Interaktivy preklad PG


6. Schicksal


Die Menschen reden von verdientem und unverdientem Schicksal, von Lohn und Strafe, Vergeltung und Karma. *(Schicksal)

Das alles sind nur Teilbezeichnungen eines in der Schöpfung ruhenden Gesetzes: Das Gesetz der Wechselwirkung!

Ein Gesetz, das in der ganzen Schöpfung von Urbeginn an liegt, das in das große, nimmer endende Werden unlösbar hineingewoben wurde als ein notwendiger Teil des Schaffens selbst und der Entwickelung. Wie ein Riesensystem feinster Nervenfäden hält und belebt es das gewaltige All und fördert dauernde Bewegung, ein ewiges Geben und Nehmen!

Einfach und schlicht, und doch so treffend hat es der große Wahrheitsbringer Christus Jesus schon gesagt: „Was der Mensch säet, das wird er ernten!“

Die wenigen Worte geben das Bild des Wirkens und Lebens in der ganzen Schöpfung so glänzend wieder, wie es kaum anders gesagt werden kann. Ehern eingewebt ist der Sinn der Worte in dem Sein. Unverrückbar, unantastbar, unbestechlich in der fortwährenden Auswirkung.

Ihr könnt es sehen, wenn Ihr sehen wollt! Beginnt damit bei der Beobachtung der Euch jetzt sichtbaren Umgebung. Was Ihr Naturgesetze nennt, sind ja die göttlichen Gesetze, sind des Schöpfers Wille. Ihr werdet schnell erkennen, wie unentwegt sie sich in dauernder Betätigung befinden; denn so Ihr Weizen säet, werdet Ihr nicht Roggen ernten, und so Ihr Roggen streut, kann Euch nicht Reis erstehen! Das ist jedem Menschen so selbstverständlich, daß er über das eigentliche Geschehen dabei gar nicht nachdenkt. Er wird sich deshalb des darin ruhenden strengen und großen Gesetzes gar nicht bewußt. Und doch steht er dabei vor der Lösung eines Rätsels, das ihm kein Rätsel zu sein braucht.

Das gleiche Gesetz nun, das Ihr hierbei zu beobachten vermögt, wirkt sich mit derselben Sicherheit und Stärke auch in den zartesten Dingen aus, die Ihr nur durch Vergrößerungsgläser zu erkennen fähig seid, und noch weitergehend in dem feinstofflichen Teile der ganzen Schöpfung, der der weitaus größere ist. In jedem Geschehen liegt es unabänderlich, auch in der zartesten Entwicklung Euerer Gedanken, die ja auch eine gewisse Stofflichkeit haben, da sie sonst keine Wirkung hervorzubringen vermöchten.

Wie konntet Ihr wähnen, daß es gerade dort anders sein soll, wo Ihr es anders haben möchtet? Euere Zweifel sind in Wirklichkeit weiter nichts als ausgesprochene innere Wünsche!

Es ist in dem ganzen Euch sichtbaren und unsichtbaren Sein nicht anders, als daß jede Art die ihr gleiche Art bringt, gleichviel von welchem Stoffe. Ebenso fortdauernd ist das Wachsen und Werden, Früchte bringen und die gleiche Art gebären. Dieses Geschehen geht einheitlich durch alles, macht keine Unterschiede, läßt keine Lücke, hält nicht vor einem anderen Teile der Schöpfung an, sondern trägt die Wirkungen hindurch wie einen unzerreißbaren Faden, ohne abzusetzen oder abzubrechen. Wenn sich auch der größte Teil der Menschheit in ihrer Beschränkung und Einbildung von dem Weltall absonderte, die göttlichen oder Naturgesetze haben deshalb nicht aufgehört, sie als dazu gehörig zu betrachten, und in unveränderter Art ruhig und gleichmäßig weiter zu arbeiten.

Das Gesetz der Wechselwirkung bedingt aber auch, daß der Mensch alles, was er säet, also dort, wo er die Ursache zu einer Wirkung oder Auswirkung gibt, auch ernten muß!

Der Mensch hat immer nur den freien Entschluß, die freie Entscheidung bei Beginn einer jeden Sache darüber, wohin die ihn durchströmende Allkraft geleitet werden soll, nach welcher Richtung. Die daraus entstehenden Folgen der sich in der von ihm gewollten Richtung betätigten Kraft muß er dann tragen. Trotzdem beharren viele auf der Behauptung, daß der Mensch doch keinen freien Willen habe, wenn er einem Schicksale unterworfen ist!

Diese Torheit soll nur den Zweck einer Selbstbetäubung haben, oder ein grollendes Sichfügen in etwas Unvermeidliches sein, eine murrende Ergebung, hauptsächlich aber eine Selbstentschuldigung; denn jede dieser auf ihn zurückfallenden Auswirkungen hat einen Anfang genommen, und bei diesem Anfange lag die Ursache für die spätere Auswirkung in einem vorausgegangenen freien Entschluß des Menschen. Dieser freie Entschluß ist jeder Wechselwirkung, also jedem Schicksal, einmal vorausgegangen! Mit einem ersten Wollen hat der Mensch jedesmal etwas erzeugt, erschaffen, in dem er später, über kurz oder lang, selbst einmal zu leben hat. Wann dies erfolgt, ist aber sehr verschieden. Es kann noch in dem gleichen Erdendasein sein, in dem das erste Wollen den Anfang dazu schuf, ebensogut kann es aber nach Ablegen des grobstofflichen Körpers in der feinstofflichen Welt geschehen, oder aber noch später wieder in einem grobstofflichen Erdendasein. Die Veränderungen spielen dabei keine Rolle, sie befreien den Menschen nicht davon. Dauernd trägt er die Verbindungsfäden mit sich, bis er davon erlöst, das heißt „gelöst“ wird durch die endliche Auswirkung, die durch das Gesetz der Wechselwirkung erfolgt.

Der Erschaffende ist an seine eigene Schöpfung gebunden, wenn er sie auch anderen zugedacht hat!

Wenn also heute ein Mensch den Entschluß faßt, einem anderen irgend etwas Übles zu tun, sei es nun in Gedanken, Worten oder Werken, so hat er damit etwas „in die Welt gesetzt“, ganz gleichgültig, ob allgemein sichtbar oder nicht, ob also grobstofflich oder feinstofflich, es hat Kraft und somit Leben in sich, das sich in der gewollten Richtung weiter entwickelt und betätigt.

Wie sich die Wirkung nun bei dem auslöst, dem es gelten soll, liegt ganz an der seelischen Beschaffenheit des Betreffenden, dem es dadurch entweder großen oder kleinen, vielleicht auch verändert als wie den gewollten, oder auch gar keinen Schaden bringen kann; denn der seelische Zustand des Betreffenden ist wiederum allein maßgebend für diesen selbst. Es ist also niemand solchen Dingen schutzlos preisgegeben.

Anders mit dem, der durch seinen Entschluß und sein Wollen die Ursache zu dieser Bewegung gegeben hat, also der Erzeuger war. Mit diesem bleibt seine Erzeugung unbedingt verbunden, und kommt nach einer kurzen oder langen Wanderung im Weltall wieder zu ihm zurück, verstärkt, wie eine Biene beladen durch die Anziehung der Gleichart. Das Gesetz der Wechselwirkung löst sich dabei aus, indem eine jede Erzeugung bei ihrer Bewegung durch das All verschiedene Gleicharten anzieht oder von solchen selbst angezogen wird, durch deren Zusammenschluß dann eine Kraftquelle entsteht, die verstärkte Kraft der gleichen Art wie von einer Zentrale aus an alle die zurücksendet, die durch ihre Erzeugungen wie an Schnüren mit dem Sammelplatze verbunden werden.

Durch diese Verstärkung tritt auch eine immer größere Verdichtung ein, bis zuletzt ein grobstofflicher Niederschlag davon entsteht, in dem der einstige Erzeuger nun in der damals von ihm gewollten Art sich selbst ausleben muß, um endlich davon befreit zu werden. Das ist das Entstehen und der Werdegang des so gefürchteten und verkannten Schicksals! Es ist gerecht bis in die kleinste und feinste Abstufung, weil es durch die Anziehung nur gleicher Arten in der Rückstrahlung nie anderes bringen kann, als wie es wirklich ursprünglich selbst gewollt war. Ob für einen bestimmten anderen oder im allgemeinen ist dabei gleichgültig; denn derselbe Werdegang ist natürlich auch, wenn der Mensch sein Wollen nicht unbedingt auf einen anderen Menschen oder auf mehrere richtet, sondern überhaupt in irgendeiner Art Wollen lebt.

Die Art des Wollens, für die er sich entscheidet, ist maßgebend für die Früchte, die er am Ende ernten muß. So hängen zahllose feinstoffliche Fäden an den Menschen, oder er an ihnen, die alle das auf ihn zurückströmen lassen, was immer er einmal ernst gewollt hat. Diese Strömungen geben ein Gebräu, das dauernd stark einwirkt auf die Bildung des Charakters.

So sind in der gewaltigen Maschinerie des Weltalls viele Dinge, die mitwirken an dem „Ergehen“ des Menschen, aber es gibt nichts, wozu der Mensch nicht selbst zuerst die Ursache dazu gegeben hat.

Er liefert die Fäden, aus denen im unermüdlichen Webstuhle des Seins der Mantel gefertigt wird, den er zu tragen hat.

Christus drückte klar und scharf dasselbe aus, als er sagte: „Was der Mensch säet, das wird er ernten.“ Er sagte nicht, „kann“ er ernten, sondern er „wird“. Das ist dasselbe, wie er muß das ernten, was er säet.

Wie oft hört man sonst sehr vernünftige Menschen sagen: „Daß Gott so etwas zuläßt, ist mir unbegreiflich!“

Unbegreiflich aber ist es, daß Menschen so etwas reden können. Wie klein stellen sie sich dieser Äußerung nach Gott vor. Sie geben damit den Beweis, daß sie sich ihn als einen „willkürlich handelnden Gott“ denken.

Aber Gott greift in alle diese kleinen und großen Menschensorgen, Kriege, Elend und was Irdisches noch mehr ist, gar nicht direkt ein! Er hat von Anfang an in die Schöpfung seine vollkommenen Gesetze gewoben, die selbsttätig ihre unbestechliche Arbeit durchführen, so daß sich alles haarscharf erfüllt, ewig gleich sich auslöst, wodurch eine Bevorzugung ebenso ausgeschlossen ist wie eine Benachteiligung, jede Ungerechtigkeit unmöglich bleibt. Gott braucht sich also darum nicht besonders zu kümmern, sein Werk ist lückenlos.

Ein Hauptfehler so vieler Menschen ist aber der, daß sie nur nach dem Grobstofflichen urteilen und sich darin als Mittelpunkt sehen, sowie mit einem Erdenleben rechnen, während sie in Wirklichkeit schon mehrere Erdendaseins hinter sich haben. Diese, sowie auch die Zwischenzeiten in der feinstofflichen Welt, gelten als ein einheitliches Sein, durch das die Fäden ohne abzubrechen straff gezogen sind, so daß also in den Auswirkungen eines jeweiligen irdischen Daseins nur ein kleiner Teil dieser Fäden sichtbar wird. Ein großer Irrtum ist es demnach, zu glauben, daß mit dem Geborenwerden ein vollkommen neues Leben einsetzt, daß ein Kind also „unschuldig“ ist *(Siehe Vortrag Nr. 15: Das Geheimnis der Geburt), und daß alle Geschehnisse nur auf das kurze Erdendasein berechnet werden dürfen. Wäre dies wirklich, so müßten selbstverständlich bei bestehender Gerechtigkeit Ursachen, Wirkungen und Rückwirkungen geschlossen auf die Spanne eines Erdendaseins fallen.

Wendet Euch ab von diesem Irrtum. Ihr werdet dann schnell die jetzt so oft vermißte Logik und Gerechtigkeit in allen Geschehnissen entdecken!

Viele erschrecken dabei und fürchten sich vor dem, was sie nach diesen Gesetzen in der Rückwirkung von früher her noch zu erwarten haben.

Doch das sind unnötige Sorgen für die, denen es ernst ist mit dem guten Wollen; denn in den selbsttätigen Gesetzen liegt auch gleichzeitig die sichere Gewähr für Gnade und Vergebung!

Ganz abgesehen davon, daß mit dem festen Einsetzen des guten Wollens sofort eine Grenze gesetzt wird für den Punkt, wo die Kette der üblen Rückwirkungen ein Ende erreichen muß, tritt noch ein anderer Vorgang in Kraft, der von ungeheuerem Werte ist. Durch das dauernd gute Wollen in allem Denken und Tun fließt ebenfalls rückwirkend aus der gleichartigen Kraftquelle beständige Verstärkung, so daß das Gute fester und fester in dem Menschen selbst wird, aus ihm heraustritt und zunächst die feinstoffliche Umgebung darnach formt, die ihn wie eine Schutzhülle umgibt, so ähnlich, wie die Luftschicht um die Erde dieser Schutz gewährt.

Kommen nun üble Rückwirkungen von früher her zur Auslösung auf diesen Menschen zurück, so gleiten sie an der Reinheit von dessen Umgebung oder Hülle ab und werden so von ihm abgelenkt.

Dringen sie aber trotzdem in diese Hülle ein, so werden die üblen Strahlungen entweder sofort zersetzt, oder doch bedeutend abgeschwächt, wodurch die schädliche Auswirkung gar nicht oder nur in ganz geringem Maße stattfinden kann.

Außerdem ist durch die erfolgte Wandlung auch der eigentliche innere Mensch, auf den die Rückstrahlungen eingestellt sind, mit dem andauernden Bestreben zum guten Wollen viel verfeinerter und leichter geworden, so daß er der größeren Dichtheit übler oder niederer Strömungen nicht mehr gleichartig gegenübersteht. Ähnlich wie bei der drahtlosen Telegraphie, wenn der Empfangsapparat nicht auf die Stärke des Sendapparates eingestellt ist.

Die natürliche Folge davon ist, daß die dichteren Strömungen, weil andersartig, nicht festhaken können und ohne Auswirkung schadlos hindurchgehen.

Deshalb ungesäumt ans Werk! Der Schöpfer hat Euch in der Schöpfung alles in die Hand gelegt. Nützet die Zeit! Jeder Augenblick birgt für Euch das Verderben oder den Gewinn!

6. Osud


Lidé mluví o zaslouženém a nezaslouženém osudu, o odměně a trestu, odplatě a karmě.

To jsou jen částečná označení zákona, tkvícího ve stvoření: Zá- kona zvratného působení!

Je to zákon, který jest od prvopočátku v celém stvoření a byl do velikého, nikdy nekončícího dění nesmazatelně vetkán jako nutná součástka samotného stvoření a vývoje. Jako obrovská soustava nej- jemnějších nervových nitek udržuje a oživuje veškerenstvo a napo- máhá trvalému pohybu, věčnému dávání a braní!

Prostě a jednoduše a přece tak výstižně řekl to již veliký zvěsto- vatel Pravdy, Ježíš Kristus: „Co člověk zasévá, to také sklidí!“

Těch několik slov podává tak skvěle obraz působení a života v celém stvoření, že to sotva lze říci jinak. Kovově vryt jest smysl těchto slov do veškerého bytí. Nepošinutelný, nedotknutelný a ne- podplatný v ustavičném působení.

Můžete to vidět, jestliže vidět chcete! Začněte pozorováním okolí, vám teď viditelného! Co jmenujete přírodními zákony, jsou zákony Božské, je to vůle Stvořitelova. Záhy poznáte, jak jsou neodchylné v trvalé činnosti. Rozséváte-li pšenici, nesklidíte žito. Sejete-li žito, nemůže vám vzejíti rýže! To je každému člověku tak samozřejmé, že při tom ani nepřemýšlí o vlastním dění. Není si proto ani vědom velikého a přísného zákona, který v tom spočívá. A přece zde stojí před rozřešením hádanky, která mu nepotřebuje již býti hádankou.

Týž zákon, který můžete pozorovati při setbě, působí s touže jis- totou a silou i v nejjemnějších věcech, které můžete rozeznávati jen zvětšovacími skly. Působí ještě dále i v jemnohmotné části celého stvoření, která je daleko větší než část hrubohmotná. Nezměnitelně tkví v každém dění, i v nejjemnějším vývoji vašich myšlenek, které přece také ještě mají jistou hmotnost, protože by jinak nemohly vy- volati účinku.

Jak jste se mohli domnívat, že tomu bude jinak právě tam, kde byste si to přáli míti jinak vy? Vaše pochybnosti nejsou ve skutečnos- ti ničím jiným, než vysloveným vnitřním přáním!

V celém vám viditelném i neviditelném bytí není tomu jinak. Každý druh plodí stejný druh, nechť se jedná o jakoukoliv látku. Právě tak všude stejně pokračuje vznikání a vzrůst, přinášení plodů a stejný způsob rození. Toto dění je jednotné ve všem, nečiní rozdílů, nezanechává mezer, nezastavuje se před žádnou částí stvoření. Vleče za sebou účinky jako neroztržitelnou nit, bez zastávky, bez přeryvu. I když se většina lidstva ve své omezenosti a domýšlivosti odloučila od vesmíru, nepřestaly ji proto Božské nebo přírodní zákony považovati za část stvoření. Jejich působení proto nezmizelo. Pracují dále klidně, stejně a nezměněně.

Ale zákon zvratného působení také podmiňuje, že člověk všech- no, co zasévá, tedy tam, kde dává příčinu k působení, také nutně skliditi musí!

Člověk má vždy jen svobodný úmysl a svobodné rozhodnutí při počátku každé věci v tom, že určuje kam a kterým směrem má býti vedena  všesíla,  jím  proudící.  Pak  musí  nésti  následky,  vzniklé z tohoto působení síly, která byla uvedena v činnost směrem jím chtěným. Přes to setrvávají mnozí na tvrzení, že člověk nemá svo- bodnou vůli, když je podroben osudu!

Tato pošetilost má míti za účel jen sebeomámení nebo hněvné podrobení se čemusi neodvratnému, reptavé odevzdání se, hlavně však sebeomluvu. Vždyť přece každé z těchto působení, každý úči- nek, jež se k němu vracejí, měly svůj začátek. A v tomto začátku je příčina pozdějšího působení. Ve svobodném rozhodnutí člověka při tom- to začátku. Toto svobodné rozhodnutí předcházelo tedy každému zvratnému působení, tedy každému osudu! Opravdovým chtěním člověk po každé něco zplodil, vytvořil, v čem bude mu jednou, dříve nebo později, samotnému žíti. Kdy se to stane, je však velmi rozdíl- né. Může to býti v témže pozemském životě, ve kterém první chtění vytvořilo počátek zvratného působení. Stejně může to však býti po odložení hrubohmotného těla ve světě jemnohmotném, anebo ještě později  opět ve hrubohmotném pozemském životě. Tyto změny

nehrají  při  tom  žádnou  roli.  Nijak  člověka  neosvobozují.  Nosí s sebou trvale spojovací nitky tak dlouho, až je jich zproštěn, to jest

„vykoupen“ konečným vyrovnáním a odpykáním, které jest výsled- kem zvratného působení.

Ten, kdo něco vytvořil, je vázán na svůj vlastní výtvor, i když jím obmyslel jiné!

Pojal-li tedy dnes člověk úmysl učiniti druhému něco zlého, ať již v myšlenkách, slovech nebo skutcích, „postavil“, abychom tak řekli, něco do světa. Je lhostejno, zda je to všeobecně viditelné nebo není. Čili zda je to hrubohmotné nebo jemnohmotné. Má to v sobě sílu a proto život, který se vyvíjí dále ve chtěném směru.

Jak se pak účinek projevuje u toho, na něhož je namířen, záleží zcela na tom, jak dotyčný je duševně utvářen. Podle toho může mu býti způsobena malá nebo veliká škoda. Snad bude i jiného druhu, než chtěl vysilatel. Anebo mu vůbec nebude uškozeno. Protože je pro něho směrodatným pouze jeho duševní stav. Není tedy vydán nikdo bez ochrany těmto věcem na pospas.

Jinak ovšem je tomu s tím člověkem, který svým úmyslem a chtěním dal příčinu k tomuto hnutí, tedy kdo byl jeho původcem. Jeho výtvor zůstává s ním bez výjimky ve spojení a po krátkém nebo delším putování vesmírem vrací se k němu zpět, zesílen a jako včela obtěžkán přitažlivostí stejnorodého. Tak se rozvíjí a rozuzluje zákon zvratného působení. Každý výtvor při svém pohybu vesmírem při- tahuje různé stejné druhy nebo je jimi přitahován. Jejich spojením vzniká pak pramen síly, který soustředěnou sílu stejnorodosti vysílá zpět jako z ústředí na všechny ty, kdo svými výtvory jsou spojeni jako šňůrami se shromaždištěm.

Tímto zesílením nastává také vždy větší zhuštění, až konečně z toho vznikne hrubohmotná srážka, ve které tehdejší původce musí sám prožíti vše na sobě takovým způsobem, jaký tehdy chtěl a za- mýšlel vůči jinému. Pak konečně může býti od toho osvobozen. To jest vznik a postup tak obávaného a zneuznaného osudu! Jest spra- vedlivý až do nejmenšího a nejjemnějšího odstínu, protože vlivem přitažlivosti jen stejných druhů nemůže ve zpětném proudění přinésti nikdy nic jiného, než jak to bylo skutečně původně chtěno. Při tom

jest lhostejno, platilo-li chtění určité jiné osobě nebo bylo jen všeo- becné. Týž postup nastává i tehdy, když člověk neřídí své chtění přímo jen na jiného člověka nebo více lidí, nýbrž když vůbec žije v nějakém způsobu chtění.

Druh chtění, pro který se člověk rozhoduje, je směrodatný pro ovoce, které na konec nutně sklidí. Tak se víží k člověku nesčetné jemnohmotné nitky, nebo on se víže k nim a ty všechny nechávají k němu prouditi zpět to, co kdy opravdu chtěl. Tyto proudy tvoří pak směs, která silně a vytrvale působí na tvoření charakteru.

Tak existuje v mocném ústrojí vesmíru mnoho věcí, které spolu- působí na tom, jak se člověku „vede“. Není však ničeho, k čemu by člověk sám nebyl dal dříve příčinu.

On dodává nitky, ze kterých se na neúnavném tkalcovském stavu života tká plášť, který jest mu nositi.

Kristus vyslovil ostře a jasně totéž, když řekl: „Co člověk rozsévá, to sklidí!“ Neřekl, že „může“ sklízeti, nýbrž „sklidí“. To je totéž, jako že skliditi musí, to co zasel.

Jak často slýcháme jinak zcela rozumné lidi říkati: „Je mi nepo- chopitelné, že Bůh něco takového připustí!“

Nepochopitelné však jest, že lidé mohou něco takového mluvit! Jak malicherným představují si podle tohoto výroku Boha. Dokazují tím, že si ho představují jako „Boha libovolně jednajícího“.

Bůh však nijak přímo nezasahuje do všech malých i velkých lid- ských starostí. Do válek, bídy a co vše ještě pozemského jest! Od počátku vetkal do stvoření své dokonalé zákony, které samočinně konají svou nepodplatnou práci, takže se na vlas vše vyplňuje, věčně se vše vyrovnává, čímž jest vyloučeno nadržování stejně, jako jest nemožnou křivda a každá nespravedlnost. Bůh se proto nepotřebuje zvlášť o to starat. Jeho dílo jest bez mezer.

Hlavní chybou tak mnohých lidí však jest to, že soudí jen podle hrubohmotného a vidí v něm sebe jako střed. Mimo to počítají jen s jedním pozemským životem, zatím co ve skutečnosti mají již více pozemských životů za sebou. Tyto pozemské životy, tak jako i me- zidobí ve světě jemnohmotném platí jako jediné bytí. Jimi táhnou se bez přerušení ztuha napjaté nitky, takže v prožívání právě platného

jednoho pozemského života je viditelna jen malá část těchto nitek. Proto je velikým omylem domnívati se že zrozením začíná zcela nový život, že tedy dítě je „nevinné“*). Omyl je v tom, že všechno dění chce se počítat jen do jediného krátkého pozemského života. Kdyby tomu bylo tak, pak musely by samozřejmě při existující spra- vedlnosti všechny příčiny, účinky a zvratné působení býti shrnuty na krátkou píď tohoto pozemského života.

Odvraťte se od tohoto omylu. Rychle pak objevíte ve veškerém dění logiku a spravedlnost, dnes tak často postrádanou!

Mnozí se při tom lekají a obávají se toho, co je podle těchto zá- konů ve zvratném působení ještě z dřívějška očekává.

A přece jsou to zbytečné starosti pro toho, komu jde vážně o dobré chtění. Vždyť v samočinných zákonech je zároveň bezpečná záruka milosti a odpuštění!

Nehledě na to, že při pevném zahájení dobrého chtění ihned se stanoví hranice bodu, na kterém musí končit řetěz zlých zpětných účinků, přichází tu v platnost ještě jiný postup nesmírné hodnoty. Trvale dobrým chtěním ve veškerém myšlení a konání proudí rovněž ve zpětném účinku ze stejnorodého zdroje síly neustálé zesilování. Tím se dobro v člověku samotném stále upevňuje, vychází z něho a především se podle toho utváří jemnohmotné prostředí, které ob- klopí člověka jako ochranný obal. Asi tak, jako vzduchová vrstva poskytuje tuto ochranu zeměkouli.

Vrací-li se pak z dřívějška na takového člověka zlé zpětné účinky k rozuzlení a odpykání, odrazí se o čistotu jeho okolí nebo obalu a jsou tak od něho odvráceny.

Proniknou-li však přes to do tohoto obalu, tedy se zlé proudy a záření bud‘ ihned rozkládají nebo se aspoň značně zeslabují. Proto nemůže nastati škodlivé působení nebo nadejde jen v míře zcela nepatrné.

Kromě toho nastalou proměnou stal se vlastní vnitřní člověk, na kterého jsou zpětná záření řízena, mnohem zjemnělejším a lehčím svou trvalou snahou o dobré chtění. Nestojí proto již jako stejnorodý oproti větší hutnosti zlých nebo nízkých proudů. Je to jako při bezdrátové telegrafii, když přijímací aparát není nařízen na stejnou délku vlny jako aparát vysílací.

Přirozeným následkem toho je, že hutnější a hustší proudy, pro- tože jsou nestejnorodé, nemohou pevně ulpěti a projdou beze škody a bez účinku.

Proto neprodleně k dílu! Stvořitel vložil vám ve stvoření všechno do rukou. Využijte času! Každý okamžik skrývá pro vás zkázu nebo zisk!

*) Viz přednáška č. 15: „Tajemství zrození.“