Interaktivy preklad PG


81. Vater, vergib ihnen; denn sie wissen nicht, was sie tun!


Wer kennt diese bedeutungsvollen Worte nicht, die Jesus von Nazareth am Kreuze hängend rief. Eine der größten Fürbitten, die je gesprochen wurden. Deutlich und klar. Doch trotzdem stand man zwei Jahrtausende verständnislos den Worten gegenüber. Einseitig legte man sie aus. Nur nach der Richtung hin, wie sie den Menschen angenehm erschien. Nicht einer war, der seine Stimme für den eigentlichen Sinn erhob, und ihn der Menschheit, insbesondere den Christen in aller Deutlichkeit entgegenschrie!

Doch nicht nur das. Alles erschütternde Geschehen in dem Erdensein des Gottessohnes wurde durch die Einseitigkeit in der Weitergabe in ein falsches Licht gebracht. Das sind aber nun Fehler, die nicht nur das Christentum aufweist, sondern man findet sie in jeder Religion.

Wenn Jünger rein Persönliches des Lehrers und des Meisters über alles stellen und weit in den Vordergrund vorschieben, so ist das zu verstehen, namentlich wenn dieser Meister so roh und jäh aus ihrer Mitte weggerissen wird, um dann in vollster Unschuld schwerstem Leiden, dabei gröbstem Spott, zuletzt dem martervollsten Tode ausgesetzt zu sein.

So etwas prägt sich tief in Seelen ein, die ihren Lehrer in der idealsten Weise im gemeinsamen Zusammenleben kennenlernen konnten, und bewirkt, daß das Persönliche dann in den Vordergrund alles Gedenkens tritt. So etwas ist ganz selbstverständlich. Aber die heilige Mission des Gottessohnes war sein Wort, das Wahrheitbringen aus der lichten Höhe, um damit der Menschheit ihren Weg zum Licht zu zeigen, der ihnen bis dahin verschlossen war, weil ihr geistiger Zustand in seiner Entwickelung es vorher nicht ermöglichte, den Weg zu gehen!

Das diesem großen Wahrheitsbringer durch die Menschheit dabei zugefügte Leiden stehet ganz für sich!

Was bei den Jüngern aber selbstverständlich und natürlicht war, erwuchs bei der späteren Religion zu manchen großen Irrtümern. Das Sachliche der Gottesbotschaft trat weit in den Hintergrund vor dem Kult des Persönlichen des Wahrheitsbringers, den Christus niemals wollte.

Aus diesem Grunde zeigen sich nun Fehler in dem Christentume, die zu der Gefahr eines Zusammenbruches führen, wenn nicht rechtzeitig die Irrtümer erkannt und unter offenem Bekennen mutvoll abgeändert werden.

Es ist nicht anders zu erwarten, als daß geringster ernster Fortschritt solche Lücken sichtbar werden lassen muß. Dann ist es doch entschieden besser, man geht ihnen nicht aus dem Wege, sondern packt herzhaft zu! Warum soll denn die Reinigung nicht von der Führung selbst ausgehen, frisch und froh, in freiem Aufblick zu der großen Gottheit! Dankbar würden große Scharen aus der Menschheit wie von einem bisher wohlempfundenen, doch nie erkannten Druck befreit dem Rufe folgen, der sie in das Licht freudiger Überzeugung führt! —

Aller Gewohnheit jener Menschen folgend, die sich einer unbeschränkten Herrschaft ihres eigenen Verstandes blindlings unterwerfen, und damit auch ihr Begriffsvermögen stark beengen, legte man den gleichen Wert auf Christi Erdenleben als auf seine Mission. Man kümmerte sich um Familienverhältnisse und alle irdischen Geschehnisse dabei sogar noch mehr als um den Hauptzweck seines Kommens, der darin bestand, gereiften Menschengeistern Aufklärung zu geben über alles wirkliche Geschehen in der Schöpfung, worin allein sie Gottes Willen finden, der darein verwoben und damit für sie verbrieft wurde.

Das Bringen dieser bis dahin noch unbekannten Wahrheit machte ganz allein das Kommen Christi auf die Erde notwendig. Nichts anderes. Denn ohne Gottes Willen in der Schöpfung richtig zu erkennen, vermag kein Mensch den Weg zum Aufstiege ins lichte Reich zu finden, noch viel weniger zu gehen.

Statt diese Tatsachen als solche einfach hinzunehmen, sich in die Botschaft zu vertiefen und darnach zu leben, wie es der Wahrheitsbringer wiederholt und eindringlich verlangte, schufen Gründer der christlichen Religion und Kirchen als hauptsächlichste der Grundlagen einen persönlichen Kult, der sie zwang, die Leiden Christi zu etwas ganz anderem zu machen, als es wirklich war.

Sie brauchten es für diesen Kult! Daraus ergab sich zuletzt ganz naturgemäß in seiner Fortentwickelung ein großer Irrtum nach dem anderen, den rechten Weg überhaupt noch richtig zu erkennen.

Der falsche Aufbau in Unsachlichkeit allein brachte es mit sich, daß Entstellen alles Geschehens seinen Einzug hielt. Die rein sachliche Unbefangenheit mußte ja in dem Augenblicke untergehen, sobald der Hauptkult rein persönlich wurde! Dabei erstand der Drang, eine Mission des Gottessohnes hauptsächlich in dem Erdenleben zu verankern. Ja, es ergibt sich eigentlich eine Notwendigkeit dazu.

Daß damit aber falsch gegangen wird, hat Christus selbst in seiner ganzen Einstellung bewiesen. Mehr als einmal wies er das Persönliche ihm gegenüber klar und scharf zurück. Immer verwies er auf Gottvater, dessen Willen er erfüllte, in dessen Kraft er stand und wirkte, bei jedem Wort und jeder Handlung. Er erklärte, wie die Menschen nunmehr lernen sollten, zu Gottvater aufzuschauen, niemals sprach er aber dabei von sich selbst.

Da man aber seine Worte darin nicht befolgte, konnte es zuletzt nicht ausbleiben, daß man das Erdenleiden Christi als notwendig und von Gott gewollt ansehen ließ, es sogar mit zur Hauptaufgabe seines Erdenkommens stempelte! Er kam nach der daraus entstandenen Anschauung nur aus lichter Höhe, um auf Erden hier zu leiden!

Da er nun selbst nicht eine Schuld auf sich geladen hatte, blieb zur Begründung wieder nur der eine Weg: es mußten dann die Sünden Fremder sein, die er auf sich geladen hat, um sie für diese abzubüßen!

Was blieb denn anderes übrig, als so auf dem gelegten Grunde weiter aufzubauen.

Nährende Kraft und guten Boden gab dann noch die ja nicht mehr so unbekannte innere Wertüberschätzung, an welcher die gesamte Menschheit krankt. Die Folge jenes großen Sündenfalles, der wider den Geist gerichtet war, und den ich oft ausführlich schon erklärte. In dem Zuhochbewerten des Verstandes kennt der Mensch nur sich, nicht seinen Gott, zu dem er damit alle Brücken abgebrochen hat. Nur Wenige haben noch hier und da ganz kümmerliche Stege nach dem Geistigen hinüber, die aber auch nur noch ganz wenig ahnen, niemals wissen lassen können.

Deshalb kam niemand auf den richtigen, natürlichen Gedanken, Christi Erdenleiden als gesondertes Geschehen von der Gottesbotschaft ganz zu trennen. Alle Anfeindungen, Verfolgungen und Martern als die schweren, gröbsten Verbrechen zu erkennen, die sie wirklich waren. Es ist ein neues, großes Unrecht, sie als Notwendigkeit zu verschönen!

Sehr wohl gebühren diese Leiden und dem martervollen Kreuzestode strahlendes Licht der höchsten Glorie, weil sich der Gottessohn durch diese nach dem Sündenfalle voraus zu erwartende so üble Aufnahme unter den herrsch- und rachsüchtigen Menschen nicht abschrecken ließ, sondern trotzdem um der wenigen Guten willen seine so notwendige Wahrheitsbotschaft auf die Erde brachte.

Die Tat ist um so höher einzuschätzen, da es sich wirklich nur um einen kleinen Teil der Menschheit handelt, die sich dadurch retten will.

Aber es ist neuer Frevel gegen Gott, wenn die damaligen Verbrechen dieser Menschheit durch falsche Voraussetzungen so gemildert werden sollen, als ob die Menschen dabei nur die Werkzeuge einer notwendigen Erfüllung waren.

Aus dieser Unrichtigkeit heraus ersteht ja auch bei vielen denkenden Menschen die Unsicherheit über die Folgen der Handlungsweise des Judas Ischariot! Mit vollem Rechte. Denn wenn der Kreuzestod die Notwendigkeit für die Menschheit war, so gab Judas mit dem Verrat das notwendige Werkzeug dazu ab, dürfte also in Wirklichkeit dafür nicht strafbar sein in dem geistigen Sinne. Die Wahrheit über das tatsächliche Geschehen beseitigt aber alle diese Zwiespalte, deren berechtigtes Auftauchen nur die Bestätigung dafür ergeben, daß die bisher gepflegte Annahme wirklich falsch sein muß. Denn wo das Rechte ist, gibt es nicht Raum für solche ungeklärte Fragen, sondern es kann nach jeder Seite hin das ganz natürliche Geschehen in Betracht gezogen werden, ohne dabei auf ein Hindernis zu stoßen.

Man soll doch endlich jetzt den Mut besitzen, in der Beschönigung die Feigheit zu erkennen, die nur von der Klugheit des erdgebundenen Verstandes verdeckt gehalten wird, des größten Feindes alles dessen, was sich über ihn erheben kann, wie es bei jedem niederen Gesellen sich stets deutlich zeigt. Oder als verhüllte Selbsterhebung, welche aus der gleichen Quelle stammt! Es ist doch schön, sich einbilden zu können, so wertvoll eingeschätzt zu sein, daß eine Gottheit darum kämpfend alle Leiden auf sich nimmt, nur um dem Menschlein dann in dem göttlichen Freudenreiche einen Ehrenplatz bieten zu dürfen!

So ist die Grundanschauung wirklich, nackt und herb gesagt! Sie sieht nicht anders aus, sobald man ihr mit fester Hand einmal den Flitter von den Formen reißt!

Daß eine solche Anschauung nur aus engster Beschränkung des Begreifens alles außerirdischen Geschehens kommen kann, brauche ich wohl kaum noch zu erwähnen. Es ist immer wieder eine der schweren Folgen der Verherrlichung des irdischen Verstandes, der jeden freien, weiten Ausblick unterbindet. Die Anbetung dieses Verstandesgötzen ist nach dem Sündenfall ganz natürlich stetig angewachsen, bis er sich nun zu dem irdisch starken Antichrist entwickelt hat, oder, noch deutlicher gesagt, zu allem Antigeistigen! Das ist ja heute deutlich zu erkennen, wohin man sieht. Dazu bedarf es keines scharfen Blickes mehr.

Und da das Geistige allein die Brücke zur Annäherung und zu dem Verständnis alles Göttlichen ergeben kann, so ist also die Einräumung der Oberherrschaft irdischen Verstandes, zu der sich heute alle Wissenschaften stolz bekennen, nichts anderes als die offene Kampferklärung gegen Gott!

Aber nicht nur die Wissenschaften, sondern die gesamte Menschheit bewegt sich heute unter diesem Zeichen! Sogar ein jeder, der sich ernster Sucher nennt, trägt dieses Gift mit sich herum.

Es ist deshalb nicht unnatürlich, daß auch die Kirche davon vieles in sich haben muß. Deshalb hat sich bei Wiedergabe und den Auslegungen aller Heilandsworte vieles eingeschlichen, das allein in Erdenklugheit des Verstandes seinen Ursprung hat!

Das ist auch die den Menschen immer wieder neu verführende Schlange, vor der die Aufzeichnung der Bibel warnt! Diese Verstandesklugheitsschlange ganz allein stellt jeden Menschen vor die irreführende Entscheidung: „Sollte Gott gesagt haben..?“

Sie wird, sobald ihr, also dem Verstand allein, jede Entscheidung überlassen bleibt, stets wie auch richtig in der Bibel angedeutet, das Gottfeindliche oder Gottabgewandte wählen, das Reinirdische, viel Niederere, wozu ja der Verstand als dessen Blüte selbst gehört. Deshalb vermag er Höheres nicht zu begreifen.

Verstand erhielt der Mensch, damit er ihm für jedes Erdenleben nach unten zu ein Gegengewicht gibt für das nach oben strebende Reingeistige, zu dem Zweck, daß der Mensch auf Erden nicht nur in geistigen Höhen schwebt, und seine Erdenaufgabe dabei vergißt. Verstand soll ihm auch zur Erleichterung und zur Bequemermachung alles Erdenlebens dienen. Vor allen Dingen aber dazu, um den im Geiste als dessen ureigenste Beschaffenheit ruhenden starken Auftrieb nach dem Hohen, Reinen und Vollkommenen ins kleine Irdische zu übertragen, im Stofflichen zur irdisch sichtbaren Auswirkung zu bringen. Als Handlanger des lebendigen Geistes, als dessen Diener! Nicht als Entscheidender, und nicht als alles Führender. Er soll irdische, also die stofflichen Möglichkeiten schaffen helfen zur Durchführung geistigen Dranges. Er soll das Werkzeug und der Knecht des Geistes sein.

Wird ihm aber allein jede Entscheidung überlassen, wie es jetzt geschieht, so bleibt er nicht mehr nur das Gegengewicht, nicht mehr der Helfer, sondern legt in die Wagschale jeder Entscheidung nur sein eigenes Gewicht allein, und das muß ganz natürlich nur Herabsinken zur Folge haben, weil er nach unten zieht. Etwas anderes kann dabei nicht geschehen, da er ja zu der Stofflichkeit gehört und an sie fest gebunden bleibt, während das Geistige von oben kommt. Anstatt dem Geistigen dann helfend noch die Hand zu reichen, darin zu erstarken, groß zu werden, stößt er die vom Geistigen ihm dargebotene stärkere Hand zurück und schließt sie aus, sobald ihm alles überlassen wird. Er kann nicht anders, handelt darin nur nach den Gesetzen seiner eigenen Beschaffenheit.

Doch wohlgemerkt, der irdische Verstand ist dann erst Feind des Geistes, sobald er über diesen hochgehoben wird! Nicht früher. Denn steht er unter der Herrschaft des Geistes, wie es von Natur aus nach dem Schöpferwillen eingerichtet ist, so bleibt er ein getreuer Diener, den man als solchen schätzen kann. Aber gibt man ihm entgegen den Naturgesetzen einen Herrscherplatz, auf den er nicht gehört, so unterdrückt er als die nächste Folge alles, was ihn darin stören könnte, um sich auf dem geborgten Throne zu erhalten. Er schließt die Tore selbsttätig, die beim Offenbleiben Licht auf seine Mängel und enge Beschränkung werfen müßten.

Ein Ebenbild der Handlungen der Menschen, die in geordneten Verhältnissen und unter guter Führung ihr Können wachsen fühlen, überschätzen, und im Umsturz dann durch die Unfähigkeit zu Höherem ein Volk in Not und Elend stürzen. Wie diese nie zu einem Einsehen gelangen können, und alle Schuld des eigenen Unvermögens immer nur auf das Vergangene zu wälzen suchen, vor sich selbst und vor den anderen, genau so wenig wird der menschliche Verstand erkennen, daß er niemals an der Stelle des höheren Geistes wirken kann, ohne den schwersten Schaden und zuletzt den Untergang herbeizuführen. Es ist in allem stets das gleiche Bild, gleiches Geschehen in ewiger Wiederholung.

Der Mensch denke sich nur einmal ruhig und klar in diesen Vorgang selbst hinein. Es wird ihm schnell alles verständlich sein, und auch als das Nützlichste erscheinen müssen.

Der Umstand zog auch bei den Kirchen- und Religionsgründern den Vorhang über die so große Einfachheit göttlicher Wahrheit, breitete einen Schleier über jede Möglichkeit des richtigen Begreifens.

Die Menschheit konnte sich nichts Schrecklicheres aufbürden als diese freiwillige Einengung, das Unvermögen des Begreifens alles dessen, was außerirdisch liegt, also des weitaus größten Teiles sämtlichen Geschehens. Es liegt aber buchstäblich dadurch über ihrem so verengten Horizont.

Nun kämpfe einmal ein Mensch gegen diese Undurchdringlichkeit der Mauer. Er wird sehr schnell erkennen müssen, wie sich das Dichterwort bewahrheitet, daß gegen Dummheit Götter selbst vergebens kämpfen würden!

Die zähe Mauer kann nur von dem Einzelmenschen selbst für sich allein von innen durchgestoßen werden, weil sie von innen aufgebaut wurde. Aber sie wollen nicht!

Daher ist heute das Versagen überall. Wohin man blickt, ein Bild trostlosester Verwirrungen und vielen Elendes!

Und auf dem Trümmerhaufen steht hohl aufgeblasen stolz der Urheber des wüsten Durcheinanders... der „moderne Mensch“, wie er sich selbst am liebsten zu bezeichnen pflegt. Der „Fortgeschrittene“, welcher in Wirklichkeit dauernd zurückgegangen ist! Bewunderung erheischend nennt er sich auch noch „nüchterner Materialist“. —

Es schmerzt der Kopf, ein Ekel quillt herauf, wenn man das alles miterlebt, wenn man so vieles Gute mit darein versinken sieht, das bei der rechten Umwelt schön emporgeblüht wäre, wenn man so viele Andere darunter leiden sieht, und innig formt sich das Gebet: „Mach Du ein Ende, Herr! Wir könnens nicht!“

Zu allem kommen nun auch noch die vielen Spaltungen, der immer stärker aufstrebende Haß gegeneinander, trotz der Einheitlichkeit ihrer freiwilligen Versklavung! Nicht Arbeitgeber noch die Arbeitnehmer tragen die Schuld daran, nicht Kapital noch dessen Mangel, auch nicht die Kirche noch der Staat, nicht die verschiedenen Nationen, sondern nur die falsche Einstellung der Einzelmenschen ganz allein hat es so weit gebracht!

Sogar die sogenannten Wahrheitssucher sind jetzt selten auf dem rechten Wege. Neun Zehntel davon werden nur zu Pharisäern, die kritisierend hochmütig auf ihre Nebenmenschen schauen, dabei noch eifrig sich befehdend. Alles ist falsch! Es muß erst noch die unausbleibliche Erfüllung eines fürchterlichen Endes kommen, bevor noch einige aus diesem Schlaf erwachen können.

Noch ist die Umkehr möglich. Jedermann! Doch bald kommt endlich das „zu spät“ für immer, entgegen allen Hoffnungen so vieler Gläubigen, welche den irrtümlichen Anschauungen huldigen, daß es wohl einer mehr oder weniger langen Zeit der notwendigen Läuterung bedarf, je nach dem Menschen selbst, daß aber zuletzt sein Weg doch wieder nach dem Lichte führen muß, zu der ewigen Freude, dem Glück göttlichen Naheseins!

Dieser Gedanke ist ein angenehmer Trost, jedoch nicht richtig, und der Wahrheit nicht entsprechend. —

Überblicken wir noch einmal ruhig, klar, aber in groben Zügen den großen Werdegang der Schöpfung und der Menschen, die dazu gehören. Beachten Sie dabei genau das Urgesetz der Gleichart, das ich oft erklärte, mit allem, was es in sich birgt an unabänderlichen, notwendigen Folgerungen im Geschehen:

Die Stofflichkeit zieht einem großen Acker gleich im Riesenkreislaufe an dem untersten Rande der gesamten Schöpfung als das Schwerste dahin. Von dem Ursamen an sich in steter Bewegung andauernd entwickelnd, immer mehr zusammenschließend, bildend bis zu den uns sichtbaren Gestirnen, denen diese Erde zugehört. Also heranreifend bis zu der höchsten Blüte und der Frucht, welche unserer Zeit entspricht, um dann in der kommenden Überreife ganz aus sich selbst heraus nach den Schöpfungsgesetzen wieder zu zerfallen, sich aufzulösen in den Ursamen zurück, der weitergehend immer wieder die Gelegenheit erhält, sich frisch zu binden, neu zu formen. —

So das Gesamtbild, ruhig von der Höhe aus betrachtet.

Das Stoffliche an sich ist weiter nichts als die Materie, welche zum Formen dient, zu Hüllen, und nur zu Leben kommt, sobald das über ihm lagernde Nichtstofflich-Wesenhafte es durchdringt, und durch die Bindung dann durchglüht.

Die Bindung dieses Stofflichen mit dem Nichtstofflich-Wesenhaften bildet eine Grundlage zu weiterer Entwickelung. Aus dem Wesenhaften bilden sich auch alle Tierseelen.

Über den beiden Grundabteilungen, dem Stofflichen und auch dem Wesenhaften, liegt als höchste Abteilung der Schöpfung noch das Geistige. Es ist eine Beschaffenheit für sich, wie meine Hörer ja schon wissen. Aus diesem Geistigen heraus gehen die Samenkörner, die sich zu den selbstbewußten Menschengeistern bilden wollen.

Nur in dem Ackerfeld der Stofflichkeit vermag ein derartiges Samenkorn des Geistes heranzureifen zu dem selbstbewußten Menschengeiste, gleich dem Weizenkorn im Feldboden zu einer reifen Ähre.

Sein Eindringen in den stofflichen Acker ist jedoch erst dann möglich, wenn dieser eine gewisse Entwickelungshöhe erreicht hat, die der Beschaffenheit des in der ganzen Schöpfung am höchsten stehenden Geistigen entspricht.

Das ist die Zeit, in der die Schöpfung den höchstentwickeltsten Tierkörper hervorbringt, bei dem eine Steigerung durch die Tierseele aus dem Wesenhaften nicht mehr möglich ist.

Ein kleines Abbild, eine Wiederholung dieses großen Weltgeschehens, gibt zum Beispiel später auch die irdische Geburt der Menschenseele immer wieder, wie sich ja überhaupt bei einem Menschen als der Krone der Schöpfung, also als höchste geschaffene Kreatur, das ganze Weltgeschehen widerspiegelt. Auch eine Menschenseele kann erst in den im Mutterleibe werdenden Kindeskörper eindringen, wenn dieser Körper eine ganz bestimmte Reife erlangt hat. Nicht früher. Der notwendige Reifezustand gibt der Seele erst den Weg zum Eindringen frei. Dieser Zeitpunkt liegt in der Mitte einer Schwangerschaft.

So fällt auch in dem großen Weltgeschehen die Zeit der Höchstentwickelung des Tierkörpers ebenfalls in die Mitte, also in die Hälfte des Kreislaufes aller Stofflichkeit! Der Hörer beachte dies genau.

Da an diesem Punkte damals das Wesenhafte der Tierseele in der Entwickelung des Körpers aus der Stofflichkeit das Höchste erreicht hatte, gab es in diesem Umstande automatisch erst den Weg frei für das Eindringen des über ihm stehenden Geistigen!

Das Geistsamenkorn nun als Geringstes in seiner geistigen Gleichart konnte wiederum nur in das höchste Meisterwerk des unter ihm stehenden Wesenhaften eintreten, also in den von diesem höchstentwickeltsten Tierkörper.

Bei diesem Eindringen nimmt es durch seine höhere Beschaffenheit naturgemäß sofort alle Regierung in die Hand, und kann nun den von ihm bewohnten Körper, sowie seine ganze irdische Umgebung zu noch weiterer Entwickelung führen, was Wesenhaftes nicht vermocht hätte. Dabei entwickelt sich ganz selbstverständlich auch das Geistige gleichzeitig mit.

So das flüchtige Bild alles Geschehens in der Schöpfung, dessen genaue Einzelheiten ich in späteren Vorträgen noch geben werde, bis in alle kleinsten Teile.

Wir gehören zu dem allerersten Teile dieses Stofflichkeitsringes, stehen als die ersten in dem Vordergrunde an der Spitze seines Umlaufes. Vor uns war nichts der gleichen Art, doch nach uns wird es ewig sein.

Alles Geschehen macht also der Teil, zu dem auch wir gehören, allen anderen voran zum ersten Male durch. Deshalb spielt auch die Erde eine ganz besonders große Rolle, weil sich auf ihr als reifster grobstofflicher Weltenkörper alles einschneidende Weltgeschehen abzuspielen hat.

Es ist also noch keine Wiederholung, was wir jetzt durchleben, und was vor uns liegt. Nicht etwa Dagewesenes im Weltgeschehen! —

Gehen wir zurück zum ersten Eintreten der Menschengeistkeime in diese Stofflichkeit, also zur Hälfte des Stofflichkeitsumlaufes. Die damaligen höchstenwickeltsten Tiere, die man heute irrtümlich als Urmenschen bezeichnet, starben aus. Nur die Körper von ihnen wurden der Veredelung zugeführt, in welche an Stelle der wesenhaften Tierseelen Geistkeime eingedrungen waren. Die Geistkeime reiften darin heran in vielerlei Erleben, hoben den Tierkörper bis zu dem uns nun bekannten Menschenkörper, sonderten sich zu Rassen und zu Völkern. – Der große Sündenfall lag hinter ihnen. Er war die erste Handlung des freiwilligen Entscheidens nach dem Sichbewußtwerden der Geistkeime, lag in dem Höherstellen des Verstandes über den Geist, und ließ die folgenschwere Erbsünde heranwachsen, welche sehr bald die hohlen Früchte der Verstandesherrschaft deutlich und auch leicht erkennbar zeitigte. Die Erbsünde ist das durch die einseitige Verstandestätigkeit auch einseitig entwickelte Gehirn, das sich als solches dauernd forterbt. Ich habe diese Tatsache schon oft erwähnt *(Vortrag Nr. 9: Die Erbsünde), und werde mit der Zeit noch viel eingehender darüber sprechen. Es werden sich wohl auch noch Menschen finden, die an Hand der so gezeigten Richtung freudig helfen können an dem großen Werk der Aufklärung.

Unaufhaltsam ging der Umlauf seine Bahn. Aber die abirrende Menschheit brachte in den notwendigen Fortschritt Stockung und Verwirrung. Mitten in dem Wirrwarr kam das Volk der Juden unter die bekannte schwere Geißel der Ägypter. Die Not und starke Sehnsucht nach Befreiung ließ die Seelen schneller reifen. Sie eilten geistig dadurch allen anderen voran, weil sie durch dieses starke Aufwühlen geschlechtsfreier Empfindungen erst einmal richtig in sich selber und auch in die Seelen ihrer Unterdrücker blickten! Nachdem sie klar empfanden, daß alles irdische, und auch die schärfste Klugheit des Verstandes nicht mehr helfen konnte, wobei sie auch die Leere ihrer Seele mit erkannten, lernte das geistige Auge schärfer sehen, und langsam schwebte endlich ein Begriff der eigentlichen Gottheit auf, wahrer und höher, als sie ihn bisher hatten. Und die Gebete stiegen schmerzdurchdrängt wieder viel inniger empor.

Dadurch konnte das Volk der Juden das Berufene, das allen anderen geistig Vorangehende werden, weil es eine bis dahin reinste Anschauung für den Begriff der Gottheit hatte. Soweit es damals bei dem Reifezustande der Menschenseele möglich war.

Ich bitte, Geistesreife nicht mit dem erlernten Wissen zu verwechseln, sondern immer wieder zu bedenken, daß geistvoll gleichbedeutend mit gemütvoll ist!

Der Juden damalige größte Geistesreife nun befähigte sie auch, durch Moses einen klaren Gotteswillen in Gesetzesformen zu erhalten, die zu der weiteren Entwickelung der höchste Schatz bedeuteten, die beste und kraftvollste Stütze gaben.

Wie sich das Weltgeschehen ganz naturgemäß nur immer auf die reifste Stelle zusammendrängen wird, so vereinigte es sich damals nach und nach auf dieses geistig immer mehr reifende Menschenvolk der Juden. —

Aber hier darf wiederum das Weltgeschehen nicht verwechselt werden mit irdischer Weltgeschichte, welche weitab vom eigentlichen Weltgeschehen liegt, und meistens nur die Auswirkungen des so oft falsch angewandten freien Willens des menschlichen Geistes wiedergibt, der immer nur viel Steine in das wirkliche Geschehen wirft, und damit oft vorübergehende Verbiegungen und irdische Verwirrungen erzeugt.

Das Volk der Juden stand damals den anderen voran in seinem religiösen Kult, in seiner Anschauung damit der Wahrheit auch am nächsten.

Natürliche Folge davon war, daß wechselwirkend die Ankündigung einer Inkarnierung aus dem Lichte auch nur auf diesem Wege kommen mußte, weil er als richtigster bis in die nächste Nähe kommen konnte. Die anderen Wege konnten durch ihre weitere Entfernung von der Wahrheit für solche Möglichkeiten nicht frei sein, weil sie in Irrungen verliefen.

Es war auch wiederum nach dem Gesetz der für ein Wirken notwendigsten Gleichart gar nicht anders möglich, als daß ein Wahrheitsbringer aus dem Lichte nur den Weg beschreiten kann bei seiner Inkarnierung, welcher dieser Wahrheit unbedingt am nächsten liegt, am weitesten in seiner Ähnlichkeit entgegenkommt. Nur das gibt einen notwendigen Halt, zieht an, während die falschen Anschauungen abstoßen und einen Weg zum Eindringen und Kommen aus dem Lichte regelrecht verschließen.

Das Gesetz der Wechselwirkung und der Gleichart muß auch hier unweigerlich zu voller Geltung kommen. Die Urgesetze öffnen oder schließen einen Weg in ihren gleichmäßigen unentwegten Auswirkungen.

Der Umstand ergibt gleichzeitig selbsttätig den Beweis dafür, daß das Volk, unter welches Christus als der große Wahrheitsbringer inkarniert wurde, die reinste Anschauung vom Göttlichen und dessen Wirken haben mußte, daß also alle anderen damals bestehenden Religionen nicht so nahe an die Wahrheit kamen. Der Buddhismus beispielsweise stand und steht der Wahrheit demnach nicht so nahe, sondern geht in vielen Dingen irre. Denn die Gesetze in der Schöpfung trügen nicht. Bei einigem ruhigen Nachdenken muß jedermann dadurch auf rechte Bahnen kommen, und seinem Schwanken bald enthoben sein. —

Als unterdessen aber auch unter den Juden in der Religion das Herrschen des Verstandes wieder einsetzte, und unlauteres Strebertum erzog, da half die schwere Faust des Römers wieder nach, daß noch ein Häuflein in rechter Erkenntnis blieb, auf daß das Wort erfüllet werden konnte.

Meine Hörer müssen sich bemühen, der Wirkung der Gesetze notwendiger Gleichart zur Betätigung, sowie der Wechselwirkung und der Schwere, einmal tiefer und umfassender nachzugehen, nach allen Richtungen hin auszudenken, alle Feinheiten darin zu suchen. Bald werden sie das Allumfassende und Haltende, sowie das Lebende darin erkennen. Mit diesen Schlüsseln ausgerüstet, finden sie sich schnell zurecht in jeglichem Geschehen. Sie müssen sehen, daß es tatsächlich der Universalschlüssel ist, mit dem sie jedes Tor erschließen können. Nicht durch Fantasterei und unnötige Mystik, sondern mit klarem Blick des lückenlosesten Erkennens. —

Gleichwie ein Geistkeim nur in einen seiner noch unfertigen, aber immerhin höheren geistigen Art gegenüber im richtigen Verhältnis stehenden Weltenteil eindringen kann, niemals aber in einen dafür noch zu unreifen, ebensowenig auch in einen dafür zu gereiften, wie es heute unser Weltenteil ist, in dem nur noch schon mehrfach inkarnierte Seelen leben können, nicht anders ist der Vorgang bei der Inkarnierung eines Wahrheitsbringers aus dem Licht. Sein Kommen kann nur in den dazu reifsten Teil der Menschheit sein. Am schärfsten mußten dabei die Bedingungen aller Gesetze bei dem Boten aus dem Göttlichen heraus erfüllt werden. Er konnte also nur in die Anschauungen hineingeboren werden, welche der Wahrheit am meisten entgegenkamen.

Wie nun der Geistkeim in die Stofflichkeit erst dann eindringen kann, nachdem das Wesenhafte in dem Wirken bis zu seinem höchsten Punkt gekommen ist, wo ohne Eindringen des Geisteskeimes ein Stillstand und damit ein Rückgang vor sich gehen muß, so war vor Christus Kommen hier im Stofflichen ein Punkt erreicht, daß Geistiges in der Verirrung durch die Erbsünde nicht weiter konnte! Der in dem Geistigen ruhende freie Wille hatte, anstatt alles Bestehende zu fördern, die in der Schöpfung gewollte Entwickelung hinauf zur Höhe unterbunden, alle seine Fähigkeiten durch Erheben des Verstandes einseitig nur auf das Stoffliche gelenkt. Das war ein Augenblick höchster Gefahr!

Das Wesenhafte ohne den Besitz des freien Willens hatte die Entwickelung der Schöpfung ganz naturgemäß, also nach dem göttlichen Schöpferwillen richtig durchgeführt. Das Geistige jedoch mit seinem freien Willen hatte durch den Sündenfall sich unfähig dazu gemacht, brachte nur Verwirrung und Aufenthalt in die Weiterentwickelung des Stofflichen. Die falsche Anwendung der ihm zu eigen mitgegebenen Gewalt zum Lenken der göttlichen Schöpfungskraft als notwendige Steigerung in der gereiften Stofflichkeit mußte sogar zum Abstieg führen, anstatt zu der Höchstentwickelung. Der Menschengeist hielt durch den Sündenfall jede wirkliche Fortentwickelung gewaltsam auf; denn irdisch-technische Errungenschaften sind kein eigentlicher Fortschritt in dem Sinne des von Gott gewollten Weltgeschehens! Die schnellste Hilfe, Einschreiten des Schöpfers selbst tat deshalb not!

Jedes weitere Jahrhundert hätte dann das Unheil so vergrößert, daß eine Möglichkeit des Weges zu göttlicher Hilfe mit der Zeit ganz ausgeschlossen blieb, da die Verstandesherrschaft nach und nach jedes Verstehen alles wirklich Geistigen, noch mehr des Göttlichen, vollständig abgeschnitten haben würde. Zu einer Inkarnierung aus dem Licht hätte dann jeder Ankergrund gefehlt!

So mußte schnell gehandelt werden, da die Zeit des Menschensohnes noch nicht war, welcher sich damals schon in der Entwickelung zu seiner Aufgabe befand.

Aus dieser Not heraus erstand das große, göttliche Mysterium, daß Gott der Schöpfung jenes Opfer brachte, ein Stück der Göttlichkeit zur Erde zu senden, um Licht zu bringen den Verirrten!

Dieses Kommen Christi war im Anfang noch nicht vorgesehen!

Nur die falsche Anwendung des freien Willens durch die Menschheit in dem Sündenfall und dessen Folgen machten den göttlichen Eingriff seinem ersten Willen entgegen nötig! Das Wesenhafte in der Stofflichkeit hatte am Fortwirken der Schöpfung seine Aufgabe erfüllt, das höhere Geistige jedoch durch die Menschen ganz versagt! Sogar noch schlimmer; denn es verwendete die ihm zugebilligte Entschlußkraft direkt zum Gegenteil, und wurde damit dem göttlichen Wollen feindlich, mit dessen eigener, dem Geistigen zur Anwendung überlassenen Kraft. Wie groß die Schuld ist, kann sich der Mensch selbst ausdenken.

Christi Geburt war also nicht Erfüllung der Verheißungen und Offenbarungen, welche den Menschengeistern als Gottesgeschenk den ewigen Mittler verhieß! Sondern es war ein göttlicher Notakt für die ganze Schöpfung, die von dem abirrenden Menschengeiste untergraben zu werden bedroht wurde.

Das bringt auch mit sich, daß der damals in Jesus von Nazareth inkarnierte göttliche Teil wieder ganz eingehen muß zum Vater, zu dem Göttlichen, wie Christus selbst vielfach betonte. Er muß wieder eins mit ihm werden. Diese Tatsache beweist ebenfalls, daß er nicht der verheißene ewige Mittler zwischen Gott und der Schöpfung sein kann, nicht der dafür verheißene Menschensohn!

Dieser ist der letzte Fortschritt für die Schöpfung, er ist von jeher erst vorgesehen für das Ende des ersten Teiles der Stofflichkeit, worauf die Schöpfung dann im Gleichmaße zu laufen hat, mit dem Menschensohne als ewigen Mittler an der Spitze, der damit gleichzeitig der oberste Diener Gottes ist und bleiben wird. Christus, der Gottessohn, war ein Stück des Göttlichen, und mußte deshalb wieder ganz eingehen in das Göttliche. Der Menschensohn ist der ausführende Diener Gottes, der aus dem Göttlichen gesendet ist, doch niemals wieder ganz zu der Gottheit eingehen kann, da er zum untrennbaren Eigentum außer dem göttlichen Ursprunge auch das Reingeistige empfing. Das hält ihn von dem dauernden Wiedereingange ins Göttliche zurück. Damit erfüllt sich dann erst jene Offenbarung der Verheißung des ewigen Mittlers zwischen Gott und seiner Schöpfung, zu welcher ja die Menschheit auch gehört. —

So ist der Lauf des Weltgeschehens bis zum Ende. Eins folgert ganz natürlich aus dem anderen. Ist erst der Sündenfall richtig begriffen, und daran anschließend dies nicht vorausbestimmte Kommen Christi als ein Notakt, wird das Verständnis für das andere nicht schwer, und alle Lücken füllen sich von selbst. Die ungelösten Fragen fallen fort.

Die Tore zu dem Paradiese wurden für die reifen Menschengeister erst durch Christi Botschaft aufgeschlossen. Die Fähigkeit, den Weg dahin auch richtig zu verstehen, war bis dahin noch nicht da. Sie mußte aber bei Verzögerung wieder verlorengehen durch die Abirrung der Menschengeister, wenn nicht sofort Hilfe gekommen wäre. Die Botschaft galt für Erdenmenschen wie auch für die Abgeschiedenen, wie jede Gottesbotschaft, jedes Wort der lichten Wahrheit!

Die Menschen hörten darin nach der Strenge der Gesetze auch von einer Liebe, die zu begreifen sie bisher noch nicht vermocht hätten, die sie jedoch nunmehr in sich entwickeln sollten. Aber durch diese Liebesbotschaft wurden die Gesetze nicht gestürzt, sondern nur ausgebaut. Sie sollten bleiben als die feste Grundlage, deren Auswirkung solche Liebe in sich barg. —

Auf dieses Wort des Gottessohnes suchte man auch später aufzubauen, doch welche Irrungen dabei entstanden sind, durch viel falsche Voraussetzungen, darauf wies ich schon im Anfang meines Vortrages hin. —

Betrachten wir uns einmal noch die christliche Geschichte. Man kann daraus die besten Lehren ziehen, und damit Strahlen gleich alle Religionen ableuchten. Wir finden überall dieselben Fehler.

Jeder kleine und große Wahrheitsbringer ohne Ausnahme hatte unter Spott und Hohn, sowie Verfolgungen und Angriffen der lieben Mitmenschen zu leiden, die sich wie ja auch heute noch stets viel zu klug und weise dünkten, um durch Boten ihres Schöpfers die Erklärung dessen Willens anzunehmen, namentlich da diese Boten tatsächlich niemals aus den hohen Schulen dieser Menschheit kamen!

Erklärung des göttlichen Willens ist im Grunde immer nur die Auslegung des Ganges seiner Schöpfung, in der die Menschen leben, zu der sie mit gehören. Die Schöpfung zu kennen aber bedeutet alles! Kennt sie der Mensch, so ist es ihm sehr leicht, alles zu nützen, was sie in sich birgt und bietet. Das Nützenkönnen wieder bringt ihm jeden Vorteil. Damit wird er auch bald den eigentlichen Daseinszweck erkennen und erfüllen, und alles fördernd aufwärts steigen zu dem Licht, sich selbst zur Freude, seiner Umwelt nur zum Segen.

Doch jeden Boten höhnten sie, und damit auch die Botschaft selbst. Nicht einmal kam es vor, daß er ihnen willkommen war, und wenn er noch so Gutes tat. Immer blieb er Ärgernis, was sich natürlich dem so gottesfeindlichen Verstande gegenüber leicht erklären läßt, und in sich den Beweis der Tatsache der Gottesfeindlichkeit erbringt. Christus faßt das Geschehen klar zusammen in dem Hinweise, daß der Herr die Diener aussandte zu allen seinen Pächtern, deren Abgaben zu holen. Statt der Erfüllung aber wurden seine Diener nur verhöhnt, gestäubt, bevor man sie mit Spott und leerer Hand zurücksandte.

Beschönigend nennt man das wieder Gleichnis. In lieblicher Behaglichkeit setzt man sich selbst stets neben diese Tatsachen, bezieht sie nie auf sich! Oder hat das Bedürfnis zu erklären, daß es zu einer Auszeichnung durch Gott gehört, wenn seine Boten also leiden müssen, anstatt es als ein von Gott ungewolltes Verbrechen dieser Menschheit anzusehen.

Weil der Verstand zu der Verdeckung seiner sonst zu sichtbaren Beschränkung Flittergold und Tand benötigt, bemüht er sich fast krampfhaft, unbedingt verächtlich auf die Einfachheit der Wahrheit hinzublicken, da diese ihm gefährlich werden kann. Er selbst braucht ja klingende Schellen zu der Kappe, die er trägt. Viel große Worte, um die Aufmerksamkeit auf sich wachzuhalten. Und heute mehr denn je. Doch die Verächtlichkeit der schlichten Einfachheit der Wahrheit gegenüber ist heute längst zur Ängstlichkeit geworden. Man hängt an diese notwendige bunte Narrenkappe immer mehr klingende Schellen, die durch krampfartige Verdrehungen und Sprünge lauter, immer lauter tönen sollen, um sich noch eine Zeit auf dem erborgtem Throne zu erhalten.

Doch diese Sprünge sind in letzter Zeit schon zum Verzweiflungstanz geworden, der im Begriff steht, bald der letzte Totestanz zu sein! Die Anstrengungen werden größer, müssen größer werden, weil durch all das Klingen immer deutlicher die Hohlheit dringt. Und bei dem gewaltsam größten Sprunge, den man vorbereitet, wird die bunte Kappe endlich von dem Haupte fallen!

Dann hebt sich strahlend und beruhigend die Krone schlichter Wahrheit auf den Platz, der ihr allein gebührt.

Die durch alles so grotesk in schwerver ständliche Höhe geschraubte, ganz verwirrt gewordenen ernst Suchenden erhalten darin endlich für den Blick den festen Stützpunkt, einen Halt. Sie werden ohne Anstrengung die ganze Wahrheit voll erfassen können, während bisher schon ein kleines Splitterchen zu finden große Mühe machen mußte.

Zurück zur Einfachheit im Denken! Sonst kann niemand das Große ganz erfassen, und deshalb nie erreichen. Einfach denken wie die Kinder! Darin ruht der Sinn des großen Wortes: „Wenn Ihr nicht werdet wie die Kinder, könnt Ihr nicht in das Reich Gottes kommen!“

Der Weg dazu wird mit dem heutigen so komplizierten Denken niemals aufgefunden werden können. Auch in den Kirchen und Religionen ist es noch nicht anders. Wenn es dort heißt, daß Leiden aufwärts helfen, daß sie deshalb Begnadigungen Gottes sind, so ist damit ein kleines Wahrheitskörnchen aufgenommen, aber in beschönigender Weise arg entstellt. Denn Gott will keine Leiden seines Volkes! Er will nur Freude, Liebe, Glück! Der Weg im Licht kann gar nicht anders sein. Der Weg zum Licht hat auch nur Steine, wenn sie der Mensch erst darauf legt.

Das Körnchen Wahrheit in der Leidenslehre ist, daß mit dem Leiden irgendeine Schuld gelöst sein kann. Das tritt aber nur dort ein, wo ein Mensch das Leiden als bewußt verdient erkennt! Gleich dem bittenden Schächer an dem Kreuze.

Sinnlos lebt heute alle Welt dahin. Auch die, welche so klug von Karma-Ablösungen reden. Die irren darin, weil es noch viel schwerer ist, als diese Wissendseinwollenden es sich denken. Denn Karma-Rückwirkungen sind nicht immer auch die Ablösungen! Darauf achte jeder Mensch genau. Es kann mit ihm im Gegenteil dabei sehr oft noch tiefer abwärts gehen!

Ein Aufstieg ist trotz Rückwirkung von Schuld allein abhängig von der inneren Einstellung eines jeden Menschen. Wie er das große Steuer in sich stellt, ob aufwärts, ob geradeaus, oder ob abwärts, so, nicht anders wird er treiben trotz allen Erlebens!

Hier zeigt es sich, daß er kein Spielball ist oder sein kann, sondern den eigentlichen Weg allein durch die Kraft seines freien Willens lenken muß. Hierin bleibt dieser Wille immer frei bis zu dem letzten Augenblick! Darin ist jeder Mensch wirklich sein freier Herr, nur muß er unbedingt auch mit den... gleichen Folgen seiner Einstellungen rechnen, die ihn aufwärts oder abwärts führen.

Stellt er aber sein Steuer aufwärts ein, durch Einsicht und durch festes Wollen, so treffen ihn die üblen Rückwirkungen immer weniger, werden sich zuletzt sogar nur symbolisch an ihm auswirken, weil er den Niederungen übler Rückwirkungen durch das Aufwärtsstreben schon entrückt wurde, auch wenn er noch auf dieser Erde weilt. Es geht unter ihm weg. Es ist durchaus nicht notwendig, daß ein Mensch leiden muß, wenn er dem Licht zustrebt.

Deshalb die Binde von den Augen, die man anlegte, um vor dem Abgrund nicht zu zittern, der sich seit langem aufgeschlossen hat. Vorübergehende Beruhigung ist keine Stärkung, sie bedeutet nur Versäumnis, deren Zeit nie wieder einzuholen ist.

Man hatte für das Erdenleid noch nie die richtige Erklärung und Begründung. Deshalb brachte man als ein Narkotikum Beschönigungen, die gedankenlos den Leidtragenden immer wieder überliefert werden, in mehr oder weniger geschickten Worten. Der große Einseitigkeitsfehler aller Religionen!

Und wenn ein ganz verzweifelt Suchender einmal zu klare Antwort fordert, so wird Nichtverstandenes einfach in das Reich göttlichen Mysteriums geschoben. In dieses müssen alle Wege ungelöster Fragen münden, als Rettungshafen. Doch dadurch offenbaren sie sich deutlich als die falschen Wege!

Denn jeder rechte Weg hat auch ein klares Ende, darf nicht in Undurchdringlichkeiten führen. Es ist dort eine Flucht unverkennbarer Unwissenheit, wo „unerforschliche Wege Gottes“ zur Erklärung dienen sollen.

Für Menschen braucht es in der Schöpfung kein Mysterium zu geben, darf es nicht; denn Gott will, daß seine Gesetze, die in der Schöpfung wirken, den Menschen gut bekannt sind, damit er sich darnach richten kann, und durch sie leichter seinen Weltenlauf vollendet und erfüllt, ohne in Unwissenheit abzuirren.

Eine der verhängnisvollsten Auffassungen aber bleibt der grobe Mord des Gottessohnes als ein notwendiges Sühneopfer für die Menschheit!

Zu denken, daß dieser brutale Mord des Sohnes einen Gott versöhnen soll!

Weil man für diese sonderbare Anschauung logischerweise keine Klärung finden kann, schlüpft man damit verlegen wieder hinter die so oft gebrauchte Schutzmauer des göttlichen Mysteriums, also eines Vorganges, der einem Menschen nicht verständlich werden kann!

Dabei ist Gott so klar in allem, was er tut. Die Klarheit selbst! Er schuf doch die Natur aus seinem Willen. Also muß das Natürliche gerade auch das Rechte sein! Da doch der Wille Gottes ganz vollkommen ist.

Aber das Kreuzessühneopfer muß jedem geraden Sinne unnatürlich sein, weil gegen den schuldlosen Gottessohn auch ungerecht. Da gibt es weder Drehen noch ein Wenden. Der Mensch mag doch nur lieber einmal frei heraus bekennen, daß etwas Derartiges wirklich unbegreiflich ist! Er kann sich Mühe geben, wie er will, er kommt dabei zu keinem Schluß, und kann in diesem Falle seinen Gott nicht mehr verstehen. Gott aber will verstanden sein! Er kann es auch, da seine Willensäußerung klar in der Schöpfung ruht, sich niemals widersprechend. Nur Menschen sind es, die sich Mühe geben, in ihrem religiösen Forschen Unverständliches hineinzubringen.

Der mühselige Aufbau für den falschen Grundgedanken eines notwendigen Sühneopfers in dem Kreuzestode wird ja schon zerschlagen durch die Worte des Heilandes selbst, zu der Zeit, während man ihn kreuzigte.

„Vater, vergib ihnen; denn sie wissen nicht, was sie tun!“ Wäre diese Fürbitte denn nötig, wenn der Kreuzestod ein notwendiges Opfer zur Versöhnung sein sollte? „Sie wissen nicht, was sie tun!“ ist doch eine Anklage der schwersten Art. Ein deutlicher Hinweis, daß es falsch ist, was sie tun. Daß diese Tat nur ein gewöhnliches Verbrechen war.

Hätte Christus in Gethsemane gebetet, daß der Leidenskelch vorübergehen möge, wenn sein Tod am Kreuze als ein Sühneopfer nötig war? Niemals! Das hätte Christus nicht getan! So aber wußte er, daß diese ihm bevorstehende Qual nur eine Folge freien Menschenwillens war. Und deshalb sein Gebet.

Verblendet ging man zwei Jahrtausende daran vorüber, gedankenleer nahm man dafür das Unmöglichste hin.

Schmerzvoll muß man sehr oft die Anschauungen hören, daß Bevorzugte unter heutigen Jüngern und den Jüngerinnen Jesu durch körperliche Leiden wie zum Beispiel Stigmatas *(Wundmale), begnadet sind!

Das kommt natürlich alles nur von dieser falschen Auslegung des Erdenleidens Christi. Es kann darauf ja gar nicht anders sein. Welche persönlich schwere Folgen das aber nach sich ziehen kann, will ich dann noch erwähnen.

Wieviel Gedankenlosigkeit gehört dazu, und welch niederer Sklavensinn, sich den allmächtigen Schöpfer des Himmels und der Erden derart vorzustellen, daß er also handeln würde! Es ist doch ohne jeden Zweifel sündhafteste Erniedrigung der erhabenen Gottheit, für dessen Wesensvorstellung das Schönste noch nicht schön genug, das Beste viel zu wenig gut sein kann, um einer Wirklichkeit darin nur etwas sich zu nähern! Und diesem großen Gotte traut man zu, daß er verlangt, der Mensch, den er geschaffen hat, soll sich in Schmerzen vor ihm winden, wenn er ihn begnadet?

Wie soll hierauf ein Aufstieg folgen können!

Die Menschen formen ihren Gott, wie sie ihn haben wollen, sie geben ihm die Richtung seines Wollens! Und wehe, wenn er nicht so ist, wie sie sich denken, dann wird er ohne weiteres verworfen, sowie man die als ein Beweis sofort verwirft, bekämpft, welche es wagen, Gott viel größer und erhabener zu sehen. Größe liegt in den menschlichen bisherigen Anschauungen nicht. Diese zeugen im Gegenteil nur von dem unerschütterlichen Glauben an den eigenen Wert, um deren Gunst ein Gott zu betteln hat, aus deren blutbefleckten Händen er seinen Sohn, den er mit der rettenden Botschaft einst zur Hilfe sandte, verspottet und verhöhnt, gemartert und gequält zurückempfangen durfte!

Und man will heute noch aufrecht erhalten, daß alles das ein für Gott nötiges Versöhnungsopfer war? Wo Christus unter seinen Qualen selbst schon ganz verzweifelt über diese Blindheit rief: „Sie wissen ja nicht, was sie damit tun!“

Gibt es dann überhaupt noch eine Möglichkeit, die Menschheit auf den rechten Weg zu bringen? Schärfstes Geschehen ist ja immer noch zu schwach dazu. Wann wird der Mensch endlich erkennen, wie tief er eigentlich gesunken ist! Wie leer und hohl die Einbildungen sind, die er sich schuf!

Sobald man aber nur ein wenig tiefer schürft, so findet man die Selbstsucht eingekapselt in der reinsten Form. Wenn auch an allen Enden jetzt mit hochtönenden Worten vom Gottsuchen gesprochen wird, so ist das wieder große Heuchelei in der üblichen Selbstgefälligkeit, der jeder wirklich ernste Drang nach reiner Wahrheit gänzlich fehlt. Man sucht nur Selbstvergöttlichung, sonst nichts. Kein Mensch bemüht sich ernstlich um das Gottverstehen!

Mit hoheitsvollem Lächeln schieben sie die Einfachheit der Wahrheit schnell zur Seite, unbeachtet; denn sie dünken sich ja viel zu wissend, viel zu hoch und zu bedeutungsvoll, als daß ihr Gott sich noch mit Einfachheit befassen dürfte. Er muß zu ihrer Ehre doch viel verwickelter sein. Sonst ist es ja nicht wert, an ihn zu glauben! Wie kann man denn nach ihrer Auffassung noch etwas anerkennen, das jedem Ungelehrten leicht verständlich ist. So etwas ist nicht groß zu finden. Damit darf man sich heute gar nicht mehr befassen, sonst stellt man sich blos. Laßt dies den Kindern, alten Frauen, Ungelehrten. Es ist doch nicht für Menschen mit derartig ausgebildetem Verstande, der Intelligenz, die man bei den Gebildeten jetzt findet. Mag sich das Volk damit befassen! Die Bildung und das Wissen kann nur seinen Größenmaßstab an die Schwere der Begreifensmöglichkeiten legen!

Nichtwisser aber sind es, welche also denken! Sie sind nicht wert, noch einen Tropfen Wasser aus der Hand des Schöpfers durch die Schöpfung zu empfangen!

Durch Einengung haben sie sich die Möglichkeit verschlossen, die blendende Größe in der Einfachheit der göttlichen Gesetze zu erkennen! Sie sind im buchstäblichen Sinne unfähig dazu, ganz deutsch gesagt, zu dumm, durch ihr einseitig so verkümmertes Gehirn, das sie bis heute wie ein Siegeszeichen der größten Errungenschaft mit sich herumtragen schon von der Stunde der Geburt.

Es ist ein Gnadenakt des Schöpfers, wenn er sie in dem Baue, den sie schufen, wird verkümmern lassen; denn wohin man blickt, ist alles gottesfeindlich, entstellt durch den krankhaften Größenwahn aller Verstandesmenschen, deren Unfähigkeit sich überall langsam erweist.

Und das geht nun schon wachsend durch Jahrtausende! Es brachte die Vergiftung unabwendbar mit in Kirchen und Religionen, da es als fressendes Unheil die unbedingte Folge jenes Sündenfalles war, wo sich der Mensch für Herrschaft des Verstandes unbeschränkt entschied.

Und diese falsche Herrschaft betrog seine ihm versklavten Menschen jederzeit in allem, was das Göttliche betrifft! Sogar in allem Geistigen.

Wer diesen Thron nicht in sich stürzt und dadurch frei wird, muß mit ihm zugrunde gehen!

Man darf jetzt nicht mehr arme Menschheit sagen; denn sie sind wissend schuldig, wie nur je die Kreatur schuldig zu sein vermag! Das Wort: „Vergib ihnen; sie wissen nicht mehr, was sie tun!“ ist für die heutige Menschheit nicht mehr angebracht! Sie hatten mehr denn einmal die Gelegenheit, die Augen und die Ohren aufzutun. Sie handeln voll bewußt, und alle Rückwirkung muß sie deshalb in vollstem Maße treffen, unverkürzt! —

Wenn sich nun der Ring alles bisherigen Geschehens schließt, so tritt damit für diesen in der ganzen Schöpfung erstmalig gereiften Weltenteil der Schnitt, die Ernte und die Scheidung ein. Noch niemals seit Bestehen der gesamten Stofflichkeit ist dies bisher geschehen; denn unser Weltenteil geht allen anderen in dem ewigen Kreislaufe voran, als erster, der es durchzumachen hat!

Deshalb wurde auch vor zweitausend Jahren der Gottessohn auf diese Erde inkarniert. Es war ein Weltgeschehen, das sich in dem reifsten, ersten Teile aller Stofflichkeit abspielte, aber niemals wiederholen wird; denn bei den nachfolgenden Teilen wirkt das hier Geschehene stets weiter fort. So kommt es auch, daß dieser Teil als erster eintritt in ein neu Geschehen, das noch niemals war, sich aber nach uns immer wiederholen wird. Es ist das Auseinanderfallen der geformten Stofflichkeit, welches die Überreife in natürlichem Geschehen mit sich bringt. —

Es ist vollbracht! Der Weg zum Licht und damit zu ewigem Leben des Geistigpersönlichen gezeigt! Die Menschengeister mögen sich nun in der für eine Entscheidung letzten Stunde selbst besinnen, welchen Weg sie gehen wollen: zu ewiger Verdammnis oder zu ewiger Freude; denn sie haben nach göttlichem Willen dazu freie Wahl!

81. Otče, odpusť jim, neb nevědí, co činí


Kdo by neznal tato významná slova, která zvolal Ježíš Nazaret- ský, vise na kříži! Jest to jedna z největších přímluv, jaká kdy byla proslovena. Zřetelně a jasně. Ale přesto stálo lidstvo po dva tisíce let vůči těmto slovům bez porozumění. Vykládalo je jednostranně. Jen tím směrem, který se zdál lidem příjemný. Nebylo ani jednoho člověka, který by pozdvihl hlasu pro skutečný smyl těchto slov, aby ho pro- volal lidstvu a zvláště křesťanům s veškerou zřetelností!

Ale nejen to. Všechno strhující dění v pozemském životě Syna Bo- žího bylo jednostranností dalšího podání uvedeno do falešného svět- la. To jsou však chyby, které vykazuje nejen křesťanství, ale které shledáváme v každém náboženství.

Možno pochopiti, když učedníci posunují daleko do popředí a staví nade vše jen čistě osobní na svém učiteli a mistru. Zvláště když tento mistr byl z jejich středu vytržen tak surově a náhle, aby pak v plné nevinnosti byl vydán nejtěžšímu utrpení za nejhrubšího po- směchu a na konec mučednické smrti.

Něco takového vtisklo se hluboko do duší, které mohly svého učitele poznávati nejideálnějším způsobem ve společném spolužití. Účinek toho pak bylo, že osobní stavělo se do popředí všech vzpo- mínek. To jest zcela samozřejmé. Ale svatým posláním Syna Božího bylo jeho slovo, přinášení Pravdy ze světlých výšin, aby se tak ukázala lidstvu cesta ke Světlu, která mu dosud byla uzavřena. Neboť du- chovní stav lidstva v důsledku jeho vývoje dosud neumožňoval, aby tou cestou šlo!

Utrpení, způsobené lidstvem velikému nositeli Pravdy, stojí zcela pro sebe!

Co však bylo u učedníků samozřejmé a přirozené, vyrostlo u pozdějšího náboženství v mnohé velké omyly. Věcnost Božího posel- ství ustoupila daleko do pozadí před kultem osobnosti nositele Pravdy. Tak tomu Kristus nikdy nechtěl. Z toho důvodu objevují se nyní  chyby  v křesťanství,  které  povedou  k nebezpečí  zhroucení, nepoznají-li se omyly včas a nenapraví-li se odhodlaně a za otevře- ného přiznání.

Nelze očekávati jinak, než že tyto mezery se nutně objeví při ne- jmenším vážném pokroku. Pak jest přece rozhodně lépe nevyhýbati se jim, nýbrž rázně k nim přikročiti! Proč by neměla očista býti pro- vedena ze samotného vedení, svěže a radostně, ve volném pohledu vzhůru k velikému Božství. Vděčně následovaly by pak veliké davy lidstva, jako osvobozené od dávno pociťovaného, ale nikdy nepo- znaného tlaku, za tímto voláním, které by je vedlo do světla radost- ného přesvědčení! –

Podle starého zvyku oněch lidí, kteří se slepě podrobují neomeze- nému panství vlastního rozumu a tím i silně omezují svou chápa- vost, kladla se stejná váha a cena na Kristův pozemský život, jako na jeho poslání. Lidé starali se více o jeho rodinné poměry a všechny pozemské události, než o hlavní účel jeho příchodu. Účel jeho pří- chodu záležel v tom, aby zralým lidským duchům dostalo se vysvět- lení o všem skutečném dění ve stvoření, ve kterém jedině najdou Boží vůli, která tam byla vetkána a tím pro ně potvrzena.

Jedině přinášení této dosud neznámé Pravdy učinilo nutným Kris- tův příchod na zemi. Nic jiného. Vždyť bez správného poznání Boží vůle ve stvoření nemůže žádný člověk najíti cestu k vzestupu do světlé říše. Tím méně může po ní jíti.

Místo toho, aby prostě přijali tyto skutečnosti jako takové, aby se do poselství zahloubali a podle něho žili, jak si to opětovně a naléhavě nositel Pravdy přál, vytvořili zakladatelé křesťanského náboženství a církví jako jejich nejhlavnější základ osobní kult, který je nutil, aby z utrpení Kristova udělali něco zcela jiného, než čím skutečně bylo.

Potřebovali je pro tento kult! Z toho vznikal na konec v dalším vývoji zcela přirozeně jeden velký omyl za druhým, takže nebylo pak již vůbec možno správně poznati pravou cestu.

Jedině tato falešná výstavba v nevěcnosti způsobila, že nastalo zne- tvoření všeho, co se stalo. Čistě věcná prostota musela zajíti v té chvíli, kdy hlavní kult se stal čistě osobním! Při tom vznikla touha zakotviti poslání Syna Božího hlavně v jeho pozemský život! Ba bylo pak již nutno tak učiniti.

Že se tím však postupovalo nesprávně, dokázal Kristus sám ce- lým svým stanoviskem. Více než jednou odmítl jasně a ostře vše, co směřovalo k jeho osobnosti. Vždy odkazoval na Boha Otce, jehož vůli plnil, v jehož síle stál a působil v každém slově a v každém činu. Vykládal, jak by se lidé měli učiti vzhlížeti k Bohu Otci, ale nikdy ne- mluvil při tom o sobě.

Protože se lidé však neřídili jeho slovy, nemohlo se na konec státi jinak, než že se začalo na pozemské utrpení Kristovo nahlížeti jako na věc nutnou a Bohem chtěnou! Označilo se to dokonce jako hlavní úkol jeho příchodu na zemi! Podle vzniklého z toho názoru přišel ze světlých výšin jen proto, aby zde na zemi trpěl! Poněvadž však sám neuvalil na sebe žádnou vinu, zbývala k odůvodnění opět jen jediná cesta: Pak musely to tedy býti cizí hříchy, které vzal na sebe proto, aby je za lidi odpykal! Co zbývalo potom jiného, než stavěti dále na takto položeném základě.

Živnou sílu a dobrou půdu přidalo pak k tomu ještě známé pře- ceňování vnitřní hodnoty, na které stůně celé lidstvo. Byl to následek onoho velikého pádu do hříchu, který byl namířen proti duchu a o němž jsem již často podrobně vykládal.

V přílišném oceňování rozumu zná člověk jen sebe, ne však své- ho Boha, ke kterému tím spálil všecky mosty. Jen několik jedinců má ještě tu i tam velmi nuzné cestičky k duchovnu, avšak i ti pouze jen trochu tuší a nemohou nikdy věděti.

Proto nikdo nepřišel na správnou myšlenku, aby úplně odlišil Kris- tovo pozemské utrpení, jako děj, oddělený od Božího poselství. Všechna osočování, pronásledování a muka měla býti uznána jako nejtěžší a nejhrubší zločin, jakými skutečně byly. Jest to jen nová veliká křivda, zkrášlovati je jako nutnost!

Tomuto utrpení a mučednické smrti na kříži přísluší ovšem záři- vé světlo nejvyšší slávy, protože Syn Boží nedal se zastrašiti takovým zlým přijetím mezi panovačnými a mstivými lidmi, jak se to dalo předem očekávati po pádu do hříchu, nýbrž vzdor tomu přinesl na zemi své poselství Pravdy, tak nutné k vůli těm nemnohým dobrým lidem.

Tento čin lze ceniti tím výše, protože tu jde skutečně jen o malou část lidstva, která se chce tím zachrániti.

Ale jest novým rouháním se Bohu, když se tehdejší zločiny lid- stva mají na základě falešných předpokladů zmírňovati tak, jako by lidé byli při tom jen nástroji nutného splnění.

Z této nesprávnosti vzniká také u mnohých myslících lidí nejistota o následcích jednání Jidáše Iškariotského! Plným právem. Vždyť byla- li smrt na kříži nutností pro lidstvo, byl Jidáš svou zradou k tomu nutným nástrojem  a  nesměl  by  tedy  ve  skutečnosti  býti  za  to v duchovním smyslu trestuhodným. Ale pravda o skutečném ději odstraňuje všechny tyto rozpory, jichž oprávněné vynoření se jest jen potvrzením toho, že dosud chovaná domněnka je skutečně ne- správná. Tam, kde jest vše správné, není přece místa pro takové ne- vyjasněné otázky, nýbrž možno je bráti s každé strany v úvahu, aniž se přijde na překážku.

Máme přece dnes míti konečně odvahu, abychom v okrašlování poznali jen zbabělost, která jest zakrývána jen chytrostí k zemi při- poutaného rozumu. On jest největší nepřítel všeho, co se může po- vznésti nad něho, jak se to vždy zřetelně projevuje u každého nízkého společníka. Možno v tom poznati také utajené sebevyvyšování, které tryská ze stejného pramene! Jest přece tak krásné moci se domýšleti, že jsme tak vysoko ceněni, že Božství bere na sebe utrpení a bojuje o to, aby pak smělo človíčkovi nabídnout čestné místo v Božské říši radosti!

Takový jest základní názor skutečně, řekne-li se to zhola a drsně! Nevypadá jinak, jakmile se mu pevnou rukou strhne pozlátko s těla!

Nepotřebuji se zmiňovat, že takový názor může vzniknouti jen z největšího omezení chápavosti pro všechno  mimozemské  dění. Jest to jako vždy zase jeden z těžkých následků uctívání pozemského rozumu, který podvázal každý volný a široký rozhled. Zbožňování tohoto bůžka rozumu po pádu do hříchu zcela přirozeně stále rostlo, až se vyvinul dodnes v pozemsky silného Antikrista, nebo srozumi- telněji řečeno, ve všechno Anti-duchovní! Kamkoliv se dnes podí- váme, lze to všude zřejmě poznati. Není k tomu již třeba žádného bystrozraku.

A protože jedině duchovno může býti mostem ku přiblížení se a k pochopení všeho Božského, není tedy připuštění nadvlády pozem- ského rozumu, k níž se dnes hrdě přiznávají všecky vědy, nic jiného, než otevřené prohlášení boje proti Bohu!

Pod tímto znamením žijí dnes však nejen vědy, nýbrž veškeré lid- stvo. Dokonce i každý člověk, který se nazývá vážným hledatelem, nosí s sebou tento jed.

Není proto nepřirozeným, že také církev má v sobě mnoho toho- to jedu. Proto do podání a výkladů všech slov Spasitelových vplížilo se mnohé, co má svůj původ jen v pozemské chytrosti rozumu!

To jest také ten had, který vždy znovu svádí člověka a před kterým varuje záznam bible! Jen tento had rozumové chytrosti staví každého člověka před svádějící rozhodnutí: Byl by řekl Bůh …?

Jakmile se ponechá tedy veškeré rozhodování pouhému rozumu, čili tomuto hadu, pak zvolí vždy, jak jest i v bibli správně naznačeno, jen to, co jest Bohu nepřátelské, nebo od Boha odvrácené, čistě pozem- ské, mnohem nižší, kam i rozum jako jeho výkvět sám patří. Proto nemůže chápati nic vyššího.

Člověk obdržel rozum, aby mu v každém pozemském životě sloužil jako protiváha směrem dolů, jako protiváha pro čistě duchovní, usilující vzhů- ru, za tím účelem, aby se člověk na zemi nevznášel jen v duchovních výšinách a nezapomínal při tom na svůj pozemský úkol. Rozum má také člověku sloužit k úlevě a pohodlí ve všem pozemském životě. Především však má sloužit k tomu, aby popud ke vznešenému, čis- tému a dokonalému, který spočívá v duchu jako jeho nejvlastnější podsta- ta,  přenesl   do   malého   pozemského   a   přivedl   tento   popud k pozemsky viditelnému zapůsobení i ve hmotném. Rozum má slou- žit jako pomocník živého ducha, jako jeho sluha! Ne však jako roz- hodující a také ne všechno vedoucí! Má pomáhati vytvářeti pozem- ské, tedy hmotné možnosti ku provedení duchovního popudu a tla- ku. Má býti nástrojem a sluhou ducha.

Ponechá-li se však veškeré rozhodování jedině rozumu, jako se to děje dnes, nezůstává pak již jen protiváhou, není již pomocníkem, nýbrž klade na vážky každého rozhodnutí jen svou vlastní váhu. To musí míti zcela přirozeně za následek jen klesání, protože rozum táhne dolů. Nemůže se při tom státi jinak, protože rozum patří ke hmotnosti a zůstává na ni pevně vázán, kdežto duchovní přichází shora. Místo aby pak podal duchovnu ruku ku pomoci, aby v něm zesílil a vyrostl, odstrkuje silnější ruku, duchovnem mu podávanou a vyloučí ji ihned, jakmile se mu všechno přenechá. Nemůže jinak. Jedná v tom jen podle zákonů své vlastní podstaty.

Avšak pozemský rozum stane se nepřítelem ducha teprve tehdy, když se povznesl nad ducha! Ne dříve. Stojí-li však pod vládou ducha, jak jest to podle vůle Stvořitelovy od přírody zařízeno, zůstává věr- ným sluhou, kterého možno jako takového oceniti.

Dá-li se mu však proti přírodním zákonům místo vládce, na které nepatří, bude nejbližším následkem, že potlačí vše, co by mu mohlo překážeti v tom, aby se udržel na vypůjčeném trůně. Zavře samočin- ně dveře, které by musely vrhnouti světlo na jeho nedostatky a úz- kou omezenost, kdyby zůstaly otevřeny.

Jest to věrný obraz jednání těch lidí, kteří ve spořádaných pomě- rech a za dobrého vedení cítí růsti svou dovednost, přeceňují ji a při převratu pak neschopností k vyššímu vrhají lid v nouzi a bídu. Tito lidé nemohou nikdy dospěti k poznání a snaží se pak před sebou i před jinými svaliti všechnu vinu vlastní nemohoucnosti vždy jen na minulé. Právě tak jedná lidský rozum. Uzná zrovna tak málo, že ne- může nikdy působiti na místě vyššího ducha, aniž by přivodil nejtěžší škodu a konečně zánik. Jest to vše stále stejný obraz, stejné dění ve věčném opakování.

Nechť se člověk jednou sám klidně a jasně vmyslí v tento po- stup. Rázem bude mu všechno srozumitelné a zjeví se mu to také jako nejužitečnější.

Tyto okolnosti také u zakladatelů církví a náboženství stáhly oponu nad velkou jednoduchostí Božské Pravdy, položily závory na každou možnost správného pochopení. Lidstvo nemohlo na sebe uvaliti nic strašlivějšího než toto dobrovolné omezení, tuto ne- schopnost pochopení všeho toho, co jest mimozemské, jež tvoří daleko větší část veškerého dění. Následkem této neschopnosti po- chopení leží nyní toto vše doslova nad zúženým obzorem lidí.

Nechť bojuje jednou člověk proti této neproniknutelné zdi. Brzy bude muset poznati pravdu slov básníkových, že proti hlouposti i bohové bojuji marně!

Tuto pevnou zeď mohou prolomiti jednotlivci sami pro sebe a jen z nitra, protože také z nitra byla postavena. Ale oni nechtějí!

Proto také to všude dnes selhává. Kam se podíváme, všude jen obraz bezútěšných zmatků a mnohé bídy.

A na zříceninách nadýmá se pyšně a prázdně původce tohoto pustého zmatku … moderní člověk, jak sám se nejraději označuje.

„Pokrokovec“, který ve skutečnosti trvale šel nazpět! Vyžaduje pro sebe obdiv a říká si také ještě „střízlivý materialista“. –

Bolí hlava a člověka zmocňuje se ošklivost, prožívá-li to všechno s sebou, vidí-li jak mnoho dobra klesá tu s sebou, které by ve správ- ném prostředí bylo krásně rozkvetlo, vidí-li jak tolik jiných tím trpí! Tu se vroucně vynoří modlitba: „Učiň Ty konec, Pane, my nemůže- me!“

Ke všemu přicházejí také ještě stále četnější roztržky, stále ros- toucí vzájemná nenávist, přes jednotnost jejich dobrovolného zotro- čení! Nenesou zde vinu ani zaměstnavatelé, ani dělníci, ani kapitál, ani jeho nedostatek. Také ne církev nebo stát, ani různí národové! Tak daleko přivedlo to pouze a jedině falešné stanovisko jednotlivců! I tak zvaní hledatelé Pravdy jsou dnes zřídka na pravé cestě. De- vět desetin z nich stává se farizeji, kteří s přísnou kritikou shlížejí na své bližní a při tom se ještě mezi sebou horlivě napadají. Všechno jest falešné! Nejdříve musí teprve nadejíti neodvratné splnění strašli-

vého konce, než se někteří budou moci probuditi z tohoto spánku.

Ještě jest možný obrat! Pro každého! Ale brzy nadejde konečně

„pozdě“ navždy! Stane se tak vzdor všem nadějím tak mnohých vě- řících, kteří holdují mylným názorům, že jest třeba více méně dlouhé doby nutné očisty podle druhu člověka, avšak že konečně jeho cesta musí přece zase vésti ke Světlu, k věčné radosti, ke štěstí v blízkosti Boží!

Tato myšlenka jest sice příjemnou útěchou, není však správná a neodpovídá pravdě. –

Přehlédněte ještě jednou klidně a jasně, ale v hrubých rysech veli- ký postup vzniku stvoření a lidí, kteří k němu patří. Pozorujte při tom bedlivě prazákon stejnorodosti, který jsem často vysvětloval. Pozo- rujte ho při tom se vším, co v sobě chová na nezměnitelných a nut- ných následcích ve veškerém dění.

Hmotnost, podobna velikému poli, probíhá v obrovském ko- loběhu na nejspodnějším okraji veškerého stvoření, jako nejtěžší. Ze samotného prasemene, které jest o sobě v neustálém pohybu, se teprve vyvíjí a vždy více se v sobě sráží. Konečně tvoří nám viditelné hvězdy, k nimž patří tato Země. Tak dozrává až k nejvyššímu roz- květu a plodu, což odpovídá naší době. Pak v příští přezrálosti podle tvůrčích zákonů opět sama ze sebe se rozpadne, rozloží se zpět v prvotní semeno. Jak postupuje toto semeno dále věčným kolobě- hem, dostává se mu opět příležitosti, aby se svěží silou opět vázalo a znovu utvářelo. –

Takový jest celkový obraz, pozorovaný klidně s výšin.

Hmotné o sobě není nic více než látka (materie), která slouží k tvarům a obalům. Nabývá života jen tehdy, když je proniknuta nehmotně bytostným. Toto bytostné spočívá nad hmotou a vázáním ji prozáří.

Vázání tohoto hmotného s nehmotným bytostným tvoří základ k dalšímu vývoji. Z bytostného tvoří se také všechny duše zvířecí.

Nad oběma těmito základními oddíly, nad hmotným a také nad bytostným, jest jako nejvyšší oddíl stvoření ještě duchovno. Jest to podstata pro sebe, jak moji posluchači již vědí. Z tohoto duchovna vycházejí prasemena, která se chtějí vyvinouti k sebe vědomým lid- ským duchům.

Takové zrno ducha může dozráti k sebe vědomému lidskému duchu jen v poli hmotnosti. Podobně jako pšeničné zrno v orné půdě vyroste až do zralého klasu.

Vniknutí tohoto zrna ducha nebo duchovního zárodku do hmot- ného pole  jest  však  možno  teprve  tehdy,  až  toto  pole  dospělo k určité vývojové výši, která odpovídá podstatě duchovna, které jest nejvyšším v celém stvoření.

To jest pak ona doba, kdy stvoření zplodí nejvýše vyvinuté tělo zvířecí, které nemůže již stoupati dále ve vývoji pomocí zvířecí duše z bytostného.

Malý obraz opakování tohoto velkého světového dění podává později také vždy znovu pozemské zrození duše lidské. V člověku, jakožto v koruně stvoření, tedy v nejvyšší stvořené bytosti, zrcadlí se vůbec celé světové dění. Také lidská duše může v mateřském lůně proniknouti do tvořícího se dětského těla teprve tehdy, když toto tělo dospělo ke zcela určité zralosti. Ne dříve. Nutný stav zralosti uvolňuje teprve duši cestu, aby mohla vejíti. Tato doba je uprostřed těhotenství.

Tak také ve světovém dění spadá doba nejvyššího vývoje zvířecí- ho těla rovněž doprostřed, tedy do poloviny koloběhu veškeré hmotnosti! Nechť si toho posluchač dobře všimne. Poněvadž tehdy na tomto bodu bytostné ve zvířecí duši dospělo ve vývoji těla ze hmotnosti k nejvyššímu, uvolnilo v důsledku tohoto nejvyššího vývoje automaticky pak cestu pro vniknutí duchovna, stojícího nad ním!

Toto duchovní semeno jako nejnepatrnější v říši své duchovní stejnorodosti mohlo vejíti jen do nejvyššího mistrovského díla by- tostného, které jest pod duchovnem. Vešlo tedy do těla zvířecího, jež tímto bytostným bylo přivedeno k nejvyššímu vývoji.

Duchovno chápe se při tomto vniknutí v důsledku své vyšší pod- staty přirozeně ihned veškeré vlády a může jím obývané tělo, tak jako celé jeho pozemské okolí, vésti ještě k dalšímu a vyššímu vývoji, což by již bytostné nebylo mohlo. Při tomto vývoji těla i pozemské- ho okolí vyvíjí se zcela samozřejmě současně také duchovno.

Takový jest běžný obraz všeho dění ve stvoření. Přesné jednotli- vosti podám ještě v pozdějších přednáškách do nejmenší podrob- nosti.

Patříme k nejprvnější části tohoto koloběhu hmotnosti. Stojíme ja- ko první v popředí a na špici jeho oběhu. Před námi nebylo nic po- dobného. Avšak po nás bude to věčně.

Všechno dění koná tedy část stvoření, ke které patříme také my, po prvé a přede všemi jinými. Proto také má Země velikou a zcela zvláštní úlohu, protože na ní jako na nejzralejším hrubohmotném světovém tělese má se odehrávati všechno rozhodující světové dění.

To, co dnes prožíváme a co jest před námi, není tedy ještě žádné opakování. Není to něco, co by kdy bývalo ve světovém dění! –

Vraťme se k prvnímu vstupu zárodku lidského ducha do této hmotnosti, tedy k polovině jejího koloběhu. Tehdejší nejvýš vyvinutá zvířata, která  dnes  mylně  označujeme  jako  prvotní  lidi,  vymřela. Z těchto nejvýš vyvinutých zvířat byla vedena k zušlechtění jen ta těla, do kterých vnikly místo bytostných duší zvířecích zárodky du- chovní. Tyto zárodky ducha zrály v nich v mnohém prožívání, po- vznesly tělo zvířecí až k dnes nám známému tělu lidskému a rozděli- ly se v rasy a národy. –

Velký pád do hříchu byl za nimi. Byl prvním činem dobrovolné- ho rozhodnutí po uvědomění zárodků ducha a spočíval v tom, že rozum byl povýšen nad ducha. Tím vyrostl dědičný hřích těžkých následků, který velmi záhy přivedl k zralosti lehce a také zřetelně poznatelné prázdné plody panství rozumu. Dědičný hřích jest mozek vyvinutý jednostranně, s jednostrannou rozumovou činností, který jako takový se trvale dědí. Zmiňoval jsem se již často o této skuteč- nosti*) a časem promluvím o ní ještě obšírněji. Najdou se jistě také ještě lidé, kteří podle takto ukázaného směru mohou radostně po- máhati na velkém díle osvěty.

Nezadržitelně pokračoval koloběh na své dráze. Ale zbloudilé lidstvo přinášelo do nutného pokroku váznutí a zmatek. Uprostřed zmatku dostal se národ židovský pod známou těžkou knutu Egyp- ťanů. Bědami a silnou touhou po osvobození mohly duše rychleji zráti. Spěchaly duchovně přede všemi jinými, protože tímto silným vzrušením bezpohlavních citů mohly pojednou řádně nahlížeti do sebe samých i do duší svých utlačovatelů! Když jasně pocítili, že všechno pozemské a také nejbystřejší chytrost rozumu nemohly již pomoci, a když poznali při tom i prázdnotu své duše, naučilo se je- jich duchovní oko hleděti bystřeji. Konečně vynořil se zvolna pojem skutečného Božství pravdivějšího a vyššího než je měli dosud. A jejich  modlitby,  proniknuté  bolestí,  stoupaly  mnohem  vroucněji vzhůru.

Tím mohl se národ židovský státi vyvoleným. Pak předcházel du- chovně všem ostatním, protože měl do té doby nejčistší názor na pojem Božství, pokud to bylo tehdy možno při stavu zralosti lidské duše.

Prosím, abyste nezaměňovali duchovní zralost s naučeným vědě- ním, nýbrž vždy znovu uvážili, že duchaplný znamená cituplný!

Tehdejší největší  duchovní  zralost  Židů  uschopnila  je  také k tomu, že jim byla Mojžíšem zjevena jasná vůle Boží ve formách zákonů. Tyto zákony znamenají pro další vývoj nejvyšší poklad a poskytují nejlepší a nejmocnější oporu.

Jako se světové dění zcela přirozeně vždy shrne jen kolem nejzra- lejšího místa, tak se všechno tehdy znenáhla soustřeďovalo na tento duchovně stále více zrající národ Židů. –

Nesmí se však ani zde zaměňovati světové dění s pozemskými světovými dějinami, které jsou velmi vzdáleny od skutečného světo- vého dění a podávají po většině jen působení svobodné vůle lidského ducha, často tak nesprávně používané. Tato vůle hází vždy do sku- tečného dění jen mnoho kamení a často zaviňuje přechodné odchy- lování a pozemská zbloudění. Židovský národ předcházel tehdy ve svém náboženském kultu ostatní národy a byl tím ve svém názoru také nejblíže Pravdě.

Přirozený následek toho byl, že ve zvratném účinku muselo také ohlášení inkarnace ze Světla přijíti jenom touto cestou, která byla ze všech nejsprávnější a proto se mohlo po ní přijíti až do nejbližší blízkostí Světla. Jiné cesty ostatních národů nebyly uvolněny pro takovou možnost, poněvadž následkem omylů byly dále vzdáleny od Pravdy.

Podle zákona stejnorodosti, který jest nutný pro toto působení, nemohlo ani býti jinak. Ten, kdo přinášel Pravdu ze Světla, mohl jíti při svém vtělení jen po té cestě, která byla této Pravdě nejblíže a ve své podobnosti šla Světlu nejdále vstříc. Jen to dává nutnou oporu a přitahuje. Naproti tomu falešné názory odpuzují a zcela pravidelně uzavírají cestu k proniknutí a příchodu ze Světla.

Zákon zvratného  působení  a  stejnorodosti  musí  i  zde  přijíti k plné platnosti. Prazákony otvírají nebo zavírají cestu ve svých stej- noměrných neúchylných projevech.

Tyto okolnosti podávají zároveň samočinně důkaz, že ten národ, ve kterém se vtělil Kristus jako velký nositel Pravdy, musel míti nej- čistší názor o Božství a jeho působení. Jiná tehdy existující nábožen- ství nebyla tak blízko Pravdě. Například buddhismus nestál a nestojí Pravdě tak blízko, ale v mnohých věcech bloudí. Neboť zákony ve stvoření neklamou. Při klidném přemýšlení musí se tím každý ocit- nouti na pravé dráze a bude brzy prost kolísání. –

A když zatím i mezi Židy začala v náboženství znovu vláda ro- zumu a vypěstovala nečisté šplhařství, tu pomohla těžká pěst Říma- nů, že aspoň hrstka zůstala v pravém poznání, aby se mohlo naplniti slovo.

Moji posluchači musí se snažiti, aby hlouběji a obsáhleji sledovali působení zákonů v jejich nutné činnosti a to hlavně zákona stejno- rodosti, zvratného působení a tíže. Nechť je promyslí všemi směry a hledají v nich všechny jemnosti. Záhy poznají v nich všeobsáhlost, trvalost a také životnost. Jakmile budou opatřeni těmito klíči, vyznají se rychle v každém dění. Uvidí, že to jest vskutku universální klíč, kterým mohou otevříti každou bránu. Ne však fantastičností a zby- tečnou mystikou, nýbrž jasným pohledem poznání bez mezer. –

Duchovní zárodek může proniknouti jen do oné části světa, která jest ve správném poměru k jeho dosud nehotovému, ale přece vždy vyššímu duchovnímu druhu. Nikdy však nemůže proniknouti do takové části, která není dosud k tomu zralou. Právě tak rovněž ne- může vejíti do části přezrálé, jakou je dnes náš svět, ve kterém mo- hou žíti již jenom duše mnohokráte vtělené. Při inkarnaci nositele Pravdy ze Světla není postup jiný. Jeho příchod může se státi jen v té části lidstva, která jest k tomu nejzralejší. U posla z Božství musely podmínky všech zákonů býti splněny co nejpřísněji. Mohl se tedy zro- diti jen do těch názorů, které vycházely Pravdě vstříc nejvíce.

Zárodek ducha může proniknouti do hmotnosti teprve  tehdy, když bytostné dospělo ve svém působení až k svému nejvyššímu bodu. Bez vniknutí duchovního zárodku nastala by nyní stagnace a tím krok zpět. Právě tak bylo před Kristovým příchodem dosaženo ve hmotnosti bodu, kdy duchovno ve zbloudění následkem dědičného hříchu nemohlo dále! Svobodná vůle, spočívající v duchovnu, místo aby všechno stávající poháněla kupředu, podvázala vývoj ve stvoření, který usiloval vzhůru. Povýšením rozumu zavedla všechny schop- nosti člověka jednostranně pouze do hmotného. To byl okamžik nej- vyššího nebezpečí.

Bytostné, nemající svobodné vůle, provedlo vývoj ve stvoření zce- la přirozeně a tedy podle Božské vůle Stvořitelovy správně. Ale du- chovno se svou svobodnou vůlí učinilo se k tomu pádem do hříchu neschopným a do dalšího vývoje hmotnosti přivedlo jen zmatek a zdržení. Nesprávné použití dané mu moci k řízení Božské tvůrčí síly, které bylo třeba k dalšímu povznesení ve zralé hmotnosti, muselo dokonce vésti k sestupu, místo k nejvyššímu vývoji. Lidský duch po pádu do hříchu násilně zdržoval každý skutečný pokrokový vývoj. Vždyť pozemsky technické vymoženosti nejsou žádným skutečným pokrokem ve smyslu světového dění, jak je Bůh chtěl!

Bylo proto třeba nejrychlejší pomoci a zakročení samotného Stvořitele!

Každé další století bylo by pak zlo zhoršilo tak, že by časem byla úplně vyloučena možnost k Božské pomoci, protože vláda rozumu byla by zvolna zničila každé pochopení pro všechno skutečně du- chovní a tím spíše pak Božské. Pak by tu chybělo každé kotviště k nějakému vtělení ze Světla! Muselo se tedy jednati rychle! Neboť ještě nebyla doba Syna Člověka, který se tehdy nalézal již ve vývoji a vý- chově pro svůj úkol.

Z této potřeby vzniklo velké Božské mystérium, že Bůh přinesl stvoření tu oběť, že poslal část Božství k zemi, aby bylo přineseno Světlo zbloudilým!

Tento příchod Kristův nebyl zpočátku předvídán!

Jen nesprávné použití svobodné vůle lidstvem v pádu do hříchu a následky tohoto činu učinily nutným Božský zásah proti jeho prvotní vůli! Bytostné splnilo ve hmotnosti svůj úkol a dovedlo ji na správný stupeň vývoje. Vyšší duchovno však úplně vinou lidí selhalo. Ba ještě hůře. Použilo danou mu sílu rozhodování přímo k opaku a stalo se tak nepřátelským Božskému chtění a to pomocí vlastní síly Božského, která byla přenechána duchovnu k používání. Člověk může si do- mysleti sám, jak velká jest to vina.

Narození Kristovo nebylo tedy splněním zaslíbení a zjevení, která slibovala lidským duchům věčného prostředníka jako dar Boží! Byl to nouzový akt Boží pro celé stvoření, jemuž hrozilo pohřbení zblou- dilým lidským duchem.

Přináší to s sebou i to, že v Ježíši Nazaretském vtělená část Boží musela opět zcela vejíti k Otci, k Božskému, jak Kristus sám mno- hokráte zdůraznil. Musí se s ním opět sjednotiti. Tato skutečnost rovněž dokazuje, že Kristus nemůže býti zaslíbeným, věčným pro- středníkem mezi Bohem a stvořením, že nemůže býti k tomu zaslí- beným Synem Člověka!

Syn Člověka jest posledním pokrokem pro stvoření. Jest odevždy předurčen pro konec první části hmotnosti. Stvoření půjde pak dále pravidelně svou cestou, v čele se Synem Člověka jako věčným pro- středníkem, který tím zároveň jest a zůstane nejvyšším sluhou Božím. Kristus, Syn Boží, byl částí Božského a musel proto znovu vejíti v Božské. Syn Člověka jest výkonný sluha Boží, který jest vyslán z Božského, ale nikdy nemůže zcela vejíti zpět v Božství, protože přijal vedle Božského původu jako neodlučitelné vlastnictví  také čistě duchovní. To ho zdržuje od trvalého znovu vejítí do Božského. Tím se pak teprve splní ono zjevené zaslíbení věčného prostředníka mezi Bohem a jeho stvořením, ke kterému patří také lidstvo. –

Takový jest běh světového dění až do konce. Jedno vyplývá zcela přirozeně ze druhého. Pochopí-li se správně pád do hříchu a k němu jako nutný nouzový akt připojující se nepředurčený příchod Kristův, pak není porozumění pro ostatní věci tak těžké a všechny mezery vyplní se samy sebou. Odpadnou nerozřešené otázky.

Brány k ráji otevřely se pro zralé lidské duchy teprve Kristovým poselstvím. Do té doby nebyla tu ještě schopnost správně chápati cestu k ráji.  Kdyby  nebyla  přišla  ihned  pomoc,  musela  by  se v průtahu ztratiti tato cesta následkem zbloudění lidských duchů úplně. Poselství platilo pro lidi na zemi i pro zesnulé, tak jako každé Boží poselství, jako každé slovo světlé Pravdy.

Lidé slyšeli v poselství Kristově také o lásce. Do té doby slýchali pouze o přísnosti zákonů. Také by do té doby nebyli schopni tuto lásku pochopit, Nyní však měli ji vyvíjeti v sobě. Ale tímto posel- stvím lásky nerušily se zákony, nýbrž byly jen naplněny. Měly zůstati jako pevný základ a v jejich účincích byla skryta tato láska. –

Později snažili se lidé stavěti na těchto slovech Syna Božího. Jaké mnohé omyly vznikly při tom následkem falešných předpokladů, na to jsem již poukázal na počátku své přednášky.

Pozorujme znovu ještě křesťanské víry. Můžeme se z nich nejlé- pe poučiti a tímto poučením pak jako paprsky ozářiti všechna nábo- ženství. Všude najdeme tytéž chyby.

Každý malý i velký nositel Pravdy trpěl bez výjimky posměchem i pohrdáním, pronásledováním i útoky od svých spolubližních. Vždyť stejně jako dnes považovali se za příliš chytré a moudré, než aby skrze posly svého Stvořitele přijali prohlášení jeho vůle. Zvlášť pro- to, že tito poslové opravdu nikdy nepřicházeli z vysokých škol lid- stva!

Prohlášení Boží vůle jest v podstatě vždy jen výklad postupu a vývoje jeho stvoření, v němž lidé žijí a k němuž patří. Avšak znáti stvoření znamená všechno! Zná-li je člověk, pak jest pro něho velmi lehko, aby využil všeho, co v sobě chová a nabízí. Toto využitkování přináší mu veškeré výhody. Tím také záhy pozná a splní skutečný účel života. Napomáhaje všemu, bude stoupati vzhůru ke Světlu, sobě k radosti, svému okolí jen k požehnání.

Ale lidé vysmáli se každému poslu a tím i samotnému poselství. Ani jednou se nestalo, aby ho uvítali, i když konal sebe větší dobro. Vždy zůstával pohoršením. Dá se to ovšem lehce vysvětliti působe- ním rozumu, který jest nepřátelský Bohu a má v sobě důkaz skuteč- nosti tohoto nepřátelství. Kristus líčí tento děj jasně v poukaze, že hospodář vyslal sluhy ke všem svým nájemcům, aby od nich vybrali poplatky. Místo toho dostalo se však jeho sluhům výsměchu a vý- prasku a byli se smíchem a s prázdnýma rukama posláni zpět.

Chlácholivě nazývá se to podobenstvím. V milém pohodlí usedá si člověk sám vedle těchto skutečností a nevztahuje jich nikdy na sebe! Anebo prohlašuje, že je to vyznamenání od Boha, když jeho poslové musí takto trpěti. Činí tak proto, aby na to nemusel hleděti jako na zločin lidstva, Bohem nechtěný.

Protože rozum potřebuje k zakrytí své omezenosti, jinak příliš viditelné, vždy pozlátko a cetky, snaží se téměř křečovitě, aby na prostotu Pravdy hleděl vždy s opovržením. Jinak by tato Pravda mu mohla býti nebezpečnou. Vždyť sám potřebuje zvučné rolničky na čapku, kterou nosí. Potřebuje mnoho velkých slov, aby udržel bdě- lou pozornost upoutanou na sebe. A dnes více než kdy jindy. Avšak jeho opovržení vůči prosté jednoduchosti Pravdy proměnilo se již dávno v úzkost. Na nutnou strakatou bláznovskou čapku věší se stále více zvučných rolniček, které mají zníti stále hlasitěji pomocí všelijakého křečovitého kroucení a skoků, aby se ještě nějaký čas udržel na vypůjčeném trůnu.

Ale tyto skoky staly se poslední dobou již zoufalým tancem, který se brzy stane posledním tancem smrti! Námaha jest stále větší, musí býti větší proto, že skrze všechno zvučení stále zřetelněji proniká dutá prázdnota.

A při násilném největším skoku, který se chystá, spadne konečně pestrá čapka s hlavy!

Pak vznese se zářivě a útěšně koruna prosté Pravdy na to místo, které jí jedině přísluší.

Vážně hledajícím lidem, kteří jsou úplně zmateni vším tak gro- teskně do těžce srozumitelné výše vyšroubovaným děním, dostane se konečně pevného opěrného bodu k rozhlédnutí. Budou pak moci bez námahy plně pochopiti celou Pravdu, kdežto dosud vyžadovalo veliké námahy, aby se z ní našla i jen nepatrná tříštička.

Zpět k prostotě myšlení! Jinak nemůže nikdo úplně pochopiti ve- likost a nemůže ji také proto nikdy dosáhnouti. Myslete prostě jako děti! V tom jest smysl velkých slov: „Nebudete-li jako děti, nevejdete do království Božího!“

Cesta do království Božího nebude moci býti nikdy nalezena při dnešním tak komplikovaném myšlení. Ani v církvích a nábožen- stvích není tomu jinak. Praví-li se tam, že utrpení pomáhá vzhůru, že je to tedy milost Boží, podává se tím malé zrnéčko pravdy, ale chlácho- livě velmi znetvořené. Neboť Bůh nechce žádné utrpení svého lidu! Chce jen radost, lásku a štěstí! Cesta ve Světle ani nemůže býti jiná. Cesta ke Světlu má také kameny jen tehdy, když si je člověk na ni dříve sám naklade.

Zrnko pravdy v nauce o utrpení je v tom, že utrpením může býti odpykána nějaká vina. Ale to se stává jen tam, kde člověk uznává utrpení vědomě jako zasloužené! Jako prosící lotr na kříži.

Celý svět žije dnes nesmyslně. I ti, kdo tak moudře mluví o vy- čerpání karmy. Tito lidé se v tom mýlí. Jest to mnohem těžší, než ti, kdo takto chtějí býti vědoucími, si myslí. Vždyť zpětné účinky karmy nejsou vždy také vyčerpáním a rozuzlením karmy! Na to nechť každý člověk přesně dbá. Naopak, může to s ním velmi často jíti mnohem hlouběji dolů!

Vzestup jest vzdor zvratnému účinku viny odvislý jedině od vnitřního postavení  každého  člověka.  Závisí  na  tom,  jak  člověk v sobě nařídí  velké  kormidlo,  zda  vzhůru,  přímo,  nebo  dolů  a v důsledku toho popluje tak a ne jinak přes všechno prožití.

Zde se ukáže, že není nebo nemůže býti žádnou hříčkou, ale že musí říditi vlastní cestu jen silou své svobodné vůle. V tom zůstává tato vůle svobodnou vždy, až do posledního okamžiku!

V tom jest každý člověk skutečně svým svobodným pánem, musí ovšem nezbytně také počítati se stejnorodými následky svých stano- visek, které ho vedou vzhůru nebo dolů.

Nařídí-li však poznáním a pevným chtěním své kormidlo vzhůru, budou ho postihovati zlé zpětné účinky stále v menší míře, až na konec projeví se jen symbolicky. Neboť úsilím vzhůru unikl již níži- nám zlých zpětných účinků, i když ještě dlí na této zemi. Tyto zlé účinky mizí pod ním.  Není  nijak  třeba,  aby člověk,  když usiluje k Světlu, musel trpěti.

Proto ta páska na očích, která jest dána lidem, aby se nechvěli před propastí, dávno již rozevřenou. Pomíjivé uklidnění není žádnou posilou. Znamená jen zmeškání, jehož čas se nikdy nedohoní.

Pro pozemské utrpení nebylo dosud nikdy pravého vysvětlení a odůvodnění. Proto jako narkotika použilo se okrašlování, které se bezmyšlenkovitě více méně dovednými slovy vždy znovu podává trpícím. Jest to velká chyba jednostrannosti všech náboženství!

A když nějaký úplně zoufalý hledající žádá někdy příliš jasnou od- pověď, pošle se nepochopené prostě do říše Božského mystéria. Sem jako do záchranného přístavu musí vyústit všechny cesty ne- rozřešených otázek. Avšak tím se zřejmě projevují tyto cesty jako cesty falešné!

Každá správná cesta má i jasný konec a nesmí vésti do nepronik- nutelna. Tam utíká se jen viditelná nevědomost, která pak jako vy- světlení poukazuje na „nevyzpytatelné cesty Páně“.

Pro lidi není ve stvoření třeba žádného mystéria. Nesmí ho býti, ne- boť Bůh chce, aby jeho zákony, které působí ve stvoření, byly lidem dobře známy. Chce, aby člověk mohl se podle nich řídit a jich pomo- cí plnil  a  snáze  dokončil  svůj  životní  běh  a  nebloudil  při  tom v nevědomosti.

Jedním z nejosudovějších pojetí zůstává však hrubé zavraždění

Syna Božího jako nutná oběť smíření pro lidstvo!

Jak možno mysleti, že tato surová vražda Syna má smířiti Boha! Poněvadž pro tento zvláštní názor není možno logickým způso-

bem najíti žádného vysvětlení, utíkají se tak lidé rozpačitě opět za ochrannou zeď Božského mystéria, tak často používanou. Tedy za něco, co nemůže býti člověku srozumitelným!

Při tom jest přece Bůh tak jasný ve všem, co koná. Jasnost sama! Stvořil přece ze své vůle přírodu! Musí tedy býti přirozené právě také to pravé! Vždyť vůle Boží jest přece úplně dokonalá.

Avšak smírná oběť na kříži musí býti pro každou přímou mysl nepřirozená, protože jest vůči nevinnému Synu Božímu nespravedlivá. Zde není žádných vytáček a kroucení. Nechť člověk raději přece konečně dozná, že něco podobného jest skutečně nepochopitelné! Může se namáhati jak chce, nedojde při tom k žádnému závěru a nemůže pak již rozuměti svému Bohu. Ale Bůh chce, aby mu bylo rozu- měno! A rozuměno mu býti může. Vždyť projev jeho vůle spočívá jasně ve stvoření a nikdy si neodporuje. Jsou to jen lidé, kteří usilují, aby do svého náboženského bádání vnesli nesrozumitelnost.

Tato pracná stavba a falešná základní myšlenka nutné smírné oběti smrti na kříži, boří se již slovy samotného Spasitele ve chvíli, kdy byl křižován.„Otče, odpusť jim, neb nevědí, co činí!“ Bylo by třeba této přímluvy, kdyby smrt na kříži měla býti nutnou obětí ke smíření? „Nevědí co činí!“ To jest přece obžaloba nejtěžšího druhu. Jest to zřejmý pou- kaz, že to, co činí, jest nesprávné. Že tento čin byl jen obyčejným zlo- činem.

Což by se byl Kristus modlil v Getsemane, aby kalich utrpení ustoupil od něho, kdyby jeho smrt na kříži byla nutná jako oběť smíření? Nikdy! To by byl Kristus nečinil! Ale on věděl, že muka, jež na něho čekala, jsou jen následek svobodné lidské vůle. A proto byla jeho modlitba.

Jako v zaslepení chodilo se kolem toho dva tisíce let a bezmyš- lenkovitě přijímalo se nejnemožnější.

S bolestí musíme velmi často slyšeti názory, že vyvolení mezi dnešními učedníky a učednicemi Ježíšovými jsou obdařeni milostí tělesných utrpení. Na příklad stigmaty!

To vše má ovšem původ pouze v tomto falešném výkladu po- zemského utrpení Kristova. Nemůže tomu ani býti jinak. Ale jaké to může míti osobně těžké následky, o tom se ještě zmíním.

Kolik patří k tomu bezmyšlenkovitosti a jaká jest to nízká otroc- ká mysl, představovati si všemohoucího Stvořitele nebe i země, že by takto jednal! Jest to beze vší pochyby nejhříšnější snížení vznešeného Božství, k jehož představě nejkrásnější není dosti krásným a nejlepší může býti příliš málo dobré, aby se to jenom trochu přiblížilo sku- tečnosti! A tomuto velikému Bohu se přičítá, jako by žádal, aby člo- věk, kterého stvořil, plazil se před ním v bolestech tehdy, když ho obdařil milostí!

Jak může potom následovati vzestup?

Lidé si formují svého Boha tak jak oni sami ho chtějí míti. Oni dá- vají mu směr svého chtění! A běda, není-li takový, jak oni si myslí! Pak ho beze všeho zavrhnou, jako se na důkaz ihned zavrhují a potí- rají ti, kdo se odvažují viděti Boha mnohem většího a vznešenějšího. V dosavadních lidských názorech není velikost. Tyto názory naopak svědčí o neochvějné víře ve vlastní hodnoty. Bůh má žebrati o jejich přízeň, když již směl z jejich krví poskvrněných rukou přijati zpět svého Syna, posmívaného a poplivaného, mučeného a trápeného, kterého jim vyslal k pomoci se záchranným poselstvím!

A dnes má se ještě udržovati víra, že to všechno bylo pro Boha nutnou smírnou obětí? Když Kristus uprostřed svých muk, již sám všecek zoufalý nad touto slepotou, volal: ,,Nevědí, co tím činí!“ Je pak vůbec ještě možnost přivésti lidstvo na pravou cestu? Nejostřejší dění jest k tomu vždy ještě příliš slabé. Kdy konečně člověk pozná, jak hluboko skutečně klesl! Jak duté a prázdné jsou domněnky, které si stvořil!

Jakmile však čerpáme jen poněkud hlouběji, najdeme uzavřenou sobeckost v nejčistší formě. Mluví-li se dnes na všech rozích honosi- vými slovy o hledání Boha, je to opět velké pokrytectví obvyklé samo- libosti, které úplně chybí každá skutečně vážná touha po čisté Prav- dě. Hledá se jen sebezbožnění a nic jiného. Žádný člověk se vážně nepřičiňuje, aby Bohu rozuměl!

S povýšeným úsměvem odsunují tito lidé rychle stranou a bez povšimnutí prostotu Pravdy. Považují se za příliš vědoucí, za příliš vznešené a významné, než aby se jejich Bůh směl ještě zabývati pros- totou. K jejich cti musí býti přece mnohem spletitější. Jinak není hoden, aby se v něho věřilo! Jak jest možno podle jejich pojetí ještě uznati něco, co jest lehce srozumitelno každému neučenému! Něco takového neshledává se velkým. Tím se nesmí dnes nikdo ani zabýva- ti, jinak se zahazuje. Nechte to dětem, starým ženám a nevzdělan- cům. To přece není pro lidi s tak vypěstovaným rozumem, pro inte- ligenci, jakou dnes u vzdělanců najdeme. Ať se tím zabývá lid! Vzdě- lanost a vědění může měřiti velikost pouze podle obtížnosti pochopení! –

Jsou to nevědomci, kdo takto myslí! Nejsou hodni ani kapky vo- dy, aby ji přijali z ruky Stvořitelovy skrze jeho stvoření! Svým ome- zením   uzavřeli    si    možnost    poznávati    oslňující    velikost v jednoduchosti Božských zákonů. Jsou k tomu doslovně neschopni, lépe řečeno příliš hloupí následkem svého jednostranně zakrnělého mozku, který od hodiny zrození až po dnešní den nosí s sebou jako trofej největší vymoženosti.

Bude to jen milost udělená jim Stvořitelem, nechá-li je zakrněti ve stavbě, kterou vytvořili. Vždyť kam pohlédneme, jest všechno Bohu nepřátelské a znetvořené chorobným velikášstvím všech rozumo- vých lidí, jichž neschopnost se zvolna všude ukazuje.

A tak roste to již po tisíciletí! Přineslo to neodvratně otravu do církví i náboženství, protože to bylo nezbytným následkem onoho pádu do hříchu, kdy se člověk neomezeně rozhodl pro vládu rozu- mu. To bylo ono sžírající zlo.

A tato falešná vláda zklamala své lidi, zotročené touto vládou, v každé době ve všem, co se týče Božství! Dokonce i ve všem du- chovním.

Kdo nezboří tento trůn v sobě a tím se neosvobodí, musí s ním zahynouti!

Teď nesmí se již říkati ubohé lidstvo, neboť lidé jsou vědomě vinni, jak jen tvor dovede kdy býti vinen! Slova: „Odpusť jim, neb nevědí, co činí,“ nejsou již na místě pro dnešní lidstvo! Lidé měli již více než jednou příležitost otevříti oči a uši. Jednají v plném vědomí a musí je proto zpětný účinek stihnouti nezkráceně v nejplnější míře! –

Uzavírá-li se nyní kruh všeho dosavadního dění, nastává pro tuto část světů, která jest jako první zralá v celém stvoření, doba seče, žní a roztřídění. Od počátku trvání veškeré hmotnosti se to dosud nestalo, protože naše část světa ve věčném koloběhu předchází všechny ostatní jako první, které jest to prožívati!

Proto se také před dvěma tisíci lety vtělil Syn Boží na tuto Zemi. Bylo to světové dění, které se odehrávalo v první a nejzralejší části veškeré hmotnosti,  ale  již  nikdy  nebude  se  opakovati.  Vždyť v následujících částech to, co se stalo zde, působí ustavičně dále. Tak se také stane, že tato část jako první vstoupí do nového dění, kterého dosud nebylo, ale jež po nás bude se opakovati vždy. Jest to rozklad vytvořené hmotnosti, který v přirozeném dění přinesla s sebou pře- zrálost.

Dokonáno jest! Ukázána jest cesta k Světlu a tím k věčnému ži- votu duchovně osobního! Nechť se lidští duchové v poslední roz- hodné  hodině   rozmyslí   sami,   kterou   cestou   chtějí   jíti:   Buď k věčnému zatracení nebo  k věčné  radosti.  Podle  vůle  Boží  mají k tomu svobodnou volbu!

 

 

*)             Přednáška č.9: „Dědičný hřích.“