Interaktivy preklad PG


74. Was hat der Mensch zu tun, um eingehen zu können in das Gottesreich?


Es wäre falsch, die Frage, welche oft herantritt, mit einer ganz bestimmten Regel zu beantworten, zu sagen: Tue dies und tue jenes! Damit ist noch kein Weg gezeigt! Es würde nichts Lebendiges darin liegen und aus diesem Grunde kann auch nichts Lebendes daraus erstehen, das unbedingt zu einem Aufwärtsschwingen nötig ist; denn Leben allein birgt den nötigen Schlüssel zu dem Aufstiege.

Wenn ich nun aber sage: „Tue dies und jenes, lasse das“, so gebe ich damit nur schwache, äußerliche Krücken, auf denen Niemand richtig und selbständig gehen kann, weil ihm die Krücken nicht auch gleichzeitig zum „Sehen“ dienen. Und doch muß er den „Weg“ klar vor sich sehen, sonst nützen ihm die Krücken nichts. Ein solcher humpelt irrend wie ein Blinder auf ihm unbekannten Wege. Nein, das ist nicht das Rechte, würde wieder nur zu einem neuen Dogma führen, welches hindernd jeden Aufstieg hemmt.

Der Mensch bedenke: Wenn er in das Reich des Geistes will, muß er naturgemäß bis dahin gehen. Er muß gehen, es kommt nicht zu ihm. Nun liegt es aber an dem obersten Punkte der Schöpfung, ist der oberste Punkt selbst.

Der Menschengeist aber befindet sich noch in den Niederungen der Grobstofflichkeit. Deshalb wird es jedem wohl verständlich sein, daß er den Weg von diesen Niederungen bis zu der ersehnten Höhe hinauf erst durchwandern muß, um das Ziel zu erreichen.

Damit er sich nun nicht verirrt, ist es auch unerläßlich, daß er die ganze Strecke genau kennt, welche er zu durchmessen hat. Und nicht nur diese Strecke selbst, sondern auch alles, was ihm darauf noch begegnen kann, welche Gefahren ihn dabei bedrohen und welche Hilfen er dort findet. Da diese ganze Strecke in der Schöpfung liegt, die Schöpfung ist, so muß ein Wanderer nach dem geistigen Reiche vorher also unbedingt genau die Schöpfung, die ihn dazu führt, erkennen. Denn er will ja hindurch, sonst kommt er nicht ans Ziel.

Bisher gab es nun keinen Menschen, der die Schöpfung so beschreiben kann, wie sie zu kennen für den Aufstieg nötig ist. Anders gesagt, es gab Niemand, welcher den Weg zur Gralsburg, zu dem höchsten Punkte der Schöpfung, deutlich sichtbar machen konnte. Den Weg zu jener Burg, die in dem Reich des Geistes als der Tempel des Höchsten steht, worin allein der reine Gottesdienst besteht. Nicht bildlich nur gemeint, sondern in aller Wirklichkeit bestehend.

Die Botschaft des Gottessohnes wies schon einmal diesen Weg. Sie wurde aber durch der Menschen Klugseinwollen vielfach falsch angebracht, wodurch sie irreführend keinen Menschengeist hinaufgelangen lassen. —

Nun ist jedoch die Stunde da, in der ein jeder Menschengeist sich selbst entscheiden muß, ob Ja oder Nein, ob Tag oder Nacht, ob Aufstieg zu den lichten Höhen oder Niedergang für ihn sein soll, endgültig und unwiderruflich, ohne spätere Möglichkeit zu einer nochmaligen Änderung. Deshalb kommt abermalen eine Botschaft aus der lichten Burg. Die Botschaft stellt falsch angebrachte Wegweiser nun wieder richtig, damit den ernsthaft Suchenden der rechte Weg erkennbar wird. Es ist die Gralsbotschaft, das Gralsevangelium!

Wohl allen denen, die sich offenen Sinnes, freien Herzens darnach richten! Sie werden darin nun das in der Schöpfung kennenlernen, die Sprossen sehen, die ihr Geist benützen muß zu dem Aufstiege, um einzugehen in das Reich des Geistes, in das Paradies.

Ein jeder Einzelne wird darin finden, was er braucht, um mit den Fähigkeiten, welche er besitzt, emporzuklimmen nach dem Licht.

Das erst gibt Leben, Freiheit zum Emporklimmen, Entwickelung der dazu notwendigen Fähigkeiten eines jeden Einzelnen und nicht nur so ein einheitliches Joch in festem Dogma, das sie zu willenlosen Sklaven macht, selbständige Entwickelungen unterdrückt und somit auch den Aufstieg nicht nur hemmt, sondern für viele ganz vernichtet. —

Der Mensch, welcher die Schöpfung kennt in ihrer so gesetzmäßigen Tätigkeit, versteht darin auch bald den großen Gotteswillen. Stellt er sich dazu richtig ein, dann dient ihm die Schöpfung, also auch der Weg, nur zu dem frohen Aufstiege; denn er steht dadurch ja auch richtig in dem Gotteswillen. Sein Weg und Leben muß deshalb gottwohlgefällig sein! —

Es ist nicht frömmelnder Augenaufschlag, nicht sich reuig winden, knien, beten, sondern es ist das Gebet verwirklicht, lebend ausgeführt in frischem, frohem, reinen Tun. Es ist nicht winselnd einen Weg erbitten, sondern diesen in dankbarem Aufblick sehen und ihn freudig gehen.

Ganz anders als bisher gedacht sieht also alles Leben aus, welches gottwohlgefällig genannt werden kann. Viel schöner, freier! Es ist das richtig in der Schöpfung stehen, so, wie es Euer Schöpfer durch die Schöpfung will! In der man bildlich gesagt Gottes Hand ergreift, die er der Menschheit damit bietet.

Noch einmal rufe ich deshalb: Nehmt alles endlich nun tatsächlich, wirklich, nicht mehr bildlich, und Ihr werdet selbst tatsächlich sein, an Stelle der jetzt toten Schemen! Lernt die Schöpfung in ihren Gesetzen richtig kennen!

Darin ruht der Weg hinauf zum Licht!

74. Co má každý člověk činiti, aby mohl vejíti do království Božího?


Bylo by nesprávné zodpověděti tuto otázku, která se často na- skytuje, nějakým zcela určitým pravidlem a říci: Čiň to, a čiň ono! Tím, není ještě ukázána cesta! Nebylo by v tom nic živého a z toho dů- vodu také z toho nemůže vzejíti nic živoucího, čeho jest nezbytně třeba, k rozmachu vzhůru. Vždyť jedině život chová potřebný klíč k vzestupu.

Avšak řeknu-li: „Čin to a ono, zanech toho“, podávám tím jen slabé, zevní berle, o kterých nemůže nikdo choditi správně a samo- statně, protože mu berle neslouží zároveň k tomu, aby „viděl“. A přece musí „cestu“ viděti jasně před sebou, jinak mu nejsou berle nic platny. Takový člověk kulhá bludně jako slepec na neznámé mu ces- tě. Ne, to není to pravé a vedlo by to znovu jen k novému dogmatu, který jest překážkou každého vzestupu.

Nechť člověk uváží: Chce-li do království ducha, musí přirozeně dojíti až tam. On musí jíti, ono nepřijde k němu. Ale toto království jest až na nejvyšším bodu stvoření, jest samo nejvyšším bodem.

Avšak lidský duch nachází se dosud v nížinách hrubohmotnosti. Proto bude každému srozumitelno, že jest mu zprvu proputovati cesty z těchto nížin až vzhůru ke kýžené výši, aby došel cíle.

Aby nezbloudil, jest také nutno, aby přesně znal celou dráhu, kte- rou jest mu přeměřiti. A nejen tuto dráhu samu, nýbrž také vše, co ho na ní ještě může potkati. Aby znal jaká nebezpečí mu při tom hrozí a jakou pomoc tam najde. Poněvadž celá tato dráha jest ve stvo- ření, poněvadž jest to stvoření samo, musí poutník do duchovní říše předem tedy nezbytně poznávati přesně stvoření, které ho tam vede. Neboť on chce skrze ně, jinak nedojde k cíli.

Dosud nebylo žádného člověka, který by dovedl vylíčiti stvoření tak, jak jest nutno je znáti k vzestupu. Jinak řečeno nebylo nikoho, kdo by  dovedl  učiniti  zřejmě  viditelnou  cestu  ke  hradu  Grálu, k nejvyššímu bodu stvoření. Cestu k onomu hradu, který stojí v říši ducha jako chrám Nejvyššího, v němž jedině koná se čistá Boho- služba. Není to míněno obrazně, nýbrž trvá to ve vší skutečnosti.

Poselství Syna Božího ukázalo již jednou tuto cestu. Ale protože lidé chtěli býti moudřejší, byla namnoze udána falešně. Tím v bludném vedení nedopustí, aby se některý lidský duch dostal vzhůru. –

Nyní však jest tu hodina, ve které se každý lidský duch musí roz- hodnouti sám, má-li pro něho býti ano nebo ne, den nebo noc, vze- stup ke světlým výšinám, nebo trvalý a neodvolatelný sestup, bez pozdější možnosti opětovné změny. Proto přichází nové poselství ze světlého hradu. Poselství staví dosud špatně umístěné ukazovatele cesty opět správně, aby vážně hledajícím byla znatelnou pravá cesta. Jest to poselství Grálu, Evangelium Grálu!

Blaze všem těm, kdo se podle něho řídí otevřenou myslí a vol- ným srdcem! Poznají v něm ve stvoření jen to, uvidí jen ty příčle, kterých jejich duch musí použít k vzestupu, aby vešel do říše ducha, do ráje.

Každý jednotlivec najde zde, co sám potřebuje, aby stoupal ke Světlu se schopnostmi, které má.

Teprve  to  dává  život,  volnost  k stoupání,  vývoj  potřebných k tomu schopností  každého  jednotlivce.  Nedává  to  jednotné  jho v pevném dogmatu, které činí z lidí bezvolné otroky, potlačuje sa- mostatný vývoj a tím nejen vzestupu překáží, nýbrž pro mnohé ho úplně zničí.

Člověk, který pozná stvoření v jeho tak zákonité činnosti, po- chopí v něm také záhy velkou Boží vůli. Zaujme-li k ní správné sta- novisko, slouží mu pak stvoření, tedy také cesta, jen k radostnému vzestupu, neboť tím stojí také správně v Boží vůli. Jeho cesta i život musí proto býti bohulibé! –

Není to pobožnůstkářské obracení očí vzhůru, není to kající kroucení se, klečení, modlení, nýbrž jest to uskutečněná modlitba, živě provedená, ve svěžím, radostném, čistém konání. Neznamená to kňouravě si vyprošovati cestu, nýbrž značí to viděti tuto cestu ve vděčném pohledu vzhůru a po ní radostně jíti.

Zcela jinak, než jak bylo dříve myšleno, vypadá pak všechen ži- vot, který jest možno zváti bohulibým. Mnohem krásněji a volněji!

Znamená to státi správně ve stvoření tak, jak tomu chce váš Stvořitel skrze stvoření! Tu člověk, obrazně řečeno, chápe se ruky Boží, kte- rou tím Bůh lidstvu nabízí.

Volám proto znovu: Berte všechno konečně skutečně a opravdově, ne již obrazně! Pak budete sami skutečnými namístě dnešních mrtvých schémat! Učte se poznávati stvoření správně v jeho zákonech!

V tom spočívá cesta vzhůru ke Světlu!