Interaktivy preklad PG


67. Der Irrtum des Hellsehens


Hellsehen! Welcher Glanz wird darum gebaut, wieviel Spott hört man auch von der einen Seite, während von der anderen ängstliche Neugier spricht; der Rest ist ehrfurchtsvolles Schweigen. Sehende selbst schreiten wie Pfauen in dem Hühnerhofe stolz einher. Sie dünken sich als Gottbegnadete und fühlen sich darin in hochmütiger Demut weit über andere gehoben. Nur zu gern lassen sie sich bewundern für etwas, das ihnen in Wirklichkeit ebenso fremd ist als ihrer vielfragenden Umgebung. Ihre tatsächliche Unwissenheit hüllen sie in nichtssagendes Lächeln, das den Wissenden vortäuschen soll. Es ist jedoch viel eher der zur Gewohnheit gewordene Ausdruck ihrer Hilflosigkeit bei Fragen, die ihr eigenes Wissen über den Vorgang fordern.

Sie wissen in Wirklichkeit nicht mehr als der Hammer und der Meißel, unter denen sich durch die Hand des Künstlers irgendein Werk formt. Es sind aber auch hierbei wiederum nur die Menschen selbst, die ihre mit hellseherischen Gaben ausgestatteten Mitmenschen zu etwas anderem machen wollen, als diese wirklich sind, und ihnen damit großen Schaden bringen. Das ist der ungesunde Zustand, den man heute überall findet. Das „Sehen“ ist ja in den meisten Fällen wirklich, aber durchaus nichts besonderes, das des Anstaunens und noch viel weniger des Erschauerns wert wäre, da es eigentlich das ganz Natürliche sein sollte. Natürlich bleibt es aber nur, wenn es von selbst kommt, und auch ruhig sich der eigentlichen Entwickelung überlassen bleibt, ohne fremde oder eigene Nachhilfe. Eine Nachhilfe darin ist ebenso verdammenswert, wie es eine Nachhilfe beim körperlichen Sterben sein würde.

Wert erhält das Sehen aber erst durch wirkliches Wissen. Nur das Wissen allein vermag dieser natürlichen Fähigkeit Sicherheit zu geben und damit auch die rechte Einstellung mit dem rechten Ziel. Daß dies aber bei der großen Mehrheit aller hellsehenden Menschen fehlt, kann man sofort feststellen an dem ehrgeizigen Übereifer, der Überhebung mit sich führt, sowie an dem unverhüllt zur Schau getragenen, und auch gern zum Ausdruck gebrachten Sichwissenddünken.

Und diese Einbildung des Wissens ist gerade das, was solche Menschen abhält, nicht nur nicht weiter vorwärts zu kommen, sondern was ihnen geradezu zum Verderben dadurch wird, daß es sie in ihren Bemühungen auf Abwege bringt, die abwärts führen anstatt aufwärts, ohne daß der sich Mehrwissenddünkende etwas davon bemerkt. Solchen kann als größte Hilfe nur hier und da widerfahren, daß ihr Hellsehen oder Hellhören nach und nach wieder abschwächt und sich verliert. Das ist Rettung! Durch irgendeinen für sie eintretenden günstigen Zustand, deren es vielerlei gibt.

Betrachten wir uns nun die hellsehenden Menschen und ihre irrende Überzeugung, die sie an andere Menschen weitergeben. Sie allein tragen die Schuld, daß dieses ganze Gebiet als falsch und unverläßlich bisher in den Kot getreten werden konnte.

Was diese Menschen sehen, ist im günstigsten und fortgeschrittensten Falle die zweite Stufe des sogenannten Jenseits, wenn man es in Stufen (nicht Sphären gedacht) einteilen will, wobei die Stufe des Lichtes ungefähr die zwanzigste sein würde, nur um ein ungefähres Bild des Unterschiedes zu bekommen. Die Menschen aber, die wirklich bis zu einer zweiten Stufe schauen können, denken etwas Gewaltiges damit zu leisten. Diejenigen jedoch, die nur bis zur ersten Stufe blicken können, bilden sich in den meisten Fällen noch viel mehr ein.

Nun muß bedacht werden, daß ein Mensch in seiner höchsten Begabung immer wirklich nur so weit erschauen kann, als es ihm seine eigene, innere Reife zuläßt. Er ist dabei gebunden an seinen eigenen inneren Zustand! Es ist ihm aus der Natur der Sache heraus einfach unmöglich, etwas anderes zu schauen, wirklich zu schauen, als seine eigene Gleichart ist. Also innerhalb des Bereiches, in dem er sich nach seinem irdischen Abscheiden ungehindert bewegen könnte. Nicht weiter; denn in dem Augenblicke, wo er die Grenze des Jenseits, die ihm der Zustand seiner eigenen Reife vorschreibt, überschreiten würde, müßte er sofort jedes Bewußtsein für seine Umgebung verlieren. Von selbst könnte er die Grenze sowieso nicht überschreiten.

Würde aber seine Seele bei einem Ausgetretensein von einem Jenseitigen, der der nächsthöheren Stufe angehört, mitgenommen, so würde er in dessen Armen beim Überschreiten der Grenze zur höheren Stufe sofort bewußtlos werden, also einschlafen. Zurückgebracht, könnte er sich immer nur trotz seiner hellseherischen Gaben bis dahin besinnen, soweit es ihm seine eigene Reife zuließ, sich wachend umzuschauen. Es würde ihm also kein Nutzen daraus erwachsen, wohl aber seinem feinstofflichen Körper schaden.

Was er darüber hinaus zu erschauen wähnt, seien es nun Landschaften oder Personen, ist niemals wirklich lebendig von ihm erlebt oder persönlich geschaut, sondern es handelt sich dabei lediglich um Bilder, die ihm gezeigt werden, und deren Sprache er auch zu hören vermeint. Es ist niemals die Wirklichkeit. Diese Bilder sind anscheinend so lebendig, daß er selbst nicht zu unterscheiden vermag, was ihm nur gezeigt wird, oder was er wirklich erlebt, weil der Willensakt eines stärkeren Geistes derartige lebendige Bilder erschaffen kann. So kommt es, daß viele Hellsehende und Hellhörende wähnen, sich bei ihren jenseitigen Ausflügen bedeutend höher zu befinden, als sie es in Wirklichkeit sind. Und daraus entspringen so zahlreiche Irrtümer.

Auch wenn manche Christus zu schauen oder zu hören wähnen, so ist dies ein großer Irrtum; denn das wäre durch die riesengroße Kluft der fehlenden Gleichart nach den Schöpfungsgesetzen des göttlichen Willens ein Ding der Unmöglichkeit! Der Gottessohn kann nicht wie zu einem Kaffeestündchen in einen spiritistischen Zirkel kommen, um die Besucher dort auszeichnend zu beglücken, ebensowenig große Propheten oder höhere Geister.

So sicher und fest aber im Jenseits während des Erdenlebens zu verkehren, um alles unverschleiert zu hören und zu schauen und vielleicht die Stufen nur so hinanzueilen, ist keinem noch in Fleisch und Blut gebundenem Menschengeiste vergönnt. Derart einfach ist die Sache nicht, trotz aller Natürlichkeit. Sie bleibt an die unumgänglichen Gesetze gebunden.

Und wenn ein Hellhörender und Hellsehender seine Erdenaufgaben damit vernachlässigt, indem er nur in das Jenseits eindringen will, so versäumt er mehr, als was er damit gewinnt. Er wird, sobald dann seine Zeit für das jenseitige Reifen für ihn kommt, eine Lücke mit sich führen, die er nur auf der Erde auszufüllen vermag. Dadurch kann er nicht weiter aufwärts steigen, er bleibt bis zu einem gewissen Punkte gebunden und muß wieder zurück, um das Versäumte nachzuholen, bevor er an den ernsten Weiteraufstieg denken kann. Es ist auch hierbei alles einfach und natürlich, lediglich immer eine notwendige Folgerung des Zurückliegenden, die sich nie und nimmer abbiegen läßt.

Jede Stufe eines Menschenseins fordert wirklich gelebt zu werden, mit vollem Ernste, voller Aufnahmefähigkeit der jeweiligen Gegenwart. Mangel daran bringt eine Lockerung, die sich beim weiteren Wege immer fühlbarer machen muß und schließlich einen Bruch und den dadurch folgenden Zusammensturz herbeiführt, wenn man nicht rechtzeitig zurückgeht und die mangelhafte Stelle durch nochmaliges Erleben ausbessert, damit sie fest und sicher wird. So ist es im ganzen Geschehen. Leider aber hat der Mensch die krankhafte Gewohnheit angenommen, immer über sich hinauszugreifen, weil er mehr zu sein dünkt, als er wirklich ist.

67. Omyly jasnovidectví


Jasnovidectví! Jaký lesk se kolem něho tvoří! Na jedné straně slyšíme mnoho posměchu a na druhé mluví úzkostlivá zvědavost. Ostatní úctyplně mlčí. Vidoucí sami chodí pyšně jako pávi po dvoře. Domnívají se, že jim Bůh udělil milost a ve své vysokomyslné poko- ře považují se proto za povzneseny nad jiné. Velmi rádi nechávají se obdivovati pro něco, co jest jim ve skutečnosti právě tak cizí, jako těm lidem v jejich okolí, kteří se příliš ptají. Svou skutečnou nevě- domost halí v prázdný úsměv, který má předstírati vědoucího. Spíše jest to však zvykem ustálený výraz jejich bezradnosti vůči otázkám, které vyžadují od nich skutečné vědění o všech dějích.

Oni sami nevědí ve skutečnosti víc než kladivo a dláto, jimiž se rukou umělcovou tvoří nějaké dílo. I v tomto oboru jsou to zase jen lidé sami, kteří chtějí své spolubližní, nadané jasnovidnými dary, učiniti něčím jiným, než tito ve skutečnosti jsou. Tím však působí jim jen velkou škodu. Jest to nezdravý stav, který dnes nacházíme všude. „Vidění“ jasnovidců jest ve většině případů skutečné. Není to však nic zvláštního, co by stálo za obdiv a tím méně za pocit hrůzy. Vždyť by to vlastně mělo býti něco zcela přirozeného. Přirozeným zůstává to však jen tehdy, když to přichází samo sebou a zůstává to klidně přenecháno vlastnímu vývoji, bez cizí nebo i vlastní pomoci. Jakákoliv pomoc jest při tom právě tak zavržení hodná, jako by byla pomoc při tělesném umírání.

Vidění jasnovidců nabývá ceny pouze skutečným věděním. Jedině vědění může této přirozené schopnosti dodati jistotu a tím i správné postavení směrem k pravému cíli. Že však právě toto vědění chybí u velikého počtu jasnovidných lidí, možno ihned zjistit podle ctižá- dostivé přemíry horlivosti, spojené s vypínáním. Je to vidět i podle domýšlivosti, s jakou se takoví lidé rádi považují za vědoucí. Dávají to nepokrytě na odiv a rádi to i vyslovují.

Jest to právě tato domýšlivost vědění, která zdržuje takové lidi, aby nešli dále kupředu. Tato domýšlivost vede je dokonce přímo ke zkáze, protože je v jejich snahách přivádí na scestí, která vedou dolů, místo nahoru. Jasnovidec, který se domýšlí, že ví více, to však ani nepozoruje. Největší pomocí pro takové lidi může pak býti to, že jejich jasnovidnost nebo jasnoslyšení pomalu opět slábne a ztrácí se. To je záchrana! Stane se tak nějakým příznivým pro ně stavem, kte- rých je více druhů.

Pozorujme nyní jasnovidné lidi a jejich mylné přesvědčení, které předávají jiným lidem. Jen jasnovidci sami jsou vinni, že celý tento obor mohl býti až dosud šlapán do bláta jako nespolehlivý a falešný.

Jasnovidci vidí v nejpříznivějším a nejpokročilejším případě dru- hý stupeň tak zvaného záhrobí, chceme-li si rozděliti toto záhrobí na stupně (nejsou zde myšleny jako sféry). Abychom podali přibližný obraz rozdílu, byl by při tom stupeň Světla asi dvacátý. Lidé, kteří skutečně mohou viděti až ke druhému stupni, domnívají se, že tím dosáhli  něčeho  ohromného!   Ti   však,   kteří  mohou  zírati  jen k prvnímu stupni, domýšlí se ve většině případů ještě více!

Nutno uvážit, že člověk při svém nejvyšším nadání může vždy skutečně nazírati jen tak daleko, jak to dovoluje jeho vnitřní zralost. Je při tom vázán na svůj vnitřní stav! Z povahy věci samé jest mu prostě nemožno skutečně viděti něco jiného než to, co jest jeho stejnorodos- tí. Vidí tedy pouze to, co je uvnitř obvodu, v němž by se mohl bez překážky pohybovati po své pozemské smrti. Dále nevidí. Neboť v okamžiku, kdy by překročil onu hranici záhrobí, kterou mu předpi- suje stav jeho vlastní zralosti, musel by ihned pozbýti vědomí pro všechno ve svém okolí. Sám od sebe nemohl by vůbec tuto hranici překročit.

Kdyby však jeho duši při jejím vystoupení z těla vzala s sebou ně- jaká záhrobní bytost nejblíže vyššího stupně, tu by při překročení hranice k vyššímu stupni v jejím náručí pozbyl ihned vědomí. Prostě by usnul. Přiveden zpět k vědomí, mohl by se vzdor svým jasnovid- ným darům rozpomenouti jen potud, pokud mu dovolovala jeho vlastní zralost rozhlédnouti se kolem sebe při bdělém vědomí. Proto nevzešel by mu z toho žádný prospěch, ale jistě škoda pro jeho jem- nohmotné tělo.

Co se domnívá viděti nad tuto hranici, ať jsou to krajiny nebo osoby, neprožívá nikdy skutečně živě a nevidí to osobně. Jsou to vždy jen obrazy, které se mu zjevují a jichž řeč domnívá se i slyšeti. Není to nikdy skutečnost. Tyto obrazy jsou zdánlivě tak živé, že sám nedovede rozpoznati, co se mu jen zjevuje a co skutečně prožívá. Neboť akt vůle silnějšího ducha může takové živé obrazy vytvořit. Tak se stává, že mnozí jasnovidní a jasnoslyšní se domnívají, že při svých výletech na onen svět nacházejí se mnohem výše než jsou ve skutečnosti. A z toho vznikají četné bludy.

I když se mnozí domnívají, že vidí nebo slyší Krista, jest to veliký omyl. Je to nemožnou věcí, překlenouti podle tvůrčích zákonů Bož- ské vůle tu ohromnou propast! Syn Boží nemůže přijíti do spiritistic- kého kroužku jen tak, jako na kávový dýchánek, aby tam vyznamenal a oblažil návštěvníky. Právě tak nemohou to učinit proroci, nebo vyšší duchové.

Žádnému lidskému duchu, vázanému v těle a krvi, není dosud dopřáno, aby se tak bezpečně a pevně již za pozemského života po- hyboval v záhrobí, aby všechno nezahaleně slyšel a viděl a jen tak lehce pospíchal po stupních nahoru. Vzdor veškeré přirozenosti není ta věc tak jednoduchá. Zůstává vázána na nezvratné zákony.

A když jasnovidec nebo jasně slyšící chce jen vnikati do záhrobí a zanedbává proto své pozemské úkoly, tu zanedbává více než získává. Jakmile  nadejde  pro  něho  doba  jeho  záhrobní  zralosti,  ponese s sebou mezeru, kterou může vyplniti jenom na zemi. Následkem toho nemůže stoupati dále, zůstává až po jistý bod spoután a musí se vrá- tit, aby zameškané dohonil. Pak teprve může pomýšleti na opravdo- vý, další vzestup. Také zde jest vše prosté a přirozené a vždy jest to pouze nutný následek toho, co zůstalo nazpět nesplněno a od čeho nelze nikdy odbočiti.

Každý stupeň lidského bytí vyžaduje, aby byl skutečně prožíván s plnou opravdovostí a s plnou schopností přijímání dočasné pří- tomnosti. Každý nedostatek v tomto prožití přináší pak  zviklání, které se při další cestě nutně stává stále citelnějším, až konečně při- vodí trhliny a následkem toho i zřícení. Když se ovšem duch včas nevrátí a vadné místo novým prožitím nenapraví tak, aby bylo pevné a jisté. Tak jest tomu v celém dění. Bohužel člověk však přijal chorobný zvyk, že vždycky sahá daleko nad sebe, protože se domnívá býti něčím více, než skutečně jest.