Interaktivy preklad PG


82. Götter – Olymp – Walhall


Wie lange versucht man schon, eine rechte Deutung und Verbindung mit der Jetztzeit zu erhalten über die bekannten Götter der vergangenen Zeiten. Berufene und studierte Köpfe suchen eine Lösung, die vollständige Klärung bringt.

Das kann jedoch nur sein, wenn diese Lösung gleichzeitig einen lückenlosen Gesamtüberblick gibt über alle Zeiten! Von Anfang der Menschheit bis jetzt. Sonst bleibt es wiederum Stückwerk. Es hat keinen Zweck, einfach die Zeit herauszunehmen, in der der allen bekannte Götterkult der Griechen, Römer und auch der Germanen seine Blüten trieb. So lange die Erklärungen nicht gleichzeitig auch alles Werden und Vergehen mit umfassen, aus sich heraus, als ganz natürlich, sind sie falsch. Die bis jetzt trotz vieler angewandten Klugheit eingeleiteten Versuche zeigten zuletzt immer wieder nur Erfolglosigkeit, konnten vor dem tieferen Empfinden nicht bestehen, schwebten in der Luft, ohne Verbindung mit den vorherigen und den nachfolgenden Zeitabschnitten.

Es ist auch gar nicht anders zu erwarten, wenn man den Werdegang der Menschen scharf ins Auge faßt. —

Die Hörer und die Leser meiner Gralsbotschaft müßten selbst schon darauf kommen können, wie es sich mit diesen Dingen eigentlich verhält, die man zum Teil sogar schon in das Reich der Sagen und Legenden schob, oder sie nur als Fantasiegebilde religiöser Anschauungen anzunehmen suchte, geformt, erdacht aus den Beobachtungen der Natur, und im Zusammenhange mit dem täglichen Geschehen.

Es darf dem Denkenden und Forschenden nicht schwer fallen, in alten Götterlehren mehr zu finden als nur Göttersagen. Er muß sogar das wirkliche Geschehen deutlich sehen! Wer will, der folge mir einmal. Ich werde ihn zu dem Verständnis führen.

Ich greife hier zurück auf meinen Vortrag: „Vater, vergib ihnen; denn sie wissen nicht, was sie tun“ *(Vortrag Nr. 81). Darin schilderte ich kurz die Geschichte der Menschheit auf Erden vom Anfang an bis heute. Gab auch einen Ausblick auf weitere Folge. Dabei zeigte sich, wie in der Mitte eines Kreislaufes der Schöpfung das tiefer als das Geistige stehende Wesenhafte in dem noch tiefer liegenden Stofflichen sein höchstes Können erfüllt hat, und in dieser Erfüllung dem Eindringen des höheren Geistigen freie Bahn schuf, welcher Vorgang in der Schöpfung sich dauernd wiederholt. Auch erklärte ich, wie in dem durch das Wesenhafte höchstentwickeltsten Tierkörper, Urmensch genannt, dann erst in dessen höchster Entwickelung die Möglichkeit des Eindringens eines Geistkeimes gegeben war, was auch erfolgte, und an dieser Stelle der Schöpfungsentwickelung auch immer wieder neu gegeben werden wird. In das damalige höchstentwickeltste Tier kam damit also etwas Neues, das Geistige, welches bis dahin nicht in ihm war.

Nun darf aus diesem Vorgange nicht etwa wieder voreilig der Schluß gezogen werden, daß sich solches Geschehen in dem gleichen Weltenteile bei dessen Weiterentwickelung dauernd wiederholt; denn dem ist nicht so! Sondern es geschieht nur einmal in dem gleichen Teile.

Das Gesetz der Anziehung der Gleichart schiebt bei der Fortentwickelung hier ebenfalls einen unverrückbaren Riegel vor gegen eine Wiederholung in demselben Weltenteil. Anziehung der Gleichart ist in diesem Falle gleichbedeutend mit Zulassung während einer ganz bestimmten Entwickelungsperiode, in der sich durch einen gewissen Halbreifezustand der Stofflichkeit an der Grenze umherschwirrende Geistsamenkörner wie Sternschnuppen in die dafür im Aufnahmezustande befindliche Stofflichkeit stürzen können, um dort von den dafür empfangsbereiten Stellen, in diesem Falle die derzeitigen höchstentwickeltsten Tierkörper, aufgesogen, umschlossen, also eingekapselt und festgehalten zu werden. Genau wie im Kleinen als einfache Wiederspiegelung bei einem chemischen Verbindungsgange die Verbindung eines fremden Stoffes nur bei ganz bestimmtem Wärme- oder Hitzegrade der aufnehmenden Masse möglich wird, nachdem diese Wärme oder Hitze ebenfalls wieder einen ganz besonderen, nur bei dem bestimmten Grade erreichbaren Sonderzustand der Masse hervorrief. Die kleinste Veränderung darin macht den Zusammenschluß wieder unmöglich, und die Stoffe stehen sich abweisend, unnahbar gegenüber.

Hier liegt die Gleichart in einem bestimmten Zustande der gegenseitigen Reife, die anscheinend nur große Gegensätze aufweist, weil sie im Gleichgewicht gehalten ist durch die Verschiedenheit in der Höhen- und Tiefenlage der beiden sich verbindenden Teile. Der niederste Punkt des Geistigen ist in der Reife ähnlich dem höchsten Punkte des unter ihm befindlichen Wesenhaften. Nur an der Stelle dieses genauen Zusammentreffens ist eine Verbindung möglich. Und da die Stofflichkeit sich in ihrer Entwickelung stets im großen Kreislaufe bewegt, im Aufgehen, Blühen, Reifen und überreifenden Zerfallen, während das Geistige über ihm lagert, kann es stets nur an einer ganz bestimmten Stelle während des Vorüberwälzens der Stofflichkeit in zündender Verbindung erfolgen. Eine geistige Befruchtung der ihm durch das Wirken des Wesenhaften entgegenschwellenden dafür brünstigen Stofflichkeit.

Ist dieser Punkt von einem sich vorwärtswälzenden Weltenteile überschritten, so hört für diesen die geistige Befruchtungsmöglichkeit durch Geistkeime auf, während der ihm nachfolgende an seine Stelle kommt, für ihn aber ein neues Stadium einsetzt, in dem reifende Geister Zutritt finden können und so fort. Das ganze Weltbild zu entrollen, finde ich nicht Raum in diesem Vortrage. Doch kann sich wohl ein ernsthaft Forschender ganz gut den Fortgang denken. —

Das Geistige nun machte infolge seiner höheren Beschaffenheit bei Eintritt in die Stofflichkeit sofort seinen lebendigen Einfluß auf alles andere fühlbar, auch noch in seinem damaligen unbewußten Zustand, begann mit dem Eintreten in die Stofflichkeit zu herrschen. Wie dieses Geistige dann nach und nach den Tierkörper hob, bis zum jetzigen Menschenkörper, ist ja keinem Leser mehr unverständlich *(Vortrag Nr. 7: Die Erschaffung des Menschen).

Die Tierkörper jedoch der damals höchstentwickeltsten Rasse, in die keine Geistsamenkörner tauchten, kamen in ihrer Entwickelung zum Stillstand, da in ihnen das Wesenhafte bereits das Höchste erreicht hatte und zu Weiterem die Kraft des Geistigen fehlte, und mit dem Stillstand trat schnell Überreife ein, der sich der Rückgang zur Zersetzung anschloß. Es gab für diese Rassen nur zwei Möglichkeiten, entweder Hebung durch den Geist zum Menschenkörper, oder Aussterben, Zerfall. Und damit hörte diese reife Tierart völlig auf zu sein. —

Verfolgen wir nun einmal das langsame Sichbewußtwerden dieses erst unbewußten Geistkeimes zu einem Menschengeist, und machen wir sein stufenartiges Durchdringen der ihn umschließenden Hüllen und Umgebungen im Geiste mit.

Es ist dies nicht so schwer, weil der Entwicklungsgang sich nach außen hin ganz deutlich zeigt. Man braucht nur Menschenrassen zu beobachten, die heute noch auf Erden sind.

Der Geist der primitivsten Menschen zum Beispiel, zu denen die sogenannten wilden Völker zu rechnen sind, und auch die Buschmänner, Hottentotten usw. gehören, sind an Zeit nicht etwa weniger lange in der Stofflichkeit, sondern sie haben sich in der Entwickelung nur nicht dazu gehalten, oder sind nach schon erfolgtem Aufstiege im Diesseits oder in dem Jenseits wieder soweit zurückgegangen, daß sie nur in derart niedere Umgebung inkarniert werden konnten! Sie sind also aus eigener Schuld in natürlichem Geschehen entweder noch oder wieder auf sehr niederer Stufe, wodurch auch ihr Ausblick auf die nichtgrobstoffliche Umgebung nicht gerade erhebender Art sein kann.

Der geistige Drang, mehr zu schauen als die eigene Stufe, liegt bereits im Geistsamenkorn, gehört zu dessen eigenster Beschaffenheit, und wirkt sich deshalb auch schon auf den niedersten Stufen der Entwickelung kräftig aus. Das ist das Lebendig-Treibende im Geist, das Besondere, das anderen Beschaffenheiten oder Arten in der Schöpfung fehlt. Die Möglichkeit aber dieses Ahnen- oder Schauenwollens ist immer nur für eine Stufe über die jeweilig eigene Stufe gegeben, nicht weiter. Aus diesem Grunde kommt es, daß diese auf niederer Stufe stehenden Menschenseelen, die sich in ihrer Entwickelung derart vernachlässigt oder versündigt haben, ebenfalls nur niedere Wesen ahnen oder durch Hellsehen schauen können.

Medial Veranlagte oder Hellsehende gibt es ja unter allen Rassen, gleichviel, welcher Stufe sie angehören!

Hier will ich nochmals besonders erwähnen, daß ich unter „Schauen“ oder „Ahnen“ bei dieser Erklärung immer nur wirklich „Selbstgeschautes“ der Hellsehenden meine. Selbstgeschaut aber ist von den „Sehenden“ aller Zeiten immer nur höchstens der vierte Teil dessen, was sie sehen. Und dieses kann wiederum nur eine Stufe über der eigenen inneren Reife sein, nicht mehr. Es ist nicht anders möglich. Dieser Umstand bedeutet aber gleichzeitig einen großen natürlichen Schutz jedes Hellsehenden, wie ich schon vielfach erwähnte. Die Hörer sollen also Medien und Hellsehende nicht unbedingt für innerlich so weit gereift und hochstehend einschätzen, wie das ist, was diese als „Gesehen“ schildern; denn die reineren und lichten Höhen, Vorgänge und Geister werden ihnen von geistigen Führern und Höheren nur in lebendigen Bildern gezeigt! Die Hellsehenden wähnen jedoch irrtümlich, alles das wirklich zu erleben, und täuschen sich darüber selbst. Deshalb kommt so oft das große Verwundern über häufige Minderwertigkeit der Charaktere mancher Medien, welche Dinge als erlebt und geschehen schildern, die zu ihrem eigenen Charakter gar nicht oder nur wenig passen wollen. —

Hier spreche ich also nur von der geringen Spannweite des wirklichen Selbstschauens der Medien und Hellsehenden. Das andere kommt dabei nicht in Betracht.

Hellsehende und Medien aller Zeiten sollen eigentlich nur dazu dienen, der Menschheit durch ihre Begabung immer weiter aufwärts zu helfen, wenn auch nicht als Führer, so doch als Werkzeuge. Ein medialer Mensch würde ja niemals Führer sein können, da er viel zu abhängig von Strömungen und anderen Dingen ist. Sie sollen zeitweise geöffnete Tore sein zum Zwecke weiterer Entwickelung. Sprossen zur Leiter des Aufsteigens.

Wenn nun bedacht wird, daß den auf niederer Geistentwickelungsstufe stehenden Rassen nur ein Ausblick auf gleich niedere Umgebung möglich ist, mit wenig Spielraum nach oben zu, so ist es nicht schwer zu verstehen, daß wir unter den niederen Menschenrassen vorwiegend nur Dämonen-Furcht und Dämonen-Anbetung finden können. Es ist das, was sie schauen und zu ahnen vermögen.

So die oberflächliche Betrachtung. Doch ich will mit der Erklärung tiefer gehen, trotzdem wir damit von dem klaren Überblicke abzweigen.

Der unentwickelt gelassene oder wieder verkümmerte Geist der niederen Menschenrassen ist natürlich auch noch oder wieder geistig blind und taub. Ein solcher Mensch vermag nicht mit dem geistigen Auge zu schauen, was überdies leider auch bis heute noch keinem Menschen möglich wurde.

Der noch Tiefstehende vermag aber auch nicht mit dem wesenhaften Auge zu schauen, ebensowenig mit dem feinstofflichen, sondern lediglich mit dem grobstofflichen Auge, das in der Wildnis mehr und mehr geschärft wird durch den notwendigen persönlichen Kampf gegen den Mitmenschen, die Tiere und die Elemente, wobei sie nach und nach die feinere und feinste Grobstofflichkeit unterscheiden können.

Dabei bemerken sie zuerst Phantome! Gebilde, die durch Furcht und Angst der Menschen erst geformt wurden und auch davon erhalten bleiben. Diese Phantome, ohne eigenes Leben, sind ganz abhängig von den Empfindungen der Menschen. Sie werden von diesen angezogen oder abgestoßen. Hier wirkt sich das Gesetz der Anziehungskraft aller Gleichart aus. Furcht zieht diese Gebilde der Furcht und Angst stets an, so daß sie sich auf die sich fürchtenden Menschen anscheinend förmlich stürzen.

Da die Phantome nun mit den Erzeugern, also sich ebenfalls stark fürchtenden Menschen, durch dehnbare Ernährungsfäden zusammenhängen, kommt jeder Furchtsame stets indirekt auch mit der Masse der sich Fürchtenden und Angstvollen in Verbindung, erhält von diesen neuen Zustrom, der die eigene Furcht und Angst nur noch vermehrt und ihn zuletzt sogar bis zur Verzweiflung treiben kann, zum Irrsinn.

Furchtlosigkeit dagegen, also Mut, stößt derartige Phantome in natürlicher Weise unbedingt ab. Deshalb hat der Furchtlose, wie ja genug bekannt, immer den Vorteil stets für sich.

Ist es dann sonderlich, wenn sich unter den niederen Rassen sogenannte Medizinmänner und Zauberer heranbildeten, deren Kaste von Hellsehenden begründet wurde, da diese zu beobachten befähigt waren, wie derartige irrtümlich für eigene Lebewesen gehaltenen Gebilde durch etwas innere Sammlung, mit Ablenkung der Furcht durch Sprünge und Verrenkungen, oder durch Konzentration oder Mut erweckende Beschwörungen „vertrieben“ werden?

Wenn sie dabei auch auf für uns unmögliche Ideen verfallen, uns lächerlich erscheinen, so ändert dies nichts an der Tatsache, daß sie für ihren Gesichtskreis und ihr Begriffsvermögen etwas ganz Richtiges tun, und wir nur diejenigen sind, denen ein Verständnis dafür durch Unwissenheit fehlt.

In der Nachfolge dieser Zauberer und Medizinmänner kommt es nun natürlich vor, daß viele Nachfolger weder mediale Begabung haben, noch irgendwie hellsehend sind, namentlich da mit dem Amte gleichzeitig Einfluß und Einnahmen sich verbinden, denen nachzujagen die Menschen niederster Stufen ebenso skrupellos bemüht sind wie die der hohen weißen Rasse. Diese Nichtsehenden ahmten dann einfach alle Handlungen ihrer Vorgänger verständnislos nach, fügten sogar noch einige Unsinnigkeiten hinzu, um mehr Eindruck zu machen, da sie nur Wert auf das Wohlgefallen ihrer Mitmenschen legten, und wurden so die schlauen Betrüger, die nur ihren Vorteil dabei suchen, von der wirklichen Bedeutung aber selbst keine Ahnung haben, nach denen man die ganze Kaste heute einzuschätzen und abzutun sucht.

So kommt es also, daß wir unter den niederen Menschenrassen in erster Linie nur Dämonen-Furcht und Dämonen-Anbetung finden können. Es ist das, was sie zu schauen vermögen, und als andere Wesensart fürchten. —

Gehen wir nun zu etwas höheren Entwickelungsstufen, die weiterzuschauen vermögen, sei es nun durch Hellsehende oder auch nur unbewußt durch Ahnen, was ja auch zum inneren Schauen gehört. Bei diesen Höherentwickelten sind weitere Umhüllungsschichten von dem eingekapselten immer mehr erwachenden Geiste von innen durchstoßen, nach oben zu.

Sie sehen deshalb schon gutmütigere Wesen, oder wissen davon durch Ahnen, und werden damit nach und nach die Dämonen-Anbetung verlieren. So geht es weiter. Immer höher. Es wird lichter und lichter. Der Geist stößt bei normaler Entwickelung immer weiter vor.

Die Griechen, Römer, die Germanen z. B. sahen dann noch mehr! Ihr inneres Schauen drang über die Stofflichkeit hinaus bis in das höher liegendere Wesenhafte. Sie konnten mit ihrer weiteren Entwickelung zuletzt auch die Führer der Wesenhaften und der Elemente schauen. Einige mediale Menschen in ihrer Begabung sogar in näheren Verkehr mit ihnen treten, da diese als bewußt-wesenhaft Geschaffenen immerhin Verwandtes haben mit der Wesenhaftigkeit, von der auch der Mensch außer dem Geistigen einen Teil in sich trägt.

Die Wesenhaften zu schauen, zu fühlen und zu hören, war für die damalige Entwickelung der Völker das Höchste, was sie erreichen konnten. Es ist selbstverständlich, daß dann diese Völker die gewaltigen Führer der Elemente in deren Tätigkeit und Andersart als das Höchste ansahen, und sie Götter nannten. Deren hohen, wirklich bestehenden burgartigen Sitz Olymp und Walhall.

Das innere Schauen und Hören der Menschen aber verbindet sich beim Zumausdruckbringen immer mit derem jeweilig persönlichen Begriffs- und Ausdrucksvermögen. Daraus ergibt sich, daß die Griechen, Römer und Germanen die gleichen Führer der Elemente und alles Wesenhaften nach Form und Begriff in der jeweiligen Anschauung ihrer derzeitigen Umgebung schilderten. Es waren jedoch bei Allen trotz einiger Verschiedenheiten in den Schilderungen dieselben!

Wenn heute zum Beispiel fünf oder mehr wirklich gut Hellhörende versammelt sind, und alle gleichzeitig einen ganz bestimmten Satz jenseitig Gesagtes aufnehmen, so wird bei Wiedergabe nur der Sinn des Gehörten einheitlich sein, nicht aber die Wiedergabe der Worte! Jeder wird die Worte anders wiedergeben und auch anders hören, weil bei der Aufnahme schon viel Persönliches mit in die Waagschale fällt, genau wie die Musik von Hörern ganz verschieden empfunden wird, im Grunde aber doch die gleiche Richtung auslöst. Über alle diese weittragenden Nebenerscheinungen in der Verbindung des Erdenmenschen mit dem All muß ich erst mit der Zeit ausführlicher berichten. Heute würde es uns viel zu weit vom Gegenstand ablenken. —

Als dann später berufene Völker, also die innerlich höchstentwickeltsten (Verstandesentwickelung zählt dabei nicht), diese Grenze der Wesenhaftigkeit durch Erleben reifend sprengen konnten, drang ihr Schauen oder Ahnen bis zur Schwelle des geistigen Reiches.

Die natürliche Folge war, daß damit bei diesem die bisherigen Götter als solche stürzen mußten und Höheres an deren Stelle trat. Sie kamen aber dabei trotzdem leider nicht so weit, fähig zu werden, geistig zu schauen.

So blieb ihnen das geistige Reich unerschlossen, da der normale Entwickelungslauf an dieser Stelle nicht weiter vorwärts ging, gehemmt durch den immer schärfer sich erhebenden Verstandesdünkel.

Nur wenige Ausnahmen konnten sich vor diesem Stillstande bewahren, wie z. B. Buddha und noch andere, denen es durch Weltentsagung gelang, ihre Entwickelung in normaler Weise fortzusetzen und auch geistig bis zu einem gewissen Grade sehend zu werden!

Diese Weltentsagung, also das Menschenabgewendetsein zum Zwecke weiterer Entwickelung des Geistes machte sich nur nötig durch die im allgemeinen immer mehr herrschende geistesfeindliche einseitige Verstandeszucht. Es war natürliches Sichschützen vor der vordringenden geistigen Verflachung, was bei allgemeiner normaler Entwickelung durchaus nicht nötig sein darf. Im Gegenteil; denn wenn der Mensch in geistiger Entwickelung eine bestimmte Höhe erreicht, so muß er sich darin betätigend wieder erstarken, sonst tritt Schlaffheit ein, und damit hört die Möglichkeit zu weiterer Entwickelung schnell auf. Stillstand entsteht, woraus der Rückgang leicht erwächst.

Trotzdem die geistige Weiterentwickelung bei Buddha und auch bei anderen nur bis zu einem ganz gewissen Grad gelang, also nicht vollständig, so wurde damit doch der Abstand von den Menschen groß, so daß diese derart normal Entwickelte als Gottgesandte ansahen, während doch durch deren weiteren Vorstoß des Geistes ganz naturgemäß nur eine neue Anschauung erstand.

Diese sich aus der geistig stehengebliebenen und zum Teil zurückgehenden Menschenmasse Hervorhebenden standen aber immer nur an der offenen Türe zu dem Geistigen, konnten wohl dabei Einiges verschwommen wahrnehmen, ohne jedoch klar zu sehen! Doch ahnten und empfanden sie deutlich eine gewaltige, bewußte einheitliche Führung, die von oben kam, aus einer Welt, in die zu schauen sie nicht fähig wurden.

Dieser Empfindung nachgebend, formten sie nun den einen, unsichtbaren Gott! Ohne näheres davon zu wissen.

Es ist deshalb verständlich, daß sie diesen nur geahnten Gott als höchstes geistiges Wesen wähnten, weil das Geistige die neue Region war, an deren Schwelle sie noch standen.

So kam es, daß bei dieser neuen Anschauung vom unsichtbaren Gotte nur die Tatsache an sich richtig getroffen wurde, nicht aber der Begriff; denn ihr Begriff davon war falsch! Es wurde von dem Menschengeiste nie der Gott gedacht, welcher er wirklich ist! Sondern er wähnte ihn nur als ein höchstes geistiges Wesen. Dieser Mangel der fehlenden Weiterentwickelung zeigt sich auch heute noch darin, daß viele Menschen unbedingt daran festhalten wollen, Gleichartiges in sich zu tragen von dem, den sie als ihren Gott empfinden!

Der Fehler liegt am Stehenbleiben geistiger Entwickelung.

Wäre diese weiter fortgeschritten, so hätte die reifende Menschheit in dem Übergange von den alten Göttern aus dem Wesenhaften nicht gleich diesen einen Gott als unsichtbar gedacht, sondern zuerst wieder die über den als Götter benannten Führern aller Elemente stehenden geistigen Urgeschaffenen schauen können, deren Sitz die Gralsburg ist, als höchste Burg des Geistigen! Und hätten diese anfangs wiederum als Götter angesehen, bis sie dann in sich so wurden, daß sie die Urgeschaffenen, die eigentlichen Ebenbilder Gottes, nicht nur ahnend schauen, sondern geistig hören konnten. Von diesen würden sie die Kunde vom Bestehen des außerhalb der Schöpfung „Seienden Einen Gottes“ empfangen haben!

In solcher Weise ihr Empfinden dann darauf gelenkt, wären sie zuletzt geistig in sich noch zu der Fähigkeit gereift, als weitere Entwickelung von einem Gottgesandten göttliche Botschaft aus dem wirklich Göttlichen mit Freude aufzunehmen! Also von außerhalb der Schöpfung und somit auch ihrer Schauensmöglichkeit.

Das wäre der normale Weg gewesen!

So aber blieb ihre Entwickelung schon an der Schwelle des Geistigen stehen, ging sogar wieder durch der Menschen Fehler schnell zurück.

Damit entstand die Zeit, in der als Notakt ein starker Gottgesandter in Jesus von Nazareth inkarniert werden mußte, um eine Botschaft aus dem Göttlichen zur Aufklärung der dazu noch nicht reifen Menschheit hilfreich zu gewähren, damit sich Suchende in ihrer Unreife vorläufig wenigstens im Glauben daran halten konnten.

Aus diesem Grunde blieb dem der sich verlierenden Menschheit zu Hilfe gesandten Gottessohne nichts anderes übrig, als vorläufig nur Glauben und Vertrauen auf sein Wort zu fordern.

Eine verzweifelte Aufgabe. Christus konnte nicht einmal alles das sagen, was er hatte sagen wollen. Deshalb sprach er von vielen Dingen nicht, wie von irdischen Wiederinkarnierungen und anderem. Er stand für diese Dinge einer zu großen geistigen Unreife gegenüber. Und traurig sprach er selbst zu seinen Jüngern:„Vieles hätte ich Euch noch zu sagen, doch Ihr würdet nicht verstehen!“

Also auch die Jünger nicht, die ihn in vielen Dingen mißverstanden. Und wenn Christus selbst sich schon zu seiner Erdenzeit von seinen Jüngern nicht verstanden wußte, so ist doch offenbar, daß in der Weitergabe seines Wortes später viele Irrungen entstanden, an denen man noch jetzt leider mit Zähigkeit sich festzuklammern sucht. Trotzdem nun Christus von der damaligen Unreifheit nur Glauben an sein Wort forderte, so verlangte er doch von den ernsthaft Wollenden, daß dieser anfängliche Glaube in ihnen auch „lebendig“ werden sollte!

Das heißt, daß sie darin zur Überzeugung kamen. Denn wer seinem Worte vertrauend folgte, in dem schritt die geistige Entwickelung wieder vorwärts, und er mußte dabei aus dem Glauben in der Entwickelung langsam zur Überzeugung des von ihm Gesagten kommen!

Deshalb wird nun der Menschensohn die Überzeugung anstatt Glauben fordern! Auch von allen denen, welche Christi Botschaft in sich tragen wollen und ihr zu folgen vorgeben! Denn wer die Überzeugung von der Wahrheit der göttlichen Botschaft Christi, welche eins ist mit der Gralsbotschaft und unzertrennlich, nun an Stelle eines Glaubens noch nicht in sich tragen kann, hat auch die Reife seines Geistes nicht erlangt, die nötig ist zum Eingang in das Paradies! Ein solcher wird verworfen sein! Ganz unabänderlich!

Da schafft ihm auch größtes Verstandeswissen keinen Durchschlupf! Er muß naturgemäß zurückbleiben und ist verloren immerdar. — —

Daß nun die Menschheit dieses Weltenteiles in ihrer Entwickelung noch an der Schwelle des geistigen Reiches steht, zum größten Teile sogar noch weit unter dieser, liegt lediglich am eigenen Nichtwollen, an dem Eigendünkel eines Besserwissenwollens im Verstande. Daran mußte die Erfüllung der Normalentwickelung vollkommen scheitern, wie wohl so Manchem unterdessen klar geworden ist. —

Die Religionskulte der Menschheit in ihren Verschiedenheiten entspringen durchaus keiner Phantasie, sondern sie zeigen Abteilungen aus dem Leben in dem sogenannten Jenseits. Selbst der Medizinmann eines Neger- oder Indianerstammes hat seine tiefgehende Berechtigung auf der niederen Stufe seines Volkes. Daß sich darunter Gauner und Betrüger mischen, kann die Sache selbst nicht in den Staub ziehen.

Dämonen, Wald- und Luftwesen, und auch die sogenannten alten Götter sind noch heute unverändert an denselben Plätzen, in derselben Tätigkeit wie früher. Auch die höchste Veste dieser großen Führer aller Elemente, der Olymp oder Walhall, war niemals Märchen, sondern Wirklichkeit geschaut. Was aber die in der Entwickelung stehengebliebenen Menschen nicht mehr schauen konnten, sind die reingeistigen urgeschaffenen Ebenbilder Gottes, die ebenfalls eine hochstehende Veste haben und diese Gralsburg nennen, die höchste Burg in dem Reingeistigen, und somit auch in der ganzen Schöpfung! Von dem Bestehen dieser Burg konnte den an der Schwelle alles Geistigen stehenden Menschen nur noch durch Eingebungen Kunde kommen, da sie nicht soweit geistig reiften, um auch das ahnend zu erschauen.

Alles ist Leben! Nur die Menschen, die sich fortgeschritten dünken, sind statt vorzuschreiten seitwärts abgebogen, wieder zurück nach der Tiefe. —

Nun darf nicht etwa noch erwartet werden, daß mit einer weiteren Entwickelung der von Christus und in meiner Gralsbotschaft gelehrte Gottesbegriff sich wiederum verändern würde! Dies bleibt nunmehr bestehen, da es Weiteres nicht gibt. Mit einem heute noch fehlenden Eintritt in das Geistige und der Vervollkommnung darin kann jeder Menschengeist soweit emporsteigen, daß er die Überzeugung dieser Tatsache im inneren Erleben zuletzt unbedingt gewinnt. Dann könnte er bewußt in Gotteskraft stehend das Große wirken, zu dem er schon von Anfang an berufen war. Er würde aber dann auch niemals mehr sich einbilden, Göttlichkeit in sich zu tragen. Dieser Irrwahn ist lediglich nur der Stempel und das Siegel seiner heutigen Unfertigkeit!

Im richtigen Bewußtsein aber würde dann die große Demut liegen, das befreiende Dienen erstehen, was der reinen Christuslehre stets als Forderung gegeben ist.

Erst wenn die Missionare, Prediger und Lehrer auf Grund des Wissens der natürlichen Entwickelung in aller Schöpfung, und damit auch der genauen Kenntnis der Gesetze des göttlichen Willens, ihre Tätigkeit beginnen, ohne Sprunghaftes, Lückenlassendes, werden sie wirkliche geistig lebendige Erfolge verzeichnen können.

Jetzt ist jede Religion leider nichts anderes als eine starre Form, die einen trägen Inhalt mühselig zusammenhält. Nach der notwendigen Veränderung jedoch wird im Lebendigwerden dieser bisher träge Inhalt kraftvoll, sprengt die kalten, toten, starren Formen und ergießt sich jubilierend brausend über alle Welt und unter alle Völker! —

82. Bohové – Olymp – Walhalla


Dlouho již dějí se pokusy, aby byl zjištěn pravý význam zná- mých bohů minulých dob a našlo se spojení s dnešní dobou. Povo- lané a studované hlavy hledají rozřešení, které by přineslo úplné vy- jasnění.

To však může býti jen tehdy, když toto rozřešení poskytne sou- časně celkový přehled bez jakýchkoliv mezer o všech dobách! Od počátku lidstva až po dnešní den. Jinak to zůstane opět kusým dílem. Proto nemá žádného účelu vybírati prostě dobu, ve které kvetl všem známý kult bohů u Řeků, Římanů i Germánů. Pokud tyto výklady neobsahují současně samy v sobě zcela přirozeně také všechen vznik a zánik, jsou nesprávné. Všechny v tomto směru započaté pokusy, vzdor veliké k tomu vynaložené chytrosti, projevily dodnes konečně opět jen bezúspěšnost a nedovedly obstáti před hlubším cítěním. Vznášely se ve vzduchu a neměly spojení s předcházejícím i následu- jícím obdobím.

Nedá se očekávati nic jiného, bereme-li přísně zřetel na postup vzniku lidstva. –

Posluchači a čtenáři mého poselství Grálu mohli již sami přijíti na to, jak to vlastně jest s těmito věcmi, které se zčásti již odsunuly buď do říše pověstí a legend, nebo byly přijímány lidmi pouze jako fan- tastické výplody náboženských názorů, které byly vymyšleny a vy- tvořeny z pozorování přírody v souvislosti s denními událostmi.

Myslitelům a badatelům nesmí býti za těžko, aby našli ve starých naukách o bozích více, než pouhé pověsti. Tito lidé musí zřetelně viděti skutečné dění. Kdo chce, ať mne sleduje. Povedu ho k porozumění.

Vracím se tu zpět ke své přednášce: „Otče, odpusť jim, neb ne- vědí, co činí!“*) Líčil jsem v ní krátce dějiny lidstva na zemi od začát- ku až po dnešek. Podal jsem také výhled na další postup. Při tom jsem ukázal, jak uprostřed jednoho koloběhu stvoření vyplnilo by- tostné, stojící níže než duchovní, svou nejvyšší dovednost ve hmotném, ležícím ještě níže. V tomto splnění uvolnilo bytostné dráhu k vniknutí vyššího duchovna. Tento postup se ve stvoření trvale opakuje. Také jsem vykládal, jak bylo zvířecí tělo pomocí bytostného vyvinuto na nejvyšší stupeň, který dnes nazýváme pračlověkem. Te- prve tehdy, v nejvyšším vývoji zvířecího těla, byla dána možnost pro vniknutí zárodků ducha. Tak se také stalo a na tomto místě vývoje ve stvoření vždy opět znovu bude dáno. Do tehdejšího nejvýš vyvi- nutého zvířete dostalo se tenkrát něco jiného. Bylo to duchovno, kterého v něm do té doby nebylo.

Z tohoto děje nesmí se však snad předčasně vyvozovati, že něco takového se trvale opakuje ve stejné a téže části světů při jejich dalším vývoji. Tak tomu není. Děje se to jen jednou v téže části stvoření.

Při dalším vývoji této části stvoření zasunuje zde zákon přitažli- vosti stejného druhu nepřesunutelnou závoru proti opakování. Při- tažlivost stejného druhu jest v tomto případě totožná s připuštěním tohoto dění během celé určité periody vývoje. V této vývojové peri- odě, při jistém stavu polozralosti hmotnosti mohou duchovní seme- na, která na pomezí hmotnosti poletují jako blýskavice, vnořiti se do hmotnosti, která jest pro ně ve stavu přijetí. Tam je mohou místa pro přijetí připravená, tedy v tomto případě v tu dobu nejvýš vyvinu- tá těla zvířecí, vsáti, obklopiti, v sebe uzavříti a pevně uchovati. Prá- vě tak, jako v malém jest chemické slučování prostým zrcadlením tohoto velikého děje. Také při tomto slučování jest možno spojení s cizí látkou dosáhnouti jen při zcela určitém stupni tepla nebo žáru masy, která přijímá. Toto teplo nebo žár dříve vyvolaly zcela zvláštní, jen při určitém stupni tepla dosažitelný stav masy. Nejmenší změna těchto podmínek znemožňuje již sloučení a látky stojí proti sobě odmítavě a nepřístupně.

Zde jest stejnorodost v určitém stavu vzájemné zralosti, která jen zdánlivě vykazuje velké protivy, protože jest udržována v rovnováze růzností polohy, výšky a hloubky obou spojujících se částí. Nejnižší bod duchovna jest ve zralosti podoben nejvyššímu bodu bytostného, které se nachází pod duchovnem. Spojení jest možno pouze na mís- tě tohoto přesného styku. Poněvadž se hmotnost ve svém vývoji stále pohybuje ve velkém koloběhu, v rozpuku, květu, zrání a přezrálém rozpadu, zatím co duchovno spočívá nad tím, může žhoucí spojení nastati jen na zcela určitém místě během valení se hmotnosti vpřed. Jest to duchovní oplodnění hmotnosti, která jsouc k tomu rozvrouc- něna působením bytostného, vzdouvá se duchovnu vstříc.

Překročila-li část světů, řítící se kupředu, tento bod, přestává pro ni možnost duchovního oplodnění zárodky ducha. Na její místo při- chází pak další část světů, pro kterou nadchází tak nové stadium, ve kterém mohou najíti přístup do hmotnosti dozrávající duchové atd. V této přednášce není místa, abych rozvíjel celý světový obraz. Váž- ný badatel může si však postup zcela dobře představit.

Následkem své vyšší podstaty dávalo duchovno při vstupu do hmotnosti ihned pociťovati svůj živý vliv na vše ostatní a vstupem do hmotnosti začalo vládnouti. A to i ve svém tehdejším ještě nevě- domém stavu. Jak toto duchovno pak znenáhla povzneslo zvířecí tělo až k dnešnímu tělu lidskému, není žádnému čtenáři již nesrozumitel- no**).

Zvířecí těla tehdejší nejvýše vyvinuté rasy, do kterých se nepono- řila žádná duchovní semena, zastavila se ve svém vývoji, poněvadž bytostné v nich dospělo již k svému nejvyššímu vrcholu a k dalšímu vývoji scházela síla duchovna. Se zastavením vývoje nastoupila rych- le přezrálost, ke které se ihned připojil zpětný krok k rozkladu. Pro tuto rasu zbývaly jen dvě možnosti. Buď povznesení skrze ducha až k tělu lidskému, nebo vymření a rozklad. A tím přestal tento zralý zvířecí druh úplně existovati. –

Sledujme nyní pozvolné uvědomování si tohoto zprvu nevědomého duchovního zárodku a jeho vývoj k vědomému lidskému duchu. Prožívejme v duchu s sebou jeho stupňovité pronikání halícími ho obaly i celým okolím.

Není to tak těžké, protože postup vývoje jeví se navenek zcela zřejmě. Jest třeba jen pozorovati rasy, které ještě dnes jsou na zemi.

Duchové nejprimitivnějších lidí, k nimž počítají se tak zvaní di- vocí národové, na příklad Křováci, Hotentoti atd., nejsou snad časo- vě ve hmotnosti kratší dobu. Oni pouze nepokračovali s vývojem, nebo šli po dokonaném již vzestupu na tomto nebo na onom světě opět tak dalece zpět, že se mohli vtěliti jen do takového nízkého okolí! Jsou tedy vlastní vinou v přirozeném dění buď ještě, nebo opět na velmi nízkém stupni. V důsledku toho také jejich výhled na nehrubohmotné okolí nemůže býti právě povznášející.

Duchovní pud,  viděti  více  než  vlastní  stupeň,  spočívá  již v duchovním semenu. Patří k jeho nejvlastnější povaze a proto se projevuje silně již také na nejnižších stupních vývoje. To jest ono živě pohánějící v duchu, to zvláštní, co jiným podstatám nebo druhům ve stvoření chybí. Možnost tohoto chtění tušení nebo nazírání jest však dána jen pro jeden stupeň nad vlastní dočasný stupeň a ne dále.

Z toho důvodu se stává, že tyto lidské duše, stojící na nízkém stupni, které se ve svém vývoji zanedbaly nebo prohřešily, mohou tušiti nebo jasnovidně spatřovati rovněž jen nízké bytosti.

Vždyť mediálně nadaní nebo jasnovidní jsou mezi všemi rasami, nechť patří ke kterémukoliv stupni.

Zde se chci ještě zvlášť zmíniti, že „zíráním“ nebo „tušením“ míním při tomto výkladu jen to, co skutečně jasnovidci „sami zřeli“. Ale samozřené jest u „vidoucích“ všech dob vždy pouze nejvýš čtvrtina toho, co vidí. A toto samozřené může býti opět jen jeden stupeň nad vlastní vnitřní zralostí a ne více. Není to jinak možno. Tato okolnost znamená však současně velkou přirozenou ochranu pro každého jasnovidce, jak jsem se již mnohokráte zmínil. Posluchači nemají tedy oceňovati media a jasnovidce jako nezbytně vnitřně tak dalece zralé a vysoko stojící, jako je to, co tito lidé jako „viděné“ líčí. Vždyť čistší a světlé výšiny, děje a duchy ukazují jim duchovní vůdcové a vyšší bytosti jen v živých obrazech! Jasnovidci se však mylně domnívají, že to vše skutečně prožívají a klamou se tak sami. Proto tak často budí podiv méněcennost charakteru mnohých medií, které jako pro- žité a viděné líčí věci, jež se však hodí velmi málo nebo se vůbec nehodí k jejich vlastní povaze. –

Zde mluvím tedy jen o malém rozpětí skutečného samozření medií a jasnovidců. Ostatní nepřichází při tom v úvahu.

Jasnovidci a  media  všech  dob  mají  ve  skutečnosti  sloužit  jen k tomu, aby lidstvu svým nadáním pomáhali vždy výše vzhůru. Když ne jako vůdcové, tedy přece jako nástroje. Mediální člověk nemohl by nikdy býti vůdcem, protože jest příliš odvislým od proudů a ji- ných věcí. Má býti dočasně otevřenými dveřmi za účelem dalšího vývoje, má býti příčlemi na žebříku vzestupu.

Uvážíme-li nyní, že rasám, stojícím na nižším stupni vývoje du- cha, jest možný výhled jen do stejně nízkého okolí s malým volným prostorem do výšky, není za těžko pochopit, že v nízkých lidských rasách můžeme najíti jen bázeň před démony a klanění se démonům. Jest to ono, co mohou viděti a vytušiti.

Tak jest tomu při povrchním pozorování. Chci však s výkladem zajíti hlouběji, přesto, že se tím uchýlíme od jasného přehledu.

Duch nízkých lidských ras, který byl ponechán nevyvinut, nebo opět zakrněl, je ovšem dosud nebo opět znovu duchovně slepý a hlu- chý. Takový člověk nedovede hleděti duchovním okem, což ostatně nebylo bohužel možno až dosud žádnému člověku.

Kdo stojí dosud hluboko, nemůže nazírati také okem bytostným, ba ani ne okem jemnohmotným. Nazírá jedině okem hrubohmot- ným, které jest v pustině stále více zbystřováno nutným osobním bojem proti lidem, zvířatům i živlům a dovede při tom znenáhla rozeznati jemnější a nejjemnější hrubohmotnost.

Při tom pozorují takoví lidé nejdříve fantomy. Tedy útvary, které byly zformovány teprve strachem a úzkostí lidí a jimi se také udržují. Tyto fantomy bez vlastního života jsou zcela odvislé od citů lidí. Tito je přitahují nebo odpuzují. Zde se projevuje zákon přitažlivé síly veške- ré stejnorodosti. Strach stále přitahuje tyto útvary strachu a úzkosti tak, že na lidi, kteří se bojí, se zdánlivě přímo vrhají.

Poněvadž tyto fantomy souvisí se zploditeli, tedy s lidmi, kteří se právě tak silně bojí, roztažitelnými vyživovacími páskami, přichází každý bojácný člověk nepřímo vždy také ve spojení s množstvím jiných bojácných a úzkostlivých. Od nich dostává se mu nového přílivu, který ještě více rozmnožuje vlastní strach a úzkost a konečně může dohnati takového člověka až k zoufalství a k šílenství.

Naproti tomu nebojácnost, tedy zmužilost, zahání takovéto fan- tomy jistě a zcela přirozeným způsobem. Proto, jak jest konečně dobře známo, jest nebojácný vždy pro sebe ve výhodě.

Nelze se tedy diviti, že v nižších rasách vyvinuli se tak zvaní lékaři a čarodějové, jichž kastu založili jasnovidci. Tito se naučili pozorovati, jak jest možno takové útvary, mylně pokládané za skutečné živé by- tosti, „zaháněti“ trochou vnitřního soustředění, odvrácením bázně pomocí různých skoků a kroucení, nebo zaklínáním, kterým se vzbuzuje odvaha.

I když tito čarodějové propadají pro nás nemožným představám a zdají se nám směšnými, nemění to nic na skutečnosti, že konají pro svůj okruh a pro svou chápavost něco zcela správného. Jen my jsme těmi, jimž chybí pro to pochopení z nevědomosti.

V posloupnosti těchto čarodějů a lékařů se přirozeně stává, že mnozí jejich nástupci nemají mediálního nadání, nebo nejsou nějak jasnovidní, zvláště když se k úřadu pojí současně i vliv a příjmy, za jejichž honbou usilují lidé na nejnižším stupni stejně nelítostně, jako povznesená bílá rasa. Tito nevidoucí napodobovali pak bez porozu- mění prostě výkony svých předchůdců a připojili ještě i několik ne- smyslností, aby působili větším dojmem, poněvadž kladli cenu jen na to, aby se líbili svým bližním. Tím se z nich stali vychytralí podvod- níci, kteří hledají jen svůj prospěch, ale o skutečném významu nemají ani zdání. Podle nich se pak oceňuje a odbývá celá kasta.

Tak se stává, že u nízkých lidských ras můžeme najíti v první řadě jen bázeň před démony a zbožňování démonů. To jest to, co dove- dou viděti a čeho se jako jiného bytostného druhu bojí. –

Přejděme nyní k poněkud vyšším stupňům vývoje, které dovedou nazírati dále, ať již prostřednictvím jasnovidců, nebo jen bezděčně pomocí tušení, což také patří k vnitřnímu nazírání. U těchto výše vyvinutých ras a lidí proniká jejich stále více se probouzející duch, který jest v nich uzavřen, dalšími vrstvami obalů z nitra směrem vzhůru.

Oni vidí proto již laskavější bytosti, nebo vědí o nich tušením. Tím ubývá u nich znenáhla zbožňování démonů. Tak to jde dále. Stále výše. Stále jest větší Světlo. Duch při normálním vývoji proráží stále více kupředu.

Na příklad Řekové, Římané a Germáni viděli pak ještě více! Jejich vnitřní nazírání proniklo skrze hmotnost až do výše ležícího bytostného. Při dalším svém vývoji mohli konečně viděti i vůdce bytostných a živlů. Někteří mediální lidé mohli při svém nadání vejíti s nimi do- konce i v bližší styk, poněvadž tito jako vědomě bytostně stvoření mají vždy jistou příbuznost s onou bytostností, ze které má člověk také jistou část, mimo svého ducha.

Viděti, cítiti a slyšeti bytostné bylo pro tehdejší vývoj národů to nejvyšší, čeho mohli dosáhnouti. Jest samozřejmo, že pak tito náro- dové považovali mocné vůdce živlů v jejich činnosti a jinorodosti za nejvyšší a jmenovali je bohy. Jejich vznešené, skutečně existující hradní sídlo jmenovali pak Olymp a Walhalla.

Vnitřní nazírání a naslouchání lidí spojuje se však při vnějším projevu vždy s jejich dočasnou osobní chápavostí a schopností výra- zu. Z toho vyplývá, že Řekové, Římané a Germáni líčili tytéž a stejné vůdce živlů a všeho bytostného podle forem a pojmů právě platných názorů jejich tehdejšího okolí. Vzdor některým rozdílnostem líčení byly to přece u všech stejné postavy.

Když jest dnes na příklad shromážděno pět nebo více skutečně dobře jasnoslyšných a všichni současně přijímají jedinou, zcela urči- tou větu, sdělenou ze záhrobí, bude při znovupodání a reprodukci jed- notný jen smysl slyšeného, ne však slovní vypravování! Každý bude podávati slova jinak a bude je také jinak slyšeti. Vždyť při přijetí pa- dá již na váhu mnoho osobního. Tak jako posluchači hudby pociťují hudbu zcela rozdílně a přece hudba v základě vybavuje u všech týž směr. O všech těchto dalekosáhlých vedlejších jevech ve spojení pozemského člověka s veškerenstvem musím teprve časem promlu- viti obšírněji. Dnes by nás to odvedlo příliš daleko od předmětu. –

Když později pak povolaní národové, tedy národové vnitřně nejvý- še  vyvinutí   (vývoj   rozumu   nepadá   při   tom   v úvahu),   mohli v důsledku dozrávání prožitím pak proraziti tuto hranici bytostné podstaty, proniklo jejich nazírání nebo tušení až k prahu duchovní říše.

Přirozeným následkem toho bylo, že tím museli býti svrženi do- savadní bohové jako takoví a na jejich místo nastoupilo vyšší. Bohu- žel nedostali se však vzdor tomu tak daleko, aby byli schopni duchovního nazírání.

Tak jim zůstala duchovní říše neotevřena, poněvadž normální běh vývoje na tomto místě nešel již dále kupředu. Bylo to proto, že byl brzděn domýšlivostí rozumu, která se stále ostřeji vyvyšovala.

Před tímto zastavením mohlo se uchrániti jen několik výjimek, jako na příklad Buddha a ještě jiní. Pomocí zřeknutí se světa podařilo se jim pokračovati normálním způsobem ve svém vývoji a státi se tak až po jistý stupeň také duchovně vidoucími!

Toto zřeknutí se světa, tedy odvrácení se od lidí za účelem další- ho vývoje ducha stalo se nutným jen následkem jednostranného pěstování rozumu, který byl duchu nepřátelský a všeobecně stále více panoval. Byla to přirozená sebeochrana před postupujícím du- chovním zploštěním, což nesmí býti nijak nutným při všeobecném normálním vývoji. Naopak. Když člověk dospěl v duchovním vývoji k určité výši, musí na této výši činností opět zesilovati, jinak by na- stala ochablost a přestala by tím rychle možnost dalšího vývoje. Na- stává nečinnost, ze které lehce vyrůstá úpadek.

Vzdor tomu, že další duchovní vývoj dospěl u Buddhy a také u jiných jen ke zcela určitému stupni, nebyl tedy dokončen, byla přece již vzdálenost od ostatních lidí tak veliká, že tito lidé hleděli na takto normálně vyvinuté jako na vyslance Boží. A přece proniknutím jejich ducha dále vznikl zcela přirozeně pouze nový názor.

Ti, kteří se povznesli z masy lidí, která se duchovně zastavila a zčásti šla i zpět., stáli však vždy jen u otevřených dveří k duchovnu. Při tom mohli sice neurčitě vnímati, avšak neviděli jasně! Přece však tušili a zřejmě cítili mocné, vědomé, jednotné vedení, které přicházelo shůry ze Světla, do kterého zříti nebyli schopni.

Povolujíce tomuto citu, vytvořili si jednoho neviditelného Boha! Při tom však nevěděli o tom nic bližšího.

Jest tedy pochopitelno, že tohoto pouze tušeného Boha považo- vali za nejvyšší duchovní bytost, protože duchovno bylo novou oblas- tí, na jejímž prahu dosud stáli.

Tak se stalo, že se při tomto novém názoru o neviditelném Bohu uhodla správně jen skutečnost, ne však pojem. Neboť jejich pojem o Něm byl falešný! Lidský duch nemyslel si nikdy Boha takovým, jakým skutečně jest! Domníval se jen, že jest to nejvyšší duchovní bytost. Tento nedostatek nesprávného dalšího vývoje jeví se ještě i dnes v tom, že mnozí lidé chtějí bezpodmínečně trvati na tom, že v sobě chovají stejnorodé z toho, kterého ctí jako svého Boha!

Chyba jest v tom, že se zastavil duchovní vývoj.

Kdyby tento vývoj byl pokračoval dále, tu zrající lidstvo na pře- chodu od starých bohů z bytostného nepředstavovalo by si ihned jim podobného jediného neviditelného Boha. Nejdříve bylo by moh- lo viděti nad vůdci všech živlů, které nazývalo bohy, stojící duchovně Prastvořené, jichž sídlem jest hrad Grálu, jakožto nejvyšší hrad duchovna! Lidé by byli na tyto Prastvořené pohlíželi opět jako na bohy, až by se v sobě stali takovými, že by mohli Prastvořené, skutečné to obrazy Boha, nejen v tušení viděti, nýbrž je i duchovně slyšeti. Od nich bylo by se jim dostalo zvěsti o jsoucnosti „jednoho Boha“, který je mimo stvo- ření!

Kdyby byli lidé obrátili své cítění tímto směrem, byli by na konec duchovně v sobě dozráli ke schopnosti, aby jako další vývoj s radostí přijali od Vyslance Božího Božské poselství ze skutečně Božského! Tedy poselství, které přicházelo  z Božského a bylo tedy z mimo stvoření a tím i mimo jejich možnost zření.

To by byla bývala normální cesta!

Takto se však vývoj lidí zastavil již na prahu duchovna, ba šel je- jich vinou dokonce rychle nazpět.

Tím nastala doba, ve které se musel vtěliti jako akt z nouze silný Boží Vyslanec v Ježíši Nazaretském, aby dosud nezralému lidstvu k jeho osvícení přinesl spásné poselství z Božského. Hledající ve své nezralosti mohli se pak držeti tohoto poselství prozatím aspoň ve víře.

Z toho důvodu nezbývalo Synu Božímu, který byl vyslán ku po- moci upadajícímu lidstvu, nic jiného, než aby prozatím požadoval jen víru a důvěru ve své slovo.

Byl to zoufalý úkol. Kristus nemohl ani říci vše, co chtěl. Proto ani ne- mluvil o mnohých věcech, jako o znovuvtělování na zemi a jiných. V tomto směru stál tu oproti veliké duchovní nezralosti. Smutně pravil sám ke svým učedníkům: „Mnoho měl bych vám ještě říci, ale nepo- chopili byste!“

Tedy nepochopili by ani učedníci, kteří ho v mnohých věcech skutečně nechápali. A když učedníci nechápali Krista již za jeho po- zemského života, jest přece zřejmo, že v dalším podání jeho slova vznikly později mnohé omyly, na kterých se bohužel ještě dnes hou- ževnatě lpí. Přesto, že Kristus žádal od tehdejší nezralosti jen víru ve své slovo, přece požadoval od vážně chtějících, aby tato počáteční víra stala se v nich také „živou“!

To jest, aby v ní došli k přesvědčení. Neboť kdo byl poslušen s důvěrou Kristova slova, v tom šel opět duchovní vývoj kupředu a on musel z této víry dalším vývojem zvolna přijíti k přesvědčení o tom, co mu bylo řečeno!

Proto bude nyní Syn Člověka požadovati přesvědčení místo víry! Bude je požadovati i ode všech těch, kdo předstírají, že v sobě chtějí nositi Kristovo poselství a chtějí je následovati. Kdo místo víry ne- může ještě míti v sobě přesvědčení o pravdě Božského poselství Kris- tova, které jest jednotné a nerozlučné s poselstvím Grálu, ten také nedošel zralosti svého ducha, která jest nutna ke vstupu do ráje! Ta- kový bude zavržen! Zcela neodvratně!

Ani největší rozumové vědění nedovolí mu zde proklouznouti!

Musí přirozeně zůstati zpět a jest ztracen navždy. – –

Že lidstvo této části světů ve svém dnešním vývoji stojí dosud na prahu duchovní říše, ba velkou většinou ještě hluboko pod ním, jest zaviněno jedině vlastním nechtěním a samolibostí rozumu, který chce věděti všechno lépe. Na tom muselo úplně ztroskotati splnění normálního vývoje, jak již mnohý člověk si zatím jasně uvědomil. –

Náboženské kulty lidstva ve svých různostech nevznikají ze žád- né fantasie, nýbrž ukazují oddíly života v tak zvaném záhrobí. I lékař černošského nebo indiánského kmene má své hluboko zasahující oprávnění na nízkém stupni svého lidu. Že se mezi nimi vyskytují šejdíři a podvodníci, nemůže věc samotnou strhnouti do prachu.

Démoni, lesní a vzdušné bytosti i tak zvaní staří bohové jsou ješ- tě dnes nezměněni na těchže místech a v téže činnosti, jako dříve. I nejvyšší tvrz těchto velkých vůdců všech živlů, Olymp nebo Walhalla, nebyly nikdy pohádkou, nýbrž cítěnou skutečností.  Co však lidé, zaostalí ve vývoji, nemohli již viděti, jsou čistě duchovní Prastvoření, obrazy Boží, kteří mají rovněž vysokou tvrz a jmenují ji hradem  Grálu.  Jest  to  nejvyšší  hrad  v čistě  duchovním  a  tím  i v celém stvoření. O existenci tohoto hradu mohla lidem, stojícím na prahu všeho duchovního, přicházeti zpráva pouze ještě vnuknutím, protože nebyli tak dalece duchovně zralí, aby i to mohli v tušení zříti.

Všechno jest život! Jen lidé, kteří se považují za pokročilé, místo aby šli ku předu, odbočili stranou a šli zase zpět do hlubin. –

Nesmí se však nyní očekávati, že v dalším vývoji změnil by se opět pojem Boha, hlásaný Kristem a v mém poselství Grálu! Tento pojem potrvá nadále, protože není nic dalšího. Vstupem do duchov- na a zdokonalením se v něm, což dnes ještě chybí, může každý lidský duch stoupati tak dalece, že ve svém vnitřním prožití konečně ne- zbytně získá přesvědčení o této skutečnosti. Pak by mohl, spočívaje vědomě v Boží síle, konati všechno veliké, k čemu byl povolán již od počátku. Pak by se také nikdo již nedomýšlel, že chová v sobě Bož- ské. Tento blud jest jen známkou a pečetí jeho dnešní nehotovosti!

Ve správném vědomí by však spočívala potom veliká pokora. Vznikla by osvobozující služba, která jest vždy jako požadavek obsa- žena v čisté nauce Kristově.

Teprve až misionáři, kazatelé a učitelé započnou svou činnost na základě vědění o přirozeném vývoji ve všem stvoření a tím i přesné znalosti zákonů Božské vůle bez skoků a mezer, budou moci za- znamenati skutečné duchovně živé úspěchy.

Dnes jest každé náboženství bohužel jen ztrnulou formou, která pracně udržuje pohromadě líný obsah. Ale po nutné změně nabude v oživení tento dosud líný obsah plné síly, rozlomí studené, mrtvé a ztrnulé formy a rozleje se s jásavým hukotem přes celý svět a mezi všechny národy.

 

 

*)             Přednáška č.81: „Otče, odpusť jim, neb nevědí, co činí.“

**)            Přednáška č.7: „Stvoření člověka.“