Interaktivy preklad PG


78. Geschlecht


Ein großer Teil der Erdenmenschen läßt sich schwer bedrücken von den Gedanken über den Verkehr zwischen den zwei Geschlechtern, dem männlichen und dem weiblichen. Ausgenommen davon sind wohl nur die Leichtsinnigen, die sich überhaupt durch nichts bedrücken lassen. Alle anderen, so verschiedenartig sie auch sein mögen, suchen offen oder still in sich zurückgezogen irgendeine Lösung. Es gibt glücklicherweise viele Menschen, die gerade darin einen rechten Wegweiser ersehnen. Ob sie sich dann darnach richten würden, bleibt allerdings dahingestellt. Tatsache ist jedoch, daß sie sich sehr damit beschäftigen und auch zum großen Teile sich bedrücken lassen von dem Bewußtsein, daß sie dieser Frage unwissend gegenüberstehen.

Man suchte es in Ehefragen zu lösen oder zu verankern, kam aber damit einem befriedigenden Grundgedanken noch nicht näher, da auch hier wie überall lediglich die Hauptsache ist, daß der Mensch weiß, womit er es zu tun hat! Sonst kann er damit niemals fertig werden. Es bleibt ihm Unruhe.

Dabei verwechseln viele schon von vornherein sehr oft den richtigen Begriff für dieses Wort „Geschlecht“. Man nimmt es allgemein, während der eigentliche Sinn dafür viel tiefer liegt.

Wollen wir ein rechtes Bild darüber haben, so dürfen wir nicht so einseitig sein, es in Bestimmungen zu zwingen, die lediglich einer rein irdischen, gesellschaftlichen Ordnung dienen können und den Gesetzen in der Schöpfung vielfach ganz entgegenstehen. Bei so schwerwiegenden Dingen ist es notwendig, sich in die Schöpfung zu vertiefen, um den Grundgedanken zu erfassen.

Wir nennen den Begriff weiblich und männlich schlechthin zweierlei Geschlecht. Das Wort Geschlecht aber läßt bei der Mehrzahl Menschen von Anfang an einschneidend irreführen, da unwillkürlich in manchen Gedanken die Verbindung mit der Fortpflanzung ersteht. Und das ist falsch. Die Trennung von weiblich und männlich in diesem Sinne hat in dem großen Schöpfungsgedanken nur bei der äußersten, dichtesten Grobstofflichkeit etwas zu tun. In dem hauptsächlichen Geschehen nicht.

Was ist ein Geschlecht? Der Geistkeim ist bei seinem Ausgange aus dem geistigen Reiche geschlechtslos. Es tritt auch keine Spaltung ein, wie vielfach angenommen wird. Spaltungen sind besondere Ausnahmen, auf die ich am Ende dieser Betrachtung zu sprechen kommen werde. Im Grunde bleibt ein Geistkeim immer für sich abgeschlossen. Mit dem Bewußtwerden des Geistkeimes bei seiner Wanderung durch die Nachschöpfung, also die selbsttätige Nachbildung der eigentlichen Schöpfung, nimmt er, wie ich schon mehrfach sagte, je nach dem Grade seines Bewußtwerdens die uns bekannten menschlichen Formen an, welche Nachbildungen der Ebenbilder Gottes sind, der Urgeschaffenen.

Hierbei ist nun entscheidend die Art der Tätigkeit eines Geistkeimes. Das ist, nach welcher Richtung hin ein solcher Geistkeim während des Bewußtwerdens die in ihm ruhenden Fähigkeiten vorwiegend zu entwickeln bestrebt ist, ob in positiver, kraftvoll treibender Art, oder in negativer, still erhaltender Art. Wohin sein Hauptverlangen treibt.

Beides kann er seinem Ursprünge nach tun, da ein Geistkeim alle Fähigkeiten in sich trägt, einer wie der andere, unverkürzt. Er ist für sich vollkommen abgerundet. Es kommt nur darauf an, was er davon entwickelt. Und in der nun durch ihn erfolgenden Betätigung, auch wenn diese Betätigung im Anfang nur in starken Wünschen liegt, das sich zum Drange steigert, bildet sich die Form. Das Positive bildet die männliche Form, das Negative die weibliche Form. Hier bereits zeigt sich das Männliche und Weibliche nach außen hin durch seine Form erkennbar. Beides ist in seiner Form der bestimmte Ausdruck der Art ihrer Betätigung, die sie sich wählen oder wünschen.

Weiblich und männlich hat also mit dem üblichen Begriff eines Geschlechts nichts zu tun, sondern zeigt lediglich die Art der Betätigung in der Schöpfung an. Erst in der den Menschen so bekannten Grobstofflichkeit bilden sich aus der Form heraus die Fortpflanzungsorgane, die wir unter männlich und weiblich verstehen. Nur der grobstoffliche Körper, also der Erdenkörper, bedarf zu seiner Fortpflanzung dieser Organe.

Die Art der Betätigung in der Schöpfung bildet also die Form des eigentlichen Körpers, die männliche oder die weibliche, von dem der grobstoffliche Erdenkörper wiederum nur ein grobgefügtes Abbild ist.

Somit wird auch die Geschlechtsausübung auf die Stufe gesetzt, wohin sie gehört, also auf die niederste Stufe, die es in der Schöpfung gibt, auf die reingrobstoffliche, die weitab vom Geistigen liegt.

Um so trauriger ist es nun, wenn ein Menschengeist sich unter das Joch dieser rein zur äußersten Schale gehörenden Betätigung derart beugt, daß er ein Sklave davon wird! Und das ist heute leider so allgemein geworden, daß es ein Bild ergibt, welches zeigt, wie das unschätzbare und hochstehende Geistige unter der Decke der gröbsten Stofflichkeit sich freiwillig treten und niederhalten läßt.

Daß solches naturwidrige Geschehen einen bösen Ausgang bringen muß, ist selbstverständlich. Naturwidrig, weil von Natur aus das Geistige das Höchste in der ganzen Schöpfung ist, und eine Harmonie in dieser nur sein kann, so lange Geistiges als Höchstes herrscht, alles andere jedoch unter ihm bleibt, auch bei der Verbindung mit dem Grobstofflich-Irdischen.

Ich brauche hierbei wohl nicht eigens darauf hinzuweisen, welch traurige Rolle demnach ein Mensch spielt, der seinen Geist unter die Herrschaft des gröbsten stofflichen Mantels beugt. Eines Mantels, der erst durch ihn seine Empfindsamkeit gewinnt und mit dem Ablegen wieder verlieren muß, ein Werkzeug in der Hand des Geistes, das wohl der Pflege bedarf, um es nutzbar zu erhalten, aber immer doch nur beherrschtes Werkzeug bleiben kann; denn in der Schöpfungsordnung gibt es keinen Kommunismus! Wo dieser einzuschleichen droht, kommt der Zusammenbruch als unbedingte Folge, da ein solcher Teil als krankhaft abgestoßen werden muß, damit Disharmonie nicht weiter Eingang findet. Mit einem derartigen Zusammenbruche bessert die Wechselwirkung in der Schöpfung die schadhaft gewordenen Stellen aus.

Die geistige, wesenhafte und feinstoffliche Form des Körpers verändert sich, sobald ein Geistkeim seine Tätigkeit verändert. Geht er aus Negativem vorwiegend in Positives über, so muß sich die weibliche Formung in eine männliche verwandeln und umgekehrt; denn die vorwiegende Art in der Tätigkeit bildet die Form. Zur Veränderung kann jedoch die Schale irdischer Grobstofflichkeit nicht so schnell folgen. Diese ist nicht derart wandlungsfähig, deshalb ja auch nur für ganz kurze Zeit bestimmt. Hier zeigt sich eine Wendung dann bei Wiederinkarnierungen, deren in den meisten Fällen viele sind.

So kommt es, daß ein Menschengeist sehr häufig abwechselnd in männlichen und weiblichen Körpern seine Erdenleben durchwandert, je nach seiner sich verändernden inneren Einstellung. Und das ist notwendig, damit alle Fähigkeiten eines Geisteskeimes nach und nach zur Entwickelung gelangen.

Ich sagte schon, daß das vorherrschende in der gewollten Tätigkeit maßgebend ist für die Entstehung der Form, da ein Geistkeim sich nicht unbedingt ganz positiv und auch nicht unbedingt ganz negativ betätigen wird.

Die dabei nicht betätigten Fähigkeiten bleiben dann schlummernd, können aber jederzeit zum Erwachen gebracht werden.

Kommt es aber doch einmal vor, daß ein Geistkeim alle positiven Teile entwickelt, so wirkt das so stark auf die negativen, nicht entwickelten Fähigkeiten, daß ein Herausdrängen erfolgen kann, und damit auch ein Abschleudern, wodurch sich eine Spaltung vollzieht. Die dadurch abgeschleuderten andersartigen Teile sind dann gezwungen, für sich zu erwachen, und werden selbstverständlich in ihrer Geschlossenheit die entgegengesetzte Form, also die weibliche annehmen. Das sind dann gespaltene Keime, die sich wiederfinden müssen, um als ein Ganzes einzugehen. Ein solcher Vorgang ist im allgemeinen jedoch nicht anzunehmen.

Die Anschauung der Menschen, daß es zu einem jeden Menschen eine ergänzende Seele gibt, ist an sich richtig, aber nicht in dem Sinne einer vorausgegangenen Spaltung. Die Dualseele ist etwas ganz anderes. Ich habe diese bereits in meinem Vortrage „Die Ehe“ *(Vortrag Nr. 25) betont. Eine Dualseele ist lediglich die zu einer anderen Seele passende. Das heißt, eine Seele, welche gerade die Fähigkeiten entwickelt hat, die die andere Seele in sich schlummern ließ. Dadurch kommt dann eine volle Ergänzung, ergibt sich ein gemeinsames Arbeiten sämtlicher Fähigkeiten des Geistes, aller positiven und aller negativen. Solche Ergänzungen aber gibt es nicht nur einmal, sondern viele Male, so daß nicht etwa ein Mensch bei einem Ergänzenwollen auf nur einen ganz bestimmten anderen Menschen angewiesen ist. Er kann deren Vielen in seinem Erdensein begegnen, sobald er nur seine Empfindungsfähigkeit rein und wachsam hält.

Die Bedingungen des Lebens zum Glück sind also durchaus nicht so schwer zu erfüllen, als es im ersten Augenblick den nur halb Wissenden erscheint. Das Glück ist viel leichter zu haben, als so Viele denken. Die Menschheit muß nur erst die Gesetze kennen, welche in der Schöpfung liegen. Lebt sie darnach, so muß sie glücklich werden! Heute steht sie aber noch sehr weit entfernt davon, und deshalb werden sich vorerst noch die, welche der Wahrheit in der Schöpfung näherkommen, meistens einsam fühlen müssen, was jedoch durchaus nicht unglücklich macht, sondern einen großen Frieden in sich trägt.

78. Pohlaví


Velikou část lidí na zemi tíží myšlenky na styk mezi oběma po- hlavími, mužským a ženským. Výjimku tvoří snad jen lehkomyslní, kteří se vůbec nenechají ničím zatěžovati. Všichni ostatní, nechť se jakkoliv různí, hledají veřejně nebo tiše v ústraní nějaké rozřešení. Je na štěstí mnoho lidí, kteří právě v tomto směru touží po správném ukazovateli cesty. Je ovšem otázkou, jestli by se pak podle něho řídi- li. Je však skutečností, že se tím velmi zabývají a že je z větší části také tíží vědomí, že vůči této otázce stojí nevědomí.

Lidé snažili se to řešiti nebo zakotviti v otázkách manželství, ale tím se nepřiblížili uspokojivé základní myšlence. Neboť zde jako ve všem jest hlavní věcí to, že člověk ví, s čím jest mu jednati! Jinak nemůže s tím býti nikdy hotov. Zůstává mu neklid.

Při tom mnozí zaměňují již předem velmi často správný pojem pro slovo „pohlaví“. Bere se všeobecně, ačkoliv vlastní smysl jest mnohem hlubší.

Chceme-li o tom míti správný obraz, nesmíme býti tak jedno- stranní, abychom se nutili k určování, která mohou sloužiti jen čistě pozemskému společenskému řádu a zákonům ve stvoření se namno- ze úplně protiví. U tak závažných věcí jest nutno pohřížiti se hlubo- ko do stvoření a uchopiti základní myšlenky.

Jmenujeme pojem ženského a mužského nesprávně dvojím po- hlavím. Slovo pohlaví uvádí od počátku většinu lidí do pronikavého omylu,  protože  v mnohých  myslích  jest  to  uváděno  ve  spojení s rozplozováním. A to jest nesprávné. Rozdělení ženského a muž- ského v tomto smyslu projevuje se ve velké myšlence stvoření pouze až v nejkrajnější a nejhutnější hrubohmotnosti. V hlavním dění nikoli.

Co je  to  pohlaví?  Zárodek  ducha  jest  při  svém  výstupu z duchovní říše bez pohlaví. Nenastává také žádné rozpoltění, jak se namnoze za to má. Rozpoltění jsou zvláštní výjimky, o kterých pro- mluvím na konci této úvahy. V základě zůstává zárodek ducha vždy pro sebe, uzavřen a ucelen. S uvědoměním zárodku ducha na jeho pouti pozdějším stvořením, tedy v samočinném napodobení vlastního stvoření, bere tento zárodek na sebe, jak jsem již mnohokrát řekl, podle stupně svého uvědomění nám známé lidské formy, které jsou napodobením Prastvořených, kteří byli stvořeni podle obrazu Boží- ho.

Při tom rozhoduje způsob zárodku ducha. To jest směr, kterým se snaží takový zárodek ducha během svého uvědomování převážně vyvíjeti v něm spočívající schopnosti. Zda činí tak ve způsobu posi- tivním, s plnou silou ženoucím, nebo negativním, tiše udržujícím. Podle toho, kam ho pudí hlavní jeho touha.

Podle svého původu může činiti obojí, poněvadž zárodek ducha má v sobě všechny schopnosti. A to všechny zárodky stejně a nezkrá- ceně. Každý zárodek jest pro sebe dokonale zaokrouhlený a ucelený. Záleží pouze na tom, co z toho vyvíjí. A v této činnosti, která zpo- čátku záleží jen v silných přáních, která se stupňují až k touze, tvoří se forma. Positivní  činnost vytvoří formu mužskou, negativní  formu ženskou. Zde jeví se již mužství a ženství ve své formě navenek zna- telné. Obojí jest ve své formě určitým projevem toho způsobu čin- nosti, jaký si kdo vyvolil nebo přál.

Ženské a mužské nemá tedy co činiti s obvyklým pojmem pohla- ví, nýbrž ukazuje jen způsob činnosti ve stvoření. Teprve v tak zvané hrubohmotnosti tvoří se z formy rozplozovací orgány, jimiž rozu- míme mužské a ženské. Jenom hrubohmotné tělo, tedy tělo pozem- ské, potřebuje k svému rozmnožování těchto orgánů.

Formu vlastního těla, mužskou nebo ženskou, tvoří tedy způsob činnosti ve stvoření. Hrubohmotné pozemské tělo jest jen hrubě sesta- vený odlitek této formy.

Tím staví se také pohlavní výkon na ten stupeň, na který patří. Jest to nejnižší stupeň, který vůbec ve stvoření jest, stupeň čistě hru- bohmotný, který jest daleko vzdálen od duchovna.

Jest pak tím smutnější, když se lidský duch skloní pod jho této činnosti, která patří jen k nejzevnějšímu obalu tak, že se stane jejím otrokem! A to dnes bohužel tak zevšeobecnělo, že to poskytuje smutný obraz, jak neocenitelně vysoko stojící duchovno nechává se pod pláštíkem nejhrubší hmotnosti dobrovolně šlapati a zdržovati.

Jest samozřejmo, že takové protipřírodní dění musí dojíti ke zlé- mu konci. Jest to proti přírodě, protože od přírody jest duchovno to nejvyšší v celém stvoření a proto soulad může býti jen tehdy, dokud duchovno jako nejvyšší panuje a všechno ostatní zůstává pod ním. A to i při spojení s hrubohmotně pozemským.

Nepotřebuji při tom snad ani zvlášť poukazovat, jakou smutnou úlohu hraje pak člověk, který sklání svého ducha pod panství nej- hrubšího hrubohmotného pláště. Toho pláště, který nabývá své citli- vosti teprve skrze ducha a opět ji pozbude, jakmile je odložen. Tento plášť jest nástroj v ruce ducha, který sice má zapotřebí péče, aby byl k užitku, ale může přece vždy zůstati jen ovládaným nástrojem. Ne- boť v řádu stvoření není žádného komunismu! Kde tento hrozí se vplížiti, tam následuje nezbytně zhroucení, protože taková část musí býti vypuzena, aby nesoulad neměl přístupu dále. Takovým zhrouce- ním napravuje zvratné působení ve stvoření ona místa, jež se stala škodlivými.

Duchovní, bytostná a jemnohmotná forma se mění, jakmile zá- rodek ducha mění svou činnost. Přechází-li z převážně negativního k positivnímu, musí se ženská forma přeměniti v mužskou a naopak. Neboť způsob, který v činnosti převládá, tvoří formu. Schránka po- zemské hrubohmotnosti nemůže však tak rychle následovati tyto změny. Není tak snadno schopna proměn a jest proto také určena jen pro zcela krátkou dobu. V tomto případě objeví se pak obrat při znovuvtěleních, jichž bývá ve většině případů mnoho.

Tak se stává, že lidský duch velmi často proputuje svůj pozemský život střídavě v mužských a ženských tělech, vždy podle svého vnitř- ního zaujetí stanoviska, které se mění. A to jest nutné k tomu, aby všechny schopnosti duchovního zárodku dospěly po řadě k vývoji.

Řekl jsem již, že pro vznik formy jest směrodatné to, co převládá ve chtění činnosti. Zárodek ducha neprojevuje se totiž vždy zcela positivně a také ne úplně negativně.

Schopnosti, které při tom v činnosti nejsou, pouze dřímají a mo- hou býti kdykoliv probuzeny.

Stane-li se však někdy přece, že duchovní zárodek vyvine všechny positivní vlastnosti, tedy působí to na negativní, dosud nevyvinuté schopnosti tak silně, že může následovati jejich vypuzení a tím i vy- mrštění. Tím dokoná se roztržka, nebo rozpoltění. Takto vymrštěné jinorodé části jsou pak nuceny probuditi se pro sebe a přijmou pak samozřejmě ve své uzavřenosti formu opačnou, tedy ženskou. To jsou pak rozpoltěné zárodky, které se musí opět najíti, aby vytvořily celek. Takový postup není však všeobecný a jest výjimkou.

Názor lidí, že ke každému člověku patří doplňující duše, jest sám o sobě správný, avšak ne ve smyslu předchozího rozpoltění. Dvojná duše jest něco zcela jiného. Zdůraznil jsem to již ve své přednášce

„Manželství“*). Dvojná duše jest jen ta, která se ke druhé duši hodí. Jest to duše, která vyvinula právě ty schopnosti, které druhá duše nechala v sobě dřímati. Tím nastává pak dokonalé doplnění a vý- sledkem jest společná práce veškerých schopností ducha, všech posi- tivních a všech negativních. Takové doplnění není však jen jedno, nýbrž lidí, kteří je mohou dáti, jest mnoho. Přeje-li si člověk doplně- ní, není přitom odkázán na zcela určitého druhého člověka. Ve svém pozemském životě může se setkati s mnohými, jakmile jen svou schopnost cítění udržuje čistou a bdělou.

Životní podmínky ke štěstí nejsou tedy nijak tak těžko splnitelny, jak se zdá v prvním okamžiku jen napolo vědoucím. Štěstí jest mno- hem snáze dosažitelné, než mnozí myslí. Lidstvo musí však dříve znáti zákony, spočívající ve stvoření. Žije-li podle nich, musí býti šťastno! Ale dnes jest toho dosud velmi vzdáleno. Proto všichni ti, kdo se blíží velké Pravdě ve stvoření, budou se ještě nutně cítiti osamělými. To však nečiní nijak nešťastným, nýbrž chová v sobě veliký pokoj a mír.

 

 

*)              Přednáška č.25: „Manželství.“