Interaktivy preklad PG


64. Was trennt so viele Menschen heute von dem Licht?


Wie tiefe Nacht lagert das feinstoffliche Dunkel über dieser Erde! Sehr lange schon. Es hält die Erde in erstickender Umklammerung, so dicht und fest, daß jede aufsteigende Lichtempfindung einer Flamme gleicht, die ohne Sauerstoff die Kraft verliert und schnell verbleichend in sich selbst zusammensinkt. Furchtbar ist dieser feinstoffliche Zustand, der sich zur Zeit in seiner schlimmsten Auswirkung betätigt. Wer einmal fünf Sekunden nur dieses Geschehen schauen dürfte, dem würde das Entsetzen alle Hoffnung auf Errettung rauben! —

Und alles das ist durch die Schuld der Menschen selbst herbeigeführt. Durch Schuld des Hanges nach dem Niederen. Der größte Feind ist sich die Menschheit dabei selbst gewesen. Nun laufen sogar noch die Wenigen Gefahr, die wieder ernsthaft nach der Höhe streben, daß sie mit hinabgerissen werden in die Tiefe, der andere mit unheimlicher Schnelle jetzt entgegenreifen.

Es kommt einem Umschlingen gleich, dem unbedingt tötendes Aufsaugen nachfolgt. Aufsaugen in den schwülen, zähen Sumpf, in welchem lautlos alles untergeht. Es ist kein Ringen mehr, sondern nur noch ein stilles, stummes, unheimliches Würgen.

Und der Mensch erkennt es nicht. Geistige Trägheit läßt ihn blind sein gegen das verderbliche Geschehen.

Der Sumpf aber schickt dauernd seine giftigen Ausstrahlungen voraus, die die noch Starken, Wachen langsam müde machen, damit auch sie einschlafend kraftlos mit versinken.

So sieht es jetzt auf dieser Erde aus. Es ist kein Bild, das ich damit entrolle, sondern Leben! Da alles Feinstoffliche Formen trägt, geschaffen und belebt durch die Empfindungen der Menschen, spielt sich ein solch Geschehen wirklich dauernd ab. Und das ist die Umgebung, die der Menschen wartet, wenn sie von dieser Erde gehen müssen und nicht hinaufgeleitet werden können zu den lichteren und schöneren Gefilden.

Aber das Dunkel zieht sich immer mehr zusammen.

Es naht deshalb die Zeit, da diese Erde eine Spanne lang der Herrschaft des Dunkels überlassen bleiben muß, ohne unmittelbare Hilfe aus dem Licht, weil es die Menschheit durch ihr Wollen so erzwang. Die Folgen ihres Wollens in der Mehrheit mußten dieses Ende bringen. – Es ist die Zeit, die einst Johannes schauen durfte, wo Gott sein Angesicht verhüllt. —

Nacht ist es rings umher. Doch in der höchsten Not, wo alles, auch das Bessere, mit zu versinken droht, bricht nun gleichzeitig auch die Morgenröte an! Die Morgenröte aber bringt zuerst die Wehen einer großen Reinigung, die unvermeidlich ist, bevor die Rettung aller ernsthaft Suchenden beginnen kann; denn allen denen, die das Niedere erstreben, kann die Hand zur Hilfe nicht geboten werden! Sie sollen stürzen bis in jene grauenvollen Tiefen, wo sie allein noch auf Erwachen hoffen können, durch Qualen, die ihnen zum Ekel vor sich selber werden müssen. Die, die bisher höhnend und anscheinend ungestraft den Aufwärtsstrebenden Hemmnisse schaffen konnten, werden schweigsam, nachdenklicher sein, bis sie zuletzt noch bettelnd, wimmernd um die Wahrheit flehen.

So leicht wird es für diese dann nicht sein, sie werden unaufhaltsam durch die Mühlsteine der ehernen Gesetze göttlicher Gerechtigkeit geführt, bis sie in dem Erleben zur Erkenntnis ihrer Irrtümer gelangen. —

Auf meinen Reisen konnte ich erkennen, daß eine Brandfackel unter die trägen Menschengeister flog mit meinem Wort, welches erklärt, daß kein Mensch Göttliches sein eigen nennen kann, während gerade jetzt vieles Bemühen dahin geht, Gott in sich zu entdecken, und damit zuletzt auch selbst zum Gott zu werden!

Unruhe ist deshalb mit meinem Wort vielfach erwacht, die Menschheit will sich aufbäumend dagegen wehren, weil sie nur einschläfernde und beruhigende Worte hören will, die ihnen angenehm erscheinen!

Die sich also Aufbäumenden sind nur Feiglinge, die sich am liebsten vor sich selbst verstecken, nur um im Düsteren zu bleiben, in dem es sich so schön und ruhig träumen läßt, nach eigenem Verlangen.

Nicht jedermann kann es vertragen, dem Licht der Wahrheit ausgesetzt zu sein, welches klar und erbarmungslos die Mängel und die Flecken des Gewandes zeigt.

Durch Lächeln, Spott oder durch Feindschaft wollen solche den kommenden Tag verhindern, der die tönernen Füße ihres unhaltbaren Aufbaues des Götzen „Ich“ deutlich erkennen läßt. So Törichte spielen nur Maskenfeste mit sich selbst, denen der graue Aschermittwoch unerbittlich folgen wird. Sie wollen sich in ihren falschen Anschauungen doch nur selbst vergöttern, und darin fühlen sie sich irdisch wohl, behaglich. Sie betrachten den von vornherein als Feind, der sie aus dieser trägen Ruhe stört!

Doch alles Aufbäumen nützt ihnen diesmal nichts!

Die Selbstvergöttlichung, die sich in der Behauptung zeigt, daß Göttliches im Menschen sei, ist ein schmutziges Tasten nach der Erhabenheit und Reinheit Eures Gottes, das Euch das Heiligste, nach dem Ihr aufschaut in dem seligsten Vertrauen, damit schändet! —

In Eurem Innern steht ein Altar, der zur Verehrung Eures Gottes dienen soll. Dieser Altar ist Euere Empfindungsfähigkeit. Ist diese rein, hat sie unmittelbare Verbindung mit dem Geistigen und dadurch mit dem Paradiese! Dann gibt es Augenblicke, in dem auch Ihr die Nähe Eures Gottes voll empfinden könnt, wie es im tiefsten Schmerz und höchster Freude oft geschieht!

Ihr empfindet seine Nähe dann in gleicher Art, wie sie die ewigen Reingeistigen im Paradies dauernd erleben, mit denen Ihr in solchen Augenblicken eng verbunden seid. Die starke Schwingung durch das Aufwühlen der großen Freude wie des tiefen Schmerzes drängt alles Irdisch-Niedere sekundenlang weit in den Hintergrund, und dadurch wird die Reinheit der Empfindung frei, sie gibt damit sofort die Brücke mit der gleichartigen Reinheit, die das Paradies belebt!

Das ist das höchste Glück des Menschengeistes, dieser Krone aller Schöpfung. Die Ewigen im Paradiese leben darin dauernd. Es bringt die herrliche Gewißheit des Geborgenseins. Sie sind sich dann der Nähe ihres großen Gottes voll bewußt, in dessen Kraft sie stehen, sehen aber dabei auch als selbstverständlich ein, daß sie auf ihrer größten Höhe sind und niemals fähig werden können, Gott zu erschauen.

Das drückt sie aber nicht, sondern in der Erkenntnis seiner unnahbaren Größe finden sie jauchzenden Dank für seine namenlose Gnade, die er im Hinblick auf die anmaßende Kreatur stets walten ließ.

Und dieses Glück kann schon der Erdenmensch genießen. Es ist ganz richtig, wenn gesagt wird, daß der Erdenmensch in weihevollen Augenblicken die Nähe seines Gottes spürt. Zum Frevel aber wird es, will man aus dieser wundervollen Brücke des Bewußtwerdens göttlicher Nähe heraus die Behauptung aufstellen, selbst einen Funken Gottheit in sich zu haben.

Hand in Hand mit dieser Behauptung geht auch die Herabzerrung göttlicher Liebe. Wie kann man Gottesliebe mit dem Maße einer Menschenliebe abmessen? Noch mehr, sie sogar in dem Werte unter diese Menschenliebe stellen? Seht Euch die Menschen an, welche göttliche Liebe als das höchste Ideal sich nur ganz still erduldend und dazu alles verzeihend vorstellen! Sie wollen darin Göttliches erkennen, daß es sich von weit niederen Kreaturen alles Ungezogene gefallen läßt, wie es nur bei dem größten Schwächling ist, wie bei dem feigsten Menschen, den man darob verachtet. Denkt doch darüber nach, welche ungeheuerliche Schmach darin verankert ist!

Die Menschen wollen ungeahndet sündigen, um dann zuletzt noch ihrem Gotte eine Freude damit zu bereiten, wenn sie sich von ihm ohne eigene Sühne ihre Schuld verzeihen lassen! Solches anzunehmen, dazu gehört entweder maßlose Beschränktheit, strafwürdige Faulheit, oder die Erkenntnis hoffnungsloser eigener Schwäche für das gute Wollen nach dem Aufwärtsstreben: Eins ist aber so verwerflich wie das andere.

Stellt euch göttliche Liebe vor! Kristallklar, strahlend, rein und groß! Könnt ihr euch dabei denken, daß sie so süßlich-schwächlich, entwürdigend nachgebend sein kann, wie die Menschen so gern möchten! Sie wollen falsche Größe aufbauen, dort, wo sie Schwäche wünschen, geben ein falsches Bild, nur um sich selbst dabei noch etwas vorzutäuschen, sich zu beruhigen über die eigene Fehlerhaftigkeit, die sie bereitwillig im Dienst des Dunkels stehen läßt. Wo ist dabei die Frische und die Kraft, die zur Kristallreinheit göttlicher Liebe unbedingt gehört? Göttliche Liebe ist untrennbar von der größten Strenge göttlicher Gerechtigkeit. Sie ist sie sogar selbst. Gerechtigkeit ist Liebe und Liebe wiederum liegt nur in der Gerechtigkeit. Darin allein liegt auch die göttliche Verzeihung.

Es ist richtig, wenn die Kirchen sagen, daß Gott alles verzeiht! Und wirklich verzeiht! Im Gegensatz zum Menschen, der selbst noch den, der irgendeine kleine Schuld gebüßt, für dauernd unwert hält, und sich mit solcher Art Gedanken doppelt Schuld auflädt, weil er darin nicht nach dem Willen Gottes handelt. Hier fehlt der Menschenliebe die Gerechtigkeit.

Die Auswirkung göttlichen Schöpfungswillens reinigt jeden Menschengeist von seiner Schuld, in eigenem Erleben oder in der freiwilligen Besserung, sobald er aufwärts strebt.

Kommt er aus diesen Mühlen in der Stofflichkeit zum Geistigen zurück, so steht er rein im Reiche seines Schöpfers, es spielt keine Rolle, was er je gefehlt! Genau so rein wie einer, der noch niemals fehlte. Doch durch die Auswirkung der göttlichen Gesetze geht sein Weg vorher, und in der Tatsache liegt die Gewähr der göttlichen Verzeihung, seiner Gnade!

Hört man nicht heute vielfach die entsetzte Frage: Wie konnten diese Jahre solcher Not geschehen mit Gottes Willen? Wo bleibt dabei die Liebe, wo Gerechtigkeit? Die Menschheit fragt, es fragen die Nationen, oft die Familien und der einzelne Mensch! Sollte ihm dies nicht eher der Beweis sein, daß die Gottesliebe doch wohl anders ist, als sich so mancher denken möchte? Versucht doch einmal, die alles verzeihende Gottesliebe so bis zu einem Ende auszudenken, wie man krampfhaft sich bemüht, sie hinzustellen! Ohne eigene Sühne, alles duldend und zuletzt großmütig noch verzeihend. Es muß ein klägliches Ergebnis werden! Dünkt sich der Mensch so wertvoll, daß sein Gott darunter leiden soll? Noch wertvoller demnach wie Gott? Was liegt alles in dieser Anmaßung der Menschen. —

Bei ruhigem Denken müßt ihr über tausend Hindernisse straucheln und könnt nur dann zu einem Schlusse kommen, wenn ihr Gott verkleinert, ihn unvollkommen macht.

Er aber war, und ist, und bleibt vollkommen, gleichviel, wie sich die Menschen dazu stellen.

Seine Verzeihung liegt in der Gerechtigkeit. Nicht anders. Und in dieser unverrückbaren Gerechtigkeit liegt auch allein die große, bisher so verkannte Liebe!

Gewöhnt Euch ab, dabei nach Irdischem zu messen. Gottes Gerechtigkeit und Gottes Liebe gilt dem Menschengeiste. Das Stoffliche spricht dabei gar nicht mit. Es ist ja nur vom Menschengeiste selbst geformt, und ohne Geist hat es kein Leben.

Was quält Ihr Euch so oft mit rein irdischen Kleinigkeiten, die Ihr als Schuld empfindet, und die es gar nicht ist.

Nur das, was der Geist bei einer Handlung will, ist ausschlaggebend für die göttlichen Gesetze in der Schöpfung. Dieser geistige Wille ist aber nicht Gedankentätigkeit, sondern das innerste Empfinden, das eigentliche Wollen in dem Menschen, das allein die Gesetze des Jenseits in Bewegung setzen kann und auch selbsttätig in Bewegung setzt.

Göttliche Liebe läßt sich von den Menschen nicht herabzerren; denn in ihr ruhen in der Schöpfung auch die ehernen Gesetze seines Willens, der von der Liebe getragen ist. Und diese Gesetze wirken sich so aus, wie der Mensch sich darin gibt. Sie können ihn verbinden bis zur Nähe seines Gottes, oder sie bilden eine Scheidewand, die nie zertrümmert werden kann, es sei denn durch das endliche Sicheinfügen des Menschen, was gleichbedeutend mit Gehorchen ist, worin allein er sein Heil finden kann, sein Glück. Es ist ein Guß, das große Werk zeigt keine Mängel, keinen Spalt. Ein jeder Tor, ein jeder Narr, der anders will, wird sich dabei den Kopf zerschmettern. —

Göttliche Liebe wirkt darin nur das, was jedem Menschengeiste nützt, nicht aber das, was ihm auf Erden Freude macht und angenehm erscheint. Darüber geht sie weit hinaus, weil sie das ganze Sein beherrscht. —

So mancher Mensch denkt jetzt sehr oft: Wenn Trübsal zu erwarten ist, Vernichtung, um eine große Reinigung herbeizuführen, so muß Gott so gerecht sein, vorher Bußprediger auszusenden. Der Mensch muß doch vorher gewarnt werden. Wo ist Johannes, der das Kommende verkündet?

Es sind Unselige in großseinsollender Gedankenleere! Nur Anmaßung der größten Hohlheit birgt sich hinter solchen Rufen. Sie würden ihn doch stäuben, in den Kerker werfen!

Öffnet doch die Augen und die Ohren! Sind die sich häufenden Naturereignisse und Katastrophen nicht genug der ernsten Warnungen? Reden nicht die Zustände in Rußland und China eine ernste Sprache? Selbst die Deutschen aus den nahen Grenzgebieten senden ihre Klagen oft genug unter der Geißel ihrer, unserer Feinde! Doch tanzend geht man über alle Not und Schrecken seiner Nebenmenschen leichtsinnig hinweg! Man will nicht sehen und nicht hören! —

Auch ein Bußprediger ging voraus, schon vor 2000 Jahren, das menschgewordene Wort folgte ihm auf dem Fuße. Doch die Menschen haben sich eifrig bemüht, den reinen Glanz des Wortes wieder fortzuwischen, zu verdunkeln, damit die Anziehungskraft seines Leuchtens nach und nach erlosch. —

Und alle, die das Wort ausgraben wollen aus den Schlinggewächsen, müssen bald verspüren, wie Boten aus dem Dunkel krampfhaft sich bemühen, jedes freudige Erwachen zu verhindern!

Es wiederholt sich aber heute kein Geschehen wieder wie zu Christus Zeiten! Da kam das Wort! Die Menschheit hatte ihren freien Willen und entschied sich damals in der Hauptsache zur Ablehnung, zu dem Verwerfen! Von da an waren sie nun den Gesetzen unterworfen, die sich selbsttätig an den damals so getätigten freien Entschluß angliederten. Die Menschen fanden auf dem selbstgewählten Wege nachdem alle Früchte ihres eigenen Wollens.

Bald schließt sich nun der Kreis. Es häuft sich immer stärker an und staut sich wie ein Wall, der bald zusammenbricht über der Menschheit, die in geistiger Stumpfheit ahnungslos dahinlebt. Am Ende, zur Zeit der Erfüllung, bleibt ihnen naturgemäß nicht mehr die freie Wahl!

Sie müssen nunmehr einmal ernten, was sie damals, und auch auf den späteren Abwegen, säten.

Alle sind heute zur Abrechnung wieder auf dieser Erde inkarniert, welche zu Christus Zeiten einst das Wort verwarfen. Sie haben heute nicht das Anrecht mehr auf vorherige Warnung und nochmalige Entscheidung. In den zweitausend Jahren blieb ihnen Zeit genug, sich anders zu besinnen! Auch wer Gott und seine Schöpfung falsch gedeutet aufnimmt, und sich nicht bemüht, es reiner zu erfassen, der hat es gar nicht aufgenommen. Es ist sogar weit schlimmer, da ein falscher Glaube davon fernhält, Wahrheit zu erfassen.

Doch wehe dem, der Wahrheit fälscht oder verändert, um dadurch Zulauf zu erhalten, weil es den Menschen in bequemerer Form auch angenehmer ist. Er bürdet sich nicht nur die Schuld der Fälschung, Irreführung auf, sondern er trägt auch noch alle Verantwortung für die, die er mit der Bequemermachung oder Annehmbarermachung an sich ziehen konnte. Ihm wird dann nicht geholfen, wenn seine Stunde der Vergeltung kommt. Er stürzt hinab in Tiefen, die ihn niemals wiedergeben können, und mit Recht! – Auch das durfte Johannes miterschauen und in seiner Offenbarung davor warnen.

Und wenn einmal die große Reinigung beginnt, so bleibt dem Menschen diesmal keine Zeit, sich aufzubäumen, oder gar sich gegen das Geschehen anzustemmen. Die göttlichen Gesetze, von denen sich der Mensch so gern ein falsches Bild macht, wirken sich dann unerbittlich aus.

Gerade in der größten Furchtbarkeit der Zeit, welche die Erde je erlebte, wird die Menschheit endlich lernen, daß Gottesliebe weit entfernt ist von der Weichheit und der Schwächlichkeit, die man ihr anzudichten sich vermaß.

Mehr als die Hälfte aller Menschen in der Gegenwart gehört gar nicht auf diese Erde!

Schon seit Jahrtausenden ist diese Menschheit so gesunken, lebt so stark in der Dunkelheit, daß sie in ihrem unsauberen Wollen viele Brücken schlug zu dunklen Sphären, die weit unter diesem Erdenplane sind. Dort leben Tiefgesunkene, deren feinstoffliches Gewicht niemals die Möglichkeit zuließ, herauf auf diesen Erdenplan zu kommen.

Darin lag Schutz für alle auf der Erde Lebenden, sowie für diese Dunkeln selbst. Sie sind getrennt durch das natürliche Gesetz der feinstofflichen Schwere. Dort unten können sie sich austoben in ihren Leidenschaften, allen Niedrigkeiten, ohne damit Schaden anzurichten. Im Gegenteil. Ihr ungehemmtes Sichausleben trifft dort nur die Gleichgearteten, ebenso wie deren Ausleben auch sie angreift. Sie leiden damit gegenseitig, was zum Reifen führt, nicht aber zu weiterer Schuld. Denn durch das Leiden kann der Ekel einst erwachen vor sich selbst, und mit dem Ekel auch der Wunsch, aus diesem Reiche fortzukommen. Der Wunsch führt mit der Zeit zu qualvoller Verzweiflung, die zuletzt heißeste Gebete nach sich ziehen kann, und damit ernstes Wollen zu der Besserung.

So sollte es geschehen. Doch durch der Menschen falsches Wollen kam es anders!

Die Menschen schlugen durch ihr dunkles Wollen eine Brücke in das Gebiet des Dunkels. Sie reichten damit den dort Lebenden die Hand, ermöglichten ihnen durch Anziehungskraft gleicher Art, heraufzukommen auf die Erde. Hier fanden sie natürlich auch Gelegenheit zu der erneuten Inkarnierung, die für sie nach normalem Weltgeschehen noch nicht vorgesehen war.

Denn auf dem Erdenplane, wo sie durch Vermittelung des Grobstofflichen mit den Lichteren und Besseren gemeinsam leben können, richten sie nur Schaden an und bürden damit neue Schuld auf sich. Das können sie in ihren Niederungen nicht; denn ihren Gleichartigen bringt die Niedrigkeit nur Nutzen, weil sie darin zuletzt doch schließlich nur sich selbst erkennen und Abscheu davor lernen, was zur Besserung beiträgt.

Diesen normalen Weg aller Entwickelung hat nun der Mensch gestört, durch niedrige Verwendung seines freien Willens, mit dem er feinstoffliche Brücken formte zu dem Gebiet des Dunkels, so daß dahin Gesunkene wie eine Meute auf den Erdenplan geworfen werden konnten, die nun frohlockend einen größten Teil davon bevölkern.

Da lichte Seelen vor dem Dunkel weichen müssen, dort, wo Dunkel festen Fuß gewonnen hat, war es den so zu Unrecht auf den Erdenplan gekommenen dunkleren Seelen leicht, auch manchmal dort zur Inkarnierung zu gelangen, wo sonst nur eine lichte Seele eingegangen wäre. Die dunkle Seele hat dabei durch irgend jemand der Umgebung der werdenden Mutter einen Halt gefunden, der es ihr ermöglichte, sich zu behaupten und das Lichte zu verdrängen, auch wenn die Mutter oder der Vater zu den Lichteren gehören.

Damit erklärt sich auch das Rätsel, daß so manches schwarze Schaf zu guten Eltern kommen konnte. Achtet aber eine werdende Mutter besser auf sich und ihre nähere Umgebung, auf ihren Verkehr, so kann dies nicht geschehen.

Es ist also Liebe nur darin zu erkennen, wenn die Schlußauswirkung der Gesetze in voller Gerechtigkeit endlich die nicht Hierhergehörenden hinwegfegt von dem Erdenplane, daß sie hinabstürzen in jenes Reich des Dunkels, wohin sie auch nach ihrer Art gehören. Sie können dadurch Lichtere nicht mehr am Aufstieg hindern und sich selbst neue Schuld aufbürden, sondern vielleicht doch noch reifen in dem Ekel ihres eigenen Erlebens. — —

Die Zeit wird selbstverständlich kommen, die mit ehernem Griff die Herzen aller Menschen packt, wo mit furchtbarer Unerbittlichkeit in jeder Menschenkreatur geistiger Hochmut ausgerottet wird. Dann fällt auch jeder Zweifel, der jetzt den Menschengeist an der Erkenntnis hindert, daß Göttliches nicht in ihm ist, sondern hoch über ihm. Daß es nur als das reinste Bild auf dem Altare seines Innenlebens stehen kann, nach dem er aufschaut in demütigem Gebet. —

Es ist kein Irrtum, sondern Schuld, wenn sich ein Menschengeist dazu bekennt, auch göttlich sein zu wollen. Solche Überhebung muß ihn stürzen; denn es ist gleichbedeutend mit einem Versuche, seinem Gott das Zepter aus der Hand zu reißen, ihn herabzuzerren auf die gleiche Stufe, die der Mensch einnimmt, und die er bisher nicht einmal erfüllte, weil er mehr sein wollte und nach den Höhen blickt, die er doch nie erreichen, nicht einmal erkennen kann. So übersah er achtlos alle Wirklichkeit, machte sich selbst nicht nur ganz nutzlos in der Schöpfung, sondern weit schlimmer, zum Schädling!

Am Ende wird es ihm, durch seine eigene falsche Einstellung herbeigeführt, mit unheimlicher Deutlichkeit bewiesen werden, daß er in seiner jetzigen so tief gesunkenen Beschaffenheit nicht einmal Schatten einer Göttlichkeit bedeutet. Der ganze Schatz irdischen Wissens, den er mühsam aufgespeichert hat in den Jahrtausenden, wird dann vor dem entsetzten Blicke seiner Augen sich als Nichts erweisen, hilfos wird er an sich selbst erleben, wie die Früchte seines einseitigen Erdenstrebens nutzlos werden, manchmal sogar ihm zum Fluche. Dann mag er sich auf seine eigene Göttlichkeit besinnen, wenn er kann! — —

Zwingend wird es ihm entgegendröhnen: Nieder auf die Kniee, Kreatur, vor Deinem Gott und Herrn! Versuche nicht, frevelnd Dich selbst zum Gotte zu erheben! — —

Die Eigenbrötlerei des faulen Menschengeistes geht nicht weiter. — —

Erst dann kann diese Menschheit auch an einen Aufstieg denken. Das ist dann auch die Zeit, in welcher stürzen wird, was nicht auf rechtem Grunde steht. Scheinexistenzen, die falschen Propheten und Vereinigungen, die sich darum schließen, werden in sich selbst zusammenbrechen! Damit werden dann auch die bisherigen falschen Wege offenbar. So mancher Wohlgefällige wird dann wohl auch entsetzt erkennen, daß er vor einem Abgrund steht und, falsch geführt, schnell abwärts gleitet, während er stolz wähnte, aufsteigend sich schon dem Licht zu nähern! Daß er Schutztore öffnete, ohne dahinter auch die Vollkraft der Verteidigung zu haben. Daß er Gefahren auf sich zog, die in natürlichem Geschehen von ihm übersprungen worden wären. Wohl dem, der dann den rechten Weg zur Umkehr findet!

64. Co dělí dnes tak mnoho lidí od Světla?


Jako hluboká noc spočívá jemnohmotné temno nad touto zemí! Již velmi dlouho. Chová zemi v dusivém sevření, tak hutně a pevně, že každý stoupající světlý cit podobá se plameni, který bez kyslíku pozbývá síly, rychle bledne, klesá do sebe a pohasíná. Strašlivý jest tento jemnohmotný stav, který se dnes projevuje ve svém nejhorším účinku. Kdo jen na pět vteřin by směl viděti toto dění, tomu by hrůza vzala všechnu naději na záchranu.

A to vše přivodilo provinění lidí. Vinou sklonu k nízkosti. Nej- větším nepřítelem bylo si při tom lidstvo samo. I ti nemnozí, kteří znovu vážně usilují do výše, ociťují se v nebezpečí, že budou spolus- trženi do hlubin, k nimž ostatní dnes dozrávají s příšernou rychlostí.

Jest to jako obejmutí, po kterém nevyhnutelně následuje smrtelné vyssávání. Vstřebání do dusného, vláčného bahna, ve kterém vše bez hlesu zahyne. Není to již zápas, ale jen tiché, němé příšerné rdouše- ní.

A člověk to nepoznává. Duchovní lenost činí ho slepým vůči zhoubnému dění.

Avšak bahno trvale vysílá své jedovaté výpary, kterými zvolna umdlévají i ti dosud silní a bdělí, aby také usínajíce, spolu klesli bez moci.

Tak vypadá to dnes na této zemi. Není to žádný obraz, který zde rozvíjím, nýbrž život! Protože všechno jemnohmotné má formy, kte- ré jsou utvářeny a oživeny city lidí, odehrává se takové dění skutečně a trvale. A to jest prostředí, které čeká lidi, až jim bude opustiti tuto zemi a nebudou moci býti vedeni vzhůru ke světlejším a krásnějším nivám.

Ale temno se stahuje stále více.

Blíží se proto čas, kdy tato země po nějakou dobu musí býti pře- nechána vládě tmy bez přímé pomoci ze Světla, protože si to lidstvo svým chtěním tak vynutilo. Následky chtění většiny lidstva musely přivoditi tento konec. Jest to doba, kterou směl kdysi viděti Jan, do- ba, kdy Bůh zahaluje svou tvář. –

Noc je všude vůkol. Ale v největší tísni, kdy všechno, i to nejlepší hrozí býti strženo, svítá současně také ranní zoře! Ale ranní zoře přinese zprvu bolesti veliké očisty, která jest neodvratná, dříve než může začíti záchrana všech vážně hledajících. Neboť všem těm, kdo usilují o nízké, nemůže býti podána ruka ku pomoci! Musí se pro- padnout až do oněch děsných hlubin, kde jedině mohou ještě doufat v probuzení mukami, kterými se musí zhnusit sobě samým. Ti, kdo dosud mohli s posměchem a zdánlivě beztrestně klásti překážky těm, kdo usilují vzhůru, umlknou a zamyslí se, až konečně budou žebrat a sténavě prosit o Pravdu.

Nebude to pro ně potom tak lehké. Dostanou se nezadržitelně mezi  mlýnské  kameny  železných  zákonů  Boží  spravedlnosti,  až v prožití dospějí k uznání svých omylů. –

Na svých cestách mohl jsem seznati, že byla vnesena hořící po- chodeň mezi líné lidské duchy mým slovem, které prohlašuje, že žádný člověk nemůže zváti svým Božské. Právě teď jeví se však veli- ká snaha objeviti Boha v sobě a tím státi se sám také Bohem!

Mnohonásobný neklid se vzbudil mým slovem. Lidstvo chce se proti tomu vzepřít, protože chce slyšet jen uspávající a uklidňující slova, která mu lahodí!

Ti, kdo se takto bouří, jsou jen zbabělci, kteří se nejraději skrývají sami před sebou. Jen aby zůstali v šeru, kde se to tak krásně a klidně sní podle vlastního přání.

Ne každý dovede snésti, aby byl vydán Světlu Pravdy, které jasně a nemilosrdně ukazuje nedostatky a skvrny obleku. Úsměvem, šprý- mem nebo nepřátelstvím chtějí takoví lidé zabrániti příchodu dne, který dá zřetelně poznat hliněné nohy neudržitelné výstavby bůžka jejich „já“. Pošetilci, hrají sami se sebou jen maškarádu, po které bude neúprosně následovati šedivá popeleční středa. Ve svých faleš- ných názorech chtějí se přece jen zbožňovati. V tom cítí se pozem- sky blaženi a volni. Již předem mají za nepřítele toho, kdo je vyrušuje z jejich líného klidu!

Ale všechno vzpírání jim tentokráte nepomůže!

Sebezbožštění, které se jeví ve tvrzení, že v člověku je Božské, jest špinavým dotýkáním se vznešenosti a čistoty vašeho Boha. Tím hanobí se vám to nejsvětější, k němuž vzhlížíte s nejblaženější důvě- rou. –

Ve vašem nitru stojí oltář, který má sloužiti k uctívání vašeho Boha. Tímto oltářem jest vaše schopnost cítění. Je-li tato schopnost cítění čistá, má přímé spojení s duchovnem a tím i s rájem. Pak jsou chvíle, kdy i vy můžete plně procítiti blízkost svého Boha, jak se to často stává v nejhlubší bolesti a největší radosti!

Jeho blízkost cítíte pak stejným způsobem, jak ji trvale prožívají v ráji věční čistě duchovní, se kterými jste v takových chvílích těsně spojeni. Silný výchvěv rozryvem veliké radosti, tak jako hluboké bolesti; zatlačuje na vteřinu všechno pozemsky nízké daleko do po- zadí a tím se uvolňuje čistota citů a tvoří se ihned most ke stejnorodé čistotě, která oživuje ráj!

To jest nejvyšší blaho lidského ducha, této koruny všeho stvoře- ní. Věční v ráji žijí v něm trvale. Ono přináší nádhernou jistotu bez- pečného úkrytu. Věční jsou si tak plně vědomi blízkosti svého veli- kého Boha, v jehož síle stojí. Při tom však uznávají také jako samo- zřejmost, že jsou na své největší výši a že nikdy nemohou se státi schopnými, aby uzřeli Boha.

To jich však netísní, ale v uznání jeho nepřístupné velikosti na- cházejí jásavý dík za jeho bezmeznou milost, kterou nechává vždy vládnouti vzhledem k osobivému tvoru.

A z tohoto blaha může se těšit již pozemský člověk. Říká se zcela správně, že pozemský člověk v posvátných okamžicích tuší blízkost svého Boha. Ale stává se to rouháním, chce-li někdo z tohoto zá- zračného mostu uvědomění si Božské blízkosti vyvoditi tvrzení, že sám má v sobě jiskru Božství.

Ruku v ruce s tímto tvrzením jde i snižování Božské lásky. Jak může kdo odměřovati Božskou lásku měřítkem lásky lidské? Ba ještě více, stavěti ji podle hodnoty pod tuto lidskou lásku? Podívejte se na lidi, kteří Božskou lásku, nejvyšší ideál, představují si jen jako zcela tiše všechno trpící a k tomu všechno odpouštějící! Chtějí viděti Bož- ské v tom, že ono nechá si od mnohem nižších tvorů líbiti všechnu nezvedenost! Tak, jak jest tomu pouze u největšího slabocha, u nej- zbabělejšího člověka, kterým proto opovrhujeme. Přemýšlejte přece o tom, jaká v tom tkví nesmírná potupa!

Lidé chtějí bez trestu hřešit, aby na konec připravili svému Bohu radost tím, že si nechají od něho odpustiti své viny bez vlastního odpykání!  K takovému  názoru  patří  buď  bezmezná  omezenost, trestuhodná lenost, nebo uznání beznadějné vlastní slabosti pro dob- ré chtění a úsilí vzhůru. Jedno jest však stejně zavržitelné jako druhé. Představte si Božskou lásku! Křišťálově jasnou, zářící, čistou a velikou! Můžete si při tom myslet, že může býti tak sladce slaboš- skou a neuctivě povolnou, jak by ji lidé rádi měli? Chtějí vystavěti falešnou velikost tam, kde si přejí slabost! Kreslí falešný obraz jen proto, aby si při tom ještě sami něco předstírali, aby se uklidnili nad vlastní vadností, která je ochotně zanechává ve službách temnoty. Kde jest při tom svěžest a síla, která nezbytně patří ke křišťálové čistotě  Božské  lásky? Božská  láska  jest  neodlučitelna  od  největší přísnosti Božské spravedlnosti. Ona jest dokonce sama spravedlnos- tí. Spravedlnost jest láska a láska jest opět jen ve spravedlnosti. V tom

také spočívá Božské odpuštění.

Jest správné, když církve praví, že Bůh všechno odpouští! A skutečně odpouští! V opak k člověku, který má za trvale nehodného ještě i toho, kdo odpykal nějakou malou vinu. Takovými myšlenkami uva- luje na sebe dvojnásobnou vinu, protože v tom nejedná podle vůle Boží. Zde chybí lidské lásce spravedlnost.

Působení Božské vůle očisťuje každého lidského ducha z jeho viny ve vlastním prožití nebo v dobrovolném polepšení, jakmile usi- luje vzhůru.

Vrátí-li se z těchto mlýnů ve hmotnosti zpět k duchovnu, stojí čistý v říši svého Stvořitele a nehraje žádnou roli, v čem kdy chybil! Jest právě tak čistý jako ten, kdo nechybil nikdy. Ale působením Božských zákonů  předchází  nechybující  vždy  toho,  kdo  chyboval. V této skutečnosti jest záruka Božského odpuštění a jeho milosti!

Což neslyšíme dnes častokrát zděšenou otázku: Jak mohla nadejí- ti léta takové bídy s vůlí Boží? Kde zůstává při tom láska, kde spra- vedlnost? Tak ptá se lidstvo, ptají se národové, často celé rodiny a jednotliví lidé! Nemělo by jim to spíše býti důkazem, že Božská láska jest přece jen jiná, než si tak mnohý myslí? Pokuste se přece jednou až do konce domysliti vše odpouštějící Božskou lásku tak, jak se lidé kře- čovitě snaží si ji představovati! Má všechno bez odpykání strpěti a konečně ještě všechno velkomyslně odpouštěti! Musel by to býti žalostný výsledek! Má se člověk za tak cenného, že tím má trpěti jeho Bůh? Má se snad ještě za cennějšího než Bůh? Co všechno jest skryto v této domýšlivosti lidí!

Při takovém  myšlení  musíte  klopýtati  přes  tisíc  překážek  a k závěru můžete dojíti jen tehdy, když Boha snížíte a učiníte ho nedo- konalým.

Ale on byl, jest a zůstává dokonalým, lhostejno, jak se k tomu staví lidé.

Jeho odpuštění spočívá ve spravedlnosti. Ne jinak. A v této neo- chvějné spravedlnosti jest také jedině veliká, dosud tak zneuznávaná láska!

Odvykněte si měřiti při tom podle pozemského. Boží spravedl- nost a Boží láska platí lidskému duchu! Hmotnost nijak při tom ne- rozhoduje. Vždyť jest zformována jen lidským duchem samotným a bez ducha nemá života.

Proč se tak často mučíte čistě pozemskými maličkostmi, které pociťujete jako vinu, ačkoliv ve skutečnosti žádným proviněním nejsou! Jen to, co duch při činu chce, jest rozhodující pro Božské zá- kony ve stvoření. Tato duchovní vůle není však činnost myšlenková, nýbrž jest to nejvnitřnější cítění vlastního chtění v člověku. Jedině toto cítění může uvésti v pohyb zákony záhrobí a také je samočinně v pohyb uvádí.

Božská láska nenechá se lidmi strhnouti. V ní spočívají ve stvo- ření také železné zákony Boží vůle, která jest nesena láskou. A tyto zákony projevují se tak, jak se jim člověk vzdává. Mohou ho přivésti až v blízkost Boží, nebo utvoří přehradu, kterou nelze rozbořiti ji- nak, než konečným podřízením se člověka. To jest pak totéž jako poslušnost, ve které jedině může najíti svou spásu a své štěstí. Jest to jednotná slitina. Veliké dílo stvoření nevykazuje žádných mezer, žádných nedostatků, žádné trhliny. Každý pošetilec a každý blázen, kte- rý chce něco jiného, roztříští si při tom hlavu! –

Božská láska činí jen to, co každému lidskému duchu prospívá. Nezáleží na tom, působí-li to na zemi člověku radost a jeví-li se mu to příjemným. Sahá daleko nad to, protože ovládá celé bytí. –

Mnozí lidé dnes velmi často myslí: Čekají-li nás bědy a zničení, aby se přivodilo velké očistění, musí přece býti Bůh tak spravedliv a vyslati dříve hlasatele pokání. Člověk musí přece býti předem varo- ván! Kde jest Jan, který oznámí příští?

Neblazí ve své myšlenkové prázdnotě, která chce býti velikou! Za takovým voláním skrývá se jen domýšlivost největší prázdnoty. Vždyť byste ho vyhnali, do žaláře uvrhli!

Otevřte  přece   oči   a   uši!   Není   dosti   vážných   výstrah v hromadících se úkazech přírodních a katastrofách? Nemluví stav v Rusku a Číně vážnou řečí? Vždyť i Němci z blízkých pohraničních krajů často žalují na útisk svých nepřátel! Ale v tanci přechází se přes všechnu bídu a hrůzy bližních lehkomyslně dále! Lidé nechtějí viděti ani slyšeti!

Také hlasatel pokání vyšel již před dvěma tisíci lety a Slovo uči- něné tělem šlo v patách za ním. Ale lidé horlivě se přičinili, aby sma- zali a zatemnili čistý lesk Slova, aby pomalu uhasla přitažlivá síla jeho záření.

A všichni ti, kdo chtějí vyprostiti Slovo tam, kde zarostlo býlím, záhy seznají, jak vyslanci temnot křečovitě usilují, aby zamezili každé radostné probuzení!

Ale dnes nebude se opakovati žádné dění tak, jako za dob Kristových! Tehdy přišlo Slovo! Lidstvo mělo svou svobodnou vůli a rozhodlo se tenkrát pro odmítnutí hlavní věci a tím pro zavržení! Od té doby byli lidé podrobeni zákonům, které se samočinně přičlenily k tomuto svobodnému rozhodnutí, jak tehdy bylo projeveno. Lidé shledali se na cestě, kterou si zvolili sami, s veškerým ovocem svého vlastního chtění.

Kruh se nyní brzy uzavře. Hromadí se to stále silněji a skládá jako zeď,  která  se  brzy  zřítí  nad  lidstvem,  které  nic  netušíc,  žije v duchovní tuposti. Na konci, v době naplnění, nezbude jim ovšem již žádná svobodná volba!

Musí konečně sklidit, co tehdy i na pozdějších svých cestách roz- sévali.

Všichni ti, kteří kdysi za časů Kristových zavrhovali Slovo, jsou dnes opět vtěleni na této zemi. Dnes nemají již nároků na předchozí výstrahu a opětovné rozhodnutí. Za těch dva tisíce let měli dosti času rozmysleti se jinak! Také člověk, který přijímá Boha a jeho stvo- ření ve falešném výkladu a nesnaží se čistěji je pochopiti, nepřijal jich vůbec! Jest to dokonce mnohem horší, protože nesprávná víra zdržuje v poznání Pravdy.

Ale běda tomu, kdo Pravdu falšuje nebo mění proto, aby se k němu sbíhali lidé, poněvadž jest jim to v pohodlnější formě příjemnější. Takový člověk neuvaluje na sebe jenom vinu falšování a zavádění, ale nese také ještě všechnu zodpovědnost za ty, které k sobě přivábil tím, že Pravdu činil pohodlnější nebo přijatelnější. Až přijde jeho hodina odplaty, nebude mu pak pomoženo. Zřítí se do hlubin, které ho již nikdy nemohou vydati! A to právem! Také to směl spatřovati Jan a varovati před tím ve svém Zjevení.

Až začne jednou veliká očista, nezbude člověku tentokráte času, aby se vzpínal nebo se jakýmkoliv způsobem stavěl proti tomuto dění. Božské zákony, o kterých si člověk tak rád dělá nesprávný ob- raz, naplní se pak neúprosně.

Právě v největších hrůzách doby, jakých kdy zažila země, zví ko- nečně lidstvo, že Boží láska jest daleka měkkosti a slabosti, kterou si lidé jí dovolili připisovati.

Více než polovina všech lidí v přítomnosti nepatří vůbec na tuto zemi!

Již po tisíciletí lidstvo pokleslo a žije tak silně v temnotách, že ve svém nečistém chtění nastavělo mnoho mostů k temným sférám, které jsou hluboko pod zemskou úrovní. Tam žijí hluboce kleslí, jichž jemnohmotná váha nepřipouštěla nikdy možnost, dostati se nahoru na tuto zemskou pláň.

V tom byla ochrana pro všecky lidi žijící na zemi, i pro ony temné bytosti samotné. Jsou odloučeny přirozeným zákonem jemnohmotné tíže. Tam dole mohou se vyzuřiti ve svých náruživostech a všech nízkostech, aniž tím způsobí škodu. Naopak. Jejich nezřízené vyžití najde tam jen stejnorodé. Právě tak vyžití těchto stejnorodých dotý- ká se také jich. Trpí tím navzájem, což vede k uzrávání, ne však k další vině. Utrpením může se probuditi jenom hnus před sebou samým a s hnusem i přání dostati se z této říše. Přání však vede ča- sem k mučivému zoufalství, které může konečně míti za následek nejvroucnější modlitbu a tím i vážnou vůli k polepšení.

Tak se mělo díti. Ale falešným chtěním lidí stalo se jinak!

Lidé svým temným chtěním zřídili mosty do oblasti temna. Podali tam žijícím ruku a umožnili jim přitažlivou silou stejného druhu, aby se dostali vzhůru na zemi. Zde našli tito temní také ovšem příležitost k nové inkarnaci, která pro ně podle normálního světového dění nebyla dosud předurčena.

Na pozemské úrovni, kde mohou prostřednictvím hrubohmot- ného žíti společně se světlejšími a lepšími, působí jen škodu a uvalují tím na sebe novou vinu. To nemohou činit ve svých nížinách, neboť jejich stejnorodým přináší nízkost jen užitek. Snad v tom konečně přece jen poznají sama sebe a naučí se míti k tomu odpor, což při- spěje k polepšení.

Tuto normální cestu vývoje přerušil člověk nízkým použitím své svobodné vůle, kterou utvořil jemnohmotné mosty k oblasti temna. Následkem toho ti, kdo byli uvrženi do těchto oblastí, mohli se jako smečka vrhnouti na pozemskou úroveň a s jásotem zalidniti větší její část.

Poněvadž světlé duše musí prchati před temnem tam, kde temno nabylo pevné půdy, bylo snadno těmto temnějším duším, které tak neprávem přišly na pozemskou úroveň, dospěti k vtělení. A to někdy i tam, kde by se jinak byla vtělila jen světlá duše. Temná duše zachy- tila se prostřednictvím někoho v okolí nastávající matky a tak jí bylo umožněno, aby se udržela a zapudila světlou, i když matka nebo otec patřili ke světlejším.

Tím vysvětluje se také hádanka, že tak mnohá černá ovce mohla přijíti k dobrým rodičům. Dbá-li však budoucí matka lépe na sebe a na své nejbližší okolí, na své styky, pak se to nemůže státi.

Možno v tom poznati tedy jen lásku, když konečně naplnění zá- konů v plné spravedlnosti smete s pozemské úrovně ty, kdo sem nepatří, aby se zřítili do oné říše temna, kam svým druhem přísluší. Pak nebudou již moci světlejším duším brániti ve vzestupu a na sebe uvalovati novou vinu. Snad přece ještě dozrají k zošklivění si vlastní- ho prožívání. – –

Přijde samozřejmě doba, která železným spárem uchopí srdce všech lidí a kdy se strašlivou neúprosností bude vyhlazena duchovní pýcha z každého lidského tvora. Potom zmizí i každá pochybnost, která nyní brání lidskému duchu v poznání, že Božské není v něm, nýbrž vysoko nad ním. Že může státi pouze jako nejčistší obraz na oltáři jeho vnitřního života. Obraz, ke kterému vzhlíží v pokorné modlitbě! –

Není to blud, nýbrž vina, přiznává-li se lidský duch k tomu, že chce býti také Božským. Takové vypínání musí přivoditi pád, proto- že rovná se pokusu vyrvati Bohu žezlo z ruky a strhnouti ho na týž stupeň, který zaujímá člověk. Ba kterého dosud ani nedosáhl, proto- že chtěl býti více a hledí k výšinám, kterých nemůže nikdy dosáhnou- ti, ba ani poznati. Tak přehlížel člověk nevšímavě všechnu skuteč- nost a učinil se nejen zcela neprospěšným ve stvoření, nýbrž stal se jeho škůdcem, což jest mnohem horší!

V důsledku jeho vlastního nesprávného stanoviska dokáže se mu konečně s příšernou zřetelností, že ve své nynější, tak hluboko po- kleslé utvářenosti neznamená ani stín Božskosti. Celý poklad pozem- ského vědění, který pracně za tisíciletí nashromáždil, zjeví se pak jeho ustrnulému zraku jako nic. Bezmocně zažije sám na sobě, jak ovoce jeho jednostranného pozemského úsilí stává se zbytečným, ba jest mu i kletbou. Pak si může vzpomínati na svou Božskost, dovede-li to! –

Nutně zahřmí mu vstříc: „Na kolena, tvore, před tvým Bohem a Pánem! Nepokoušej se rouhavě povznést sebe na Boha!“ – –

Domýšlivost líného lidského ducha nejde dále. – –

Teprve pak může lidstvo pomýšleti na vzestup. To jest pak také doba, ve které strženo bude vše, co nestojí na pevné půdě. Klamné existence, falešní proroci a sdružení kolem nich rozpadnou se sami v sobě! Tím budou pak i zjeveny dosavadní falešné cesty. Tak mno- hý samolibec pozná potom s úžasem, že stojí nad propastí a jsa fa- lešně veden, zřítí se rychle dolů, zatím, co se on pyšně domníval, že stoupá a blíží se k Světlu! Že otevřel bránu, aniž měl za ní plnou sílu obrany. Že na sebe přivodil nebezpečí, kterým by byl v přirozeném dění unikl. Blaze tomu, kdo pak najde pravou cestu k obratu!