Interaktivy preklad PG


80. Es war einmal..!


Drei Worte sind es nur, doch sie sind wie eine Zauberformel; denn sie tragen die Eigenart in sich, bei jedem Menschen sofort irgendein besonderes Empfinden auszulösen. Selten ist dieses Empfinden gleichartig. Ähnlich der Wirkung der Musik. Genau wie die Musik finden auch die drei Worte ihren Weg unmittelbar zum Geist des Menschen, seinem eigentlichen „Ich“. Natürlich nur bei denen, die den Geist nicht ganz in sich verschlossen halten, und damit das eigentliche Menschentum auf Erden hier bereits verloren.

Ein jeder Mensch aber wird bei den Worten unwillkürlich sofort an irgendein früheres Erleben zurückdenken. Dieses steht lebendig vor ihm auf, und mit dem Bilde auch eine entsprechende Empfindung.

Sehnsuchtsvolle Weichheit bei dem Einen, wehmütiges Glück, auch stilles, unerfüllbares Verlangen. Bei anderen jedoch der Stolz, Zorn, Grauen oder Haß. Immer denkt der Mensch an etwas, das er einst erlebte, das außergewöhnlichen Eindruck auf ihn machte, das er aber auch schon längst in sich erloschen wähnte.

Doch es ist nichts in ihm erloschen, nichts verloren von dem, was er wirklich einst in sich erlebte. Alles davon kann er noch sein eigen nennen, als wirklich Erworbenes, und damit Unvergängliches. Aber auch nur Erlebtes! Anderes wird nicht erstehen können bei den Worten.

Der Mensch achte einmal mit Sorgfalt und mit wachem Sinn genau darauf, dann wird er bald erkennen, was wirklich lebendig in ihm ist, und was als tot bezeichnet werden kann, als seelenlose Schale zweckloser Erinnerungen.

Zweck und Nutzen für den Menschen, unter dem wir nicht den Körper denken dürfen, hat nur das, was während seines Erdenlebens tief genug einwirkte, um auf die Seele einen Stempel aufzudrücken, der nicht vergeht, sich nicht wieder verwischen läßt. Nur derartige Stempel haben Einfluß auf die Bildung der Menschenseele, und damit weitergehend auch auf Förderung des Geistes zu dessen dauernden Entwickelung.

In Wirklichkeit ist also nur das erlebt und damit zu eigen gemacht, was einen derart tiefen Eindruck hinterläßt. Alles andere rauscht wirkungslos vorüber, oder dient höchstens als Hilfsmittel dazu, Ereignisse heranbilden zu lassen, welche fähig sind, so große Eindrücke hervorzurufen.

Wohl dem, der viel so kraftvolle Erlebnisse sein eigen nennen kann, gleichviel, ob es nun Freude oder Leid gewesen ist, die sie hervorriefen; denn deren Eindrücke sind einst das Wertvollste, was eine Menschenseele mit auf ihren Weg ins Jenseits nimmt. —

Reinirdisches Verstandesschaffen, wie es heute üblich ist, nützt nur bei guter Anwendung zu der Erleichterung des körperlichen Erdenseins. Das ist, scharf überlegt, das eigentliche Endziel eines jeden Wirkens des Verstandes! Es gibt am letzten Ende nie ein anderes Ergebnis. Bei aller Schulweisheit, gleichviel, welches Gebiet es ist, und auch bei allem Schaffen, sei es im Staatswesen oder in der Familie, bei jedem Einzelmenschen oder bei Nationen, wie auch zuletzt bei der gesamten Menschheit. Alles hat sich aber leider ganz bedingungslos nur dem Verstande unterworfen und liegt damit in schweren Ketten irdischer Beschränktheit des Begriffsvermögens, was selbstverständlich unheilvolle Folgen in allem Wirken und Geschehen nach sich ziehen mußte und noch nach sich ziehen wird.

Nur eine Ausnahme gibt es darin auf dieser ganzen Erde. Die Ausnahme bietet uns aber nicht etwa die Kirche, wie so mancher denken wird, und wie es auch sein sollte, sondern die Kunst! Bei dieser spielt nun der Verstand unweigerlich die zweite Rolle. Dort, wo aber der Verstand dabei die Oberhand gewinnt, wird Kunst sofort zum Handwerk erniedrigt, sie sinkt unmittelbar und auch ganz unbestreitbar tief herab. Es ist dies eine Folgerung, die in ihrer einfachen Natürlichkeit gar nicht anders möglich ist. Nicht eine Ausnahme kann darin nachgewiesen werden.

Dieselbe Folgerung ist aber selbstverständlich auch bei allem anderen zu ziehen! Gibt das den Menschen nicht zu denken? Es muß ihm doch wie Schuppen von den Augen fallen. Dem Denkenden und dem Vergleichenden sagt es ganz deutlich, daß er bei allem anderen, was der Verstand beherrscht, auch nur einen Ersatz erhalten kann, das Minderwertige! An dieser Tatsache sollte der Mensch erkennen, welche Stelle dem Verstand von Natur aus gehört, wenn etwas Richtiges und Wertvolles erstehen soll!

Die Kunst allein ist bisher noch aus dem Wirken des lebendigen Geistes, aus der Empfindung heraus geboren. Sie allein hat einen natürlichen, also normalen und gesunden Ursprung und Werdegang gehabt. Der Geist äußert sich aber nicht in dem Verstande, sondern in den Empfindungen, und zeigt sich nur in dem, das man so allgemein„Gemüt“ benennt. Gerade das, was der auf sich so maßlos stolze Verstandesmensch von heute gern verspottet und verlacht. Er höhnt damit das Wertvollste am Menschen, ja, ausgerechnet das, was überhaupt den Mensch zum Menschen macht!

Mit dem Verstande hat Geist nichts zu tun. Will der Mensch endlich einmal Besserung in allem, muß er das Christuswort beachten: An ihren Werken sollt Ihr sie erkennen! Die Zeit ist da, wo dies geschehen wird.

Nur Werke des Geistes tragen in sich von ihrem Ursprung her das Leben, damit Dauer und Bestand. Und alles andere muß in sich selbst zusammenbrechen, wenn seine Blütezeit vorüber ist. Sobald die Früchte dafür kommen sollen, wird die Hohlheit offenbar!

Seht doch nur die Geschichte an! Allein das Werk des Geistes, also die Kunst, überdauerte die Völker, die an dem Wirken ihres in sich leblosen, kalten Verstandes schon zusammenbrachen. Ihr hohes, vielgerühmtes Wissen konnte ihnen davor keine Rettung bieten. Ägypter, Juden, Griechen, Römer gingen diesen Weg, später auch Spanier und Franzosen, jetzt die Deutschen, – doch die Werke echter Kunst haben sie alle überlebt! Sie werden auch nie untergehen können. Niemand aber sah die strenge Regelmäßigkeit in dem Geschehen dieser Wiederholungen. Kein Mensch dachte daran, die eigentliche Wurzel dieses schweren Übels zu ergründen.

Anstatt diese zu suchen und dem immer wiederkehrenden Verfalle einmal Einhalt zu gebieten, ergab man sich blindlings darein und fügte sich mit Klagen und mit Grollen diesem großen „Nichtzuändernsein“.

Jetzt trifft es nun zum Schluß die ganze Menschheit! Viel Elend liegt schon hinter uns, noch größeres steht uns bevor. Und tiefes Weh geht durch die dichten Reihen der zum Teil schon jetzt davon Betroffenen.

Denkt an die Völker alle, die schon stürzen mußten, sobald sie in die Blütezeit gekommen waren, auf des Verstandes Höhepunkt. Die aus der Blütezeit heranwachsenden Früchte waren überall dieselben! Unsittlichkeit, Schamlosigkeit und Völlerei in mancherlei Gestalt, dem unentrinnbar der Verfall und Niederbruch sich anschloß.

Die unbedingte Gleichart ist für jedermann sehr auffallend! Und auch ein jeder Denkende muß eine ganz bestimmte Art und Folgerichtigkeit strengster Gesetze in diesem Geschehen finden.

Eins dieser Völker nach dem anderen mußte zuletzt erkennen, daß ihre Größe, ihre Macht und Herrlichkeit nur scheinbar war, nur durch Gewalt und Zwang gehalten, nicht aus Gesundheit in sich selbst gefestigt.

Öffnet doch Eure Augen, anstatt zu verzagen! Schauet um Euch, lernt aus dem Gewesenen, vergleicht es mit den Botschaften, die aus dem Göttlichen schon vor Jahrtausenden zu Euch gelangten, und Ihr müßt die Wurzel des fressenden Übels finden, das ganz allein die Hemmung für den Aufstieg der gesamten Menschheit bildet.

Erst wenn das Übel gründlich ausgerottet ist, wird der Weg zu dem allgemeinen Aufstieg offen sein, nicht früher. Und dieser ist dann von Bestand, weil er Lebendiges des Geistes in sich tragen kann, das bisher ausgeschlossen war. —

Bevor wir näher darauf eingehen, will ich erklären, was Geist ist, als einziges, wirklich Lebendiges im Menschen. Geist ist nicht Witz und nicht Verstand! Geist ist auch nicht erlerntes Wissen. Mit Irrtum nennt man deshalb einen Menschen „geistreich“, wenn er viel studierte, las, beobachtete, und sich darüber gut zu unterhalten weiß. Oder wenn er durch gute Einfälle und Verstandeswitz glänzt.

Geist ist etwas ganz anderes. Er ist eine selbständige Beschaffenheit, aus der Welt seiner Gleichart kommend, die anders ist als der Teil, dem die Erde und damit der Körper angehört. Die geistige Welt liegt höher, sie bildet den oberen und leichtesten Teil der Schöpfung. Dieser geistige Teil im Menschen trägt durch seine Beschaffenheit die Aufgabe in sich, nach dem Reingeistigen zurückzukehren, sobald sich alle stofflichen Umhüllungen von ihm gelöst haben. Der Drang dazu wird frei bei einem ganz bestimmten Grad der Reife, und führt ihn dann empor zu seiner Gleichart, durch deren Kraft der Anziehung gehoben *(Vortrag Nr. 63: Ich bin die Auferstehung und das Leben, usw.!).

Geist hat mit irdischem Verstande nichts zu tun, nur mit der Eigenschaft, die man als das „Gemüt“ bezeichnet. Geistreich ist also gleichbedeutend mit „gemütvoll“, aber nicht verstandesvoll.

Um diesen Unterschied einmal leichter herauszufinden, benütze der Mensch nun den Satz: „Es war einmal!“ Sehr viele Suchende werden dadurch schon eine Klärung finden. Beobachten sie aufmerksam sich selbst, so können sie erkennen, was alles in dem bisherigen Erdenleben ihrer Seele nützte, oder was dazu diente, ihnen lediglich das Durchkommen und ihre Arbeit in der irdischen Umgebung zu erleichtern. Was also nicht nur irdische, sondern auch jenseitige Werte hat, und was allein für Erdenzwecke dient, fürs Jenseits aber wertlos bleibt. Das eine kann er mit hinübernehmen, das andere jedoch läßt er bei dem Abscheiden zurück als nur hierher gehörend, da es ihm weiterhin nichts nützen kann. Was er zurückläßt, ist aber nur Werkzeug für das irdische Geschehen, Hilfsmittel für die Erdenzeit, sonst nichts.

Wird nun ein Werkzeug nicht als solches nur benützt, sondern viel höher eingestellt, so kann es selbstverständlich dieser Höhe nicht genügen, es ist am falschen Platze, bringt naturgemäß damit auch Mängel vieler Art, die mit der Zeit ganz unheilvolle Folgen nach sich ziehen.

Zu diesen Werkzeugen gehört als oberstes der irdische Verstand, der als Erzeugnis des menschlichen Gehirnes die Beschränkung in sich tragen muß, der alles Körperlich-Grobstoffliche durch seine eigene Beschaffenheit stets unterworfen bleibt. Und anders als der Ursprung kann auch das Erzeugnis nicht sein. Dieses bleibt immer an die Art des Ursprunges gebunden. Ebenso die Werke, die durch das Erzeugnis erstehen.

Das ergibt für den Verstand naturgemäß das engste, nur irdische Begriffsvermögen, dicht an Raum und Zeit gebunden. Da er von der an sich toten Grobstofflichkeit stammt, welche kein eigenes Leben in sich trägt, ist auch er ohne lebendige Kraft. Dieser Umstand setzt sich selbstverständlich ebenfalls in allem Wirken des Verstandes fort, dem es dadurch unmöglich bleibt, in seine Werke auch Lebendiges zu legen.

In diesem unabbiegbaren natürlichen Geschehen liegt der Schlüssel zu den trüben Vorgängen während des Menschenseins auf dieser kleinen Erde.

Wir müssen endlich unterscheiden lernen zwischen Geist und dem Verstande, dem lebendigen Kerne des Menschen, und seinem Werkzeuge! Wird dieses Werkzeug über den lebenden Kern gesetzt, wie es bisher geschah, ergibt es Ungesundes, das den Todeskeim schon beim Erstehen in sich tragen muß, und das Lebendige, das Höchste, Wertvollste, wird damit eingeschnürt, gebunden, abgeschnitten von seiner notwendigen Tätigkeit, bis er im unausbleiblichen Zusammensturz des toten Baues unfertig frei emporsteigt aus den Trümmern.

Stellen wir uns nun anstatt „Es war einmal“ die Frage vor: „Wie war es in früherer Zeit?“ Wie anders ist die Wirkung. Man bemerkt sofort den großen Unterschied. Die erste Frage spricht zu der Empfindung, die mit dem Geiste in Verbindung steht. Die zweite Frage aber wendet sich an den Verstand. Ganz andere Bilder tauchen dabei auf. Sie sind von vornherein beengt, kalt, ohne Lebenswärme, weil der Verstand nichts anderes zu geben hat.

Der Menschheit größte Schuld aber ist es von Anfang an, daß sie diesen Verstand, der doch nur Lückenhaftes ohne Leben schaffen kann, auf einen hohen Sockel setzte und förmlich anbetend umtanzte. Man gab ihm einen Platz, der nur dem Geiste vorbehalten werden durfte.

Dieses Beginnen steht in allem gegen die Bestimmungen des Schöpfers, und somit gegen die Natur, da diese ja in dem Geschehen der Natur verankert liegen. Deshalb kann auch nichts zu einem wahren Ziele führen, sondern es muß alles scheitern an dem Punkte, wo die Ernte einzusetzen hat. Es ist nicht anders möglich, sondern ein natürliches, vorauszusetzendes Geschehen.

Nur in der reinen Technik ist es anders, in jeder Industrie. Diese ist durch Verstand auf großer Höhe angelangt, und wird in Zukunft noch viel weiter kommen! Die Tatsache dient jedoch als Beweis der Wahrheit meiner Ausführungen. Technik ist und bleibt in allen Dingen immer nur rein irdisch, tot. Da der Verstand nun ebenfalls zu allem irdischen gehört, vermag er sich in Technik glänzend zu entfalten, wirklich Großes zu verrichten. Er steht darin am rechten Platze, in seiner wirklichen Aufgabe! Doch dort, wo auch „Lebendiges“, also rein Menschliches mit in Betracht gezogen werden muß, reicht der Verstand in seiner Art nicht aus, und muß deshalb versagen, sobald er nicht dabei geführt wird durch den Geist! Denn nur der Geist ist Leben. Erfolg in einer ganz bestimmten Art kann immer nur die Tätigkeit der Gleichart bringen. Niemals wird irdischer Verstand deshalb im Geiste wirken können! Aus diesem Grunde wurde es schweres Vergehen dieser Menschheit, daß sie den Verstand über das Leben setzte.

Der Mensch wendete damit seine Aufgabe entgegen der schöpferischen, also ganz natürlichen Bestimmung um, stellte sie sozusagen auf den Kopf, indem er dem an zweiter und nur irdischer Stelle kommenden Verstande den obersten Platz einräumte, der dem lebendigen Geiste gehört. Dadurch ist es wiederum ganz natürlich, daß er nunmehr gezwungen ist, von unten nach oben mühsam zu suchen, wobei der darüber gestellte Verstand mit seinem begrenzten Begriffsvermögen jeden weiteren Ausblick verhindert, anstatt durch den Geist von oben herab schauen zu können.

Will er erwachen, so ist er gezwungen, vorher erst die „Lichter umzustellen“. Was jetzt oben ist, den Verstand, an seinen ihm von Natur aus gegebenen Platz zu setzen, und den Geist wieder an oberste Stelle zu bringen. Diese notwendige Umstellung ist für den heutigen Menschen nicht mehr so leicht. —

Die damalige umstellende Handlung der Menschen, die sich so einschneidend gegen den Schöpferwillen, also gegen die Naturgesetze richtete, war der eigentliche „Sündenfall“, dessen Folgen an Furchtbarkeit nichts zu wünschen übrig lassen; denn er wuchs sich dann zur „Erbsünde“ aus, weil die Erhebung des Verstandes zum Alleinherrscher auch wieder die natürliche Folge nach sich zog, daß die so einseitige Pflege und Betätigung mit der Zeit auch das Gehirn einseitig stärkte, so daß nur der Teil, der die Arbeit des Verstandes zu verrichten hat, heranwuchs, und der andere verkümmern mußte. Dadurch vermag sich dieser durch Vernachlässigung verkümmerte Teil heute nur noch als unzuverlässiges Traumgehirn zu betätigen, das auch dabei noch unter dem kraftvollen Einflusse des sogenannten Tagesgehirnes steht, das den Verstand betätigt.

Der Teil des Gehirnes, der die Brücke zum Geist bilden soll, oder besser die Brücke vom Geist zu allem Irdischen, ist also damit lahmgelegt, eine Verbindung abgebrochen oder doch sehr stark gelockert, wodurch der Mensch für sich jede Betätigung des Geistes unterband, und damit auch die Möglichkeit, seinen Verstand „beseelt“ zu machen, durchgeistet und belebt. Die beiden Teile des Gehirnes hätten ganz gleichmäßig großgezogen werden müssen, zu gemeinsamer harmonischer Tätigkeit, wie alles in dem Körper. Führend der Geist, ausführend hier auf Erden der Verstand. Daß dadurch auch alle Betätigung des Körpers, und sogar dieser selbst nie so sein kann, wie er sein soll, ist selbstverständlich. Dieses Geschehen zieht sich doch naturgemäß durch Alles! Weil damit die Hauptsache zu allem Irdischen fehlt!

Daß mit dem Unterbinden gleichzeitig auch die Entfernung und Entfremdung von dem Göttlichen verbunden war, ist leicht verständliches Geschehen. Es gab dazu ja keinen Weg mehr.

Das hatte zuletzt wiederum den Nachteil, daß schon seit Jahrtausenden ein jeder Kindeskörper, der geboren wird, durch immer weitergreifende Vererbung das vordere Verstandesgehirn so groß mit auf die Erde bringt, daß jedes Kind von vornherein durch diesen Umstand spielend wieder dem Verstande unterworfen wird, sobald dieses Gehirn die volle Tätigkeit entfaltet. Die Kluft zwischen den beiden Teilen des Gehirnes ist nun so groß geworden, das Verhältnis der Arbeitsmöglichkeit so ungleich, daß sich bei der Mehrzahl aller Menschen ohne Katastrophe eine Besserung nicht mehr erzielen läßt.

Der jetzige Verstandesmensch ist nicht mehr ein normaler Mensch, sondern ihm fehlt jede Entwickelung des Hauptteiles seines Gehirnes, der zum Vollmenschen gehört, durch das Verkümmernlassen seit Jahrtausenden. Jeder Verstandesmensch hat ausnahmslos nur ein verkrüppeltes Normalgehirn! Gehirnkrüppel beherrschen deshalb seit Jahrtausenden die Erde, betrachten den Normalmenschen als Feind und suchen ihn zu unterdrücken. Sie bilden sich in der Verkümmerung ein, sehr viel zu leisten, und wissen nicht, daß der Normalmensch zehnfaches zu leisten in der Lage ist und Werke schafft, die Dauer haben, vollkommener sind als das jetzige Bemühen! Zu dieser Fähigkeit zu kommen, steht einem wirklich ernsten Sucher der Weg offen!

Ein Verstandesmensch jedoch wird nicht so leicht mehr fähig werden können, etwas zu begreifen, was zur Tätigkeit dieses verkümmerten Teiles seines Gehirnes gehört! Er kann es einfach nicht, wenn er auch möchte, und nur aus seiner freiwilligen Einengung heraus verlacht er alles das, was für ihn unerreichbar ist, und infolge seines in Wirklichkeit zurückgebliebenen nicht normalen Gehirnes auch nie mehr von ihm begriffen werden wird. Darin ruht gerade der furchtbarste Teil des Fluches dieser unnatürlichen Abirrung. Die für einen normalen Menschen unbedingt gehörende harmonische Zusammenarbeit der beiden Teile des menschlichen Gehirnes ist für die heutigen Verstandesmenschen, die man Materialisten nennt, endgültig ausgeschlossen. —

Materialist zu sein, ist nicht etwa ein Lob, sondern der Ausweis für verkümmertes Gehirn.

Es herrscht also bisher auf dieser Erde das unnatürliche Gehirn, dessen Wirken zuletzt selbstverständlich auch den unaufhaltsamen Zusammenbruch in Allem bringen muß, da alles das, was es auch bringen will, durch die Verkümmerung naturgemäß Disharmonie und Ungesundheit in sich birgt schon bei Beginn.

Daran ist nun nichts mehr zu ändern, sondern man muß ruhig das natürlich sich entwickelnde Zusammenbrechen kommen lassen. Dann aber ist der Tag der Auferstehung für den Geist, und auch ein neues Leben! Der seit Jahrtausenden das Wort führende Sklave des Verstandes ist damit abgetan für immer! Nie wieder wird er sich erheben können, weil der Beweis und eigenes Erleben ihn endlich zwingen wird, sich dem als Kranker und geistig Verarmter endlich freiwillig zu beugen, das er nicht verstehen konnte. Gelegenheit zum Auftreten wider den Geist wird ihm nie mehr geboten sein, weder mit Spott noch mit dem Schein des Rechtes durch Gewalt, wie es ja auch dem Gottessohne gegenüber angewendet wurde, der dagegen kämpfen mußte. Damals wäre es noch Zeit gewesen, vieles Unglück abzuwenden. Jetzt aber nicht mehr; denn inzwischen läßt sich die gelockerte Verbindung zwischen beiden Teilen des Gehirnes nicht mehr überbrücken.

Viele Verstandesmenschen wird es geben, welche wieder spötteln wollen über die Ausführungen in diesem Vortrage, ohne aber dabei wie schon immer außer leeren Schlagworten nur einen wirklich sachlichen Gegenbeweis führen zu können. Doch jeder ernsthaft Suchende und Denkende wird derartiges blindes Eifern nur als erneuten Beweis dafür nehmen müssen, was ich hierin klarlegte. Die Leute können einfach nicht, auch wenn sie sich bemühen. Betrachten wir sie deshalb nun von heute ab als Kranke, die der Hilfe bald bedürfen werden, und... warten wir es ruhig ab. Es ist kein Kampf und kein Gewaltakt nötig, um den notwendigen Fortschritt zu erzwingen; denn das Ende kommt von selbst. Auch hierin wirkt sich das natürliche Geschehen in den unabbiegbaren Gesetzen aller Wechselwirkungen ganz unerbittlich und auch pünktlich aus. — —

Ein „neues Geschlecht“ soll dann erstehen nach so mancherlei Verkündigungen. Dieses wird sich jedoch nicht nur aus Neugeburten zusammenstellen, wie sie jetzt in Kalifornien und auch in Australien bereits beobachtet werden, als mit einem „neuen Sinn“ begabt, sondern in der Hauptsache aus schon lebenden Menschen, die in naher Zeit „sehend“ werden durch viel kommendes Geschehen. Dann haben sie denselben „Sinn“ wie die jetzt Neugeborenen; denn dieser ist nichts weiter als die Fähigkeit, offenen, unbeengten Geistes in der Welt zu stehen, der sich von der Beschränkung des Verstandes nicht mehr unterdrücken läßt. Die Erbsünde wird damit endlich ausgelöscht!

Es hat dies alles aber mit den bisher als „okkulte Fähigkeiten“ bezeichneten Eigenschaften nichts zu tun. Es ist dann lediglich der normale Mensch, wie er sein soll! Das „Sehendwerden“ hat nichts mit dem „Hellsehen“ zu schaffen, sondern es bedeutet das „Einsehen“, Erkennen.

Die Menschen sind dann in der Lage, alles unbeeinflußt zu erblicken, was nichts anderes bedeutet, als zu beurteilen. Sie sehen den Verstandesmenschen so, wie er wirklich ist, mit der für ihn und seine Umwelt so gefährlichen Beschränkung, der gleichzeitig die anmaßende Herrschsucht und Rechthaberei entspringt, die eigentlich dazu gehört.

Sie werden es auch sehen, wie seit Jahrtausenden in strenger Folgerichtigkeit einmal in dieser, dann in jener Form die ganze Menschheit unter diesem Joche litt, und wie sich dieser Krebsschaden als Erbfeind immer gegen die Entwickelung des freien Menschengeistes richtete, den Hauptzweck in der Menschen Sein! Nichts wird ihnen entgehen, auch nicht die bittere Gewißheit, daß die Trübsal, alle Leiden, ein jeder Sturz durch dieses Übel kommen mußte, und daß die Besserung niemals erstehen konnte, weil jedes Einsehen von vornherein durch die Beengung des Begriffsvermögens ausgeschlossen war.

Mit dem Erwachen hat aber auch jeder Einfluß, jede Macht dieser Verstandesmenschen aufgehört. Für alle Zeit; denn eine neue, bessere Epoche für die Menschheit setzt dann ein, in der sich Altes nicht mehr halten kann.

Damit kommt der heute schon von Hunderttausenden ersehnte notwendige Sieg des Geistes über den versagenden Verstand. Viele der bisher irregeführten Massen werden dabei noch erkennen, daß sie bisher den Ausdruck „Verstand“ vollkommen falsch gedeutet hatten. Die meisten nahmen ihn einfach als einen Götzen hin, ganz ungeprüft, nur weil ihn auch die anderen als solchen hinstellten, und weil sich alle seine Anhänger stets als die unfehlbaren, unbeschränkten Herrscher durch Gewalt und durch Gesetze aufzuspielen wußten. Viele nehmen sich deshalb gar keine Mühe, deren eigentliche Hohlheit und die Mängel aufzudecken, welche sich dahinter bargen.

Es gibt nun allerdings auch manche, welche schon Jahrzehnte hindurch gegen diesen Feind ankämpfen, mit zäher Energie und Überzeugung, versteckt und teilweise auch offen, mitunter auch den schwersten Leiden ausgesetzt. Doch sie kämpfen, ohne den Feind selbst zu kennen! Und das erschwerte selbstverständlich den Erfolg. Es machte ihn von vornherein unmöglich. Das Schwert der Kämpfer war nicht gut geschärft, weil sie es stets an nebensächlichen Geschehen schartig schlugen. Mit diesen Nebensachen aber trafen sie auch stets zur Seite in das Leere, vergeudeten die eig’ne Kraft, und brachten nur Zersplitterung unter sich, die heute immer größer wird.

Es gibt in Wirklichkeit nur einen Feind der Menschheit auf der ganzen Linie: Die bisher unbeschränkte Herrschaft des Verstandes! Das war der große Sündenfall, die schwerste Schuld des Menschen, welche alles Übel nach sich zog. Das wurde zu der Erbsünde, und das ist auch der Antichrist, von dem verkündet ist, daß er sein Haupt erheben wird. Deutlicher ausgedrückt, ist Herrschaft des Verstandes sein Werkzeug, wodurch die Menschen ihm verfallen sind. Ihm, dem Gottfeindlichen, dem Antichristen selbst... Luzifer *(Vortrag Nr. 89: Der Antichrist)!

Wir stehen mitten in der Zeit! Er wohnt heute in jedem Menschen, bereit, ihn zu verderben, denn seine Tätigkeit bringt sofort Abwendung von Gott als ganz natürliche Folge. Er schneidet den Geist ab, sobald er herrschen darf.

Deshalb sei der Mensch scharf auf seiner Hut. —

Seinen Verstand soll er nun deshalb nicht etwa verkleinern, doch zum Werkzeug machen, was er ist, nicht aber zu dem maßgebenden Willen. Nicht zum Herrn!

Der Mensch des kommenden Geschlechtes wird die bisherige Zeit nur noch mit Ekel, Grauen, und mit Scham betrachten können. Ungefähr so, wie es mit uns geschieht, wenn wir in eine alte Folterkammer treten. Auch darin sehen wir die schlechten Früchte der kalten Verstandeswirtschaft. Denn es ist wohl unbestreitbar, daß ein Mensch mit nur etwas Gemüt und demnach Geistestätigkeit solcherart Greuel nie ersonnen haben würde! Es ist im ganzen heute allerdings nicht anders, nur etwas übertünchter, und die Massenelende sind ebensolche faule Früchte wie die damalige Einzelfolter.

Wenn der Mensch dann einen Rückblick werfen wird, so kommt er aus dem Kopfschütteln nicht mehr heraus. Er wird sich fragen, wie es möglich war, die Irrungen Jahrtausende hindurch still zu ertragen. Die Antwort gibt sich selbstverständlich einfach: durch Gewalt. Wohin man blickt, ist es ganz deutlich zu erkennen. Abgesehen von den Zeiten grauen Altertums, brauchen wir nur einzutreten in die schon erwähnten Folterkammern, die noch heute überall zu sehen sind, und deren Ausübung nicht so sehr weit zurückzuführen ist.

Wir schaudern, wenn wir diese alten Werkzeuge betrachten. Wieviel kalte Brutalität liegt darin, welche Bestialität! Kaum ein Mensch heutiger Zeit wird daran zweifeln, daß in jenem damaligen Tun schwerstes Verbrechen lag. An den Verbrechern wurde damit ein noch größeres Verbrechen ausgeübt. Aber, herausgeholt aus der Familie und Freiheit, wurde auch so mancher Unschuldige roh hineingeworfen in diese Gewölbe. Welche Klagen, welche Schmerzensschreie verhallten hier von denen, die den Peinigern vollkommen wehrlos darin preisgegeben waren. Menschen mußten Dinge leiden, vor denen man in dem Gedanken nur mit Grauen und Abscheu stehen kann. Ein jeder fragt sich unwillkürlich, ob das wirklich menschenmöglich war, was da alles an diesen Wehrlosen geschah, dazu noch unter einem Scheine alles Rechtes. Eines Rechtes, das man sich doch einst nur mit Gewalt erzwungen hatte. Und nun erzwang man wiederum durch körperliche Schmerzen Schuldbekenntnisse von den Verdächtigten, damit man sie dann in Gemächlichkeit ermorden konnte. Wenn diese Schuldbekenntnisse auch nur erzwungen abgegeben wurden, um diesen unsinnigen körperlichen Qualen zu entgehen, so genügte es den Richtern doch, weil sie es brauchten, um dem „Worte“ des Gesetzes zu genügen. Ob die also Beschränkten wirklich wähnten, daß sie sich dadurch auch vor dem göttlichen Willen reinwaschen konnten? Von dem unerbittlich arbeitenden Grundgesetze einer Wechselwirkung freizukommen?

Entweder waren alle diese Menschen Auswürfe der hartgesottensten Verbrecher, die sich unterfingen, über andere Gericht zu halten, oder es zeigte sich darin so deutlich die krankhafte Beschränktheit irdischen Verstandes. Ein Mittelding kann es nicht geben.

Nach göttlichen Schöpfungsgesetzen sollte ein jeder Würdenträger, jeder Richter, gleichviel, welches Amt er hier auf Erden trägt, in seinem Handeln niemals unter einem Schutze dieses Amtes stehen, sondern er hat allein und rein persönlich, ungeschützt wie jeder andere Mensch, für alles selbst volle Verantwortung zu tragen, was er in seinem Amte tut. Nicht geistig nur, sondern auch irdisch. Dann wird es jedermann viel ernster, sorgfältiger nehmen. Und sogenannte „Irrtümer“ werden ganz sicher nicht so leicht wieder vorkommen, deren Folgen nie gutzumachen sind. Ganz abgesehen von den körperlichen und seelischen Leiden der davon Betroffenen und ihrer Angehörigen.

Doch betrachten wir uns einmal weiterhin das auch dazu gehörende Kapitel der Prozesse über sogenannte „Hexen“!

Wer einmal Zugang hatte zu Gerichtsakten über derartige Prozesse, möchte mit Aufwallung flammender Scham sich wünschen, nie zu dieser Menschheit zugezählt zu werden. Besaß ein Mensch damals nur Kunde über Heilkräuter, sei es durch praktische Erfahrungen, oder durch Überlieferungen, und half er damit den leidenden Menschen, die ihn darum baten, so kam er unerbittlich dafür unter diese Folter, wovon ihn zuletzt nur der Tod durch Feuer löste, wenn sein Körper nicht schon vorher diesen Grausamkeiten unterlag.

Selbst körperliche Schönheit konnte damals Anlaß dazu sein, namentlich Keuschheit, welche nicht zu willen war.

Und dann die Furchtbarkeiten der Inquisition *(Ketzergericht)! Verhältnismäßig wenig Jahre sind es nur, die uns von diesem „damals“ trennen!

Wie wir nun heute diese Ungerechtigkeit erkennen, genau so fühlte es damals das Volk. Denn dieses war von dem „Verstande“ noch nicht ganz so eingeengt, bei ihnen brach noch hier und da Gefühl hindurch, der Geist.

Erkennt man heute nicht vollkommene Beschränktheit in dem allen? Unverantwortliche Dummheit?

Man spricht davon mit Überlegenheit und Achselzucken, doch es ist im Grunde nichts daran geändert. Die beschränkte Anmaßung allem Nichtverstandenen gegenüber ist noch genau so da! Nur ist an Stelle dieser Folterungen jetzt öffentlicher Spott zur Hand, bei allem, was man durch die eigene Beschränktheit nicht versteht. Es schlage sich doch mancher einmal an die Brust, und denke, ohne sich dabei zu schonen, erst darüber nach. Ein jeder Mensch wird von Verstandesheroen, das heißt also nicht ganz normalen Menschen, von vornherein als Schwindler angesehen, auch vielleicht vor Gericht, wenn er die Fähigkeit besitzt, etwas zu wissen, was den anderen verschlossen ist, vielleicht mit feinstofflichen Augen auch die feinstoffliche Welt zu schauen, als ein natürliches Geschehen, was man in ganz kurzer Zeit nicht mehr bezweifeln, noch weniger gefühllos bekämpfen wird.

Und wehe dem, der selbst nichts damit anzufangen weiß, sondern in aller Harmlosigkeit davon spricht, was er gesehen hat, und was er hörte. Er muß sich davor fürchten, wie die ersten Christen unter Nero mit seinen allezeit zum Mord bereiten Helfern.

Wenn er nun gar noch andere Fähigkeiten hat, die von den ausgesprochenen Verstandesmenschen nie begriffen werden können, dann wird er unbedingt erbarmungslos gehetzt, verleumdet, ausgestoßen, wenn er nicht jedermann zu willen ist; wenn irgendmöglich wird er „unschädlich“ gemacht, wie man sich so schön auszudrücken pflegt. Niemand macht sich darüber irgendwie Gewissensbisse. Ein solcher Mensch gilt heute noch als Freiwild eines jeden innerlich manchmal sehr unsauberen Menschen. Je beschränkter, desto größer ist der Wahn der Klugheit, und der Hang zur Überhebung.

Man hat an diesen Vorgängen der alten Zeit mit ihren Foltern und Verbrennungen, und den so lächerlichen Akten der Prozesse nichts gelernt! Denn jeder darf auch heute noch Außergewöhnliches und Nichtverstandenes straffrei beschmutzen und beleidigen. Es ist darin nicht anders, als es früher war.

Noch schlimmer als bei der Justiz war es bei den Inquisitionen, welche von der Kirche ihren Ausgang hatten. Hier wurden Schreie der Gequälten von frommen Gebeten übertönt. Es war ein Hohn auf den göttlichen Willen in der Schöpfung! Die damaligen kirchlichen Vertreter bewiesen damit, daß sie keine Ahnung von der wahren Lehre Christi hatten, noch von der Gottheit und von derem schöpferischen Willen, dessen Gesetze unumstößlich in der Schöpfung ruhen, und dort wirken, gleichartig schon von Anfang an und bis ans Ende aller Tage.

Gott gab dem Menschengeiste in dessen Beschaffenheit den freien Willen des Entschlusses. In diesem nur kann er so reifen, wie er soll, sich abschleifen und voll entwickeln. Nur darin liegt für ihn die Möglichkeit dazu. Wird dieser freie Wille aber unterbunden, so ist es eine Hemmung, wenn nicht ein gewaltsames Zurückschleudern. Christliche Kirchen aber, wie viele Religionen, bekämpften damals diese göttliche Bestimmung, traten ihr mit größter Grausamkeit entgegen. Durch Marter und zuletzt durch Tod wollten sie Menschen zwingen, Wege einzuschlagen und zu gehen, Bekenntnisse zu machen, die gegen deren Überzeugung, also gegen deren Willen waren. Damit verstießen sie gegen das göttliche Gebot. Doch nicht nur das, sondern sie hinderten die Menschen an dem Vorwärtsschreiten ihres Geistes, und schleuderten sie noch Jahrhunderte zurück.

Wenn dabei nur ein Funken wirklichen Gefühles sich gezeigt hätte, also des Geistes, so durfte und so konnte solches nie geschehen! Es bewirkte demnach nur die Kälte des Verstandes das Unmenschliche.

Wie mancher Papst selbst hat geschichtlich nachweisbar mit Gift und Dolch arbeiten lassen, um seine rein irdischen Wünsche, seine Ziele zu verwirklichen. Das konnte nur unter der Herrschaft des Verstandes sein, welcher auf seinem Siegeszuge alles unterwarf, vor nichts Halt machte. —

Und über allem lag und liegt in unabwendbarem Geschehen ehern unseres Schöpfers Wille. Beim Hinübertreten in das Jenseits ist ein jeder Mensch entkleidet der irdischen Macht und dessen Schutzes. Sein Name, seine Stellung, alles ist zurückgeblieben. Nur eine arme Menschenseele geht hinüber, um dort zu empfangen, auszukosten, was sie säte. Nicht eine Ausnahme ist möglich! Ihr Weg führt sie durch alles Räderwerk der unbedingten Wechselwirkung göttlicher Gerechtigkeit. Da gibt es keine Kirche, keinen Staat, sondern nur Einzelmenschenseelen, die persönlich über jeden Irrtum abzurechnen haben, den sie taten!

Wer gegen Gottes Willen handelt, also in der Schöpfung sündigt, ist den Folgen dieser Übertretung unterworfen. Gleichviel, wer es auch sei, und unter welchem Vorwande es ausgeführt wurde. Sei es ein Einzelmensch, unter dem Deckmantel der Kirche, der Justiz... Verbrechen an dem Körper oder an der Seele ist und bleibt Verbrechen! Es kann durch nichts geändert werden, auch nicht durch einen Schein des Rechtes, das durchaus nicht immer das Recht ist; denn selbstverständlich wurden die Gesetze ebenfalls nur durch Verstandesmenschen aufgestellt, und müssen dieserhalb irdische Beschränkung in sich tragen.

Man sehe sich das Recht so vieler Staaten einmal an, namentlich in Zentral- und Südamerika. Der Mensch, der heute die Regierung führt und dabei alle Ehren hat, kann morgen schon als ein Verbrecher in den Kerker kommen, oder hingerichtet werden, wenn es dem Widersacher glückt, diese Regierung durch einen Gewaltakt an sich zu reißen. Gelingt ihm dieses nicht, wird er anstatt zu dem Regenten anerkannt, als ein Verbrecher angesehen und verfolgt. Und alle behördlichen Organe dienen bereitwillig dem einen wie dem anderen. Sogar ein Weltreisender muß oft sein Gewissen wechseln wie ein Kleid, wenn er aus einem Lande in ein anderes geht, um überall als gut zu gelten. Was in dem einen Lande als Verbrechen gilt, ist in dem anderen sehr oft erlaubt, noch mehr, vielleicht sogar begrüßt.

Das ist natürlich nur in den Errungenschaften irdischen Verstandes möglich, nie aber dort, wo der Verstand seine natürliche Stufe als Werkzeug des lebendigen Geistes einnehmen muß; denn wer auf den Geist hört, wird niemals Gesetze Gottes übersehen. Und wo diese als die Grundlage genommen werden, dort kann es keine Mängel, keine Lücken geben, sondern nur Einheitlichkeit, die Glück und Frieden nach sich zieht. Die Ausdrücke des Geistes können überall in ihren Grundzügen nur immer ganz die gleichen sein. Sie werden nie einander gegenüberstehen.

Auch Rechtskunst, Heilkunst, Staatskunst muß nur mangelhaftes Handwerk bleiben dort, wo nur Verstand die Grundlage bilden kann und das Geistige darin fehlt. Es ist einfach nicht anders möglich. Dabei natürlich immer wieder von dem wirklichen Begriffe „Geist“ ausgehend. —

Wissen ist ein Produkt, Geist aber Leben, dessen Wert und Kraft nur nach seinem Zusammenhange mit dem Ursprunge des Geistigen bemessen werden kann. Je inniger dieser Zusammenhang, desto wertvoller, machtvoller der von dem Ursprung ausgegangene Teil. Je lockerer aber dieser Zusammenhang wird, desto entfernter, fremder, einsamer und schwächer muß auch der ausgegangene Teil sein, also der betreffende Mensch.

Das sind alles so einfache Selbstverständlichkeiten, daß man nicht begreifen kann, wie die fehlgegangenen Verstandesmenschen immer und immer wieder wie blind daran vorübergehen. Denn was die Wurzel bringt, erhält der Stamm, die Blüte und die Frucht! Aber auch hierin zeigt sich diese hoffnungslose Selbsteinengung im Begreifen. Mühsam haben sie sich eine Mauer vorgebaut, und können nun nicht mehr darüber schauen, noch weniger hindurch.

Allen Geistiglebendigen jedoch müssen sie mit ihrem eingebildet-überlegenen, spöttischen Lächeln, mit dem Sichüberheben und Herabsehen auf andere nicht so tief Versklavte, manchmal wie arme, kranke Narren erscheinen, die man trotz alles Mitleides in ihrem Wahne lassen muß, weil deren Grenze des Begreifens selbst Tatsächlichkeiten gegenteiliger Beweise ohne Eindrücke vorübergehen läßt. Jede Bemühung, etwas daran zu bessern, muß nur dem erfolglosen Bestreben gleichen, einem kranken Körper durch das Umhängen eines neuen glänzenden Mäntelchens auch gleichzeitig Gesundung zu verschaffen.

Schon jetzt ist der Materialismus über seinen Höhepunkt hinaus, und muß nun überall versagend bald in sich zusammensinken. Nicht ohne dabei vieles Gute mitzureißen. Die Anhänger sind bereits am Ende ihres Könnens, werden bald an ihrem Werke und dann an sich selbst verwirrt, ohne den Abgrund zu erkennen, der sich vor ihnen aufgerissen hat. Wie eine Herde ohne Hirten werden sie bald sein, einer dem anderen nicht trauend, jeder seinen eigenen Weg verfolgend, und dabei trotzdem stolz noch über andere sich erhebend. Undurchdacht, nur früherer Gewohnheit folgend.

Mit allen Zeichen des äußeren Scheines ihrer Hohlheit werden sie zuletzt auch blindlings in den Abgrund stürzen. Sie halten noch für Geist, was nur Produkte ihrer eigenen Gehirne sind. Wie aber kann tote Materie lebenden Geist erzeugen? In vielen Dingen sind sie stolz auf ihr exaktes Denken, und lassen in den Hauptsachen ganz skrupellos die unverantwortlichsten Lücken.

Ein jeder neue Schritt, jeder Versuch zur Besserung wird immer wieder alle Dürre des Verstandeswerkes in sich tragen müssen, und somit den Keim des nicht abzuwendenden Verfalles.

Alles, was ich derart sage, ist kein Prophezeien, kein haltloses Voraussagen, sondern die unabänderliche Folge des alles belebenden Schöpfungswillens, dessen Gesetze ich schon in meinen vielen, vorausgegangenen Vorträgen erläuterte. Wer mit mir im Geiste den darin scharf angedeuteten Wegen folgt, muß auch das notwendige Ende überschauen und erkennen. Und alle Anzeichen dafür sind bereits da.

Man klagt und zetert, sieht mit Ekel, wie sich heute Auswüchse des Materialismus in Formen zeigen, die kaum glaublich sind. Man fleht und betet um Befreiung aus der Qual, um Besserung, Gesundung von dem grenzenlosen Niedergange. Die Wenigen, die irgendeine Regung ihres Seelenlebens retten konnten aus der Sturmflut des unglaublichen Geschehens, die geistig nicht erstickten in dem allgemeinen Niedergang, der trügend stolz den Namen „Fortschritt“ an der Stirne trägt, sie fühlen sich wie Ausgestoßene, Zurückgebliebene, und werden auch als solche von den seelenlosen Mitläufern der Neuzeit angesehen und verlacht.

Ein Kranz von Lorbeer allen denen, die den Mut besaßen, sich den Massen nicht mit anzuschließen! Die stolz zurückblieben auf der steil abschüssigen Bahn!

Ein Schlafwandler, der heute noch sich darob unglücklich erachten will! Die Augen auf! Seht Ihr denn nicht, daß alles das, was Euch bedrückt, bereits der Anfang von dem jähen Ende des jetzt nur noch scheinbar herrschenden Materialismusses ist? Der ganze Bau ist bereits am Zusammenstürzen, ohne Zutun derer, die darunter litten und noch leiden müssen. Das Verstandesmenschentum muß nunmehr ernten, was es in Jahrtausenden erzeugte, nährte, großzog und umschwärmte.

Für Menschenrechnung eine lange Zeit, für Gottes selbsttätige Mühlen in der Schöpfung eine kurze Spanne. Wohin Ihr blickt, überall kommt das Versagen. Es wogt zurück und staut sich drohend wie ein schwerer Wall empor, um bald sich überstürzend und zusammensinkend seine Anbeter tief unter sich zu begraben. Es ist das unerbittliche Gesetz der Wechselwirkung, das bei dieser Auslösung sich furchtbar zeigen muß, weil in Jahrtausenden trotz vielerlei Erfahrungen nie eine Änderung zu Höherem erfolgte, sondern im Gegenteil der gleiche falsche Weg noch breiter ausgetreten wurde.

Verzagende, die Zeit ist da! Hinauf die Stirn, die Ihr oft schamvoll senken mußtet, wenn Ungerechtigkeit und Dummheit Euch so tiefes Leid bereiten konnte. Seht Euch den Gegner heute ruhig an, der Euch so unterdrücken wollte!

Das bisherige Prunkgewand ist schon sehr arg zerschlissen. Aus allen Löchern sieht man endlich die Gestalt in ihrer wahren Form. Unsicher, doch nicht minder eingebildet, schaut daraus das ermattete Produkt des menschlichen Gehirnes, der Verstand, der sich zum Geist erheben ließ... verständnislos hervor!

Nehmt nur getrost die Binde ab und schaut Euch schärfer um. Allein die Durchsicht sonst ganz guter Zeitungen gibt einem klaren Blicke mancherlei bekannt. Man sieht krampfartiges Bemühen, an allem alten Schein noch festzuhalten. Mit Anmaßung und oft sehr plumpen Witzeleien sucht man die immer deutlicher sich zeigende Verständnislosigkeit zu decken. Mit abgeschmackten Ausdrücken will oft ein Mensch etwas beurteilen, wovon er doch in Wirklichkeit ganz augenfällig keine Ahnung des Begreifens hat. Selbst Menschen mit ganz guten Anlagen flüchten sich heute hilflos auf die unsauberen Wege, nur um nicht zu bekennen, daß so viele Dinge über das Begriffsvermögen ihres eigenen Verstandes gehen, auf den allein sie sich bisher verlassen wollten. Sie fühlen nicht das Lächerliche des Gebarens, sehen nicht die Blößen, die sie nur damit vergrößern helfen. Verwirrt, geblendet werden sie bald vor der Wahrheit stehen, und trauernd ihr verfehltes Leben überblicken, dabei endlich beschämt erkennend, daß dort gerade Dummheit lag, wo man sich weise dünkte.

Wie weit ist es heute schon gekommen? Der Muskelmensch ist Trumpf! Hat je ein ernster Forscher, der in jahrzehntelangem Ringen ein Serum fand, das Hunderttausenden von Menschen jährlich unter Groß und Klein Schutz und auch Hilfe vor tödlichen Krankheiten bescherte, solche Triumphe feiern können wie ein Boxer, der in rein irdischer, grober Roheit den Nebenmenschen niederringt? Oder wie ein Flieger, der mit ein Kleinwenig Mut, nicht mehr, als wie ein jeder Krieger im Felde haben mußte, dank seiner ausgezeichneten Maschine einen großen Flug ausführt? Es wird zur halben Staatsaktion gemacht. Doch hat dabei nur eine Menschenseele irgendwelchen Nutzen? Nur irdisch, alles irdisch, das heißt niedrig in dem ganzen Schöpfungswerke! Ganz dem goldnen Kalbe der Verstandestätigkeit entsprechend. Als Triumph dieses so erdgebundenen, tönernen Scheinfürsten über die eingeengte Menschlichkeit! — —

Und niemand sieht dieses rasende Abwärtsgleiten in die grauenhafte Tiefe!

Wer es empfindet, hüllt sich vorläufig noch ein in Schweigen, mit dem beschämenden Bewußtsein, doch verlacht zu werden, wenn er spricht. Es ist bereits ein toller Taumel, in dem jedoch aufkeimende Erkenntnis liegt des Unvermögens. Und mit dem Ahnen der Erkenntnis bäumt sich alles nur noch mehr auf, schon aus Trotz, aus Eitelkeit, und nicht zuletzt aus Furcht und Grauen vor dem Kommenden. Man will um keinen Preis schon an das Ende dieses großen Irrtums denken! Es wird zum krampfhaften Festhalten an dem stolzen Bau vergangener Jahrtausende, der ganz dem Turmbaue zu Babel gleicht, und auch so enden wird!

Der bisher ungebeugte Materialismus trägt das Todesahnen in sich, das mit jedem Monat deutlicher zutage tritt. —

Doch in zahlreichen Menschenseelen regt es sich, an allen Orten, auf der ganzen Erde! Über dem Glanz der Wahrheit ist nur eine dünne Schicht der alten, falschen Anschauungen noch gebreitet, die der erste Windstoß einer Reinigung hinwegfegt, um damit den Kern freizugeben, dessen Leuchten mit so vielen anderen sich bindet, um seinen Strahlenkegel zu entfalten, der hinaufsteigt wie ein Dankesfeuer nach dem Reich der lichten Freude, zu des Schöpfers Füßen.

Das wird die Zeit des vielersehnten tausendjährigen Reiches sein, das vor uns liegt als großer Hoffnungsstern in strahlender Verheißung!

Und damit ist die große Sünde aller Menschheit wider den Geist endlich gelöst, die ihn durch den Verstand gebunden hielt auf Erden! Erst das ist dann der rechte Weg zu dem Natürlichen zurück, dem Weg des Schöpferwillens, der der Menschen Werke groß sein lassen will, und von lebendigen Empfindungen durchströmt! Der Sieg des Geistes aber wird gleichzeitig auch der Sieg der reinsten Liebe sein!

80. Bylo jednou …!


Jsou to jen dvě slova, ale jsou jako kouzelná formulka. Mají v sobě tu zvláštnost, že u každého člověka ihned vybaví nějaký zvláštní cit. Zřídka jest tento cit stejný. Podobně jako účinek hudby. Stejně jako hudba, najdou také tato dvě slova cestu přímo k duchu člověka, k jeho vlastnímu „já“. Ovšem jen u těch, kdo v sobě ducha úplně neuzavřeli. Tím by již ztratili pravé lidství na zemi.

Ale každý člověk bude si při těch slovech bezděčně vzpomínati na nějaké dřívější prožití. Vyvstane to před ním živě a s touto předsta- vou vyvstane také jí odpovídající cit.

U jednoho touhyplná měkkost, bolestné blaho a také tiché, ne- splněné přání. U jiného opět hrdost, zlost, hrůza nebo nenávist. Vždy myslí člověk na něco, co kdysi prožil a co na něho působilo neobyčejným dojmem. Myslel však také, že to již dávno v něm po- haslo.

Ale z toho, co kdysi skutečně v sobě prožil, v něm neuhaslo nic a nic se neztratilo. Všechno to může dosud nazývati svým, jako sku- tečně získané a tím nepomíjející. Ale jen to, co prožil! Něco jiného při těchto slovech vyvstati nemůže.

Jen ať člověk si toho přesně povšimne a to s pečlivostí a bdělými smysly. Pak pozná záhy, co skutečně jest v něm živé a co se může označiti jako mrtvé, jako bezduchá skořepina bezúčelných vzpomí- nek. Užitek a účel má pro člověka pouze to, co během jeho pozem- ského života zaúčinkovalo dosti hluboko, aby vtisklo duši pečeť, která nezajde a nedá se také smazati. Jen takové pečeti mají vliv na utváření lidské duše a tím i na další pokrok ducha k jeho trvalému vývoji.

Ve skutečnosti jest tedy prožito a tím také přivlastněno jen to, co zanechává takový hluboký dojem. Všechno ostatní uplyne bez účin- ků nebo slouží nanejvýš jako prostředek k tomu, aby se vytvořily události, které vyvolají pak tak veliké dojmy.

Blaze tomu, kdo může zváti svým vlastnictvím mnoho tak silných zážitků, nechť to byly radost nebo žal, které je vyvolaly. Jejich dojmy budou jednou to nejcennější, co si lidská duše bere s sebou na cestu do záhrobí. –

Čistě pozemské rozumové tvoření, jak jest dnes obvyklé, prospí- vá při správném použití jen k ulehčení tělesného pozemského bytí. To jest, přísně uváženo, vlastní konečný cíl každého působení rozumu! Na konec nepřináší nikdy jiného výsledku. Jest tomu tak při veškeré školské moudrosti v kterémkoliv oboru a také v řízení nebo správě státu, národa a konečně celého lidstva. Právě tak je tomu u každého jednotlivce. Ale všechno se bohužel podrobilo zcela bezpodmínečně jenom rozumu a spočívá proto v těžkých okovech pozemského omezení chápavosti, což samozřejmě muselo míti neblahé následky ve všem působení a dění. A tyto důsledky vše to ještě míti bude.

Na celé této zemi jest jen jediná výjimka. Tuto výjimku nečiní však snad církev, jak si mnohý bude mysleti a jak by tomu i býti mě- lo, nýbrž umění! V umění má rozum nezvratně až druhou roli. Tam, kde i v umění nabývá převahy rozum, snižuje se umění ihned na řemeslo a klesá bezprostředně a také zcela nepopíratelně hluboko do- lů. Je to důsledek, který ve své prosté přirozenosti nemůže býti jinak možný. Nelze tu dokázat ani jediné výjimky.

Tento důsledek jest však samozřejmý i při všem ostatním! Což se lidé nad tím nezamyslí? Musí jim to přece spadnouti jako šupiny z očí. Kdo myslí a kdo srovnává, tomu to praví zcela zřetelně, že při všem, co ovládá rozum, může obdržeti jako náhradu jen to, co jest méně cen- né! Na této skutečnosti měl by člověk poznat, jaké místo přísluší rozumu od přírody, má-li vzniknouti něco správného a cenného!

Jedině umění rodilo se dosud z působení živého ducha, z citu. Ono jediné mělo také přirozený, tedy normální a zdravý původ a vznik. Ale duch neprojevuje se v rozumu, nýbrž v citech. Jeví se pouze v tom, co se všeobecně nazývá „srdečností“! Tedy právě v tom, co dnešní, na sebe tak nezměrně pyšný rozumový člověk rád zesměšňu- je a tomu se posmívá. Tupí tím na člověku to nejcennější, ba právě to, co vůbec člověka dělá člověkem!

S rozumem nemá duch co dělat. Chce-li člověk konečně již ve všem zlepšení, musí dbáti slov Kristových: Dle jejich skutků poznáte je! Nastává doba, kdy se to stane.

Jen díla ducha mají v sobě od svého vzniku život a tím trvání a stá- lost. Všechno ostatní musí se zhroutit v sobě, když mine doba jeho květu. Jakmile má z toho vzejíti ovoce, objeví se prázdnota!

Pohlédněte jen na dějiny! Jedině díla ducha, tedy umění, přetrvala národy, které již ztroskotaly v působení svého v sobě bezživotného chladného rozumu. Jejich vysoké, proslavené vědění nemohlo jim poskytnouti ochrany před touto zkázou. Egypťané, Židé, Řekové, Římané šli touto cestou, později také Španělé a Francouzi a teď Němci. Avšak díla pravého umění je přetrvala všechny! Tato díla nebudou moci zajíti nikdy. V těchto opakujících se dějích neviděl však nikdo přísnou pravidelnost. Žádný člověk nemyslel na to, aby vypátral sku- tečný kořen tohoto těžkého zla.

Místo aby ho hledali a učinili přítrž stále se opakujícímu úpadku, podřídili se a odevzdali se tomu slepě a se steskem a hněvem vpravili se do toho, „čeho nelze změniti“.

Nyní to na konec postihne celé lidstvo! Mnoho běd leží již za námi, avšak ještě větší jsou před námi. Hluboký bol jde hustými řa- dami těch, kdo jsou tím již dnes zčásti postiženi.

Pomyslete na všechny národy, které již musely padnouti na vr- cholku rozumu, jakmile byly v rozkvětu. Z rozkvětu vyrůstající plody byly všude tytéž! Nemravnost, nestoudnost a obžerství v různých po- dobách! K tomu se nevyhnutelně připojil úpadek a zánik.

Nezbytný a stejný způsob jest každému velmi nápadný! Každý myslící člověk musí v tomto dění najíti zcela určitý způsob a důsled- nost nejpřísnějších zákonů.

Jeden po druhém z těchto národů musel konečně uznati, že jeho velikost, moc a sláva byly jen zdánlivé a že se udržovaly jen násilím a nátlakem. Že nebyly samy v sobě upevněny ze zdraví.

Místo abyste zmalomyslněli, otevřete přece oči! Rozhlédněte se kolem sebe, učte se z minulosti, srovnávejte to s poselstvími, která již před tisíciletími k vám docházela z Božského a musíte najíti kořen sžírajícího zla, které jedině tvoří překážku pro vzestup celého lidstva.

Teprve tehdy, až bude zlo řádně vypleno, bude otevřena cesta k všeobecnému vzestupu. Ne dříve. A tento vzestup bude pak trvalý, protože bude v sobě chovati životnost ducha, což dosud bylo vylou- čeno. –

Než k tomu přistoupíme blíže, chci vysvětliti, co jest duch, jakož- to jedině skutečně živoucí v člověku. Duch není vtip a není rozum! Duch není také naučené vědění. Omylem jmenujeme člověka „du- chaplným“ proto, že mnoho studoval, četl, pozoroval a umí se o tom dobře baviti. Nebo se blýská dobrými nápady a rozumovým vtipem.

Duch jest něco zcela jiného. Jest to samostatná podstata, která vy- chází ze světa své stejnorodosti. Tento svět jest jiný než ona část, ke které patří země a tím i tělo. Duchovní svět jest výše a tvoří vrchní a nejlehčí část stvoření. Tato duchovní část v člověku v důsledku své podstaty má za úkol vrátiti se do čistě duchovního, jakmile se od ní odloučily všechny hmotné obaly. Popud k tomuto návratu uvolní se při zcela určitém stupni zralosti a vede pak ducha vzhůru k jeho stej- norodosti, kam jest povznášen její přitažlivou silou*).

Duch nemá  co  činiti  s pozemským  rozumem,  nýbrž  pouze s vlastností, kterou označujeme slovem „srdečnost“ nebo „bodrost“. Duchaplný jest tedy souznačné se „srdečným, bodrým“, ne však s bystrým rozumem.

Aby snáze vyzkoumal tento rozdíl, nechť použije člověk věty:

„Bylo jednou!“ Velmi mnoho hledajících najde tím již vyjasnění. Pozorují-li  bedlivě   sami   sebe,   mohou   poznat,   co   všechno v dosavadním pozemském životě prospívalo jejich duši a co sloužilo jen  k tomu,   aby   se   jim   usnadnila   práce,   aby   mohli   obstáti v pozemském prostředí. Poznají  co  má  nejen pozemské,  nýbrž i záhrobní hodnoty a co slouží jedině pozemským účelům, avšak pro záhrobí zůstává bezcenným. První může vzíti s sebou, druhé však tu po odluce zanechává jako sem patřící, poněvadž mu to nadále ne- může prospěti. Ale co zanechává, jest pouze nástroj pro pozemské dění, pomůcka pro pozemský čas a nic víc. –

Když pak se nástroje nepoužívá jen jako takového, nýbrž staví se mnohem výše, nemůže pak samozřejmě této výšce stačiti. Nástroj je pak na nepravém místě a nese s sebou přirozeně také mnohé nedo- statky, které mají časem velmi neblahé následky.

K těmto nástrojům patří jako nejvyšší pozemský rozum, který jako výplod lidského mozku nutně nese v sobě všechna omezení, kterým zůstává vždy podrobeno všechno tělesně hrubohmotné v důsledku své vlastní podstaty. A výplod nemůže býti jiný, než jest původ. Vý- plod zůstává vždy vázán na druh původu. Rovněž tak díla, která vznikají tímto výplodem.

To dává přirozeně rozumu jen nejužší pozemskou chápavost, která jest těsně vázána na prostor a čas. Poněvadž sám má původ v mrtvé hrubohmotnosti, která nemá v sobě vlastního života, jest i on bez živé síly. Tato okolnost pokračuje a samozřejmě rovněž se pro- jevuje ve všem působení rozumu, jemuž tím není možno do svých děl vložiti něco živého.

V tomto neodbočitelném přirozeném dění jest klíč ke chmurným událostem průběhem lidského života na této Zemičce.

Musíme se konečně učit rozeznávat mezi duchem a rozumem, mezi živým jádrem člověka a jeho nástrojem. Staví-li se tento nástroj nad živé jádro, jako se to dosud dělo, jest výsledkem toho něco ne- zdravého, co již při svém vzniku nutně chová v sobě zárodek smrti. Tím jest  sešněrováno  a  stísněno  nejvyšší,  nejcennější  a  živé v člověku, jest  odříznuto  od  své  nutné  činnosti  tak  dlouho,  až v neodvratném zřícení se mrtvé stavby pak nehotové uvolněno, stoupá ze zřícenin.

Položme si nyní místo „bylo jednou“ otázku: „Jak tomu bylo v dřívější době?“ Jak jiný jest tu účinek! Ihned se vidí ten veliký roz- díl. První otázka mluví k citu, který jest ve spojení s duchem. Druhá otázka však se obrací k rozumu. Při tom se vynořují úplně jiné obra- zy. Jsou již předem zúžené, chladné, bez životního tepla, protože rozum nemá, co by dal jiného.

Od počátku jest však největším proviněním lidstva, že postavilo tento rozum, který může tvořiti jen zlomky bez života na vysoký podstavec a tančilo takřka ve zbožňování kolem něho. Dalo se mu místo, které smělo býti ponecháno jenom duchu.

Toto počínání stojí ve všem proti určení Stvořitele a tím proti přírodě, poněvadž jeho určení jsou zakotvena v dění přírody. Proto také nemůže nic vésti k pravému cíli, nýbrž musí všechno ztroskotati na místě, kde má začíti žeň. Není to jinak možno, poněvadž jest to nejpřirozenější dění, jaké jen možno si mysleti.

Jest tomu jinak jen v čisté technice, v každém průmyslu. Technika dospěla rozumem na velikou výši a v budoucnu půjde ještě dále! Tato skutečnost slouží však jako důkaz pravdy mých vývodů. Tech- nika jest a zůstává ve všech věcech vždy jen čistě pozemská a mrtvá. Poněvadž rozum stejně patří také ke všemu pozemskému, může se v technice skvěle rozvinouti a vykonati skutečně veliké věci. Stojí tu na pravém místě ve své skutečné úloze! Ale tam, kde jest nutno bráti v úvahu také živé, tedy čistě lidské, nestačí již rozum ve svém způso- bu a musí proto selhati, jakmile při tom není veden duchem! Vždyť jenom duch jest život. Úspěch ve zcela určitém druhu může přinésti vždy jen činnost stejnorodosti. Nikdy nebude moci proto pozemský rozum působiti v duchu! Z toho důvodu bylo těžkým proviněním lidstva, že postavilo rozum nad život!

Člověk obrátil tím svůj úkol proti zcela přirozenému určení Stvo- řitele. Postavil toto určení takřka na hlavu, když vyhradil rozumu nejvyšší místo, které patří jen živému duchu. Rozum má přicházeti až na místě druhém a jen pozemském. Z toho důvodu jest opět zcela přirozeno, že člověk jest nyní nucen pracně hledati ze zdola nahoru, při čemž rozum postavený nad duchem překáží svou omezenou chápavostí dalšímu výhledu. Člověk má duchem skrze rozum zírati ze shora dolů.

Chce-li se člověk probudit, jest proto nucen nejdříve „přemístiti světla“. Musí nejdříve rozum, který jest nahoře, postaviti na jeho místo dané mu přírodou a pak přivésti ducha opět na místo nejvyšší. Toto nutné přemístění není pro dnešního člověka již tak lehké. –

Lidé kdysi přemístili rozum nad ducha a tím se pronikavě posta- vili proti vůli Stvořitele, tedy proti přírodním zákonům. Byl to vlastní

„pád do hříchu“ a nic nepředčí strašlivost jeho následků. Tento pád do hříchu vyrostl pak „v dědičný hřích“, protože povznesení rozumu na vševládce mělo přirozeně opět za následek, že jednostranná péče a činnost časem i mozek zesílila jednostranně tak, že rostla jen ona část, která má konati práci rozumu, kdežto druhá část musela zakr- něti. V důsledku toho může se tato druhá část, zanedbáním zakrnělá, projevovati dnes pouze ještě jako nespolehlivý mozek snů, který i při tom jest ještě pod silným vlivem tak zvaného denního mozku, jímž se projevuje rozum.

Ta část mozku, která má tvořiti most k duchu, nebo lépe most od ducha ke všemu pozemskému, jest tím tedy ochromena a spojení jest přerušeno, nebo aspoň velmi silně uvolněno. Tím podvázal člověk v sobě každé projevení ducha a následkem toho i možnost „odušev- niti“ svůj rozum, tedy produchovněti a oživiti ho. Obě části mozku měly býti vypěstovány zcela stejnoměrně ke společné harmonické činnosti jako všecko v těle. Duch vede a rozum zde na zemi provádí. Jest samozřejmo, že dnes veškerá činnost těla a toto samo, nemůže býti nikdy takovým, jakým býti má. Toto dění proniká pak přirozeně všechno. Vždyť chybí tím pro všechno pozemské hlavní věc.

Jest lehce pochopitelno, že s podvázáním ducha bylo zároveň spojeno i oddálení a odcizení se Božskému. Nebylo již k němu cesty. Ve svých důsledcích přinášelo to ještě tu nevýhodu, že již po tisí- ciletí každé dětské tělo, které se narodí, následkem vždy dalekosáh- lejší dědičnosti přináší s sebou na zemi tak veliký přední rozumový mozek, že jest tím již předem každé dítě opět hravě podrobeno ro- zumu, jakmile tento mozek rozvine plně svou činnost. Propast mezi oběma díly mozku stala se teď již tak velikou a poměr pracovní možnosti jest tak nerovný, že u většiny všech lidí nedá se již docíliti

zlepšení bez katastrofy.

Dnešní rozumový člověk není již člověkem normálním, protože mu chybí celý vývoj hlavní části mozku, která patří k dokonalému člověku. Člověk nechával již po tisíciletí tuto část zakrňovat. Každý rozumový člověk má proto bez výjimky jen zmrzačený normální mo- zek! Proto již po tisíciletí ovládají zemi mozkoví mrzáci, kteří hledí na normálního člověka jako na nepřítele a hledí ho potlačiti. Ve své zakrnělosti se domnívají, že konají velmi mnoho. Nevědí, že nor- mální člověk jest schopen vykonati desateronásobně tolik a že vytvoří díla, která mají trvání a jsou dokonalejší než dnešní snahy. Skutečně vážnému hledateli jest otevřena cesta k tomu, aby dospěl k těmto schopnostem!

Avšak rozumový člověk nebude se moci již tak lehce uschopniti, aby pochopil něco z toho, co patří k činnosti této zakrnělé části jeho mozku! Prostě to nedovede, i kdyby chtěl! A pak z vlastní dobrovolné omezenosti vysmívá se všemu, co jest pro něho nedosažitelné a čeho nebude moci již nikdy pochopiti následkem svého ve skutečnosti zaostalého nenormálního mozku! V tom jest právě nejstrašlivější část kletby této nepřirozené odchylky. Harmonická spolupráce obou částí lidského mozku, jež nezbytně patří k normálnímu člověku, jest pro dnešní rozumové lidi, které nazýváme materialisty, naprosto vylou- čena. –

Býti materialistou není chválou. Jest to vysvědčení o zmrzačeném mozku.

Na této zemi panuje tedy dosud nepřirozený mozek, jehož působení samozřejmě musí na konec přivoditi i nezadržitelné zhroucení vše- ho. Vždyť vše, co tento mozek chce přivoditi, právě již v důsledku tohoto zakrnění chová v sobě od počátku přirozeně nesoulad a ne- zdravotu.

Na tom nedá se již dnes nic měnit, ale jest nutno, nechat dojít ke zhroucení, které se přirozeně vyvíjí.

Ale pak bude tu den vzkříšení pro ducha a také nový život! Otrok rozu- mu, který po tisíciletí měl hlavní slovo, jest tím odbyt a to navždy! Nebude se moci již nikdy pozdvihnouti, protože ho důkaz a vlastní prožití konečně přinutí, aby se dobrovolně sklonil jako nemocný a duchovně zchudlý před tím, čeho nedovedl pochopiti. Nebude mu již nikdy dána příležitost, aby vystoupil proti duchu. Ani posměchem nebo se zdáním práva, či násilím, jako se to použilo i proti Synu Bo- žímu, který proti tomu musel bojovati. Tehdy by bylo bývalo ještě na čase, odvrátit mnoho neštěstí. Avšak teď již ne. Zatím nedá se již překlenouti uvolněné spojení mezi oběma částmi mozku. –

Bude mnoho rozumových lidí, kteří by se chtěli posmívat vývo- dům této přednášky. Avšak kromě prázdných hesel jako vždy, ne- mohou při tom uvésti ani jediný skutečně věcný protidůvod. Avšak každý opravdově hledající a myslící musí podobné slepé horlení bráti jen jako nový důkaz toho, co jsem zde vyložil. Tito lidé prostě nemohou, i když o to usilují. Hleďme proto na ně ode dneška jako na nemocné, kteří budou brzy potřebovati pomoci … a klidně vyčkávejme. Není třeba žádného boje a žádného násilného činu, aby se vynutil potřeb- ný pokrok. Konec nadejde sám sebou. I zde vybaví se přirozené dění v nezlomných zákonech všeho zvratného působení zcela neúprosně a také dochvilně.

Podle mnohých zvěstování má pak vzniknouti nové pokolení. Toto nové pokolení bude se však skládati nejen z nově narozených, jak se již teď pozoruje v Kalifornii a také v Austrálii, jako by byli obdařeni

„novým smyslem“, nýbrž hlavně z lidí již živých, kteří v blízké době se stanou „vidoucími“ mnohým přicházejícím děním. Pak budou míti tentýž „smysl“ jako teď nově narození, neboť tento smysl není nic jiného než schopnost státi ve světě s otevřeným a nestísněným du- chem, který se nenechá již potlačiti omezením rozumu! Tím bude konečně smazán dědičný hřích!

To nemá však nic společného s vlastnostmi, které se dosud ozna- čují jako „schopnosti okultní“. Je to pak jen normální člověk, jaký býti má! To, že se stal „vidoucím“, nemá nic společného s jasnovidectvím, nýbrž znamená to „nahlédnutí“ nebo poznání.

Lidé dovedou pak spatřovati vše neovlivněno, což neznamená nic jiného, než správně posuzovati. Uvidí rozumového člověka ta- kovým, jaký skutečně jest, s veškerou jeho omezeností, tak nebez- pečnou pro něho i pro jeho okolí. Z této omezenosti vzniká součas- ně i domýšlivá panovačnost a svéhlavost, která k tomu vlastně patří.

Tito lidé pak také uvidí, jak po tisíciletí v přísné důslednosti, jed- nou v té, po druhé v oné formě, trpělo celé lidstvo pod tímto jhem. Uvidí, jak tato rakovina, jako arcinepřítel směřovala vždy proti vývoji volného lidského ducha, proti hlavnímu účelu lidského bytí! Neujde jim nic, ba ani ona trpká jistota, že skrze toto zlo musela přijíti všechna strast, všechna utrpení a všechen pád. Že nemohlo nikdy na- stati zlepšení, protože oním omezením chápavosti bylo předem vy- loučeno každé nahlédnutí a poznání.

S tímto probuzením přestane však také veškerý vliv a veškerá moc tohoto rozumového člověka. Pro všecky časy. Pak začne pro lidstvo nové, lepší období, ve kterém se nemůže udržeti již nic starého.

Tím nadejde dnes již statisíci vytoužené, nutné vítězství ducha nad selhávajícím rozumem. Mnohé, dosud sváděné masy při tom konečně uznají, že si dosud úplně falešně vykládaly výraz „rozum“. Většina brala jej prostě jako modlu a nezkoumala jej proto, že i druzí považovali jej za modlu. A také proto, že všichni jeho stoupenci dovedli si zahráti na neomylné, neomezené vládce a to násilím i zá- kony. Mnozí se proto ani nesnaží, aby odkryli jejich skutečnou prázdnotu a nedostatky, jež se za tím skrývají.

Ovšem jsou také mnozí lidé, kteří již po desítiletí bojují proti to- muto nepříteli s houževnatou energií a s přesvědčením. Bojují skrytě a z části i otevřeně a jsou proto někdy i vydáni nejtěžšímu utrpení. Ale oni bojují, aniž znají samotného nepřítele! A to ovšem ztěžovalo úspěch. Předem ho znemožňovalo. Meč bojovníků nebyl dosti na- broušen, protože si ho stále lámali na vedlejším dění. Při tom mávali také stále i stranou do prázdna, plýtvali vlastní silou a přivodili mezi sebou jen roztříštěnost, která se dnes stále zvětšuje.

Ve skutečnosti jest jen jeden nepřítel lidstva na celé čáře: Dosavadní neomezená vláda rozumu! To byl ten velký pád do hříchu, to nejtěžší pro- vinění člověka, které mělo za následek veškeré zlo. To se stalo dědič- ným hříchem a to jest také Antikrist, o kterém jest psáno, že pozdvihne svou hlavu. Vysloveno zřetelněji, jest vláda rozumu nástrojem toho- to Antikrista, čímž mu lidé propadli. Jemu, nepříteli Boha, samot- nému Antikristu, … Luciferovi**)!

Stojíme uprostřed této doby! Lucifer sídlí dnes v každém člověku, jsa hotov ho zkaziti. Neboť jeho činnost má ihned jako přirozený následek odvrácení od Boha. On „odřízne“ ducha, jakmile smí vlád- nouti.

Proto nechť je člověk bedlivě na stráži. –

Proto však nemá svůj rozum snad zmenšovati, ale má ho učiniti nástrojem, kterým ve skutečnosti jest. Nesmí býti směrodatnou vůlí a nesmí býti pánem!

Člověk příštího pokolení bude moci hleděti na dnešní dobu jen s ošklivostí, hrůzou a studem. Asi tak, jako se děje nám, když vejde- me do staré mučírny. I tam vidíme špatné ovoce chladného hospo- dářství rozumu. Jest přece nesporno, že člověk jen s trochou srdečnosti a tedy s činností ducha, nebyl by nikdy mohl vymysleti takové hrůzy. Dnes není to vcelku o nic lepší. Jest to jen trochu obíleno a bědy davů jsou právě takové shnilé ovoce rozumu, jako tehdejší mučení jednotlivců.

Když se tak člověk podívá nazpět, nevyjde z vrtění hlavou. Zeptá se, jak bylo možno po tisíciletí mlčky snášeti tyto omyly. Odpověď bude samozřejmě prostá. Násilím. Kamkoliv se podíváme, jest to znáti úplně zřejmě. Nepotřebujeme hleděti na doby šerého starově- ku. Stačí, abychom vešli do zmíněných již mučíren, které ještě dnes všude vidíme. Jejich činnost nesahá přece tak daleko zpět.

Trneme hrůzou,  pozorujeme-li  tyto  staré  nástroje.  Kolik  jest v tom chladné  surovosti,  kolik  bestiality!  Snad  ani  jediný  člověk v dnešní době nebude pochybovati o tom, že v tehdejším jednání byl nejtěžší zločin. Na zločincích páchal se tím zločin ještě větší. Avšak i tak mnohý nevinný člověk byl vyrván z rodiny a zbaven svobody a uvržen do těchto sklepení. Jaký nářek, jaké bolestné výkřiky dozníva- ly tu z prsou těch, kdo byli úplně bez obrany vydáni mučitelům. Lidé museli trpěti věci, před kterými se myšlenka zastaví jen s hrůzou a ošklivostí. Každý se bezděčně ptá, bylo-li to skutečně lidsky možné, co se tu všechno dálo na bezbranných lidech a to ještě pod zdáním úplného práva. Práva, které kdysi bylo přece vynuceno násilím. A pak se zase tělesnými bolestmi vynucovalo přiznání k vině od pode- zřívaných, aby pak mohli býti pohodlně zavražděni. I když tato do- znání viny byla vynucena, aby oběť ušla nesmyslným tělesným mukám, přece to soudcům stačilo. Potřebovali přiznání jen proto, aby se učinilo zadost „slovu“ zákona. Domnívali se tito omezenci skutečně, že se tím mohou obmýti i před vůlí Boží? Že se vyprostili z neúprosně  pracujícího  základního  zákona  zvratného  působení?

Buď byli všichni tito lidé vyvrheli nejzatvrzelejších zlosynů, kteří se opovažovali zasedati k soudu nad jinými, nebo se v tom zřetelně projevovala chorobná omezenost pozemského rozumu. Střední věc není možná.

Podle Božských tvůrčích zákonů neměl by žádný hodnostář a žádný soudce, nechť zastává zde na zemi jakýkoliv úřad, státi ve svém jednání nikdy pod ochranou tohoto úřadu. Naopak, měl by sám a to čistě osobně a nechráněn jako každý jiný člověk nésti sám plnou zodpovědnost za všechno, co ve svém úřadě dělá. A to nejen du- chovně, nýbrž i pozemsky. Pak to bude bráti každý mnohem vážněji a pečlivěji a jistě se nestanou jen tak lehce tak zvané „omyly“, jichž následky nelze již napraviti. Nehledě ani na tělesná a duševní utrpení postižených a jejich rodin.

Všimněme si dále také kapitoly procesů s tak zvanými „čaroděj- nicemi“!

Kdo měl kdy přístup k soudním aktům o takových procesech, v tom vzkypěl planoucí stud a přál by si, aby nikdy nebyl počítán k tomuto lidstvu. Měl-li tehdy člověk jen znalost léčivých bylin, buď z praktické zkušenosti, nebo z tradice a pomáhal tím trpícím lidem, kteří ho o to prosili, tak přišel za to neúprosně pod tato muka. Vy- svoboditi z těchto muk ho mohla na konec jen smrt ohněm, jestliže jeho tělo nepodlehlo již před tím těmto ukrutnostem.

I tělesná krása mohla dáti k tomu popud a to zvláště cudnost, která nechtěla býti po vůli.

A pak ty hrůzy inkvisice, soudu nad kacíři! Jest to poměrně málo let, která nás dělí od onoho „tehdy“!

Právě tak jako dnes cítíme a uznáváme tyto nespravedlnosti, tak cítil to tehdy lid, který nebyl dosud tak zcela spoután „rozumem“ a u kterého propukal tu a tam cit ducha.

Což nepoznává se v tom všem dnes dokonalá omezenost? Ne- zodpovědná hloupost?

Mluví se  o  tom  všem  s povýšeností  a  krčením  ramen,  ale v základě nic se na tom nezměnilo. Omezená domýšlivost vůči vše- mu nepochopitelnému jest dosud přesně taková! Jenomže dnes mís- to mučíren nastoupil veřejný posměch při všem, čemu se následkem vlastní omezenosti nerozumí. Jen ať se mnohý bije v prsa a přemýšlí nejdříve o tom tak, že nešetří sebe. Rozumoví hrdinové, tedy ne zcela normální lidé, hledí předem snad i před soudem jako na pod- vodníka na každého člověka, který má nějaké schopnosti nebo ví něco, co jest druhým uzavřeno. Snad že vidí jemnohmotnýma očima jako přirozené dění také jemnohmotný svět, o čemž ve velmi krátké době nebude se již pochybovati a tím méně proti tomu bezcitně bojovati.

Běda člověku, který si sám neví rady s tím, co vidí a slyší, nýbrž ve vší nevinnosti o tom mluví. Musí se obávat, jako první křesťané za Nerona jeho pomocníků, připravených vždy k vraždě.

Má-li dokonce ještě jiné schopnosti, kterých vyslovení rozumoví lidé nebudou moci nikdy pochopiti, pak bude nezbytně nemilosrdně štván, pomlouván a odstrkován, nebude-li každému po vůli. Je-li to poněkud možno, bude učiněn „neškodným“, jak se tak krásně dnes říká. Nikdo si z toho nedělá nějakých výčitek svědomí. Takový člo- věk platí ještě dnes za štvanou zvěř pro každého, mnohdy uvnitř velmi nečistého člověka. Čím omezenější člověk, tím větší jest do- mnění chytrosti a sklon k povýšenosti.

Nikdo se ničemu nenaučil z těchto událostí starých dob, z jejich mučíren a hranic i směšných aktů procesů! Vždyť každý smí i dnes beztrestně špinit a urážet to, co jest neobyčejné a nepochopené. Ne- ní v tomto směru o nic lépe, než bývalo.

Ještě hůře než u justice bylo tomu tehdy u inkvisice, kterou pro- váděla církev. Zde byly výkřiky mučených přehlušovány zbožnými modlitbami. Byl to výsměch Božské vůli ve stvoření! Tehdejší zá- stupci církve tím dokazovali, že nemají ani potuchy o pravé nauce Kristově, ani o Božství a jeho tvůrčí vůli, jejíž zákony spočívají ne- zvratně ve stvoření a působí v něm stejnorodé již od počátku až na konec všech dnů.

Bůh dal lidskému duchu v jeho podstatě svobodnou vůli roz- hodnutí. Jen v této vůli může uzrávati tak, jak má. Jen tak může se obrousiti a plně vyvinouti. Jen v tom jest pro něho možnost vývoje. Je-li však tato svobodná vůle podvázána, jest to překážka, ba i násil- né vržení zpět. Avšak křesťanské církve jako četná jiná náboženství potíraly  tehdy  toto  Božské  určení  a  vystupovaly  proti  němu s největší krutostí. Mučením a konečně i smrtí chtěly tyto církve do- nutit lidi, aby šli cestami a činili vyznání, jež byla proti jejich přesvěd- čení, tedy proti jejich vůli. Tím hřešily tyto církve proti Božskému přikázání. Avšak nejen to. Ony překážely lidem ve vzestupu jejich ducha a vrhaly je o staletí nazpět.

Kdyby se tu byla ukázala jen jiskra skutečného citu, tedy ducha, nesmělo a nemohlo se nikdy státi nic takového! Všechno nelidské způsobila tedy jenom chladnost rozumu.

Jak mnohý papež, jak jest dějinami dokázáno, dával pracovati je- dem a dýkou, aby uskutečnil svá čistě pozemská přání a své cíle! To mohlo býti jen pod vládou rozumu, který si na svém vítězném po- chodu podroboval vše a nezastavoval se před ničím. –

A nade vším spočívala a spočívá v neodvratném dění železná vů- le Stvořitelova. Při přechodu do záhrobí jest každý člověk svlečen ze své pozemské moci a její ochrany. Jeho jméno, jeho postavení, vše zůstalo zpět. Přichází jen ubohá lidská duše, aby tam přijala a sklidila to, co zasela. Není možná ani jediná výjimka! Její cesta vede ji celým soukolím nutného zvratného působení Božské spravedlnosti. Není tu žádná církev, žádný stát, nýbrž jsou tu jen jednotlivé lidské duše, které mají osobně klásti účty z každého omylu, který spáchaly.

Kdo jedná proti vůli Boží, kdo ve stvoření hřeší, jest podroben následkům tohoto přestoupení. Lhostejno, kdo to jest a za jakou záminkou to provedl. I když je to jednotlivec pod pláštíkem církve nebo justice … zločin na těle nebo na duši je a zůstává zločinem! Nemůže býti ničím změněn. Nezmění ho ani zdání práva, které vů- bec není vždy právem. Vždyť zákony samozřejmě stanovili také jen rozumoví lidé a proto musí v sobě chovati pozemské omezení.

Podívejme se jednou na právo tak mnohých států, hlavně ve střední a Jižní Americe. Člověk, který dnes řídí vládu a těší se veškeré úctě, může se již zítra dostati do žaláře jako zločinec. Může být i popraven, zdaří-li se jeho protivníku strhnouti na sebe vládu násil- ným činem. Nepodaří-li se to tomuto protivníkovi, bude místo aby byl uznán vladařem, pronásledován a bude se na něho hleděti jako na zločince.  A všechny  úřední  orgány  slouží  ochotně  jednomu jako druhému. I světový cestovatel, chce-li všude platit za správného, musí často měniti své názory jako šaty, přechází-li z jedné země do druhé. Co jest v jedné zemi zločinem, jest velmi často v druhé dovo- leno, ba snad dokonce i vítáno.

To jest ovšem možno jen ve vymoženostech pozemského rozu- mu, nikdy však tam, kde rozum musí zaujímati svůj přirozený stupeň jako nástroj živého ducha. Tam, kde jest rozum poslušen ducha, nebude nikdy přehlížeti zákony Boží. A kde se berou za základ zá- kony Boží, tam nemůže býti nedostatků a mezer, nýbrž jen jednot- nost, za kterou následuje štěstí a mír. Projevy ducha ve svých zá- kladních rysech mohou býti vždy jen úplně stejné. Nikdy nebudou státi proti sobě.

Všude tam, kde tvoří základ jenom rozum a chybí při tom du- chovní, zůstávají i právnictví, lékařství a umění státnické nutně jen nedostatečným řemeslem. Není to prostě jinak možno. Ovšem, vy- chází-li se při tom od skutečného pojmu „duch“. –

Vědění jest produkt, ale duch jest život, jehož hodnotu a sílu možno měřiti jenom podle jeho souvislosti s původem v duchovnu. Čím těsnější a nerušenější jest tato souvislost, tím hodnotnější a mocnější jest část, která z původu vyšla. Avšak čím více se tato sou- vislost uvolní, tím vzdálenější, cizejší, osamělejší a slabší musí býti i část vyšlá z původu, tedy dotyčný člověk.

To jsou všechno tak prosté samozřejmosti, že nelze pochopit, proč zbloudilí rozumoví lidé vždy znovu a znovu chodí kolem toho jako slepí. Vždyť to, co přináší kořen, dostává se kmenu, květu i plodu! Ale i zde jeví se toto beznadějné sebeomezení v chápání. S námahou vystavěli si lidé zeď a nyní nemohou hleděti přes ni a tím méně skrze ni.

Všem duchovně žijícím musí se však takoví lidé s jejich domýšli- vě povýšeným a uštěpačným úsměvem, jejich pýchou a pohrdavým shlížením na jiné, kteří nejsou tak hluboko zotročilí, jeviti jako ubozí nemocní blázni. Tyto blázny vzdor vší soustrasti je však nutno ne- chati v jejich bludu, protože jejich hranice chápání přechází beze všech dojmů i skutečnosti opačných důkazů. Každá snaha, něco na tomto stavu zlepšiti, musí se podobati bezvýslednému úsilí, které by chtělo opatřiti nemocnému tělu uzdravení tím, že by se na ně pověsil nový lesklý pláštík.

Materialismus dospěl dnes již přes svůj vrchol. Selhává všude a musí se brzy v sobě zhroutit. Při tom však strhne mnohé dobré věci s sebou. Jeho stoupenci jsou již dnes se svým věděním u konce. Brzy budou zmateni nad svým dílem a pak i v sobě samých. Nepoznají však propast, která se před nimi rozevřela. Brzy budou jako stádo bez pastýře, nebudou si navzájem věřit, každý půjde svou cestou a při tom budou se ještě pyšně vyvyšovati nad druhé. Nepromyšleně, neboť půjdou pouze za dřívější zvyklostí.

Se všemi známkami vnějšího zdání své prázdnoty zřítí se na ko- nec také slepě do propasti. Považují dosud za ducha to, co jsou jen výplody jejich vlastních mozků. Ale jak může mrtvá hmota zploditi živého ducha? Ve mnohých věcech jsou hrdi na své exaktní vědění a přece zanechávají v hlavních věcech bez výčitek svědomí nejnezod- povědnější mezery.

Každý jejich nový krok, každý pokus o nápravu ponese v sobě nutně vždy všechnu vyprahlost rozumového díla a tím i zárodek neodvratného úpadku.

Vše to, co zde mluvím, není žádné proroctví, žádné plané před- povídání, nýbrž jen neodvratný následek vše oživující tvůrčí vůle, jejíž zákony jsem již ve svých četných předešlých přednáškách vy- světloval. Kdo se mnou v duchu sleduje ostře vyznačené cesty těchto zákonů, musí také viděti a poznávati nutný konec. A všechny znám- ky pro to jsou již zde.

Lidé naříkají a žalují, vidí s ošklivostí, jak se dnes výstřelky mate- rialismu projevují ve formách, sotva uvěřitelných. Prosí a modlí se o vysvobození z muk, o nápravu, o ozdravění z bezmezného úpadku. Ti nemnozí jednotlivci, kteří mohli ještě zachránit jakési hnutí svého duchovního života ze zátopy neuvěřitelného dění, ti, kteří se du- chovně neudusili ve všeobecné zkáze, která klamavě hrdě nese na čele jméno „pokrok“, ti cítí se, jako vyvržení a odstrčení. Bezduší stoupenci dnešní doby pohlížejí na ně také jako na vyvržence a po- smívají se jim.

Vavřínový věnec všem těm, kdo měli odvahu nepřidružiti se k davům! Kdo zůstali hrdě zpět na příkře nakloněné dráze.

Ten, kdo se chce nad tím cítiti ještě dnes nešťastným, jest jako náměsíčník! Zraky vzhůru! Což nevidíte, že to vše, co vás tíží, jest již začátek náhlého konce dnes ještě jen zdánlivě panujícího materialis- mu? Celá stavba jest již blízka zřícení a to bez přičinění těch, kdo pod ní trpěli a ještě trpěti musí. Rozumářské lidství musí teď sklízeti to, co během tisíciletí zplodilo, živilo, pěstovalo a obletovalo.

Pro lidský počet jest to dlouhá doba, pro samočinné Boží mlýny ve stvoření jen krátká píď. Kam se podíváte, všude nadchází selhání. Valí se to a hrozivě vyvstává jako těžký val, který se brzy převalí a ve svém zhroucení pohřbí hluboko pod sebou své zbožňovatele. Jest to neúprosný zákon zvratného působení, který se při tomto rozuzlení musí ukázati strašlivě. Vždyť po tisíciletí přes mnohé zkušenosti nikdy nenadcházela změna k vyššímu, nýbrž naopak ještě šířeji vy- šlapávala se stejná falešná cesta.

Kdo váháte, doba jest zde! Vzhůru čelo, které jste tak často mu- seli klopit v zahanbení, když nespravedlnost a hloupost vám připra- vovaly tak hluboké utrpení. Podívejte se dnes klidně na protivníka, který vás chtěl tak potlačiti!

Dosavadní jeho nádherné roucho jest již zle potrháno. Ze všech jeho děr vyzírá konečně postava ve své pravé podobě. Nejistě, avšak neméně domýšlivě, hledí ven zemdlelý výplod lidského mozku, ro- zum, který se chtěl povznésti nad ducha … a hledí úplně bez poro- zumění!

Sejměte jen směle pásku a rozhlédněte se bystřeji kolem. Již pro- hlídka  jinak  zcela  dobrých  časopisů  obeznámí  váš  jasný  pohled s mnohým. Vidíte křečovité úsilí lpěti dosud pevně na všem starém zdání. Domýšlivě a často s velmi neobratným vtipkováním snaží se zakrýti vždy zřejměji se jevící neporozumění. Otřelými výrazy chce člověk často posuzovati něco, o čem přece ve skutečnosti úplně ná- padně nemá ani potuchy, tím méně pochopení. I lidé se zcela dob- rými vlohami utíkají se dnes bezmocně na nečisté cesty jen proto, aby nemuseli přiznati, že tak mnohé věci přesahují chápavost jejich vlastního rozumu, na který se dosud jedině chtěli spoléhati. Necítí směšnost takového chování, nevidí nedostatky, které tím jen pomá- hají zvětšovati. Zmateni a oslepeni ocitnou se brzy před Pravdou a smutně budou přehlížeti svůj pochybený život. Při tom konečně zahanbeni uznají, že právě tam, kde se domnívali býti moudrými, byla jejich hloupost.

Jak daleko to dnes již došlo! Člověk svalů jest trumf! Mohl kdy vážný badatel, který v úsilí, trvajícím desetiletí, našel sérum, které ročně statisícům lidí, velkým i malým poskytuje ochranu i pomoc při smr- telných nemocech, slaviti takové triumfy jako boxer, který v čistě pozemské hrubé surovosti porazí bližního? Nebo jako letec, který s trochou odvahy, ne větší než ji musel míti každý voják na poli vá- lečném, provede díky svému výbornému stroji velký let? Dělá se z toho dnes poloviční státní akt. Ale má při tom jen jediná lidská duše nějaký prospěch? Jen pozemsky, všechno pozemsky, to jest nízko v celém stvoření! Zcela podle zlatého telete rozumové činnosti. Jako triumf k zemi připoutaného, hliněného lživládce nad ujařmenou lidskostí!

A nikdo nevidí toto šílené řícení se do děsných hlubin!

Kdo to cítí, halí se zatím ještě v mlčení v zahanbujícím vědomí, že by se mu vysmáli, kdyby mluvil. Jest to již šílené potácení, ve kte- rém jest však klíčící poznání neschopnosti. A v předtuše tohoto po- znání vzpírá se všechno nyní tím více. Ze vzdoru, z ješitnosti a ne méně ze strachu a hrůzy před příštím.

Nikdo nechce za žádnou cenu mysleti již na konec tohoto velikého omylu! Jest to křečovité lpění na hrdé stavbě minulých tisíciletí, která se úplně podobá stavbě věže babylonské a také tak skončí.

Dosud neskloněný materialismus má v sobě tušení smrti, které se projevuje každým měsícem zřetelněji. –

Ale v četných lidských duších hýbe se to na všech místech na celé zemi! Přes lesk Pravdy jest již jen tenká vrstva starých falešných ná- zorů, kterou smete první závan očisty. Tím bude uvolněno jádro, jehož záře spojí se s mnoha jinými, aby se rozvinul kužel paprsků, který jako zápalná oběť díků bude stoupati do říše světlé radosti k nohám Stvořitelovým.

To bude  doba  vytoužené  tisícileté  říše,  která  jest  před  námi v zářivém zaslíbení jako veliká hvězda naděje!

A tím bude konečně vykoupen veliký hřích veškerého lidstva proti duchu, který byl držen spoutaný na zemi rozumem! To jest pak teprve pravá cesta zpět k přirozenému, cesta vůle Stvořitelovy, který chce, aby lidská díla byla veliká a byla proniknuta živými city! Vítězství ducha bude však zároveň vítězství nejčistší lásky.

 

 

*)              Přednáška č. 63: „Já jsem vzkříšení a život …“

 

**)            Přednáška č.90: „Antikrist.“