Interaktivy preklad PG


63. „Ich bin die Auferstehung und das Leben, niemand kommt zum Vater, denn durch mich!“


Jesus, aus dem Göttlichen kommend, gebrauchte mit Recht diese Worte, weil er alles überschauen und als einziger wirklich erklären konnte. Seine Botschaft, die sich von ihm selbst nicht trennen läßt, zeigt in den Wirrnissen der falschen Anschauungen den klaren Weg empor zum Licht. Das bedeutet für alle Menschengeister die Möglichkeit des Aufstehens oder die Auferstehung aus dem Stofflichen, in welches sie zu ihrer Fortentwickelung getaucht sind. Eine derartige Auferstehung ist für jeden Leben!

Hören Sie bitte einmal aufmerksam zu: Alles Niedrige und alles Üble, also alles, was man das Dunkel nennt, ist nur in der Stofflichkeit vorhanden, in der Grob- und in der Feinstofflichkeit! Wer das richtig erfaßt, der hat damit schon viel gewonnen.

Sowie der Mensch übel oder auch niedrig denkt, so schadet er sich selbst in ungeheurer Weise. Die Hauptkraft seines Wollens strömt dann wie ein ausgesandter magnetischer Strahl dem Niederen entgegen, zieht das dort infolge seiner Schwere dichtere und durch die Dichtheit wieder auch dunklere Feinstoffliche an, wodurch der Menschengeist, von dem das Wollen ausgeht, mit dieser dichten Art der Stofflichkeit umhüllt wird. Auch wenn ein Menschensinn hauptsächlich nur nach Irdischem gerichtet ist, wie in dem Bann irgendeiner Leidenschaft, die nicht nur Unsittlichkeit, Spiel und Trunk sein muß, sondern auch ausgeprägte Vorliebe für irgendetwas Irdisches sein kann, so wird sich eine mehr oder weniger dichte, feinstoffliche Hülle um seinen Geist schließen, durch den Vorgang, den ich schon erwähnte.

Diese dichte und somit auch dunkle Hülle hält den Geist von aller Möglichkeit des Aufsteigens zurück und bleibt, solange dieser Geist die Art seines Wollens nicht ändert.

Nur ernstes Wollen und ein ernstes Streben nach dem hohen Geistigen kann eine derartige Hülle lockern und zuletzt ganz lösen, da sie dann keine Kraftzufuhr der gleichen Art empfängt, langsam den Halt verliert, und zuletzt aufgelöst zurücksinkt, um den Geist damit zum Aufstieg freizugeben.

Unter Feinstofflichkeit ist nun nicht etwa eine Verfeinerung dieser sichtbaren Grobstofflichkeit gemeint, sondern es ist eine dieser Grobstofflichkeit ganz fremde Art, von anderer Beschaffenheit, die aber trotzdem Stofflichkeit genannt werden kann. Es ist ein Übergang zur Wesenhaftigkeit, welchem die Tierseele entstammt.

Verbleiben nun Menschen in der Stofflichkeit, so müssen sie naturgemäß einst mit in die Zersetzung alles Stofflichen hineingezogen werden, der dieses unterworfen ist, weil sie sich infolge ihrer Umhüllung von der Stofflichkeit nicht mehr zu rechter Zeit loslösen können.

Sie, die in die Stofflichkeit zu ihrer Entwickelung auf eigenen Wunsch hin getaucht sind, bleiben ohne Beibehaltung des rechten Weges in dieser gebunden! Sie vermögen nicht ein Wiederauftauchen daraus herbeizuführen, das eine Auferstehung dem Lichte entgegen bedeutet. — —

Als nähere Erklärung diene Ihnen, daß jede Entwickelung eines nach persönlichem Ichbewußtsein verlangenden Geistkeims das Tauchen in die Stofflichkeit bedingt. Nur in dem Erleben in der Stofflichkeit kann er sich dazu entwickeln. Es steht ihm kein anderer Weg dafür offen. Er wird aber nicht etwa dazu gezwungen, sondern es geschieht nur, sobald in ihm das eigene Verlangen dazu erwacht. Sein Wünschen treibt ihn dann dem notwendigen Entwickelungsgange entgegen. Hinaus aus dem sogenannten Paradiese des Unbewußten, und damit auch hinaus aus dem Unverantwortlichen.

Verlieren nun die Menschen in der Stofflichkeit durch falsches Wünschen den rechten Weg, der wieder hinaufführt, zu dem Lichte zurück, so bleiben sie in der Stofflichkeit umherirrend.

Nun versuchen Sie einmal, sich das Geschehen in der Grobstofflichkeit anzusehen. Das Werden und Vergehen in Ihrer allernächsten und Ihnen sichtbaren Umgebung.

Sie beobachten in dem Keimen, Wachsen, Reifen und Verwesen das Sichformen, also Zusammenschließen der Grundstoffe, das Heranreifen und wieder Zurückgehen in die Grundstoffe, durch die Zersetzung, also durch das Auseinanderfallen des Geformten in der Verwesung. Sie sehen es bei Wasser, auch bei Steinen in sogenannter Verwitterung, bei Pflanzen und bei Tier- und Menschenkörpern deutlich. Wie aber hier im Kleinen, so geschieht es auch genau im Großen, zuletzt ebenso im ganzen Weltgeschehen. Nicht nur in der Grobstofflichkeit, die dem Erdenmenschen sichtbar ist, sondern auch in der Feinstofflichkeit, dem sogenannten Jenseits, das ja noch nichts mit dem Paradiese zu tun hat. — —

Die ganze Stofflichkeit hängt wie ein großer Kranz als unterster Teil der Schöpfung, und bewegt sich in einem Riesenkreise, dessen Umlauf viele Jahrmillionen umfaßt. Es dreht sich also im Geschehen der großen Schöpfung nicht nur alles um sich selbst, sondern das Ganze bewegt sich unaufhaltsam besonders noch in einem ungeheueren Kreislaufe. Wie nun dieser große Lauf vom ersten Sichzusammenschließen bis zu heutiger Vollendung sich ergab, so zieht er auch in gleicher Weise weiter, unentwegt, bis zur beginnenden und sich vollziehenden Zersetzung zurück in den Urstoff. Der Kreis geht dann trotzdem auch mit diesem Urstoff ruhig weiter, um in dem daraufhin erfolgenden neuen Zusammenschließen auch wieder neue Weltteile zu bilden, die jungfräulich unverbrauchte Kräfte in sich bringen.

So ist der große Werdegang, sich ewig wiederholend, in dem Kleinsten, wie auch in dem Größten. Und über diesem Kreislaufe steht fest die erste, geistig reine Schöpfung, das sogenannte Paradies. Dieses ist im Gegensatz zu der geformten Stofflichkeit nicht der Zersetzung unterworfen.

In diesem Ewigen, leuchtend über dem Kreislaufe stehenden Reingeistigen ruhet der Ausgangspunkt des unbewußten Geistkeimes des Menschen. Das Geistige ist es auch, welches dem in der Stofflichkeit sichbewußtgewordenen und damit auch persönlich gewordenen Menschengeiste wieder als Endziel gilt. Als unbewußter und unverantwortlicher Keim geht er aus. Als eigene, bewußte und damit auch verantwortliche Persönlichkeit kehrt er wieder, wenn... er sich auf seinem notwendigen Wege durch die Stofflichkeit nicht verirrt, und dadurch darin hängen bleibt, sondern die Auferstehung daraus als voll bewußt gewordener Menschengeist feiert. Das freudige Wiederauftauchen aus der Stofflichkeit, diesem lichten, ewigen Schöpfungsteile entgegen.

Solange der Menschengeist sich nun in der Stofflichkeit befindet, macht er mit dieser einen Teil des ewigen großen Kreislaufes mit, natürlich ohne es selbst zu bemerken. Und so kommt er eines Tages endlich auch mit an jene Grenze, wo der Weltenteil, in dem er sich befindet, langsam der Zersetzung entgegentreibt. Dann aber ist es für alle noch in der Stofflichkeit befindlichen Menschengeister hohe Zeit, sich zu beeilen, so zu werden, daß sie emporsteigen können, nach dem sicheren, lichten Hafen des ewigen Reiches, also den rechten und vor allen Dingen auch kürzesten Weg zu finden, um aus dem Bereiche der einsetzenden Gefahren in der Stofflichkeit herauszukommen, bevor diese ihn mit ergreifen können.

Schafft er es nicht, so wird es für ihn immer schwerer und zuletzt zu spät!

Er wird mit allem anderen dann in die langsame Zersetzung hineingezogen, und dabei das von ihm gewonnene persönliche „Ich“ zerrissen. Unter tausend Qualen wird er damit wieder zu dem unbewußten Geistsamenkorn. Das Entsetzlichste, was dem persönlich bewußtgewordenen Geiste geschehen kann.

Es sind alle die, die ihre Persönlichkeit nach falscher Richtung hin entwickelt haben. Diese müssen sie deshalb wieder als unbrauchbar und schädlich verlieren. Zersetzung ist, wohlgemerkt, nicht etwa gleichbedeutend mit Vernichtung. Vernichtet kann nichts werden. Es ist nur ein Zurückversetzen in den Urzustand. Vernichtet wird bei derartig Verlorenen das bisher gewonnene persönliche „Ich“, was unter größten Qualen vor sich geht.

Solche Verlorene oder Verdammte hören damit auf, fertige Menschengeister zu sein, während die anderen eingehen durften als sichbewußte Geister in das ewige Reich der Freude und des Lichtes, bewußt all die Herrlichkeit genießend. —

Wie ein Kornacker nach einer Reihe Jahren immer schlechtere Früchte trägt und nur durch Abwechselung der Saaten frische Kraft erhält, nicht anders ist es in der gesamten Stofflichkeit. Auch diese ist einmal verbraucht und muß durch die Zersetzung und erneute Bindung neue Kraft erhalten. Derartiges Geschehen fordert aber Jahrmillionen. Doch auch in dem Geschehen vieler Jahrmillionen ist einmal ein bestimmtes Jahr als ausschlaggebende Begrenzung einer notwendigen Scheidung alles Brauchbaren vom Unbrauchbaren.

Und dieser Zeitpunkt ist für uns nunmehr im großen Kreislaufe erreicht. Der in der Stofflichkeit befindliche Menschengeist muß sich endlich zum Aufstiege entscheiden, oder die Stofflichkeit hält ihn umschlungen für die später kommende Zersetzung... die die ewige Verdammnis ist, aus der ein geistig persönlich-sichbewußtes Auferstehen und Aufsteigen nach dem über solcher Zersetzung erhabenen, lichten, ewigen Schöpfungsteile nie mehr möglich wird. —

In natürlicher Entwickelung des Ganzen ist schon lange jede Möglichkeit genommen, daß sich zu dem Bewußtwerden drängende Geistkeime auf diesem überreifen Erdenplane inkarnieren können, da sie zu viel Zeit gebrauchen würden, um als sichselbstbewußter Geist rechtzeitig noch aus dieser Stofflichkeit zu gehen. In natürlichem Geschehen trifft die Bahn der Geistkeime nur solche Weltenteile, die darin eine Gleichart haben, daß die Entwickelungsnotwendigkeit genau so langer Zeit bedarf, als auch ein Geistkeim in dem längsten Falle braucht zu der Vollendung. Nur Gleichart der Entwickelungsstufe gibt freien Weg dem Geistkeime, während größere Reife eines Weltenteiles für unfertige Geistkeime ganz unnahbare Grenzen schafft. Auch hierin bleibt der Vorwurf einer Ungerechtigkeit und eines Mangels ganz unmöglich. Ein jeder Menschengeist kann deshalb mit der höchsten Reife seiner stofflichen Umgebung, in der er sich bewegt, gleichzeitig reif an jener Grenze stehen, an der der Teil der Stofflichkeit nun steht, die wir zur Zeit bewohnen.

Es ist nicht einer, der nicht reif sein könnte! Die Ungleichheit unter den Menschen ist nur die notwendige Folge ihres eigenen, freien Wollens. Nun kommt die Stofflichkeit aus Überreife in Zersetzung, damit gleichzeitig ihrer Neugeburt entgegentreibend.

Für das Ährenfeld der Menschengeister aber kommt der Schnitt, die Ernte, und damit die Scheidung. Das Reife wird emporgehoben zu dem Licht durch Wirksamkeit natürlicher Gesetze, die die feinstoffliche Hülle nach und nach abstreifen läßt, damit der Geist davon befreit bewußt emporschwebt in das Reich der Gleichart, alles Ewig-Geistigen. Das Untaugliche aber wird zurückgehalten in der Stofflichkeit durch die selbst-gewollte Dichtheit seines feinstofflichen Körpers. Das Schicksal solcher ist dann so, daß ihr feinstofflicher Leib den nun einsetzenden Veränderungen in der Stofflichkeit unterworfen bleibt und darin unter tausendjähriger schmerzhaftester Zersetzung leiden muß. Die Größe solcher Qual greift zuletzt auf den Menschengeist derart über, daß dieser das Sichbewußtsein verliert. Damit zerfällt auch wieder die in dem Bewußtsein gewonnene Form des Ebenbildes Gottes, die Menschenform. Nach vollständiger Zersetzung des Stofflichen zurück in den Urstoff wird auch das nun unbewußtgeistig Gewordene wieder frei und schwebt seiner Art entsprechend empor. Doch kehrt es dann nicht als bewußter Menschengeist zurück, sondern als unbewußter Samen, der einst seinen ganzen Lauf durch neu erwachenden Wunsch in einem neuen Weltenteile von vorn beginnt.

Von dieser hohen Warte aus schauend, also von oben herab, hat Christus, wie immer, seine Worte derart gewählt und damit einen ganz natürlichen Vorgang geschildert, in dem Auferstehen aus der Stofflichkeit, in die das Geistsamenkorn sich senkte.

Denken Sie sich nur einmal selbst über der Stofflichkeit stehend.

Unter Ihnen liegt ausgebreitet wie ein Ackerfeld die allgemeine Stofflichkeit in ihren vielen Arten. Die Geistkeime senken sich nun von oben kommend in die Stofflichkeit. Und nach und nach, in langer Zeit, tauchen daraus in vielen Zwischenräumen fertige Menschengeister auf, die in dem stofflichen Erleben sichbewußt geworden sind und mit dem Drang nach Höherstreben alles Stoffliche abstreifend zurücklassen können. Diese feiern damit Auferstehung aus der Stofflichkeit!

Aber nicht alle Keime kommen gereift wieder an die Oberfläche. So mancher davon bleibt zurück, und muß darin nutzlos vergehen. —

Es ist alles genau so, wie bei einem Kornfelde.

Wie bei dem Weizenkorn alles geheimnisvolle eigentliche Werden in der dazu notwendigen Erde vor sich geht, so ist bei einem Geistkeime das hauptsächliche Werden in der allgemeinen Stofflichkeit. —

Christus erklärt mit jedem seiner Sätze immer bildhaft irgendein natürliches Geschehen in der Schöpfung. — —

Ob er nun sagte: Niemand kommt zum Vater denn durch meine Botschaft oder durch mein Wort oder durch mich, ist gleich. Es heißt so viel, als: „Niemand findet den Weg, denn durch das, was ich sage.“ Eins bedeutet dasselbe wie das andere. Ebenso, ob er sagt: „Ich bringe Euch in meiner Botschaft die Möglichkeit der Auferstehung aus der Stofflichkeit, und damit auch das Leben“, oder „Ich bin mit meinem Wort für Euch die Auferstehung und das Leben“.

Die Menschen sollen den Sinn erfassen, nicht aber durch Wortklauberei sich selbst immer wieder aufs Neue verwirren. — — —

63. „Já jsem vzkříšení a život. Nikdo nepřichází k Otci, jedině skrze mne!“


Ježíš, přicházející z Božského, právem používal těchto slov, pro- tože mohl vše přehlédnouti a jako jediný skutečně vysvětliti. Jeho poselství, které se nedá odloučiti od něho samého, ukazuje ve zmat- cích falešných názorů jasnou, cestu vzhůru ke Světlu. Pro všechny lidské duchy znamená to možnost povznesení nebo vzkříšení ze hmot- ného, do něhož jsou ponořeni za účelem svého dalšího vývoje. Tako- vé vzkříšení znamená pro každého život!

Naslouchejte jednou pozorně: Všechno nízké a všechno zlé, tedy všechno, co se  nazývá  temnem,  existuje  jenom  ve  hmotnosti! V hrubohmotnosti i v jemnohmotnosti! Kdo toto správně pochopil, mnoho tím již získal.

Když člověk smýšlí zle nebo nízce, škodí tím nesmírně sám sobě. Hlavní síla jeho chtění vytryskuje pak jako vyslaný magnetický pa- prsek vstříc  nízkému  a  přitahuje  tam  jemnohmotné,  které  jest v důsledku své tíhy hutnější a touto hutností opět také temnější. Lid- ský duch, od kterého vychází takové chtění, zahaluje se do tohoto hutného druhu hmotnosti. I tehdy, když se lidská mysl upírá pře- vážně jen k pozemskému, když jest tedy v poutech nějaké náruživos- ti, obklopí lidského ducha více méně hutný jemnohmotný obal na- hoře zmíněným postupem. Tato náruživost nemusí býti jen nemrav- nost, hráčství a pití, nýbrž může to býti třeba jen vyhraněná a vý- slovná záliba v něčem pozemském.

Tento hutný a následkem toho i temný obal zdržuje ducha od každé možnosti vzestupu. Tento obal zůstává tak dlouho, dokud ten- to duch nezmění způsob svého chtění.

Takový obal může uvolniti a na konec docela zrušiti pouze vážné chtění a vážná snaha po vysokém duchovním. Pak nedostává se to- muto obalu již přílivu síly stejného druhu, zvolna ztrácí oporu a ko- nečně v rozkladu odpadá, aby tím osvobodil ducha k vzestupu.

Jemnohmotností není snad míněno zjemnění této viditelné hru- bohmotnosti. Jest to druh, který jest této hrubohmotnosti úplně cizí, jest jiné podstaty, která se však vzdor tomu může zváti hmotností. Jest to přechod k bytostnému, ze kterého pochází duše zvířecí.

Když lidé prodlévají ve hmotnosti, musí býti přirozeně strženi do rozkladu všeho hmotného, jemuž toto je podrobeno. Následkem svého hutného obalu nemohou se pak lidé v pravý čas odpoutati od hmotnosti.

Lidé, kteří se ke svému vývoji na vlastní přání ponořili do hmot- nosti, zůstávají v ní spoutáni, nepřidrží-li se pravé cesty! Nedovedou přivoditi znovu vynoření z této hmotnosti, které znamená vzkříšení vzhůru ke Světlu. –

K vašemu bližšímu vysvětlení nutno říci: Každý vývoj duchovního zárodku, který touží po vědomí osobního „já“ podmiňuje a vyžaduje ponoření do hmotnosti. K osobnímu „já“ může se vyvinouti jen prožitím ve hmotnosti. Není k tomu žádné jiné cesty. Není však k tomu nucen, nýbrž děje se tak jen tehdy, když se v něm probudí vlastní žádost po vývoji. Jeho přání pudí ho pak vstříc nutnému vývojovému pochodu. Pudí  ho   ven   z tak   zvaného   ráje   nevědomého   a   tím   i   ven z nezodpovědného.

Ztratí-li ve hmotnosti následkem svých nesprávných přání pra- vou cestu, která by ho přivedla opět vzhůru, zpět ke Světlu, pak zů- stává blouditi ve hmotnosti.

Pokuste se jednou pozorovati dění v hrubohmotnosti. Pozorujte vznik a zánik ve svém nejbližším, vám viditelném okolí.

Pozorujete v klíčení, vzrůstu, dozrávání a rozkladu, jak se základ- ní látky utvářejí a spojují, zrají a opět se vracejí do původních látek rozkladem, tedy rozpadnutím všeho, co bylo vytvořeno, zetlením a zpráchnivěním. Vidíte to u vody, v tak zvaném zvětrávání u kamenů, zřejmě u rostlin a  těl zvířecích i lidských. Tak jako zde děje se v malém, přesně tak děje se i ve velkém a konečně v celém světovém dění. Nejen ve hrubohmotnosti, která jest pozemskému člověku viditelna, nýbrž i v jemnohmotnosti, čili v tak zvaném záhrobí, které však nemá ještě nic společného s rájem.

Celá hmotnost jest jako veliký věnec a jako nejspodnější část stvoření. Pohybuje se v obrovském kruhu, jehož oběh trvá mnoho milionů let. V dění velikého stvoření otáčí se všechno nejen kolem sebe,   nýbrž  celek   pohybuje   se   nezadržitelně    ještě    zvlášť v přenesmírném koloběhu. Tak jak tento veliký koloběh konal se od prvního shluknutí až ku dnešnímu dovršení, tak jde nezadržitelně stejným způsobem dále, až zase počne a dokoná se rozklad v pralátku. Kruh jde přesto i s touto pralátkou klidně dál, aby v následujícím na to novém shluknutí znovu se vytvářely nové světy, které si přinášejí s sebou panensky nespotřebované síly.

Takový  jest   ten   veliký   pochod,   který   se   věčně   opakuje v nejmenším i v největším. A nad tímto koloběhem stojí pevně první, čistě duchovní stvoření, tak zvaný ráj. Tento ráj, v opaku k utvářené hmotnosti, rozkladu nepodléhá.

V tomto věčném, čistě duchovním, které září nad koloběhem, spočívá východisko nevědomého duchovního zárodku člověka. A jest to opět toto duchovní, které jest pro lidského ducha konečným cílem. Ovšem jen tehdy, když stal se na pouti hmotností sebe vědomý a tím i osobností. Vychází jako nevědomý a nezodpovědný zárodek. Vrací se jako skutečná vědomá a tím i zodpovědná osobnost … ne- zbloudí-li na své nutné cestě hmotností a neulpí-li proto v ní. Slaví-li však jako plně uvědomělý lidský duch své vzkříšení z této hmotnosti. Radostné znovuvynoření se z hmotnosti, vstříc k věčné, světlé části stvoření.

Pokud se lidský duch nalézá ve hmotnosti, koná s ní část veliké- ho, věčného koloběhu, aniž to ovšem sám pozoruje. Tak přijde také konečně jednoho dne spolu s ní k oné hranici, kdy část světa, na které se nalézá, blíží se zvolna k rozkladu. Ale pak jest nanejvýš na čase pro všechny lidské duchy, nacházející se ještě ve hmotnosti, aby si pospíšili státi se takovými, aby se mohli povznésti k bezpečnému světlému přístavu věčné říše. Je nutno, aby našli pravou a především také nejkratší cestu, jak by se dostali ven z obvodu počínajících ne- bezpečí ve hmotnosti dříve, než tato ho mohou uchvátiti s sebou.

Nezařídí-li si to, bude to pro něho stále těžším a konečně bude pozdě!

Bude pak se vším ostatním stržen do pozvolného rozkladu a při tom pozbude získané osobní „já“. V tisícerých mukách stane se opět nevědomým semenem ducha. Stane se mu to nejhroznější, co se může přihoditi duchu, který se stal osobně vědomým.

Takoví jsou všichni ti, kdo svou osobnost vyvinuli falešným smě- rem. Musí ji proto zase pozbýti jako nepotřebnou a škodlivou. Roz- klad není však totéž jako zničení. Skutečně zničeno nemůže býti nic. Jest to pouze uvržení zpět do původního stavu. U takto ztracených je zničeno dosud získané osobní „já“, což se děje za největších muk.

Takoví ztracení nebo zavržení přestávají tím býti lidskými duchy. Zatím jiní jako sebe vědomí duchové směli vejíti do věčné říše ra- dosti a Světla a vědomě se těší z veškeré té nádhery. –

Jako obilné pole po řadě let nese stále horší plody a svěží síly do- stává se mu jen změnou osení, tak jest tomu i ve veškeré hmotnosti. I ta se jednou opotřebuje a musí dostati novou, svěží sílu rozkladem a obnovenou vazbou.  Avšak  takové  dění  vyžaduje  miliony  let. V dění mnoha milionů let přece však nadejde jednou určitý rok, jako rozhodující ohraničení nutného rozdělení a roztřídění všeho potřeb- ného od nepotřebného.

A tohoto období jest pro nás nyní ve velikém koloběhu dosaženo. Lidský duch, který je ve hmotnosti, musí se konečně rozhodnouti ke vzestu- pu, nebo ho hmotnost obejme pro příští rozklad … Tento rozklad jest věčným zatracením, ze kterého již nikdy není možné duchovní, osobně sebe vědomé vzkříšení a vzestup do světlé, věčné části stvo- ření, která jest povznesena nad takový rozklad. –

V přirozeném vývoji celku jest již dávno vzata všechna možnost, aby se duchovní zárodky, které touží po uvědomění, mohly vtělovati na této přezrálé pozemské úrovni. Tyto zárodky by potřebovaly pří- liš mnoho času, aby se mohly ještě zavčas odebrati z této hmotnosti jako sebe vědomí duchové. V přirozeném dění jest dráha duchov- ních zárodků vždy určena jen pro takové části světa, ve kterých jest stejnorodost. Nutnost vývoje takové části světa potřebuje právě tak dlouhé doby, jaké v krajním případě jest třeba duchovnímu zárodku k dosažení jeho dokonalosti. Jen stejnorodost stupně vývoje uvolní duchovnímu zárodku cestu. Větší zralost některé části světa tvoří však pro nehotové duchovní zárodky úplně nepřestupné hranice. I zde jest naprosto nemožná výtka nespravedlnosti a nedostatku. Kaž- dý lidský duch může proto s nejvyšší zralostí svého hmotného okolí, ve kterém se pohybuje, státi také současně zralý na oné hranici, na které jest část hmotnosti, kterou v tuto dobu obývá.

Není ani jednoho, který by nemohl býti zralým! Nerovnost mezi lidmi jest jen nutný následek jejich vlastního volného chtění. Nyní přechází hmotnost této části světa z přezrálosti do rozkladu, avšak tím jde zároveň vstříc svému znovuzrození.

Pro oseté pole lidských duchů nadchází však žeň a tím i rozlišo- vání a třídění. Působností přirozených zákonů, jimiž se jemnohmot- ný obal znenáhla odstraňuje, bude zralé povzneseno ke Světlu, aby se oproštěný duch jako vědomý vznesl do říše stejnorodosti, do věč- ně duchovního. Neschopné se však zadrží ve hmotnosti samo a to samovolně způsobenou hutností svého jemnohmotného těla. Osu- dem takových zavrženců pak jest, že jejich jemnohmotné tělo zůstá- vá podrobeno nastalým změnám ve hmotnosti a musí v ní trpěti během tisíciletého nejbolestnějšího rozkladu. Velikost takových muk přemůže na konec lidského ducha tak, že pozbývá sebe vědomí. Tím rozpadá se také útvar obrazu Božího, získaný v uvědomování, tedy útvar lidský. Po úplném rozkladu hmotného v pralátku uvolňuje se pak to, co se stalo opět nevědomě duchovním a nese se vzhůru ke svému druhu. Avšak nevrací se tam jako vědomý lidský duch, nýbrž jako nevědomé sémě, které nově probuzeným přáním začne jednou znovu celý svůj běh v nové části světa.

Z tohoto vysokého hlediska, tedy shora dolů, volil Kristus jako vždy svá slova. Tím vylíčil zcela přirozený postup vzkříšení ze hmoty, do které se semeno ducha ponořilo.

Vmyslete se jednou do toho, že sami stojíte nad hmotností.

Pod vámi jako zorané pole leží rozprostřena veškerá hmotnost ve svých četných druzích. Zárodky ducha, přicházející s výšin, noří se do hmotnosti. A znenáhla, po dlouhé době, vynořují se z ní ve mno- hých mezidobích hotoví lidští duchové, kteří se ve hmotném prožití stali sebe vědomými a v touze a popudu po vyšším mohou se sebe setřásti všechno hmotné. Ti pak slaví vzkříšení ze hmotnosti!

Ale ne všechny zárodky přicházejí zralé opět na povrch. Mnohý z nich zůstává zpět a nutně bez užitku zahyne. –

Jest to všechno přesně tak, jako na pšeničném poli.

Tak jako se u pšeničného zrna všechen tajuplný vlastní děj ode- hrává v zemi, k tomu nutné, tak se při duchovním zárodku hlavní děj odehrává ve veškeré hmotnosti. –

Kristus každou svou větou vykládá obrazně nějaké přirozené dění ve stvoření. – –

Jest stejné, řekl-li: „Nikdo nepřichází k Otci, jedině mým posel- stvím, nebo mým slovem, nebo skrze mne!“ Znamená to totéž, jako:

„Nikdo nenajde cestu, jedině tím, co pravím.“ Jedno znamená totéž jako druhé. Rovněž tak, když praví: „Přináším vám ve svém posel- ství možnost vzkříšení ze hmoty a tím i život,“ anebo: „Jsem svým slovem pro vás vzkříšení a život.“

Lidé mají chápati smysl jeho slov a ne se vždy uváděti sami znovu ve zmatek slovíčkářstvím.