Interaktivy preklad PG


68. Arten des Hellsehens


Lange zögerte ich mit der Beantwortung der verschiedenartigen Fragen über Hellsehen, weil ein jeder Mensch, der meine Gralsbotschaft richtig gelesen hat, darüber vollkommen unterrichtet sein muß. Vorausgesetzt natürlich, daß er die Botschaft nicht als eine Lektüre las, zum Zeitvertreib oder mit Vorurteilen, sondern sich ernsthaft hinein vertiefte und jeden Satz als bedeutungsvoll betrachtete, dessen tiefen Sinn an sich, sowie dessen unbedingte Zugehörigkeit zur ganzen Botschaft zu ergründen er sich schon bemühen muß; denn so ist es von vornherein gewollt.

Der Geist muß dabei wach sein. Oberflächliche Menschen sollen dadurch selbsttätig ausgeschaltet werden.

Ich wiederholte mehrfach, daß eine Art immer nur von der gleichen Art erkannt zu werden vermag. Mit diesen Arten sind natürlich Schöpfungsarten gemeint.

Von unten nach oben betrachtet gibt es die Art des Grobstofflichen, die Art des Feinstofflichen, die Art des Wesenhaften und als Höchstes die Art des Geistigen. Jede dieser Arten zerfällt wiederum in viele Stufen, so daß leicht die Gefahr besteht, die Stufen der feinen Grobstofflichkeit schon mit den Stufen der groben Feinstofflichkeit zu verwechseln. Ganz unauffällig sind die Übergänge, welche in dem Wirken und Geschehen nicht etwa fest verbunden sind, sondern nur ineinandergreifen.

Auf jeder dieser Stufen zeigt sich andersartiges Leben. Der Mensch hat nun von jeder Schöpfungsart, die unter dem Geistigen steht, eine Hülle. Der Kern selbst ist geistig. Jede Hülle ist gleichbedeutend mit einem Körper. Der Mensch ist also ein geistiger Kern, der in der Entwicklung des Sichbewußtwerdens menschliche Form annimmt, die sich mit steigender Entwickelung dem Lichte zu immer mehr idealisiert bis zur vollendetsten Schönheit, bei einer Abwärtsentwicklung jedoch immer mehr das Gegenteil davon annimmt, bis zu den groteskesten Verunstaltungen. Um Irrtum hierbei auszuschalten, will ich besonders erwähnen, daß die grobstoffliche Hülle oder der Körper diese Entwickelung nicht mit durchmacht. Er hat nur geringe Zeit mitzuwirken und kann auf dem grobstofflichen Erdenplane nur ganz geringen Abänderungen unterworfen sein.

Der Mensch auf der Erde, also in der Grobstofflichkeit, trägt die Hüllen aller Schöpfungsarten gleichzeitig. Jede Hülle, also jeder Körper der verschiedenen Arten, hat auch seine Sinnesorgane ganz für sich. Die grobstofflichen Organe z. B. können nur in der gleichen Art, also in der grobstofflichen Art tätig sein. Eine feinere Entwickelung darin gibt im günstigsten Falle die Möglichkeit, bis zu einem gewissen Grade der feineren Grobstofflichkeit schauen zu können.

Diese feinere Grobstofflichkeit wird von den sich damit beschäftigenden Menschen „astral“ genannt, ein Begriff, der nicht einmal denen wirklich richtig bekannt ist, welche diese Bezeichnung aufstellten, noch viel weniger denen, die sie nachsprechen. Ich wende diese Begriffsbenennung an, weil sie bereits bekannt ist. Allerdings gilt dieser Name wie bei okkultistischen Forschungen üblich nur als eine Art Sammelbegriff alles dessen, was man wohl als bestehend weiß und ahnt, aber doch noch nicht richtig begreifen, noch weniger begründen kann. Das ganze bisher aufgestellte Wissenwollen der Okkultisten ist nichts weiter als ein großer, selbstgeschaffener Irrgarten des Nichtwissens, ein Schutthaufen der Anmaßungen des für diese Dinge nicht zureichenden Verstandesdenkens. Trotzdem will ich bei der vielgebrauchten Bezeichnung „astral“ bleiben. Was die Menschen aber unter „astral“ sehen und meinen, gehört noch nicht einmal zur Feinstofflichkeit, sondern lediglich zur feinen Grobstofflichkeit.

Die von menschlichen Einbildungen erfüllten Forscher haben sich auf diesen Gefilden noch nicht aus der Grobstofflichkeit hinausbegeben, sondern sind in der niedersten Art der Nachschöpfung geblieben und machen deshalb soviel Lärm mit möglichst „klingenden“ Fremdwörtern! Sie schauen nicht einmal mit dem feinstofflichen Auge, sondern lediglich mit dem Übergangsempfinden des grobstofflichen Auges zu dem feinstofflichen. Es könnte dies ein Übungs- oder Halbschauen genannt werden.

Legt ein Mensch nun durch irdischen Tod den grobstofflichen Körper ab, so sind damit natürlich auch die grobstofflichen Sinnesorgane mit abgelegt, weil sie nur zu der betreffenden Hülle gehören. Es ist also das irdische Sterben weiter nichts als das Abstreifen der äußersten Hülle oder Schale, die ihm das Schauen und Wirken in der Grobstofflichkeit ermöglichte. Sofort nach diesem Ablegen steht er in der sogenannten anderen Welt oder besser gesagt, in den Ebenen der Feinstofflichkeit. Hier kann er wieder nur mit den Sinnesorganen des nun für ihn als äußerste Schale verbliebenen feinstofflichen Körpers arbeiten. Er sieht also mit den Augen des feinstofflichen Körpers, hört mit dessen Ohren usw.

Es ist natürlich, daß der Menschengeist beim Eintreten in die Feinstofflichkeit die Sinnesorgane der damit plötzlich zur Betätigung gezwungenen feinstofflichen Hülle richtig entsprechend anzuwenden erlernen muß, wie einst die Organe des grobstofflichen Körpers in der Grobstofflichkeit. Der andersartigen Stofflichkeit entsprechend, die nicht so schwerfällig ist, erfolgt auch die Erlernung rechter Verwendung der Organe in schnellerer, leichterer Art. Und so ist es mit jeder weiteren Art.

Zur Erleichterung dieses Eingewöhnens in die verschiedenen Arten ist das Übergangs- oder Halbschauen gegeben auf die Zwischenebenen. Das grobstoffliche Auge vermag bei gewissen Anspannungen durch außergewöhnliche Zustände des Körpers ahnend auf die Verbindungsebene zwischen der Grobstofflichkeit und Feinstofflichkeit zu blicken, während das feinstoffliche Auge im Anfang seiner Betätigung rückblickend ebenfalls die gleiche Ebene halbschauend erreicht, wo die feine Grobstofflichkeit der groben Feinstofflichkeit die Hand reicht. Dieses Halbschauen gibt dem Menschengeiste während seines Durchschreitens einen gewissen Halt, so daß er sich nie ganz verloren zu fühlen braucht. So ist es bei jeder Grenze zweier verschiedener Arten. Daß die beiden verschiedenen Stoffarten sich aneinander halten können und nicht etwa eine Kluft bilden, weil sie sich nie zu vermischen vermögen, dafür sorgen wesenhafte Kraftwellen, die in ihrer magnetartigen Anziehungsfähigkeit haltend und bindend wirken.

Legt der Mensch nach Durchschreiten der verschiedenen Abteilungen der Feinstofflichkeit auch den feinstofflichen Körper ab, so tritt er in das Wesenhafte. Ihm ist dann als äußerste Hülle der wesenhafte Körper geblieben, mit dessen Augen er nun sehen und dessen Ohren er hören muß, bis es ihm möglich wird, auch die wesenhaften Hüllen abzulegen und in das Reich des Geistes einzutreten. Hier erst ist er allein er selbst, unverhüllt, und muß mit seinen geistigen Organen sehen, hören, sprechen usw.

Diese meine Angaben müssen von den Lesern scharf durchdacht werden, damit sie sich ein richtiges Bild davon machen können. Materialisationen irdisch Abgeschiedener sind weiter nichts als Vorgänge, bei denen durch Benützung eines Mediums die irdisch Abgeschiedenen, welche den feinstofflichen Körper tragen, noch eine Hülle feiner Grobstofflichkeit um sich legen. Das dürfte wohl die einzige Ausnahme sein, wo die heutigen Erdenmenschen mit ihren grobstofflichen Augen einmal klar die feine Grobstofflichkeit zu schauen fähig sind, sie auch mit ihren anderen grobstofflichen Sinnen erfassen. Sie können es, weil es sich trotz aller Feinheit immer noch um die gleiche Art ihrer Sinnesorgane handelt, also noch um Grobstofflichkeit.

Der Mensch muß also darauf achten, daß Grobstofflichkeit nur mit Grobstofflichkeit „erfaßt“ werden kann, Feinstofflichkeit nur mit Feinstofflichkeit, Wesenhaftes nur mit Wesenhaftem und Geistiges nur mit Geistigem. Darin gibt es keine Vermischungen.

Es gibt aber eins: Ein Erdenmensch kann hier und da mit dem grobstofflichen Auge schauen und während seines Erdenseins auch schon sein feinstoffliches Auge öffnen, wenigstens zeitweise. Das heißt, nicht etwa gleichzeitig, sondern nacheinander. Wenn er mit dem feinstofflichen Auge schaut bleibt das grobstoffliche Auge entweder ganz oder teilweise ausgeschlossen, und umgekehrt. Er wird nie fähig sein, mit dem grobstofflichen Auge richtig Feinstoffliches zu schauen, ebensowenig wie mit dem feinstofflichen Auge Grobstoffliches. Das ist unmöglich. Gegenteilige Behauptungen würden nur auf Irrtümern beruhen, die aus Unkenntnis der Schöpfungsgesetze entspringen. Es sind Täuschungen, denen solche Menschen erliegen, wenn sie behaupten, mit dem grobstofflichen Auge Feinstoffliches erkennen zu können oder mit dem feinstofflichen Auge Geistiges.

Wer dies alles richtig überlegt, sich klar vorzustellen versucht, wird erkennen, welches unbeschreibliche Durcheineinander in dem Beurteilen des Hellsehens jetzt vorhanden sein muß, daß es geradezu unmöglich bleibt, zuverlässige Angaben darin zu erhalten, solange nicht die Gesetze darüber bekannt gegeben werden, was durch Eingebungen oder Kundgebungen in spiritistischen Zirkeln nicht erfolgen kann, da diese eingebenden wie auch die sich kundgebenden Jenseitigen selbst keine Übersicht besitzen, sondern ein jeder sich immer in den Grenzen bewegen muß, zu denen sein jeweiliger Reifezustand gehört.

Wirkliche Ordnung in den Erklärungen des wundervollen Gewebes der Nachschöpfung kann nur gegeben werden, wenn ein Wissen alles umfaßt. Sonst ist es unmöglich. Die Menschen aber in ihrem bekannten krankhaften Wissendseinwollen erkennen solches niemals an, sondern stellen sich von vornherein den Belehrungen feindlich gegenüber.

Lieber stolzieren sie gespreizt in ihrem kläglichen Suchen weiter und können gerade deshalb auch nie zu einer Einigkeit, nie zu einem wirklichen Erfolge kommen. Würden sie nur einmal eine solche Größe zeigen, ihren Dünkel überwindend die Gralsbotschaft als Welterklärung ohne Voreingenommenheit wirklich ernst zu nehmen, alles Selbstwissenwollen beim Studium ausschalten, so würden sich ihnen bald Ausblicke eröffnen, die in logischer Folge alles unverstandene Geschehen klären und in großem Schwunge die Wege zu bisher Unbekanntem ebnen.

Aber es ist ja bekannt, daß gerade Starrköpfigkeit nur eines der untrüglichsten Zeichen von wirklicher Dummheit und Beschränkung ist. Alle diese Menschen ahnen nicht, daß sie sich gerade damit einen Stempel ihrer unbeschränkten Untauglichkeit aufdrücken, der sie schon in naher Zeit beschämend und ausschaltend brennen wird, da er dann nicht mehr zu verstecken noch zu verleugnen geht.

Zur Beurteilung eines Hellsehens müßte als Grundlage bekannt sein, mit welchem Auge der Hellsehende jeweils schaut, in welches Gebiet also sein Schauen gehört, und wie weit er darin entwickelt ist. Erst dann können weitere Schlüsse gezogen werden. Dabei müßte der solche Untersuchungen Leitende selbst unbedingt ganz klar über die einzelnen Stufen der verschiedenen Arten unterrichtet sein, ebenso über die darin sich auslösende verschiedenartige Wirkung und Betätigung. Und daran krankt die heutige Zeit, in der gerade solche Menschen sich wissend dünken, die überhaupt nichts verstehen.

Jammervoll ist es, die Flut der Veröffentlichungen in Heften und Büchern über alle möglichen okkulten Beobachtungen und Versuche mit mehr oder weniger unlogischen und haltlosen Erklärungsversuchen zu lesen, die in den meisten Fällen noch anmaßend den Stempel bestimmten Wissens aufgedrückt erhalten, während sie durchweg von den Tatsachen nicht nur weit entfernt bleiben, sondern sogar das Gegenteil bringen. Und wie braust das Heer solcher Klugen feindselig auf, wenn in schlichter Reihenfolge der wirklich leicht nachprüfbare Aufbau der Nachschöpfung vor sie hingestellt wird, ohne dessen genaue Kenntnis sie überhaupt nichts verstehen können. Von der Urschöpfung wollen wir dabei gar nicht sprechen.

Wer Hellsehende beurteilen oder gar verurteilen will, der muß die ganze Schöpfung kennen, wirklich kennen! Solange dies nicht der Fall ist, soll man auch darüber schweigen. Ebensowenig aber auch als eifrige Verfechter der Tatsachen des Hellsehens Behauptungen aufstellen, die ohne genaue Schöpfungskenntnis nicht zu begründen gehen. Es sind solch unheilvolle Irrtümer über die ganzen Vorgänge außerhalb der Grobstofflichkeit verbreitet, daß es Zeit wird, endlich einmal Ordnung und Gesetzmäßigkeit hineinzubringen. Glücklicherweise ist die Zeit nun nicht mehr fern, wo ein gesunder Kehraus unter den zahllosen direkt lächerlichen Gestalten auf den an sich so ernsten okkulten Gebieten gemacht werden wird, die ja bekanntlich am meisten schreien und mit ihren Lehren am aufdringlichsten sind. Leider aber haben gerade diese Schwätzer durch ihr Gebaren viele der Suchenden schon irre geführt. Die Verantwortung dafür bleibt zwar nicht aus und wird mit furchtbarer Gewalt auf alle zurückfallen, die in so leichtfertiger Weise die ernstesten Gebiete zu behandeln versuchen, aber die dadurch Verirrten und Verführten haben davon wenig Nutzen, sondern müssen ihren Schaden ebenfalls selbst tragen dafür, daß sie sich so leicht zu falschen Ansichten verführen ließen. Im Durchschnitt kann man ruhig sagen, daß gerade auf okkultem Gebiete vorläufig noch schwätzen mit dem schönen Ausdruck „forschen“ bezeichnet wird, und sonach die meisten Forscher lediglich Schwätzer sind.

Unter den Hellsehenden gibt es also ein Schauen der feinen Grobstofflichkeit, ein Schauen der Feinstofflichkeit und ein Schauen der Wesenhaftigkeit. Alles mit dem jeweils gleichartigen Auge. Ein geistiges Schauen jedoch ist den Menschen verschlossen geblieben, und es müßte schon ein besonders Berufener dazu sein, der für einen bestimmten Zweck begnadet wird, daß er auch sein geistiges Auge schon im Erdensein öffnen kann.

Darunter befinden sich aber die zahllosen jetzigen Hellsehenden nicht. Die meisten vermögen überhaupt nur die Feinstofflichkeit in einer ihrer verschiedenen Stufen zu erkennen und mit der Zeit vielleicht auch mehrere Stufen zu umfassen. Es ist ihnen also das feinstoffliche Auge geöffnet. Nur selten kommt es vor, daß auch das Auge des wesenhaften Körpers schon sieht.

Wenn nun bei besonderen irdischen Vorgängen, wie z. B. bei Kriminalfällen oder anderen, ein hellsehender Mensch zur Aufklärung benützt werden soll, so muß der dafür Interessierte folgendes wissen: Der Hellsehende schaut mit seinem feinstofflichen Auge, kann demnach nicht den eigentlichen stattgefundenen grobstofflichen Vorgang sehen. Jeder grobstoffliche Vorgang hat aber nun gleichzeitig seine feinstofflichen Begleiterscheinungen, die dem grobstofflichen Vorgange oft gleichartig sind oder doch wenigstens ähnlich. Der Hellsehende wird also bei Ausführung eines Mordes das dabei gleichzeitig geschehende feinstoffliche Begeben erschauen, nicht das wirklich Grobstoffliche, was der Justiz nach den heute bestehenden irdischen Gesetzen allein maßgebend ist. Dieses feinstoffliche Geschehen kann aber nun in manchen Einzelheiten von dem grobstofflichen Geschehen mehr oder weniger abweichen. Es ist demnach falsch, dann voreilig vom Versagen des Hellsehens zu sprechen oder von falschem Sehen.

Bleiben wir einmal bei einem Morde oder Diebstahl. Der zur Aufklärung hinzugezogene Hellsehende wird teils astral, teils feinstofflich schauen. Astral, also in feiner Grobstofflichkeit, den Ort der Handlung, feinstofflich aber die Handlung selbst. Dazu kommt noch, daß er auch verschiedene Gedankenformen dabei sehen kann, die durch die Gedankengänge des Mörders wie des Ermordeten oder des Diebes erstanden. Das auseinanderzuhalten, muß zu dem Können des Untersuchungsleitenden gehören! Dann erst wird das Ergebnis richtig sein. Einen derartig unterrichteten Untersuchungsleiter aber gibt es vorläufig noch nicht. So grotesk es auch klingen mag, da es in Wirklichkeit nichts Verwandtschaftliches an sich hat, so möchte ich doch ein untergeordnetes Beispiel anführen bei der Tätigkeit eines Polizeihundes, der ja auch zur Aufdeckung von Verbrechen verwendet wird. Bei diesen Polizeihunden muß ganz selbstverständlich der Polizeihundleiter die Art der Tätigkeit des Hundes genau kennen und unmittelbar mit diesem zusammenarbeiten, sogar sehr tätig dabei sein, wie Eingeweihten bekannt ist. Man braucht nun diese Art des Arbeitens nur in weit veredelterer Form anzunehmen, da haben wir die Tätigkeit der gemeinsamen Arbeit eines Untersuchungsleiters mit einem Hellsehenden zur Aufklärung von Verbrechen. Auch hierbei muß der Untersuchungsleitende der tätig Arbeitende und beobachtende Berechnende sein, der den größten Teil der Tätigkeit auf sich nimmt, während der Hellsehende lediglich die untätig arbeitende Hilfskraft bleibt. Ein langes Studium einer solchen Tätigkeit muß für jeden Richter vorausgehen, bevor er sich damit befassen darf. Es ist ein weit schwereres Studium als die Rechtswissenschaft.

68. Druhy jasnovidectví


Váhal jsem dlouho s odpovědí na různé otázky o jasnovidectví, protože každý člověk, který četl moje poselství Grálu správně, musí o tom býti dokonale poučen. Ovšem za předpokladu, že nečetl posel- ství jako lekturu k ukrácení času nebo s předsudky. Avšak že se do něho vážně zahloubal a na každou větu pohlížel jako na významnou a byl přesvědčen, že se musí vynasnažit, aby prozkoumal její hluboký smysl o sobě a také její nezbytnou příslušnost k celému poselství. Neboť tak bylo tomu předem chtěno.

Duch musí býti při tom bdělý. Povrchní lidé mají tím býti samo- činně vyloučeni.

Opakoval jsem mnohokrát, že každý druh může býti vždy poznán jen stejným druhem. Těmito druhy jsou ovšem míněny druhy stvoře- ní.

Pozorujeme-li stvoření zdola nahoru, jest tu druh hrubohmotného, druh jemnohmotného, druh bytostného a jako nejvyšší druh duchovního. Každý z těchto druhů dělí se opět na mnoho stupňů a vzniká pak lehce nebezpečí záměny stupňů jemné hrubohmotnosti se stupni hrubé jemnohmotnosti. Přechody jsou zcela nenápadné a v působení a dění nejsou snad navzájem pevně spojeny, nýbrž jen do sebe zasa- hují.

Na každém z těchto stupňů jeví se jiný život. Člověk má obal, čili schránku z každého druhu stvoření, které jest pod duchovnem. Jeho jádro samo jest duchovní. Každý obal jest totéž, jako jedno tělo. Člověk  jest   tedy   duchovní   jádro,   které   průběhem   vývoje k sebevědomí bere na sebe lidský tvar. Tento lidský tvar vývojem vzhůru ke Světlu se stále více idealizuje až k nejdokonalejší kráse, ale při sestupu  dolů  nabývá  vždy  více  opaku  krásy  a  dochází  až k nejgrotesknějšímu znetvoření. Aby byl vyloučen omyl, upozorňuji zvlášť, že hrubohmotný obal nebo tělo není účasten tohoto vývoje, protože spolupůsobí jen kratičký čas a na, hrubohmotné pozemské úrovni může býti podroben jen zcela nepatrným změnám.

Člověk na zemi, tedy v hrubohmotnosti, nese obaly všech druhů stvoření současně. Každý obal, tedy každé tělo těchto různých druhů má také své smyslové orgány úplně pro sebe. Hrubohmotné orgány mohou například býti činny jen ve stejném druhu, tedy ve druhu hrubo- hmotném. Jejich jemnější vývoj dává v nejpříznivějším případě mož- nost nazírání až k jistému stupni jemnější hrubohmotnosti.

Tuto jemnější hrubohmotnost jmenují lidé, kteří se jí zabývají,

„astrální“. Jest to pojem, který není ve skutečnosti správně znám ani těm, kdo toto označení stanovili. Tím méně chápou ho ti, kdo to po nich opakují. Používám tohoto pojmenování pojmu proto, že jest již známé. Platí ovšem toto jméno, jak jest vůbec zvykem při okultních bádáních, jen pro druh hromadného pojmu. Tedy pro všechno to, co se sice ví a tuší jako existující, ale čeho přece nelze správně po- chopiti a tím méně odůvodnit. Celé dosavadní chtění okultistů po vědění není nic jiného, než velké bludiště nevědění, které si sami zbudovali. Jest to smetiště domněnek rozumového myšlení, které pro tyto věci nestačí. Přes to chci zůstati u nejvíce používaného označení. Ale to, co lidé vidí a míní pod slovem „astrální“, nepatří ještě ani k jemnohmotnosti, nýbrž jedině k jemné hrubohmotnosti.

Badatelé naplnění lidskými domněnkami nevyprostili se v těchto oblastech dosud z hrubohmotnosti. Zůstali vězeti v nejnižším druhu pozdějšího stvoření a tropí proto tolik hluku s pokud možno „nej- zvučnějšími“ cizími slovy. Oni nezírají ani jemnohmotným okem, nýbrž pouze přechodným cítěním hrubohmotného oka k oku jemno- hmotnému. Mohlo by se to také nazvati polozřením nebo cvičeb- ným nazíráním.

Odloží-li člověk pozemskou smrtí hrubohmotné  tělo, odkládá tím přirozeně  i  hrubohmotné  smyslové  orgány,  které  patří  jen k dotyčnému obalu. Pozemské umírání není tedy nic jiného, než odložení nejzevnější schránky nebo slupky, která umožňovala člově- ku nazírání a působení ve hrubohmotnosti. Ihned po tomto odložení ociťuje se na tak zvaném onom světě, nebo lépe řečeno na úrovni jemnohmotnosti. Zde může pracovati opět jen se smyslovými orgá- ny jemnohmotného těla, které mu zůstalo jako nyní nejzevnější slup- ka. Vidí tedy očima jemnohmotného těla, slyší jeho ušima atd.

Jest přirozeno, že lidský duch při vstupu do jemnohmotnosti mu- sí se naučiti, aby správně používal smyslových orgánů jemnohmot- ného obalu, které jsou tím náhle nuceny k činnosti, jako kdysi orgány hrubohmotného těla musely přivykati hrubohmotnosti. Ovšem při- měřeně k této jinorodé hmotnosti, která není tak těžkopádná, děje se také naučení správnému používání těchto orgánů rychlejším a snad- nějším způsobem. A tak jest tomu s každým dalším druhem.

K usnadnění tohoto přivykání si různým způsobům jest na mezi- úrovně dáno přechodní zření nebo polozření. Hrubohmotné oko dovede při  jistém  napětí  a  při  neobyčejných  stavech  těla  jako v předtuše zírati do spojovací úrovně mezi hrubohmotností a jem- nohmotností. Právě tak jemnohmotné oko na počátku své činnosti ve zpětném pohledu v rovněž takovém polozření dospěje k téže úrovni, kde si podávají ruce jemná hrubohmotnost s hrubou jemno- hmotností. Toto polozření dává lidskému duchu v době jeho prů- chodu jistou oporu, takže není mu nikdy třeba, aby se cítil úplně ztraceným. Tak jest tomu při každé hranici dvou různých druhů. Že se mohou různé druhy hmotnosti držeti při sobě a nevytvoří pro- past, protože se nikdy nemohou smísiti, o to se starají bytostné vlny sil, které ve své magnetické schopnosti přitažlivosti působí tak, že tyto druhy hmotnosti drží a vážou.

Když člověk po průchodu rozličnými oddíly jemnohmotnosti od- loží i jemnohmotné tělo, vstupuje do bytostného. Jako nejzevnější obal zůstává mu pak tělo bytostné, jehož očima musí nyní viděti a ušima slyšeti. V dalším vývoji pak jest mu možno odložiti i bytostné schrá- ny a vejíti do říše ducha. Teprve zde jest sám sebou. Nezahalený, musí pak viděti, slyšeti, mluviti atd. duchovními orgány.

Čtenáři musí tyto mé údaje bystře promysleti, aby si o tom mohli utvořiti správný obraz. Materialisace zemřelých jsou pouze děje, při nichž za pomoci media zemřelí lidé, kteří jsou již v jemnohmotném těle, halí se ještě v obal jemné hrubohmotnosti. To by snad byla je- diná výjimka, kdy dnešní pozemští lidé svýma hrubohmotnýma oči- ma jsou schopni někdy jasně viděti jemnou hrubohmotnost a mohou ji chápati i svými jinými hrubohmotnými smysly. Mohou to proto, že jedná se tu vzdor veliké jemnosti vždy ještě o stejný druh jejich smyslových orgánů, tedy ještě o hrubohmotnost.

Člověk musí proto míti na zřeteli, že hrubohmotnost může býti

„chápána“ jen hrubohmotností, jemnohmotnost jen jemnohmotnos- tí, bytostné jen bytostným a duchovní jen duchovním. V tomto smě- ru není žádného směšování.

Ale jedno jest jisto: Pozemský člověk může nazírati hrubohmot- ným okem a během svého pozemského života tu i tam otvírati již i své jemnohmotné oko, alespoň občas. Totiž ne snad současně, ný- brž po sobě. Hledí-li jemnohmotným okem, zůstává oko hrubo- hmotné buď zcela, nebo částečně vyloučeno a naopak. Člověk ne- bude nikdy schopen, aby hrubohmotným okem zřel správně jemno- hmotné, právě tak, jako okem jemnohmotným hrubohmotné. To není možno. Opačná tvrzení spočívala by jen na omylech, jež vzni- kají z neznalosti zákonů stvoření. Jsou to klamy, jimž podléhají lidé, když tvrdí, že mohou hrubohmotným okem poznávat jemnohmotné nebo jemnohmotným okem duchovní.

Kdo o tom všem správně uvažuje a snaží se o jasnou představu, pozná  brzy,   jaký   nevylíčitelný   zmatek   dnes   nutně   panuje v posuzování  jasnovidectví.   Jest   přímo   nemožno   dosáhnouti v tomto směru spolehlivých údajů, pokud nejsou známy patřičné zákony. To však nemůže vzejíti z projevů nebo sdělení ve spiritistic- kých kroužcích, protože projevující se zemřelí sami nemají žádného přehledu. Vždyť každý z nich se nutně pohybuje jenom v mezích, do kterých patří následkem svého dočasného stavu zralosti.

Skutečný pořádek ve vysvětlení podivuhodného tkaniva pozděj- šího stvoření může býti přivoděn jen tehdy, když se všechno obsáh- ne věděním. Jinak jest to nemožno. Avšak lidé ve své známé chorobné vědychtivosti nikdy něco takového neuznají, nýbrž staví se již pře- dem nepřátelsky proti každému poučení.

Raději se vypínají dále ve svém žalostném hledání a právě proto nemohou nikdy dospěti k jednotě, ke skutečnému úspěchu. Kdyby jen jednou projevili takovou velikost, že by překonali svou domýšli- vost a bez předsudků skutečně opravdově přijali poselství Grálu jako výklad světa a nechtěli při studiu vždy všechno věděti sami lépe, tu by se jim brzy rozevřely výhledy, které v logickém důsledku vysvětlu- jí všechno nepochopitelné dění a ve velkém rozmachu urovnávají cesty k dosud nepoznanému.

Ale   jest    známo,    že    právě    tvrdošíjnost    jest    jednou z nejneklamnějších známek skutečné hlouposti a omezenosti. Všich- ni tito lidé netuší, že právě tím si vtiskují pečeť své neomezené ne- schopnosti, která je bude však již v blízké době páliti zahanbujíc a vylučujíc, protože pak nedá se již zakrýti ani zapříti.

K posouzení jasnovidectví muselo by jako základ všeho býti známo, jakým okem se v tu chvíli jasnovidec dívá, do které oblasti patří tedy jeho nazírání a jak dalece jest v něm vyvinut. Teprve pak mohou býti činěny další vývody. Při tom ovšem musel by člověk, který provádí vyšetřování, sám nezbytně býti uvědoměn o jednotli- vých stupních různých druhů, tak jako o různém působení a činnos- ti, jež se v nich projevují. A na to stůně dnešní doba. Dnes mají se za vědoucí právě takoví lidé, kteří vůbec ničemu nerozumí.

Jest žalostno čísti tu záplavu publikací sešitových i knižních o všech možných okultních pokusech a pozorováních. Obsahují více méně nelogické a bezobsažné pokusy o výklad, jemuž je ve většině případů i domýšlivě vtištěna pečeť určitého vědění. Vpravdě jsou tyto výklady skutečnosti nejen vzdáleny, nýbrž přinášejí pravý opak. A jak se  bouří houf takových  mudrců; když se před  ně  postaví v prostém pořadu skutečně lehce pochopitelná výstavba pozdějšího stvoření, bez jehož přesné znalosti nemohou vůbec ničemu rozumě- ti! Při tom nemluvím ani o stvoření prvotním!

Kdo chce posuzovati, nebo dokonce odsuzovati jasnovidce, musí znáti celé stvoření! Musí je však skutečně znáti! Pokud tomu tak není, má o tom každý mlčeti. Ale právě tak nemá také jako horlivý zastánce fakt jasnovidectví opakovati tvrzení, kterých bez přesné znalosti stvoření  nelze odůvodniti.  O veškerém dění vně  hrubo- hmotnosti šíří se takové neblahé bludy, že jest na čase, zavésti tu jednou pořádek a zákonitost. Na štěstí není již daleká doba, kdy se učiní zdravý obrat v okultních, o sobě tak vážných oborech. Kdy nastane také obrat mezi  nesčetnými, přímo směšnými postavami těch, kteří jak známo nejvíce křičí a svými naukami jsou nejvtíravějšími. Bohužel právě tito žvastalové svedli již však svým chováním mnoho hledajících. Neujdou zodpovědnosti, která strašlivou silou dopadne na všechny lidi, kteří tak lehkovážným způsobem jednají s nejvážnějšími obory. Avšak ti svedení a zbloudilí budou z toho míti malý užitek. Vždyť stejně odnesou si škodu za to, že se tak lehce nechali svésti  k falešným  názorům.  Klidně  možno  říci,  že  právě v okultním oboru „žvatlat“ jest prozatím ještě označeno krásným výrazem „bádat“. Většina badatelů jsou tedy jen žvatlalové.

Mezi jasnovidci jest tedy zření jemné hrubohmotnosti, zření jem- nohmotnosti a zření bytostného. A to vždy stejnorodým okem ve chvíli zření. Duchovní zření zůstalo však lidem uzavřeno a musel by to býti již někdo zvlášť povolaný, jemuž by za určitým účelem byla uštědřena milost, aby za pozemského života mohl otevříti také již své duchovní oko.

Nesčetní dnešní jasnovidci nejsou však mezi lidmi, obdařenými touto milostí. Většina z nich dovede poznávati jemnohmotnost pou- ze na jednom z jejich různých stupňů a časem snad dovedou obsáh- nouti těchto stupňů i více. Otevřelo se tedy jejich jemnohmotné oko. Jen zřídka se stává, že také vidí již oko těla bytostného.

Když má se tedy při zvláštních světských případech, na příklad v kriminalistice, přibrati k vysvětlení člověk jasnovidný,  pak  musí ten, kdo se o to zajímá, věděti následující: Jasnovidec vidí svým jem- nohmotným okem. Nemůže tedy viděti vlastní hrubohmotný děj, který se stal. Každý hrubohmotný děj má však současně své jemnohmotné průvodní jevy, které jsou často stejnorodé, nebo aspoň podobné ději hrubohmotnému. Jasnovidec vidí tedy při provedení vraždy součas- ně tehdy nastalý jemnohmotný děj, ne ono skutečně hrubohmotné, které jest podle stávajících dnes světských zákonů jedině rozhodující pro soudnictví. Toto jemnohmotné dění může se pak v mnohých podrobnostech více nebo méně odchylovati od dění hrubohmotné- ho. Jest tedy nesprávné mluviti pak předčasně o selhání jasnovidnos- ti nebo o falešném vidění.

Zůstaňme u vraždy nebo krádeže. Jasnovidec, který byl přivolán k vysvětlení, bude viděti jednak astrálně, jednak jemnohmotně. As- trálně, tedy v jemné hrubohmotnosti, uvidí místo děje, ale jemnohmotně uzří děj samotný. K tomu přistupuje ještě to, že může při tom viděti také různé myšlenkové útvary, které vznikly myšlenkovým pochodem vraha, zavražděného nebo zloděje. Toto rozpoznati musí patřiti k dovednosti vyšetřujícího soudce! Teprve pak bude výsledek správný. Prozatím však nemáme vyšetřujícího soudce, znalého těch- to věcí. Ačkoliv to zní groteskně, protože ve skutečnosti nemá to s tím nic  příbuzného,  přece  bych  rád  uvedl  podřízený  příklad v činnosti policejního psa, kterého se rovněž používá k objevení zločinů. U těchto policejních psů musí samozřejmě vůdce policejní- ho psa přesně znáti způsob psovy činnosti a musí s ním bezpro- středně pracovati a dokonce, jak jest zasvěcencům známo, býti při tom velmi činným. Jest třeba jen si představiti tento druh práce v ušlechtilejší formě a máme obraz činnosti společné práce vyšetřují- cího soudce s jasnovidcem k objasnění zločinu. I zde musí býti vy- šetřující soudce ten, kdo činně pracuje a pozorně vypočítává, takže bere na sebe větší část činnosti. Jasnovidec zůstává při tom jen pa- sivně pracující pomocnou silou. Takové činnosti musí u každého soudce předcházeti dlouhé studium, dříve než se jí smí zabývati. Jest to mnohem těžší než studium právnictví.