Interaktivy preklad PG


62. Die Sexualkraft in ihrer Bedeutung zum geistigen Aufstiege


Ich weise nochmals darauf hin, daß alles Leben in der Schöpfung aus zwei Gattungen besteht. Dem Sichbewußten und dem Unbewußten. Bewußtes ist der Fortschritt alles Unbewußten. Erst mit dem Bewußtwerden formt sich auch das Ebenbild des Schöpfers, das wir unter Menschenform verstehen. Die Formung geht gleichmäßig Hand in Hand mit dem Bewußtwerden.

In der ersten eigentlichen Schöpfung nun, die als dem schaffenden Geiste am nächsten stehend auch nur geistig sein kann, ist neben dem zuerst geschaffenen bewußten Geistesmenschen auch das noch unbewußte Geistige vorhanden. In diesem Unbewußten, mit den gleichen Eigenschaften des Bewußten, liegt naturgemäß der Drang zur Fortentwickelung. Diese kann aber nur in Steigerung zum Sichbewußtwerden erfolgen.

Wenn sich nun in diesem Geistig-Unbewußten der Drang zu dem Bewußtwerden bis zu einem gewissen Grade gesteigert hat, so tritt in natürlichster Entwickelung ein Vorgang ein, der einer irdischen Geburt gleichkommt. Wir brauchen nur auf unsere Umgebung zu achten. Hier stößt der grobstoffliche Körper jede reifgewordene Frucht selbsttätig aus. Bei Tier und Mensch. Auch jeder Baum stößt seine Früchte ab. Es ist der Vorgang Wiederholung einer Fortentwickelung, deren Grundzug in der ersten Schöpfung liegt, im sogenannten Paradiese.

In gleicher Art erfolgt auch dort bei einer bestimmten Reife des zum Bewußtwerden drängenden Unbewußten selbsttätige Abstoßung, Abtrennung von dem Unbewußten oder auch Ausstoßung genannt. Diese damit ausgestoßenen geistig-unbewußten Teilchen bilden nun die Geistkeime werdender Menschen!

Das ist der Vorgang, der auch in der Bibel bildlich wiedergegebenen Ausstoßung aus dem Paradiese!

Dieser Vorgang muß erfolgen, da in dem Unbewußten Verantwortungslosigkeit liegt, während mit dem Bewußtwerden gleichmäßig die Verantwortung heranreift.

Die Abtrennung des reifenden Unbewußten ist also notwendig für das Geistige, das sich aus natürlichem Drange heraus zu dem Bewußten entwickeln will. Sie ist ein Fortschritt, kein Rückschritt!

Da diese lebendigen Keime nun nicht nach oben hin ausgestoßen werden können, der Vollkommenheit zu, so bleibt ihnen der einzige Weg nach unten. Hier treten sie aber in das Reich des an Gewicht schwereren Wesenhaften, das nichts Geistiges enthält.

Dadurch steht der nach Bewußtwerden drängende Geistkeim plötzlich in einer ihm nicht gleichartigen, also fremden Umgebung, und damit so gut wie unbedeckt. Er fühlt sich als geistig seiend in dem dichteren Wesenhaften nackt und bloß. Will er darin verweilen oder weiterkommen, so wird es für ihn zur natürlichen Notwendigkeit, sich mit einer Wesenshülle zu bedecken, die die gleiche Art seiner Umgebung trägt. Sonst vermag er sich nicht darin zu betätigen und auch nicht zu erhalten. Er hat also nicht nur das Bedürfnis, auf dem Wege zur Erkenntnis seine Blößen zu bedecken, wie es die Bibel bildlich wiedergibt, sondern es ist auch hier ein notwendiger Werdegang.

Der Keim des werdenden Menschengeistes wird nun auf natürlichen Wegen weitergeleitet in die Stofflichkeit.

Hier schließt sich um ihn nochmals eine notwendige Hülle, von der Beschaffenheit seiner neuen, stofflichen Umgebung.

Nun steht er am äußersten Rande der Feinstofflichkeit.

Die Erde aber ist der grobstoffliche Punkt, auf dem alles zusammentrifft, was in der Schöpfung ruht. Aus allen Abteilungen strömt es hier zusammen, die sonst durch ihre Eigenart strengstens geschieden sind. Die ganzen Fäden, alle Wege laufen zu der Erde wie zu einem einheitlichen Treffpunkte. Sich hier verbindend und auch neue Wirkungen erzeugend, werden in starkem Aufflammen Kraftströmungen hinausgeschleudert in das All! So, wie von keiner andern Stelle aus der Stofflichkeit.

Auf dieser Erde ist das heißeste Erleben durch das Zusammenschließen aller Schöpfungsarten, wozu die Stofflichkeit verhilft. Doch immer wieder kann nur durch das Zusammenschließen aller Schöpfungsarten es sein, nicht Göttliches, und nichts von dem Heiligen Geiste, das über und außerhalb der Schöpfung steht. —

Die letzten Ausläufer dieses Erlebens auf der Erde fluten nun dem Geisteskeime entgegen, sobald er in die Feinstofflichkeit tritt. Er wird von diesen Wirkungen umspült. Sie sind es, die ihn locken, ihm aber dabei helfend sein Bewußtwerden erwecken und zur Entwicklung bringen.

Noch ohne Bindung, also ohne Schuld, an dieser Schwelle aller Stofflichkeit, empfindet er die Ausläufer der Schwingungen starker Erlebnisse, die in dem Werden und Vergehen alles Stofflichen sich abspielen. Dabei kommt ihm nun das Verlangen näheren Erkennens. Sobald er aber darin einen Wunsch formt, stellt er sich mit der Formung dieses Wunsches freiwillig auf irgendeine Schwingung ein, sei diese nun gut oder übel. Sofort wird er dann durch das wirkende Gesetz der Anziehungskraft gleicher Art von einer Gleichart angezogen, die stärker als die seine ist. Es treibt ihn einem Punkte zu, wo der erwünschten Art in stärkerer Weise gehuldigt wird, als sein eigener Wunsch es war.

Mit solchem innerem Verlangen verdichtet sich seine feinstoffliche Hülle sofort diesem Verlangen entsprechend, und das Gesetz der Schwere läßt ihn weiter abwärts sinken.

Das wirkliche Erleben des in ihm ruhenden Verlangens aber bietet ihm zuletzt nur die grobstoffliche Erde! — —

Es drängt ihn deshalb weiter bis zur irdischen Geburt, weil er vom Naschen auch zum Kosten und Genießen übergehen will. Je stärker des im Naschen erwachenden Geistes Wünsche nach irdischen Genüssen werden, desto dichter bildet sich auch die feinstoffliche Hülle, die er trägt. Dadurch erhält sie aber auch mehr Schwere, und sinkt langsam herab zu dem Erdenplane, wo allein die Gelegenheit zu der Verwirklichung der Wünsche ist. Ist er aber bis zu diesem Erdenplan gekommen, so wurde er auch damit reif zu irdischer Geburt.

Dabei tritt das Gesetz der Anziehungskraft gleicher Art auch deutlicher hervor. Jeder der unfertigen Geister wird genau nach seinem Wunsche oder Hange, den er in sich trägt, von einer Stelle wie magnetisch angezogen, wo der Inhalt seines Wunsches von Erdenmenschen zur Verwirklichung gelangt. Hat er z. B. einen Wunsch, zu herrschen, so wird er nicht etwa in die Verhältnisse hineingeboren, wo er nun selbst einer Erfüllung seines Wunsches leben kann, sondern er wird von einem Menschen angezogen, der starke Herrschsucht in sich trägt, der also mit ihm gleichartig empfindet, und so fort. Er sühnt damit zum Teil auch schon das Falsche oder findet Glück im Rechten. Wenigstens hat er Gelegenheit dazu.

Aus diesem Vorgange heraus wird nun irrtümlich Vererbung von Eigenschaften oder geistigen Fähigkeiten angenommen! Das ist falsch! Äußerlich mag es ja so erscheinen. In Wirklichkeit aber kann ein Mensch seinen Kindern nichts von seinem lebendigen Geiste abgeben.

Es gibt keine geistige Vererbung!

Kein Mensch ist in der Lage, von seinem lebendigen Geiste auch nur ein Stäubchen abzugeben!

In diesem Punkte wurde ein Irrtum großgezogen, der seine hemmenden und verwirrenden Schatten über vieles wirft. Kein Kind kann seinen Eltern für irgendeine geistige Fähigkeit danken, ebensowenig aber für Mängel einen Vorwurf machen! Das wäre falsch und eine strafwürdige Ungerechtigkeit!

So lückenhaft und unvollkommen ist dieses wunderbare Schöpfungswerk niemals, daß es Willkürs- oder Zufallsakte geistiger Vererbung zuließe!

Diese bei Geburt bedeutungsvolle Anziehungskraft aller Gleichart kann von dem Vater ausgehen, wie von der Mutter, ebenso wie von einem Jeden, der in der Nähe der werdenden Mutter ist. Deshalb sollte eine werdende Mutter darin Vorsicht walten lassen, wen sie um sich duldet. Es muß dabei bedacht werden, daß innere Stärke vorwiegend in den Schwächen liegt, nicht etwa in dem äußeren Charakter. Die Schwächen bringen wichtige Zeitabschnitte inneren Erlebens, die starke Anziehungskraft auswirken.

Das irdische Kommen des Menschen setzt sich nun zusammen aus Zeugung, Inkarnierung und Geburt. Die Inkarnierung, also Eintritt der Seele, erfolgt in der Mitte der Schwangerschaft. Der gegenseitig wachsende Reifezustand, der der werdenden Mutter wie der der Inkarnierung zuneigenden Seele, führt auch noch eine besondere irdischere Bindung herbei. Es ist dies eine Ausstrahlung, die durch den gegenseitigen Reifezustand hervorgerufen wird, und unaufhaltsam in natürlicher Auslösung einander entgegenstrebt. Diese Ausstrahlung wird immer stärker, kettet Seele und werdende Mutter in verlangender Art immer fester aneinander, bis zuletzt bei bestimmter Reife des sichentwickelnden Körpers im Mutterleibe die Seele von diesem förmlich aufgesogen wird.

Dieser Augenblick des Eintretens oder des Eingesogenwerdens bringt nun naturgemäß auch die erste Erschütterung des kleinen Körpers mit sich, die sich in Zuckungen zeigt, welche die ersten Kindesbewegungen benannt sind. Dabei tritt in der werdenden Mutter sehr oft eine Umwandlung ihrer Empfindungen ein. Je nach der Art der eingetretenen Menschenseele beglückend oder auch bedrückend. —

Mit dem kleinen Körper nimmt nun die so weit entwikkelte Menschenseele den Mantel der Grobstofflichkeit um, der notwendig ist, um in der irdischen Grobstofflichkeit alles ganz erleben, hören, sehen und fühlen zu können, was nur durch eine gleichstoffliche, gleichartige Hülle oder durch ein Werkzeug möglich wird. Nun erst kann er vor dem Naschen zu dem eigentlichen Kosten übergehen und mit diesem zum Beurteilen. Daß die Seele erst lernen muß, sich dieses neuen Körpers als Werkzeug zu bedienen, ihn zu beherrschen, ist verständlich.

So, kurz gefaßt, der Werdegang des Menschen bis zu seiner ersten irdischen Geburt.

Denn schon seit langer Zeit kann in natürlichem Geschehen keine Seele mehr zur ersten Inkarnierung auf die Erde kommen, sondern die Geburten brachten Seelen, die mindestens ein Erdenleben schon durchwandert hatten. Dadurch sind sie schon bei Geburt von vielseitigem Karma eng umstrickt. Die Möglichkeit, sich davon zu befreien, gibt die Sexualkraft.

Durch die Umhüllung des grobstofflichen Körpers ist die Seele eines Menschen während aller Kinderjahre getrennt von den Strömungen, welche von außen her die Seele zu erreichen suchen. Alles Dunkle, Üble, was den Erdenplan belebt, findet seinen Weg zur Seele durch den grobstofflichen Erdenkörper abgeschnitten. Es kann dadurch auch keinen Einfluß auf das Kind gewinnen, kann ihm nicht Schaden bringen. Das Böse aber, das eine nochmals inkarnierte Seele von dem früheren Erleben mit sich brachte, bleibt ihr natürlich ebenso erhalten in der Kinderzeit.

Der Körper bildet diese Scheidewand, solange er noch unfertig und unreif ist. Es scheint, als ob die Seele sich in eine Burg zurückgezogen hätte, bei der die Zugbrücke emporgezogen ist. Eine unüberbrückbare Kluft besteht während dieser Jahre zwischen der Kinderseele und der feinstofflichen Schöpfung, in der die feinstofflichen Schwingungen von Schuld und Sühne leben. So liegt die Seele geborgen in der irdischen Hülle, der Verantwortung entgegenreifend und dem Augenblicke harrend, der das Herablassen der hochgezogenen Zugbrücke zu dem eigentlichen Leben in der Stofflichkeit bringt.

Der Schöpfer senkte durch natürliche Gesetze in jede Kreatur Nachahmungstrieb an Stelle eines freien Willens dort, wo noch kein freier Wille sich betätigt. Man nennt es allgemein „Empfänglichkeit der Jugend“. Der Trieb der Nachahmung soll die Entwickelung fürs Erdenleben vorbereiten, bis er bei Tieren durch Erfahrungen bereichert und gestützt, bei Menschen aber durch den Geist im freien Willen hochgehoben wird zu selbstbewußtem Tun!

Im Kindeskörper nun fehlt dem darein inkarnierten Geiste eine Strahlungsbrücke, die erst zur Zeit der körperlichen Reife sich mit der Sexualkraft bilden kann. Dem Geiste fehlt diese Brücke zur vollwirkenden und wirklich handelnden Tätigkeit in der Schöpfung, die nur durch die lückenlose Strahlungsmöglichkeit durch alle Arten der Schöpfung bewirkt werden kann. Denn nur in Strahlungen liegt das Leben und nur aus ihnen und durch sie kommt Bewegung.

Während dieser Zeit trägt das Kind, das nur voll auf seine Umwelt aus seinem wesenhaften Teile heraus lückenlos wirken kann, nicht aber aus dem geistigen Kerne, den Schöpfungsgesetzen gegenüber etwas mehr Verantwortung als ein höchst entwickeltes Tier.

Unterdessen reift der junge Körper heran und nach und nach erwacht in ihm die Sexualkraft, die nur in der Grobstofflichkeit liegt. Sie ist die feinste und edelste Blüte aller Grobstofflichkeit, das Höchste, was die grobstoffliche Schöpfung bieten kann. In ihrer Feinheit bildet sie den Gipfel alles Grobstofflichen, also Irdischen, das dem Wesenhaften als äußerster lebendiger Ausläufer der Stofflichkeit am nächsten kommt. Die Sexualkraft ist das pulsierende Leben der Stofflichkeit und kann allein die Brücke bilden zu dem Wesenhaften, das wiederum den Fortgang zu dem Geistigen vermittelt.

Aus diesem Grunde ist das Erwachen der Sexualkraft in dem grobstofflichen Körper wie der Vorgang des Herablassens der Zugbrücke einer bisher verschlossenen Burg. Damit kann dann der Bewohner dieser Burg, also die Menschenseele, vollgerüstet streitbar hinaus, in gleichem Maße jedoch auch die diese Burg umlagernden Freunde oder Feinde zu ihm hinein. Diese Freunde oder Feinde sind in erster Linie feinstoffliche Strömungen guter oder übler Art, aber auch Jenseitige, die nur darauf warten, daß man ihnen durch irgend einen Wunsch die Hand reicht, wodurch sie in die Lage kommen, sich fest einzuhaken und gleichartigen Einfluß auszuüben.

Die Gesetze des Schöpfers lassen aber in natürlichster Steigerung immer nur die gleiche Stärke von außen herein, die von innen entgegengesetzt werden kann, so daß ein ungleicher Kampf vollkommen ausgeschlossen ist. – Solange nicht dabei gesündigt wird. Denn jeder durch künstliche Reizung hervorgerufene unnatürliche Geschlechtstrieb öffnet diese feste Burg vorzeitig, wodurch die noch nicht gleichmäßig erstarkte Seele preisgegeben wird. Sie muß den anstürmenden üblen feinstofflichen Strömungen erliegen, denen sie sonst unbedingt gewachsen wäre.

Bei normalem Heranreifen kann aus natürlichem Geschehen heraus immer nur auf beiden Seiten gleiche Stärke sein. Den Ausschlag aber gibt dabei der Wille des Burgbewohners, nicht der der Belagerer. So wird er mit gutem Wollen immer in der Feinstofflichkeit siegen. Das heißt, in den Vorgängen der jenseitigen Welt, welche der Durchschnittsmensch nicht sehen kann, solange er auf Erden weilt, und die doch eng und viel lebendiger mit ihm verbunden ist, als seine grobstoffliche, ihm sichtbare Umgebung.

Wenn der Burgbewohner aber freiwillig einem außenbefindlichen feinstofflichen Freunde oder Feinde, auch Strömungen, die Hand reicht, also durch eigenen Wunsch oder freien Entschluß, so ist es natürlich ganz anders. Da er sich dadurch in eine bestimmte Art der außerhalb wartenden Belagerer einstellt, so können diese leicht die zehn- und hundertfache Kraft entfalten gegen ihn. Ist diese gut, erhält er Hilfe, Segen. Ist sie aber böse, erntet er Verderben. In dieser freien Wahl liegt die Betätigung des eigenen freien Willens. Hat er sich dazu einmal entschlossen, dann ist er unbedingt den Folgen unterworfen. Für diese Folgen schaltet dann sein freier Wille aus. Es knüpft sich nach der eigenen Wahl gutes oder übles Karma an ihn, dem er selbstverständlich unterworfen ist, solange er sich innerlich nicht ändert. —

Die Sexualkraft hat die Aufgabe und auch die Fähigkeit, das ganze geistige Empfinden einer Seele irdisch zu „durchglühen“. Der Geist kann dadurch erst rechte Verbindung mit der gesamten Stofflichkeit erhalten, wird deshalb auch erst irdisch vollwertig. Nur dann vermag er alles zu umfassen, was nötig ist, um sich in dieser Stofflichkeit die volle Geltung zu verschaffen, um darin festzustehen, durchdringend einzuwirken, Schutz zu haben und in voller Ausrüstung sieghafte Abwehr auszuüben.

Es liegt etwas Gewaltiges in der Verbindung. Das ist der Hauptzweck dieses rätselhaften, unermeßlichen Naturtriebes! Er soll das Geistige in dieser Stofflichkeit zu voller Wirkungskraft entfalten helfen! Ohne diese Sexualkraft wäre es unmöglich, aus Mangel eines Überganges zur Belebung und Beherrschung aller Stofflichkeit. Der Geist müßte der Stofflichkeit zu fremd bleiben, um sich darin richtig auswirken zu können.

Damit erhält aber der Menschengeist dann auch die Vollkraft, seine Wärme und Lebendigkeit. Er wird mit diesem Vorgange erst irdisch kampfbereit.

Deshalb setzt hier nun die Verantwortlichkeit ein! Ein ernster Wendepunkt in jedes Menschen Sein.

Die weise Gerechtigkeit des Schöpfers gibt dem Menschen aber an diesem bedeutsamen Punkte auch gleichzeitig nicht nur die Möglichkeit, sondern sogar den natürlichen Antrieb dazu, alles Karma, mit dem er bis dahin seinen freien Willen belastet hat, leicht und mühelos abzuschütteln!

Wenn der Mensch die Zeit versäumt, so ist es seine Schuld. Denken Sie einmal darüber nach: Mit Eintritt der Sexualkraft regt sich in erster Linie eine gewaltige Schwungkraft nach oben, zu allem Idealen, Schönen, Reinen! Bei unverdorbener Jugend beiderlei Geschlechtes ist das deutlich zu beobachten. Daher die von Erwachsenen leider oft belächelten Schwärmereien der Jugendjahre. Deshalb auch in diesen Jahren die unerklärlichen, leicht schwermütigen Empfindungen.

Die Stunden, in denen es scheint, als ob ein Jüngling oder eine Jungfrau den ganzen Weltschmerz zu tragen hätte, wo Ahnungen eines tiefen Ernstes an sie herantreten, sind nicht unbegründet. Auch das so häufig vorkommende Sich-nicht-verstanden-fühlen trägt in Wirklichkeit viel Wahres in sich. Es ist das zeitweise Erkennen der falschen Gestaltung der Umwelt, die den geheiligten Ansatz zu einem reinen Höhenfluge nicht verstehen will, noch kann, und erst zufrieden ist, wenn diese so stark mahnende Empfindung in den reifenden Seelen herabgezerrt wird in das ihnen verständlichere „Realere“ und Nüchterne, das sie als der Menschheit besser angepaßt erachten, und in ihrem einseitigen Verstandessinne für das einzige Gesunde halten!

Der geheimnisvoll ausstrahlende Reiz einer unverdorbenen Jungfrau oder eines unverdorbenen Jünglings ist nichts anderes, als der von seiner Umgebung mitempfundene reine Auftrieb der erwachenden Sexualkraft nach höherem, edelsten, in Vermählung mit der Geisteskraft!

Sorgsam hat der Schöpfer darauf Bedacht gelegt, daß dies bei dem Menschen erst in ein Alter fällt, wo er sich seines Wollens und Handelns voll bewußt sein kann. Dann ist der Zeitpunkt da, an dem er alles Zurückliegende in Verbindung mit der nun in ihm liegenden Vollkraft spielend abzuschütteln vermag und abschütteln sollte. Es würde sogar von selbst abfallen, wenn der Mensch das Wollen zu dem Guten beibehält, wozu es ihn in dieser Zeit unaufhörlich drängt. Dann könnte er, wie die Empfindungen ganz richtig andeuten, mühelos emporsteigen zu der Stufe, auf die er als Mensch gehört! Sehet das Verträumtsein der unverdorbenen Jugend! Es ist nichts anderes, als das Empfinden des Auftriebes, des Sichlosreißenwollens von allem Schmutz, die heiße Sehnsucht nach Idealem. Die treibende Unruhe aber ist das Zeichen, die Zeit nicht zu versäumen, sondern energisch das Karma abzuschütteln und mit dem Emporsteigen des Geistes einzusetzen.

Es ist etwas Herrliches, in dieser geschlossenen Kraft zu stehen, darin und damit zu wirken! Jedoch nur, solange die Richtung eine gute ist, die der Mensch erwählt. Es gibt aber auch nichts erbärmlicheres, als diese Kräfte einseitig in blindem Sinnestaumel zu vergeuden, und seinen Geist damit zu lähmen.

Aber leider, leider versäumt der Mensch in den meisten Fällen diese so kostbare Übergangszeit, läßt sich von „wissender“ Umgebung auf falsche Wege lenken, die ihn niederhalten und dann abwärts führen. Dadurch vermag er die ihm anhängenden trübenden Schwingungen nicht abzuwerfen, diese erhalten im Gegenteil nur neue Kräftezufuhr ihrer gleichen Art, und damit wird des Menschen freier Wille mehr und mehr eingesponnen, bis er ihn vor lauter unnötigen Überwucherungen nicht mehr zu erkennen vermag. Wie bei Schlinggewächsen, denen ein gesunder Stamm im Anfang stützend Hilfe bietet, und die dem Stamme zuletzt dessen eigenes Leben abschneiden, indem sie ihn erdrosselnd überwuchern.

Wenn der Mensch besser achtete auf sich und das Geschehen in der ganzen Schöpfung, kein Karma könnte stärker sein, als sein in Vollkraft kommender Geist, sobald er durch die Sexualkraft lückenlose Verbindung mit der Stofflichkeit erhält, zu der das Karma ja gehört.

Auch wenn der Mensch die Zeit versäumt, wenn er sich mehr verstrickt, vielleicht sogar tief sinkt, so bietet sich ihm trotzdem weiterhin Gelegenheit zum Aufstiege: Durch Liebe!

Nicht die begehrende Liebe des Grobstofflichen, sondern die hohe, die reine Liebe, die nichts anderes kennt und will, als nur das Wohl des geliebten Menschen. Sie gehört auch in die Stofflichkeit und fordert kein Entsagen, kein Büßertum, aber sie will immer nur das Beste für den anderen. Und dieses Wollen, das nie an sich selber denkt, gibt auch den besten Schutz vor jedem Übergriffe.

Als Grundlage hat Liebe auch im höchsten Menschenalter immer wieder die ideal-sehnsüchtigen Empfindungen der unverdorbenen Jugend, die diese beim Eintreten der Sexualkraft fühlt. Doch sie zeigt sich anders: Den reifen Menschen peitscht sie bis zur Vollkraft seines ganzen Könnens auf, ja bis zum Heldenmut. Hierbei ist durch das Alter keine Grenze gesetzt. Die Sexualkraft bleibt bestehen, auch wenn der niedere Geschlechtstrieb ausgeschaltet ist; denn Sexualkraft und Geschlechtstrieb ist nicht eins.

Sobald der Mensch der reinen Liebe Raum gewährt, sei es nun die des Mannes zu dem Weibe, oder umgekehrt, die zu dem Freunde, einer Freundin, zu den Eltern, zu dem Kinde, gleichviel, ist sie nur rein, so bringt sie auch als erste Gabe die Gelegenheit zum Abstoßen des Karmas, das sich sehr schnell „symbolisch“ lösen kann. Es „vertrocknet“, da es keinen gleichartigen Anklang, keine Nahrung mehr im Menschen findet. Damit wird dieser frei! Und so beginnt der Aufstieg, die Erlösung von den unwürdigen Ketten, die ihn niederhalten.

Die dabei zuerst erwachende Empfindung ist das sich Unwertdünken dem geliebten anderen gegenüber. Man kann den Vorgang eintretende Bescheidenheit und Demut nennen, also den Empfang zweier großen Tugenden. Daran schließt sich der Drang, schützend die Hände über den anderen zu halten, damit diesem von keiner Seite ein Leid geschähe. Das „Auf-den-Händen-tragen-wollen“ ist kein leerer Spruch, sondern kennzeichnet die aufsteigende Empfindung ganz richtig. Darin aber liegt ein Aufgeben der eigenen Persönlichkeit, ein großes Dienenwollen, das allein genügen könnte, alles Karma in kurzer Zeit abzuwerfen, sobald das Wollen anhält und nicht rein sinnlichen Trieben Platz macht. Zuletzt kommt bei der reinen Liebe noch der heiße Wunsch, recht Großes für den geliebten anderen im edlen Sinne tun zu können, ihn mit keiner Miene, keinem Gedanken, keinem Worte, noch viel weniger mit einer unschönen Handlung zu verletzen oder zu kränken. Zarteste Rücksichtnahme wird lebendig.

Dann gilt es, diese Reinheit der Empfindung festzuhalten und allem anderen voranzusetzen. Niemals wird jemand in dem Zustande noch etwas Schlechtes wollen oder tun. Er vermag es einfach nicht, sondern hat im Gegenteil in den Empfindungen den besten Schutz, die größte Kraft, den wohlmeinendsten Berater und Helfer.

Der Schöpfer gab in seiner Weisheit damit einen Rettungsring, der nicht nur einmal in dem Erdensein an jeden Menschen stößt, daß er sich daran halte und emporschwinge!

Die Hilfe ist für Alle da. Sie macht nie einen Unterschied, weder im Alter noch Geschlecht, weder bei Arm noch Reich, auch nicht bei Vornehm und Gering. Deshalb ist die Liebe auch das größte Geschenk Gottes! Wer es erfaßt, der ist der Rettung sicher, aus jeder Not und jeder Tiefe!

Liebe ist fähig, ihn mit Sturmesallgewalt emporzureißen zu dem Licht, zu Gott, der selbst die Liebe ist. —

Sobald in einem Menschen Liebe rege wird, die darnach strebt, dem anderen Licht und Freude zu bereiten, ihn nicht durch unreines Begehren herabzuzerren, sondern schützend hoch emporzuheben, so dient er ihm, ohne sich dabei des eigentlichen Dienens bewußt zu werden; denn er macht sich dadurch mehr zu einem selbstlosen Geber, zu einem freudigen Schenker. Und dieses Dienen ringt ihn frei!

Um den rechten Weg dabei zu finden, achte der Mensch immer nur auf eins. Über allen Erdenmenschen schwebt groß und stark ein Wunsch: Das wirklich vor sich selbst sein zu können, was sie vor denen gelten, von denen sie geliebt werden. Und dieses Wünschen ist der rechte Weg! Er führt unmittelbar zur Höhe.

Viele Gelegenheiten sind dem Menschen nun geboten, sich aufzuraffen und emporzuschwingen, ohne daß sie es benützen.

Der Mensch von heute ist nur wie ein Mann, welchem ein Reich gegeben ist, und der es vorzieht, seine Zeit mit Kinderspielzeug zu vergeuden.

Es ist nur selbstverständlich, und nicht anders zu erwarten, daß die gewaltigen Kräfte, die dem Menschen gegeben sind, ihn zerschmettern müssen, wenn er sie nicht zu lenken versteht.

Auch die Sexualkraft muß den Einzelmenschen, ganze Völker dort vernichten, wo ihre Hauptaufgabe mißbraucht wird! Der Zeugungszweck kommt erst in zweiter Linie.

Und welche Hilfsmittel gibt die Sexualkraft jedem Menschen, daß er die Hauptaufgabe auch erkenne und sie lebe!

Man denke an die körperliche Schamempfindung! Diese erwacht gleichzeitig mit der Sexualkraft, ist zum Schutze gegeben.

Es ist auch hier wie in der ganzen Schöpfung ein Dreiklang, und im Niedersteigen auch ein immer Gröberwerden zu erkennen. Die Schamempfindung als die erste Folge der Sexualkraft soll als Übergang zu dem Geschlechtstriebe die Hemmung bilden, damit der Mensch auf seiner Höhe sich nicht tierisch der Geschlechtsausübung hingibt.

Wehe dem Volke, das dies nicht beachtet!

Starke Schamempfindung sorgt dafür, daß der Mensch niemals einem Sinnestaumel unterliegen kann! Sie schützt vor Leidenschaft; denn sie wird in ganz natürlichem Geschehen nie Gelegenheiten zulassen, sich nur den Bruchteil eines Augenblickes zu vergessen.

Gewaltsam nur vermag der Mensch durch seinen Willen diese herrliche Gabe zur Seite zu drängen, um sich dann tierisch zu ergehen! Solch gewaltsamer Eingriff in des Schöpfers Weltordnung muß ihm aber zum Fluche werden; denn die damit ungebunden werdende Kraft des körperlichen Geschlechtstriebes ist in ihrer Entfesselung für ihn nicht mehr natürlich.

Fehlt Schamempfindung, wird der Mensch vom Herrn zum Knecht gemacht, von seiner Menschenstufe weggerissen und noch unters Tier gesetzt.

Der Mensch bedenke, starke Scham allein verhindert die Gelegenheit zum Sturze. Ihm ist damit die stärkste Wehr gegeben.

Je größer die Scham ist, desto edler ist der Trieb, und desto höher steht geistig der Mensch. Es ist dies der beste Maßstab seines inneren geistigen Wertes! Dieser Maßstab ist untrüglich und jedem Menschen leicht erkennbar. Mit Erdrosselung oder Wegräumung des äußeren Schamgefühles werden auch gleichzeitig stets die feineren und wertvollsten seelischen Eigenschaften erstickt und damit der innere Mensch wertlos gemacht.

Ein untrügliches Zeichen tiefen Sturzes und sicheren Verfalles ist es, wenn die Menschheit beginnt, unter der Lüge des Fortschrittes sich über das in jeder Beziehung fördernde Kleinod des Schamgefühles „erheben“ zu wollen! Sei es nun unter dem Deckmantel des Sportes, der Gesundheitspflege, der Mode, der Kindererziehung, oder unter vielen anderen dazu willkommenen Vorwänden. Der Niedergang und Sturz ist dann nicht aufzuhalten, und nur ein Schrecken größter Art kann einzelne noch zur Besinnung bringen.

Und doch ist es dem Erdenmenschen leicht gemacht, den Weg zur Höhe einzuschlagen.

Er braucht nur „natürlicher“ zu werden. Natürlich sein heißt aber nicht, halbnackt herumzulaufen oder in außergewöhnlichen Kleidungen barfuß einherzuwandeln! Natürlich sein heißt sorgsam achten auf die inneren Empfindungen und sich den Mahnungen derselben nicht gewaltsam entziehen! Nur um nicht unmodern zu gelten.

Mehr als die Hälfte aller Menschen aber sind heute leider schon so weit, daß sie zu stumpf geworden sind, um die natürlichen Empfindungen noch zu verstehen. Sie haben sich dazu schon viel zu sehr beengt. Ein Schrei des Grauens und Entsetzens wird das Ende davon sein!

Wohl dem, der dann das Schamgefühl wieder lebendig machen kann! Es wird ihm Schild und Stütze sein, wenn alles andere in Trümmer geht.

62. Pohlavní síla ve svém významu k duchovnímu vzestupu


Poukazuji znovu k tomu, že všechen život ve stvoření pozůstává ze dvou druhů. Ze sebe vědomého a ze sebe nevědomého. Vědomé jest pokrok pro všechno nevědomé. Teprve s uvědoměním utváří se také obraz Stvořitelův, jaký vyrozumíváme lidskou formou. Utváření tohoto obrazu jde zároveň ruku v ruce s uvědomováním.

V prvním, vlastním stvoření, které jest tvůrčímu duchu nejblíže a může proto býti jen duchovní, existuje vedle nejdříve stvořeného, vědomého  duchovního  člověka,   také   ještě   nevědomé   duchovní. V tomto nevědomém, které má stejné vlastnosti jako vědomé, spo- čívá přirozený popud k dalšímu vývoji. Tento vývoj může však na- stati jen stupňováním k sebe vědomému.

Když v tomto duchovně nevědomém popud k uvědomění do- stoupí jistého stupně, nastává v nejpřirozenějším vývoji děj, rovnající se pozemskému zrození. Je nám třeba jen všímati si našeho okolí. Zde každé hrubohmotné tělo samočinně vypuzuje dozrálý plod. U zvířete i u člověka. I každý strom střásá své ovoce. Jest to opakování děje v dalším vývoji, jehož základní rys jest v prvním stvoření, v tak zvaném ráji.

Stejným způsobem i tam nastává při určité zralosti nevědomého, které touží po uvědomění, samočinné vypuzení a odluka od nevě- domého, nazvaná také vyhnáním. Tyto vypuzené, duchovně nevědomé čás- tečky tvoří duchovní zárodky budoucích lidí!

Jest to děj vypuzení z ráje, také v bibli obrazně podaný.

Tento děj nastati musí, protože v nevědomém není zodpovědnos- ti, kdežto s uvědoměním dozrává současně i zodpovědnost.

Odluka dozrávajícího nevědomého jest tedy nutna pro duchovní, které se chce z přirozeného popudu vyvinouti k vědomému. Jest to pokrok, ne krok nazpět!

Protože tyto živé zárodky nemohou býti vypuzovány nahoru směrem k dokonalosti, zbývá jim jediná cesta dolů. Ale zde vcházejí do říše bytostného, které jest svou vahou těžší a neobsahuje nic du- chovního.

Tím ocitá se duchovní zárodek, toužící po uvědomění, pojednou v okolí pro něho nestejnorodém, tedy cizím. Tím jest jakoby obnažen. Jakožto duchovní cítí se v hutnějším bytostném nahý a nepokrytý. Chce-li tam setrvati nebo jíti dále, stává se mu přirozenou nutností, aby se zakryl bytostným obalem, který jest stejnorodý s jeho okolím. Jinak se tam nemůže projevovati a také ne udržeti. Má tedy na cestě k poznání nejen potřebu zakrýti svou nahotu, jak to podává obrazně bible, nýbrž jest to i zde nutný postup.

Zárodek rostoucího lidského ducha jest nyní přirozenými cestami veden dále do hmotnosti.

Zde utvoří se kolem něho ještě jeden nutný obal, podle povahy jeho nového, hmotného okolí.

Nyní stojí na nejzazším okraji jemnohmotnosti.

Země však jest ono hrubohmotné místo, na kterém se schází všechno, co tkví ve stvoření. Proudí to sem ze všech oddílů stvoření, které jinak jsou svým uzpůsobením co nejpřísněji odděleny. Celé niti a všechny cesty sbíhají se k zemi jako jednotnému styčnému bodu. Proudy sil se zde spojují a tvoříce nové účinky vytryskují v silném vzplanutí do všehomíra! Tak jako ze žádného jiného místa ve hmot- nosti.

Na této zemi jest nejžhavější prožívání následkem seskupení všech druhů stvoření, k čemuž hmotnost napomáhá. Ale toto prožívání může vznikati  vždy  jen  splynutím  všech  druhů  stvoření.  Nemůže v tom býti nic Božského a nic z Ducha Svatého, které jest nad stvo- řením a mimo ně. –

Poslední výběžky tohoto prožívání na zemi proudí nyní vstříc duchovnímu zárodku, jakmile vstoupí do jemnohmotnosti. Jest tě- mito účinky obetkáván. Ony jsou to, které ho lákají, ale při tom jsou mu nápomocny,  aby  probudily  jeho  uvědomění  a  přivedly  je k vývoji.

Dosud bez vázanosti a tedy bez viny, cítí na tomto prahu veškeré hmotnosti výběžky záchvěvů silného prožívání, které se odehrávají ve vzniku a zániku všeho hmotného. Při tom dostaví se u něho touha po bližším poznání. Jakmile však vytvoří nějaké přání, zaujme vy- tvořením tohoto přání dobrovolně stanovisko k nějakému výchvěvu, nechť jest tento dobrý nebo zlý. Hned na to jest pak působícím zá- konem přitažlivé síly stejného rodu přitahován stejnorodostí, která jest silnější, než jeho vlastní. Žene ho to k místu, kde se vytoužené- mu druhu holduje silněji, než bylo jeho vlastní přání.

Touto vnitřní žádostí ihned zhutňuje se jeho jemnohmotný obal přiměřeně této touze a zákon tíže dává mu klesati vždy hlouběji.

Skutečné prožití touhy v něm spočívající, poskytne mu však na konec jenom hrubohmotná země! --

Pudí ho to tedy dále až k pozemskému zrození, protože chce pře- jíti od mlsání také k ochutnávání a požitku. Čím silnější stávají se přání ducha, který se v mlsání probouzí, po pozemských požitcích, tím hutněji vytváří se také jemnohmotný obal. Následkem toho stává se však také těžším a klesá zvolna k zemské úrovni, kde jedině jest pří- ležitost k uskutečnění jeho přání. A když došel až k této zemské úrovni, stal se tím také zralým k pozemskému zrození.

Při tom vystupuje také zřetelněji zákon přitažlivé síly stejného dru- hu. Každý z nehotových duchů jest přesně podle svého přání nebo svého sklonu přitahován jako magnetem k tomu místu, kde pozem- skými lidmi dochází k uskutečnění obsahu jeho přání. Má-li na pří- klad přání panovati, tedy nezrodí se proto snad do poměrů, kde sám může žíti ve splnění svého přání, tedy kde by sám panoval, nýbrž jest přitahován člověkem silné panovačnosti, který s ním tedy stejně cítí atd. Zčásti odpykává tím již nesprávné nebo nachází štěstí ve správ- ném. Má k tomu alespoň příležitost.

Z tohoto děje vyvozuje se mylně dědičnost vlastností nebo du- chovních schopností! To jest nesprávné! Zevně může se to tak jeviti. Ale ve skutečnosti nemůže člověk svým dětem předati nic ze svého živého ducha.

Není žádné duchovní dědičnosti!

Žádný člověk není s to, aby předal byť jen prášek ze svého živé- ho ducha!

V tomto směru pěstoval se omyl, který vrhá své závadné a ma- toucí stíny na mnohé. Žádné dítě nemůže svým rodičům děkovati za nějakou duchovní schopnost a právě tak nemůže jim dělati výčitky za nedostatky! To by bylo nesprávné a byla by to trestuhodná ne- spravedlnost!

Toto zázračné dílo stvoření není nikdy tak mezerovité a nedoko- nalé, aby připouštělo činy libovůle, nebo náhody duchovní dědičnos- ti!

Tato přitažlivá síla vší stejnorodosti, významuplná při narození, může vycházeti od otce nebo od matky právě tak, jako od každého, kdo jest v blízkosti nastávající matky. Proto měla by nastávající matka býti opatrnou v tom, koho kolem sebe trpí. Nutno při tom uvážiti, že vnitřní  síla  přitažlivosti  spočívá  hlavně  ve  slabostech,  ne  snad v zevnějším rázu. Slabosti přinášejí důležitá období vnitřního proží- vání, která zapůsobí silnou přitažlivou silou.

Pozemský příchod člověka skládá se z početí, vtělení a narození. Vtělení, tedy vstup duše děje se uprostřed těhotenství. Vzájemně rostou- cí stav zralosti jak příští matky, tak duše, která se přiklání k vtělení, vytváří také ještě zvláštní pozemštější spojení. Jest to vyzařování, které jest vyvoláno vzájemným stavem dozrávání a neodolatelně žene se sobě vstříc k přirozenému rozuzlení. Toto vyzařování stává se stále silnějším, poutá  duši  i  nastávající  matku  toužebně  stále  pevněji k sobě, až konečně při určité zralosti vyvíjejícího se tělíčka v lůně mateřském, toto tělíčko přímo duši do sebe vstřebává.

Tento okamžik vstupu nebo vstřebání přináší s sebou přirozeně také první otřesy malého tělíčka, které se jeví trháním a jmenují se první pohyby dítěte. Při tom nastává v příští matce velmi často pro- měna jejích pocitů. Podle druhu lidské duše, která tu vstoupila, jsou buď blaživé nebo také tísnivé. –

Malým tělem bere na sebe již tak dalece vyvinutá lidská duše plášť hrubohmotnosti, který jest nutným, aby se mohlo v pozemské hrubohmotnosti slyšeti, viděti a cítiti všechno, co jen jest možno prostřednictvím stejnohmotného a stejnorodého obalu, nebo nástroje. Teprve nyní může přejíti od mlsání ke skutečnému ochutnávání a tím k úsudku. Jest pochopitelno, že se duše musí teprve učiti, jak má tohoto nového nástroje používati a toto tělo ovládati.

Takový jest stručně pochod vzniku člověka, až k jeho prvnímu pozemskému narození.

Avšak již po dlouhou dobu nemůže v přirozeném dění žádná du- še vejíti na zemi k prvnímu vtělení. Narozením přicházejí sem již pou- ze duše, které prošly již nejméně jedním pozemským životem.

Proto jsou již při narození těsně opleteny mnohonásobnou karmou. Možnost osvoboditi se z této karmy dává pohlavní síla.

Obalem hrubohmotného těla jest duše člověka po všechna dět- ská léta odloučena od proudů, které snaží se dostati k duši zvenčí. Všechno temné a zlé, co oživuje pozemskou úroveň, najde svou cestu k duši zamezenou hrubohmotným pozemským tělem. Nemůže proto také získati žádného vlivu na dítě a nemůže mu způsobiti ško- du. Avšak zlo, které si přinesla znovu vtělená duše z předešlého ži- vota, zůstane jí ovšem zachováno i v době dětství.

Tělo tvoří tuto přehradu tak dlouho, dokud jest ještě nehotové a nezralé. Zdá se, jako by se duše byla uchýlila do hradu, u něhož jest zdvihací most vytažen. Nepřeklenutelná propast zeje během těchto let mezi dětskou duší a jemnohmotným stvořením, v němž žijí jem- nohmotné výchvěvy  viny  a  odpykání.  Tak  spočívá  duše  ukryta v pozemském obalu, zraje k zodpovědnosti a čeká na okamžik, který přivodí spuštění zdvihacího mostu k vlastnímu životu ve hmotnosti.

Přirozenými zákony vložil Stvořitel do každého tvora pud napodobo- vací na místě svobodné vůle tam, kde se tato dosud neprojevuje. Říká se tomu všeobecně „vnímavost mládeže“. Pud k napodobení má připraviti vývoj pro pozemský život, až u zvířat povznese se, oboha- cen a podporován zkušenostmi, u člověka pak duchem ve svobodné vůli, k sebe vědomému konání!

V dětském těle chybí duchu v něm vtěleném most záření, který se může vytvořiti teprve v době tělesné zralosti pohlavní silou. Duchu chybí tento most k plně působivé a skutečně jednající činnosti ve stvoření, kterou může vyvolati jen bezmezerná možnost zářivosti ve všech druzích stvoření. Neboť jen ve vyzařování jest život a jen z něho a skrze ně nadchází pohyb.

V této době může dítě plně působiti na své okolí přímo jen ze své bytostné části a ne z duchovního jádra. V této době má také vůči zákonům stvoření jen trochu více zodpovědnosti než nejvýš vyvinu- té zvíře.

Zatím dozrává mladé tělo a znenáhla probouzí se v něm pohlavní síla, která jest jen v hrubohmotnosti. Ona jest nejjemnější a nejušlechtilejší výkvět veškeré hrubohmotnosti, to nejvyšší, co může poskytnouti hrubohmotné stvoření. Ve své jemnosti tvoří vrchol všeho hrubohmotného, tedy pozem- ského, co jakožto nejzazší živoucí výběžek hmotnosti je nejblíže bytostnému. Pohlavní síla jest živým tepem hmotnosti a jest jediná, která tvoří most k bytostnému, které opět zprostředkovává přechod k duchovnímu.

Z toho důvodu je probuzení pohlavní síly v hrubohmotném těle jako spuštění zdvihacího mostu z dosud uzavřeného hradu. Po tom- to mostě může pak obyvatel hradu, tedy lidská duše plně vyzbrojena vyjíti ven, ale ve stejné míře mohou jíti k ní dovnitř přátelé nebo nepřátelé,  kteří  hrad  obléhají.  Tito  přátelé  nebo  nepřátelé  jsou v první řadě jemnohmotné proudy dobrého nebo zlého druhu, avšak také i záhrobní bytosti, které čekají jen na to, aby se jim nějakým přáním podala ruka. Tím ocitnou se v možnosti, aby se pevně zachy- tily a působily stejnorodým vlivem.

Zákony Stvořitelovy však v nejpřirozenějším stupňování pustí zvenčí dovnitř vždy jen stejnou sílu, proti které možno z nitra půso- biti tak, že jest úplně vyloučen nestejný boj. Dokud se při tom ne- hřeší. Neboť každý umělým drážděním vyvolaný nepřirozený po- hlavní pud otvírá tento pevný hrad předčasně, čímž jest dosud stej- noměrně nezesílená duše vydána všanc. Musí podlehnouti útočícím zlým jemnohmotným proudům, jimž by jinak nezbytně odolala.

Při normálním dozrávání může v přirozeném dění býti vždy na obou stranách jen stejná síla. Při tom však rozhoduje vůle obyvatele hradu a ne oblehatelů. Tato vůle při dobrém chtění vždy zvítězí v této jemnohmotnosti, to jest v průbězích záhrobního světa. Prů- měrný člověk nemůže viděti tento záhrobní svět, pokud dlí ještě na zemi. On však jest s ním úzce a mnohem živěji spojen, než jeho hrubohmotné, jemu viditelné okolí.

Jest tomu ovšem zcela jinak, podá-li obyvatel hradu vnějšímu jemnohmotnému příteli nebo nepříteli, nebo i proudům dobrovolně ruku, učiní-li tak tedy vlastním přáním nebo svobodným rozhodnu- tím.

Poněvadž tím zaujme určité stanovisko vůči venku čekajícím ob- lehatelům, mohou tito proti němu lehce rozvinouti deseti- ba stoná- sobnou sílu. Je-li tato síla dobrá, dostane se mu pomoci a požehnání. Je-li však zlá, sklidí zkázu. V této svobodné volbě osvědčuje se vlastní svobodná vůle. Odhodlal-li se k tomu jednou, jest nezbytně podroben následkům. Tyto následky vymykají se již jeho svobodné vůli. Podle vlastní volby přimyká se k němu dobrá nebo zlá karma, které jest samozřejmě podroben tak dlouho, dokud se vnitřně ne- změní. –

Pohlavní síla má úkol i schopnost pozemsky „prožhaviti“ celé du- chovní cítění duše. Tím dostane se duchu teprve pravého spojení s veškerou hmotností a on stává se tím také teprve pozemsky plno- cenným. Teprve pak může obsáhnouti vše, čeho jest třeba, aby si získal v této hmotnosti k plnému uplatnění. Aby v ní pevně stál, pronikavě působil, měl ochranu a v plné výzbroji vítězně se bránil.

Jest něco ohromného v tomto spojení. To jest hlavním účelem toho- to záhadného, nesmírného, přirozeného pudu. Má napomáhati du- chovnu v této hmotnosti k rozvoji plné a účinné síly! Bez této po- hlavní síly bylo by to nemožno z nedostatku přechodu k oživení a ovládnutí veškeré hmotnosti. Duch musel by zůstávati hmotnosti příliš cizí a nemohl by v ní správně působiti.

Ale tím dostává se lidskému duchu pak také plné síly, tepla a ži- vosti. Tímto průběhem stává se teprve pozemsky hotovým k boji.

Proto začíná zde teď zodpovědnost. Vážný bod k obratu v životě kaž- dého člověka.

Moudrá spravedlnost Stvořitele dává však člověku u tohoto vý- znamného bodu zároveň také nejenom možnost, nýbrž dokonce přirozený popud k tomu, aby veškerou karmu, jíž dosud zatížil svou svobodnou vůli, svrhnul lehce a bez námahy.

Zmešká-li člověk tuto dobu, jest to jeho vina. Přemýšlejte o tom jednou: Se vstupem pohlavní síly nastane v první řadě mocný roz- mach vzhůru ke všemu ideálnímu, krásnému a čistému! Při nezkaže- ném mládí obojího pohlaví možno to zřejmě pozorovati. Dospělí lidé se bohužel často jen posmívají blouznivosti mladých let. Proto jsou také v těchto letech ony nevysvětlitelné, lehce zádumčivé city.

Nejsou bez důvodu hodiny, ve kterých se jinochu nebo dívce zdá, že nesou tíhu bolesti celého světa. Kdy se k nim druží tušení hluboké vážnosti. Také často se vyskytující pocit nepochopení má v sobě  mnoho pravdy.  Jest to dočasné  poznání falešné tvářnosti okolí, které  nechce  a  nemůže  rozuměti  posvátnému  rozmachu k čistému vzletu do výše. Toto okolí jest spokojeno teprve tehdy, když tento silně nutkavý cit ve zrajících duších jest stržen do „reál- nějšího“ a střízlivého, které lidé lépe chápou a považují pro lidstvo za vhodnější. V jejich jednostranném rozumovém smyslu zdá se jim to býti jedině zdravé!

Tajuplně vyzařující půvab nezkažené dívky nebo nezkaženého ji- nocha není nic jiného, než čisté vzedmutí se probuzené pohlavní síly po vyšším a nejušlechtilejším, v zásnubách s duchovní silou, což jejich okolí vyciťuje.

Pečlivě měl Stvořitel zřetel k tomu, aby se to u člověka stalo te- prve ve věku, kdy si může býti plně vědom svého chtění i konání. Pak jest tu doba, kdy ve spojení s plnou silou, která jest nyní v něm, může a měl by svrhnouti hravě vše, co má za sebou. Odpadlo by to dokonce samo, kdyby si člověk zachoval chtění k dobru, jak ho to k tomu bez ustání v tento čas pudí. Pak by mohl, jak to city zcela správně naznačují, bez námahy jíti vzhůru ke stupni, na který jako člověk patří! Vizte zasněnost nezkaženého mládí! Není to nic jiného, než cit rozmachu a chtění odtrhnouti se od veškeré špíny, vroucí touha po ideálu. Bičující neklid jest však znamením, aby se nezmeš- kala doba, nýbrž aby se energicky setřásla karma a započalo se se vze- stupem ducha.

Jest něco nádherného, tkvěti v této uzavřené síle, působiti v ní a s ní! Ale jen potud, dokud jest dobrý směr, který si člověk zvolil. Ne- ní však nic žalostnějšího, než vyplýtvati tyto síly jednostranně ve slepém opojení smyslů a ochromiti tím svého ducha.

Ale žel, bohužel, ve většině případů zmešká člověk tuto tak dra- hocennou přechodní dobu, nechá se „vědoucím“ okolím zavésti na falešné cesty, které ho zdržují a vedou pak dolů. Tím nemůže svrhnouti zakalené výchvěvy, které na něm lpí. Naopak těmto vý- chvěvům dostává se jen nového přílivu sil jejich stejnorodostí a tím se stále víc a více zaplétá svobodná vůle člověka, až ji nemůže již ani rozpoznati pro samá zbytečná zbujení. Jest tomu jako u úponkovi- tých rostlin, jimž zdravý kmen zpočátku poskytuje oporu, aby ho pak konečně dusivě přerostly a zbavily ho vlastního života.

Kdyby člověk lépe dbal na sebe a děje v celém stvoření, nemohlo by býti karmy silnější nad jeho ducha, který přichází k plné síle, jakmile se mu pohlavní silou dostane přímého spojení se hmotností, ke které patří také karma. –

I když člověk zmešká dobu, když se stále více zaplétá a snad i hluboce klesá, naskytuje se mu přesto další příležitost k vzestupu a to: Láskou.

Ne však žádostivou láskou hrubohmotného, nýbrž vznešenou a čistou láskou, která nezná a nechce nic jiného než blaho milovaného člověka. Patří také do hmotnosti a nevyžaduje žádného odříkání, žádného kajícnictví. Chce však pro druhého vždy jen to nejlepší. A toto chtění, které nikdy nemyslí na sebe, poskytuje také nejlepší ochra- nu před každým přehmatem.

Jako základ má tato láska i v nejvyšším lidském věku vždy opět ony ideálně toužebné city nezkaženého mládí, které má toto mládí při nastoupení pohlavní síly. Ale projevuje se jinak: Zralého člověka vybičuje až k plné síle celé jeho mohoucnosti, ba až k hrdinství. Při tom nejsou stářím stanoveny žádné hranice. Pohlavní síla trvá i když jest vyřazen nízký pohlavní pud. Vždyť pohlavní síla a pohlavní pud nejsou totéž.

Jakmile člověk dopřeje místa čisté lásce, nechť jest to láska muže k ženě nebo naopak, k příteli, k přítelkyni, k rodičům, k dítěti, lhos- tejno ke komu, jen když jest čistá, přináší tato láska také jako první dar příležitost k odvržení karmy, která se pak velmi rychle může vyčerpati „symbolicky“. „Vyschne“, protože nenachází již v člověku žádného stejnorodého ozvuku, žádné potravy. Tím stává se volným! A tak začíná vzestup, vysvobození z nedůstojných pout, která ho tíží.

Při tom vzniká nejdříve pocit, že si člověk připadá nehodným vů- či milovanému. Tento postup možno jmenovati nastalou skromností a pokorou, tedy darem dvou velikých ctností. K tomu pojí se touha držeti nad druhým ochrannou ruku, aby mu nebylo se žádné strany ublíženo. „Chtít nosit na rukou,“ není žádné prázdné rčení, nýbrž označuje se tu zcela správně vzrůstající cit. Jest to vzdání se vlastní osobnosti, velká vůle k službě, což samo by již mohlo stačiti, aby se v krátké době svrhla veškerá karma. Ovšem jen když trvá toto dobré chtění a neustupuje čistě smyslným pudům.

Konečně jest u čisté lásky ještě i vřelé přání moci učiniti pro mi- lovaného něco velikého v ušlechtilém smyslu, neraniti a nezarmoutiti ho ani posunkem, ani myšlenkou nebo slovem, tím méně nepěkným činem. Probouzí se tu nejněžnější ohleduplnost.

Pak jde o to, podržeti tuto čistotu citů a dáti jí přednost přede vším jiným. Nikdy nebude někdo v tomto stavu zamýšleti nebo ko- nati něco špatného. Prostě by toho nedovedl. V těchto citech má naopak nejlepší ochranu, největší sílu, nejblahovolnějšího rádce a pomocníka.

Stvořitel dal tím ve své moudrosti záchranný pás, který ne jednou dotkne se v pozemském životě každého člověka, aby se ho zachytil a nesl se vzhůru!

Pomoc jest tu pro všechny. Nečiní nikdy rozdílu ani ve stáří ani v pohlaví, ani u boháče nebo chudáka, ani u vznešeného nebo níz- kého. Proto jest také láska největší dar Boží! Kdo to pochopil, jest jist záchranou z každé tísně, z každé hlubiny!

Láska jest schopna bouřlivou všemocí vytrhnouti ho vzhůru ke Světlu, k Bohu, který sám jest Láska! –

Jakmile se v člověku probudí láska, která usiluje, aby druhému připravila světlo a radost, nestrhovala ho nečistou žádostí, nýbrž v ochraně vysoko ho povznášela, pak mu slouží, aniž jest si při tom vědom vlastní služby. Neboť tím činí se více nesobeckým dárcem a radostným uštědřovatelem. A toto sloužení ho osvobozuje!

Aby se při tom našla pravá cesta, ať dbá člověk vždy jen na jed- no: Nade všemi pozemskými lidmi vznáší se mocně a silně přání: Aby mohli před sebou samými býti skutečně takovými, zač platí u těch, od nichž jsou milováni. A toto přání jest ta pravá cesta! Vede přímo vzhůru.

Lidem jest dáno mnoho příležitostí, aby se vzchopili a povznesli, aniž toho používají.

Dnešní člověk jest jen jako muž, kterému byla dána říše a který raději promarňuje čas dětinskými hříčkami.

Jest jen samozřejmo a nelze očekávati nic jiného nežli to, že ohromné síly, které byly člověku dány, musí ho rozdrtiti, nedovede-li jich říditi.

Také pohlavní síla musí jednotlivce, ba celé národy zničiti tam, kde se zneužívá jejího hlavního úkolu! Účel plození přichází teprve v druhé řadě.

A jaké pomocné prostředky dává pohlavní síla každému člověku, aby hlavní úkol také poznal a žil!

Pomysleme na tělesný pocit studu! Tento probouzí se současně s pohlavní silou a jest dán k ochraně.

Zde jako v celém stvoření lze rozpoznati trojzvuk a v sestupu stále větší zhrubnutí. Pocit studu jako první následek pohlavní síly má jakožto přechod k pohlavnímu pudu tvořiti překážku, aby člověk na své výši se neoddal zvířecky pohlavnímu ukájení. Běda národu, který toho nedbá!

Silný pocit studu pečuje o to, že člověk nikdy nemůže podleh- nouti opojení smyslů! Chrání před náruživostí, neboť nepřipustí ve zcela přirozeném dění nikdy příležitosti, aby se člověk jen na zlomek okamžiku zapomněl.

Jen násilím může člověk svou vůlí odsunouti stranou tento nád- herný dar, aby se pak oddal zvířeckosti! Ale takový násilný zásah do světového řádu Stvořitelova musí se mu státi kletbou, protože síla tělesného pohlavního pudu, která se stala nevázanou, není ve svém rozpoutání pro něho již přirozenou.

Chybí-li pocit studu, stává se člověk z pána otrokem. Jest stržen se svého stupně lidství a klesá pod zvíře.

Nechť pomyslí  člověk,  že  jen  silný  stud  zabrání  příležitosti k pádu. Tím jest mu dána nejsilnější zbraň.

Čím větší jest stud, tím ušlechtilejší jest pud a tím výše stojí člověk duchovně. Jest to nejlepší měřítko jeho vnitřní duchovní hodnoty! Toto měřítko jest neklamné a snadno znatelné každému člověku. Zdušením nebo odstraněním zevního pocitu studu zdusí se současně vždy také jemnější a cennější duševní vlastnosti a tím se znehodno- cuje vnitřní člověk.

Jest neklamnou známkou hlubokého pádu a jistého úpadku, když lidstvo pod lživou rouškou pokroku chce se „povznésti“ nad klenot pocitu studu, který jest v každém ohledu podporujícím! Nechť jest to pod pláštíkem sportu, zdravotnictví, módy, dětské výchovy, nebo pod jinými, k tomu vítanými záminkami. Není pak již možno zadržeti klesání a pád a jen největší hrůzy mohou jednotlivce ještě vzpamato- vati.

A přece jest pozemskému člověku usnadněno dáti se na cestu k výšinám.

Potřebuje státi se jen „přirozenějším“. Ale býti přirozeným ne- znamená běhati polonahý nebo v neobyčejném obleku bosý! Býti přirozeným znamená pečlivě dbáti na vnitřní city a násilně se nevy- hýbati jejich napomínání jen proto, aby se člověk nezdál nemoder- ním.

Ale více než polovice všech lidí jest dnes bohužel již tak daleko, že příliš otupěla, než aby ještě chápala přirozené pocity. Příliš se k tomu již omezila. Konec toho bude výkřik hrůzy a zděšení!

Blaze tomu, kdo pak bude moci znovu oživiti pocit studu. Bude mu štítem a oporou až všechno ostatní se zřítí!