Interaktivy preklad PG


50. Die Trennung zwischen Menschheit und Wissenschaft


Diese Trennung brauchte nicht zu bestehen; denn die ganze Menschheit hat volles Anrecht auf die Wissenschaft. Diese versucht ja nur, das Gottesgeschenk der Schöpfung verständlicher zu machen. Die eigentliche Tätigkeit eines jeden Zweiges der Wissenschaft liegt in dem Versuche, die Gesetze des Schöpfers näher zu ergründen, damit diese durch deren genauere Kenntnis ausgiebiger zu Nutz und Frommen der Menschheit verwendet werden können.

Es ist dies alles weiter nichts als ein Sichunterordnenwollen unter den göttlichen Willen.

Da aber nun die Schöpfung und die sie tragenden Natur- oder Gottesgesetze in ihrer Vollkommenheit so überaus klar und einfach sind, so müßte die natürliche Folge auch eine schlichte und einfache Erklärung geben durch den, der sie wirklich erkannt hat.

Hier aber setzt nun ein fühlbarer Unterschied ein, der durch seine ungesunde Art eine immer mehr sich erweiternde Kluft zwischen der Menschheit und denen reißt, die sich Jünger der Wissenschaft, also Jünger des Wissens oder der Wahrheit nennen.

Diese drücken sich nicht so einfach und natürlich aus, wie es der Wahrheit, also dem eigentlichen Wissen entsprechen würde, ja, wie es die Wahrheit überhaupt als natürliche Folge verlangt.

Das hat zwei Ursachen, eigentlich drei. Für die nach ihrer Meinung besondere Mühe des Studiums erwarten sie eine Sonderstellung. Daß dieses Studium auch nur ein Entlehnen aus der fertigen Schöpfung ist, wie es ähnlich ein einfacher Landmann durch die für ihn notwendige ruhige Beobachtung der Natur durchführt, oder andere Menschen in ihren praktischen Arbeiten es tun müssen, wollen sie sich nicht gern klarmachen.

Außer diesem wird ein Jünger der Wissenschaft, solange er nicht wirklich in seinem Wissen der Wahrheit nahekommt, sich aus der Natur der Sache heraus immer unklar ausdrücken müssen. Erst dann, wenn er die Wahrheit selbst wirklich erfaßt hat, wird er ebenso wieder aus der Natur der Sache heraus notwendigerweise einfach und natürlich in seinen Schilderungen werden. Es ist nun kein Geheimnis, daß gerade Nichtwisser während ihrer Übergänge zum Wissen gern mehr sprechen als die Wissenden selbst, und sie werden sich dabei immer der Unklarheit bedienen müssen, weil sie nicht anders können, wenn sie die Wahrheit, also das eigentliche Wissen, noch nicht vor sich haben.

Drittens aber liegt tatsächlich die Gefahr vor, daß die Allgemeinheit der Menschen der Wissenschaft sehr wenig Beachtung schenken würde, wenn diese sich in dem natürlichen Mantel der Wahrheit zeigen wollte. Die Menschen würden sie dann „zu natürlich“ finden, um ihr viel Wert beilegen zu können.

Daß aber gerade das das einzig Richtige ist und auch den Maßstab gibt für alles Echte und Wahre, daran denken sie nicht. Nur in der natürlichen Selbstverständlichkeit liegt die Gewähr der Wahrheit.

Doch dazu sind die Menschen nicht so leicht zu bekehren, wollten sie ja auch in Jesus nicht den Gottessohn erkennen, weil er ihnen „zu einfach“ kam.

Diese Gefahr wußten die Jünger der Wissenschaft von jeher ganz genau. Deshalb verschlossen sie sich aus Klugheit der natürlichen Einfachheit der Wahrheit immer mehr und mehr. Um sich und ihre Wissenschaft zur Geltung zu bringen, schufen sie in grüblerischem Sinnen immer schwerer werdende Hindernisse.

Der sich aus der Masse heraushebende Gelehrte verschmähte es endlich, sich einfach und allen verständlich auszudrücken. Oft nur aus dem ihm selbst kaum bewußten Grunde, daß ihm wohl nicht viel Vorhabendes verblieben wäre, wenn er nicht eine Ausdrucksweise formte, die erst in jahrelangem Studium besonders hätte erlernt werden müssen.

Sich nicht allen verständlich zu machen, schuf ihm mit der Zeit einen künstlichen Vorrang, der von seinen Schülern und Nachfolgern um jeden Preis festgehalten wurde, da sonst bei vielen das jahrelange Studium und die damit verbundenen Geldopfer tatsächlich vergebens gewesen wären.

Heute nun ist es so weit gekommen, daß es vielen Gelehrten überhaupt nicht mehr möglich ist, sich einfachen Menschen gegenüber klar und verständlich, also einfach auszudrücken. Das Bestreben würde nunmehr wohl das schwerste Studium erfordern und mehr als ein ganzes Menschenalter in Anspruch nehmen. Es würde aber vor allen Dingen das für viele unangenehme Ergebnis zeitigen, daß dann nur noch solche Menschen hervorragen, die der Menschheit mit wirklichem Können etwas zu geben haben und ihr damit zu dienen bereit sind.

Jetzt ist Verschleierung durch Unverständlichkeit für die Allgemeinheit eine besonders hervorstechende Eigenart der Gelehrtenwelt, wie es ähnlich schon in kirchlichen Dingen gepflogen wurde, wobei irdisch berufene Gottesdiener zu den Andachtsuchenden und Erhebungheischenden als Führer und Lenker lateinisch sprachen, das diese nicht verstanden und demnach auch nicht erfassen und sich zu eigen machen konnten, wovon allein sie irgendwelchen Gewinn zu haben vermochten. Die Gottesdiener hätten damals ebensogut siamesisch reden können mit derselben Erfolglosigkeit.

Das wahre Wissen darf es nicht nötig haben, sich unverständlich zu machen; denn in ihm liegt gleichzeitig auch die Fähigkeit, ja das Bedürfnis, sich in schlichten Worten auszudrücken. Die Wahrheit ist ohne Ausnahme für alle Menschen; denn diese entstammen ihr ja, weil die Wahrheit in dem Geistig-Wesenhaften, dem Ausgangspunkte des Menschengeistes, lebendig ist. Das läßt folgern, daß die Wahrheit in ihrer natürlichen Schlichtheit auch von allen Menschen verstanden werden kann. Sobald sie aber in der Wiedergabe verwickelt und unverständlich gemacht wird, dann bleibt sie nicht mehr rein und wahr, oder die Schilderungen verlieren sich in Nebensächlichem, das die Bedeutung nicht hat wie der Kern. Dieser Kern, das echte Wissen, muß allen verständlich sein. Künstlich Emporgeschraubtes kann in seiner Entfernung von der Natürlichkeit nur wenig Weisheit in sich bergen. Ein jeder hat das wahre Wissen nicht erfaßt, der es nicht einfach und natürlich weitergeben kann, sonst sucht er unwillkürlich etwas zu verdecken, oder ist wie eine aufgeputzte Puppe ohne Leben.

Wer in der Folgerichtigkeit noch Lücken läßt und dafür blinden Glauben fordert, der macht den vollkommenen Gott zu einem fehlerhaften Götzen und beweist, daß er den rechten Weg selbst nicht hat, und deshalb auch nicht sicher zu führen vermag. Das sei jedem ernsthaft Suchenden zur Warnung!

50. Odloučení mezi lidstvem a vědou


Tohoto odloučení nebylo třeba, neboť celé lidstvo má právo na vědu. Věda snaží se učiniti jen srozumitelnějším Boží dar stvoření. Vlastní činnost každého odvětví vědy spočívá v pokusu vyzkoumati blíže zákony Stvořitelovy, aby těchto přesnějších znalostí mohlo býti vydatněji využito ku prospěchu a užitku lidstva.

To všechno není nic jiného, než ochota k podřízení se Božské vůli.

Poněvadž stvoření a přírodní nebo Božské zákony, které toto stvoření nesou a udržují, jsou ve své dokonalosti tak jasné a prosté, mělo by to míti přirozeně za následek, aby ten, kdo je skutečně po- znal, podal o nich prosté a jednoduché vysvětlení.

Avšak zde již začíná citelný rozdíl, který svým nezdravým způso- bem tvoří stále se šířící propast mezi lidstvem a těmi, kdo se nazývají učni vědy, kdo jsou tedy učňové vědění nebo pravdy.

Tito lidé nevyjadřují se tak prostě a přirozeně, jak by to odpoví- dalo pravdě, tedy skutečnému vědění. Pravda vyžaduje přece jako přirozený důsledek prosté a přirozené vyjadřování.

To má dvě, či lépe tři příčiny. Lidé vědy očekávají zvláštní posta- vení za namáhavé studium, které podle jejich mínění věda vyžaduje. Nechtějí si ujasniti, že toto studium jest jen výpůjčka z hotového stvoření, právě taková, jako když prostý rolník zabývá se klidným a pro něho nutným pozorováním přírody, nebo jak musí činiti jiní lidé ve svých praktických pracích.

Kromě toho bude se učeň vědy, pokud se ve svém vědění sku- tečně nepřiblíží k pravdě, ze samé povahy věcí vždy nutně vyjadřo- vati nejasně. Teprve tehdy, když skutečně sám pochopil pravdu, sta- ne se právě opět z povahy věci samé nutně prostým a přirozeným ve svých líčeních. Není přece žádným tajemstvím, že právě nevědoucí ve svých přechodech k vědění rádi mluví více než samotní vědoucí. Uchýlí se nutně vždy k nejasnosti, protože nemohou jinak, pokud si neosvojili Pravdu, tedy skutečné vědění.

Třetím důvodem jest opravdové nebezpečí. Veřejnost by věnova- la velmi málo pozornosti lidem vědy, kdyby se věda chtěla ukazovat v přirozeném oděvu Pravdy. Lidé by ji pak shledávali příliš přiroze- nou, než aby jí mohli přikládati velkou cenu.

Nepomýšlejí ovšem na to, že to je právě jedině správné, a že je to měřítko pro všechno ryzí a pravdivé. Jen v přirozené samozřejmosti jest záruka pravdy.

K tomu nelze však lidi přiměti tak snadno. Vždyť ani v Ježíši ne- chtěli poznávati Syna Božího, protože se jim zdál příliš ,,prostým“.

O tomto nebezpečí věděli učňové vědy odevždy velmi dobře. Z chytrosti uzavírali se proto stále více přirozené prostotě Pravdy. Aby přivedli k platnosti sebe a svou vědu, vytvářeli v hloubavém přemýšlení stále větší překážky.

Učenec, který se povznesl z davu, odmítal na konec vyjadřovati se prostě a všem srozumitelně. Často jen z toho důvodu, že by mu nezbývalo mnoho z toho, co věděl, kdyby si nevytvořil způsob výra- zu, kterému by bylo nutno učiti se dlouholetým studováním.

Že se neučinil srozumitelným všem, získalo mu časem umělou přednost. Tuto přednost udržovali jeho žáci a nástupci za každou cenu. U mnohých by jinak bývalo skutečně marným dlouholeté stu- dium a s tím spojené peněžité výlohy.

Dnes došlo to tak daleko, že mnozí učenci vůbec se již nedove- dou vůči prostým lidem vyjadřovati jasně a srozumitelně, tedy pros- tě. Toto úsilí po prostém vyjadřování vyžadovalo by nyní snad nejtěž- šího studia a zabralo by celý lidský věk. Mělo by to ovšem potom ten nepříjemný výsledek, že pak vynikli by jen takoví lidé, kteří mají lid- stvu opravdu co dáti svým skutečným věděním a jsou také ochotni mu tím posloužiti.

Zastírání závojem nesrozumitelnosti pro veřejnost jest v této do- bě zvlášť vynikající vlastnost učeného světa. Podobně pěstovalo se to již dříve ve věcech církevních. Tam pozemsky povolaní Boží slu- hové, jako vůdcové a ředitelé těch, kdo hledali zbožnost a povzne- sení, mluvili k nim latinsky. Tomu ovšem tito hledající nerozuměli a proto také nemohli pochopiti a osvojiti si to, z čeho jedině mohli mít nějaký prospěch. Tito Boží sluhové byli by mohli tehdy stejně klidně mluviti siamsky, s touže bezvýsledností.

Pravé vědění nesmí míti zapotřebí, aby se činilo nesrozumitel- ným. Vždyť v pravém vědění jest současně i schopnost, ba potřeba vyjadřovati se prostými slovy. Pravda jest bez výjimky pro všecky lidi. Vždyť lidé z ní vznikli, neboť Pravda jest živá v duchovně bytost- ném, ve východisku lidského ducha. Z toho možno vyvoditi, že Pravda ve své přirozené prostotě může býti chápána všemi lidmi. Jakmile se však novým podáváním stává zamotanou a nepochopitel- nou, nezůstává již čistou a pravou. Nebo se ztrácí ve vedlejších okolnostech, které nemají již toho významu, jako jádro. Toto jádro, tedy pravé vědění, musí býti srozumitelno všem. Všechno, co bylo uměle vyšroubováno, může v důsledku své vzdálenosti od přiroze- ného míti v sobě jen málo moudrosti. Každý, kdo nemůže vědění podávati prostě a přirozeně dále, ten pravého vědění nepochopil. Buď snaží se bezděčně něco zakrývati, nebo je jako vystrojená loutka bez života.

Kdo zanechává ještě mezery v důslednosti vědění a vyžaduje za to slepou víru, ten činí z dokonalého Boha chybného bůžka a doka- zuje tím, že sám nezná správnou cestu a nedovede proto také bez- pečně vésti jiné. To budiž výstrahou každému vážně hledajícímu!