Interaktivy preklad PG


4. Aufstieg


Verstrickt Euch nicht in einem Netze, die Ihr nach Erkenntnis strebt, sondern werdet sehend!

Ein unabänderlicher Sühnezwang lastet durch ewiges Gesetz auf Euch, den Ihr niemals auf andere abwälzen könnt. Was Ihr Euch aufbürdet durch Euere Gedanken, Worte oder Werke, vermag niemand zu lösen als Ihr selbst! Bedenkt, sonst würde göttliche Gerechtigkeit nur leerer Schall sein, mit ihr auch alles andere in Trümmer stürzen.

Deshalb macht Euch frei! Säumt keine Stunde, diesem Sühnezwang ein Ziel zu setzen! Ehrliches Wollen zu dem Guten, Besseren, das durch wahrhaft empfundenes Gebet größere Kraft erhält, bringt die Erlösung!

Ohne das ehrliche, feste Wollen zu dem Guten kann die Sühne nie erfolgen. Fortlaufend wird das Niedere sich selbst dann immer wieder neue Nahrung geben zu weiterem Bestehen, und damit immer wieder neue Sühne fordern, ohne Unterlaß, so daß das stetig sich Neuernde nur wie ein einzig Laster oder Leiden Euch erscheint! Doch es ist eine ganze Kette ohne Ende, stets neu bindend, noch bevor das Vorhergehende sich lösen konnte. Es gibt dann niemals die Erlösung, da es dauernd Sühnen fordert. Es ist wie eine Kette, die Euch an den Boden angeschmiedet hält. Dabei ist die Gefahr sehr groß, daß es noch tiefer abwärts geht. Drum rafft Euch endlich auf zu gutem Wollen, Ihr, die Ihr noch im Diesseits oder nach Eueren Begriffen schon im Jenseits seid! Bei stetig gutem Wollen muß das Ende aller Sühnen kommen, da der Gutwollende und also Wirkende nicht neue Nahrung zu erneuter Sühneforderung gewährt. Und dadurch kommt dann die Befreiung, die Erlösung, die allein den Aufstieg zuläßt zu dem Licht. Hört auf die Warnung! Es gibt keinen anderen Weg für Euch! Für Niemand!

Damit erhält aber auch jeder die Gewißheit, daß es nie zu spät sein kann. Wohl für die Einzeltat, gewiß, die habt Ihr dann zu sühnen, abzulösen, doch in dem Augenblicke, wo Euer Bestreben zu dem Guten ernsthaft einsetzt, stellt Ihr den Markstein für das Ende Eurer Sühnen, seid gewiß, daß dieses Ende einmal kommen muß, und Euer Aufstieg wird damit beginnen! Dann könnt Ihr freudig an die Abarbeitung aller Sühnen gehen. Was Euch dann noch begegnet, geschieht zu Eurem Heile, bringt Euch der Stunde der Erlösung, der Befreiung näher.

Versteht Ihr nun den Wert, wenn ich Euch rate, mit aller Kraft das gute Wollen, reine Denken zu beginnen? Nicht davon abzulassen, sondern sich mit aller Sehnsucht, aller Energie daran zu klammern? Es hebt Euch hoch! Es ändert Euch und Euere Umgebung! Bedenkt, daß jede Erdenlaufbahn eine kurze Schule ist, daß mit dem Ablegen des Fleisches für Euch selbst kein Ende kommt. Ihr werdet dauernd leben oder dauernd sterben! Dauernd Glück genießen oder dauernd leiden! Wer wähnt, daß mit dem irdischen Begräbnis auch für ihn alles erledigt, alles ausgeglichen ist, der wende sich und gehe seinen Weg; denn damit will er nur sich selbst betören. Entsetzt wird er dann vor der Wahrheit stehen und seinen Leidensweg beginnen... müssen! Sein wahres Selbst, entblößt vom Schutze seines Körpers, dessen Dichtheit ihn wie einen Wall umgab, wird dann von dem ihm Gleichartigen angezogen, umringt und festgehalten.

Das Aufraffen des ernsten Wollens zu dem Besseren, das ihn befreien, höher bringen könnte, wird ihm schwerer, lange Zeit unmöglich, weil er nur dem Einfluß der Umgebung unterworfen ist, die keinen derartigen Lichtgedanken in sich trägt, der ihn erwecken, unterstützen könnte. Er muß doppelt unter allem leiden, was er sich erschaffen hat.

Aus diesem Grunde ist ein Aufwärtskommen dann viel schwerer als in Fleisch und Blut, wo Gutes neben Bösem wandelt, was nur der Schutz des Erdenkörpers möglich macht, weil... dieses Erdenleben eine Schule ist, wo jedem „Ich“ die Möglichkeit der Fortentwickelung gegeben ist nach seinem freien Willen. Deshalb rafft Euch endlich auf! Die Frucht jedes Gedankens fällt auf Euch zurück, hier oder dort, Ihr habt sie zu genießen! Kein Mensch kann dieser Tatsache entfliehen! Was nützt es Euch, wenn Ihr wie Vogel Strauß den Kopf scheu in den Sand zu stecken sucht vor dieser Wirklichkeit? Seht doch den Tatsachen kühn ins Gesicht! Ihr macht es Euch dadurch nur leicht; denn hier ist schneller vorwärts zu kommen. Beginnt! Aber in dem Bewußtsein, daß das Alte alles ausgeglichen werden muß. Erwartet nicht wie viele Toren, daß das Glück unmittelbar darauf durch Tür und Fenster in den Schoß gefallen kommt. Vielleicht hat mancher unter Euch noch eine Riesenkette abzulösen. Doch wer deshalb verzagt, der schadet sich nur selbst, weil es ihm nicht erspart und abgenommen werden kann. Durch Zögern macht er sich alles nur schwerer, vielleicht für lange Zeit hinaus unmöglich. Ansporn sollte es ihm sein, nicht eine Stunde länger zu versäumen; denn mit dem ersten Schritt beginnt er erst zu leben! Wohl dem, der sich dazu ermannt, es wird sich von ihm lösen, Glied um Glied. Mit Riesensprüngen kann er vorwärts stürmen, jauchzend und dankend auch die letzten Hindernisse nehmen; denn er wird frei!

Die Steine, die sein bisheriges falsches Wirken vor ihm aufgetürmt wie eine Mauer, die das Vorwärtsschreiten hindern mußte, werden nun etwa nicht weggeräumt, sondern im Gegenteile sorgsam vor ihm hingelegt, damit er sie erkennt und überwindet, weil er den Ausgleich aller Fehler schaffen muß. Doch staunend und bewundernd sieht er bald die Liebe, welche dabei um ihn waltet, sobald er nur den guten Willen zeigt. Der Weg wird ihm mit zarter Schonung so erleichtert, wie einem Kinde von der Mutter bei den ersten Gehversuchen. Gibt es Dinge seines bisherigen Lebens, die ihn im stillen bangend schreckten, und die er lieber dauernd schlafen lassen wollte... ganz unerwartet wird er dicht davor gestellt! Er muß entscheiden, handeln. Auffallend wird er durch die Verkettung dazu gedrängt. Wagt er es dann, den ersten Schritt zu tun in dem Vertrauen auf den Sieg des guten Wollens, dann löst sich der verhängnisvolle Knoten, er geht hindurch und ist davon befreit.

Doch kaum ist die Schuld gelöst, tritt schon die andere in irgendeiner Form an ihn heran, gleichsam verlangend, auch gelöst zu werden. So springt ein Reifen nach dem anderen, die ihn beengten, niederdrücken mußten. Ihm wird so leicht! Und das Gefühl der Leichtigkeit, das mancher unter Euch ganz sicher schon einmal erlebte, es ist keine Täuschung, sondern Wirkung einer Tatsache. Der so vom Druck befreite Geist wird leicht und schnellt nach dem Gesetz geistiger Schwerkraft hoch, in jene Region, der er nun seiner Leichtigkeit entsprechend angehört. So muß es stetig aufwärts gehen, dem ersehnten Licht entgegen. Übles Wollen drückt den Geist herab und macht ihn schwer, das Gute aber treibt ihn hoch.

Der große Meister Jesus zeigte Euch auch hierfür schon den schlichten Weg, der unfehlbar zum Ziele führt; denn tiefe Wahrheit liegt in den einfachen Worten: „Liebe Deinen Nächsten wie Dich selbst!“

Damit gab er den Schlüssel zu der Freiheit, zu dem Aufstiege! Wieso? Weil es als unantastbar gilt: Was Ihr dem Nächsten tut, das tut in Wirklichkeit Ihr nur für Euch! Für Euch allein, da alles nach den ewigen Gesetzen unbedingt auf Euch zurückfällt, Gutes oder Böses, sei es nun hier schon oder dort. Es kommt! Drum ist der einfachste der Wege Euch damit gewiesen, wie Ihr den Schritt zum guten Wollen aufzufassen habt. Mit Eurem Wesen sollt Ihr Eurem Nächsten geben, Eurer Art! Nicht etwa unbedingt mit Geld und Gut. Dann würden ja die Mittellosen von der Möglichkeit des Gebens ausgeschlossen sein. Und in diesem Wesen, in dem „sich geben“ in dem Umgange mit Eurem Nächsten, in der Rücksicht, Achtung, die Ihr ihm freiwillig bietet, liegt das „lieben“, das uns Jesus nennt, liegt auch die Hilfe, die Ihr Eurem Nächsten leistet, weil er darin sich selbst zu ändern oder seine Höhe weiter zu erklimmen fähig wird, weil er darin erstarken kann.

Die Rückstrahlungen davon aber heben Euch in ihrer Wechselwirkung schnell empor. Durch sie erhaltet Ihr stets neue Kraft. Mit rauschendem Fluge vermögt Ihr dann dem Lichte zuzustreben...

Arme Toren, die noch fragen können: „Was gewinne ich dabei, wenn ich so vieles Altgewohnte lasse und mich ändere?“ Ist es ein Handel, der geschlossen werden soll? Und wenn sie nur als Mensch an sich gewinnen würden, als solcher in gehobenerem Wesen, so wäre es des Lohnes schon genug. Aber es ist unendlich mehr! Ich wiederhole: Mit dem Beginn des guten Wollens setzt ein jeder auch den Markstein für das Ende seines Sühnezwanges, den er erfüllen muß, dem er niemals entrinnen kann. Kein Anderer vermag in dieser Hinsicht für ihn einzutreten. Er setzt also mit dem Entschluß dem Sühnezwang ein absehbares Ende. Das ist ein Wert, den alle Schätze dieser Welt nicht aufzuwiegen fähig sind. Er ringt sich damit los von Sklavenketten, die er selbst sich dauernd schmiedet. Und deshalb auf vom Schlafe, der entnervt. Laßt endlich das Erwachen kommen!

Fort mit dem Rausch, der lähmend die Einbildung bringt, daß die Erlösung durch den Heiland ein Geleitbrief dafür wurde, daß Ihr Euer Leben lang sorgenlos einer „Ichsucht“ fröhnen dürft, wenn Ihr zuletzt noch gläubig werdet, umkehrt und im Glauben an den Heiland und sein Werk von dieser Erde scheidet! Toren, von der Gottheit solches armseliges lückenhaftes Stückwerk zu erwarten! Das hieße ja das Böse züchten! Denket daran, macht Euch frei!

4. Vzestup


Vy, kteří usilujete o poznání, nezaplétejte se do sítě, ale staňte se vidoucími!

Podle věčného zákona zatěžuje vás nezměnitelná nutnost odpy- kání a nemůžete ji nikdy setřásti na jiné. Jaké břímě jste si uložili svými myšlenkami, slovy a skutky, to nemůže z vás sejmouti nikdo jiný, než opět vy sami! Uvažte, že jinak by byla Božská spravedlnost jen prázdným zvukem a s ní také všechno ostatní by se rozpadlo v trosky.

Proto osvoboďte se! Neváhejte ani hodinu a stanovte této nut- nosti odpykání cíl a konec! Poctivé chtění k dobrému, k lepšímu, jemuž se dostává větší síly hluboce procítěnou modlitbou, přináší spásu!

Bez poctivého, pevného chtění k dobrému nemůže nikdy nastati odpykání. Stále bude si nízké ve vás dodávati samo sobě vždy novou potravu k dalšímu svému trvání,  což opět  bude vyžadovati nové odpykání a bude tak pokračovati bez přestání. Toto stále se obnovu- jící odpykávání objeví se vám jako jediná nepravost nebo utrpení. Je to celý řetěz bez konce, který se stále znovu navazuje ještě dříve, než předcházející články se mohly uvolniti. Tu není pak nikdy vykoupení, protože je tu stálý požadavek odpykávání. Je to jako řetěz, který vás drží přikovaného k zemi. Při tom je veliké nebezpečí, že to půjde ještě hlouběji. Vy všichni, kteří jste dosud na tomto světě, vzchopte se proto konečně k dobrému chtění. Dříve, než podle vašich pojmů budete na onom světě! Při stálém a trvalém dobrém chtění musí na- stati konec všemu odpykávání, protože ten, kdo chce dobro a působí k němu, neposkytuje již nové potravy pro novou nutnost odpykání. A tím nastává osvobození, vykoupení, které jedině dovoluje vzestup ke Světlu. Dbejte této výstrahy! Není pro vás jiné cesty! Pro nikoho!

Tím však nabývá každý jistoty, že nemůže býti nikdy pozdě. Jistě je tomu tak tehdy, když se jedná o jednotlivý čin, protože ten je nut- no odpykati a odčiniti. Ale v tom okamžiku, kdy se zasadíte vážně o snahu k dobrému, stavíte mezník na konci svého odpykávání. Buďte

jisti, že tento konec pak jednou nadejít musí! A tím začne váš vze- stup! Pak můžete radostně přikročit k odčinění všeho minulého. Co vás pak ještě potká, děje se k vaší spáse a přibližuje vás hodině vaše- ho vykoupení a osvobození.

Chápete  nyní  cenu  mé  rady,  abyste  s veškerou  silou  započali s dobrým chtěním a čistým myšlením? Abyste od něho nikdy neu- pouštěli, ale ulpěli na něm s veškerou touhou a veškerou energií? Ono vás povznese! Změní vás i vaše okolí! Uvažte, že každá pozem- ská dráha jest jen krátkou školou a že odloučením těla nenastává pro vás konec. Budete trvale žíti nebo trvale umírati! Trvale požívati blaha nebo trvale trpěti! Kdo má za to, že pozemským pohřbem je pro něho vše vyrovnáno a odbyto, ten nechť se obrátí a jde svou cestou. Tím chce oklamat jen sebe sama. S hrůzou bude pak státi před Pravdou a bude muset nastoupit svou cestu utrpení! Jeho pravé já, zbavené ochrany těla, jehož hutnost je obklopovala jako zeď, bude pak přitahováno stejnorodým, které je obklopí a pevně sevře.

Vzmužení se k opravdovému chtění dobra, které by ho mohlo osvobodit a povznést, bude pro něho mnohem těžším, ba po dlou- hou dobu vůbec nemožným, protože podléhá jen vlivu svého okolí. Toto okolí však nemá v sobě žádné podobné světlé myšlenky, která by ho mohla probudit a podepřít. Je mu dvojnásob trpěti tím, co sám si vytvořil.

Proto je v záhrobí pro něho pak vzestup mnohem těžší než v těle na zemi, kde putuje dobro vedle zla. To umožňuje jen ochrana po- zemského těla, protože pozemský život je školou, ve které se kaž- dému „já“ poskytuje možnost vývoje podle jeho svobodné vůle. Proto se konečně vzchopte! Ovoce každé vaší myšlenky dopadá na vás zpět, zde i tam. Vy je musíte požívati! Této skutečnosti nemůže uniknouti žádný člověk. Co je vám platno skrývati před ní hlavu do písku jako pštros? Dívejte se přece skutečnostem směle do tváře! Tím si vše jen ulehčíte. Zde můžete jíti rychleji kupředu! Začněte! Ale s plným vědomím, že staré musí býti vyrovnáno. Nečekejte jako mnozí pošetilci, že štěstí hned na to spadne vám okny i dveřmi do klína. Snad musí mnohý z vás uvolniti ještě ohromný řetěz. Ale kdo proto váhá, škodí jen sám sobě. To mu nemůže býti nijak uspořeno

a z něho sňato. Váháním si vše jen ztěžuje a snad na dlouhou dobu znemožňuje. Mělo by mu to býti vzpruhou, aby neváhal ani hodinu. Vždyť prvním krokem začíná teprve žít! Blaze tomu, kdo se vzmuží. Článek za článkem bude to pak z něho spadávat. Může se řítit vpřed obrovskými skoky, přemáhat s jásotem a díky poslední překážky. Osvobozuje se!

Kameny, které před něho jeho dosavadní nesprávné působení nastavělo jako zeď, která musela překážet jeho postupu, nejsou snad nyní odstraněny pryč. Naopak jsou před něho pečlivě pokládány, aby je poznal a přemáhal, protože musí vytvořit vyrovnání všech chyb. Ale s úžasem a obdivem vidí záhy lásku, která vládne kolem něho, jakmile jen ukáže dobrou vůli. Cesta je mu usnadňována s něžnou šetrností tak, jako ji dítěti při prvních krůčcích usnadňuje matka. Jsou-li věci v jeho dosavadním životě, jež ho potají lekaly a kterým by byl dal raději usnout, … ocitne se neočekávaně těsně před nimi! Musí se rozhodnout a jednat. Je k tomu nápadně tlačen a přikován. Odváží-li se pak prvního kroku v důvěře ve vítězství dobrého chtění, rozváže se osudný uzel, on jím projde a je ho zproštěn.

Ale sotva je usmířena jedna vina, přichází k němu v jakékoliv formě jiná, jako by se rovněž dožadovala usmíření. Tak pukají po řadě obruče, jež ho tísnily a tlačily. Je mu tak lehko! A tento pocit lehkosti, jak mnohý z vás jistě již jednou zažil, není žádný klam, ný- brž účinek skutečnosti. Duch zbavený tlaku stává se lehkým a vznese se do výše podle zákona duchovní tíže. Vznese se do oné oblasti, do níž podle své lehkosti patří. Tak musí to jíti stále vzhůru, vstříc vy- touženému Světlu! Zlé chtění stlačuje ducha dolů a činí ho těžkým. Dobro však nese ho vzhůru.

Veliký Mistr Ježíš ukázal vám již k tomu prostou cestu, vedoucí neomylně k cíli. Je hluboká pravda v prostých slovech: „Miluj bližního jako sebe sama!“

Tím dal klíč ke svobodě a ke vzestupu. Jak to? Protože neo- chvějně platí: Co konáte pro bližního, konáte ve skutečnosti pro sebe! Pro vás samotné! Neboť podle věčných zákonů neomylně vše se k vám vrací, dobré i zlé, zde nebo tam. To přijde! Proto je vám tím ukázána nejprostší cesta, jak máte chápati krok k dobrému chtě-

ní. Svému bližnímu máte dávati svým způsobem, povahou, bytostí! Ne snad nutně penězi a statky. Pak by byli nemajetní vyloučeni z možnosti  dávání.  A  v této  bytosti,  „v dávání  sebe“,  ve  styku s bližním, v ohledu a úctě, jež mu dobrovolně nabízíte, spočívá „mi- lování“ o němž mluvil Ježíš. Je v něm i pomoc, kterou tak bližnímu poskytujete, protože on nabývá tím schopnosti ke změně sebe sama a k dostoupení své výše. Tak může i zesílit.

Ale zpětná záření takového jednání ve svém zvratném působení nesou vás rychle vzhůru. Jejich přispěním dostává se vám stále nové síly. Šumným letem lze vám spěti ke Světlu …

Ubozí blázni, kteří se ještě mohou ptát: „Co tím získám, odlo- žím-li tak mnohou zvyklost a změním se? Je to snad obchod, který se má uzavřít? A kdyby získal jen jako člověk o sobě, jako takový v povznesení své bytosti, stálo by to již za to. Ale je to nekonečně více! Opakuji: Počátkem dobrého chtění staví každý zároveň mezník na konec své nutnosti odpykávání, kterému uniknout nemůže nikdy. V tomto ohledu nemůže nikdo zakročit za něho. Svým úmyslem staví tedy nutnosti odpykávání dohledný konec. To je hodnota, kte- rou nemohou vyvážiti všecky poklady světa. Tím se odpoutává od obrovských řetězů, které sám si trvale ukovával. A proto vzhůru z oslabujícího spánku! Nechť nadejde konečně probuzení!

Pryč s opojením, které přivádí k domněnce, že vykoupení Spasi- telem stalo se průvodním listem, na který smíte bezstarostně po celý život holdovat svému „já“, jen když na konec stanete se věřícími, obrátíte se a loučíte se se zemí ve víře ve Spasitele a jeho dílo! Jste blázni, když očekáváte od Božství takové bídné, kusé a neúplné dílo! To by znamenalo pěstovati zlo! Myslete na to a osvoboďte se!