Interaktivy preklad PG


51. Geist


Es wird so vielfach das Wort „Geist“ gebraucht, ohne daß sich der darüber Sprechende bewußt ist, was Geist eigentlich ist. Der eine nennt kurzerhand das Innenleben des Menschen Geist, der andere wirft Seele und Geist zusammen, auch wird oft von geistreichen Menschen gesprochen, wobei man an nichts weiter denkt als an die einfache Gehirnarbeit. Man spricht von Geistesblitzen und von vielem anderen. Doch niemand geht daran, einmal richtig zu erklären, was Geist ist. Das Höchste, was man bisher darunter verstand, liegt in dem Ausdrucke: „Gott ist Geist!“ Davon wird nun alles abgeleitet. Man suchte durch diese Behauptung auch Gott selbst verstehen zu können, und darin eine Erklärung über ihn zu finden.

Gerade das aber mußte wieder von der Wirklichkeit abzweigen und deshalb auch Irrungen nach sich ziehen; denn es ist falsch, einfach zu sagen: Gott ist Geist.

Gott ist göttlich und nicht geistig! Darin ruht schon die Erklärung. Man darf nie Göttliches als Geist bezeichnen. Nur Geistiges ist Geist. Der bisherige Fehler der Anschauung ist damit erklärbar, daß der Mensch aus dem Geistigen stammt, demnach auch nicht über das Geistige hinaus zu denken vermag, somit für ihn alles Geistige das Höchste ist. Es liegt deshalb nahe, daß er nun das Ungetrübteste und Vollkommenste davon als Ursprung der ganzen Schöpfung betrachten möchte, also als Gott. So kann man annehmen, daß der falsche Begriff nicht nur dem Bedürfnis entsprang, sich seinen Gott von eigener Art vorzustellen, wenn auch in jeder Beziehung vollendet, um sich mit ihm inniger verbunden zu fühlen, sondern die Ursache dazu liegt hauptsächlich in der Unfähigkeit des Erfassens der eigentlichen Höhe Gottes.

Gott ist göttlich, nur sein Wille ist Geist. Und aus diesem lebendigen Willen heraus entstand die ihm zunächst liegende geistige Umgebung, das Paradies mit seinen Bewohnern. Aus diesem Paradiese aber, also aus dem Form gewordenen göttlichen Willen kam der Mensch als Geistsamenkorn, um seinen Lauf durch die weitere Schöpfung zu nehmen, als ein Stäubchen des göttlichen Willens. Der Mensch ist also eigentlich Träger des göttlichen Willens, demnach Träger des Geistes in der gesamten stofflichen Schöpfung. Aus diesem Grunde ist er in seinen Handlungen auch gebunden an den reinen Urwillen Gottes, und muß die volle Verantwortung dafür tragen, wenn er ihn durch äußere Einflüsse des Stofflichen unrein überwuchern und unter Umständen zeitweise ganz vergraben läßt.

Das ist der Schatz oder das Pfund, das in seiner Hand Zins und Zinseszins bringen sollte. Aus der falschen Voraussetzung, daß Gott selbst Geist sei, also von der gleichen Art wie der Ursprung des Menschen selbst, geht deutlich hervor, daß sich der Mensch niemals ein richtiges Bild von der Gottheit machen konnte. Er darf sich darunter nicht nur das Vollkommenste seiner selbst vorstellen, sondern muß weit darüber hinausgehen zu einer Art, die ihm immer unbegreiflich bleiben wird, weil er zu deren Erfassung in seiner eigenen geistigen Art niemals fähig sein wird.

Geist ist also der Wille Gottes, das Lebenselixier der ganzen Schöpfung, die von ihm durchdrungen sein muß, um erhalten zu bleiben. Der Mensch ist der teilweise Träger dieses Geistes, der durch Sichselbstbewußtwerden zur Hebung und Weiterentwicklung der ganzen Schöpfung beitragen soll. Dazu gehört jedoch, daß er die Naturkräfte richtig verwenden lernt und zur zusammengefaßten Förderung benützt.

51. Duch


Mnohonásobně používá se slova „duch“. A přece ti, kdo o něm mluví, nejsou si vědomi, co ve skutečnosti duch jest. Jeden jmenuje zkrátka duchem vnitřní život člověka. Jiný shrnuje duši a ducha do- hromady. Mluví se také o duchaplných lidech a nemyslí se při tom na nic jiného, než na prostou práci mozku. Mluví se o záblescích ducha a o mnohém jiném. Ale nikdo se nepokusí, aby jednou správ- ně vysvětlil co jest duch. Nejvyšší, co se tím dosud rozumělo, jest ve výrazu: „Bůh jest duch!“ Z toho se pak odvozuje všechno ostatní. Lidé snažili se tímto tvrzením pochopiti i samotného Boha a najíti v tom jeho vysvětlení.

Ale právě to se muselo uchylovati od skutečnosti a přivoditi pro- to omyly. Jest nesprávné prostě říkat: Bůh jest duch.

Bůh jest Božský a ne duchovní! V tom jest již vysvětlení. Nikdy nesmíme označovati Božské jako ducha. Jen duchovní jest duch. Dosavadní chyba v nazírání jest vysvětlitelna tím, že člověk pochází z duchovna. V důsledku toho nedovede také mysleti dále nad du- chovno a je pro něho tedy všechno duchovní to nejvyšší. Je nasnadě, že nejčistší a nejdokonalejší z toho by rád považoval za původ celé- ho stvoření, tedy  za  Boha. Nesprávný pojem vznikl tedy jednak z potřeby představiti si svého Boha podle vlastního způsobu, byť i v každém ohledu dokonalého, aby se mohlo pociťovati s ním užší spojení. Hlavní příčina však tkví v neschopnosti pro pochopení vlastní velikosti Boží.

Bůh je Božský, jen jeho vůle jest duch! A z této živé vůle vzniklo jeho nejbližší duchovní okolí, to jest ráj s jeho obyvateli. Z tohoto ráje, tedy z Božské vůle, která se stala formou, vyšel člověk, jako duchovní zárodek, aby jako prášek Božské vůle procházel dalším stvořením. Člověk jest tedy ve skutečnosti nositelem Božské vůle, tedy nosite- lem ducha v celém hmotném stvoření. Z toho důvodu jest ve svých činech také vázán na čistou pravůli Boží a musí nésti plnou zodpo- vědnost za to, nechá-li vnějšími vlivy hmoty tuto vůli nečistě zarůsti býlím, nebo když ji za jistých okolností i dočasně zakope a zahrabe.

To je ten poklad nebo hřivna, která by v jeho rukou měla nésti úrok a úroky z úroků. Z falešného předpokladu, že Bůh sám jest duch, že jest tedy stejného druhu jako původ člověka, vychází zřejmě najevo, že si člověk nikdy nemohl utvořiti správný obraz o Božství. Nesmí si Božství představovati jen jako nejvyšší dokonalost sebe sama. Musí však jíti daleko nad to k druhu, který mu zůstane pro- vždy nepochopitelným, protože ve svém vlastním duchovním druhu nebude nikdy schopen, aby ho pochopil.

Duch jest tedy vůle Boží. Jest životní elixír celého stvoření, které musí býti prodchnuto duchem, aby se udrželo. Člověk jest částeč- ným nositelem  tohoto  ducha  a  sebeuvědoměním  má  přispěti k povznesení a k dalšímu vývoji celého stvoření. K tomu však je zapotřebí, aby se naučil správně používati přírodních sil a upotřebil jich k celkovému pokroku.