Interaktivy preklad PG


61. Irrungen


Suchend erhebt so mancher Mensch den Blick nach Licht und Wahrheit. Sein Wunsch ist groß, doch fehlt es ihm sehr oft an ernstem Wollen! Mehr als die Hälfte aller Sucher sind nicht echt. Sie bringen ihre eigne, abgeschlossene Meinung. Sollen sie auch nur ein Wenig daran ändern, so lehnen sie viel lieber alles für sie Neue ab, auch wenn darin die Wahrheit liegt.

Tausende müssen dadurch sinken, weil sie in der Verstrickung irrtümlicher Überzeugung die Bewegungsfreiheit unterbanden, die sie zur Rettung durch den Schwung nach oben brauchen.

Immer ist ein Teil vorhanden, derer, welche meinen, alles Rechte schon erfaßt zu haben. Sie beabsichtigen nicht, nach dem Gehörten und Gelesenen auch eine strenge Prüfung gegen sich zu führen.

Für solche spreche ich natürlich nicht!

Ich spreche auch nicht zu Kirchen und Parteien, nicht zu Orden, Sekten und Vereinen, sondern lediglich in aller Einfachheit zum Menschen selbst. Fern liegt es mir, etwas Bestehendes zu stürzen; denn ich baue auf, ergänze bisher ungelöste Fragen, die ein jeder in sich tragen muß, sobald er nur ein wenig denkt.

Nur eine Grundbedingung ist für jeden Hörer unerläßlich: Ernstes Suchen nach der Wahrheit. Er soll die Worte in sich prüfen und lebendig werden lassen, aber nicht des Redners achten. Sonst wird ihm kein Gewinn. Für alle, die das nicht erstreben, ist jedes Zeitopfer von vornherein verloren.

Es ist unglaublich, wie naiv die größte Mehrzahl aller Menschen krampfhaft unwissend darüber bleiben will, woher sie kommen, was sie sind, wohin sie gehen!

Geburt und Tod, die untrennbaren Pole alles Erdenseins, sie dürften kein Geheimnis für den Menschen bilden.

Zerrissenheit liegt in den Anschauungen, die den Wesenskern der Menschen klären wollen. Das ist die Folge des krankhaften Größenwahns der Erdenbürger, die sich vermessen rühmen, ihr Wesenskern sei göttlich!

Seht Euch die Menschen an! Könnt Ihr denn Göttliches in ihnen finden? Die törichte Behauptung müßte man als Gotteslästerung bezeichnen, da sie Herabzerrung des Göttlichen bedeutet.

Der Mensch trägt nicht ein Stäubchen Göttliches in sich!

Die Anschauung ist lediglich krankhafte Überhebung, die als Ursache nur das Bewußtsein eines Nichtverstehenkönnens hat. Wo ist der Mensch, der ehrlich sagen kann, daß ihm ein solcher Glaube auch zur Überzeugung wurde? Wer ernsthaft in sich geht, muß es verneinen. Er fühlt genau, daß es nur Sehnsucht, Wunsch ist, Göttliches in sich zu tragen, aber nicht Gewißheit! Man spricht ganz richtig von einem Gottesfunken, den der Mensch in sich trägt. Dieser Funke Gottes ist aber Geist! Er ist nicht ein Stück der Göttlichkeit.

Der Ausdruck Funke ist eine ganz richtige Bezeichnung. Ein Funke entwickelt sich und sprüht aus, ohne etwas von der Beschaffenheit des Erzeugers mitzunehmen oder in sich zu tragen. So auch hier. Ein Gottesfunke ist nicht selbst göttlich.

Wo solche Fehler schon im Hinblick auf den Ursprung eines Seins zu finden sind, dort muß Versagen in dem ganzen Werden kommen! Habe ich auf falschen Grund gebaut, muß einst der ganze Bau ins Wanken und zum Stürzen kommen.

Gibt doch der Ursprung Halt fürs ganze Sein und Werden eines jeden! Wer nun, wie üblich, sucht, über den Ursprung weit hinauszugreifen, langt nach für ihn Unfaßbarem, und er verliert in ganz natürlichem Geschehen damit jeden Halt.

Wenn ich z. B. nach dem Aste eines Baumes greife, der durch die irdische Beschaffenheit mit meinem Erdenkörper Gleichart hat, gewinne ich in diesem Aste einen Halt und kann mich deshalb daran aufwärtsschwingen.

Greife ich aber über diesen Ast hinaus, so kann ich an der andersartigen Beschaffenheit der Luft keinen Stützpunkt finden und... kann deshalb auch nicht empor! Das ist doch klar.

Genau so ist es mit der inneren Beschaffenheit des Menschen, die man Seele nennt und deren Kern den Geist.

Will dieser Geist den notwendigen Halt aus seinem Ursprung haben, den er braucht, so darf er selbstverständlich nicht ins Göttliche zu fassen suchen. Das wird dann unnatürlich; denn das Göttliche liegt viel zu weit darüber, ist von ganz anderer Beschaffenheit!

Und doch sucht er in seiner Einbildung Verbindung an dieser Stelle, die er nie erreichen kann, und unterbricht dadurch natürliches Geschehen. Wie ein Wehr senkt sich sein falsches Wünschen hemmend zwischen ihn und seine notwendige Kraftzufuhr vom Ursprung her. Er schneidet sich selbst ab davon.

Deshalb hinweg mit solchen Irrtümern! Dann kann der Menschengeist erst seine volle Kraft entfalten, die er noch heute achtlos übersieht, und wird zu dem, was er sein kann und soll, zum Herrn in der Schöpfung! Doch wohl gemerkt, nur in der Schöpfung, nicht über dieser stehend.

Nur Göttliches steht über aller Schöpfung. —

Gott selbst, der Ursprung alles Seins und Lebens, ist, wie schon das Wort sagt, göttlich! Der Mensch aber, wie auch nicht unbekannt, von seinem Geist erschaffen!

Der Mensch ist also nicht unmittelbar von Gott, sondern von dessem Geiste! Göttlich und geistig ist nicht einerlei, Geist ist der Wille Gottes. Aus diesem Willen nur erstand die erste Schöpfung, nicht aber aus dem Göttlichen heraus! Halten wir uns doch an diese einfache Tatsache, sie gibt die Möglichkeit des besseren Verstehens.

Man stelle sich doch einmal zum Vergleich den eigenen Willen vor. Er ist ein Akt, nicht aber ein Stück Mensch, sonst müßte sich der Mensch auflösen mit der Zeit, in seinen vielen Willensakten. Es würde von ihm gar nichts übrig bleiben.

Nicht anders auch bei Gott! Sein Wille schuf das Paradies! Sein Wille aber ist der Geist, den man als „Heiligen Geist“ bezeichnet. Das Paradies war wiederum auch nur das Werk des Geistes, nicht ein Stück von ihm selbst. Darin liegt eine neue Abstufung nach unten zu. Der schöpferische Heilige Geist, also der lebendige Wille Gottes, ging nicht in seiner Schöpfung auf. Er gab darein auch nicht ein Stück von sich, sondern er blieb selbst ganz außerhalb der Schöpfung. Das bringt die Bibel schon ganz klar und deutlich mit den Worten: „Der Geist Gottes schwebte über den Wassern“, nicht Gott in eigener Person! Das ist schließlich ein Unterschied. Der Mensch trägt also auch nichts von dem Heiligen Geiste selbst in sich, sondern nur von dem Geiste, der ein Werk des Heiligen Geistes ist, ein Akt.

Anstatt sich nun mit dieser Tatsache zu befassen, will man hier mit aller Kraft schon eine Lücke bilden! Denkt nur an die bekannte Anschauung über die erste Schöpfung, an das Paradies! Es sollte unbedingt auf dieser Erde sein. Der kleine menschliche Verstand zog damit das Geschehen notwendiger Jahrmillionen in seinen eng an Raum und Zeit begrenzten Kreis und stellte sich als Mittelpunkt und Achse alles Weltgeschehens vor. Die Folge war, daß er dadurch den Weg zum eigentlichen Lebensausgangspunkte ohne weiteres verlor. An Stelle dieses klaren Weges, den er nicht mehr überschauen konnte, mußte in seinen religiösen Anschauungen ein Ersatz gefunden werden, wenn er sich nicht selbst als Urheber des ganzen Seins und Lebens und somit als Gott bezeichnen wollte. Diesen Ersatz gab ihm bisher der Ausdruck „Glaube“! Und an dem Worte „Glaube“ krankt seither die ganze Menschheit! Ja, noch mehr, das unerkannte Wort, welches alles Verlorene ergänzen sollte, wurde ihr zur Klippe, die das vollständige Scheitern brachte!

Mit Glaube findet sich nur jeder Träge ab. Der Glaube ist es auch, an dem die Spötter sich verankern können. Und das Wort „Glaube“ falsch gedeutet, ist der Schlagbaum, der sich heute hemmend vor den Weg zum Weiterschreiten für die Menschheit legt.

Glaube soll nicht der Mantel sein, der alles Denkens Trägheit großmütig verdeckt, der sich wie eine Schlafkrankheit behaglich lähmend auf den Geist der Menschen senkt! Glaube soll in Wirklichkeit zur Überzeugung werden. Überzeugung aber fordert Leben, schärfstes Prüfen!

Wo auch nur eine Lücke bleibt, ein ungelöstes Rätsel, dort wird die Überzeugung zur Unmöglichkeit. Kein Mensch kann deshalb wahren Glauben haben, solange in ihm eine Frage offen bleibt.

Schon das Wort „blinder Glaube“ gibt das Ungesunde zu erkennen!

Lebendig muß der Glaube sein, wie Christus einst schon forderte, sonst hat er keinen Zweck. Lebendigkeit aber bedeutet das Sichregen, Abwägen und auch Prüfen! Nicht stumpfes Hinnehmen fremder Gedanken. Blindglauben heißt doch deutlich Nichtverstehen. Was der Mensch aber nicht versteht, kann ihm auch geistig keinen Nutzen bringen, denn im Nichtverstehen kann es nicht in ihm zum Leben kommen.

Was er aber in sich nicht ganz erlebt, wird ihm auch nie zu eigen! Und nur das Eigene bringt ihn empor.

Es kann auch schließlich niemand einen Weg beschreiten, vorwärts gehen, wenn in dem Wege große Spalten klaffen. Der Mensch muß geistig dort stehenbleiben, wo er nicht wissend weiter kann. Die Tatsache ist unumstößlich und wohl auch leicht verständlich. Wer also geistig vorwärtskommen will, der wache auf!

Im Schlafe kann er seinen Weg zum Licht der Wahrheit niemals gehen! Auch nicht mit einem Bilde oder Schleier vor den Augen.

Sehend will der Schöpfer seine Menschen in der Schöpfung haben. Sehend sein aber heißt wissend! Und zu dem Wissen paßt kein blinder Glaube. Trägheit, Denkfaulheit liegt nur in einem solchen, keine Größe!

Der Vorzug eines Denkvermögens bringt dem Menschen auch die Pflicht zum Prüfen!

Um allem diesem zu entgehen, hat man aus Bequemlichkeit den großen Schöpfer einfach so verkleinert, daß man ihm Willkürsakte als Beweis der Allmacht zumutet.

Wer nur ein wenig denken will, muß darin wieder einen großen Fehler finden. Ein Willkürsakt bedingt die Möglichkeit der Abbiegung bestehender Naturgesetze. Wo aber solches vor sich gehen kann, dort fehlt Vollkommenheit. Denn wo Vollkommenheit vorhanden ist, kann keine Änderung erfolgen. Somit wird irrtümlich von einem großen Teil der Menschheit die Allmacht Gottes derart hingestellt, daß sie dem tiefer Denkenden als ein Beweis der Unvollkommenheit zu gelten hätte. Und darin ruht die Wurzel vieles Übels.

Gebt Gott die Ehre der Vollkommenheit! Dann findet Ihr darin den Schlüssel zu den ungelösten Rätseln alles Seins. —

Die ernsthaft Suchenden dahin zu bringen, soll mein Bestreben sein. Ein Aufatmen soll durch die Kreise aller Wahrheitssucher gehen. Sie werden zuletzt froh erkennen, daß in dem ganzen Weltgeschehen kein Geheimnis, keine Lücke ist. Und dann... sehen sie den Weg zum Aufstieg klar vor sich. Sie brauchen ihn nur zu gehen. —

Mystik *(Geheimlehre) hat keinerlei Berechtigung in der gesamten Schöpfung! Es ist darin kein Platz für sie vorhanden; denn klar und lückenlos soll alles vor dem Menschengeiste liegen, bis zu seinem Ursprunge zurück. Und das Gebiet umfaßt die ganze Schöpfung. Nur was dann über dieser Schöpfung ist, das Göttliche allein, wird jedem Menschengeiste heiligstes Geheimnis bleiben müssen, da es über seinem Ursprung steht, der in der Schöpfung ruht. Deshalb wird Göttliches auch nie von ihm begriffen werden. Mit bestem Willen und dem größten Wissen nicht. In diesem Nichtbegreifenkönnen alles Göttlichen liegt für den Menschen aber das natürlichste Geschehen, das man denken kann; denn nichts vermag bekanntlich über die Zusammensetzung seines Ursprunges hinauszugehen. Auch nicht der Geist des Menschen! In andersartiger Zusammensetzung liegt stets eine Grenze. Und Göttliches ist von ganz anderer Beschaffenheit als Geistiges, welchem der Mensch entstammt.

Das Tier zum Beispiel kann auch in der vollsten seelischen Entwickelung niemals zum Menschen werden. Aus seiner Wesenhaftigkeit kann unter keinen Umständen das Geistige erblühen, welches den Menschengeist gebiert. In der Zusammensetzung alles Wesenhaften fehlt geistige Grundart. Der aber aus dem Teile geistiger Schöpfung hervorgegangene Mensch kann wiederum auch niemals göttlich werden, da Geistiges die Art des Göttlichen nicht hat. Der Menschengeist kann wohl bis zur Vollkommenheit im höchsten Grade sich entwickeln, wird aber trotzdem immer geistig bleiben müssen. Er kann nicht über sich ins Göttliche gelangen. Die andere Beschaffenheit bildet auch hier naturgemäß die niemals überbrückbare Begrenzung nach oben zu. Die Stofflichkeit spricht hierbei gar nicht mit, da sie kein eigenes Leben birgt, sondern als Hülle dient, getrieben und geformt vom Geistigen und von dem Wesenhaften.

Das gewaltige Gebiet des Geistes geht durch die ganze Schöpfung. Der Mensch kann, soll und muß sie deshalb voll erfassen und erkennen! Und durch sein Wissen wird er darin herrschen. Herrschen aber, selbst das strengste, heißt, recht erkannt, nur dienen! —

An keiner Stelle in der ganzen Schöpfung bis hinauf zum höchsten Geistigen wird von natürlichem Geschehen abgewichen! Schon dieser Umstand macht doch jedem alles viel vertrauter. Die ungesunde und geheime Scheu, das Sichversteckenwollen vor so manchen vorläufig noch unbekannten Dingen, fällt dabei von allein in sich zusammen. Mit der Natürlichkeit zieht frischer Luftstrom durch die schwüle Umwelt düsterer Gehirngespinste solcher, die gern von sich reden machen wollen. Deren krankhaftphantastischen Gebilde, schreckhaft den Schwachen, zum Gespött der Starken, wirken lächerlich und kindhaft läppisch vor dem klarwerdenden Blick, der zuletzt frisch und froh die prachtvolle Natürlichkeit alles Geschehens umfaßt, das immer nur in einfachen, geraden Linien sich bewegt, die deutlich zu erkennen sind.

Einheitlich geht es durch in strengster Regelmäßigkeit und Ordnung. Und das erleichtert jedem Suchenden den großen, freien Überblick bis zu dem Punkte seines eigentlichen Ausganges!

Er braucht dazu kein mühevolles Erforschen und keine Phantasie. Hauptsache ist, daß er sich abseits hält von allen, die in verworrener Geheimniskrämerei dürftiges Teilwissen größer erscheinen lassen wollen.

Es liegt alles so einfach vor den Menschen, daß diese oft gerade durch die Einfachheit nicht zur Erkenntnis kommen, weil sie von vornherein annehmen, daß das große Werk der Schöpfung so viel schwerer, verwickelter sein müßte.

Darüber stolpern Tausende mit bestem Wollen, richten ihre Augen suchend hoch empor und ahnen nicht, daß sie nur einfach ohne Anstrengung vor sich und umherzublicken brauchen. Sie werden dabei sehen, daß sie schon durch ihr Erdendasein auf rechtem Wege stehen, nur ruhig vorwärts schreiten brauchen! Ohne Hast und ohne Anstrengung, doch offenen Blickes, freien, unbeengten Sinnes! Der Mensch muß endlich lernen, daß wahre Größe nur im einfachsten, natürlichsten Geschehen liegt. Daß Größe diese Einfachheit bedingt.

So ist es in der Schöpfung, so auch in ihm selbst, der zu der Schöpfung als ein Teil gehört!

Allein einfaches Denken und Empfinden kann ihm Klarheit geben! So einfach, wie es Kinder noch besitzen! Ruhiges Überlegen wird ihn erkennen lassen, daß in dem Begriffsvermögen Einfachheit gleichgeltend ist mit Klarheit und auch mit Natürlichkeit! Eins ist ohne das andere gar nicht zu denken. Es ist ein Dreiklang, der einen Begriff ausdrückt! Wer ihn zum Grundstein seines Suchens nimmt, wird schnell das nebelhaft Verworrene durchbrechen. Alles künstlich Aufgeschraubte fällt dabei in Nichts zusammen.

Der Mensch erkennt, daß nirgends das natürliche Geschehen ausgeschaltet werden darf, daß es an keiner Stelle unterbrochen ist! Und darin offenbart sich auch die Größe Gottes! Die unverrückbare Lebendigkeit des selbsttätigen schöpferischen Willens! Denn die Naturgesetze sind die ehernen Gesetze Gottes, allen Menschen dauernd sichtbar vor den Augen, eindringlich zu ihm redend, für des Schöpfers Größe zeugend, von unerschütterlicher, ausnahmsloser Regelmäßigkeit! Ausnahmsloser! Denn aus des Hafers Samenkorn kann wiederum nur Hafer kommen, aus Weizen ebenfalls nur Weizen, und so fort.

So ist es auch in jener ersten Schöpfung, die als das eigene Werk des Schöpfers dessen Vollkommenheit am nächsten steht. Dort sind die Grundgesetze so verankert, daß sie, getrieben von Lebendigkeit des Willens, die Entstehung der weiteren Schöpfung bis zuletzt herab zu diesen Weltenkörpern in natürlichstem Geschehen nach sich ziehen mußten. Nur gröber werdend, je weiter sich die Schöpfung in der Fortentwickelung von der Vollkommenheit des Ursprunges entfernt. —

Wollen wir die Schöpfung erst einmal betrachten.

Stellen Sie sich vor, daß alles Leben darin nur zwei Arten trägt, gleichviel, in welchem Teile es sich findet. Die eine Art ist Sichbewußtes, die andere ist das Sichunbewußte. Diese zwei Verschiedenheiten zu beachten, ist von größtem Wert! Es hängt zusammen mit dem „Ursprunge des Menschen“. Die Verschiedenheiten geben auch den Ansporn zu der Fortentwickelung, zum anscheinenden Kampfe. Das Unbewußte ist der Untergrund alles Bewußten, doch in der Zusammensetzung von ganz gleicher Art. Bewußtwerden ist Fortschritt und Entwickelung fürs Unbewußte. Das durch das Zusammensein mit dem Bewußten dauernd Anregung dazu erhält, auch so bewußt zu werden.

Die erste Schöpfung selbst hat nacheinander abwärts sich entwickelnd drei große Grundabspaltungen gebracht: Als Oberstes und Höchstes ist das Geistige, die Urschöpfung, dem sich das dichter und somit auch schwerer werdende Wesenhafte anschließt. Zuletzt folgt noch als unterstes, und ob der größten Dichtheit schwerstes, das große Reich des Stofflichen, das nach und nach, sich aus der Urschöpfung lösend, herabsank! Dadurch blieb zuletzt als oberstes nur das Reingeistige zurück, weil es in seiner reinen Art das Leichteste und Lichteste verkörpert. Es ist das vielgenannte Paradies, die Krone aller Schöpfung.

Mit dem Herabsinken des dichter Werdenden berühren wir schon das Gesetz der Schwere, welches nicht nur in dem Stofflichen verankert ist, sondern Wirkung in der ganzen Schöpfung hat, vom sogenannten Paradiese angefangen bis herab zu uns.

Das Gesetz der Schwere ist von so ausschlaggebender Bedeutung, daß es sich jeder Mensch einhämmern sollte; denn es ist der Haupthebel im ganzen Werdegang und dem Entwickelungsprozeß des Menschengeistes.

Ich sagte schon, daß diese Schwere nicht nur für irdische Beschaffenheiten gilt, sondern auch gleichmäßig in jenen Schöpfungsteilen wirkt, die Erdenmenschen nicht mehr sehen können und deshalb einfach Jenseits nennen.

Dem besseren Verständnis halber muß ich die Stofflichkeit noch in zwei Abteilungen trennen. In das Feinstoffliche und das Grobstoffliche. Das Feinstoffliche ist die Stofflichkeit, die für das irdische Auge nicht sichtbar werden kann, durch ihre andere Art. Und doch ist es noch Stofflichkeit.

Das sogenannte „Jenseits“ darf man nicht verwechseln mit dem ersehnten Paradiese, welches nur reingeistig ist. Geistig ist nicht etwa als „gedanklich“ zu verstehen, sondern geistig ist eine Beschaffenheit, wie auch wesenhaft und stofflich eine Beschaffenheit ist. Man nennt also nun dieses Feinstoffliche einfach Jenseits, weil es jenseits des irdischen Sehvermögens ist. Das Grobstoffliche ist aber das Diesseits, alles Irdische, das unseren grobstofflichen Augen durch die Gleichart sichtbar wird.

Der Mensch sollte sich abgewöhnen, ihm unsichtbare Dinge auch als unbegreifbar, unnatürlich anzusehen. Alles ist natürlich, sogar das sogenannte Jenseits und das von diesem noch sehr weit entfernte Paradies.

Wie nun hier unser grobstofflicher Körper empfindsam ist gegen seine Umgebung gleicher Art, die er dadurch sehen, hören und fühlen kann, genau so ist es in den Schöpfungsteilen, deren Beschaffenheit der unseren nicht ähnlich ist. Der feinstoffliche Mensch in dem sogenannten Jenseits fühlt, hört und sieht nur seine gleichartig feinstoffliche Umgebung, der höhere geistige Mensch kann wiederum nur seine geistige Umgebung fühlen.

So kommt es vor, daß mancher Erdenbürger hier und da auch schon mit seinem feinstofflichen Körper, den er ja in sich trägt, die Feinstofflichkeit sieht und hört, bevor die Trennung von dem grobstofflichen Erdenkörper durch dessen Absterben erfolgt. Es ist darin durchaus nichts Unnatürliches.

Neben dem Gesetz der Schwere steht als mitwirkend noch das nicht minder wertvolle Gesetz der Gleichart.

Ich berührte es schon damit, daß Art nur immer gleiche Art erkennen kann. Die Sprichwörter: „Gleich und gleich gesellt sich gern“, und „Art läßt nicht von Art“ scheinen dem Urgesetze abgelauscht zu sein. Es schwingt sich neben dem Gesetz der Schwere durch die ganze Schöpfung.

Ein drittes Urgesetz liegt neben diesen schon genannten in der Schöpfung: Das Gesetz der Wechselwirkung. Es bewirkt, daß der Mensch ernten muß, was er einst säte, unbedingt. Er kann nicht Weizen ernten, wenn er Roggen säet, nicht Klee, sobald er Disteln streut. Genau so in der feinstofflichen Welt. Er wird zuletzt nicht Güte ernten können, wenn er Haß empfand, nicht Freude, wo er Neid in sich ernährte!

Diese drei Grundgesetze bilden Marksteine göttlichen Willens! Sie sind es ganz allein, die selbsttätig für einen Menschengeist Lohn oder Strafe auswirken, in unerbittlicher Gerechtigkeit! Derart unbestechlich, in den wundervollsten, feinsten Abstufungen, daß in dem Riesen-Weltgeschehen der Gedanke einer kleinsten Ungerechtigkeit unmöglich wird.

Die Wirkung dieser einfachen Gesetze bringt jeden Menschengeist genau dorthin, wohin er nach seiner inneren Einstellung auch gehört. Eine Irrung ist dabei unmöglich, weil die Auswirkung dieser Gesetze nur von dem innersten Zustande des Menschen bewegt werden kann, aber in jedem Falle auch unbedingt bewegt wird! Die Auswirkung bedingt also als Hebel zur Betätigung die in dem Menschen befindliche reingeistige Kraft seiner Empfindungen! Alles andere bleibt dafür wirkungslos. Aus diesem Grunde ist allein nur das wirkliche Wollen, die Empfindung des Menschen, maßgebend dafür, was sich für ihn in der ihm unsichtbaren Welt entwickelt, in welche er nach seinem Erdentode treten muß.

Da hilft kein Vortäuschen, kein Selbstbetrug. Er muß dann unbedingt das ernten, was er in seinem Wollen säte! Sogar genau je nach der Stärke oder Schwäche seines Wollens setzt es auch mehr oder weniger die gleichartigen Strömungen der anderen Welten in Bewegung, gleichviel, ob es nun Haß ist, Neid oder die Liebe. Ein ganz natürliches Geschehen, in größter Einfachheit, und doch von der eisernen Wirkung eherner Gerechtigkeit!

Wer es versucht, sich ernst in diese jenseitigen Vorgänge hineinzudenken, wird erkennen, welch unbestechliche Gerechtigkeit in dieser selbsttätigen Wirkung liegt, sieht darin schon die unfaßbare Größe Gottes. Dieser braucht nicht einzugreifen, nachdem er seinen Willen als Gesetze, also vollkommen, in die Schöpfung gab.

Wer aufwärtssteigend wieder in das Reich des Geistes kommt, der ist gereinigt; denn er mußte vorher durch die selbsttätigen Mühlen des göttlichen Willens gehen. Ein anderer Weg führt nicht in Gottes Nähe. Und wie die Mühlen an dem Menschengeiste wirken, richtet sich nach dessem vorherigen Innenleben, dessem eigenen Wollen. Sie können ihn wohltuend in die lichte Höhe tragen, ihn aber ebenso auch schmerzhaft abwärts reißen in die Nacht des Grauens, ja sogar bis zur völligen Vernichtung zerren. —

Man denke, bei der irdischen Geburt trägt der zur Inkarnierung reifgewordene Menschengeist schon eine feinstoffliche Hülle oder Körper, den er in seinem Laufe durch die Feinstofflichkeit brauchte. Er bleibt ihm auch im Erdensein, als Bindeglied zum Erdenkörper. Das Gesetz der Schwere nun macht seine Hauptwirkung stets an dem dichtesten und gröbsten Teile geltend. Im Erdensein also am Erdenkörper. Fällt dieser aber absterbend zurück, so wird der feinstoffliche Körper wieder frei und unterliegt in diesem Augenblicke ungeschützt als nunmehr gröbster Teil diesem Gesetz der Schwere.

Wenn gesagt wird, daß der Geist sich seinen Körper bildet, so ist dies wahr im Hinblick auf den feinstofflichen Körper. Die innere Beschaffenheit des Menschen, sein Wünschen und sein eigentliches Wollen legt den Grund dazu. Das Wollen birgt die Kraft, Feinstoffliches zu formen. Durch Drang nach Niederem oder nach nur irdischen Genüssen wird der feinstoffliche Körper dicht und damit schwer und dunkel, weil die Erfüllung solcher Wünsche in der Grobstofflichkeit liegt. Der Mensch bindet sich damit selbst an Grobes, Irdisches. Sein Wünschen zieht den feinstofflichen Körper nach, das heißt, er wird so dicht gebildet, daß er dem irdischen in der Beschaffenheit so nahe als möglich kommt, worin allein die Aussicht ruht, an irdischen Genüssen oder Leidenschaften teilnehmen zu können, sobald der grobstoffliche Erdenkörper weggefallen ist. Wer darnach strebt, muß sinken im Gesetz der Schwere.

Anders aber bei den Menschen, deren Sinn hauptsächlich nach dem Höheren und Edleren gerichtet ist. Hier wirkt das Wollen selbsttätig den feinstofflichen Körper leichter und somit auch lichter, damit er in die Nähe alles dessen kommen kann, das diesen Menschen als das Ziel des ernsten Wünschens gilt! Also zur Reinheit lichter Höhe.

Mit anderen Worten ausgedrückt: Der feinstoffliche Körper in dem Erdenmenschen wird durch das jeweilige Ziel des Menschengeistes gleichzeitig derart ausgerüstet, daß er nach Absterben des Erdenkörpers diesem Ziel entgegenstreben kann, gleichviel, welcher Art es ist. Hier bildet sich der Geist wirklich den Körper; denn sein Wollen trägt als geistig seiend auch die Kraft in sich, feinstoffliches sich nutzbar zu machen. Diesem natürlichen Geschehen kann er sich niemals entziehen. Es erfolgt mit jedem Wollen, gleichviel, ob es ihm nun behaglich oder unbehaglich ist. Und diese Formen bleiben an ihm haften, solange er sie durch sein Wollen und Empfinden nährt. Sie fördern oder halten ihn zurück, je nach der Art, die dem Gesetz der Schwere unterliegt. Doch ändert er sein Wollen und Empfinden, so erstehen damit sofort neue Formen, während die bisherigen, durch die Änderung des Wollens keine Nahrung mehr empfangend, absterben müssen und zerfallen. Damit ändert der Mensch auch sein Schicksal.

Sobald nun irdische Verankerung durch Absterben des Erdenkörpers fällt, so sinkt der dadurch losgelöste feinstoffliche Körper oder schwebt wie Kork empor in der Feinstofflichkeit, die man das Jenseits nennt. Er wird genau durch das Gesetz der Schwere an jener Stelle festgehalten, die gleiche Schwere hat wie er; denn dann kann er nicht weiter, weder auf- noch abwärts. Hier findet er naturgemäß auch alle Gleichart oder alle Gleichgesinnten vor; denn gleiche Art bedingt die gleiche Schwere, gleiche Schwere selbstverständlich gleiche Art. Wie er nun selbst war, wird er unter Gleichgesinnten leiden müssen oder sich erfreuen können, bis er sich innerlich erneut verändert, mit ihm sein feinstofflicher Körper, der ihn unter Auswirkung veränderten Gewichtes weiter aufwärts oder abwärts führen muß.

Der Mensch kann sich deshalb weder beklagen, noch braucht er zu danken; denn wird er hochgehoben, nach dem Lichte zu, so ist es seine eigene Beschaffenheit, die das Gehobenwerdenmüssen nach sich zieht, stürzt er hinab ins Dunkel, so ist es wiederum sein Zustand, der ihn dazu zwingt.

Aber ein jeder Mensch hat Ursache, den Schöpfer hoch zu preisen, ob der Vollkommenheit, die in der Wirkung dieser drei Gesetze liegt. Der Menschengeist wird dadurch unbedingt zum unbeschränkten Herrn des eigenen Schicksales gemacht! Da sein wirkliches Wollen, also der unverfälschte innere Zustand, ihn heben oder sinken lassen muß.

Wenn Sie versuchen, sich die Wirkung richtig vorzustellen, einzeln und ineinandergreifend, so finden Sie, daß darin haarscharf abgemessen für jeden Lohn und Strafe, Gnade oder auch Verdammnis liegt, je nach ihm selbst. Es ist das einfachste Geschehen und zeigt das Rettungsseil durch jedes ernste Wollen eines Menschen, das nie zerreißen, nie versagen kann. Die Größe einer solchen Einfachheit ist es, die den Erkennenden gewaltsam auf die Knie zwingt vor der gewaltigen Erhabenheit des Schöpfers!

In jeglichem Geschehen, allen meinen Ausführungen, stoßen wir stets klar und deutlich immer wieder auf die Wirkung dieser einfachen Gesetze, deren wundervolles Ineinanderarbeiten ich noch besonders schildern muß.

Kennt der Mensch dieses Ineinanderwirken, so hat er damit auch die Stufenleiter zu dem lichten Reich des Geistes, zu dem Paradiese. Doch er sieht dann auch den Weg hinab ins Dunkel!

Er braucht nicht einmal selbst zu schreiten, sondern wird von dem selbsttätigen Getriebe hoch emporgehoben oder hinabgezerrt, ganz wie er das Getriebe durch sein Innenleben für sich stellt.

Seiner Entscheidung bleibt es immer vorbehalten, von welchem Wege er sich tragen lassen will.

Der Mensch darf sich dabei durch Spötter nicht beirren lassen.

Zweifel und Spott sind, recht geschaut, nichts anderes als ausgesprochene Wünsche. Ein jeder Zweifler spricht, sich selbst ganz unbewußt, das aus, was er sich wünscht, und gibt damit sein Inneres dem Forscherblicke preis. Denn auch in der Verneinung, in der Abwehr, liegen, leicht erkennbar, tiefverborgene Wünsche. Welche Vernachlässigung, welche Armut sich da manchmal offenbart, ist traurig oder auch empörend, weil sich ein Mensch gerade dadurch innerlich nicht selten tiefer zerrt, als jedes unwissende Tier. Man sollte Mitleid mit den Leuten haben, ohne jedoch nachsichtig zu sein; denn Nachsicht würde ja bedeuten, Trägheit ernsten Prüfens großzuziehen. Wer ernsthaft sucht, muß mit der Nachsicht sparsam werden, sonst schadet er sich zuletzt selbst, ohne dem anderen damit zu helfen.

Jauchzend wird er aber mit der wachsenden Erkenntnis vor dem Wunder einer solchen Schöpfung stehen, um sich bewußt emporschwingen zu lassen zu den lichten Höhen, die er Heimat nennen darf!

61. Bloudění


Hledaje, obrací mnohý člověk pohled vzhůru po Světle a Prav- dě. Jeho přání jest mocné, ale velmi často chybí mu vážné chtění! Více než polovice hledajících nejsou praví. Přinášejí vlastní ucelená mínění. Kdyby měli na tomto mínění jen trochu změnit, raději od- mítnou všechno pro ně nové, i když jest v tom Pravda!

Tisíce lidí musí klesnout proto, že v zapletení do svého bludného přesvědčení podvázali volnost pohybu, kterou potřebují k záchraně povznesením se vzhůru.

Vždy jsou tu takoví, kteří mají za to, že všechno pravé již pocho- pili. Po tom, co slyšeli a četli, nezamýšlejí zahájiti přísné zkoumání také sebe.

K takovým ovšem nemluvím!

Nemluvím také k církvím a stranám, nemluvím k řádům, sektám a spolkům. Mluvím však ve vší prostotě jen k člověku samotnému. Jsem dalek toho, abych stávající bořil. Stavím, doplňuji dosud neře- šené otázky, které každý, jakmile jen trochu myslí, nutně nosí v sobě. Pro každého posluchače jest nezbytna jen jedna základní pod- mínka: vážné hledání Pravdy. Má zkoumati a v sobě učiniti živými slova, ale nedbati na řečníka. Jinak nemá užitku. Pro ty, kdo o to neu-

silují, jest každý obětovaný čas předem ztracen.

Jest neuvěřitelné, jak většina všech lidí naivně a křečovitě chce zůstati nevědomou o tom, odkud přicházejí, co jsou a kam jdou!

Zrození a smrt, nerozlučné póly všeho pozemského bytí, neměly by býti pro člověka tajemstvím.

Jsou rozpory v názorech, které chtějí vysvětliti podstatné jádro li- dí. Jest to následek chorobného velikášství pozemšťanů, kteří se opovážlivě chlubí, že jejich podstatné jádro jest Božské!

Podívejte se jen na lidi! Můžete v nich najíti Božské? Toto pošeti- lé tvrzení museli bychom označiti jako rouhání, protože znamená snižování Božského.

Člověk nemá v sobě ani prášku Božského!

Tento názor jest jen chorobná domýšlivost, jejíž příčinou jest jen vědomí nemožnosti pochopení. Kde jest člověk, který může poctivě říci, že se mu taková víra stala také přesvědčením? Kdo jde vážně do sebe, musí to popřít. Zřejmě cítí, že jest to jen touha a přání míti v sobě Božské. Že však to není jistota! Mluví se zcela správně o Božské jiskře, kterou má člověk v sobě. Tato jiskra Boží jest však duch. Duch není však částí Božství.

Výraz jiskra jest zcela správné označení. Jiskra se vyvíjí a vyšleh- ne, aniž s sebou bere nebo v sobě nese něco z podstaty zploditelovy. Tak i zde. Božská jiskra sama není částí Boha.

Kde se objevují takové chyby již vzhledem k původu nějakého by- tí, tam musí selhati celý postup! Když se staví na špatném základě, musí jednou celá stavba zakolísat a spadnout.

Původ dává přece oporu pro celé bytí každého jednotlivce! Kdo hledí zasáhnouti daleko nad původ, jako se to děje, sahá po něčem, co jest pro něho nedosažitelno a tím ztrácí ve zcela přirozeném dění všechnu oporu.

Když ku příkladu sahám po větvi stromu, který svou pozemskou povahou má stejnorodost s mým pozemským tělem, získávám v této větvi oporu a mohu se proto vyšvihnouti po ní vzhůru.

Sáhnu-li však nad tuto větev, nemohu v jinorodé utvářenosti vzduchu najíti žádné opory … a nemohu proto také vzhůru! To jest přece jasné.

Právě tak jest tomu s vnitřní podstatou člověka, kterou jmenujeme duší a její jádro duchem.

Chce-li míti tento duch ze svého původu nutnou oporu, které jest mu třeba, nesmí samozřejmě hleděti zasahovati do Božského. To jest pak nepřirozené. Vždyť Božské jest příliš daleko nad tím a jest zcela jiné podstaty!

A člověk přece ve své domýšlivosti hledá spojení na místě, jehož nikdy nemůže dosáhnouti. Tím přerušuje přirozené dění. Jeho ne- správné přání postaví se jako překážející hráz mezi něho a pro něho nutný příliv síly z prapůvodu. Sám se od něho oddělil.

Proto pryč s takovými bludy! Teprve pak může lidský duch roz- vinouti svou plnou sílu, kterou dnes ještě nevšímavě přehlíží. Pak stane se tím, čím býti může a má: Pánem ve stvoření! Ale rozumí se jen

ve stvoření, ne nad ním.

Jen Božské jest nade vším stvořením.

Bůh sám, prapůvod všeho bytí a života, jest Božský, jak již slovo označuje. Avšak člověk, jak není konečně neznámo, jest stvořen z jeho ducha! –

Člověk není tedy přímo z Boha, nýbrž z jeho ducha! Božské a duchovní není jedno, neboť duch je vůle Boží. Jen z této vůle povsta- lo první stvoření, ne však z Božského! Přidržme se přece tohoto prostého faktu, který dává možnost lepšího pochopení.

Představme si jednou ku porovnání vlastní vůli. Ta jest akt, ale ne kus člověka. Jinak musel by se člověk časem rozplynouti ve svých mnohonásobných činech vůle. Nic by z něho nezbylo.

Ne jinak také u Boha! Jeho vůle stvořila ráj! Ale jeho vůle jest duch, který se označuje jako „Duch Svatý“. Ráj byl také jen dílo du- cha, ne kus jeho samého. V tom jest nové odstínění směrem dolů. Tvůrčí Svatý Duch, tedy živá vůle Boží, neztratil se ve svém stvoře- ní. Také do něho nevložil kus ze sebe, nýbrž zůstal zcela mimo stvo- ření. To říká již bible zcela jasně a zřetelně slovy: „Duch Boží vznášel se nad vodami.“ Ne Bůh ve své vlastní osobě! To jest konečně rozdíl! Člověk nemá tedy v sobě nic z Ducha Svatého, nýbrž jen z Ducha, který jest dílem, aktem Ducha Svatého.

Místo aby se lidé zabývali tímto faktem, chtějí tu již vší silou vy- tvořiti mezeru. Myslete jen na známý názor o prvním stvoření, na ráj! Měl nezbytně býti na této zemi! Malý lidský duch stáhl tím dění nut- ných milionů let do svého úzkého okruhu omezeného prostorem a časem a člověk postavil sebe jako střed a osu všeho světového dění. Následek toho byl, že tím ihned ztratil cestu ke skutečnému výcho- disku života. Místo této jasné cesty, kterou nemohl již přehlédnouti, musela se v jeho náboženských názorech najíti náhrada, nechtěl-li sebe sama označiti jako původce celého bytí a života a tím jako Boha. Tuto náhradu poskytoval mu dosud výraz „víra“! A na slovo „víra“ stůně od té doby celé lidstvo! Ba ještě více. Nepochopené slovo, které mělo nahraditi všechno ztracené, stalo se úskalím, které přivo- dilo úplné ztroskotání!

S vírou spokojí se jen každý lenoch. Jest to také víra, na které se mohou zachytnouti posměváčkové. Slovo „víra“, nesprávně vykládané, jest břevno,  které  se  dnes  jako  překážka  klade  lidstvu  na  cestu k dalšímu postupu.

Víra nemá býti pláštíkem, který velkomyslně zakrývá všechnu le- nost v myšlení a klade se na lidského ducha s příjemnou ochromi- vostí jako spavá nemoc! Víra se má ve skutečnosti státi přesvědčením. Ale přesvědčení vyžaduje život a nejbystřejší zkoumání!

Kde zůstává jen jediná mezera, jediná nerozřešená hádanka, tam se stává přesvědčení nemožností. Žádný člověk nemůže proto míti pravou víru, dokud v něm zůstává jediná otázka nerozřešena.

Již slovo „slepá víra“ poukazuje na něco nezdravého!

Víra musí býti živá, jak již kdysi vyžadoval Kristus. Jinak nemá účel. Avšak životnost znamená pohyb, úvahu a zkoumání! Ne tupé přijímání cizích myšlenek. Slepě věřit, znamená přece zřejmě nechá- pat. Co však člověk nechápe, nemůže mu také duchovně přinésti užitku, protože nechápáním nemůže se to v něm probuditi k životu.

Ale to, co v sobě úplně neprožije, toho si také nikdy neosvojí.

Avšak jen to, co si osvojí a přivlastní, nese ho vzhůru.

Konečně nemůže také nikdo překročiti cestu a jíti kupředu, zejí-li v cestě velké trhliny. Člověk musí se duchovně zastaviti tam, kde nevěda, nemůže dál. Tento fakt jest nezvratný a také lehce pochopi- telný. Kdo chceš tedy duchovně kupředu, probuď se!

Ve spaní nemůže nikdo jíti cestou ke Světlu Pravdy! Také ne s páskou nebo závojem před očima.

Stvořitel chce míti své lidi ve stvoření vidoucí. Ale vidoucí zna- mená vědoucí! A k vědění se nehodí slepá víra. V takové jest jen lenost a pohodlnost myšlení, ale žádná velikost!

Výsada schopnosti myšlení přináší člověku také povinnost zkou- mání.

Aby tomu všemu ušli, snížili lidé z pohodlnosti velikého Stvořite- le prostě tak, že mu jako důkaz všemohoucnosti připisují činy libo- vůle.

Kdo chce jen poněkud myslet, najde v tom nutně velikou chybu. Čin libovůle podmiňuje možnost úchylky od stávajících přírodních zákonů. Ale kde se může díti něco takového, tam chybí dokonalost. Neboť kde jest dokonalost, tam nemůže býti změny. Tím se mylně u veliké části lidstva všemohoucnost Boží znetvořuje tak, že by ji hlouběji myslící člověk považoval za důkaz nedokonalosti. A v tom jest kořen mnohého zla.

Vzdejte  Bohu   úctu   dokonalosti!   Pak   najdete   v ní   klíč k nerozřešeným záhadám všeho bytí. –

Jest mou snahou dovésti k tomu vážně hledající. Okruh všech hledatelů Pravdy má si volně oddychnouti. Na konec radostně po- znají, že v celém světovém dění není tajemství a není mezer. A pak … uzří cestu k vzestupu jasně před sebou. Jest jim třeba jenom po ní jíti. –

Mysticismus nemá žádného oprávnění v celém stvoření! Ve stvo- ření není pro něj místa. Vždyť před lidským duchem má ležeti vše jasně a bez mezer až daleko zpět k jeho původu. A tato oblast obsa- huje celé stvoření. Jen to, co jest nad tímto stvořením, jen Božské samo, musí zůstati každému lidskému duchu nejsvětějším tajem- stvím, protože jest to nad jeho původem, který jest ve stvoření. Proto také  člověk  nikdy  nepochopí  Božské.  Ani  při  nejlepší  vůli  a s největším věděním. V této nemožnosti pochopení všeho Božského jest však pro člověka nejpřirozenější dění, jaké jen možno si mysleti. Jak známo, nemůže nic přesahovati složení svého původu. Ani duch člověka ne! Ve složení jiného druhu jest vždy hranice. A Božské jest úplně jiné podstaty než duchovní, ze kterého pochází člověk.

Například zvíře nemůže nikdy, ani v nejdokonalejším duševním vývoji, státi se člověkem. Z jeho bytostnosti nemůže za žádných okolností vykvésti duchovno, které rodí lidského ducha. Ve složení všeho bytostného chybí duchovní základ. Právě tak člověk, vzešlý z části duchovního stvoření, nemůže se nikdy státi Božským, proto- že v duchovním není druh Božského. Lidský duch může se vyvinou- ti až k dokonalosti nejvyššího stupně, musí však přesto zůstati vždy duchovní. Nemůže přes sebe dostoupiti do Božského. Jiná podstata tvoří zde přirozeně nikdy nepřekročitelné omezení a hranici směrem vzhůru. Hmotnost při tom nijak nespolupůsobí, protože nemá žádného vlastního, skutečného života. Slouží vždy jen jako obal a je formována a puzena duchovním a bytostným.

Nesmírná oblast ducha prochází celým stvořením. Člověk může, má a musí je proto plně poznati a pochopiti! A svým věděním bude v tomto stvoření panovati. Avšak panovat a vládnout, třeba nejpřís- něji, znamená v pravém pochopení jen sloužit! –

Na žádném místě v celém stvoření, až vzhůru k nejvyššímu du- chovnu, není úchylky od přirozeného dění. Již tato okolnost činí vše každému důvěrnějším a známějším. Sama sebou odpadá všechna nezdravá a tajná ostýchavost a ochota ke schovávačce před tak mnohými, dosud neznámými věcmi. S přirozeností vane svěží proud vzduchu do dusného okolního světa chmurného mozkového předi- va těch, kteří by chtěli, aby se o nich mluvilo. Jejich chorobně fantas- tické přeludy, které děsí slabého a jimž se posmívá silný, působí směšně a hloupě na vyjasňující se zrak, který konečně svěže a ra- dostně objímá nádhernou přirozenost všeho dění. Vždyť toto dění pohybuje se vždy jen v prostých, přímých liniích, zřejmě znatelných.

Jednotně prochází vše v nejpřísnějším pořádku a. pravidelnosti. A to  usnadňuje  každému  hledajícímu  veliký  a  volný  přehled  až k místu jeho vlastního východiska.

Nepotřebuje k tomu namáhavého bádání ani fantasie. Hlavní věcí jest, aby se vyhýbal všem lidem, kteří ve zmateném tajnůstkářství chtějí, aby se jejich sporé, částečné vědění jevilo větším.

Všechno leží před lidmi tak prostě, že tito často právě touto prostotou a jednoduchostí nepřicházejí k poznání, protože se do- mnívají, že veliké dílo stvoření by muselo býti mnohem těžší a spleti- tější.

Přes to  klopýtá  tisíce  lidí  s nejlepším  chtěním.  Upírají  zraky v hledání vysoko vzhůru a netuší, že jest jim třeba prostě a bez ná- mahy hleděti jen před sebe a rozhlížeti se. Při tom uvidí, že již svým pozemským bytím stojí na správné cestě a že jest nutno jíti po ní jen klidně vpřed! Bez ukvapení a bez námahy, ale s otevřeným pohledem, s volnou, nestísněnou myslí! Člověk musí se konečně naučit, že pra- vá velikost jest jen v nejprostším a nejpřirozenějším dění. A že veli- kost jest podmíněna touto jednoduchostí.

Tak jest tomu ve stvoření, tak i v člověku samotném. Člověk pat- ří ke stvoření jako jeho část!

Jen prosté myšlení a cítění může mu dáti jasnost! Tak prostou, ja- kou ji  mají  ještě  děti!  Klidná  úvaha  dovede  ho  k poznání,  že v chápavosti znamená prostota totéž jako jasnost a také přirozenost! Jedno nelze si mysleti bez druhého. Je to trojzvuk, který vyjadřuje jeden pojem! Kdo si ho vezme za základní kámen svého hledání, ten záhy pronikne mlhavým zmatkem. Všechno uměle vyšroubované rozplyne se v nic.

Člověk pozná, že přirozené dění nesmí býti nikde vyloučeno a že také na žádném místě není přerušeno! A v tom zjevuje se také veli- kost Boží.

Nezvratná životnost samočinné tvůrčí vůle! Neboť zákony pří- rodní jsou železné zákony Boží a lidé mají je trvale a zřetelně před očima. Mluví k nim důrazně, svědčí o velikosti Stvořitele a jsou neo- chvějné, bezvýjimečné pravidelnosti! Bezvýjimečné! Neb ze zrnka ovsa může vzejíti opět jen oves, z pšenice rovněž jen pšenice atd.

Tak jest tomu i v onom prvním stvoření, které jakožto vlastní dí- lo Stvořitelovo jest jeho dokonalosti nejblíže. Tam jsou základní zákony zakotveny tak, že musely míti za následek, jsouce poháněny životností vůle, v nejpřirozenějším dění vznik dalšího stvoření, až konečně k těmto světovým tělesům. Čím více se stvoření v dalším vývoji vzdaluje od dokonalosti prapůvodu, tím stává se všechno jen hrubší. –

Chtějme stvoření jednou pozorovati.

Představte si, že všechen život v něm má jen dva druhy, lhostej- no ve které části se to nalézá. Jeden druh je sebe vědomé, druhý sebe nevědomé. Povšimněte si těchto dvou růzností, má to největší cenu! Souvisí to s „prapůvodem člověka“. Tyto různosti dávají také popud k dalšímu vývoji, ke zdánlivému boji. Nevědomé jest základem vše- ho vědomého. Ve svém složení jest však zcela stejného druhu. Státi se vědomým jest pro nevědomé pokrokem a vývojem. Tím, že jest spolu s vědomým, dostává se mu trvalého popudu, aby se stalo také tak vědomým.

První stvoření samo, jak se za sebou postupně vyvíjelo, přivodilo tři veliká odštěpení: Jako nejvyšší jest tu duchovní, prvotní stvoření, ke kterému se připojuje bytostné, jež se stává hutnějším a tím i těžším. Konečně následuje jako nejspodnější a pro svou největší hutnost nejtěžší   veliká   říše   hmotného,   které,   znenáhla   se   odlučujíc z prvotního stvoření, klesalo dolů! Tím zůstalo naposled jako nej- vyšší jen čistě duchovní, které ztělesňuje ve svém čistém druhu to nejlehčí a nejsvětlejší. Jest to často jmenovaný ráj, koruna stvoření.

S klesáním toho, co se stává hutnějším, dotýkáme se již zákona tíže, který kotví nejen ve hmotném, nýbrž účinkuje v celém stvoření, od tak zvaného ráje počínaje až dolů k nám.

Zákon tíže jest tak rozhodujícího významu, že by si jej  měl vštípiti každý člověk. Jest hlavní pákou v celém postupu a vývojo- vém pochodu lidského ducha.

Řekl jsem již, že tato tíže neplatí jen pro pozemské podstaty, ný- brž působí stejnoměrně i v oněch částech stvoření, kterých pozemští lidé nemohou již viděti a jmenují je proto záhrobím.

Pro lepší porozumění musím hmotnost rozděliti ještě ve dvě oddě- lení: V jemnohmotné a v hrubohmotné. Jemnohmotné jest hmot- nost, která následkem svého jiného uzpůsobení nemůže býti viditel- nou pro pozemské oko. A přece jest to ještě hmotnost.

Tak zvané záhrobí nesmí se zaměňovati s vytouženým rájem, kte- rý jest jen čistě duchovním. Duchovním nesmí se však rozuměti

„myšlenkové“, protože duchovní jest podstata, jako jest podstatou bytostné a hmotné. Jmenujeme tedy toto jemnohmotné prostě zá- hrobím, protože jest za hranicemi pozemské schopnosti zrakové. Hrubohmotné jest však tento svět, všechno pozemské, co jest ná- sledkem své stejnorodosti viditelné našim hrubohmotným očím.

Člověk měl by si odvyknouti, aby neviditelné věci měl také za ne- pochopitelné a za nepřirozené. Všechno jest přirozené, i tak zvané záhrobí a od něho ještě velmi vzdálený ráj.

Jako zde jest naše hrubohmotné tělo citlivé vůči svému okolí stej- ného druhu, které proto může viděti, slyšeti a cítiti, právě tak jest to- mu v těch částech stvoření, jichž podstata není podobná naší. Jem- nohmotný člověk v tak zvaném záhrobí cítí, slyší a vidí jen své stejnorodě jemnohmotné okolí, vyšší duchovní člověk může zase viděti jen

své duchovní okolí.

Tak se stává, že mnohý pozemšťan tu a tam svým jemnohmot- ným tělem, které chová v sobě, vidí a slyší také již jemnohmotné, dříve než odumřením nastane odloučení od hrubohmotného po- zemského těla. Není v tom docela nic nepřirozeného.

Vedle zákona tíže spolupůsobí tu ještě neméně důležitý zákon stejnorodosti.

Dotkl jsem se ho již tím, že druh může poznati vždy jen stejný druh. Přísloví: „Vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá,“ jako by bylo odposloucháno od prazákona. Zákon stejnorodosti prochvívá vedle zákona tíže celým stvořením.

Vedle těchto dvou jmenovaných spočívá ve stvoření ještě třetí prazákon: Zákon zvratného působení. On způsobuje, že člověk musí sklízeti to, co kdysi zasel a to nezbytně. Nemůže sklízeti pšenici, když zaséval žito a nesklidí jetel, když roztrušoval bodlák. Právě tak jest tomu v jemnohmotném světě. Člověk nebude moci sklízeti dob- rotu, když pociťoval nenávist, ne radost, kde živil v sobě závist.

Tyto tři základní zákony tvoří mezníky Božské vůle! Jedině ony jsou to, které samočinně přivodí pro lidského ducha odměnu nebo trest        v neúprosné         spravedlnosti,         tak         neúplatné v nejpodivuhodnějších, nejjemnějších odstínech, že v celém obrov- ském světovém dění není možnou myšlenka nejmenší nespravedl- nosti.

Působení těchto jednoduchých zákonů přivádí každého lidského ducha právě tam, kam podle svého vnitřního stanoviska také patří. Omyl jest při tom nemožný, protože působení těchto zákonů může býti řízeno jen nejvnitřnějším stavem člověka, což se v každém případě také  bezpodmínečně   děje!   Zapůsobení   těchto   zákonů   uvádí v činnost čistě duchovní síla citů člověka, která působí jako řídící páka. Všechno jiné zůstává při tom bez účinku. Z toho důvodu jest jedině skutečné chtění, cit člověka, směrodatný pro to, co se pro něho vyvíjí ve světě jemu neviditelném, do kterého jest mu vejíti po po- zemské smrti.

Tu nepomůže žádné předstírání, žádný sebeklam. Pak musí ne- zbytně sklízeti to, co ve svém chtění rozséval! Chtění člověka přesně podle své síly nebo slabosti uvádí do pohybu silněji nebo slaběji stej- norodé proudy jiných světů. Je lhostejno, zda nenávisti, závisti nebo lásky. Jest to zcela přirozené dění v největší jednoduchosti a přece tvrdého účinku železné spravedlnosti.

Kdo se pokusí vmysleti se vážně do těchto záhrobních dějů, brzy pozná, jaká jest v tomto samočinném působení neúplatná spravedl- nost. Uvidí již v tom nepochopitelnou velikost Boží. Bůh nepotřebu- je zasahovati, když tak dokonale vložil svou vůli do stvoření jako zákony tohoto stvoření.

Kdo stoupaje vzhůru, přichází opět do říše ducha, ten jest očis- těn, protože musel dříve projíti samočinnými mlýny Božské vůle. Jiná cesta do blízkosti Boží nepřivádí. Jak působí tyto mlýny na lid- ského ducha, řídí se podle jeho předchozího vnitřního života, podle jeho vlastního chtění. Mohou ho blahodárně nésti do světlé říše, nebo ho mohou stejně tak strhnouti bolestně dolů do tmy hrůzy, ba až do úplného zničení. –

Při pozemském zrození přináší si lidský duch, dozrálý ku vtělení, již jemnohmotný obal nebo tělo, kterého mu bylo třeba v jeho prů- běhu jemnohmotností. Toto tělo mu zůstává i v pozemském bytí jako pojítko s tělem pozemským. Zákon tíže uplatňuje svůj hlavní účinek a vliv vždy na nejhutnější a nejhrubší část. V pozemském bytí tedy na pozemském těle. Když však toto tělo smrtí odpadne, uvolní se znovu jemnohmotné tělo a od toho okamžiku podléhá nechráně- no jako teď již nejhrubší část tomuto zákonu tíže.

Říká-li se, že duch si tvoří své tělo, jest to pravda vzhledem k tělu jemnohmotnému. Vnitřní podstata člověka, jeho přání a vlastní chtění klade  k tomu  základy.  V lidském  chtění  skrývá  se  síla k vytvoření jemnohmotného. Touhou po nízkém nebo jen po po- zemských požitcích, stává se jemnohmotné tělo hutným a tím i těž- kým    a    tmavým,    protože   splnění    takových    přání    jest v hrubohmotnosti. Člověk poutá se tím sám ke hrubohmotnému pozemskému. Jeho přání vytváří jemnohmotné tělo. Toto tělo utváří se tak hutné, že se v podstatě co nejvíce přiblíží k pozemskému, v čemž jedině jest vyhlídka, že bude moci míti účast na pozemských požitcích nebo náruživostech, jakmile hrubohmotné pozemské tělo odpadne. Kdo po tom touží, ten podle zákona tíže musí klesati.

Ale jinak jest tomu u lidí, jichž mysl jest upřena hlavně k vyššímu a ušlechtilejšímu. Zde vytváří chtění samočinně lehčí a tím i světlejší jemnohmotné tělo, aby mohlo přijíti do blízkosti všeho toho, co jest takovému člověku cílem jeho vážného přání! Tedy k čistotě světlých výšin.

Jinými slovy: Jemnohmotné tělo pozemského člověka jest sou- dobým cílem lidského ducha současně vyzbrojeno tak, že může po odumření pozemského těla jíti tomu cíli vstříc, nechť jest jakéhoko- liv druhu. Zde vytváří si opravdu duch své tělo. Jeho chtění, protože jest duchovní, má v sobě také sílu, aby si podřídilo jemnohmotné. Tomu přirozenému dění nemůže člověk ujíti nikdy. Následuje po každém chtění, nechť jest mu to příjemné nebo nepříjemné. A tyto tvary na něm ulpí tak dlouho, dokud je živí svým chtěním a cítěním. Podle svého druhu buď mu napomáhají nebo ho zdržují. Podléhají zákonu tíže. Změní-li však své chtění a cítění, vznikají tím ihned nové tvary, zatím co dosavadní, kterým se změnou chtění již nedo- stává potravy, nutně odumírají a rozpadávají se. Tím mění také člo- věk svůj osud.

Jakmile smrtí pozemského těla odpadá pozemské zakotvení, tu uvolněné jemnohmotné tělo buď klesá dolů, nebo se vznese jako korek vzhůru v jemnohmotnosti, kterou jmenujeme záhrobí. Podle zákona tíže zastaví se přesně na onom místě, které má stejnou tíži či hutnost jako toto tělo. Pak nemůže již dále ani nahoru, ani dolů. Zde nachází přirozeně i všechnu stejnorodost, nebo všechny stejně smýš- lející. Neboť stejný druh podmiňuje stejnou tíži a stejná tíže samo- zřejmě stejný druh. Jaký byl sám, takové mu bude trpěti mezi sobě rovnými, nebo se bude moci s nimi radovati. Až se změní sám vnitř- ní obnovou, pak změní se s ním i jeho jemnohmotné tělo, které pů- sobením změněné váhy povede ho nutně dále vzhůru nebo dolů.

Člověk nemůže si proto ani stěžovat, ani není mu třeba díků. Neboť je-li nesen vzhůru ke Světlu, způsobuje to jeho vlastní podstata, která nese v sobě nutnost tohoto povznesení. Řítí-li se dolů do tmy, jest to opět jeho stav, který ho k tomu nutí.

Avšak každý člověk má příčinu, aby velebil Stvořitele pro doko- nalost, která spočívá v působení těchto tří zákonů. Lidský duch stává se tím nezbytně neomezeným pánem vlastního osudu! Jeho skutečné chtění, tedy nefalšovaný vnitřní stav nutně ho povznáší, nebo mu dává klesati.

Pokusíte-li se představiti si správně účinky těchto zákonů, jednot- livě, i v tom, jak navzájem do sebe zasahují, tu shledáte, že každému navlas přesně odměřuje se odměna i trest, milost nebo zavržení, vždy podle něho samého. Jest to nejprostší a nejjednodušší dění a ukazuje v každém vážném chtění člověka záchranné lano, které se nikdy nepřetrhne a nikdy neselže. Jest to velikost takové prostoty, která nutí toho, kdo ji poznal, mocí na kolena před nesmírnou vzne- šeností Stvořitele! V každém dění, ve všech mých vývodech, dotý- káme se jasně a zřetelně vždy znovu působení těchto prostých záko- nů, jichž podivuhodné vzájemné zasahování do sebe ještě zvláště vylíčím.

Zná-li člověk toto vzájemné působení, zná tím i stupně do světlé říše ducha, do ráje. Ale vidí pak také cestu dolů do temnot!

Nepotřebuje ani sám kráčeti, nýbrž jest samočinně hnacím sou- strojím nesen vzhůru nebo strhován dolů přesně podle toho, jak si toto soustrojí pro sebe nařídí svým vnitřním životem.

Vždy zůstává  vyhrazeno jeho rozhodnutí, kterou cestou se dá nésti.

Člověk nesmí se při tom dáti mýliti posměváčky.

Pochybnost a posměch nejsou ničím jiným, hledíme-li na ně správně, než vyslovená přání. Každý, kdo pochybuje, vyslovuje to, co sám si přeje a otvírá tím své nitro bádavému zraku. Není si toho ovšem nijak vědom. Vždyť i v záporu a odmítání tkví lehce znatelná, hluboce skrytá přání. Jest smutné a často zase vzrušující, jaká zane- dbanost a jaká chudoba se tím často projevuje. Právě posměchem se člověk vnitřně nezřídka strhuje hlouběji než nevědomé zvíře. Měli bychom míti s takovými lidmi soucit, aniž bychom však byli shoví- vavými. Shovívavost znamenala by podporování lenosti k vážnému zkoumání. Kdo vážně hledá, musí se shovívavostí spořit. Jinak škodí si na konec sám, aniž tím druhému pomůže.

Jásavě bude však s rostoucím poznáním státi před zázrakem to- hoto stvoření, aby se vědomě nechal nésti ke světlým výšinám, které smí nazývati domovem.