Interaktivy preklad PG


66. Grobstofflichkeit, Feinstofflichkeit, Strahlungen, Raum und Zeit


Es kamen viele Anfragen über den Begriff meiner Ausdrücke Grobstofflichkeit und Feinstofflichkeit. Die Grobstofflichkeit ist alles das, was der Mensch mit seinen irdischen Augen sehen kann, was er irdisch fühlt und hört. Dazu gehört auch jenes, was er durch Vermittelung irdischer Hilfsmittel sieht und bei weiteren Erfindungen noch sehen wird. Wie zum Beispiel alles durch das Mikroskop Gesehene. Es ist das Grobstoffliche nur eine bestimmte Art der Stofflichkeit. Das große Gebiet der gesamten Stofflichkeit umfaßt aber mehrere Arten, die unter sich von Grund aus ganz verschieden sind, und deshalb sich nie miteinander vermischen.

Die verschiedenen Arten der Stofflichkeit liegen übereinander, ganz unten am Grunde oder Ende der Schöpfung. Wieder wie in der ganzen Schöpfung oben mit der leichtesten Art beginnend, und abwärtsgehend mit der schwersten und dichtesten aufhörend. Diese sämtlichen Arten der Stofflichkeit dienen lediglich als Hilfsmittel zur Entwickelung alles Geistigen, das darein wie in einen fruchtbaren Ackerboden als Keim taucht. Genau so, wie ein Samenkorn die Erde zum Keimen und Wachsen benötigt.

Die Stofflichkeit selbst ist in den einzelnen Schichten für sich allein untätig, hilflos. Erst dann, wenn sie durch das über ihr ruhende Wesenhafte durchdrungen und gebunden wird, erhält sie Wärme und Lebendigkeit, dient zu Hüllen oder Körpern der verschiedensten Formen und Arten.

Wie ich schon sagte, lassen sich die verschiedenen Arten der Stofflichkeit nicht vermischen, wohl aber durch das Wesenhafte binden und auch mehrfach verbinden. In dieser Bindung und Verbindung entstehen nun Wärmen und Ausstrahlungen. Jede einzelne Stofflichkeitsart erzeugt dabei ihre bestimmte, eigene Ausstrahlung, welche sich mit den Ausstrahlungen der anderen mit ihm verbundenen Arten vermischen und zusammen einen Strahlungskranz ergeben, den man heute schon kennt und kurzerhand Od oder auch Ausstrahlung nennt. So hat jeder Stein, jede Pflanze, jedes Tier seine Ausstrahlung, die man beobachten kann, und die je nach dem Zustande des Körpers, also der Hülle oder Form, ganz verschieden ist. Deshalb lassen sich auch Störungen in dem Strahlungskranze beobachten und daran Krankheitspunkte der Hülle erkennen.

Der Strahlungskranz gibt also jeder Form eine besondere Umgebung, die einen Schutz in der Abwehr, gleichzeitig aber auch eine Brücke zu der weiteren Umgebung bildet. Auch schlägt er außerdem noch auf das Innere, um teilzunehmen an der Entwickelung des Wesenskernes, im gröbsten Sinne; denn in Wirklichkeit kommen noch viele Dinge zum eigentlichen Wirken in der Schöpfung hinzu, die ich nur ganz langsam schrittweise aufrollen darf, um ernsthaft Suchenden das Eindringen in die Schöpfungsgesetze leicht zu machen.

Ohne von dem Wesenhaften durchdrungen zu sein, ist die Stofflichkeit nichts. Was wir jetzt betrachteten, war aber nur die Verbindung des Wesenhaften mit den verschiedenen Arten der Stofflichkeit. Und das wiederum gibt erst den Ackerboden für den Geist! Das Wesenhafte bindet, verbindet, und belebt das Stoffliche, der Geist aber beherrscht das Stoffliche mit dem Wesenhaften. Sobald der Geist, also Geistiges in die durch das Wesenhafte belebte Verbindung zu seiner Entwickelung eintaucht, ist diese ihm ohne weiteres aus der Natur der Sache heraus untergeordnet, also auch das Wesenhafte mit.

Die Herrschaft wird dem Geistigen damit auf die natürlichste Weise angetragen. Traurig, wenn er sie schlecht oder falsch benützt! Das eigentliche Rüstzeug des Geistes zu seiner Entwickelung in der Stofflichkeit ergeben nun die Ausstrahlungen, die wir soeben besprochen haben. Der Boden für die Entwickelung des Geistes ist vor seinem Eintauchen durch das Wesenhafte schon sorglich bereitet. Die Hüllen schließen sich selbsttätig schützend um ihn, und seine Aufgabe ist es, das ihm damit verliehene Rüstzeug richtig zu gebrauchen, zu seinem Wohle und Aufstiege, nicht aber zu seinem Schaden und Absturze.

Es ist nicht schwer, zu verstehen, daß die Art der Stofflichkeit von der Umhüllung des Geistes, welche am stärksten vertreten ist, auch ausschlaggebend sein muß für die Art der Strahlungsmischung; denn darin wird die Ausstrahlung der vorhandenen stärksten Stofflichkeitsart natürlich immer vorherrschen. Das Vorherrschende dabei ist aber auch wiederum das Einflußreichste nach innen und nach außen.

Die Strahlungsmischung nun hat aber eine viel größere Bedeutung, als die Menschheit bisher erforschen konnte. Es ist von deren eigentlichen Aufgabe noch nicht der zehnte Teil geahnt!

Die Beschaffenheit des Strahlungskranzes ist ausschlaggebend für die Wellenstärke, welche Schwingungen aus dem Strahlungssysteme des gesamten Weltalls aufzunehmen hat. Der Hörer und Leser gehe hier nicht leicht darüber hinweg, sondern vertiefe sich in den Gedanken, und er wird damit ganz plötzlich alle Nervenstränge in der Schöpfung vor sich liegen sehen, die er anzuschlagen, zu benützen lernen soll.

Er denke sich die Urkraft strahlend ausgegossen auf das Schöpfungswerk! Sie strömt hindurch, durch jeden Teil und jede Art. Und jeder Teil und jede Art davon wird sie verändert strahlend weitergeben. Die verschiedenartige Beschaffenheit der Schöpfungsteile bringt damit in der Urstrahlung Veränderung hervor, die auch die Farbe dieser Strahlung ändert. So zeigt die ganze Schöpfung ein wundervolles Bild herrlichster Farbenstrahlungen, wie sie kein Maler wiedergeben könnte. Und jeder Schöpfungsteil an sich, und jeder Stern, sogar ein jeder Einzelkörper, sei er auch noch so klein und winzig, kommt einem feingeschliffenen Prisma gleich, das jeden Strahl, den es empfängt, vielfältig andersfarbig strahlend weitergibt. Die Farben wieder ziehen tönendes Klingen nach sich, das wie ein rauschender Akkord erschallt. Nicht die Töne haben Farben, sondern Farben haben Töne. Das heißt, die Strahlungsfarben, nicht die durch Menschenhand aufgelegten toten Farben. Tot im Verhältnis zu den Strahlungsfarben.

Diesem gewaltigen Strahlungsreiche steht nun der Menschengeist mit seinem Rüstzeuge der Ausstrahlungen der ihm gegebenen Hüllen gegenüber. Bis zum Erwachen der Sexualkraft ist der Vorgang wie bei einem Säugling. Die stofflichen Hüllen saugen durch ihre Ausstrahlungen nur das auf, was sie benötigen zum Reifen. Mit Eintreten der Sexualkraft aber steht der Geist vollgerüstet da, die Tore zu ihm sind damit aufgestoßen, die unmittelbare Verbindung geschaffen. Er erhält nun vielseitig verstärkt Berührung mit den Gewalten der Strahlungen in dem großen All!

Wie nun der Mensch, also der Geist, die Farben seiner eigenen Ausstrahlungen entwickelt und regiert, so stellt er wie beim Radio auch seine Wellen auf die gleichen Farben ein und nimmt diese dann aus dem Weltall auf. Das Aufnehmen kann ebensogut auch bezeichnet werden mit Heranziehen, oder mit Anziehungskraft der Gleichart. Gleichviel, wie es benannt wird, der Vorgang bleibt an sich derselbe. Die Farben bezeichnen ja nur die Art, und die Art gibt die Farbe. Hierin liegt nun auch der verloren gegangene Schlüssel zu der wahren, königlichen Kunst, der Astrologie, sowie der Schlüssel zur vertieften Heilkunde der Kräuter, ebenso auch zu der umstrittenen Kunst des körperlichen und des geistigen Heilmagnetismusses, der Schlüssel zur Lebenskunst, wie auch zur Stufenleiter des geistigen Aufstieges. Denn mit der Stufenleiter, also der sogenannten Himmelsleiter ist nichts anderes als ein einfaches Werkzeug gemeint, dessen man sich bedienen soll. Die Maschen dieses Strahlungsnetzes in der Schöpfung sind die Sprossen dieser Leiter. Alles liegt darin, das ganze Wissen und das letzte Geheimnis in der Schöpfung.

Suchende, greift in die Maschen dieses Strahlungsnetzes! Bewußt, aber mit gutem Wollen und in demutsvoller Anerkennung Eures Gottes, welcher diese wundervolle Schöpfung gab, die Ihr bemeistern könnt wie in kindlichem Spiele, wenn Ihr nun endlich einmal ehrlich wollt und allen Wissensdünkel abwerft. Erst muß die falsche Last herab von Euren Schultern, Eurem Geiste, sonst könnt Ihr Euch nicht straff und frei erheben.

Auch in der Strahlungsmischung des menschlichen Körpers muß unbedingt Harmonie herrschen, um dem Geiste zum Schutze, zur Entwickelung und zum Aufstiege vollwertige Mittel zu geben, die ihm in der normalen Schöpfungsentwickelung zubestimmt sind. Gerade durch die Wahl der Kost, der Körperbetätigung, wie überhaupt die ganzen Lebensverhältnisse in vielen Dingen sind diese Strahlungen einseitig verschoben worden, was nach einem Ausgleiche verlangt, wenn ein Aufstieg möglich werden soll. Heute krankt dabei alles. Nichts ist gesund zu nennen. —

Der Mensch kann sich nun vorstellen, welche Einwirkung allein die Wahl der Speisen schon auf dieses Strahlensystem hat. Durch die Wahl der Speisen zur Ernährung des Körpers vermag er ausgleichend nachzuhelfen, stärkend, manches schwächend, und das Vorherrschende auch verschiebend, wenn es günstig oder hemmend wirkt, so daß die Strahlung führend wird, die günstig für ihn ist, und damit auch normal; denn allein das Günstige ist ein normaler Zustand.

Doch dies alles kann nicht etwa den Aufstieg selbst bedingen, noch herbeiführen, sondern es bietet nur gesunden Boden für die volle Tätigkeit des Geistes, dessen Wollen vorbehalten ist, den Weg nach oben, den zur Seite, oder auch den Weg nach unten zu bestimmen.

Der Körper muß aber erstarken wie der Geist, sobald man fähig ist, darauf zu achten. Jetzt aber wird fast überall in Unwissenheit schwer darin gesündigt. —

Wenn ich von Grobstofflichkeit und von Feinstofflichkeit spreche, so darf also nicht angenommen werden, daß die Feinstofflichkeit die Verfeinerung des Grobstofflichen bedeuten soll. Das Feinstoffliche ist vollkommen anderer Art, von anderer Beschaffenheit. Es wird nie zu Grobstofflichem werden können, sondern es bildet eine Übergangsstufe nach oben zu. Auch ist unter Feinstofflichkeit genau so wie bei der Grobstofflichkeit nur eine Hülle zu verstehen, die von dem Wesenhaften verbunden werden muß, um von ihm belebt werden zu können.

Sobald ich nun auf diese Gesetze übergehe, muß ich erwähnen, daß die Einteilungen damit noch lange nicht erschöpft sind. Deshalb will ich heute schon bekannt geben, daß außer dem bewußten und dem unbewußten Geistigen und Wesenhaften zu der Belebung der Stofflichkeitsarten auch noch Kraftströmungen der verschiedenen Arten die Schöpfung durchziehen und nach ihren Arten ebenso verschieden zur Entwickelung und Förderung beitragen. Die Kraftströmungen sind wieder auch nur das Nächste, was sich der Tätigkeit des Geistigen und des Wesenhaften anschließt, oder besser ihnen vorausgehend das Feld ihrer Wirksamkeit bereitet. Es kommt dann mehr, viel mehr, je weiter wir zergliedern, und auf Einzelheiten eingehen werden.

Eins reiht sich weitergehend an das andere, um in Verbindung mit vor ihm Bestehenden auch immer neue Abstufungen zu erzeugen. Alles aber läßt sich folgerichtig auch erklären; denn es konnte nach der ersten Schöpfung nur erstehen, was folgerichtig war. Anderes ist nicht vorhanden. Und diese Tatsache gibt unbedingt auch die Gewähr für eine lückenlose Lösung, für einen klaren Überblick. In meinen Vorträgen biete ich nun den Schlüssel! Erschließen kann sich dann ein jeder Hörer die gesamte Schöpfung selbst.

Alles auf einmal aber müßte ein Werk ergeben, dessen Vielseitigkeit die Menschen verwirren könnte. Lasse ich jedoch wie bisher eines ruhig aus dem anderen hervorgehen, im Laufe kommender Jahrzehnte, so ist es leicht, zu folgen und zuletzt auch alles ruhig und bewußt ganz klar zu überblicken. Leicht für den, der mir bis dahin folgen will. Im Anfang will ich erst einmal die stärksten Grundfesten der Schöpfung klären, bevor ich alle Feinheiten berühre.

Dem Hörer und dem Leser wird es wohl ergehen wie einem Geschöpf, dem ich zuerst das Skelett eines Menschen zeige und dann einen lebendigen Menschen in seiner Vollkraft und Tätigkeit danebenstelle. Wenn es noch keine Ahnung von dem Menschen hätte, so würde es in dem lebenden Menschen das Skelett nicht wiedererkennen, vielleicht sogar sagen, daß das gar nicht zusammengehört, oder doch nicht dasselbe ist. Genau so wird es denen ergehen, die mir in meinen Ausführungen nicht ruhig bis zum Ende folgen. Wer nicht von Beginn an mit ernstem Eifer zu begreifen sucht, kann dann die ganze Schöpfung nicht erfassen, wenn ich bis zu den letzten Klärungen gekommen bin. Er muß darin nur Schritt für Schritt zu folgen suchen. —

Da ich in groben Zügen sprechen mußte, leite ich nun langsam über auf die neuen Dinge. Ich würde sonst zu sprunghaft sein. Es ist mir ohnedies schon oft gesagt, daß ich in allem nur den Kern biete, der einer großen Allgemeinheit nicht so leicht verständlich wird. Ich kann jedoch nicht anders, wenn ich alles das noch bringen will, was ich zu sagen habe. Wir würden sonst im vierten Teile enden müssen, da bei breiterem Erklären eine Erdenzeit kaum ausreicht für noch mehr. Es werden andere kommen, die aus jedem meiner Vorträge ein und auch mehrere Bücher schreiben können. Ich vermag mich jetzt nicht damit aufzuhalten. — —

Da nun die Feinstofflichkeit, wie ich sagte, anderer Art ist wie die Grobstofflichkeit, so folgert hieraus etwas, was ich bisher noch nicht berührte. Um nicht zu verwirren, gebrauchte ich bisher in manchen Dingen volkstümliche Ausdrücke, die ich nunmehr erweitern muß. Dazu gehört zum Beispiel auch der Ausdruck: „Über Zeit und Raum stehend!

Das betraf stets das Überirdische. Im Hinblick auf ein Weitergehen müssen wir von heute an nun sagen: Das Leben in der Feinstofflichkeit ist „über irdischen Begriffen von Raum und Zeit stehend“; denn auch in der Feinstofflichkeit gibt es einen Raum- und Zeitbegriff, doch wieder anderer Art, der Feinstofflichkeit angepaßt. Der Raum- und Zeitbegriff liegt sogar in der ganzen Schöpfung, doch ist er stets an die bestimmte Art gebunden! Die Schöpfung selbst hat ihre Grenzen, damit gilt auch für diese noch ein Raumbegriff.

Auch alle Grundgesetze, die sich einheitlich durch die gesamte Schöpfung ziehen,sind in ihren Auswirkungen immer von der jeweiligen Schöpfungsart beeinflußt, von deren Eigenheiten abhängig! Deshalb müssen sich die Folgen eines bestimmten Gesetzes in den verschiedenen Schöpfungsabteilungen auch verschieden zeigen, was zu großen Mißverständnissen, Widersprüchen, Zweifeln an der Einheitlichkeit der Schöpfungsgesetze oder des göttlichen Willens, und auch zu dem Glauben an Willkürsakte des Schöpfers führte. Im Grunde aber lag und liegt doch alles nur an der Unwissenheit des Menschen über die Schöpfung selbst.

Auf diese Dinge komme ich jedoch viel später erst ausführlicher zu sprechen, da sie heute die Aufmerksamkeit der Hörer und der Leser ablenken und trüben müßten. Ich bringe es, sobald es nötig wird zu weiterem Verstehen. Es wird keine Lücke bleiben. —

66. Hrubohmotnost, jemnohmotnost, vyzařování, prostor a čas


Došlo mnoho dotazů na pojem mých výrazů o hrubohmotnosti a jemnohmotnosti. Hrubohmotnost jest všechno to, co člověk může viděti svýma pozemskýma očima, co pozemsky cítí a slyší. K tomu patří vše, co vidí pomocí pozemských prostředků a při dalších vyná- lezech ještě uvidí. Na příklad všechno, co vidíme drobnohledem. Hrubohmotné jest pouze určitým druhem hmotnosti. Veliká oblast veškeré hmotnosti obsahuje však více druhů, které jsou od základu od sebe úplně odlišné a proto se spolu nikdy nesměšují.

Různé druhy hmotnosti leží nad sebou, zcela dole na dně, nebo na konci stvoření. I v této hmotnosti, tak jako v celém stvoření, za- číná to nahoře nejlehčím druhem a sestupuje dolů, kde pak končí nejtěžším a nejhutnějším. Všechny tyto druhy hmotnosti slouží pou- ze jako prostředky  k vývoji  všeho  duchovního, které v nich jako v živné orné půdě klíčí jako zárodek. Právě tak, jako když zrno po- třebuje zemi ke klíčení a vzrůstu.

Hmotnost sama o sobě jest v jednotlivých vrstvách nečinná a bez- mocná. Teprve tehdy, když jí proniklo a ji spojilo bytostné, které jest nad ní, dostává se jí tepla a živosti. Tato hmotnost slouží pak za oba- ly nebo tělesné schránky nejrůznějším tvarům a druhům.

Jak jsem již řekl, nedají se různé druhy hmotnosti smísiti. Zato dají se však  za  přispění  bytostného  vázati  a  nesčetněkráte  spojovati. V tomto vázání a spojení vznikají pak teploty a vyzařování. Každý jednotlivý druh hmotnosti vytváří při tom své určité vlastní vyzařo- vání. Toto směšuje se pak s vyzařováním jiných, s ním spojených druhů a dohromady dává věnec záření, který jest dnes již znám a jmenuje se zkrátka ód, nebo také vyzařování. Tak má své vyzařování každý kámen, každá rostlina, každé zvíře a možno je pozorovat. Podle stavu těla, tedy obalu nebo tvaru, jest toto vyzařování zcela rozdílné. Proto mohou býti ve věncích záření pozorovány také po- ruchy a podle toho dají se poznati nemocné body obalu nebo těla.

Věnec záření dává tedy každé formě zvláštní okolí, které tvoří ochranu k obraně, avšak zároveň i most k dalšímu okolí. Kromě toho dotýká se tento věnec záření ještě nitra, aby bral účast na vývoji bytostného  jádra  v nejhrubším  smyslu.  Ve  skutečnosti  připojují  se k tomu ve stvoření ještě mnohé věci ke skutečnému působení. Smím je rozvíjeti jen velmi zvolna, krok za krokem, abych usnadnil vážně hledajícím vnikání do zákonů stvoření.

Není-li hmotnost proniknuta bytostným, není ničím. Co jsme nyní pozorovali, bylo však pouze spojení bytostného s různými dru- hy hmotnosti. Teprve to poskytuje ornou půdu pro ducha! Bytostné váže,   spojuje   a   oživuje   hmotné.   Duch   však   ovládá   hmotné s bytostným. Jakmile duch, tedy duchovno, ponoří se ke svému vý- voji do hmotného, jež bylo oživeno bytostným, je mu toto spojení beze všeho a z pouhé přirozenosti věci ihned podřízeno.

Duchovnu nabízí se takto nejpřirozenějším způsobem vláda. Jest smutné, použije-li jí špatně nebo nesprávně! Vyzařování, o kterých jsme právě mluvili, poskytují vlastní výzbroj ducha k jeho vývoji ve hmotnosti. Dříve než se duch ponoří skrze bytostné do hmotnosti, jest půda pro jeho vývoj již pečlivě upravena. Obaly uzavírají se sa- močinně k ochraně kolem něho. Jeho úkolem jest, aby správně pou- žíval propůjčené mu výzbroje ke svému blahu a vzestupu, ne však ke své škodě a pádu.

Není těžko pochopitelným, že rozhodujícím pro druh směsi zá- ření musí býti ten druh hmotnosti obalu ducha, který jest zastoupen nejsilněji. Vyzařování stávajícího nejsilnějšího druhu hmotnosti bude míti při tom přirozeně také vždy nadvládu. Co převládá ve vyzařo- vání, má však také nejsilnější vliv do nitra i navenek.

Avšak směs záření má mnohem větší význam, než mohlo lidstvo dosud probádati. O jejím vlastním úkolu netuší se dosud ani deseti- na.

Podstata věnce záření jest rozhodující pro sílu vlny a druh vý- chvěvů (vibrací), které mají býti přijímány ze soustavy záření celého vesmíru. Nechť posluchač a čtenář přes to lehce nepřechází. Ať se zahloubá do té myšlenky a pojednou uvidí před sebou rozloženy všechny nervové provazce ve stvoření, jichž používání se má naučiti.

Nechť si představí prasílu zářivě vylitou na dílo stvoření! Tato prasíla proudí skrze stvoření, každou částí a každým druhem. A kaž- dá část a každý druh odevzdá ji opět dále, změněně zářící. Různoro- dá  podstata   jednotlivých   částí   stvoření   přivodí   tím   změny v prvotním záření, kterážto změna mění také barvu tohoto záření. Tak jeví celé stvoření podivuhodný obraz nejnádhernějšího vyzařo- vání barev, jak by jich nedovedl podati žádný malíř. Každý díl stvo- ření o sobě a každá hvězda, ba každé jednotlivé těleso, byť sebe menší a nepatrnější, jsou podobny jemně broušeným hranolům, kte- ré každý přijatý paprsek vysílají dále v mnohonásobné různě zbarve- né zářivosti. Tyto barvy jsou pak provázeny zvučícím zněním, které se rozléhá jako opojný akord. Tóny nemají barev, nýbrž barvy mají tóny. Ovšem jen tyto barvy vyzařování. Ne snad mrtvé barvy, nane- sené lidskou rukou. A barvy, používané lidmi, v poměru k barvám vyzařování, jsou mrtvé.

Proti této mocné říši záření a vyzařování stojí lidský duch se svou výzbrojí vyzařujících obalů, které mu byly dány. Až do probuzení pohlavní síly jest postup týž jako u kojence. Hmotné obaly vsávají svým vyzařováním do sebe jen to, co potřebují ke zrání. S nastalou pohlavní silou stojí zde však duch vyzbrojen, brány k němu jsou tím otevřeny a utvořilo se tak bezprostřední a přímé spojení. Duchu dostává se nyní mnohostranně zesíleného styku s mocnými vyzařo- váními ve velkém veškerenstvu!

Podle toho jak člověk, tedy duch, vyvíjí a ovládá barvy svých vy- zařování, stanoví jako při radiu také své vlny na stejné barvy a tyto pak přijímá z vesmíru. Toto přijímání může býti stejně dobře také označeno jako přitahování nebo přitažlivá síla stejnorodosti. Je lhos- tejno, jak se to pojmenuje, neboť postup zůstává týž. Vždyť barvy označují jen druh a druh udává barvu. V tom jest i ztracený klíč k pravému    královskému     umění,     astrologii,     tak     jako     klíč k prohloubenému léčení bylinami a jako k popíranému umění těles- ného i duchovního léčivého magnetismu. Jest v tom klíč k umění života a také ke stupnici duchovního vzestupu. Stupnicí nebo tak zvaným žebříkem do nebe není míněno nic jiného, než prostý nástroj, kterého se má použíti. Oka této sítě vyzařování jsou příčlemi tohoto žebříku. V tom jest všechno, celé vědění a poslední tajemství ve stvo- ření.

Hledající, sáhněte do ok této sítě záření! Vědomě, ale s dobrou vůlí a v pokorném uznání vašeho Boha, který vám dal toto zázračné stvoření. Můžete je ovládnouti jako v dětské hře, když budete ko- nečně poctivě chtít a odvrhnete všechnu vědeckou domýšlivost. Nejdříve musí falešné břímě s vašich beder, s vašeho ducha! Jinak nemůžete povstati vzpřímeni a volni!

Rovněž tak ve směsi záření lidského těla musí nezbytně panovati soulad, aby se duchu k ochraně při vývoji a ke vzestupu poskytly plnocenné prostředky, jež jsou mu v normálním vývoji stvoření ur- čeny. Právě volbou potravy, tělesnou činností a vůbec celkovými životními poměry v mnohých věcech byla tato vyzařování jedno- stranně posunuta. To vyžaduje vyrovnání, má-li býti umožněn vze- stup. Dnes churaví při tom vše. Nic nelze nazvati zdravým. –

Člověk může si lehce představiti, jaký účinek na tuto soustavu zá- ření má již pouhá volba pokrmů. Volbou pokrmů k výživě těla může napomáhati k vyrovnání záření, mnohé může posilovat nebo zesla- bovat, může převládající také odsunovat, když to působí nepříznivě nebo na překážku. Touto volbou pokrmů může dosáhnouti toho, že vedoucím bude to záření, které jest pro něho příznivé a tím i normální. Vždyť jen to, co jest příznivé, jest normální stav.

To vše nepodmiňuje však snad samo vzestup, a také ho nepřivo- dí. Poskytuje to pouze příznivou půdu pro plnou činnost ducha. Jest vyhrazeno chtění tohoto ducha, aby určilo cestu vzhůru, stranou nebo také cestu dolů.

Tělo musí však zesíliti tak jako duch, jakmile jest člověk schopen na to dbáti. Ale dnes se skorem všude v nevědomosti v tomto směru hřeší. –

Když mluvím o hrubohmotnosti a jemnohmotnosti, nesmí se mí- ti za to, že jemnohmotnost má znamenati zjemnění hrubohmotného. Jemnohmotnost jest úplně jiného druhu, jiné podstaty. Nemůže se nikdy státi hrubohmotnou, nýbrž tvoří přechodný stupeň směrem vzhůru. Jemnohmotností právě tak jako hrubohmotností nutno rozuměti také jen obal, který musí nejdříve sloučiti bytostné, aby jím mohl býti oživen.

Jakmile přecházím k těmto zákonům, musím se zmínit, že tím nejsou vyčerpána všechna rozdělení. Proto chci sděliti již dnes, že kromě vědomého a nevědomého duchovna a bytostného k oživení druhů hmotnosti procházejí stvořením také ještě proudy sil různých druhů.  Tyto   síly   podle  svých   druhů   přispívají   rovněž   různě k pokroku a vývoji. Proudy sil jsou opět také jen to nejbližší, co se váže k činnosti duchovna a bytostného, nebo lépe řečeno, co je předchází a připravuje pole jejich působnosti. Čím dále rozčleňujeme a přecházíme k podrobnostem, jest toho vždy mnohem, mnohem více.

Jedno řadí se pak dále ke druhému, aby ve spojení s předchozím vytvářelo vždy nová odstupňování, ale to všechno dá se vysvětliti také důsledně. Neboť po prvním stvoření mohlo povstati jen to, co bylo důsledné. Něco jiného neexistuje. A tento fakt dává také ne- zbytně záruku za nepřetržité řešení a vyvíjení, za jasný přehled. Ve svých přednáškách nabízím nyní klíč! Každý posluchač může si pak odemknouti celé stvoření sám.

Všechno najednou by však poskytlo dílo, jehož mnohostrannost by mohla lidi zmásti. Nechám-li však jako dosud i během příštích desítiletí vycházeti klidně jedno ze druhého, bude lehko vše sledovati a na konec vše klidně a vědomě úplně jasně přehlédnouti. Bude to lehké pro toho, kdo mne až tam chce následovati. Na počátku chci objasniti nejmocnější základy stvoření, dříve než se dotknu všech jemností a podrobností.

Posluchači a čtenáři povede se asi jako tvoru, kterému bych uká- zal nejdříve  kostru  člověka  a  potom  vedle  toho  živého  člověka v plné jeho síle a činnosti. Kdyby neměl dosud o člověku tušení, nepoznal by v živém člověku kostru. Snad by i řekl, že to k sobě nepatří, nebo že to není totéž. Právě tak povede se těm, kdo mne v mých vývodech nesledují klidně až do konce. Kdo se nesnaží po- chopiti s vážnou horlivostí vše od počátku, nedovede pochopiti celé stvoření pak, až dojdu k posledním vysvětlením. Musí se snažiti sle- dovat vše jen krok za krokem. –

Poněvadž bylo mně dosud mluviti jen v hrubých rysech, přechá- zím nyní zvolna k novým věcem. Dělal bych jinak přílišné skoky. Beztak se mi již často řeklo, že podávám ve všem jenom jádro, které široké veřejnosti není tak lehce srozumitelné. Nemohu však jinak, chci-li přednésti ještě všechno to, co říci mám. Jinak museli bychom skon- čiti ve čtvrtině, protože při širším výkladu sotva by stačil pozemský čas na něco víc. Přijdou jiní, kteří z každé z mých přednášek dove- dou napsati třebas i více knih. Nemohu se s tím nyní zdržovati. – –

Jak jsem již řekl, jest jemnohmotnost jiného druhu než hrubo- hmotnost. Z toho následuje něco, čeho jsem se dosud nedotknul. Abych se vyhnul zmatkům, užíval jsem dosud v mnohém lidových výrazů, které jest nyní třeba rozšířiti. K těm patří na příklad i výraz: Nad prostorem a časem!

To se týkalo vždy nadzemského. Vzhledem k dalšímu postupu musíme ode dneška říkati: Život v jemnohmotnosti jest „nad po- zemské pojmy o čase a prostoru“. Neboť i v jemnohmotnosti jest pojem prostoru a času, ale opět jiného druhu, přizpůsobený této jemnohmotnosti. Pojem času a prostoru jest dokonce v celém stvo- ření, jest však vždy vázán na určitý druh. Stvoření samo má své hra- nice a proto platí také pro ně ještě pojem prostoru.

Také všechny základní zákony, které se jeví v celém stvoření jed- notně, jsou ve svém působení vždy ovlivněny dotyčným druhem stvoření a jsou odvislé od jeho zvláštností! Proto musí se následky určitého zákona jeviti v rozličných oddílech stvoření také rozličně. To vedlo k velkým nedorozuměním, odporům a pochybnostem o jed- notnosti zákonů stvoření nebo vůle Boží. Na konec vedlo to i k víře v libovolné činy Stvořitelovy. Ale v podstatě spočívalo a spočívá přece všecko na nevědomosti člověka o stvoření samém.

O těchto věcech promluvím však obšírněji teprve mnohem poz- ději, poněvadž dnes by nutně odvracely a kalily pozornost poslucha- čů a čtenářů. Jakmile to bude třeba, dovedu to k dalšímu porozumě- ní. Nezůstane žádná mezera.