Interaktivy preklad PG


65. Der Schrei nach dem Führer


Sehen wir uns einmal alle Menschen näher an, die heute ganz besonders lebhaft einen geistigen Führer suchen, die innerlich gehoben ihn erwarten. Nach ihrer Meinung sind sie selbst schon geistig gründlich vorbereitet, ihn zu erkennen, und sein Wort zu hören!

Was wir bei ruhiger Betrachtung sehen, sind sehr viele Spaltungen. Die Sendung Christi hat zum Beispiel auf so viele Menschen sonderbar gewirkt. Sie schufen sich ein falsches Bild davon. Ursache dazu war, wie üblich, unrichtige Selbsteinschätzung, Überhebung.

An Stelle der früheren Ehrfurcht und Bewahrung einer selbstverständlichen Kluft und scharfer Abgrenzung zu ihrem Gott ist auf der einen Seite winselndes Betteln getreten, das immer nur empfangen, um keinen Preis aber selbst etwas dabei tun will. Das „bete“ nahmen sie wohl auf, aber daß dabei noch „und arbeite“ vorhanden ist, „arbeite an dir selbst“, das wollten sie nicht wissen.

Auf der anderen Seite wieder glaubt man so selbständig zu sein, so unabhängig, daß man alles selbst tun kann und mit einiger Mühe sogar göttlich wird.

Es gibt auch viele Menschen, die nur fordern und erwarten, daß Gott ihnen nachzulaufen hat. Da er ja schon einmal seinen Sohn sandte, lieferte er damit den Beweis dafür, wie sehr ihm daran gelegen ist, daß die Menschheit sich ihm nähert, ja, daß er sie wahrscheinlich sogar braucht!

Wohin man blickt, dort ist in allem nur noch Anmaßung zu finden, keine Demut. Es fehlt die rechte Selbsteinschätzung. —

In erster Linie wird notwendig, daß der Mensch heruntersteigt von seiner künstlichen Höhe, um wirklich Mensch sein zu können, um als solcher seinen Aufstieg zu beginnen.

Er sitzt heute am Fuße des Berges geistig aufgeblasen auf einem Baume, anstatt mit beiden Füßen fest und sicher auf dem Erdboden zu stehen. Deshalb wird er auch nie den Berg ersteigen können, wenn er nicht vorher von dem Baume herunterklettert oder stürzt.

Unterdessen sind aber dann wahrscheinlich alle die, welche ruhig und vernünftig auf der Erde unter seinem Baume ihren Weg schritten, und auf die er hochmütig herabsah, oben auf dem Gipfel angekommen.

Aber das Geschehen kommt ihm dabei zu Hilfe; denn der Baum wird stürzen, in ganz naher Zeit. Vielleicht besinnt sich dann der Mensch noch einmal eines Besseren, wenn er so unsanft von schwankender Höhe auf den Boden kommt. Dann ist es aber für ihn die allerhöchste Zeit, nicht eine Stunde bleibt ihm dabei zu versäumen übrig.

Jetzt denken viele, daß es in dem Schlendrian so weitergehen kann, wie es Jahrtausende gegangen ist.

Breit und behaglich sitzen sie in ihren Sesseln und erwarten einen starken Führer.

Doch wie stellen sie sich diesen Führer vor! Es ist tatsächlich zum Erbarmen.

In erster Linie erwarten sie von ihm, oder, sagen wir nur ganz richtig, fordern sie von ihm, daß er einem jeden Einzelnen dessen Weg empor zum Licht bereitet! Er hat sich zu bemühen, Brücken für die Anhänger jedes Bekenntnisses nach dem Wege der Wahrheit zu schlagen! Er hat es so leicht und verständlich zu machen, daß es ein jeder mühelos verstehen kann. Seine Worte müssen so gewählt sein, daß deren Richtigkeit Groß und Klein aller Stände ohne weiteres überzeugt.

Sobald der Mensch sich selbst dabei bemühen und selbst denken muß, dann ist es nicht ein rechter Führer. Denn wenn er berufen ist, durch sein Wort führend den rechten Weg zu zeigen, so muß er sich natürlich auch um die Menschen bemühen. Seine Sache ist es, die Menschen zu überzeugen, zu erwecken! Christus ließ ja auch sein Leben.

Die heute also denken, und es sind viele, die dazu gehören, die brauchen sich nicht erst zu bemühen, denn sie gleichen den törichten Jungfrauen, gehen dem „Zu spät“ entgegen!

Der Führer weckt sie sicher nicht, sondern wird sie ganz ruhig weiter schlafen lassen, bis das Tor geschlossen ist, und sie nicht Einlaß finden können in das Licht, da sie sich nicht zu rechter Zeit aus dem Bereich der Stofflichkeit befreien können, wozu das Wort des Führers ihnen den Weg wies.

Denn der Mensch ist nicht so wertvoll, wie er es sich eingebildet hat. Gott braucht ihn nicht, er aber seinen Gott!

Da die Menschheit in ihrem sogenannten Fortschritt heute nicht mehr weiß, was sie eigentlich will, wird sie endlich erfahren müssen, was sie soll!

Die Sorte Menschen werden suchend und auch überlegen tadelnd vorübergehen, wie auch so viele damals schon an dem vorübergingen, auf dessen Kommen alles durch die Offenbarungen schon vorbereitet war.

Wie kann man einen geistigen Führer so sich denken!

Er wird der Menschheit keinen Fußbreit irgendwelche Zugeständnisse machen und fordern überall, wo man erwartet, daß er gibt!

Der Mensch jedoch, der ernsthaft denken kann, der wird sofort erkennen, daß gerade in dem strengen, rücksichtslosen Fordern eines aufmerksamen Denkens das Beste liegt, was die so tief in ihre Geistesträgheit schon verstrickte Menschheit zur Errettung braucht! Gerade damit, daß ein Führer für das Verstehen seiner Worte von vornherein geistige Regsamkeit verlangt und ernstes Wollen, Sichbemühen, trennt er spielend Spreu von Weizen schon bei dem Beginn. Es liegt darin ein selbsttätiges Wirken, wie es in den göttlichen Gesetzen ist. Es wird den Menschen auch hierin genau nach dem, wie sie es wirklich wollen. — —

Nun gibt es aber auch noch eine Sorte Menschen, die sich ganz besonders rege dünken!

Diese haben sich von einem Führer natürlich ein ganz anderes Bild entworfen, wie man aus Berichten lesen kann. Es ist jedoch nicht weniger grotesk; denn sie erwarten darin einen... Geistesakrobaten!

Es wird ja sowieso von Tausenden schon angenommen, daß Hellsehen und Hellhören, Hellempfinden usw. großer Fortschritt wäre, der es in Wirklichkeit jedoch nicht ist. Derartiges Angelernte, Großgezogene, sogar das als Begabung Mitgebrachte, kann sich niemals über diesen Erdenbann erheben, bewegt sich also nur in niederen Grenzen, die auf Höhe niemals Anspruch machen können und deshalb ziemlich wertlos sind.

Will man der Menschheit etwa damit zum Aufstiege verhelfen, wenn man ihr die gleichstufigen feinstofflichen Dinge zeigt, oder sie sehen, hören lehrt?

Dies hat mit eigentlichem Aufstiege des Geistes nichts zu tun. Ebensowenig Zweck für irdisches Geschehen! Es sind geistige Kunststückchen, nichts weiter, für Einzelmenschen interessant, für die gesamte Menschheit aber ohne jeden Wert!

Daß alle Solche sich auch einen gleichartigen Führer wünschen, der es schließlich besser kann, als sie, ist ja ganz leicht verständlich. —

Doch es gibt eine große Zahl, die darin noch viel weiter gehen, bis ins Lächerliche. Und die es damit trotzdem bitter ernst nehmen.

Diesen gilt zum Beweis der Führerschaft zum Beispiel auch als Grundbedingung, daß sich ein Führer... nicht erkälten darf! Wer sich erkälten kann, der ist schon abgetan; denn das entspricht nach deren Meinung nicht einem idealen Führer. Ein Starker muß auf alle Fälle und in erster Linie mit seinem Geiste über diese Kleinigkeiten ganz erhaben sein.

Das klingt vielleicht etwas gemacht und lächerlich, aber es ist nur Tatsachen entnommen und bedeutet eine schwache Wiederholung des einstmaligen Rufes: „Bist Du Gottes Sohn, so hilf Dir selbst und steig herab vom Kreuze.“ — — Das schreit man heute schon, bevor ein derartiger Führer überhaupt in Sicht ist!

Arme, unwissende Menschen! Der, der seinen Körper so einseitig erzieht, daß er unter der Gewalt des Geistes zeitweise unempfindlich wird, der ist mitnichten ein hervorragender Großer. Die ihn bewundern, gleichen Kindern früherer Jahrhunderte, welche mit offenen Mäulchen und glänzenden Augen den Verrenkungen herumziehender Spaßmacher folgten, wobei der brennende Wunsch in ihnen wach wurde, auch solches tun zu können.

Und wie die Kinder damals auf diesem ganz irdischen Gebiete, nicht weiter sind sehr viele sogenannte Geistes- oder Gottsucher der Jetztzeit auf dem geistigen Gebiete!

Denken wir doch einmal weiter: Fahrendes Volk der alten Zeiten, von denen ich soeben sprach, entwickelten sich mehr und mehr, wurden zu Akrobaten in den Zirkussen, in den Varietés. Ihr Können wuchs ins Ungeheuerliche, und täglich sehen Tausende verwöhnter Menschen heute noch mit immer neuem Staunen und oft innerem Erschauern diese Darbietungen an.

Doch haben sie dabei für sich Gewinn davon? Was nehmen sie nach solchen Stunden mit? Trotzdem so mancher Akrobat bei seinen Darbietungen auch das Leben wagt. Nicht das Geringste; denn auch in der höchsten Vollendung werden alle diese Dinge immer nur im Rahmen der Varietés und Zirkusse verbleiben müssen. Sie werden immer nur zur Unterhaltung dienen, doch nie zu einem Vorteil für die Menschheit führen.

Ein derartiges Akrobatentum auf geistigem Gebiete aber sucht man jetzt als Maßstab für den großen Führer!

Laßt solchen Menschen die geistigen Spaßmacher! Sie werden bald genug erleben, wohin solches führt! Sie wissen auch nicht, was sie eigentlich damit erstreben. Sie wähnen: Groß ist nur der, dessen Geist den Körper so beherrscht, daß dieser Krankheit nicht mehr kennt!

Jede derartige Ausbildung ist einseitig, und Einseitigkeit bringt nur Ungesundes, Krankes! Es wird mit diesen Dingen nicht der Geist gestärkt, sondern der Körper nur geschwächt! Das notwendige Gleichmaß für gesunde Harmonie zwischen dem Körper und dem Geiste wird verschoben, und das Ende ist, daß sich zuletzt ein solcher Geist viel früher loslöst von dem mißhandelten Körper, der für ihn nicht mehr den kraftvollen gesunden Widerhall gewähren kann für irdisches Erleben. Dieses aber fehlt dem Geiste dann, und er kommt unreif in das Jenseits. Er wird sein Erdensein noch einmal leben müssen. Es sind geistige Kunststückchen, nichts weiter, die auf Kosten des irdischen Körpers gehen, welcher dem Geiste in Wirklichkeit helfen soll. Der Körper gehört zu einem Zeitabschnitt der Entwickelung des Geistes. Wird er aber schwach gemacht und unterdrückt, so kann er auch dem Geiste nicht viel nützen; denn seine Ausstrahlungen sind zu matt, um diesem die Vollkraft in der Stofflichkeit zu bringen, die er nötig hat.

Will ein Mensch eine Krankheit unterdrücken, so muß er geistig den Druck einer Verzückung auf den Körper herbeiführen, ähnlich wie im Kleinen Furcht vor dem Zahnarzt die Schmerzen verdrängen kann. Solch hohe Erregungszustände hält ein Körper ungefährdet wohl einmal, vielleicht auch mehrere Male aus, aber nicht für die Dauer, ohne ernsthaft Schaden zu leiden.

Und wenn das ein Führer macht oder rät, so ist er nicht wert, ein Führer zu sein; denn er verstößt damit gegen die natürlichen Gesetze der Schöpfung. Der Erdenmensch soll seinen Körper als ein ihm anvertrautes Gut bewahren und die gesunde Harmonie zwischen dem Geiste und dem Körper herbeizuführen suchen. Wird diese durch einseitige Unterdrückung gestört, so ist das kein Fortschritt, kein Aufstieg, sondern ein unbedingtes einschneidendes Hemmnis zur Erfüllung seiner Aufgabe auf Erden, wie überhaupt in der Stofflichkeit. Die Vollkraft des Geistes im Hinblick auf seine Wirkung in der Stofflichkeit geht dabei verloren, weil er dazu auf jeden Fall die Kraft eines nichtunterjochten, sondern mit dem Geiste harmonisierenden Erdenkörpers braucht! Der, den man auf Grund solcher Dinge Meister nennt, ist weniger als Schüler, der die Aufgaben des Menschengeistes und dessen Entwickelungsnotwendigkeiten gar nicht kennt! Er ist sogar ein Schädling für den Geist.

Sie werden bald genug schmerzlich zu der Erkenntnis ihrer Torheit kommen.

Ein jeder falsche Führer aber wird bittere Erfahrung machen müssen! Sein Aufstieg in dem Jenseits kann erst dann beginnen, wenn auch der Letzte aller derer, die er durch Geisteständeleien aufgehalten hat, oder gar irre führte, zur Erkenntnis kam. Solange seine Bücher, seine Schriften hier auf Erden weiter wirken, wird er drüben festgehalten, auch wenn er unterdessen dort zu besserer Erkenntnis kam.

Wer zu okkulten Schulungen anrät, der gibt den Menschen Steine anstatt Brot, und zeigt damit, daß er nicht einmal eine Ahnung von dem wirklichen Geschehen in dem Jenseits hat, noch weniger vom ganzen Weltgetriebe! — —

65. Volání po vůdci


Prohlédněme si jednou blíže všechny lidi, kteří dnes zvlášť hor- livě hledají duchovního vůdce a očekávají ho s vnitřním povznese- ním. Podle svého mínění jsou sami již duchovně důkladně připrave- ni, aby ho poznali a uslyšeli jeho slovo!

Co vidíme při klidném pozorování, jest veliká roztříštěnost a čet- né sekty. Poslání Kristovo účinkovalo na příklad na mnohé lidi po- divně. Utvořili si o něm nesprávný obraz. Jako obyčejně bylo příči- nou nesprávné sebeoceňování a vypínavost.

Na místě dřívější úcty a zachovávání samozřejmé mezery a ostré- ho ohraničení mezi Bohem a lidmi nastoupila na jedné straně kňou- ravá žebrota, která chce stále jen přijímat, ale za žádnou cenu nechce při tom nic dělat. Lidé přijali ,,modli se“, ale že jest při tom také „a pracuj“, pracuj na sobě samém, o tom nechtěli věděti.

Na druhé straně mají se opět za tak samostatné a tak neodvislé, že mohou všechno vykonati sami. Dokonce s jistým úsilím že se mohou státi i Božskými.

Jest také mnoho lidí, kteří se jen dožadují a čekají, aby Bůh běhal za nimi. Když již jednou vyslal svého Syna, podal tím přece důkaz, jak mu na tom záleží, aby se mu lidstvo přiblížilo! Ba snad dokonce je potřebuje!

Kamkoliv pohlédneme, ve všem nalézáme jen domýšlivost, ale žádnou pokoru. Chybí pravé sebe ocenění.

V prvé řadě jest nutno, aby člověk sestoupil se své umělé výše, aby mohl býti skutečně člověkem a mohl jako takový začíti svůj vzestup.

Dnes sedí na úpatí hory nadutý na stromě, místo aby stál pevně a bezpečně oběma nohama na zemi. Proto také nebude nikdy moci dostoupiti vrcholu hory, ledaže sleze se stromu nebo s něj spadne.

Zatím však bezpochyby všichni ti, kdo kráčeli klidně a rozumně svou cestou po zemi pod jeho stromem a na které on vysokomyslně shlížel, došli až na hřeben hory.

Ale samo dění přijde mu ku pomoci. Neboť strom ve zcela blíz- ké době padne. Snad se pak člověk ještě jednou rozpomene o lepším, až se tak nejemně octne na zemi s kolísavé výše. Ale pak je pro něho nejvyšší čas a nezbude mu ani hodina k promeškání.

Dnes mnozí myslí, že to může v témže šlendriánu jíti dále tak, jak to chodilo po tisíciletí.

Hoví si široce a pohodlně ve svých křeslech a očekávají silného vůdce.

Ale jak si  představují  tohoto  vůdce!  Je  to  vskutku  žalostné. V prvé řadě od něho očekávají, nebo řekněme zcela správně od něho vyžadují, aby každému jednotlivci sám připravil jeho cestu vzhůru ke Světlu! On se má namáhat, aby stavěl mosty pro stoupence každého vyznání na cestě ku Pravdě! Má to učiniti tak lehkým a srozumitel- ným, aby tomu mohl bez námahy rozuměti každý. Jeho slova musí býti volena tak, aby přesvědčil o jejich správnosti beze všeho malé i velké všech stavů.

Jakmile se při tom musí člověk sám namáhat a sám myslet, pak to není pravý vůdce. Neboť je-li povolán, aby svým vůdčím slovem ukazoval pravou cestu, musí se přirozeně také o lidi starat. Jest přece jeho věcí, aby lidi přesvědčil a probudil! Vždyť Kristus dal za to svůj život!

Jest mnoho těch, kdo tak dnes myslí a kdo k nim patří. Takovým lidem není však třeba, aby se namáhali. Jsou podobni pošetilým pan- nám v Evangeliu a jdou vstříc jejich „pozdě“!

Vůdce jich jistě neprobudí! Nechá je zcela klidně spát, až bude brána zavřena a oni nenajdou vstupu do Světla. Neboť nedovedli se včas vyprostit z dosahu hmotnosti, ačkoliv jim vůdcovo slovo uka- zovalo cestu.

Člověk není tak velecenný, jak se domýšlí. Bůh nepotřebuje člo- věka, ale člověk potřebuje svého Boha!

Protože lidstvo ve svém tak zvaném pokroku dnes již neví, co vlastně chce, musí konečně zvědět, co činiti má!

Tento druh lidí přejde mimo vůdce, hledaje a povýšeně káraje právě jako tehdy, když chodil mimo toho, na jehož příchod vše bylo již připraveno zjevením.

Jak jest možno takto si představovati duchovního vůdce!

On nebude činiti lidstvu ani nejmenších ústupků! Bude však požado- vati všude tam, kde se čeká, že dá!

Ten člověk, který dovede vážně mysleti, pozná však ihned, že prá- vě v přísném a bezohledném požadavku pozorného myšlení spočívá to nejlepší, čeho jest třeba k záchraně lidstvu, tak hluboce již zaplete- nému ve svou duchovní lenost! Právě tím, že vůdce vyžaduje pro pochopení svých slov předem duchovní čilost a vážné chtění a přiči- nění, odlučuje hned zpočátku hravě plevy od pšenice. Jest v tom samočinné působení, jako jest tomu v Božských zákonech. Lidem děje se i zde přesně podle toho, jak tomu skutečně chtějí. – –

Jest však ještě také druh lidí, kteří se domnívají, že jsou zvlášť bystří a čilí!

Ti utvořili si ovšem o vůdci zcela jiný obraz, jak se o tom může- me dočísti. Není však méně groteskní. – Vždyť oni očekávají … akrobata ducha!

Tisíce lidí již uznalo, že jasnovidectví, jasnoslyšení, jasnocítění atd. znamená veliký pokrok. Ve skutečnosti však tomu tak není. Ně- co takového naučeného a vypěstovaného, nebo již jako nadání při- neseného, nemůže se nikdy povznésti nad tuto zemi. Pohybuje se jen v nízkých mezích, které nemohou nikdy činiti nárok na výši a jsou proto dosti bezcenné.

Chce se snad lidstvu dopomoci ke vzestupu tím, když se mu uka- zují jemnohmotné věci stejného stupně? Nebo když se učí, aby je vidělo a slyšelo?

To nemá nic společného se skutečným vzestupem ducha. A také nemá účelu pro pozemské dění! Jsou to duchovní umělecké kousky a nic jiného. Snad jsou zajímavé pro jednotlivce, ale pro veškeré lid- stvo jsou bez ceny.

Že si takoví lidé přejí stejnorodého vůdce, který to konečně umí lépe než oni, jest snadno pochopitelné. –

Ale jest velký počet lidí, kteří v tom zacházejí ještě mnohem dále, až do směšnosti. Při tom berou to přesto hořce vážně. Těm platí na příklad jako hlavní podmínka za důkaz vůdcovství: že vůdce … ne- smí nastydnouti! Kdo může nastydnout, ten je již odbyt. Podle jejich mínění pak neodpovídá ideálu vůdce. Silný musí ve všech případech a v prvé řadě svým duchem býti povýšen nad tyto maličkosti!

Zní to snad trochu strojeně a směšně, ale jest to vzato ze skuteč- nosti. Znamená to slabé opakování někdejšího volání: „Jsi-li Syn Boží, pomoz si sám a sestup s kříže!“ – To se křičí již dnes, dříve než je takový vůdce vůbec v dohledu!

Ubozí, nevědomí lidé! Člověk, který vychovává své tělo tak jedno- stranně, že se stává pod mocí ducha dočasně necitelným, ten je u nich vynikajícím velikánem! Lidé, kteří ho obdivují, podobají se dětem předešlých století, které s otevřenými ústy a lesknoucíma se očima sledovaly kotrmelce potulných šprýmařů. Při tom se v nich probou- zelo horoucí přání, aby mohli dělat také něco takového.

A jako tehdy děti v tomto zcela pozemském oboru, tak nejsou dále mnozí tak zvaní hledatelé ducha nebo Boha v dnešní době v oboru duchovním!

Uvažujme ještě dále: Potulní lidé starých dob, o kterých jsem právě mluvil,  vyvíjeli  se  stále  více  a  stali  se  z nich  akrobati v cirkusech a varieté. Jejich dovednost rostla do nekonečna a ještě dnes dívají se denně tisíce zhýčkaných lidí na jejich výkony vždy s novým úžasem a často i s vnitřním mrazením.

Ale mají z toho pro sebe užitek? Co si nesou s sebou po takových hodinách? Vzdor tomu, že mnohý akrobat také při svých výkonech se vydává nebezpečí života, nemají z toho diváci ani toho nejmenší- ho. Všechno toto umění i v nejvyšší dokonalosti musí zůstati v rámci varieté a cirkusů. Budou vždy sloužiti jen zábavě a nebudou nikdy ku prospěchu lidstva.

Takové akrobatství, ovšem v duchovním oboru, hledá se dnes jako měřítko pro velikého vůdce!

Ponechte takovým lidem duchovní šprýmaře! Brzy se dožijí, kam to vede! Oni také nevědí, oč tím vlastně usilují. Domnívají se: Veli- kým jest jen takový člověk, jehož duch ovládá tělo tak, že toto nezná již nemocí!

Každý takový výcvik jest jednostranný a jednostrannost přivodí jen nezdravotu a nemoc! Takovými věcmi se neposiluje duch, nýbrž zeslabuje se jen tělo! Posunuje se tím nutná rovnováha pro zdravý soulad mezi tělem a duchem, což končí tím, že takový duch se mnohem dříve odpoutá od týraného těla, které mu již nemůže poskytnouti rázného a zdravého ohlasu pro pozemské prožívání. To však potom duchu chybí a on přichází do záhrobí nezralý. Musí svůj pozemský čas prožíti ještě jednou. To všechno jsou duchovní umělecké kousky a nic jiného. Konají se na útraty pozemského těla, které má ve skutečnosti býti duchu nápomocno. Tělo patří k jednomu období vývoje ducha. Když jest však zeslabeno a potlačeno, nemůže býti duchu příliš ku prospěchu, protože jeho vyzařování jsou příliš mdlá, aby mu mohla přinésti ve hmotnosti sílu, kterou potřebuje.

Chce-li člověk potlačiti nemoc, musí duchovně přivoditi nátlak vytržení, asi jako když v malém měřítku strach před zubním lékařem zapudí bolest zubu. Takové stavy vysokého vzrušení vydrží snad tělo bez úhony jednou, možná že i vícekrát. Trvale nemůže tak činiti bez vážného poškození.

Ale když vůdce toto dělá nebo k tomu radí, pak není hoden, aby byl vůdcem. Neboť prohřešuje se tím proti přirozeným zákonům stvoření. Pozemský člověk má své tělo chránit jako svěřený mu sta- tek. Má se snažit, aby zjednal zdravou harmonii mezi duchem a tě- lem. Je-li porušena tato harmonie jednostranným potlačováním, není to pokrok, ani žádný vzestup. Naopak, jest to pronikavá překážka ke splnění jeho úkolu na zemi, ba vůbec ve hmotnosti. Ztrácí se při tom plnost síly ducha k jeho působení ve hmotnosti, protože k tomu účelu v každém případě potřebuje sílu nepotlačeného, s duchem harmoni- sujícího pozemského těla! Člověk, kterého na základě takových věcí jmenují mistrem, jest méně nežli žák, který vůbec nezná úkolů lid- ského ducha a jeho nutnosti vývoje! Jest dokonce škůdcem pro du- cha.

Takoví lidé dojdou dosti záhy bolestně k poznání své pošetilosti. Ale každý falešný vůdce učiní nutně trpkou zkušenost! Jeho vze-

stup v záhrobí může začíti teprve tehdy, až dojde k poznání poslední ze všech těch, které svým duchovním hračkářstvím zdržel nebo dokon- ce svedl. Dokud zde na zemi působí ještě jeho knihy a spisy, bude tam zdržován, i když tam zatím došel k lepšímu poznání.

Kdo radí k okultnímu školení, dává lidem kamení místo chleba. Dokazuje tím, že nemá ani potuchy o skutečném dění v záhrobí, tím méně o celém světovém soustrojí!