Interaktivy preklad PG


72. Lebet der Gegenwart!


Betrachtet man die Menschen, so finden sich verschiedene Abteilungen. Der eine Teil lebt ausschließlich in der Vergangenheit. Das heißt, sie beginnen zu begreifen erst dann, wenn etwas vorüber ist. So kommt es, daß sie sich über etwas Geschehendes weder richtig freuen können, noch die ganze Schwere einer Sache empfinden. Erst hinterdrein beginnen sie davon zu sprechen, davon zu schwärmen oder nachzutrauern. Und in diesem dauernd nur von dem Vergangenen Sprechen und sich darin Wohlfühlen oder Bedauern, übersehen sie stets wieder neu das gegenwärtige Geschehen. Erst wenn es alt geworden ist, vergangen, dann beginnen sie es zu bewerten.

Ein anderer Teil wieder lebt in der Zukunft. Sie wünschen und hoffen immer nur von der Zukunft und vergessen dabei, daß die Gegenwart ihnen so viel zu bieten hat, vergessen auch, sich so zu regen, daß viele ihrer Zukunftsträume Wirklichkeiten werden könnten.

Beide Teile, zu denen die größte Anzahl der Menschen gehören, haben in Wirklichkeit so gut wie gar nicht auf Erden gelebt. Sie vertändeln ihre Erdenzeit.

Es wird auch Menschen geben, die bei dem Zurufe: „Lebet der Gegenwart“, etwas ganz Falsches auffassen; vielleicht, daß ich damit zum Auskosten und Genießen eines jeden Augenblickes anspornen will, zu einem gewissen leichtsinnigen Leben aufmunterte. Es gibt deren ja genug, die in dieser Weise bejahend sinnlos durch das Leben taumeln.

Wohl fordere ich mit diesem Rufe ein unbedingtes Auskosten jeder Minute, aber innerlich, nicht oberflächlich, äußerlich allein. Eine jede Stunde der Gegenwart muß zu wirklichem Erleben für den Menschen werden! Das Leid wie auch die Freude. Er soll mit seinem ganzen Sinnen und Denken, mit dem Empfinden jeder Gegenwart geöffnet sein und damit wach. Nur so hat er Gewinn vom Erdensein, der darin für ihn vorgesehen ist. Weder in den Gedanken an die Vergangenheit, noch in den Träumen für die Zukunft kann er wirkliches Erleben finden, so stark, daß es seinem Geiste einen Stempel aufdrückt, den er als Gewinn mit in das Jenseits nimmt.

Lebt er nicht mit, so kann er auch nicht reifen, das Reifen hängt nur vom Erleben ab.

Hat er nun in dem Erdensein nicht stets die Gegenwart in sich erlebt, so kehrt er leer zurück und muß die so versäumte Zeit noch einmal neu durchwandern, weil er dabei nicht wach war, nichts durch Erleben sich zu eigen machte.

Das Erdenleben ist wie eine Stufe in dem ganzen Sein des Menschen, so groß, daß sie der Mensch nicht überspringen kann. Setzt er nun seinen Fuß nicht fest und sicher auf die Stufe, so kann er ganz unmöglich auf die nächste steigen; denn er braucht die vorhergehende als Grundlage dazu. Wenn sich der Mensch sein ganzes Sein von dieser Erde aus zurück zum Licht in Stufen aufwärtsstrebend vorstellt, so muß er sich darüber klar werden, daß er nur dann zu einer nächsten Stufe kann, wenn er die vorhergehende richtig erfüllt, fest auf ihr steht. Es ist sogar noch stärker auszudrücken: Erst aus der vollen, unbedingten Erfüllung der jeweilig zu erlebenden Stufe kann sich die nächsthöhere entwickeln. Erfüllt ein Mensch nicht durch Erleben, das ihm allein zur Reife dienen kann, die Stufe, in der er sich befindet, so wird die neue Stufe ihm nicht sichtbar, weil er zu dieser das Erleben der vorherigen Stufe braucht. Nur mit der Ausrüstung dieses Erlebens erhält er die Kraft, die nächste, höhere Stufe zu erkennen und zu ersteigen.

So geht es fort, von einer Stufe zu der anderen. Wenn er nur nach dem hohen Ziele schauen will und nicht der Einzelstufen richtig achtet, die ihn dahin führen, so wird er das Ziel nie erreichen. Die Stufen, die er selbst zum Aufstieg bauen muß, würden dann viel zu flüchtig sein und auch zu leicht und bei dem Versuche des Hinaufsteigens zusammenbrechen.

Dieser Gefahr ist aber vorgebeugt durch das natürliche Geschehen, daß eine nächste Stufe immer nur in der vollen Erfüllung der Gegenwartsstufe sich entwickeln kann. Wer also nicht sein halbes Sein auf einer Stufe stehen bleiben und nicht immer wieder auf dieselbe zurückkehren will, der zwinge sich, stets ganz der Gegenwart zu gehören, sie in sich richtig zu erfassen, zu erleben, damit er geistig Nutzen davon hat.

Es wird ihm dabei auch der irdische Gewinn nicht fehlen; denn sein erster Vorteil davon ist, daß er von den Menschen und der Zeit nichts anderes erwartet, als sie ihm wirklich geben können! Dadurch wird er nie enttäuscht sein, ebenso in Harmonie mit der Umgebung sein.

Trägt er aber nur Vergangenheit und zukünftiges Träumen in sich, so wird er im Erwarten sehr leicht aus dem Rahmen seiner Gegenwart hinausgreifen und muß damit in Mißklang zur Gegenwart geraten, worunter nicht nur er leidet, sondern auch seine nähere Umgebung. Wohl soll man auch an das Vergangene denken, um Lehren daraus zu ziehen, und auch von Zukünftigem träumen, um Ansporn zu erhalten, doch leben soll man vollbewußt nur in der Gegenwart!


72. Žijte přítomnosti!


Pozorujeme-li lidi, nacházíme různé skupiny. Jedna skupina žije výhradně minulosti. To znamená, že začínají něco chápati teprve tehdy, když to minulo. Tak se stává, že se nedovedou radovati správně nad něčím, co se děje a také nepociťují celou váhu věci. Začínají o ní mluviti, blouzniti, nebo po ní truchliti teprve potom. A tím, že jen trvale o minulosti mluví, v ní si libují, nebo jí litují, přehlí- žejí vždy znovu přítomné dění. Teprve když toto zase zastaralo a zašlo, začínají je hodnotit.

Jiná část lidí žije opět v budoucnosti. Přejí si a doufají vždy jen v budoucnost a při tom zapomínají, že jim přítomnost tolik nabízí. Také zapomínají počínati si tak, aby jejich četné sny o budoucnosti mohly se státi skutečností.

Obě skupiny, k nimž patří největší počet lidí, ve skutečnosti jako by ani nebyly na zemi žily. Promarnily svůj pozemský čas.

Jsou také lidé, kteří při zvolání „žijte přítomnosti“ chápou něco zcela nesprávného. Domnívají se, že snad tím chci povzbuditi k užití a vychutnání každého okamžiku a vybízeti k jistému lehkomyslnému životu. Je dosti tlakových, kdo se tak nesmyslně potácejí životem.

Žádám ovšem tímto zvoláním bezpodmínečné využití každé mi- nuty, avšak niterně, ne však povrchně a pouze zevně. Každá hodina přítomnosti musí se pro člověka státi skutečným prožitím. Utrpení stejně jako radost. Člověk má býti všemi svými smysly i myšlením a cítěním otevřen každé přítomnosti a býti tím bdělým. Jen tak má zisk z pozemského života,  který  jest  tu  pro  něho  předurčen.  Ani v myšlenkách na minulost, ani ve snech o budoucnosti nemůže najíti skutečné prožití, které by bylo tak silné, aby vtisklo jeho duchu pe- čeť, kterou si bere s sebou do záhrobí jako zisk.

Nežije-li sebou přítomnosti, nemůže také dozráti. Zrání závisí od prožití.

Neprožíval-li v pozemském životě stále přítomnost, vrací se prázd- ný a musí takto zmeškaný čas proputovati ještě jednou znovu, pro- tože při tom nebyl bdělý a nic si prožitím neosvojil.

Pozemský život je jako stupeň v celém bytí člověka. Tento stu- peň jest tak veliký, že ho člověk nemůže přeskočiti. Nepostaví-li nohu na stupeň pevně a jistě, není nijak možno, aby mohl vystoupiti na stupeň další. K tomu potřebuje předcházející stupeň jako základ. Představuje-li si člověk celý svůj život z této Země zpět ke Světlu ve stupních vedoucích vzhůru, tu musí si ujasniti, že na nejbližší stupeň může vystoupiti teprve tehdy, když správně vyplnil předcházející a když na něm pevně stojí. Jest nutno vyjádřiti se ještě silněji. Teprve z dokonalého a bezpodmínečného splnění stupně, který jest třeba dočasně prožíti, může se vyvinouti nejblíže vyšší. Jedině prožití po- slouží člověku k zralosti. Nesplní-li však člověk tímto prožitím stu- peň, na kterém se nachází, nebude pro něho nový stupeň viditelným, protože k tomu potřebuje prožití stupně předchozího. Jen s výzbrojí tohoto prožití dostává se mu síly, aby poznal nejblíže vyšší stupeň a vystoupil na něj.

Tak to jde dál, od stupně k stupni. Chce-li hleděti jen k vysokému cíli a nedbá-li řádně jednotlivých stupňů, jež ho tam vedou, nedo- sáhne cíle nikdy. Stupně, které si ke vzestupu musí stavěti sám, byly by pak příliš vrtkavé a také příliš lehké a zhroutily by se při pokusu o vzestup.

Tomuto nebezpečí se však přirozeným děním předejde tak, že nejbližší stupeň může se vyvinouti vždy jen z dokonalého splnění stupně přítomného. Kdo nechce tedy zůstati státi půl svého bytí na jednom stupni a nevraceti se vždy znovu na týž stupeň, ten ať se nutí, aby patřil vždy úplně přítomnosti. Aby ji správně v sebe ucho- pil, ji prožil tak, aby z ní měl duchovně prospěch.

Nebude mu při tom chyběti ani na pozemském zisku, neboť jeho první výhodou z toho jest, že od lidí a doby neočekává nic jiného, než mu  skutečně  mohou  dát!  Tak  nebude  nikdy  zklamán  a  bude v souladu s okolím.

Nosí-li však v sobě jenom minulost nebo budoucí snění, vypadne v očekávání velmi lehce z rámce své přítomnosti a ocitne se s ní pro- to v nesouladu. Tím trpí pak nejen on, ale i jeho bližší okolí. Ovšem, že má také mysleti na minulost a čerpati z ní naučení právě tak, jako sníti o budoucnosti, aby se mu dostalo pobídky. Ale žíti má v plném vědomí jen v přítomnosti!