Interaktivy preklad PG


79. Kann Alter ein Hemmnis zu geistigem Aufstieg bilden?


Das nach irdischen Begriffen Rechte zu wollen, oder das Gute zu wollen, ist oft ein großer Unterschied! Das irdische Recht ist nicht immer auch das Gute!

Heute genügt es für den Menschen nicht mehr, einfach das Rechte gewollt zu haben! So etwas konnte er bei seiner ersten Inkarnierung tun. Jetzt wird mehr von ihm gefordert! Sobald er sich nicht gewaltsam aufrafft, geistig endlich wissend höher zu kommen, so ist er unbedingt verloren. Das Alter bildet keine Hemmung, sondern Ansporn, da in dem Alter seine Stunde des Hinübergehens sichtbar näherrückt! Es ist nur die von mir schon oft als ärgsten Feind genannte Trägheit und Bequemlichkeit, mit der sich solche Zögernde belasten, und damit untergehen.

Die Zeit des geistigen Landstreichertums hat aufgehört, wie die Zeit der Bequemlichkeit und des behaglichen Erwartens. Mit unheimlicher Furchtbarkeit und Härte wird es binnen kurzem in die Schläfer und Faulenzer hineinschlagen, daß auch der Taubste dann erwacht.

Das Studieren meiner Vorträge bedingt jedoch von vornherein ein Sichbemühen, gewaltsames Zusammenreißen aller Sinne, damit geistige Lebendigkeit und volles Wachsein! Erst dann gelingt es, sich in meine Worte zu vertiefen, sie auch wirklich zu erfassen.

Und das ist so gewollt! Ich lehne jeden Geistesträgen ab.

Wenn Menschen aber nur ein Körnchen Wahrheit aus der Heimat des geistigen Reiches in sich nicht verschüttet haben, so muß sie das Wort treffen, als ein Ruf, vorausgesetzt, daß sie sich auch die Mühe nehmen, es einmal unbeeinflußt und mit vollem Ernste zu lesen. Empfinden sie dann nichts, was Widerhall in ihnen weckt, so wird es auch im Jenseits kaum noch möglich sein, sie aufzuwecken, weil sie auch dort nichts anderes erhalten können. Sie bleiben stehen, wo sie sich selbst hinstellen, durch ihren eignen Willen. Es wird sie niemand zwingen, davon abzugehen, doch sie kommen auch nicht rechtzeitig aus dieser Stofflichkeit hinaus, um sich vor der Zersetzung zu bewahren, also vor der ewigen Verdammnis.

Das „Nichthörenwollen“ nehmen sie natürlich mit von dieser Erde zur Feinstofflichkeit, und werden dort nicht anders sich gebärden, als es hier geschah. Wie kann das Alter gar ein Hemmnis bilden! Es ist ein Ewigkeitsruf, der sie aus dem Worte trifft, den sie jedoch nicht hören wollen, weil es ihnen so bequemer ist. Bequemlichkeit jedoch wird sie zuletzt vernichten, wenn sie nicht rechtzeitig lebendig werden wollen. Die Frage zeigt aber diese Bequemlichkeit sehr deutlich. Es ist die gleiche Art so vieler Menschen, die sich dauernd selbst betrügen wollen, unter irgend einem halbwegs annehmbaren Vorwande. Sie gehören zu der Spreu, die von den kommenden Reinigungsstürmen nicht gefestigt wird, sondern weggeweht, weil für den Ernst des eigentlichen Seins unbrauchbar.

Sie würden immer neue Zeit zum Überlegen von dem Schöpfer fordern, ohne je zu einem Aufstiege zu kommen, bei dem sie sich geistig aufzuraffen haben. Aus diesem Grunde hat es keinen Zweck, sich lange damit zu befassen. Es sind die Ewigwollenden und nie an sich Vollbringenden. Und damit auch Verlorenen. — — — —

79. Může býti stáří překážkou k duchovnímu vzestupu?


Jest často veliký rozdíl v tom, chtíti správné podle lidských poj- mů nebo chtíti dobré. Pozemské právo není vždy také dobro!

Dnes již člověku nestačí, aby chtěl prostě pouze právo! Něco tako- vého mohlo mu stačit při jeho prvním vtělení. Dnes žádá se od něho více! Nevzchopí-li se mocně, aby se konečně vědomě dostal duchov- ně výše, jest nezbytně ztracen. Stáří netvoří tu žádnou překážku, nýbrž naopak jest vzpruhou, poněvadž ve stáří se znatelně přibližuje hodina přechodu! Jest to pouze lenost a pohodlnost, mnou tak často jmenovaná jako nejhorší nepřítel lidstva, kterou se takoví váhavci zatěžují a tím i hynou.

Přestala již doba duchovního tuláctví. Stejně tak jako doba poho- dlnosti a příjemného očekávání. S příšernou hrůzou a tvrdostí udeří to v krátkém čase do spáčů a lenochů tak, že i nejvíce hluchý se pak probudí.

Studium mých přednášek vyžaduje však předem přičinění se, ná- silné vzchopení všech smyslů a tím duchovní živost a plnou bdělost! Teprve pak zdaří se pohřížení v má slova a jejich skutečné pochope- ní.

A tak jest tomu chtěno! Odmítám každého líného duchem!

Ale nezahrabali-li lidé v sobě jen zrníčko Pravdy z domova duchovní říše, musí je zasáhnouti slovo jako zvolání. Ovšem za předpokladu, že si dají také práci, aby je přečetli bez ovlivnění a s plnou vážností. Nepocítí-li  ani  potom  nic,  co  v nich  probudí  ozvěnu,  bude  také v záhrobí sotva ještě možno je probuditi, protože ani tam nemůže se jim dostati nic jiného. Zůstanou státi tam, kam se sami svou vlastní vůlí postaví. Nikdo jich nebude nutit, aby toho zanechali. Nevyjdou však také včas ven z této hmotnosti, aby se uchránili před rozkla- dem, tedy před věčným zahynutím.

To, že „nechtěli slyšeti“, vezmou ovšem s sebou z této země do jemnohmotnosti a nebudou si tam počínati jinak, než se dělo zde. Jak může stáří tvořiti překážku! Vždyť je to volání věčnosti, které je zasáhne ze slova. Nechtějí ho však slyšeti, protože jest jim to takto pohodlnější. Avšak  pohodlnost je  na  konec zničí,  nechtějí-li  býti v pravý čas živí. Tato otázka ukazuje však tuto pohodlnost velmi zřetelně. Jest to způsob tak mnohých lidí, kteří chtějí trvale sebe klamati za nějakou jen trochu přijatelnou záminkou. Patří k plevám, které příští očistnou bouří nebudou upevněny, nýbrž budou odváty, protože jsou nepotřebny pro vážnost skutečného bytí.

Žádali by vždy od Stvořitele novou lhůtu k rozmyšlení, aniž by kdy došli ke vzestupu, k němuž jest nutno duchovně se vzchopit. Z toho důvodu jest bezúčelno dlouho se tím zabývati. Jsou to ti, kdož věčně chtějí a nikdy ničeho na sobě neprovedou. A tím jsou i ztracenými.