Interaktivy preklad PG


76. Der Kampf in der Natur


Toren, die Ihr immer wieder fragt, ob der Kampf in der Schöpfung richtig sei, die Ihr ihn nur als Grausamkeit empfindet, wißt Ihr nicht, daß Ihr Euch damit als Schwächlinge bezeichnet, als Schädlinge für jede heutige Aufstiegsmöglichkeit?

Wacht endlich einmal auf aus dieser unerhörten Weichlichkeit, welche den Körper und den Geist nur langsam sinken läßt, niemals aber erheben!

Blickt Euch doch sehend um, erkennend, und Ihr müßt die große Triebkraft segnen, die zum Kampfe drängt und damit zur Verteidigung, zur Vorsicht, zu dem Wachsein und zum Leben! Sie schützt die Kreatur vor der Umklammerung tötender Trägheit!

Kann je ein Künstler einen Höhepunkt erreichen, ihn sich erhalten, wenn er nicht dauernd übt und darum kämpft? Gleichviel, worin er sich betätigt, wie stark die Fähigkeiten sind, die er besitzt. Die Stimme eines Sängers würde bald abschwächen, ihre Sicherheit verlieren, wenn er sich nicht auch überwinden könnte, stets erneut zu üben und zu lernen.

Ein Arm kann nur erstarken, wenn er sich dauernd müht. Im Nachlassen darin muß er erschlaffen. Und so auch jeder Körper, jeder Geist! Freiwillig aber ist kein Mensch dazu zu bringen. Irgendein Zwang muß vorhanden sein!

Wenn Du gesund sein willst, so pflege Deinen Körper und den Geist. Das heißt, erhalte ihn in strenger Tätigkeit!

Was der Mensch heute und von jeher aber unter „Pflegen“ denkt, ist nicht das Rechte. Entweder er meint unter „Pflegen“ süßes Nichtstun, worin allein schon das Erschlaffende, Lähmende liegt, oder er betreibt die „Pflege“ wie bei jedem Sport nur einseitig, das heißt, das Pflegen wird zum „Sport“, zur einseitigen Übertreibung und damit zu leichtsinnigen, ehrgeizigen Auswüchsen, die ernsten Menschentums gar nicht würdig sind. Wirkliches Menschentum muß doch das letzte Ziel vor Augen haben, das man durch Hochsprung, Schwimmen, Laufen, Reiten, unsinniges Fahren nicht erreichen kann. Die Menschheit und die ganze Schöpfung hat keinen Gewinn an solchen Einzelleistungen, für die so mancher Mensch sehr oft den größten Teil seiner Gedanken, seiner Zeit und seines Erdenlebens opfert!

Daß solche Auswüchse sich bilden konnten, zeigt, wie falsch der Weg ist, den die Menschheit geht, und wie sie wiederum auch diese große Triebkraft in der Schöpfung nur auf falsche Bahnen drängt und sie damit vergeudet in nutzloser Spielerei, wenn nicht sogar zum Schaden durch die Hemmung des gesunden Fortschrittes, zu dem die Mittel alle in der Schöpfung ruhen.

Den Lauf der starken Strömungen des Geistes, die den Auftrieb fördern sollen, verbiegen sie in ihrem Menschheitsdünkel so, daß an Stelle der gewollten Förderung Stauungen eintreten, die sich als Hemmnisse betätigen, die rückwirkend den Kampftrieb steigern und zuletzt berstend alles mit sich in die Tiefe reißen.

Das ist es, worin sich der Mensch in seinen inhaltlosen wissenschaftlich sein sollenden Spielereien und Ehrgeizereien heute vorwiegend beschäftigt. Als Störenfried in jeder Schöpfungsharmonie!

Er würde längst in trägen Schlaf des Nichtstuns verfallen sein, welchem die Fäulnis folgen muß, wenn nicht glücklicherweise noch der Kampftrieb in der Schöpfung läge, der ihn zwingt, sich doch zu regen! Schon lange wäre er sonst zu der Anmaßung gekommen, daß Gott durch seine Schöpfung für ihn sorgen muß, wie in dem Traume des Schlaraffenlandes. Und wenn er dafür seinen Dank in einem geistlosen Gebete spricht, so ist das seinem Gotte überreich gelohnt, gibt es doch viele, die ihm überhaupt nicht dafür danken!

So ist der Mensch und tatsächlich nicht anders!

Er spricht von Grausamkeit in der Natur! Auf den Gedanken, sich vor allen Dingen selbst einmal zu prüfen, kommt er dabei nicht. Er will nur immer tadeln.

Auch in dem Kampfe unter Tieren ist nur Segen, keine Grausamkeit.

Man braucht nur irgendein Tier gut zu beobachten. Nehmen wir einmal den Hund. Je rücksichtsvoller so ein Hund behandelt wird, desto bequemer wird er werden, träger. Ist ein Hund im Arbeitszimmer seines Herrn, und dieser achtet sorgfältig darauf, daß das Tier nie getreten oder nur gestoßen wird, auch wenn er sich an solche Stellen legt, wo er in dauernder Gefahr ist, ohne Absicht verletzt werden zu können, wie bei der Türe usw., so ist das nun zum Nachteile des Tieres.

Der Hund wird in ganz kurzer Zeit seine eigene Achtsamkeit verlieren. „Gutmütige“ Menschen sagen „liebevoll“ beschönigend, vielleicht sogar gerührt, daß er darin unsagbares „Vertrauen“ zeigt! Er weiß, es tut ihm niemand weh! In Wirklichkeit ist es jedoch nichts weiter als ein grobes Nachlassen der Fähigkeit des „Wachseins“, ein starker Rückgang der seelischen Tätigkeit.

Muß ein Tier jedoch dauernd auf seiner Hut und in Verteidigungsbereitschaft sein, so wird und bleibt es nicht nur seelisch wach, sondern es nimmt an Intelligenz stetig zu, gewinnt in aller Art. Es bleibt lebendig in jeder Beziehung. Und das ist Fortschritt! So ist es mit jeder Kreatur! Sonst geht sie zugrunde; denn auch der Körper erschlafft dabei nach und nach, wird leichter krankheitsanfällig, hat keine Widerstandsfähigkeit mehr.

Daß der Mensch auch hierbei dem Tiere gegenüber eine vollkommen falsche Einstellung hat und ausübt, nach verschiedenen Richtungen hin, wird einen scharfen Beobachter nicht in Erstaunen setzen, da der Mensch ja gegen alles, auch gegen sich selbst und gegen die ganze Schöpfung sich vollständig falsch einstellte, überall geistig nur Schaden anrichtet, anstatt Nutzen zu bringen.

Wenn heute der Kampftrieb nicht mehr in der Schöpfung läge, den so viele Träge grausam nennen, so befände sich die Stofflichkeit sehr lange schon in Fäulnis und Zersetzung. Er wirkt noch als seelisch und körperlich Erhaltendes, durchaus nicht als Vernichtendes, wie es oberflächlich nur den Anschein hat. Es würde sonst nichts anderes mehr diese träge Grobstofflichkeit in Bewegung und damit Gesundung und Frische erhalten, nachdem der Mensch die eigentlich dazu bestimmte erquickende Wirkung der alles durchströmenden geistigen Kraft durch seine Verirrung so schmählich abgebogen hat, daß sie nicht so wirken kann, wie sie eigentlich sollte! (Vergl. frühere Vorträge.)

Hätte der Mensch nicht so arg in seiner Bestimmung versagt, so würde vieles, alles heute anders aussehen! Auch der sogenannte „Kampf“ wäre nicht in dieser Form zu finden, wie er jetzt sich zeigt.

Der Kampftrieb wäre veredelt, vergeistigt durch den aufstrebenden Willen der Menschen. Die ursprüngliche rohe Auswirkung hätte sich, anstatt wie jetzt sich zu verstärken, durch den geistigen, rechten Einfluß mit der Zeit gewandelt zu gemeinsamem, freudigem Antriebe der gegenseitigen Förderung, welche derselben Kraftstärke bedarf wie der heftigste Kampf. Nur mit dem Unterschiede, daß bei dem Kampf Ermattung kommt, bei Förderung jedoch in Rückwirkung noch hohe Steigerung. Zuletzt würde dadurch auch in der Nachbildung der Schöpfung, in der der geistige Wille des Menschen der stärkste Einfluß ist, der paradiesische Zustand der wirklichen Schöpfung eingetreten sein, für alle Kreaturen, wo kein Kampf und keine anscheinende Grausamkeit mehr nötig ist! Der paradiesische Zustand ist jedoch nicht etwa Nichtstun, sondern gleichbedeutend mit stärkstem Sichregen, mit wirklichem, persönlich-vollbewußten Leben!

Daß dies nicht eintreten konnte, ist die Schuld des Menschengeistes! Ich komme dabei immer wieder auf den einschneidenden Sündenfall zurück, den ich im Vortrage „Es war einmal..!“. *(Vortrag Nr. 80) ausführlich schildere.

Nur das vollkommene Versagen des Menschengeistes in der Schöpfung mit dem Mißbrauch der ihm überlassenen Geisteskraft durch Abbiegen der Wirkungen nach unten zu anstatt zu lichter Höhe hat es zu den heutigen fehlerhaften Auswüchsen gebracht!

Sogar die Fähigkeit, den Fehler einzusehen, hat sich der Mensch bereits verscherzt, hat sie verspielt. So würde ich nur tauben Ohren predigen, wollte ich noch mehr darüber sagen. Wer wirklich „hören“ will und ernsthaft suchen kann, findet in meiner Botschaft alles, was er braucht! Überall steht auch Erklärung über das große Versagen aufgezeichnet, das so unsagbar Schweres in so vielerlei Gestaltung nach sich zog. Wer jedoch geistig taub ist, wie so Viele, hat doch nur das ausdruckslose Lachen der Verständnislosigkeit, das wissend scheinen soll, aber in Wirklichkeit nur leichtsinnige Oberflächlichkeit verkündet, die gleichbedeutend mit größter Beschränktheit ist. Auf wen das blöde Lachen geistig Eingeengter heute noch irgendwelchen Eindruck macht, der ist selbst nichts wert. Hierher gehört das Christuswort: „Laßt doch die Toten ihre Toten begraben!“ Denn wer geistig taub und blind ist, gilt als geistig tot!

Der Menschengeist konnte mit seiner Fähigkeit die Erdenwelt als Nachbildung der Schöpfung zum Paradiese machen! Er hat es nicht getan und sieht die Welt deshalb nun so vor sich, wie er sie durch sein falsches Einwirken verbog. Darin liegt alles! Deshalb schmäht nun nicht in falscher Weichlichkeit ein so bedeutsames Geschehen wie den Kampf in der Natur, der noch notwendig etwas ausgleicht, was der Mensch versäumte! Vermeßt Euch nicht, Euere süßlich-schwüle Weichlichkeit noch mit dem Ausdruck „Liebe“ zu bezeichnen, in die der Mensch so gerne seine Schwächen einzureihen sucht! Die Falschheit und die Heuchelei müssen sich bitter rächen!

Drum wehe Dir, Du Mensch, als morsches Machwerk Deiner Einbildung! Du Zerrbild dessen, was Du solltest sein!

Seht Euch in Ruhe einmal an, was Ihr Natur zu nennen pflegt: Die Berge, Seen, Wälder, Matten! Zu allen Jahreszeiten: Trunken kann das Auge werden an der Schönheit alles dessen, was es sieht. Und nun bedenkt: Was Euch so zu erfreuen weiß und Euch Erholung gibt, das sind die Früchte eines Wirkens alles Wesenhaften, welches in der Schöpfung unter dem Geistigen steht, dessen Kraft Euch zu eigen wurde!

Dann sucht die Früchte Eures Schaffens, die Ihr geistig seid und darin viel mehr Fähigkeiten Euer Eigen nennt, deshalb aber auch Höheres zu wirken hättet als das vor Euch hergehende Wesenhafte.

Was seht Ihr da? Nur kalten Abklatsch alles dessen, was das Wesenhafte bereits fertig brachte, aber keine Fortentwickelung zu idealer Höhe im Lebendigen, und damit in der Schöpfung! Mit nur verkümmerten Schöpfungsinstinkten sucht die Menschheit Formen leblos nachzubilden, in der niedersten Art, während sie freien und bewußten Geistes mit dem Aufblicke zum Göttlichen ganz anderes, viel Größeres zu formen fähig wäre!

Die Größe, die nur aus dem freien Geiste kommt, haben die Menschen freventlich sich unterbunden und können deshalb außer kinderhaften Nachbildungen nur noch... Maschinen, Konstruktionen, Technik fertigbringen. Alles, wie sie selber: erdgebunden, niedrigstehend, hohl und tot!

Das sind die Früchte, die die Menschen nun als geistig-seiend der Tätigkeit des Wesenhaften gegenüberstellen können. So haben sie die Geistesaufgabe erfüllt in der ihnen dazu geschenkten Nachschöpfung!

Wie wollen sie nun bei der Abrechnung bestehen? Kann es denn dabei in Erstaunen setzen, daß den Menschen mit dem Hang nach Niederem das hohe Paradies verschlossen bleiben muß? Darf es noch Wunder nehmen, wenn nunmehr das Wesenhafte bei dem Ende das durch Menschengeist so falsch geführte Werk rückwirkend vollständig zerstört? —

Wenn es nun über Euch infolge Euerer betätigten Unfähigkeit zusammenbrechen wird, dann verhüllt Euer Angesicht, erkennet schamerfüllt die ungeheuere Schuld, die Ihr auf Euch geladen habt! Sucht dafür nicht schon wieder Euren Schöpfer anzuklagen oder ihn als grausam zu bezeichnen, ungerecht!

Du aber, Suchender, prüfe Dich ernsthaft, schonungslos, und dann versuche es, Dein ganzes Denken und Empfinden, ja, Dein ganzes Sein neu einzustellen auf geistigen Grund, der nicht mehr wanken wird wie der bisherige verstandesmäßige und damit arg beschränkte! Wer solches nicht vermag, der wird verworfen sein für alle Ewigkeit! —

76. Boj v přírodě


Vy pošetilci, kteří se vždy znovu ptáte, je-li správným boj ve stvoření a kteří jej pociťujete jen jako krutost, což nevíte, že se tím označujete za slabochy, za škůdce každé dnešní možnosti vzestupu?

Probuďte se konečně již z této neslýchané změkčilosti, která ne- chává tělo i ducha jen zvolna klesati, nikdy však nedovolí je po- vznésti!

Rozhlédněte se přece jako ti, kdo vidí a poznávají! A pak musíte žehnati té  veliké hnací síle,  která nutí k boji a  tím  i  k obraně a k opatrnosti, k bdělosti a životu! Chrání tvory před sevřením smrtící lenosti!

Což může někdy umělec dosáhnouti vrcholného bodu a udržeti se na něm, když trvale necvičí a nebojuje o to? Je lhostejno, v čem je činným a jak silné jsou jeho schopnosti. Hlas zpěvákův by brzy ze- slábl a pozbyl své jistoty, kdyby se nedovedl také přemoci a stále znovu necvičil a neučil se.

Paže může zesíliti jen tehdy, když se trvale namáhá. Upustí-li se od toho, musí ochabnouti. A taktéž každé tělo a každý duch! Dob- rovolně nelze k tomu však přivésti žádného člověka. Musí tu býti vždy nějaký nátlak!

Chceš-li býti zdráv, pečuj o své tělo i o svého ducha. To jest, udr- žuj je v přísné činnosti!

Ale co člověk dnes a ode vždy považoval za „péči“, není to pra- vé. Buď míní „péčí“ sladkou zahálku, v níž samotné již spočívá vše ochabující a ochromující, nebo provozuje „péči“ jako při každém sportu jen jednostranně. Péče stane se mu totiž „sportem“, jedno- stranným přepínáním a to vede pak k lehkovážným ctižádostivým vý- střelkům, vůbec nehodným opravdového lidství. Skutečné lidství musí přece míti před očima poslední cíl! Toho však nelze dosáhnouti skokem do výše, plováním, během, jízdou na koni a nesmyslnými rekordy. Lidstvo a celé stvoření nemá žádného užitku z takových jednotlivých výkonů, na které tak mnohý člověk obětuje velmi často největší část svých myšlenek, svého času a svého pozemského živo- ta!

Že se mohly vytvořiti takové výstřelky, jest důkazem, jak ne- správnou jest cesta, po které lidstvo jde. A jak opět tuto velkou hnací sílu ve stvoření žene jen na falešnou dráhu a vyplýtvá ji v marném hračkářství, ne-li dokonce na škodu tím, že překáží zdravému po- kroku, pro který jsou ve stvoření všecky prostředky.

Dráhy silných proudů ducha, které mají napomáhati k zvýšení pohybu, ohýbají ve své lidské domýšlivosti tak, že místo žádaného podporování nastává zahrazení těchto proudů, které se projevuje jako překážka. To pak ve zpětném účinku stupňuje bojovný pud a konečně propukajíc, strhuje s sebou všechno do hlubin.

To jest ta činnost, jakou se dnes člověk převážně zabývá ve svých bezobsažných hříčkách a ctižádostech, jež mají býti vědeckými. Stojí jako rušitel ve veškeré harmonii stvoření!

Dávno již upadl by do líného spánku zahálky, po kterém by nut- ně následovala hniloba, kdyby naštěstí nebylo ve stvoření ještě bo- jovného pudu, který ho nutí aby se přece hnul! Jinak by byl již dávno došel k domýšlivosti, že Bůh prostřednictvím svého stvoření musí se o něho starat jako v pohádce o zemi blahobytu. A vyslovuje-li za to dík v bezduché modlitbě, má to jeho Bůh přece přebohatou odměnu vždyť je tolik lidí, kteří mu za to vůbec ani neděkují!

Takový je člověk a opravdu ne jiný!

Mluví se o ukrutnostech v přírodě! Přitom nepřicházejí lidé na myšlenku, aby především jednou zkoumali sebe. Chtějí stále jen ká- rati.

Také v boji mezi zvířaty jest jen požehnání a žádná krutost.

Jest jen třeba dobře pozorovati některé zvíře. Vezměme napří- klad psa. Čím ohleduplněji jedná se se psem, tím se stává pohodlněj- ším a línějším. Je-li pes v pánově pracovně a tento pečlivě dbá, aby na zvíře nikdo nešlápl nebo do něj nevrazil, i když si lehl na taková místa, kde jest v trvalém nebezpečí, že i bez úmyslu může se mu ublížiti, jako u dveří a jinde, tedy jest to jen k nevýhodě zvířete.

Pes pozbude v krátké době své vlastní bdělosti. „Dobráčtí“ lidé říkají „s láskyplnou“ omluvou, snad i dojati, že tím pes projevuje nevýslovnou „důvěru“! On prý ví, že mu nikdo neublíží! Ve skuteč- nosti není to však nic jiného, než hrubé zeslabení schopnosti „býti bdělým“, což znamená silné couvnutí duševní činnosti.

Musí-li však zvíře býti trvale na stráži a pohotově k obraně, pak jest a zůstává nejen duševně bdělým, nýbrž přibývá mu stále inteli- gence a ono získává v každém směru. Zůstává čilým ve všech ohle- dech. A to jest pokrok. Tak jest tomu s každým tvorem! Jinak hyne, protože při tom znenáhla ochabuje i tělo, podléhá snáze nemoci a nemá již žádné odolnosti.

Že člověk zaujímá při tom úplně falešné stanovisko ve všech směrech i vůči zvířatům, neuvede bystrého pozorovatele v úžas. Vždyť člověk se úplně nesprávně postavil i vůči sobě a vůči celému stvoření. Působí všude duchovně jen škodu, místo aby přinášel uži- tek.

Kdyby dnes nebylo již ve stvoření bojovného pudu, který tak mnozí lenoši nazývají krutým, nacházela by se hmotnost již dávno v hnilobě a rozkladu. Právě tento bojovný pud účinkuje ještě jako to, co duševně a tělesně udržuje. Neúčinkuje jako cosi ničivého, jak se to povrchně zdá. Jinak by nic jiného neudrželo línou hrubohmotnost v pohybu a tím ve zdraví a svěžesti, když člověk tak bídně odvrátil vše pronikající a osvěžující působení duchovní síly, která k tomu byla ve skutečnosti určena. Následkem toho nemůže tato síla působiti tak, jak by skutečně měla! (Viz předešlé přednášky.)

Kdyby člověk nebyl tak zle selhal ve svém určení, vypadalo by mnohé, ba všechno dnes jinak! I tak zvaný „boj“ nenacházel by se v té formě, v jaké se projevuje nyní.

Bojovný pud by byl zušlechtěn a zduchovněn usilovnou vůlí lidí vzhůru. Původní hrubé působení místo aby se stále zesilovalo jako dnes, bylo by se časem správným duchovním vlivem proměnilo ve společný radostný popud k vzájemné pomoci, k níž jest třeba téhož vynaložení síly, jako k nejprudšímu boji. Jen s tím rozdílem, že po boji následuje únava, kdežto při pomoci ve zpětném účinku následu- je ještě další zvýšení činnosti. Na konec byl by nastal i v tomto poz- dějším stvoření, ve kterém má nejsilnější vliv duchovní vůle člověka, také pro všechny tvory rajský stav jako ve skutečném stvoření. Tam není již třeba boje a není také žádné zdánlivé krutosti! Rajský stav není však zahálka, nýbrž rovná se nejsilnějšímu pohybu, skutečnému, osobně plně vědomému životu!

Že to nemohlo nastati, jest vinou lidského ducha. Vracím se při tom vždy znovu k rozhodujícímu pádu do hříchu, jak ho dopodrob- na líčím v přednášce „Bylo jednou … “*).

K dnešním chybným výstřelkům přivedlo to jen naprosté selhání lidského ducha ve stvoření spolu se zneužitím dané mu duchovní síly tím, že odklonil její působení směrem dolů, místo k světlé výši!

Člověk promrhal a prohrál již i schopnost nahlédnouti chybu. Kázal bych proto jen hluchým uším, kdybych o tom chtěl říci více. Kdo opravdu chce „slyšeti“ a vážně hledá, najde v mém poselství vše, čeho jest mu třeba! Všude jest také vyznačeno vysvětlení onoho vel- kého selhání, které přivodilo tak nevýslovné těžkosti v tolikerých podobách. Kdo však jest duchovně hluchý jako tak mnozí, má na vše jen bezvýrazný smích neporozumění, který se má zdáti vědoucím. Ve skutečnosti hlásá jen lehkomyslnou povrchnost, která jest totéž, jako největší omezenost. Na koho ještě dnes působí nějakým do- jmem blbý smích duchovních zaostalců, ten sám nemá cenu. Sem patří slovo Kristovo: „Nechť mrtví pochovávají své mrtvé!“ Neboť kdo jest duchovně hluchý a slepý, jest jako duchovně mrtvý!

Lidský duch mohl svými schopnostmi učiniti z pozemského svě- ta ráj, jako napodobení prvotního stvoření! Neučinil tak a proto vidí svět  před  sebou  tak,  jak  ho  svým  falešným  působením  zkroutil. V tom  spočívá  vše!  Nehaňte  proto  v nesprávné  změkčilosti  tak  vý- znamné dění, jako jest boj v přírodě, který ještě nutně vyrovnává něco,  co  člověk  opomenul!  Neopovažujte  se  svou  sladce  mdlou změkčilost ještě označovati výrazem „láska“, do které člověk snaží se tak rád zařadit své slabosti! Faleš a pokrytectví musí se trpce vymstít! Proto běda ti, člověče, ty zpuchřelá slátanino své domýšlivosti!

Ty pitvoro toho, čím bys býti měl!

Pohleďte jednou v klidu na to, co jmenujete přírodou: Hory, je- zera, lesy, nivy! Za všech ročních dob může se oko opíjeti krásou všeho, co vidí. A teď uvažte: Co vás tak dovede potěšiti a skýtá vám zotavení, to jsou plody působení všeho bytostného, které ve stvoření stojí pod duchovním, jehož síla vám byla dána!

Pak vy, kteří jste duchovní a máte proto mnohem více schopnos- tí, hledejte ovoce svého tvoření! Měli byste tvořiti něco vyššího než to, co je rozprostřeno před vámi a bylo vytvořeno bytostným.

Co tu vidíte? Jen studený, slabý odlesk všeho toho, co bytostné již zhotovilo, ale žádný další vývoj k ideální výši v živoucím a tím ve stvoření! Lidstvo hledí jen zakrnělými tvůrčími instinkty napodobiti bezživotně tvary nejnižších druhů, ačkoliv by volným a vědomým duchem s pohledem vzhůru k Božskému bylo schopno vytvořiti něco zcela jiného, mnohem většího!

Lidé rouhavě si podvázali velikost, která přichází jen ze svobodného ducha a dovedou proto kromě dětinských napodobenin ještě jen … stroje, konstrukce,  techniku …  Vše  takové,  jak  jsou  oni  sami: K zemi připoutané, nízko stojící, duté a mrtvé!

To jest ovoce, které lidé, ačkoliv jsou duchovní, dovedou posta- viti proti činnosti bytostného. Tak splnili duchovní úkol v pozdějším stvoření, které jim bylo darováno! Jak chtějí pak obstáti při zúčtová- ní? Možno se při tom divit, že lidem se sklonem k nízkému musí zů- stati uzavřen vznešený ráj? Možno žasnouti, když bytostné na konec ve zpětném účinku úplně zničí dílo, lidským duchem tak nesprávně vedené? –

Když se to nad vámi zhroutí následkem vaší osvědčené neschop- nosti, zastřete svou tvář a uznejte plni studu nesmírnou vinu, kterou jste sami na sebe uvalili. Nehleďte za to zas žalovati na svého Stvoři- tele, nebo ho nespravedlivě označovati za krutého!

Ale ty, hledající, zkoumej se vážně a nelítostně a snaž se pak celé své myšlení a cítění, ba celé své bytí postaviti nově na duchovní základ, který nebude již kolísati jako dosavadní rozumový a tím zle omeze- ný. Kdo toho nedovede, bude zavržen na všechny věky!

 

 

*)              Přednáška č.80: „Bylo jednou … !“