Interaktivy preklad PG


53. Ich bin der Herr, Dein Gott!


Wo sind die Menschen, die dieses höchste aller Gebote wirklich betätigen? Wo ist der Priester, der es rein und wahrhaftig lehrt?

„Ich bin der Herr, Dein Gott, Du sollst nicht andere Götter haben neben mir!“ Diese Worte sind so klar gegeben, so unbedingt, daß eine Abweichung überhaupt nicht möglich sein dürfte! Auch Christus wies wiederholt mit großer Deutlichkeit und Schärfe darauf hin. Um so bedauerlicher ist es nun, daß Millionen Menschen achtlos daran vorübergehen und sich Kulten hingeben, die diesem höchsten aller Gebote schroff gegenüberstehen. Das Schlimmste bei dem Allen ist, daß sie dieses Gebot ihres Gottes und Herrn mit einer gläubigen Inbrunst mißachten, in dem Wahne, Gott in dieser offensichtlichen Übertretung seines Gebotes zu ehren, ihm wohlgefällig zu sein!

Dieser große Fehler kann nur in einem blinden Glauben lebendig bleiben, bei dem jedes Prüfen ausgeschaltet wird; denn blinder Glaube ist nichts weiter als Gedankenlosigkeit und geistige Trägheit solcher Menschen, die gleich den Faulenzern und Langschläfern dem Erwachen und Aufstehen soviel wie möglich aus dem Wege zu gehen versuchen, weil es Pflichten mit sich bringt, deren Erfüllung sie scheuen. Jede Mühe erscheint ihnen als ein Greuel. Es ist ja viel bequemer, andere für sich arbeiten und denken zu lassen.

Wer aber andere für sich denken läßt, gibt diesen Macht über sich, erniedrigt sich selbst zum Knechte und macht sich damit unfrei. Gott gab jedoch dem Menschen eine freie Entschlußkraft, gab ihm die Fähigkeit zu denken, zu empfinden, und muß dafür naturgemäß auch Rechenschaft erhalten für alles das, was diese freie Entschließungsfähigkeit nach sich zieht! Er wollte damit freie Menschen, nicht Knechte!

Traurig ist es, wenn sich der Mensch aus Faulheit heraus irdisch zum Sklaven macht, furchtbar aber sind die Folgen, sobald er sich geistig so entwertet, daß er zum stumpfsinnigen Anhänger wird von Lehren, die den genauen Geboten ihres Gottes widersprechen. Es nützt ihnen nichts, wenn sie das hier und da erwachende Bedenken mit der Ausrede einzuschläfern versuchen, daß die größte Verantwortung schließ die Personen tragen müssen, die Abirrungen in die Lehren brachten. Das ist an sich schon richtig, aber außerdem ist besonders noch der Einzelne für alles das verantwortlich, was er selbst denkt und tut. Unverkürzt, es kann ihm davon nichts nachgelassen werden.

Wer die ihm geschenkten Fähigkeiten des Empfindens und Denkens nicht im vollen, ihm möglichen Umfange ausübt, macht sich schuldig!

Es ist nicht Sünde, sondern Pflicht, daß ein jeder bei erwachender Reife, durch die er in volle Verantwortlichkeit für sich selbst tritt, auch darüber nachzudenken beginnt, was ihm bis dahin gelehrt wurde. Kann er seine Empfindungen mit irgendetwas davon nicht in Einklang bringen, so soll er es auch nicht blindlings als richtig hinnehmen. Er schadet sich dadurch wie bei einem schlechten Einkaufe nur selbst. Was er nicht aus Überzeugung beibehalten kann, das soll er unterlassen; denn sonst wird sein Denken und sein Tun zur Heuchelei.

Derjenige, der dies oder jenes wirklich Gute unterläßt, weil er es nicht verstehen kann, ist noch lange nicht so verworfen als solche, die ohne Überzeugung sich in einen Kult stellen, den sie nicht ganz verstehen. Alles aus solchem Unverständnis hervorgehende Handeln und Denken ist hohl, und aus solcher Hohlheit heraus ergibt sich von selbst keine gute Wechselwirkung, weil in Hohlheit kein lebendiger Grund zu etwas Gutem liegt. Es wird dadurch zu einer Heuchelei, die einer Lästerung gleichkommt, weil man damit Gott etwas vorzutäuschen sucht, was nicht vorhanden ist. Fehlende lebendige Empfindungen! Das macht den Ausübenden verächtlich, zu einem Ausgestoßenen!

Die Millionen Menschen nun, die in Gedankenlosigkeit Dingen huldigen, welche den göttlichen Geboten geradezu widersprechen, sind trotz einer vielleicht vorhandenen Inbrunst unbedingt gebunden und von einem geistigen Aufstiege vollkommen abgeschnitten.

Nur die freie Überzeugung ist lebendig und kann daraufhin auch Lebendiges schaffen! Eine solche Überzeugung kann aber nur durch scharfes Prüfen und innerliches Durchempfinden erwachen. Wo das geringste Unverständnis vorliegt, von Zweifel gar nicht zu sprechen, kann niemals Überzeugung erstehen.

Nur volles, lückenloses Erfassen ist gleichbedeutend mit Überzeugung, die allein geistigen Wert besitzt!

Geradezu schmerzvoll ist es anzuschauen, wenn in den Kirchen die Massen sich gedankenlos bekreuzigen, verbeugen und niederknien. Solche Automaten dürfen nicht unter denkende Menschen gerechnet werden. Das Zeichen des Kreuzes ist das Zeichen der Wahrheit, und damit ein Zeichen Gottes! Schuld ladet sich der auf, der dieses Zeichen der Wahrheit benützt, während sein Inneres in dem Augenblicke der Benützung nicht gleichzeitig in jeder Beziehung wahr ist, wenn seine ganzen Empfindungen nicht voll auf unbedingte Wahrheit eingestellt sind. Solchen Menschen wäre hundertmal besser, sie würden diese Bekreuzigung unterlassen und für Augenblicke aufheben, in denen sie ihre ganze Seele auf die Wahrheit, also damit auch auf Gott selbst und seinen Willen eingestellt haben; denn Gott, ihr Herr, ist die Wahrheit.

Götzendienst aber und offene Übertretung des heiligsten aller Gebote ihres Gottes ist es, wenn sie einem Symbol Ehren erweisen, die nur Gott allein zukommen!

„Ich bin der Herr, Dein Gott, Du sollst nicht andere Götter haben neben mir!“ ist ausdrücklich gesagt. Knapp, deutlich und klar, ohne Zulassung auch nur der geringsten Abweichung. Auch Christus wies noch ganz besonders auf diese notwendige Einhaltung hin. Er nannte es mit Absicht und bedeutungsvoll gerade vor den Pharisäern das oberste Gesetz, das heißt, dasjenige Gesetz, das unter keinen Umständen gebrochen oder irgendwie abgeändert werden darf. Diese Bezeichnung sagt auch gleichzeitig, daß alles andere Gute und alle andere Gläubigkeit nicht vollen Wert gewinnen kann, wenn dieses oberste Gesetz nicht unverkürzt eingehalten wird! Daß sogar alles davon abhängt!

Betrachten wir zum Beispiel daraufhin einmal ganz vorurteilsfrei die Verehrung der Monstranz! Es liegt bei vielen Menschen ein Widerspruch darin zu dem klaren obersten Gebote.

Erwartet der Mensch, daß sein Gott herabsteigt in diese auswechselbare Hostie, als Erklärung dafür, daß er ihr göttliche Ehrenbezeugungen zuteil werden läßt? Oder daß Gott mit der Weihe einer solchen Hostie herabgezwungen wird? Eins ist so undenkbar wie das andere. Ebensowenig aber kann durch eine solche Weihe unmittelbare Verbindung mit Gott geschaffen werden; denn der Weg dahin ist nicht so einfach und so leicht. Er ist von Menschen und von Menschengeistern überhaupt nicht bis zum Endziele zu gehen.

Wenn nun der eine Mensch vor einer holzgeschnittenen Figur niederfällt, ein anderer vor der Sonne, der Dritte dann vor der Monstranz, so verstößt ein jeder damit gegen das oberste Gesetz Gottes, sobald er Göttliches, also den lebendigen Gott selbst darin sieht, und deshalb unmittelbare göttliche Gnade und Segen davon erwartet! In solcher falschen Voraussetzung, Erwartung und Empfindung würde die eigentliche Übertretung liegen, unverhüllter Götzendienst!

Und derartiger Götzendienst wird von Anhängern vieler Religionen oft inbrünstig getätigt, wenn auch in verschiedenen Arten.

Ein jeder Mensch, der die ihm durch seine Fähigkeiten entstehende Pflicht des ernsten Denkens übt, muß aber hierbei in Zwiespalt kommen, den er nur mit dem Unrecht eines blinden Glaubens zeitweise gewaltsam übertäuben kann, wie ein Tagedieb durch den Schlaf der Trägheit seine Tagespflichten vernachlässigt. Der ernste Mensch jedoch wird unbedingt empfinden, daß er in erster Linie Klarheit zu suchen hat in Allem, was ihm heilig werden soll!

Wie oft erklärte Christus, daß die Menschen seinen Lehren nachleben sollten, um Gewinn daraus zu nehmen, das heißt also, um zum geistigen Aufstiege und zum ewigen Leben kommen zu können. In dem Worte „ewiges Leben“ ist allein schon geistige Lebendigkeit, nicht aber geistige Trägheit ausgedrückt. Mit dem Hinweise auf das Nachleben seiner Lehren warnte er ausdrücklich und deutlich vor einem stumpfen Hinnehmen dieser Lehren, als falsch und unnütz.

Erleben kann naturgemäß immer nur in der Überzeugung geschehen, niemals anders. Überzeugung jedoch bedingt volles Verstehen. Verstehen wiederum starkes Nachdenken und eigenes Prüfen. Man muß die Lehren mit den eigenen Empfindungen abwägen. Daraus folgert von selbst, daß ein blinder Glaube vollkommen falsch ist. Alles Falsche aber kann leicht zum Verderben führen, zum Abstiege, niemals jedoch zum Aufstiege. Aufstieg ist gleichbedeutend mit Befreiung von allem Drucke. Solange ein Druck noch irgendwo lastet, kann von einer Befreiung oder Erlösung keine Rede sein. Das Unverstandene aber ist ein Druck, der sich nicht eher löst, als bis die Druckstelle oder Lücke durch volles Verständnis beseitigt wird.

Blinder Glaube bleibt immer gleichbedeutend mit Unverständnis, kann daher auch niemals Überzeugung sein, und demnach auch keine Befreiung, keine Erlösung bringen! Menschen, die sich in blinden Glauben eingeengt haben, können geistig nicht lebendig sein. Sie kommen den Toten gleich, und haben keinen Wert.

Beginnt nun ein Mensch richtig zu denken, alle Geschehnisse ruhig und aufmerksam zu verfolgen und logisch aneinanderzureihen, so wird er von selbst zu der Überzeugung kommen, daß Gott in seiner vollkommenen Reinheit nach seinem eigenen Schöpfungswillen nicht zur Erde kann!

Die unbedingte Reinheit und Vollkommenheit, also gerade das Göttliche, schließt ein Herabkommen in das Stoffliche aus. Der Unterschied ist zu groß, als daß eine unmittelbare Verbindung überhaupt möglich wäre, ohne den dazu notwendigen Übergängen genau Rechnung zu tragen, die die dazwischenliegenden Wesens- und Stoffarten bedingen. Das in Rechnungziehen dieser Übergänge kann aber nur durch Menschwerdung sich vollziehen, wie es bei dem Gottessohne geschah!

Da dieser nun „zu dem Vater eingegangen ist“, also nach seinem Ursprunge zurück, so steht auch er wieder im Göttlichen und ist dadurch genau so getrennt von dem Irdischen.

Eine Ausnahme darin würde das Abbiegen göttlichen Schöpfungswillens bedeuten, und das wiederum einen Mangel an Vollkommenheit kundtun.

Da aber Vollkommenheit von der Göttlichkeit untrennbar ist, so bleibt keine andere Möglichkeit, als daß auch sein Schöpfungswille vollkommen ist, was gleichbedeutend mit unabbiegsam genommen werden muß. Würden die Menschen ebenfalls vollkommen sein, so müßte und könnte aus der Natur der Sache heraus ein jeder immer nur genau den gleichen Weg des anderen gehen.

Nur Unvollkommenheit kann Verschiedenheiten zulassen!

Gerade in der Erfüllung der göttlichen vollkommenen Gesetze ist dem Gottessohne nach dem „Eingehen zum Vater“ wie diesem selbst die Möglichkeit genommen, persönlich in der Stofflichkeit zu sein, also zur Erde herabzukommen. Nicht ohne schöpfungsgesetzmäßige Menschwerdung!

Aus diesen Gründen heraus muß jede göttliche Verehrung irgendeiner stofflichen Sache auf Erden gleichbedeutend mit Übertretung des obersten Gesetzes Gottes sein; da nur dem lebendigen Gotte allein göttliche Ehren zukommen dürfen, und dieser kann gerade infolge seiner Göttlichkeit nicht auf Erden sein.

Der grobstoffliche Leib aber des Gottessohnes mußte ebenfalls wiederum nach der Vollkommenheit Gottes in seinem Schöpferwillen rein irdisch sein, darf deshalb auch nicht als göttlich bezeichnet oder angesehen werden *(Vortrag Nr. 58: Auferstehung des irdischen Körpers Christi).

Alles, was damit im Widerspruche steht, bezeugt logischer Weise Zweifel an der unbedingten Vollkommenheit Gottes und muß demnach auch falsch sein! Das ist unbestreitbar ein untrüglicher Maßstab für den rechten Glauben an Gott.

Etwas anderes ist es mit reiner Symbolik. Jedes Symbol erfüllt fördernd seinen guten Zweck, solange es als solches ernsthaft angesehen wird; denn sein Anblick verhilft sehr vielen Menschen zu größerer und geschlossener Sammlung. Es wird so manchen leichter fallen, beim Erblicken der Symbole seiner Religion seine Gedanken ungetrübter auf den Schöpfer zu lenken, gleichviel, mit welchem Namen er für ihn begreiflich ist. Falsch wäre es deshalb, an dem hohen Werte religiöser Gebräuche und Symbolik zu zweifeln, es darf sich dabei nur nichts bis zur Anbetung und gegenständlichen Verehrung steigern.

Da nun Gott selbst nicht auf die Erde in das Grobstoffliche kommen kann, so liegt es dem Menschengeiste allein ob, den Weg bis zu dem Geistig-Wesenhaften aufzusteigen, dem er entstammt. Und diesen Weg zu zeigen, kam Göttliches durch Menschwerdung herab, weil in dem Göttlichen allein die Urkraft liegt, aus der hervor das lebendige Wort fließen kann. Doch darf der Mensch sich nicht einbilden, daß Göttliches auf Erden blieb, damit ein jeder Mensch, sobald ihm nur der Wunsch einfällt, sofort begnadigt werden kann in ganz besonderer Art. Zur Erlangung der Begnadigung liegen die ehernen Gesetze Gottes in der Schöpfung, deren unbedingte Befolgung allein Begnadigung bringen kann! Richte sich darnach, wer zu den lichten Höhen will!

Niemand soll den vollkommenen Gott mit einem irdischen Könige vergleichen, der in seinem unvollkommenen menschlichen Ermessen bei durch seine Richter gleicher Art gesprochenen Urteilen Willkürsgnadenakte vollziehen kann. So etwas geht in der Vollkommenheit des Schöpfers und seines mit ihm eins seienden Willens nicht!

Der Menschengeist soll sich endlich an den Gedanken gewöhnen, daß er sich selbst und ganz energisch zu regen hat, um Begnadigung und Vergebung zu erhalten, und darin endlich seine Pflicht erfüllen, die er träge übersah. Er soll sich aufraffen und schaffen an sich selbst, wenn er nicht in das Dunkel der Verdammten stürzen will! Auf seinen Heiland sich verlassen sollen, heißt, sich verlassen auf dessen Worte. Durch die Tat lebendig machen, was er sagte! Nichts anderes vermag zu helfen! Der leere Glaube nützt ihm nichts. An ihn glauben, heißt nichts anderes, als ihm glauben. Rettungslos verloren ist ein Jeder, der sich nicht fleißig arbeitend an jenem Seile hochzieht, das ihm durch das Wort des Gottessohnes in die Hand gegeben wurde!

Wenn der Mensch seinen Heiland wirklich haben will, so muß er sich schon endlich zu geistiger Regsamkeit und Arbeit aufraffen, die nicht nur auf irdische Vorteile und Genüsse gerichtet ist, und muß sich zu ihm hinauf bemühen. Er darf nicht anmaßend erwarten, daß dieser zu ihm herniederkommt. Den Weg dahin gibt ihm das Wort. Gott läuft nicht der Menschheit bettelnd hinterdrein, wenn sie sich von ihm ein falsches Bild macht, dadurch abwendet und falsche Wege geht. So gemütlich ist das nicht. Doch da sich eine solche unsinnige Anschauung durch falsche Auffassung bei vielen Menschen eingebürgert hat, wird die Menschheit ihren Gott erst wieder fürchten lernen müssen, indem sie in der unausbleiblichen Wechselwirkung eines bequemen oder toten Glaubens erkennt, daß sein Wille in Vollkommenheit feststeht und sich nicht biegen läßt. Wer sich nicht einfügt in die göttlichen Gesetze, wird beschädigt oder gar zermalmt, wie es auch denen zuletzt gehen muß, die solchem Götzendienste huldigen, Ungöttlichem göttliche Ehrfurcht zu erweisen! Der Mensch muß zur Erkenntnis kommen: Der Heiland wartet seiner, doch er holt ihn nicht!

Der Glaube, oder richtiger genannt der Wahn, den der größte Teil der Menschheit heute in sich trägt, mußte versagen und sogar in Not und in Verderben führen, weil er tot ist und kein wahres Leben in sich birgt!

Wie Christus einst den Tempel von den Wechslern reinigte, so müssen erst die Menschen aufgepeitscht werden aus aller Trägheit ihres Denkens und Empfindens ihrem Gotte gegenüber! Doch schlafe ruhig weiter, wer nicht anders will, und recke sich behaglich auf dem weichen Pfühl des Selbstbetruges, daß er richtig glaubt, wenn er recht wenig denkt, daß Grübeln schließlich sündhaft ist. Furchtbar wird sein Erwachen sein, das näher vor ihm steht, als er es ahnt. Ihm soll nach seiner Trägheit dann das Maß gemessen werden!

Wie kann ein Mensch, der an Gott glaubt, über dessen Wesen und dessen Größe nachgedacht hat, der vor allen Dingen weiß, wie der vollkommene Wille Gottes als arbeitende Naturgesetze in der Schöpfung ruht, erwarten, daß ihm ganz entgegen dieser göttlichen Gesetze der unbedingten Wechselwirkung seine Sünden durch irgendeine aufgelegte Buße vergeben werden können. Selbst dem Schöpfer würde dies nicht möglich sein; denn die aus seiner Vollkommenheit hervorgegangenen Schöpfungs- und Entwicklungsgesetze tragen in ihren Auswirkungen allein und vollkommen selbsttätig wirkend Lohn oder Strafe durch das Reifen und Ernten guter oder übler Aussaat des menschlichen Geistes in unabänderlicher Gerechtigkeit in sich.

Was Gott auch will, jeder seiner neuen Willensakte muß immer wieder die Vollkommenheit in sich tragen, kann demnach auch nicht die geringste Abweichung von den früheren Willensakten bringen, sondern muß mit diesen in jeder Beziehung übereinstimmen. Alles, aber auch alles muß durch die Vollkommenheit Gottes immer wieder die gleichen Bahnen ziehen. Eine Vergebung anders als durch Erfüllung der göttlichen Gesetze, die in der Schöpfung liegen, und durch die jeder Menschengeist auf seinem Wege unbedingt hindurch muß, wenn er in das Reich Gottes gelangen will, ist also ein Ding der Unmöglichkeit, demnach auch jede unmittelbare Vergebung.

Wie kann ein Mensch bei einigem Denken irgendwelche Abweichungen erwarten? Es wäre dies ja eine ausgesprochene Verkleinerung seines vollkommenen Gottes! Wenn Christus in seinem Erdenleben zu diesem oder jenem sagte: „Dir sind Deine Sünden vergeben“, so war das ganz richtig; denn in dem ernsten Bitten und dem festen Glauben liegt die Gewähr dafür, daß der betreffende Mensch nach den Lehren Christi in Zukunft leben würde, und dadurch mußte er auf die Vergebung der Sünden stoßen, weil er sich damit in die göttlichen Gesetze der Schöpfung richtig einstellte und ihnen nicht mehr entgegenhandelte.

Wenn nun ein Mensch dem anderen nach eigenem Ermessen Bußen auferlegt, um dann dessen Sünden als abgetan zu erklären, so täuscht er damit sich und auch den bei ihm Hilfesuchenden, gleichviel ob bewußt oder unbewußt, und setzt sich skrupellos weit über die Gottheit selbst!

Wenn doch die Menschen ihren Gott endlich natürlicher nehmen wollten! Ihn, dessen Willensakte die lebendige Natur erst schufen. So aber machen sie in blindem Glaubenswahne nur ein Trugbild aus ihm, der doch nichts weniger als das ist. Gerade in der natürlichen Vollkommenheit oder vollkommenen Natürlichkeit als Urquell alles Seins, als Ausgangspunkt alles Lebendigen ist Gottes Größe so gewaltig und für einen Menschengeist unfaßlich. Aber in den Sätzen vieler Lehren liegt oft gewaltsame Verdrehung und Verwicklung, wodurch dem Menschen jeder reine Glaube unnötig erschwert und manchmal ganz unmöglich wird, weil er dabei jede Natürlichkeit entbehren muß. Und wieviel unglaubliche Widersprüche bergen manche Lehren!

Sie tragen zum Beispiel vielfach als Grundgedanken die Allweisheit und Vollkommenheit des Willens und des daraus hervorgehenden Wortes Gottes! Darin aber muß naturgemäß auch eine nicht um ein Haar verschiebbare Unabänderlichkeit liegen, weil Vollkommenheit nicht anders zu denken ist. Die Handlungen vieler Religionsträger aber zeigen Zweifel an der eigenen Lehre, da sie mit dieser in unmittelbarem Widerspruche stehen und ihre Grundlagen durch Taten offensichtlich verneinen! Ohrenbeichte mit darauffolgenden Bußen zum Beispiel, Ablaßhandel durch Geld oder Gebete, der unmittelbare Vergebung von Sünden nach sich ziehen soll, und andere diesen ähnliche Gepflogenheiten sind doch bei ruhiger Überlegung eine Verneinung des göttlichen, in den Schöpfungsgesetzen ruhenden Willens. Wer mit den Gedanken nicht sprunghaft in haltlos Schwebendes geht, kann darin nichts anderes als eine unbedingte Verkleinerung der Vollkommenheit Gottes finden.

Es ist ganz natürlich, daß die menschlich irrige Voraussetzung, Sündenvergebung bieten zu können, und andere ähnliche Angriffe gegen die Vollkommenheit des göttlichen Willens, zu groben Auswüchsen führen mußten. Wie lange wird die Torheit noch anhalten, daß man wähnt, mit dem gerechten Gotte und seinem unabänderlichen Willen einen so unsauberen Handel treiben zu können!

Wenn Jesus als Gottessohn einst zu seinen Jüngern sagte: „Welchen Ihr die Sünden vergeben werdet, denen sind sie vergeben“, so bezog sich das nicht auf eine allgemeine und willkürliche Handlungsberechtigung.

Das würde ja gleichbedeutend gewesen sein mit einem Umsturze des göttlichen Willens in der unverrückbaren Kraft der Wechselwirkungen, die Lohn und Strafe in unbestechlicher, also göttlicher und somit vollkommener Gerechtigkeit lebendig wirkend in sich tragen. Eine zugelassene Unterbrechung.

Das hätte Jesus nie tun können und auch nicht getan, der gekommen war, die Gesetze „zu erfüllen“, nicht umzustoßen!

Er meinte mit den Worten den in des Schöpfers Willen ruhenden gesetzmäßigen Vorgang, daß ein Mensch dem anderen Menschen das vergeben kann, was ihm von diesem persönlich Übles geschehen ist! Das zu vergeben hat er als Betroffener das Recht und auch die Macht; denn durch sein aufrichtiges Verzeihen wird dem für den anderen sich sonst unbedingt in der Wechselwirkung entwickelnden Karma von vornherein die Spitze abgebrochen und die Kraft genommen, in welchem lebendigen Vorgange gleichzeitig auch wirkliche Vergebung liegt.

Das kann aber auch nur von der Person des Betroffenen selbst ausgehen, dem Urheber oder Täter gegenüber, sonst nicht. Deshalb liegt so viel Segen und Befreiung in persönlicher Verzeihung, sobald diese aufrichtig gemeint und empfunden ist.

Ein nicht unmittelbar Beteiligter ist von den Fäden der Wechselwirkung aus der Natur der Sache heraus ausgeschlossen und vermag auch nicht lebendig, also wirksam einzugreifen, weil er nicht angeschlossen ist. Nur Fürbitte ist ihm in solchen Fällen möglich, deren Wirkung aber abhängig bleibt von dem Seelenzustande der in die betreffenden Dinge unmittelbar Verwobenen. Er selbst muß außerhalb stehen bleiben, kann deshalb auch nicht Vergebung bringen. Das ruht allein in Gottes Willen, der sich in den Gesetzen gerechter Wechselwirkungen offenbart, gegen die er selbst nie handeln würde, weil sie aus seinem Willen heraus von Anfang an vollkommen sind.

Es liegt in der Gerechtigkeit Gottes, daß, was immer auch geschieht oder geschehen ist, nur der Geschädigte darin verzeihen kann, auf Erden oder später in der feinstofflichen Welt, sonst muß die Wucht der Wechselwirkung den Urheber treffen, mit deren Auswirkung dann allerdings die Schuld abgetragen ist. Aber diese Auswirkung wird dann gleichzeitig auch die Verzeihung des Betroffenen mit sich bringen, auf irgendeine Art, die in die Auswirkung verwoben ist, oder der Betroffene mit dieser. Da die Verbindungsfäden ja so lange ungelöst verbleiben, ist es nicht anders möglich. Das ist nicht nur ein Vorteil für den Urheber, sondern auch für den Betroffenen, da dieser ohne Gewährung der Verzeihung ebensowenig ganz zum Lichte eingehen könnte. Unerbittlichkeit müßte ihn davon zurückhalten.

So vermag kein Mensch fremde Sünden zu vergeben, bei denen er nicht der persönlich Betroffene ist. Das Gesetz der Wechselwirkung würde unbeeinflußt davon bleiben gegen alles, das nicht durch einen lebenden Faden mit darein verwoben ist, den nur das unmittelbare Betroffensein zeugen kann. Besserung allein ist der lebendige Weg zur Vergebung *(Vortrag Nr. 6: Schicksal)!

„Ich bin der Herr, Dein Gott, Du sollst nicht andere Götter haben neben mir!“ sollte in jedes Menschen Geist wie mit Flammenschrift eingebrannt bleiben als natürlicher Schutz gegen jedweden Götzendienst!

Wer Gott in seiner Größe wirklich anerkennt, muß alle abweichenden Handlungen als Lästerung empfinden.

Ein Mensch kann und soll zu einem Priester gehen, um Belehrungen zu holen, sobald dieser fähig dazu ist, sie ihm wirklich zu geben. Wenn jedoch jemand verlangt, die Vollkommenheit Gottes durch irgendeine Handlung oder falsche Denkungsweise zu verkleinern, so soll er sich von ihm wenden; denn ein Diener Gottes ist nicht gleichzeitig ein Bevollmächtigter Gottes, der das Recht haben könnte, in seinem Namen zu fordern und zu gewähren.

Auch hierin gibt es eine ganz natürliche und einfache Erklärung, die ohne Umschweife den richtigen Weg zeigt.

Ein Bevollmächtigter Gottes kann aus der Natur der Sache heraus überhaupt kein Mensch sein, es sei denn, daß dieser unmittelbar aus dem Göttlichen gekommen wäre, also selbst Göttliches in sich trüge! Nur darin allein kann eine Vollmacht liegen.

Da der Mensch aber nicht göttlich ist, so ist es auch ein Ding der Unmöglichkeit, daß er Bevollmächtigter oder Vertreter Gottes sein kann. Es kann die Macht Gottes keinem Menschen übertragen werden, weil die göttliche Macht allein in der Göttlichkeit selbst liegt!

Diese logische Tatsache schließt in ihrer unbedingten Einfachheit auch selbsttätig jede menschliche Wahl eines irdischen Statthalter Gottes oder die Ausrufung eines Christus vollkommen aus. Jeder Versuch dazu muß im Hinblick darauf den Stempel der Unmöglichkeit aufgedrückt erhalten.

Es kann in solchen Dingen demnach weder eine Wahl noch eine Ausrufung durch Menschen in Betracht kommen, sonsondern nur eine unmittelbare Sendung von Gott selbst!

Der Menschen Ansichten geben dabei nicht den Ausschlag. Diese sind im Gegenteil nach allem bisher Geschehenen immer weitab von der Wirklichkeit gewesen, und standen nicht im Einklang mit dem Gotteswillen. Es ist für Denkende unfaßbar, mit welcher krankhaften Steigerung die Menschen immer wieder über ihren eigentlichen Wert hinauszugreifen versuchen. Sie, die in ihrer höchsten geistigen Vollendung gerade die niedrigste Stufe des Bewußten im ewigen Geistig-Wesenhaften zu erreichen vermögen! Dabei unterscheiden sich gerade heute eine große Zahl der Erdenmenschen in ihrem Empfinden, Denken und Streben außer einem großen Verstande nicht einmal sehr von den höchstentwickelten Tieren.

Wie Insekten krippeln und krabbeln sie emsig durcheinander, als ob es gälte, in eifrigem Jagen und Rennen das höchste Ziel zu erreichen. Sobald ihre Ziele aber näher und aufmerksamer betrachtet werden, zeigt sich sehr bald die Hohlheit und die Nichtigkeit des fieberhaften Strebens, das solchen Eifers tatsächlich nicht würdig ist. Und aus dem Chaos dieses Wimmelns heraus schwingt sich die wahnwitzige Überhebung, einen Gottgesandten wählen, anerkennen oder ablehnen zu können. Darin läge eine Beurteilung dessen, was zu begreifen sie niemals fähig sein können, wenn nicht dieser Höherstehende sich verständlichmachend zu ihnen neigt. Man pocht allseitig jetzt auf Wissenschaft, Verstand und Logik und nimmt dabei die gröbsten Widersinnigkeiten hin, die in so vielen Strömungen der Zeit liegen.

Für Tausende ist es nicht wert, darüber Worte zu verlieren. Sie sind von ihrem Wissen derart eingenommen, daß sie alle Fähigkeit verloren haben, schlicht und einfach über etwas nachzudenken. Es gilt nur denen, die sich noch soviel Natürlichkeit bewahren konnten, eine eigene gesunde Urteilsfähigkeit zu entwickeln, sobald ihnen der Leitfaden dazu gegeben wird. Die sich nicht blindlings einmal dieser und dann jener Modeströmung anschließen, um dann bei dem ersten geäußerten Zweifel Unwissender wieder ebenso schnell abzufallen.

Es gehört doch nicht viel dazu, bei ruhigem Nachdenken zu der Erkenntnis zu kommen, daß aus einer Wesensart nicht eine andere erstehen kann, die nichts mit der ersten gemein hat. Solches zu finden, genügen die einfachsten Kenntnisse der Naturwissenschaften. Da aber die Ausläufer der Naturgesetze in der grobstofflichen Welt aus dem lebendigen Urquell Gottes kommen, so liegt es klar, daß sie in gleicher unerschütterlicher Logik und Straffheit auch auf dem weiteren Wege zu ihm zu finden sein müssen, sogar noch reiner und klarer, je näher sie dem Ausgangspunkte stehen.

So wenig in ein Tier auf Erden der Geist eines Menschen umgepflanzt werden kann, so daß ein lebendiges Tier dadurch zum Menschen werden soll, ebensowenig kann in einen Menschen Göttliches gepflanzt werden. Es vermag sich niemals etwas anderes zu entwickeln als das, was der Ursprung mit sich brachte. Der Ursprung läßt in der Entwicklung wohl verschiedene Arten und Formen der Zusammenstellung zu, wie man durch Pfropfen der Bäume oder durch Vermischung bei Zeugungen erfahren kann, aber selbst die erstaunlichsten Ergebnisse müssen innerhalb der durch den Ursprung gegebenen Grundstoffe bleiben.

Eine Mischung zwischen Erdenmensch und Tier kann sich lediglich in den Grenzen der grobstofflichen Körper halten, da diese ihren Ursprung in der gleichen Stofflichkeit haben. Der innere Ursprung von Mensch und Tier ist nicht zu überbrücken *(Vortrag Nr. 49: Der Unterschied im Ursprung zwischen Mensch und Tier).

Unmöglich ist es, etwas hinein- oder herauszubringen, was über dem eigentlichen Ursprunge steht, was also nicht darin enthalten war, wie es bei dem Unterschied zwischen dem geistigen Ursprunge des Menschen und dem Göttlichen ist *(Vortrag Nr. 51: Geist).

Christus kam als Gottessohn aus dem Göttlich-Wesenlosen; er trug das Göttliche in sich von seinem Ursprung her. Es wäre ihm aber unmöglich gewesen, dieses Lebendig-Göttliche auf einen anderen Menschen zu übertragen, der nur aus dem Geistig-Wesenhaften stammen kann. Demnach vermochte er auch niemand zu bevollmächtigen für Handlungen, die dem Göttlichen allein zukommen, wie zum Beispiel Vergebung der Sünden. Diese kann nur in der Auswirkung der in der Schöpfung ruhenden göttlichen Willensgrundlagen der genau sich selbst abwägenden Wechselwirkungen erfolgen, worin die unwandelbare Gerechtigkeit des Schöpfers in der dem Menschengeiste unfaßlichen Vollkommenheit selbsttätig lebt.

Eine Vollmacht des Gottessohnes konnte sich Menschen gegenüber also lediglich auf solche Dinge beziehen, die dem Ursprunge des Menschengeistes entsprechend menschlich sind, nie auf das Göttliche!

Selbstverständlich kann auch der Ursprung des Menschen zuletzt logischer Weise auf Gott zurückgeführt werden, aber er liegt nicht in Gott selbst, sondern außerhalb des Göttlichen, deshalb stammt der Mensch nur mittelbar von Gott. Darin liegt der große Unterschied.

Vollmacht, die zum Beispiel zu dem Amte eines Statthalters gehört, könnte nur selbsttätig in der gleichen unmittelbaren Abstammung liegen. Das kann Jedermann leicht verständlich sein, weil ein Bevollmächtigter sämtliche Fähigkeiten des Vollmachtgebers besitzen muß, um an dessen Stelle in einer Tätigkeit oder einem Amte wirken zu können. Ein Bevollmächtigter müßte deshalb unmittelbar aus dem Göttlich-Wesenlosen kommen, wie es Christus war.

Unternimmt dies dennoch ein Mensch, wenn auch in gutem Glauben, so folgt wiederum aus der Natur der Sache heraus, daß dessen Bestimmung keine weitreichendere Geltung und kein Leben haben kann, als rein-irdisch. Die aber, so mehr in ihm sehen, gehen damit einem Irrtume nach, der ihnen erst nach dem Abscheiden als solcher klar wird, und der ihre ganze Erdenzeit für einen Aufstieg verloren sein läßt. Verirrte Schafe, die einem falschen Hirten folgen.

Wie dieses oberste Gesetz: „Ich bin der Herr, Dein Gott, Du sollst nicht andere Götter haben neben mir“, so werden auch die anderen Gesetze im Nichtverstehen sehr oft übertreten und nicht eingehalten.

Und doch sind die Gebote in Wirklichkeit nichts anderes als die Erklärung des göttlichen Willens, der in der Schöpfung von Anbeginn an ruht, der nicht um Haaresbreite umgangen werden kann.

Wie töricht wird unter dieser Betrachtung der jedem göttlichen Gedanken, jeder Vollkommenheit entgegenstehende Grundsatz so vieler Menschen, daß „ein Zweck die Mittel heiligt“! Welches tolle Durcheinander müßte das wohl in den Gesetzen des göttlichen Willens geben, wenn sie derart verschoben werden könnten. Wer sich auch nur einen kleinen Begriff von Vollkommenheit machen kann, dem bleibt nichts anderes übrig, als solche Unmöglichkeiten von vornherein abzulehnen. Sobald ein Mensch versucht, sich ein rechtes Bild über die Vollkommenheit Gottes zu formen, so wird ihm dies zum Leitstab und zum leichteren Erfassen aller Dinge in der Schöpfung dienen können! Das Wissen und das Im-Auge-behalten der Vollkommenheit Gottes ist der Schlüssel zum Verständnis des Werkes Gottes, zu dem auch der Mensch selbst gehört.

Dann erkennt er die zwingende Kraft und ernste Warnung des Wortes: „Gott läßt sich nicht spotten!“ Mit anderen Worten: Seine Gesetze erfüllen sich, oder wirken sich unabänderlich aus. Er läßt die Räder laufen, wie er sie bei der Schöpfung eingesetzt hat. Ein Menschlein wird darin nichts ändern. Versucht er es, so kann er höchstens erreichen, daß alle die, welche ihm blindlings folgen, mit ihm zerrissen werden. Es nützt ihm nichts, wenn er es anders glaubt.

Segen kann nur dem erstehen, der sich voll und ganz einfügt in den Willen Gottes, der die Schöpfung in seinen Naturgesetzen trägt. Das vermag aber nur der, der sie richtig kennt.

Die Lehren, welche blinden Glauben fordern, sind als tot und deshalb schadenbringend zu verwerfen; nur die, die wie durch Christus zum Lebendigwerden rufen, das heißt, zum Überlegen und zum Prüfen, damit aus wirklichem Verstehen Überzeugung wachsen kann, bringen Befreiung und Erlösung!

Nur die verwerflichste Gedankenlosigkeit kann wähnen, daß der Daseinszweck des Menschen hauptsächlich in dem Jagen des Erwerbes körperlicher Notwendigkeiten und Genüsse ruht, um sich zuletzt durch irgendeine äußerliche Form und schöne Worte in Geruhsamkeit von jeder Schuld und von den Folgen seiner faulen Nachlässigkeiten im Erdenleben befreien zu lassen. Der Gang durchs Erdenleben und der Schritt ins Jenseits bei dem Tode ist nicht wie eine alltägliche Fahrt, für die man nur die Fahrkarte im letzten Augenblick zu lösen braucht.

Mit solchem Glauben verdoppelt der Mensch seine Schuld! Denn jeder Zweifel an der unbestechlichen Gerechtigkeit des vollkommenen Gottes ist Gotteslästerung! Das Glauben an willkürliche und mühelose Vergebung der Sünden aber ist offenkundiges Zeugnis für den Zweifel an einer unbestechlichen Gerechtigkeit Gottes und seiner Gesetze, noch mehr, er bestätigt unmittelbar den Glauben an die Willkür Gottes, die gleichbedeutend mit Unvollkommenheit und Mangelhaftigkeit wäre!

Arme, bedauernswerte Gläubigen!

Es wäre ihnen besser, noch Ungläubige zu sein, dann könnten sie ungehemmt und leichter den Weg finden, den sie schon zu haben wähnen.

Rettung liegt nur darin, aufkeimendes Denken und den damit erwachenden Zweifel an so vielem nicht scheu zu unterdrücken; denn darin regt sich der gesunde Drang nach Wahrheit!

Ringen mit dem Zweifel aber ist das Prüfen, dem unstreitbar das Verwerfen des dogmatischen Ballastes folgen muß. Nur ein von allem Unverständnis ganz befreiter Geist vermag sich freudig überzeugt auch aufzuschwingen zu den lichten Höhen, zu dem Paradiese!

53. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh!


Kde jsou lidé, kteří opravdu plní toto nejvyšší ze všech přikázá- ní? Kde jest kněz, který mu učí čistě a správně? „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, nebudeš míti jiných Bohů mimo mne!“ Tato slova jsou dána tak jasně, tak nepodmíněně, že by nesmělo býti vůbec žádné úchylky! Také Kristus poukazoval na ně s velkou jasností a zřetel- ností! Tím více nutno litovati, že miliony lidí jdou kolem nich nevší- mavě a oddávají se kultům, které se příkře staví proti tomuto nej- vyššímu ze všech přikázání. Avšak nejhorší při tom jest, že tohoto přikázání svého Boha a Pána neváží si ani lidé s horlivou vírou, v bludné domněnce, že Boha v tomto zřejmém přestupování jeho přikázání dokonce ctí a jemu se líbí!

Tato veliká chyba může žíti jen ve slepé víře, při které je vylouče- no každé zkoumání. Vždyť slepá víra jest jen bezmyšlenkovitost a duševní lenost takových lidí, kteří jako lenoši a ospalci snaží se podle možnosti, aby se vyhnuli probuzení a vstávání, protože to přináší s sebou povinnosti, jichž plnění se bojí. Každá námaha budí v nich hrůzu. Vždyť jest mnohem pohodlnější nechati za sebe pracovati a mysleti jiné!

Kdo však nechá za sebe mysleti jiné, ten dává jim nad sebou moc, snižuje sebe sama na otroka a činí se tím nesvobodným. Bůh dal člověku sílu svobodného rozhodnutí, dal mu schopnost myšlení a cítění a musí se mu proto přirozeně dostati také vyúčtování za všechno to, co nese s sebou tato schopnost svobodného rozhodo- vání! Bůh chtěl míti svobodné lidi, ne otroky!

Jest smutné, když člověk z lenosti dělá ze sebe pozemsky otroka, ale strašlivé jsou následky, znehodnotí-li se duchovně tak, že se stane tupým následovníkem nauk, které odporují přesným přikázáním Božím. Nic jim nepomůže, snaží-li se uspati tu a tam probouzející se pochybnost výmluvou, že největší zodpovědnost za to musí konečně nésti ty osoby, které bludné odchylky do učení zavedly. To jest ovšem samo o sobě správné. Kromě toho jest však každý jednotlivec zvlášť zodpověden za všechno to, co sám myslí a koná. Nemůže se mu z toho prominouti nic.

Každý, kdo nerozvíjí v plném, jemu možném rozsahu dané mu schopnosti cítění a myšlení, ten se proviňuje!

Není to hřích, ale povinnost, aby při probouzející se zralosti, kte- rou vchází pro sebe do plné zodpovědnosti, začal také každý pře- mýšleti o  tom,  čemu  byl  dosud  učen.  Nemůže-li  uvésti  své  city v soulad s něčím z toho, čemu byl učen, nemá to slepě přijímati za správné. Škodí si tím jen sám, jako při špatném nákupu. Má zanecha- ti všeho, čeho se nemůže přidržeti z přesvědčení. Jinak stává se jeho myšlení a konání pokrytectvím.

Člověk, který to či ono skutečně dobré opomíjí proto, že to ne- může pochopiti, není daleko tak zavrženíhodný jako ti, kdo bez pře- svědčení přidržují se kultu, jehož úplně nechápou. Myšlení a konání vycházející z takového neporozumění jest prázdné. Z takové prázd- noty nenásleduje přirozeně žádné dobré zvratné působení, protože v prázdnotě není žádné živé příčiny k něčemu dobrému. Tím stává se to pokrytectvím, které se rovná rouhání. Vždyť člověk snaží se tím předstírati Bohu něco, co neexistuje. Chybí tu živé city! To činí kaž- dého, kdo to koná, opovrženým a vyvrhelem!

Miliony lidí, kteří v bezmyšlenkovitosti holdují věcem, které pří- mo odporují Božským přikázáním, jsou nezbytně spoutáni a úplně neschopni duchovního vzestupu, vzdor tomu, že snad byli i horliví ve své víře.

Jen svobodné přesvědčení jest živé a může proto tvořiti také ži- voucí! Ale takové přesvědčení může se probuditi jen bystrým zkou- máním a vnitřním procítěním. Kde zůstalo nejmenší nepochopení, nemluvě ani o pochybnosti, nemůže nikdy vzniknouti přesvědčení.

Jen plné pochopení bez mezer jest stejnoznačné s přesvědčením, které jedině má duchovní cenu.

Jest přímo bolestný pohled, jak v kostelích se lid bezmyšlenkovitě křižuje, klaní  a  poklekává.  Takové  automaty  nesmí býti počítány k myslícím lidem. Znamení kříže jest znamením Pravdy a tím i zna- mením Boha! Každý kdo používá tohoto znamení Pravdy ve chvíli, kdy nitro jeho v okamžiku používání není současně v každém směru pravdivé, a veškeré jeho city nejsou založeny na bezpodmínečné Pravdě, ten uvaluje na sebe vinu. Takovým lidem by bylo stokrát lépe, kdyby zanechali křižování, a nechali si je pro chvíle, ve kterých celou svou duši postavili na Pravdu a tím na samotného Boha a jeho vůli. Neboť Bůh, jejich Pán, jest Pravda.

Avšak modloslužbou a zřejmým přestoupením nejsvětějšího ze všech přiká- zání jejich Boha jest, prokazují-li symbolu takovou poctu, která přísluší jedině Bohu!

„Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, nebudeš míti jiných bohů mimo mne!“ Je to řečeno výslovně. Stručně, zřetelně a jasně, bez připuštění i nejmenší odchylky. Také Kristus zvlášť poukazoval na toto nutné zachovávání. Zúmyslně a významně jmenoval to právě před farizeji nejvyšším zákonem. To jest takovým zákonem, který za žádných okol- ností nesmí býti překročen nebo nějak pozměněn. Toto označení zároveň také praví, že všechno jiné dobro a všechna jiná víra nemů- že nabýti plné hodnoty, nedodržuje-li se nezkráceně tento nejvyšší zákon! Že na tom záleží dokonce všechno!

Pozorujme jednou zcela bez předsudků uctívání monstrance! U mnohých lidí jest v tomto uctívání rozpor vůči jasnému nejvyššímu přikázání.

Očekává snad člověk, že jeho Bůh sestoupí do této vyměnitelné hostie jen proto, že on jí prokazuje Božské pocty? Nebo že Bůh jest přinucen sestoupiti,  posvětí-li  se  taková hostie? Jedno jest stejně nemyslitelno jako druhé. Takovým svěcením nemůže se utvořiti bezprostřední spojení s Bohem, neboť cesta k tomu není tak prostá a lehká. Lidé a lidští duchové nemohou po ní vůbec jíti až ke koneč- nému cíli.

Když tedy člověk pokleká před sochou ze dřeva vyřezanou, jiný před sluncem, třetí před monstrancí, prohřešuje se tím každý proti nejvyššímu přikázání Božímu, jakmile vidí v tom Božské, tedy samot- ného živého Boha a očekává od toho bezprostřední Božskou milost a požehnání! V takovém falešném předpokladu očekávání a cítění bylo by skutečné a vlastní přestoupení, nezakrytá modloslužba.

Stoupenci mnohých náboženství provádějí takovouto modlo- službu často velmi horlivě, třeba i různými způsoby.

Každý člověk, který plní povinnost vážného a opravdového myš- lení,  které   vzniká   z jeho   schopností,   musí   se   s tím   ocitnouti v rozporu. Může ho snad dočasně násilně přehlušiti jen bezprávím slepé víry jako zahaleč, který líným spánkem zanedbává své denní povinnosti. Ale vážný člověk nezbytně vycítí, že jest mu v prvé řadě hledati jasnost ve všem, co má býti mu svatým!

Jak často vysvětloval Kristus, že lidé mají podle jeho nauky žíti, aby z toho měli zisk, to jest, aby mohli dospěti k duchovnímu vze- stupu a k věčnému životu. Již ve slovech „věčný život“ jest projeve- na duchovní živoucnost, ne však duchovní lenost. Poukazem, aby se podle jeho učení žilo, varoval výslovně a zřejmě před tupým přijímá- ním těchto nauk, jako před něčím nesprávným a marným.

Prožití může se přirozeně díti jen v přesvědčení a nikdy jinak. Ale přesvědčení vyžaduje plné pochopení. A pochopení opět silné pře- mýšlení a vlastní zkoumání. Nauky nutno zkoumati a odvažovati vlastními city. Z toho vyplývá samočinně, že slepá víra jest úplně nesprávná. Avšak všechno nesprávné může sice lehce vésti k sestupu a ke zkáze, ale nikdy ke vzestupu. Vzestup jest totéž jako oproštění se ode všeho tlaku. Dokud tíží ještě někde tlak, nemůže býti řeči o oproštění nebo vysvobození. Ale nepochopení jest tlak. Ten se neu- volní dříve, pokud se plným pochopením neodstraní místo takového tlaku nebo mezera.

Slepá víra zůstane vždy souznačnou s nepochopením! Proto ne- může býti nikdy přesvědčením a nemůže tedy také přinésti žádného oproštění a žádného vysvobození! Lidé, kteří se omezili slepou ví- rou, nemohou býti duchovně živí. Rovnají se mrtvým a nemají žádné ceny.

Začne-li člověk správně mysleti, klidně a pozorně sledovati všec- ka dění a logicky řaditi je k sobě, pak dojde sám k přesvědčení, že Bůh ve své dokonalé čistotě v důsledku své vlastní tvůrčí vůle nemůže k zemi!

Bezpodmínečná čistota a dokonalost, tedy právě Božské, vylučuje sestup do hmoty. Rozdíl jest tu příliš veliký, než aby bylo vůbec možno bezprostřední spojení, aniž by bylo činěno po právu nutným k tomu přechodům, jak je podmiňují druhy podstaty a látky, nacházející se mezi Božským a hmotou. Avšak činiti po právu těmto pře- chodům může býti provedeno jen vtělením, jako se to stalo u Syna Božího!

Protože tento „vešel k Otci“, tedy vrátil se ke svému původu, jest také on opět v Božském a tím právě jest odloučen od pozemského.

Výjimka v tomto směru znamenala by odchylku od tvůrčí Božské vůle a to by opět znamenalo nedostatek dokonalosti.

Dokonalost jest však neodlučitelná od Božství. Tak nezbývá jiná možnost, nežli že i jeho tvůrčí vůle jest dokonalá, což musí býti souznačné s neodchylným. Kdyby lidé byli rovněž dokonalí, mohl a musel by z povahy věci samé jíti každý vždy přesně touže cestou, jako druhý.

Jen nedokonalost může připustiti různost!

Právě v plnění dokonalých Božích zákonů jest i Synu Božímu po jeho „vejíti k Otci“ vzata i možnost, aby byl osobně ve hmotnosti, čili aby sestoupil k zemi. Není to možné bez vtělení podle zákonů stvoření.

Z těchto důvodů musí každé Božské uctívání nějaké hmotné věci na zemi znamenati přestoupení nejvyšších zákonů Božích. Božská pocta smí býti prokazována jedině živému Bohu. A právě Bůh ná- sledkem své Božskosti nemůže býti na zemi.

Hrubohmotné tělo Syna Božího muselo rovněž v důsledku do- konalosti Boží v jeho tvůrčí vůli býti čistě pozemské. Nesmí proto býti označováno jako Božské a nesmí se na ně hleděti jako na takové*).

Všechno, co jest s tím v odporu, dosvědčuje logicky pochybnost o bezpodmínečné dokonalosti Boží a musí proto býti nesprávné! To jest nepopíratelné a neklamné měřítko pro pravou víru v Boha.

Jinak jest tomu s čistou symbolikou. Každý symbol plní povzbu- divě svůj dobrý účel, pokud se na něj opravdu hledí jako na takový. Pohled na symbol napomáhá velmi mnohým lidem k většímu a uce- lenějšímu soustředění. U mnohých se při pohledu na symbol jejich náboženství snáze a nezkaleněji upoutají myšlenky na Stvořitele, nechť jest pro ně pochopitelným pod jakýmkoliv jménem. Bylo by tedy nesprávné pochybovati o vysoké hodnotě náboženských oby- čejů a symboliky. Nesmí se však při tom nic stupňovati až ke zbožňování a uctívání předmětů.

Protože tedy Bůh sám nemůže přijíti na zemi do hrubohmotnos- ti, přísluší jedině samotnému lidskému duchu, aby stoupal vzhůru cestou k duchovně bytostnému, ve kterém jest jeho původ. A Bož- ské sestoupilo na zemi skrze vtělení, aby ukázalo tuto cestu.

Neboť jedině v Božském jest prasíla, ze které může plynouti živé Slovo. Člověk však nesmí se domýšleti, že Božské zůstalo na zemi proto, aby každý člověk, jakmile v něm vznikne přání, byl ihned zce- la zvláštním způsobem přijat na milost. K dosažení milosti jsou zde železné zákony Boží ve stvoření a jedině jejich bezpodmínečné následování může přinést udělení milosti! Každý, kdo chce k světlým výšinám, nechť se podle toho řídí!

Nikdo nemá přirovnávati dokonalého Boha k pozemskému králi, který podle svého nedokonalého lidského uvážení může udělovati libovolnou milost podle rozsudků, vyslovených jeho soudci, kteří jsou s ním stejného druhu. Něco takového není možno v dokonalosti Stvoři- tele a jeho vůle!

Lidský duch musí si konečně zvykati na myšlenku, že se musí sám a to velmi energicky pohnouti, aby se mu dostalo milosti a odpuště- ní. Aby tak konečně plnil svou povinnost, kterou dosud líně přehlí- žel. Má se vzchopit a pracovat sám na sobě, nechce-li se vrhati do temnoty zavrženců. Spoléhati se na svého Spasitele, znamená spolé- hati se na jeho slova. Učiniti živým skutkem to, co mluvil! Nic jiného nemůže člověku pomoci! Prázdná víra není mu nic platná. Věřiti v něho neznamená nic jiného než věřiti jemu. Bez záchrany jest ztracen kaž- dý, kdo se s plným úsilím nechopí provazu, daného mu do ruky slo- vem Syna Božího, aby se po něm vyšplhal vzhůru!

Chce-li člověk opravdu míti svého Spasitele, musí se konečně již vzchopiti  k duchovní   činnosti   a   práci,   která   nesměřuje   jen k pozemským výhodám  a  požitkům,  ale  musí  usilovati  vzhůru k němu. Člověk  nesmí  náročně  očekávat,  že  Spasitel  sestoupí k němu. Cestu tam ukazuje mu Slovo. Bůh neběhá s žebráním za lidstvem, když toto tvoří si o něm falešný obraz, odvrací se od něho a jde nesprávnými cestami. Tak pohodlné to není. Protože u četných lidí zahnízdil se takový nesmyslný názor následkem nesprávného pochopení, bude se muset lidstvo teprve zase učit, aby se svého Bo- ha bálo. V neodvratném zvratném působení pohodlné nebo mrtvé víry lidstvo pozná, že Boží vůle stojí pevně ve své dokonalosti a ne- dá se lámat. Kdo se nevpraví do Božských zákonů, utrpí škodu nebo bude i rozdrcen. Tak musí se konečné státi i těm, kdo holdují takové modloslužbě a prokazují Božskou poctu nebožskému! Člověk musí přijíti k poznání, že Spasitel na něho čeká, ale nejde si pro něho!

Víra či správněji řečeno blud, ve kterém žije dnes většina lidstva, musela zklamati. Musí dokonce vésti do tísně a zkázy, protože tato víra jest mrtva a nemá v sobě pravého života.

Jako Kristus očistil kdysi chrám od penězoměnců, tak musí býti lidé teprve vybičováni ze vší lenosti svého myšlení a cítění vůči své- mu Bohu! Kdo nechce jinak, nechť spí klidně dál a nechť se poho- dlně rozvaluje na měkké podušce sebeklamu, že věří správně, když co nejméně myslí a že hloubání jest nakonec hříšné. Jeho probuzení bude strašlivé! Jest mu blíže než tuší! Bude mu pak naměřeno podle jeho lenosti!

Jak může očekávati člověk, který věří v Boha, a který přemýšlel o jeho podstatě a velikosti a přece ví, jak dokonalá vůle Boží spočívá ve stvoření jakožto pracující zákony přírodní, že mu jeho hříchy mohou býti odpuštěny nějakým uloženým pokáním úplně proti těm- to Božským zákonům nezbytného zvratného působení! Ani Stvořite- li by to nebylo možné! Vždyť tvůrčí a vývojové zákony vzešlé z jeho dokonalosti, nesou v sobě ve svém působení jedině a dokonale a sa- močinně odměnu nebo trest v dozrávání a sklizni dobrého nebo zlého, co lidský duch zasel. A to v nezměnitelné spravedlnosti.

Cokoliv Bůh chce, každý z jeho nových činů vůle, musí vždy znovu chovati v sobě dokonalost. Nemůže proto také přinésti nej- menší úchylky od dřívějších činů vůle, ale musí s nimi v každém směru souhlasiti. V dokonalosti Boží musí se všechno, vůbec všech- no, ubírati vždy stejnými drahami. Každé bezprostřední odpuštění hříchů jiným způsobem než plněním Božských zákonů jest tedy ne- možnou věcí. Tyto zákony jsou ve stvoření a každý lidský duch na své cestě musí se jim nezbytně podrobiti, chce-li se dostati do krá- lovství Božího.

Jak může člověk při trošce přemýšlení očekávati nějaké úchylky? Vždyť by to bylo vyslovené zmenšování jeho dokonalého Boha! Když Kristus za svého pozemského života řekl tomu či onomu člo- věku: „Odpouštějí se tobě hříchové tvoji,“ bylo to zcela správné. Neboť ve vážné prosbě a pevné víře jest záruka, že dotyčný člověk bude v budoucnosti podle učení Kristova žíti. Tím musel dosíci od- puštění hříchů, protože zaujal správné postavení vůči Božským zá- konům ve stvoření a nejednal již proti nim.

Ukládá-li některý člověk podle vlastního úsudku pokání druhému a pak prohlásí, že tím jsou odčiněny jeho hříchy, klame tím buď vě- domě, nebo nevědomě sebe i toho, kdo u něho pomoci hledá! Nad- náší se tak bez výčitek svědomí daleko nad Božství.

Kdyby jen lidé chtěli konečně svého Boha bráti přirozeněji! Toho, jehož činy vůle vytvořily živou přírodu! Ale takto v bludu své slepé víry činí z něho pouhý přelud. A on přece jest největší skutečností a ne přeludem. Právě v té přirozené dokonalosti nebo dokonalé přiro- zenosti, jako prazdroj všeho bytí, jako východisko všeho živého, jest Boží velikost tak mocná a pro lidského ducha tak nepochopitelná! Ale mnohá učení jsou často násilně tak překroucena a zapletena, že se člověku zbytečně ztěžuje, ba někdy i zcela znemožňuje každá čistá víra, protože při tom nutně postrádá každé přirozenosti. A jaké neu- věřitelné odpory chovají v sobě mnohé nauky!

Například mají za základní myšlenku všemoudrost a dokonalost vůle a z ní vyplývajícího slova Božího! Avšak v tom musí býti přiro- zeně nezměnitelnost, která se neuchyluje ani o vlásek. Jinak nelze si mysleti dokonalost. Jednání mnohých nositelů náboženství ukazuje však pochybnosti o vlastním učení, protože jsou často v přímém odpo- ru s tímto učením a svými skutky zřejmě zapírají jeho základy! Na- příklad zpověď a ukládání pokání, obchod odpustky prostřednictvím peněz, modlitby, které mají přinésti bezprostřední odpuštění hříchů a jiné podobné zvyky jsou při klidném uvážení popřením Božské vůle, spočívající v zákonech stvoření. Kdo v myšlenkách nedělá skoky do něčeho, co se vznáší bez opory, nemůže v takovém jednání nalézati nic jiného, než nezbytné snižování dokonalosti Boží.

Jest zcela přirozeno, že tento bludný předpoklad lidí, že mohou poskytovati odpuštění hříchů a podobné útoky na dokonalost Bož- ské vůle, vedly nutně ke hrubým výstřelkům. Jak dlouho potrvá ještě pošetilost domněnky, že jest možno prováděti tak nečistý obchod se spravedlivým Bohem a jeho nezměnitelnou vůlí?

Když Ježíš, jakožto Syn Boží, řekl kdysi svým učedníkům: „Komu odpustíte hříchy, tomu budou odpuštěny,“ netýkalo se to oprávnění ke vše- obecnému a libovolnému jednání.

To by  přece  bývalo  totožným  s převracením  Božské  vůle v nezměnitelné síle zvratných působení, která v sobě chovají odmě- nu i trest v neúplatné, živé a účinné, tedy Božské a tím i dokonalé spravedlnosti. Bylo by to připuštění porušování zákonů.

To by nebyl Ježíš mohl činiti nikdy. A on toho také neučinil!

Vždyť on přišel, aby zákony „naplnil“ a ne aby je rušil!

Ježíš mínil těmito slovy zákonitý a ve vůli Stvořitele spočívající děj, že člověk může druhému člověku odpustiti to, co mu tento osobně učinil zlého! Jako postižený má právo a také moc toto odpustiti. Jeho upřímným odpuštěním ulamuje se předem hrot a ubírá se síla karmě, která se ve zvratném působení pro druhého nezbytně vyvíjí. V tomto živém ději jest současně i skutečné odpuštění.

Toto odpuštění může však vycházeti jen od postižené osoby sa- motné oproti původci nebo pachateli. Ne jinak. Proto jest tolik po- žehnání a osvobození v osobním odpuštění, jakmile je to upřímně míněno a procítěno.

Kdo není účasten přímo, ten jest povahou věci samé vyjmut z přediva zvratného působení a nemůže proto do něho živě, tedy působivě zasahovat. Neboť není připojen. V takových případech jest mu možná jen přímluva. Ale i účinek této přímluvy zůstává závislým na duševním stavu těch, kdo jsou zapleteni do věci bezprostředně. On sám musí zůstati stranou a nemůže proto přivoditi odpuštění. Toto odpuštění jest jen ve vůli Boží, která se projevuje v zákonech spra- vedlivého zvratného působení. Sám Bůh by proti nim nikdy nejed- nal, protože jsou z jeho vůle, která jest od počátku dokonalá.

Jest to spravedlnost Boží, že cokoliv se děje nebo stalo, může vždy odpustiti jen poškozený, jak zde na zemi, tak i později v jemnohmotném světě. Jinak musí tíha zvratného působení dopadnouti na původce a jejím vyčerpáním jest pak ovšem vina odpykána. Toto vyčerpání přivodí  pak  současně  nějakým  způsobem,  který  jest  ve  spojení s tímto vyčerpáním, nebo s postiženou osobou, také odpuštění pa- chateli. Jinak to není možno, protože by spojovací nitky zůstaly ne- rozuzleny. To jest výhodou nejen pro pachatele a původce, nýbrž i pro postiženého. Vždyť postižený bez svolení k odpuštění stejně by nemohl úplně vejíti do Světla. Jeho neúprosnost by ho od toho zdr- žovala.

Žádný člověk nemůže tedy odpouštěti cizí hříchy, při kterých ne- ní osobně postižený. Zákon zvratného působení zůstal by tím neo- vlivněn vůči všemu, co není s ním spleteno živou nití. Takovou ži- vou nit může vytvořiti jen bezprostřední dotčenost. Jedině polepšení jest živou cestou k odpuštění**).

„Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, nebudeš míti jiných bohů mimo mne!“ Toto přikázání mělo by býti plamenným písmem vryto do každého lidského ducha, jako přirozená ochrana proti každé modlo- službě!

Kdo skutečně uznává Boha v jeho velikosti, ten musí pociťovati všechny úchylné činy jako rouhání.

Člověk může a má jíti ke knězi pro poučení, jestliže tento jest schopen mu je skutečně dáti. Když však někdo nějakým činem nebo nesprávným myšlením chce snížiti dokonalost Boží, má se od tako- vého člověka odvrátit. Neboť sluha Boží není zároveň Boží zplnomoc- něnec, který by mohl míti právo něco žádati nebo povolovati jeho jménem.

Také pro to jest zcela přirozené a prosté vysvětlení, které bez okolků ukazuje správnou cestu.

Zplnomocněncem Boha nemůže býti ze samotné povahy věci, vůbec žádný člověk, leč že by přicházel bezprostředně z Božského, tedy sám v sobě měl Bož- ské! Jen v tom může, spočívati plná moc.

Poněvadž však člověk není Božský, není také možno, aby mohl býti zplnomocněncem nebo zástupcem Boha. Moc Boží nemůže se přenésti na žádného člověka, protože Božská moc spočívá jedině v Božství samotném!

Tento logický fakt vylučuje úplně a také samočinně ve své bez- podmínečné prostotě každou lidskou volbu pozemského místodržitele Boha, nebo volbu nějakého Krista. Každému takovému pokusu musí býti proto vtištěna pečeť nemožnosti.

V těchto věcech nemůže proto přijíti v úvahu ani volba, ani vyvo- lení prostřednictvím lidí, nýbrž jen přímé poslání od Boha samotného!

Názory lidí nemohou zde býti rozhodující. Po všem, co se dosud stalo, byly naopak vždy daleko, od skutečnosti a nebyly ve shodě s Boží vůlí. Pro myslící lidi je nepochopitelno, s jak chorobným vyvyšová- ním lidé se vždy snaží převyšovati svou vlastní hodnotu. Ti lidé, kteří ve své nejvyšší duchovní dokonalosti mohou dosáhnouti právě jen nejnižší stupeň vědomého ve věčném duchovně bytostném. Při tom právě v dnešní době veliký počet pozemšťanů se ve svém cítění, myšlení a úsilí kromě velikého rozumu velmi málo liší od nejvýše vyvinutých zvířat.

Jako hmyz se hemží a lezou horlivě jeden přes druhého, jakoby platilo, že v horlivé honbě a štvanici možno dosáhnouti nejvyššího cíle. Jakmile se však na jejich cíle podíváme blíže a pozorněji, ukazu- je se velmi záhy prázdnota a nicotnost horečného pachtění, které vskutku není hodno takové horlivosti. A z chaosu tohoto hemžení vynořuje se bláhové vypínání, že jest, možno voliti, uznati nebo i odmítnouti Vyslance Božího. V tom by bylo odsouzení toho, čeho nemohou býti nikdy schopni pochopiti, jestliže tento vysoko stojící sám se k nim neskloní, aby mu porozuměli. Všechno se dnes odvo- lává na vědu, rozum a logiku a přitom se přijímají nejhrubší nesmys- ly, kterých jest tolik v proudění doby.

Pro tisíce lidí není hodno šířiti o tom slov. Jsou tak zaujati svým věděním, že ztratili veškerou schopnost o něčem prostě a jednoduše přemýšleti. Tato slova platí jen těm, kdo si ještě mohli zachovat tolik přirozenosti, že mohou rozvinouti vlastní zdravou schopnost úsud- ku, jakmile se jim dá k tomu vodítko. Platí pro ty, kteří se nepřikloňují slepě jednou k tomu, podruhé k onomu módnímu proudu, aby právě tak rychle zase odpadli při první vyslovené pochybnosti nevědomců.

Není třeba mnoho námahy k tomu, aby se při klidném přemýšle- ní došlo k poznání, že z jednoho bytostného druhu nemůže vzejíti jiný, který nemá s prvním nic společného. K tomu stačí nejprostší znalosti přírodních věd. Protože však výběžky přírodních zákonů ve světě hrubohmotném přicházejí z živého prazdroje, z Boha, tu jest jasno, že tyto přírodní zákony lze nutně najíti ve stejné neochvějné logice a strohosti i na další cestě k němu.

Jsou dokonce ještě čistší a jasnější, čím jsou blíže východisku.

Tak jako nemůže býti do zvířete na zemi vštípen duch člověka, aby se tím živé zvíře mohlo státi člověkem, právě tak nemůže býti do člověka vštípeno Božské. Nikdy nemůže se vyvinouti nic jiného než to, co s sebou přináší původ. Původ připouští sice ve vývoji různé druhy a složení tvarů, jak možno vyzkoušeti při roubování stromů a směšování při plozeni, avšak i ty nejúžasnější výsledky zůstávají nut- ně vždy v rámci základních látek, které byly dány původem.

Smísení mezi pozemským člověkem a zvířetem může se udržeti jedině v mezích hrubohmotných těl, protože tato těla mají svůj původ ve stejné hmotnosti. Vnitřní původ člověka a zvířete jest nepřeklenu- telný***).

Není možno vyvoditi nebo přivoditi něco, co převyšuje vlastní pů- vod, co tedy v původu nebylo obsaženo. Tak jest tomu při rozdílu mezi duchovním původem člověka a mezi Božským****).

Kristus jako  Syn  Boží  přišel  z Božsky  bezbytostného  a  nesl v sobě Božské ze svého původu. Ale i jemu bylo by bývalo nemož- ným přenésti toto živoucí Božské na nějakého člověka, který může pocházeti jen z duchovně bytostného. Proto také nemohl nikoho zplnomocniti, k jednání, které přísluší jedině Božskému, jako například odpouštění hříchů. Toto odpouštění může nastati jen ve vyčerpání a rozuzlení zvratného  působení,  které  samo  přesně  se  vyvažuje v základech Božské vůle, která tkví ve stvoření. V této Božské vůli žije samočinně nezměnitelná spravedlnost Stvořitele v dokonalosti, která jest lidskému duchu nepochopitelná.

Plná moc Syna Božího udělená lidem mohla se vztahovati jen na takové věci, které přiměřeně lidskému duchu jsou lidské. Nikdy ne- mohla se vztahovati na Božské.

Samozřejmě jest možno logicky i původ člověka nakonec vzta- hovati na Boha. Ale tento původ není v Bohu samotném, nýbrž mimo Božské, proto pochází člověk z Boha jen nepřímo. V tom jest ten velký rozdíl!

Plná moc, která patří například k úřadu místodržitele, mohla by spočívati samočinně jen ve stejném, bezprostředním původu. To může býti každému lehce pochopitelno, protože zplnomocněnec musí míti veškeré schopnosti toho, kdo plnou moc uděluje, aby mohl působiti na jeho místě v činnosti nebo v úřadě. Zplnomocně- nec musel by proto vycházeti bezprostředně z Božsky bezbytostné- ho, jako byl Kristus.

Podniká-li to přece některý člověk a považuje se za místodržitele třeba i v dobré víře, následuje opět z povahy věci samé, že jeho ur- čení nemůže míti jiného života a dalekosáhlejší platnosti než čistě pozemské. Ti lidé, kteří v něm vidí více, jdou proto za bludem, který se jim jako takový ujasní teprve po smrti. Následkem tohoto bludu ztrácejí celý svůj pozemský čas ke vzestupu. Jsou to zbloudilé ovce, které jdou za falešným pastýřem.

Právě tak jako tento nejvyšší zákon: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, nebudeš míti jiných bohů mimo mne,“ se v nepochopení pře- stupují a nezachovávají i jiné zákony.

A přece nejsou všechna přikázání ve skutečnosti nic jiného, než vyjádření Božské vůle, která od počátku spočívá ve stvoření a nemů- že býti obcházena ani o vlásek.

Jak pošetilou v důsledku této úvahy jeví se zásada mnohých lidí, která se příčí každé Božské myšlence, každé dokonalosti. Zásada, že „účel světí  prostředky“!  Jaký  šílený  zmatek  musel  by  to  býti v zákonech Božské vůle, kdyby takto mohly býti  přesmykovány! Kdo si dovede učiniti jen malý pojem o dokonalosti, tomu nezbývá nic jiného než předem odmítnouti takové nemožnosti. Jakmile se člověk pokusí utvořiti si pravý obraz o dokonalosti Boží, bude mu to moci sloužiti jako vodítko k lehčímu pochopení všech věcí ve stvo- ření! Známe-li  a  máme  na  zřeteli  dokonalost  Boží,  máme  klíč k pochopení díla Božího, k němuž patří i sám člověk.

Pak pozná, člověk donucovací sílu a vážnou výstrahu slov: „Bůh nesmí býti posmíván!“ Jinými slovy: „Jeho zákony se naplňují a ne- změnitelně se projevují. Bůh ponechává koloběh tak, jak ho ustano- vil při stvoření. Človíček na tom nic nezmění. Pokouší-li se o to, může nanejvýš docíliti toho, že všichni ti, kdo jdou slepě za ním, budou strženi s ním. Není mu nic platno, věří-li tomu jinak.

Požehnání může vzejíti jen tomu, kdo se hrdě a zcela odevzdá do vůle Boží, která nese stvoření ve svých přírodních zákonech. Ale to může jen ten, kdo je správně zná.

Nauky, které hlásají slepou víru, nutno zavrhnouti jako mrtvé a proto škodlivé. Jen takové nauky, které skrze Krista volají k oživení, to jest k uvažování a zkoumání, aby ze skutečného pochopení mohlo vyrůsti přesvědčení, přinášejí osvobození a spásu.

Jen nejzavržitelnější bezmyšlenkovitost může se domnívati, že účel lidského života jest hlavně v honbě za získáváním tělesných potřeb a požitků, aby na konec nechal se člověk nějakou zevní for- mou a krásnými slovy pěkně v klidu osvoboditi od každé viny a ná- sledků svých nedbalostí v pozemském životě. Cesta pozemským životem a krok do záhrobí ve smrti není pouze všední jízdou, na kterou jest, možno koupiti si jízdenku v poslední chvíli.

Takovou vírou člověk zdvojnásobuje svou vinu! Neboť každé po- chybování o neúplatné spravedlnosti dokonalého Boha jest rouháním! Víra v libovolné odpuštění hříchů bez námahy jest však zřejmým svědectvím o pochybování o neúplatné spravedlnosti Boží a jeho záko- nů. Ba více, neboť taková víra potvrzuje přímo víru v Boží libovůli, která by byla totéž jako nedokonalost a nedostatečnost!

Ubozí, politování hodní věřící! Bylo by jim lépe, kdyby byli dosud ne- věřícími. Pak mohli by snáze a bez překážky najíti cestu, o které se domnívají, že již ji nalezli.

Záchrana jest pouze v tom, nepotlačovati klíčící myšlení a tím probouzející se pochybnost, neboť v tom se ozývá zdravá touha po Pravdě.

Zápas s pochybností jest zkoumání, po kterém nepopíratelně musí následovati zavržení dogmatické přítěže. Jen duch úplně osvo- bozený ode všeho nepochopení může se v radostném přesvědčení vznésti ke světlým výšinám, k ráji!

*)              Přednáška č.58: „Vzkříšení pozemského těla Kristova.“

**)            Přednáška č.6: „Osud.“

***)           Přednáška č.49: „Rozdíl v původu mezi člověkem a zvířetem.“

****)         Přednáška č.51: „Duch.“