rechten Stunde auf den Kampfplatz treten kann, um den um geistige Führung bittenden ernsthaften Gottsuchern den rechten Weg in das Reich des Vaters weisen zu können, und gleichzeitig Schutz zu gewähren vor den Angriffen der ihnen feindlichen Abwärtsstrebenden.

Da er im Gegensatze zu dem Gottessohne seine geistige Jugend in dem Geistig-Wesenhaften verbrachte, also in dem Ursprunge und Ausgangspunkte des Menschengeistes, so wurzelt er gleichzeitig außer in dem Göttlich-Wesenlosen auch fest in dem Geistig-Wesenhaften, kommt dadurch in seiner Art der Menschheit näher und ist in der Paarung der Herkunft und Jugend richtiggehend Gottmensch! Hervorgehend aus dem Göttlich-Wesenlosen und auch aus dem Reingeistig-Wesenhaften, dem Urbeginn der Menschheit. Aus diesem Grunde wird er im Gegensatz zum reinen Gottessohn der Menschensohn genannt, dem der Weg zum Göttlich-Wesenlosen durch seine Herkunft offen steht! Deshalb trägt er göttliche Kraft und Macht in sich und steht damit der ganzen Menschheit wie auch Luzifer zum Kampf wohlausgerüstet gegenüber.

Darum wachet, daß Ihr ihn erkennet, sobald die Zeit für ihn gekommen ist; denn er bringt auch die Zeit für Euch!

48. Světové dění


Není většího nebezpečí pro nějakou věc, než zanechaná mezera. Nutnost vyplnění této mezery se pak mnohonásobně pociťuje. Není nic platno, chtít prostě přes ni přejíti, protože taková mezera překáží každému pokroku. Vybuduje-li se přes ni nějaká stavba, zřítí se tato jednoho dne i když byla provedena s největší dovedností a ze sku- tečně dobrého materiálu.

Tak jeví  se  dnes  různé  křesťanské  náboženské  společnosti. S tvrdošíjnou energií zavírají oči i uši nad mnohými místy svého učení, ve kterých chybí logika.

Snaží se přejíti přes to prázdnými slovy, místo aby jednou šli sku- tečně vážně do sebe. Cítí sice nebezpečí, že mosty, prozatímně přes takové propasti položené učením o slepé víře, jednoho dne již nepo- stačí. Obávají se chvíle, kdy osvícením rozpozná se lehkost této stavby. Vědí také dobře, že pak nebude již možno pohnouti nikoho, aby nastoupil tak klamnou cestu. Tím přirozeně pak další pevná stavba a cesta zůstanou nutně prázdnými. Stejně je jim známo, že jediný vzdušný závan svěží Pravdy musí sfouknout takové umělé výtvory. Ale v nedostatku lepšího snaží se vzdor všem nebezpečím křečovitě udržeti kolísavou lávku. Dokonce jsou spíše připraveni hájiti ji všemi prostředky a zničiti toho, kdo by se odvážil zříditi pev- nější přechod v samotné Pravdě. Bez váhání snažili by se opakovati týž děj, který se odehrál na této zemi téměř před dvěma tisíci lety a který vrhá svůj stín až na dnešní den. A přece sami učinili tento děj ohniskem svého učení a své víry, jakožto velikou obžalobu proti zaslepení a záhubné tvrdošíjnosti lidí. Byli to nositelé náboženství a teh- dejší učenci, kteří ve své dogmatické úzkoprsosti a domýšlivosti, které prozrazovaly slabost, nedovedli poznati Pravdu a Syna Božího. Uzavřeli se před nimi a z bázně a závisti nenáviděli a pronásledovali Jeho a všechny stoupence. Jiní lidé se však snáze otvírali poznání a rychleji vyciťovali pravdu slova. Vzdor tomu, že dnešní nositelé křesťanských náboženských společností obzvláště zdůrazňují cestu utrpení Syna Božího, nenaučili se přece sami ničemu z této skutečnosti a nemají z ní užitku. Právě dnešní vůdcové náboženských spo- lečností, založených na Kristově učení, tak jako vůdcové novějších hnutí, snažili by se i dnes znovu učiniti neškodným každého, kdo by mohl ohroziti ony kolísavé přechody přes povážlivé mezery nebo propasti v jejich učení a výkladech samotnou Pravdou. Pronásledo- vali by ho svou nenávistí, zrozenou ze strachu a ještě více z ješitnosti právě tak, jako tomu bylo již jednou.

Chyběla by jim velikost, aby dovedli snésti, že jejich vědění nesta- čilo k poznání samotné Pravdy a vyplnění mezer, aby tak upravili lidem cestu k lepšímu pochopení a plnému porozumění.

A přece je lidstvu možný vzestup jen plným pochopením, nikdy ne slepou, nevědomou vírou!

Takovou mezerou v důsledku falešného podání jest pojem „Syna Člověka“. Lpí na něm chorobně, stejně jako kdysi farizeové, kteří se nechtěli otevříti Pravdě zjevované Synem Božím, protože odporova- la jejich běžným ztrnulým naukám. Kristus mluvil o sobě jen jako o Synu Božím. Byla mu daleka nelogičnost, aby se současně nazýval Synem Člověka. I když se pak tito lidé snažili z vlastní pochybnosti s největší dovedností a zručností ve všech směrech vysvětliti tento zřejmý rozpor mezi Synem Božím a Synem Člověka, který pociťoval každý klidně myslící člověk, nemůže se dnes přes veškerou tuto ná- mahu tvrdit, že se našlo spojení. Nejpříznivější ze všech výkladů mu- sel znovu a znovu jeviti dvojí povahu, která stavěla oba pojmy vedle sebe, ale  nikdy  nemohla  je  sloučiti  jako  jeden.  To  jest  také  úplně v povaze věci samé. Syn Boží nemůže se státi Synem Člověka jen proto, že se musel naroditi z těla člověka, aby mohl putovati po ze- mi.

Každému křesťanu jest známo, že Syn Boží přišel jen s duchovním posláním. Každý ví, že všechna jeho slova týkala se duchovní říše, byla tedy míněna duchovně. Proto nesmí býti také jinak chápán jeho častější poukaz na Syna Člověka! Proč by tu měla býti činěna výjimka? Du- chovně však byl a zůstává Kristus jedině Synem Božím! Když tedy mluvil o Synu Člověka, nemohl tím míniti sebe. Jest v tom všem něco mnohem mocnějšího a většího, než podávají dnešní výklady křesťanských náboženství! Tento zřejmý rozpor byl by musel již dávno vážněji podnítiti k přemýšlení, kdyby dogmatické omezování všechno nezatemňovalo. Místo toho bez  nezbytně potřebné  nej- vážnější zkoušky tak důležitých věcí, sáhlo se ke křečovitému lpění na předaném slově. Lidé si tak nasadili oční klapky, které bránily ve volném rozhledu. Přirozený následek toho jest, že takoví vykladači a učitelé nedovedou správně poznati a pochopiti ani stvoření, dílo svého Boha, ač se nalézají v něm. A přece jedině v tomto poznání jest  vyhlídka   na   přiblížení   se   také   k samotnému   Stvořiteli, k východisku díla.

Kristus učil v první řadě dokonalé přirozenosti, to jest učil, aby se lidé přizpůsobili zákonům přírody, tedy stvoření. Avšak přizpůsobiti se může jen ten, kdo přírodní zákony zná. Přírodní zákony opět ne- sou v sobě  vůli  Stvořitelovu  a  mohou  tedy  samy  udati  cestu k poznání Stvořitele samotného. Kdo zná přírodní zákony a zakusí, jak nezvratně a působivě tyto zákony do sebe zasahují, ten ví, že toto působení jest ve své stále kupředu spějící důslednosti právě tak ne- změnitelné, jako vůle Stvořitele, Boha Otce.

Každá odchylka musela by znamenati změnu Božské vůle. Ale změna by poukazovala na nedokonalost. Poněvadž však prapůvod všeho bytí, Bůh Otec, jest jen jednotný a dokonalý, musí býti každá, i nejmenší úchylka v přírodních zákonech, tedy v zákonech vývoje, prostě nemožná a předem vyloučená. Tato skutečnost ve svých dů- sledcích vyžaduje, aby také věda náboženská byla v každém směru jednotná s vědou přírodní. Obě musí býti jednotny v jasnosti a dů- slednosti bez jakýchkoliv mezer, mají-li podávati Pravdu.

Nijak se nepopírá,  že dnešní přírodověda v poměru k celému stvoření vykazuje velmi nízkou hranici vědění, protože se přidržova- la jedině hrubohmotného a to z té příčiny, že rozum v dnešním smyslu dovede přistupovati jen k tomu, co jest poutáno na prostor a čas. Jedinou a ovšem také neodpustitelnou chybou při tom jest to, že učňové této vědy snaží se posměšně popříti všechno, co jest nad tím, jako neexistující. Výjimku činí nemnozí učenci, kteří se povznesli nad prostřednost, stali se daleko vidoucími a odmítli zakrývati nevě- domost domýšlivostí.

Ačkoliv náboženská věda zasahuje mnohem dále, zůstává přesto rovněž odkázána na přírodní zákony. Tyto přírodní zákony přesahují vše, co jest vázáno na prostor a čas. Přicházejí z prvotního prazdroje a zasahují do pozemsky viditelného bez jakéhokoliv přerušení a bez obměny svého druhu a působení. Z toho důvodu nesmí také nábo- ženské nauky vykazovati mezer ani rozporů, mají-li skutečně odpo- vídati Pravdě, tedy přírodním zákonům, čili Božské vůli. Nesmí vy- kazovati mezer ani rozporů, mají-li v sobě chovati Pravdu. Nauky, které jsou bohaty na zodpovědnost, nesmí si dovolovati nevázanost slepé víry!

Těžce spočívá proto na stoupencích pravého učení Kristova blud o pojmu Syna Člověka, protože klidně přijímají a dále vlekou bludné tradice vzdor tomu, že v mnohých lidech se časem tiše ozývá cítění opaku.

Jest to právě nezměnitelnost Boží vůle v její dokonalosti, která vylučuje libovolný zásah Boží ve stvoření. Jest to však také nezměni- telnost této vůle, která po odštěpení Luciferově v důsledku jeho ne- správného jednání nemůže ho prostě vyloučiti*). Právě tak musí při- pustit zneužívání přírodních zákonů, tedy Božské vůle, lidmi, proto- že lidskému duchu jest v důsledku jeho původu z věčného duchovně bytostného ponecháno volné rozhodnutí**).

V děních jemno- i hrubohmotného stvoření musí právě tato neochvějná doko- nalost vůle Stvořitelovy jeviti se jako jistý druh vázanosti! Ale jen méněcenní a malí lidští duchové mohou v tomto poznání viděti omezení moci a velikosti. Podobné pojetí bylo by pouze a jedině výplodem jejich vlastní omezenosti.

Mate je nezměrnost celku, protože jest jim možno utvořiti si o něm obraz skutečně jen tehdy, když má užší hranici, přiměřenou jejich porozumění.

Kdo však se skutečně snaží poznávati svého Stvořitele v jeho pů- sobení, tomu dostane se na bezpečné cestě přírodních zákonů pře- svědčivého  tušení  o  dalekosáhlých  děních,  jejichž  počátky  tkví v prvotním prazdroji, tedy ve východisku všeho dění, aby se odtud táhly jako nepošinutelné železné koleje celým stvořením. Na těchto kolejích musí projížděti všechen další život podle toho, jak byly po- staveny výhybky. Ale postavení výhybky obstarává lidský duch samo- činně na své cestě hmotou***). Bohužel nechává se však většina lidí svésti  Luciferovým   principem   k postavení   výhybek   falešných. V důsledku toho žene se pak jejich život stále více s kopce podle nezměnitelných zákonů vývoje, které vedou hmotou jako železné koleje až k tomu konečnému cíli, který byl určen postavením výhyb- ky.

Toto provedené postavení výhybky volným rozhodnutím člověka může býti z Prapůvodu přesně pozorováno nebo pociťováno. Pak možno jasně poznávati další průběh, který podle nastalého rozhod- nutí musí v dalším vývoji probíhati jen po přiměřených železných kolejích, zapuštěných do stvoření. Tato okolnost umožňuje předvídání mnohých dějů, poněvadž zákony přírody, čili zákony stvoření se ve svém vývojovém tlaku nikdy neodchylují. Tisíciletí nehrají při tom žádné role. V předvídání těchto nezbytných konečných cílů vznikají pak velká zjevení, která se duchovně ukazují v obrazech lidem, obda- řeným milostí a dalším podáním stávají se známa lidstvu. Ale jedno nelze při tom předpověděti s určitostí: Pozemský čas, ve kterém se vy- plní takováto zjevení a proroctví!

To se stane v hodině, kdy takový životní běh., ujíždějící po svých zvolených kolejích zastaví na předem hlášené stanici, nebo u koneč- ného cíle. Osud člověka tak jako národa a na konec celého lidstva možno srovnati s vlakem, který čeká na jednokolejné dráze na kole- jích vedoucích všemi směry. Člověk podle své libosti postaví výhyb- ku, vyskočí na vlak a pustí páru, to jest oživí ho. Při jízdě po kolejích jím zvolených, mohou se jmenovati jen jednotlivé stanice a konečný cíl, ne však přesná hodina příjezdu. Tato hodina závisí na rychlosti jízdy, která se může měnit podle druhu člověka. Neboť člověk oživuje stroj a žene ho svým způsobem kupředu bud' v klidné rovnováze nebo v bouřlivé vášni, po případě střídavě různě. Čím více takový vlak jednotlivce nebo národa, ba i celého lidstva blíží se k zastávce svého kolejového nebo osudového směru, tím jistěji může býti spat- řován nebo označen jeho blízký příjezd. Síť kolejí má však také ně- které spojovací linky, kterých jest možno přemístěním výhybky pou- žíti během jízdy. Tím dostane se jiný směr a dojede se i k jinému ko- nečnému cíli než k tomu, ke kterému se původně jelo. To ovšem pak vyžaduje volnější jízdu, když se blíží k takové výhybce, pak zastávku a přemístění výhybky. Tato pozvolnější jízda jest přemýšlení a za- stávka rozhodnutí člověka. Toto rozhodnutí jest mu možné vždy, až k poslednímu rozhodnému bodu. Přemístění výhybky jest pak čin, který následuje po tomto rozhodnutí.

Božskou vůli, která probíhá hmotností v pevně stanovených pří- rodních zákonech jako železné koleje, možno nazvati také nervy v díle stvoření. Tyto nervy dávají pociťovati nebo hlásí východisku, tvořivému Prazdroji, každou nesrovnalost v mohutném těle díla stvoření.

Tento bezpečný přehled, dosahující až na každý konec na základě nezvratných zákonů, přiměl Stvořitele k tomu, aby ke svým zjevením připojil také výstrahy. Tyto výstrahy zvěstují jím vyslaní pomocníci zavčas před dobou blížících se nebezpečných ohybů a zatáček, za- stávek nebo konečných stanic! Tito pomocníci jsou od něho vyzbro- jeni tak, aby krátce před dostavením se nevyhnutelných katastrof a nebezpečných obratů hlásáním Pravdy otvírali oči lidským duchům, kteří ujíždějí po těchto nepravých kolejích. Tato Pravda má jim umožniti, aby ještě včas postavili jinou výhybku tak, aby se vyhnuli nebezpečným místům a novým směrem unikli také i zkázonosnému konečnému cíli. Běda člověku na tomto i na onom světě, který pře- hlédne a zanedbá poslední ze všech přemístitelných výhybek a tím i možnost nového lepšího směru! Je nadobro ztracen.

Poněvadž Stvořitel nemůže otřásati dokonalostí své vůle, dodrží i při této pomoci opět přesně nejlepší zákony. Jinými slovy: Jeho vůle jest od prapočátku dokonalá. Každý z jeho nových činů vůle bude samozřejmě rovněž dokonalý. To podmiňuje, že každý nový čin jeho vůle musí v sobě chovati také přesně stejné zákony, jako byly všech- ny předcházející. Následek toho jest opět přesné vpravení se do vý- vojového dění jemno- i hrubohmotného světa. Jiná možnost jest právě touto dokonalostí Boží jednou pro vždy vyloučena. V tomto již vysvětleném předvídání vznikla i přípověď vtělení Syna Božího, aby prohlášením Pravdy přiměl lidstvo k přemístění výhybky. Čin přemístění zůstává podle zákonů vyhrazen lidským duchům samot- ným. Není proto možno předvídati a předem poznati způsob roz- hodnutí. Přehlédnuty mohou býti pouze dráhy, lidskými duchy již zvolené, na které se postavili svým svobodným rozhodnutím a z něho vyplývajícím přestavením výhybky. Tyto dráhy mohou pak býti pře- hlédnuty přesně se všemi zastávkami a zatáčkami až k cíli. Podle důsledné přirozenosti jsou z toho vyloučeny ony body obratu, při kterých jest směrodatným volné a svobodné rozhodnutí lidstva. To- to právo svobodného rozhodnutí jest podle přirozené zákonitosti vzniku a vývoje v důsledku Boží dokonalosti právě tak nezvratné, jako všechno jiné. A poněvadž Stvořitel dal lidským duchům toto právo již jejich původem z duchovně bytostného, nežádá také věděti předem, jak jejich rozhodnutí dopadne. Jenom následek takového rozhodnutí může poznati přesně až do konce, protože tento násle- dek musí se projeviti uvnitř této vůle, která tkví v zákonech jemno- i hrubohmotného světa. Kdyby tomu bylo jinak, musela by tato příči- na znamenati jen nedostatek dokonalosti, což jest naprosto vylouče- no.

Člověk má si tedy býti vždy plně vědom své nesmírné zodpověd- nosti. Má si býti vědom toho, že jest ve svých základních rozhodnu- tích skutečně neodvislý. Ale člověk považuje se bohužel buď za zce- la odvislého raba, anebo se přeceňuje jako část Božského. Důvod k tomu jest bezpochyby v tom, že v obou případech domnívá se býti prost zodpovědnosti. V prvním případě jako příliš nízký a odvislý tvor, v druhém případě jako vše převyšující osobnost. Obojí však jest nesprávné! Může se považovati za správce, kterému v jistých věcech přísluší svobodné rozhodnutí, ale na kterého padá též plná zodpovědnost. Je správcem, který se těší veliké důvěře a nemá tuto důvěru zklamati špatným hospodařením.

Právě tato dokonalost vyžaduje, aby Stvořitel při poskytování přímé pomoci nesprávně žijícímu lidstvu, počítal také s možným selháním lidstva při jejich rozhodování. Pro takové případy ve své moudrosti a lásce, které mu právě tak zákonitě a přirozeně přináleže- jí, připravuje další cesty ku pomoci. Tyto nové cesty navazují jako pokračování na cesty předcházející, selháním lidstva eventuelně od- říznuté.

Tak byl již před dobou vtělení Syna Božího připraven ve věčné říši Otcově jiný Vyslanec, určený k poslání pro ten případ, kdyby lidstvo přes velikou oběť lásky Otcovy selhalo. Pro ten případ, že by lidstvo nenaslouchalo Synu Božímu s jeho čistě Božským postave- ním a na jeho výstrahy neumístilo výhybku svých drah ve směru, který jim poukázal. Kdyby lidstvo setrvalo v zaslepení na svých do- savadních drahách, vedoucích k záhubě, měl přijíti pak ještě jeden Vyslanec, který by lidstvu v jeho nejvnitřnější podstatě mohl státi blíže, než Syn Boží, aby mu ještě v poslední hodině posloužil jako varující vůdce … budou-li lidé chtít naslouchati jeho hlasu Pravdy. To je Syn Člověka.

Kristus jako Syn Boží o tom věděl. Když při svém působení po- znal plevelem zarostlou a vyschlou půdu lidských duší, ujasnilo se mu, že jeho pozemská pouť neponese ovoce, které by bylo muselo dozráti při dobré vůli lidstva. Truchlil nad tím hluboce. Vždyť na základě tak dobře mu známých zákonů ve stvoření, které nesou vůli jeho Otce,  viděl  nezbytný  postup  k neodvratnému  konci,  který v důsledku vůle a způsobu lidí se musel dostaviti. A tehdy začal mlu- viti o Synu Člověka a jeho příchodu, který se stával nutným vznikají- cími událostmi. Jeho poslání nechávalo otevřeny dvě cesty, podle toho, jak dopadlo volné rozhodnutí lidstva. Buď byla to cesta velké- ho následování jeho učení, což přivodilo by veliký vzestup a uvaro- vání se všeho zkázonosného, nebo byla to cesta selhání a dalšího řícení se po nakloněné dráze, která nutně vedla k zahynutí. Čím dále plnil své velké poslání, tím jasněji viděl, že rozhodnutí veliké většiny lidstva kloní se k selhání a tím k zániku. Na to stávaly se jeho výroky o Synu Člověka přímými předpověďmi a ohlášeními, když pravil:

„Když však přijde Syn Člověka … “ atd.

Tím označil dobu těsně před nebezpečím zániku, který nastati musel v důsledku selhání lidstva vůči jeho poslání ve hmotném svě- tě. Podle Božských zákonů jest tento zánik konečný cíl směru, kterým se lidstvo vytrvale dále ubírá. Těžce tehdy trpěl při tomto po- znání.

Každé podání, které tvrdí, že Ježíš, Syn Boží současně byl by sebe označoval jako Syna Člověka, jest nesprávné. Taková nelogičnost není ani v Božských zákonech, ani nelze ji připisovati Synu Božímu, jakožto znalci a nositeli těchto zákonů. Učedníci nevěděli si v tom rady, jak vysvítalo z jejich otázek. Jedině od nich vyšel blud, který se udržel dodnes. Domnívali se, že Syn Boží výrazem Syn Člověka označoval sebe. V této domněnce předávali tento blud dále potom- stvu. Toto rovněž nezabývalo se vážněji spočívající v tom nelogič- ností, právě tak, jako kdysi učedníci a prostě přes to přecházelo. Dá- lo se tak dílem z ostýchavosti, dílem z pohodlí. Vzdor tomu, že při správném pochopení všeláska Stvořitelova vystupuje tím jen zřetel- něji a mocněji. Syn Člověka jako druhý Vyslanec Boha Otce půjde ve stopách Syna Božího. On převezme a dále ponese jeho poslání a vystoupí  před  lidstvo  na  zemi,  aby  je  hlásáním  Pravdy  strhl s dosavadní dráhy a přivedl je k dobrovolnému rozhodnutí pro jiné stanovisko, které odvádí od míst zkázy, jež nyní na ně čeká.

Syn Boží – Syn Člověka! Jistě není těžko rozpoznati, že tu musí býti rozdíl. Každé z těchto slov má svůj ostře ohraničený, přísně výrazný smysl. Nějaké směšování a splynutí v jedno nutno označiti jako lenost myšlení. Posluchači a čtenáři přednášek uvědomí si při- rozený vývoj, který vychází z Prasvětla, Boha Otce a sestupuje až ke hrubohmotnému světovému tělesu. Syn Boží vyšel z Božsky bezby- tostného a rychle prošel duchovně bytostným a jemnohmotným ku vtělení do světa hrubohmotného. Plným právem možno ho tedy zváti vtělenou částí Boha, nebo Synem Božím. Proto, že prošel tak rychle duchovně bytostným, ve kterém teprve má své východisko lidský duch, stejně jako následujícím dílem jemnohmotného stvoření, nemohl tam zakotviti tak, aby jeho Božsky bezbytostný duch mohl s sebou vzíti silné ochranné obaly těchto různých oblastí. Tyto záha- ly sloužící jinak jako výzbroj, zůstaly tenkými. To mělo tu výhodu, že Božské nitro prozařovalo a pronikalo snáze a silněji. Mělo to však opět tu nevýhodu, že v nížinách země, nepřátelských Světlu, násled- kem své nápadné záře mohlo býti napadeno a tím zuřivěji pronásledováno. Silné  Božské  nitro,  jen  slabě  zakryté  obaly,  muselo v pozemsky  hrubohmotném obalu  zůstávati cizincem mezi lidmi, neboť bylo od nich příliš vzdáleno. Obrazným vyjádřením mohlo by se říci, že jeho Božský duch nebyl dostatečně vyzbrojen pro nízké, hrubohmotně  pozemské,  následkem  nedostatku  přijatých  obalů z duchovně bytostného a jemnohmotného. Propast mezi Božským a pozemským zůstávala jen slabě překlenuta.

Lidé nevážili si tohoto daru Božské lásky a neopatrovali ho, ný- brž z přirozeného pudu všeho temnějšího vystupovali proti světlému Synu Božímu s nenávistí a s nepřátelstvím. Proto musel přijíti v Synu Člověka druhý Vyslanec, který jest silněji vyzbrojen proti světu hru- bohmotnému.

Také Syn Člověka jest vyslán od Boha a vyšel z Božsky bezby- tostného. Před svým sesláním do hrubohmotného světa vtělil se však do věčného čistě duchovně bytostného a jest tedy úzce spojen s onou duchovní podstatou, ze které pochází símě lidského ducha! Tím přibližuje se Božsky bezbytostné jádro tohoto druhého Vyslan- ce lidskému duchu v jeho původu. Tím získává proti němu i více ochrany a bezprostřední síly.

V nejvyšších výšinách stejnorodé podstaty lidského ducha žije pro všechno stávající dokonalý ideál toho, co vše má přivoditi další vývoj duchovně bytostného. Žije tam také věčný čistě duchovně bytostný ideál všeho ženství, jako královna ženskosti se všemi živými ctnostmi. Každý ženský duchovní zárodek chová v sobě neuvědo- mělou touhu, jíti za tímto čistým, v nejušlechtilejší formě žijícím ideálem. Bohužel během cesty hmotností zvrhá se tato neuvědomělá touha často v ješitnost, která v oblouzení a sebeklamu má nahraditi mnohé z toho, co se nestalo životným, ale bylo přece kýženým. Tato touha stává se vědomější ještě v jemnohmotném světě při vzestupu ke Světlu. Jakmile začnou odpadávati nízké žádosti, tu propukává stále mocněji, aby konečně oživila a posílila ctnosti. Magnetem a ohniskem této ušlechtilé touhy po ženských ctnostech jest královna ženskosti v nepomíjivé říši Otcově, v čistě duchovně bytostném.

Božsky bezbytostné jádro druhého Vyslance Božího vnořilo se do tohoto duchovně bytostného ideálu ženskosti a bylo jí jako duchovně bytostnou matkou vychováno ve věčné říši Boha Otce. Hrad Grálu byl domovem jeho duchovního mládí. Teprve odtud následo- valo pak jeho seslání do hrubohmotného světa. Stalo se tak v době, kdy mohl v pravou hodinu vstoupiti na bojiště, aby ukazoval pravou cestu do říše Otcovy všem těm, kdo vážně hledají Boha a prosí o duchovní vedení a současně aby jim poskytoval ochranu před nepřá- telskými útoky těch, kdo tíhnou dolů.

V opaku k Synu Božímu strávil své duchovní mládí v duchovně bytostném, tedy v původu a východisku lidského ducha. Svými ko- řeny tkví  proto  současně  v Božsky  bezbytostném  a  také  pevně v duchovně bytostném. Ve svém druhu přibližuje se tím lidstvu a ve dvojici svého  původu  i  mládí  jest  opravdový  Bohočlověk!  Vychází z Božsky   bezbytostného   a   také   z čistě   duchovně   bytostného, z prapočátku lidstva. Z toho důvodu jmenuje se oproti čistému Synu Božímu Synem Člověka, kterému jest jeho původem otevřena cesta k Božsky bezbytostnému. Proto má v sobě Božskou sílu a moc a stojí tím vůči celému lidstvu i oproti Luciferovi dobře vyzbrojen k boji.

Proto bděte, abyste ho poznali; jakmile nadešla jeho doba. Neboť on přináší čas i pro vás.

 

*)              Přednáška č. 45: „Tajemství Lucifera.“

**)            Přednáška č.5: „Zodpovědnost.“

***)           Přednáška č.30: „Člověk a jeho svobodná vůle.“