Interaktivy preklad PG


84. Kreatur Mensch


Immer wieder erstehen neue Wellen der Entrüstung und werfen ihre Kreise über Staaten und Länder, hervorgerufen durch meine Erklärung, daß die Menschheit nichts Göttliches in sich trägt. Es zeigt, wie tief der Dünkel in den Menschenseelen Wurzel gefaßt hat, und wie ungern sie sich davon trennen wollen, auch wenn ihr Empfinden schon warnend hier und da emporschlägt und sie erkennen läßt, daß es doch schließlich so sein muß.

Das Sträuben jedoch ändert an der Sache nichts. Die Menschengeister sind sogar noch kleiner, noch geringer, als sie wähnen, wenn sie sich innerlich schon zu der Überzeugung durchgerungen haben, daß jedes Göttliche in ihnen fehlt.

Deshalb will ich noch weiter gehen als bisher, die Schöpfung noch ein wenig weiter auseinanderziehen, um zu zeigen, welcher Stufe der Mensch zugehört. Es ist ja nicht gut möglich, daß er mit dem Aufstiege beginnen kann, ohne vorher genau zu wissen, was er ist und was er kann. Ist er einmal damit im Klaren, so weiß er zuletzt auch noch, was er soll!

Das aber ist ein großer Unterschied zu allem, was er heute will! Und welch ein Unterschied!

Erbarmen erweckt es in demjenigen nicht mehr, dem vergönnt ist, klar zu schauen. Ich meine damit unter „Schauen“ nicht das Schauen eines Sehers, sondern eines Wissenden. Statt des Erbarmens und des Mitleidens muß heute nur noch Zorn erstehen. Zorn und Verachtung ob des ungeheuerlichen Überhebens gegen Gott, das Hunderttausende in ihrem Dünkel täglich, stündlich neu begehen. In einem Dünkel, der nicht einen Hauch von Wissen birgt. Es lohnt der Mühe nicht, auch nur ein Wort darüber zu verlieren.

Was ich nun künftig sage, gilt den Wenigen, die in der reinen Demut noch zu einer Art Erkenntnis kommen können, ohne vorher so zermürbt werden zu müssen, wie es nach göttlichen Gesetzen bald geschehen wird, um endlich seinem wahren Worte Eingang zu verschaffen, fruchtbaren Boden dafür aufzureißen!

Alles leere und wortreiche Machwerk irdischer Sichwissenddünkender wird mit dem jetzigen ganz unfruchtbaren Boden gleichzeitig in Trümmer gehen!

Es ist auch allerhöchste Zeit, daß dieser leere Wortschwall, der wie Gift für alles Aufstrebende wirkt, in seiner ganzen Hohlheit in sich selbst zusammenbricht. —

Kaum habe ich die Trennung zwischen Gottessohn und Menschensohn als zwei Persönlichkeiten aufgestellt, so tauchen Abhandlungen auf, welche in theologisch-philosophischen Verwickelungen klären wollen, daß dem nicht so ist. Ohne sachlich auf den Hinweis von mir einzugehen, wird versucht, den alten Irrtum aufrecht zu erhalten, um jeden Preis, auch um den Preis logischer Sachlichkeit, in unklarer Weise bisherigen Dogmas. Hartnäckig pocht man auf einzelne Sätze alter Schriften, unter Ausschluß jedes eigenen Gedankens, und damit auch unter der nicht ausgesprochenen Bedingung, daß die Hörer und die Leser ebenfalls nichts denken noch weniger empfinden dürfen; denn sonst wird ja schnell erkannt, daß mit den vielen Worten nichts begründet ist, weil rückwärts und auch vorwärts eine rechte Folgerung unmöglich bleibt. Noch sichtbarer aber fehlt den vielen Worten ein Zusammenhang mit wirklichem Geschehen.

Wer seine Ohren und die Augen dabei endlich aufzumachen fähig wird, muß ohne weiteres die Nichtigkeit solcher „Belehrungen“ erkennen; es ist ein letztes Ankrampfen, das man schon nicht mehr Anklammern bezeichnen kann, an einen bisherigen Halt, der sich nun bald in kommendem Geschehen als Nichts erweisen wird.

Die einzige Begründung bilden Sätze, deren rechte Überlieferung nicht zu erweisen ist, sondern welche im Gegenteil durch die Unmöglichkeit logischen Einverleibens in das Weltgeschehen ganz deutlich zeigen, daß ihr Sinn durch Menschenhirn entstellt zur Weitergabe kam. Nicht einer davon läßt sich lückenlos in das Geschehen und Empfinden fügen. Aber nur, wo sich alles schließt zu einem ganzen Ring, ohne Phantasterei und ohne blindgläubige Worte, dort ist alles Geschehen recht erklärt! —

Doch warum sich bemühen, wenn der Mensch von solch einer Verbissenheit nicht los sein will! Es mag deshalb ruhig geschehen, was unter den Verhältnissen nunmehr geschehen muß. Nur wenige Jahre werden alles das endlich und unbedingt verändern. —

Mit Grauen wende ich mich von den Gläubigen und allen, die in ihrer falschen Demut vor lauter Besserwissen eine schlichte Wahrheit nicht erkennen, sie sogar belächeln, oder wohlwollend auch noch verbessern wollen. Wie schnell werden gerade sie so klein, ganz klein werden und jeden Halt verlieren, weil sie weder im Glauben noch in ihrem Wissen einen solchen haben. Es wird ihnen der Weg, den sie beharrlich halten wollen, auf dem sie nicht mehr wiederkehren können zu dem Leben. Das Recht der Wahl ist ihnen niemals vorenthalten worden. —

Die, die mir bisher folgten, wissen, daß der Mensch der höchsten Schöpfungsabteilung entstammt: dem Geistigen. Doch viele Unterschiede sind in dem Gebiet des Geistigen noch zu verzeichnen. Der Erdenmensch, der sich vermißt, groß sein zu wollen, der oft auch nicht davor zurückschreckt, seinen Gott herabzuzerren als das Höchste jener Stufe, der er angehört, der sich manchmal sogar erkühnt, ihn zu verleugnen oder auch zu schmähen, er ist in Wirklichkeit nicht einmal das, was mancher Demutsvolle in dem besten Sinne zu sein vermeint. Der Erdenmensch ist kein Geschaffener, sondern nur ein Entwickelter. Das ist ein Unterschied, wie ihn der Mensch nicht auszudenken vermag. Ein Unterschied, den frei zu überblicken er nie fertig bringen wird.

Schön sind die Worte und Vielen willkommen, die zahlreiche Lehrer auf den Lippen tragen, um die Zahl der Anhänger zu fördern. Doch diese unwissenden Lehrer sind sogar selbst noch überzeugt von allen Irrtümern, die sie verbreiten, und wissen nicht, wie groß der Schaden ist, den sie damit den Menschen zufügen!

Zu einem Aufstiege kann nur Gewißheit über jene große Frage führen: „Was bin ich!“ Ist diese nicht vorher ganz rücksichtslos gelöst, erkannt, dann wird der Aufstieg bitter schwer; denn freiwillig bequemen sich die Menschen nicht zu einer solchen Demut, die ihr zu dem richtigen Weg verhilft, den sie auch wirklich gehen können! Das hat alles Geschehen bis zur Jetztzeit klar bewiesen. Selbst Demut machte diese Menschen entweder sklavisch, was genau so falsch ist als das Überheben, oder sie griffen auch in dieser Demut weit über das eigentliche Ziel hinaus, und stellten sich auf einen Weg, zu dessen Ende sie nie kommen können, weil die Beschaffenheit des Geistes dazu nicht genügt. Sie stürzen deshalb ab in eine Tiefe, welche sie zerschmettern läßt, weil sie vorher zu hoch sein wollten. —

Nur die Geschaffenen sind Ebenbilder Gottes. Es sind die Urgeschaffenen, Reingeistigen, in jener eigentlichen Schöpfung, aus der sich alles andere entwickeln konnte. In deren Händen liegt die Hauptführung von allem Geistigen. Sie sind die Ideale, ewige Vorbilder für alles Menschentum. Der Erdenmensch dagegen hat sich erst aus dieser fertigen Schöpfung heraus nachbildend entwickeln können. Vom unbewußten Geisteskeimchen zu einer sichbewußten Persönlichkeit.

Vollendet durch die Einhaltung des rechten Weges in der Schöpfung wird er erst zum Abbilde der Ebenbilder Gottes! Er selbst ist nie das eigentliche Ebenbild! Dazwischen liegt noch eine große Kluft bis herab zu ihm!

Aber auch von den wirklichen Ebenbildern aus ist nun der nächste Schritt noch lange nicht zu Gott. Deshalb sollte ein Erdenmensch endlich einmal erkennen, was alles zwischen ihm und der Erhabenheit der Gottheit liegt, die er sich anzumaßen so bemüht. Der Erdenmensch dünkt sich in einstiger Vollendung einmal göttlich, oder doch als Teil davon, während er in seiner größten Höhe doch nur das Abbild eines Ebenbildes Gottes wird! Er darf bis in den Vorhof, in die Vorhallen der eigentlichen Gralsburg, als die höchste Auszeichnung, die einem Menschengeiste werden kann. —

Werft endlich diesen Dünkel ab, der Euch nur hemmen kann, da Ihr damit den lichten Weg verfehlt. Jenseitige, welche in Spiritistenkreisen gutmeinende Belehrungen erteilen wollen, wissen nicht Bescheid darin; denn ihnen fehlt noch selbst die dazu nötige Erkenntnis. Sie könnten jubeln, wenn sie davon hören dürften. Auch unter denen wird das große Wehklagen nicht ausbleiben, wenn die Erkenntnis kommt von der in Spielerei und Eigensinn versäumten Zeit.

Wie in dem geistigen Gebiete, so ist es auch im Wesenhaften. Hier sind die Führer aller Elemente wesenhaft Urgeschaffene. Alle bewußtwerdenden Wesenhafte, wie Nixen, Elfen, Gnomen, Salamander usw. sind nicht Geschaffene, sondern aus der Schöpfung nur Entwickelte. Sie haben sich also aus dem wesenhaften Teile heraus vom unbewußten wesenhaften Samenkorn zum bewußten Wesenhaften entwickelt, wodurch sie im Bewußtwerden auch menschliche Formen annehmen. Das geht stets gleichmäßig vor sich mit dem Bewußtwerden. Es ist dieselbe Abstufung hier in dem Wesenhaften, wie höher in dem Geistigen. Die Urgeschaffenen der Elemente sind in dem Wesenhaften, wie auch die Urgeschaffenen in dem Geistigen, je nach Art ihrer Betätigung in männlicher und in weiblicher Form. Daher in der alten Zeit der Begriff der Götter und Göttinnen. Es ist das, worauf ich schon in meinem Vortrage: „Götter – Olymp – Walhall“ hinwies *(Vortrag Nr. 82). —

Ein großer, einheitlicher Zug geht durch die Schöpfung und die Welt!

Der Hörer und der Leser meiner Vorträge arbeite stets in sich, lege Sonden und Brücken von dem einen Vortrage zum anderen, sowie hinaus in das große und kleine Weltgeschehen! Erst dann kann er die Gralsbotschaft verstehen, und wird finden, daß sie sich mit der Zeit zu einem vollkommenen Ganzen schließt, ohne Lücken zu lassen. Immer wieder kommt der Leser im Geschehen auf die Grundzüge zurück. Alles kann er klären, alles folgern, ohne auch nur einen Satz ändern zu müssen. Wer Lücken sieht, dem fehlt volles Verständnis. Wer die große Tiefe nicht erkennt, das Allumfassende, ist oberflächlich und hat nie versucht, lebendig einzudringen in den Geist der hier gebrachten Wahrheit.

Er mag sich jenen Massen beigesellen, die in Selbstgefälligkeit und in der Einbildung, das größte Wissen schon zu haben, die breite Straße ziehen. Einbildung des Wissens hält derart Verlorene davon zurück, in anderem Gesagten die Lebendigkeit zu sehen, welche ihrem Scheinwissen noch fehlt. Wohin sie schauen, was sie hören, überall stellt sich davor das eigene Befriedigtsein in dem, was sie fest in der Hand zu halten wähnen. Erst wenn sie dann zu jener Grenze kommen, die unerbittlich alles Unwahre und allen Schein verwirft, erkennen sie beim Öffnen ihrer Hand, daß diese nichts enthält, was ihnen eine Fortsetzung des Weges und damit zuletzt den Eintritt in das Reich des Geistes möglich macht. Dann aber ist es schon zu spät, den Weg zurückzugehen, das Verworfene und nicht Beachtete noch aufzunehmen. Die Zeit reicht dazu nicht mehr aus. Das Tor zum Eingang ist verschlossen. Die letzte Möglichkeit versäumt. —

Bevor der Mensch nicht so wird, wie er soll, sondern noch daran hängen bleibt, wie er es wünscht, kann er von wahrem Menschentum nicht reden. Er muß immer bedenken, daß er aus der Schöpfung erst hervorging, nicht aber unmittelbar aus des Schöpfers Hand.

„Wortklauberei, es ist im Grunde eins, nur anders ausgedrückt“, sagen Sichüberhebende und faule, taube Früchte dieses Menschentums, weil sie stets unfähig sein werden, den großen Spalt nachzuempfinden, welcher darin liegt. Die Einfachheit der Worte läßt sie sich wieder täuschen.

Nur wer lebendig in sich ist, wird nicht sorglos darüber hingehen, sondern die unermeßlichen Entfernungen und scharfen Abgrenzungen nachempfinden.

Wollte ich nun alle Spaltungen der Schöpfung jetzt schon zeigen, so würde mancher heute „in sich“ große Mensch bei der Erkenntnis, daß die Worte Wahrheit bergen, bald verzweifelt nur am Boden liegen. Erdrückt von dem Erfassen seiner Nichtigkeit und Kleinheit. Der so oft gebrauchte Ausdruck „Erdenwurm“ steht nicht zu Unrecht für die heute noch in Klugheit prahlenden „Geistigerhabenen“, die bald, sehr bald die Niedrigsten sein werden müssen in der ganzen Schöpfung, wenn sie nicht gar zu den Verworfenen gehören. —

Es ist nun an der Zeit, die Welt als solche richtig zu erkennen. Nicht mit Unrecht trennt man Weltliches vom Geistigen, auch im irdischen Leben. Die Bezeichnungen sind wohl erstanden aus dem richtigen Ahnungsvermögen mancher Menschen; denn sie geben auch den Unterschied in der ganzen Schöpfung als Spiegelbild wieder. Auch die Schöpfung können wir einteilen in das Paradies, und in die Welt, also in das Geistige und in das Weltliche. Auch hierbei ist in dem Weltlichen Geistiges nicht ausgeschlossen, wohl aber in dem Geistigen das Weltliche.

Die Welt müssen wir die Stofflichkeit nennen, die auch vom Geistigen durchpulst ist. Das Geistige ist das geistige Reich der Schöpfung, das Paradies, in dem alles Stoffliche ausgeschlossen ist. Wir haben also Paradies und Welt, Geistiges und Stoffliches, Urschöpfung und Entwickelung, auch selbsttätige Nachformung zu nennen.

Die eigentliche Schöpfung ist lediglich das Paradies, das heutige geistige Reich. Alles andere ist nur Entwickeltes, also nicht mehr Erschaffenes. Und das Entwickelte muß mit dem Ausdruck Welt bezeichnet werden. Die Welt ist vergänglich, sie entwickelt sich aus den Ausströmungen der Schöpfung, diese bildhaft nachahmend, getrieben und gehalten durch geistige Ausströmungen. Sie reift heran, um dann in Überreife wieder zu zerfallen. Das Geistige jedoch altert nicht mit, sondern bleibt ewig jung, oder anders ausgedrückt: ewig sich gleich.

Nur in der Welt ist Schuld und Sühne möglich! Das bringt die Mangelhaftigkeit der Nachentwickelung mit sich. Schuld irgendeiner Art ist in dem Reich des Geistes ganz unmöglich.

Wer meine Vorträge ernsthaft gelesen hat, dem ist dies völlig klar. Er weiß, daß nichts von allem Geistigen, welches die Welt durchströmt, zurück in das Reingeistige vermag, solange noch ein Stäubchen einer Andersart von der Wanderung an dem Geistigen haftet. Das kleinste Stäubchen macht das Überschreiten einer Grenze in das Geistige unmöglich. Es hält zurück, auch wenn der Geist bis an die Schwelle vorgedrungen ist. Mit diesem letzten Stäubchen kann er nicht hinein, weil dieses Stäubchen durch die andere niedere Beschaffenheit das Eintreten nicht zuläßt, solange es noch festhaftet am Geistigen. Erst in dem Augenblicke, wo sich solches Stäubchen löst, zurücksinkt, wird der Geist ganz frei, erhält damit dieselbe Leichtigkeit, die in der untersten Schicht des Geistigen vorhanden ist, und somit für diese unterste Schicht des Geistigen zum Gesetz besteht, und kann nicht nur, sondern muß dann hinein über die Schwelle, an der er vorerst noch zurückgehalten wurde durch das letzte Stäubchen.

Der Vorgang kann von so vielen Seiten aus betrachtet und geschildert werden, gleichviel, mit welchen Worten man es bildhaft wiedergibt, es bleibt an sich genau dasselbe. Ich kann es ausschmücken mit den fantastischsten Erzählungen, kann zur Verständlichmachung viele Gleichnisse benützen, die Tatsache an sich jedoch ist schlicht, ganz einfach, und hervorgerufen durch die Auswirkung der drei Gesetze, die ich oft erwähnte.

Man kann schließlich mit Recht auch sagen, in dem Paradiese, also dem Reingeistigen, vermag nie eine Sünde aufzukommen, es wird von keiner Schuld berührt, weil es von dem heiligen Geiste selbst erschaffen ist. Demnach ist das Erschaffene allein vollwertig, während später dann in dem, was sich daraus weiter entwickelt hat als Nachbild der göttlichen Schöpfung, welches dem Menschengeist zu seiner Ausbildung und zur Erstarkung als Tummelplatz ganz überlassen bleibt, durch falsches Wollen dieser trägen Menschengeister eine Schuld erstehen kann, die sühnend wieder ausgeglichen werden muß, bevor das Geistige zurückzukehren fähig ist. Wenn aus der Schöpfung, also aus dem Paradiese, einem selbstgewählten Drange folgend Geistsamenkörner ausgehen, um eine Wanderung durch jene Welt zu machen, so kann man selbstverständlich bildhaft sagen, Kinder gehen aus der Heimat, um zu lernen, und dann vollgereift zurückzukehren. Der Ausdruck hat seine Berechtigung, wenn man es bildhaft nimmt. Es muß jedoch alles stets bildhaft bleiben, darf nicht umgeformt werden in das Persönliche, wie man es überall versucht. Da sich der Menschengeist erst in der Welt die Schuld aufbürdet, weil so etwas im Geistigen nicht möglich ist, so kann er selbstverständlich auch nicht eher wieder heim in das geistige Reich, bevor er sich von dieser Schuld, die ihn belastet, löst. Ich könnte dafür tausenderlei Bilder nehmen, alle würden in sich nur den einen Grundsinn haben können, den ich schon oft in Auswirkung der einfachen drei Grundgesetze gab.

Es klingt so manchem fremd, wenn ich den Vorgang sachlich schildere, weil das Bildhafte seinem Dünkel und der Eigenliebe schmeichelt. Er will lieber in seiner Traumwelt sein; denn darin hört es sich viel schöner an, er kommt sich darin selbst viel mehr vor, als er wirklich ist. Dabei macht er dann den Fehler, daß er das Sachliche darin nicht schauen will, er steigert sich in das Fantastische hinein, verliert damit den Weg und seinen Halt, und ist entsetzt, vielleicht sogar empört, wenn ich ihm nun in aller Einfachheit und nüchtern zeige, wie die Schöpfung ist, und was er darin eigentlich für eine Rolle spielt. Es ist für ihn ein Übergang wie der des kleinen Kindes, welches unter den zärtlichen Händen einer Mutter oder Großmutter leuchtenden Auges und mit vor Begeisterung erhitzten Wangen beglückt Märchen anhören konnte, um dann endlich die Welt und Menschen in der Wirklichkeit zu sehen. Ganz anders, als es in den schönen Märchen klingt, und doch bei schärferer, rückwärtiger Betrachtung dieser Märchen im Grunde ebenso. Der Augenblick ist bitter, aber nötig, sonst würde ja ein Kind nicht weiter vorwärts kommen können, und unter großem Leid als „weltfremd“ untergehen.

Nicht anders hier. Wer weiter aufwärts will, der muß die Schöpfung endlich kennen in ihrer ganzen Wirklichkeit. Er muß fest auf den Füßen schreiten, darf nicht mehr schweben in Empfindungen, welche wohl für ein unverantwortliches Kind, nicht aber für den reifen Menschen taugen, dessen Kraft des Wollens fördernd oder störend in die Schöpfung dringt, und ihn dadurch entweder hebt oder vernichtet.

Mädchen, die Romane lesen, welche unwahr dargestellt wirkliches Leben nur verschleiern, werden in der damit erweckten Schwärmerei sehr schnell im Leben bittere Enttäuschungen erfahren, sehr oft sogar gebrochen sein für ihre ganze Erdenzeit, als leichte Beute skrupelloser Falschheit, der sie sich vertrauend näherten. Nichts anderes ist es beim Werdegange eines Menschengeistes in der Schöpfung.

Deshalb hinweg mit allem Bildhaften, welches der Mensch nie verstehen lernte, weil er viel zu bequem für den Ernst rechter Deutung war. Nun wird es Zeit, daß Schleier fallen, und er klar sieht, woher er kam, was seine Aufgabe für Pflichten auferlegt, und auch wohin er wieder gehen muß. Er braucht dazu den Weg! Und diesen Weg sieht er in meiner Gralsbotschaft klar vorgezeichnet, vorausgesetzt, daß er ihn sehen will. Das Wort der Gralsbotschaft ist lebendig, so daß es nur solche Menschen überreichlich finden läßt, die wirklich ehrliches Verlangen in der Seele tragen! Alles andere stößt es selbsttätig ab.

Die Botschaft bleibt den Eingebildeten und den nur oberflächlich Suchenden das Buch mit sieben Siegeln!

Nur wer sich willig öffnet, wird empfangen. Geht er von vornherein geraden, unverfälschten Sinnes an das Lesen, so erblüht ihm alles, was er sucht, in herrlicher Erfüllung! Doch die, die nicht ganz reinen Herzens sind, werden von diesem Worte abgestoßen, oder es verschließt sich vor den falschen Blicken. Sie finden nichts! So wird das Urteil einem jeden, ganz wie er sich diesem Worte gegenüberstellt. —

Die Zeit des Träumens ist vorüber. Das Wort bringt das Gericht. Es trennt die Menschengeister selbsttätig in der Verschiedenartigkeit von deren Auffassung. Dieses Geschehen ist nun wiederum so einfach und natürlich, daß es der größten Zahl der Menschen allzueinfach sein wird, sodaß sie darin wieder nicht das große und gewaltige Gericht erkennen, welches damit einsetzt.

Das Gericht liegt in den Tagen dieser ersten Trennung aller Menschengeister, die die jeweilige Aufnahme des neuen Gotteswortes über jeden Einzelnen verhängt! Es liegt nicht erst in den späteren Folgen, welche sich der Trennung anschließen, indem ein jeder dann den Weg vollenden muß, zu dem er sich entschloß, worauf er seinen Lohn oder die Strafe finden wird.

Um alle Menschen aber vorher nochmals aufzurütteln, Gelegenheit zu ernstem Nachdenken zu geben, in dem so mancher vielleicht doch noch zu dem Rettungsseile greift, das ganz allein aus diesen Niederungen führt, kommen Geschehen in so schwerer Art, wie sie sich die verstockte Menschheit wohl nicht als so nahe träumen läßt. Wie leicht hätte sich vieles davon noch ersparen lassen! Doch jetzt ist es zu spät. Mag vielen das zermürbende Geschehen noch zum Heile werden, sobald sie dabei dann die Nichtigkeit falscher Propheten und auch Führer endlich einsehen, auf welche sie sich jetzt so stark verlassen; denn die bevorstehende Zeit wird nur die Wahrheit sieghaft überdauern, und den von Gott bestimmten Führer bald erkennen lassen, welchem allein die Kraft gegeben ist, in der verzweiflungsvollen geistigen und auch irdischen Not zu helfen! —

84. Lidský tvor


Vždy znovu vzdouvají se nové vlny rozhořčení a vrhají své kru- hy přes země a státy. Byly vyvolány mým prohlášením, že lidstvo nemá v sobě nic Božského. Jest to důkaz, jak hluboko zapustila do- mýšlivost kořeny v lidských duších a jak lidé neradi chtějí se s ní rozloučit, i když jejich cítění se varovně tu a tam probouzí a dává jim poznati, že konečně přece tomu tak býti musí.

Zdráhání nemění však nic na věci. Lidští duchové jsou dokonce ještě menší a nepatrnější, než se domnívají, když se konečně vnitřně dopracovali k přesvědčení, že všechno Božské v nich chybí.

Proto chci jíti ještě dále než dosud a chci odděliti stvoření ještě poněkud dále od sebe, abych ukázal, na který stupeň patří člověk. Není ani dobře možno, aby začal se vzestupem, když předem přesně neví, co jest a co může. Má-li to jednou ujasněno, konečně pak také ví, co činiti má!

To však jest veliký rozdíl od toho, co dnes chce! A jaký rozdíl!

Již to ani nebudí soucit u toho, komu jest dopřáno jasné nazírání. Nemíním tu „nazíráním“ nazírání vidoucího, nýbrž vědoucího. Mís- to soucitu a útrpnosti musí se dnes probudit již jen hněv. Hněv a opovržení nad nesmírným povyšováním se na Boha, kterého se denně, ba každou hodinu ve své domýšlivosti dopouštějí statisícové. V domýšlivosti, ve které není ani stínu vědění! Nestojí za námahu ztráceti o tom třeba jediné slovo.

Co pravím dále, platí těm nemnohým, kdo v čisté pokoře mohou ještě dospěti k nějakému způsobu poznání, dříve než by byli předem tak rozdrceni, jak se podle Božských zákonů záhy stane, aby se ko- nečně dostalo vstupu pravému slovu Božímu a otevřela se pro ně úrodná půda!

Všechno prázdné, jen na slova bohaté špatné dílo pozemšťanů, kteří se považují za vědoucí, rozpadne se v trosky současně s dnešní neplodnou půdou!

Jest také nejvyšší čas, aby tento jalový žvást, který na všechno usi- lující vzhůru působí jako jed, zhroutil se v sobě v celé své prázdno- tě. –

Sotvaže jsem stanovil rozlišení mezi Synem Božím a Synem Člo- věka  jako   dvěma   osobnostmi,   vynořují   se   pojednání,   která v theologicko-filosofických spleteninách chtějí objasniti, že tomu tak není. Aniž se pouštějí věcně do mého poukazu, snaží se udržeti starý blud za každou cenu i za cenu logické věcnosti v nejasném způsobu dosavadních dogmat. Odvolávají se tvrdošíjně na jednotlivé věty starých  písem  s vyloučením  každé  vlastní  myšlenky.  A  tím  i s nevyslovenou podmínkou, že posluchači a čtenáři nesmí rovněž nic myslet a tím méně pociťovati. Vždyť pak by se ihned poznalo, že těmi mnohými slovy není odůvodněno nic, protože dopředu i dozadu zůstává nemožným správný důsledek. Ještě viditelněji chybí však těmto mnohým slovům souvislost se skutečným děním.

Kdo je při tom konečně schopen otevříti uši a oči, ten musí beze všeho poznati nicotnost takových „poučení“. Jest to poslední křečo- vité přimknutí se, které nelze již ani označiti jako ulpění na dosavad- ní opoře, která se v příštím dění osvědčí jako nic.

Jediné jejich odůvodnění tvoří věty, jichž správné podání nelze dokázati.  Tyto   věty   naopak   nemožností   logického   přivtělení k světovému dění ukazují zcela zřejmě, že jejich smysl byl v dalším podání znetvořen lidským mozkem. Ani jedna z nich nedá se bez mezer vpraviti do dění a cítění. Avšak jen tam, kde se všechno uzaví- rá v celistvý kruh, bez fantastičnosti a beze slov slepé víry, jen tam jest všechno dění vysvětleno správně! –

Ale nač se namáhat, když člověk nechce upustit od takové zarputi- losti! Nechť se tedy klidně stane to, co se za těchto poměrů státi musí. Jenom několik let to všechno konečně a bezpodmínečně změ- ní. –

S hrůzou odvracím se od věřících a ode všech těch, kdo ve své falešné pokoře pro samo lepší vědění nepoznávají prostou Pravdu, ba dokonce se jí posmívají nebo blahosklonně ji chtějí ještě opravo- vati. Jak rychle budou právě oni tak malými, tak zcela malinkými a ztratí veškerou oporu, protože ji nemají ani ve víře, ani ve svém vědění. Bude to pro ně cestou, po které vytrvale chtěli jíti a po které se již nemohou nikdy navrátiti k životu. Právo volby nebylo jim nikdy zadržováno. –

Ti, kdo mne dosud sledovali, vědí, že člověk má svůj původ v nejvyšším oddílu stvoření: V duchovnu. Avšak jest nutno zazna- menati mnoho rozdílů v oblasti duchovna. Pozemský člověk, který si troufá chtít býti velikým, který se často neleká ani toho, aby snížil svého Boha až na nejvyšší na tom stupni, na který patří sám, člověk, který se někdy dokonce osměluje Boha zapírat nebo i urážet, není ve skutečnosti ani tím, čím se mnohý plný pokory v nejlepším smyslu býti domnívá. Pozemský člověk není žádný stvořený, nýbrž jen vyvinutý. To jest rozdíl, jak si ho člověk nedovede domysleti. Rozdíl, se kte- rým nebude hotov nikdy, aby ho mohl přehlédnouti.

Krásná jsou slova a vítána mnohým, jak je mají na rtech četní uči- telé proto, aby rozmnožili počet stoupenců. Avšak tito nevědomí učitelé jsou dokonce ještě sami přesvědčeni o všech bludech, které šíří a nevědí, jak velikou škodu tím způsobují lidem!

Ke vzestupu může vésti jen jistota v oné veliké otázce: „Co jsem!“ Není-li tato otázka předem zcela bezohledně rozřešena a poznána, pak jest vzestup trpce těžký, neboť dobrovolně nepodvolí se lidé tako- vé pokoře, která by jim dopomohla na správnou cestu, po které také skutečně mohou jíti dále. To dokázalo jasně všechno dění až po dnešní dobu. Pokora učinila z těchto lidí buď otroky, což jest stejně nesprávné jako povýšenost, anebo v této pokoře přestřelili daleko za vlastní cíl a postavili se na cestu, k jejímuž konci nemohou dojíti nikdy, protože jim k tomu nestačí podstata ducha. Řítí se proto do hlubin, které je roztříští, protože dříve chtěli býti příliš vysoko. –

Jen stvoření jsou obrazy Boží. To jsou Prastvoření čistě duchovní v onom vlastním skutečném stvoření, ze kterého se mohlo vyvinouti všechno ostatní. V jejich rukou spočívá hlavní vedení všeho du- chovního. Oni jsou ideály, věčnými vzory pro všechno lidstvo. Na- proti tomu pozemský člověk mohl se vyvinouti teprve napodobová- ním z tohoto hotového stvoření. Od nevědomého zárodku ducha k sebe vědomé osobnosti.

Zdokonalen tím, že se přidrží správné cesty ve stvoření, stane se teprve pak podobou obrazů Božích. Člověk sám není nikdy ve skutečnosti obrazem! Mezi tím jest ještě veliká propast až dolů k němu!

Avšak i od skutečných obrazů není nejbližší krok dávno ještě k Bohu. Proto měl by pozemský člověk konečně jednou poznat, co všechno jest mezi ním a vznešeností Boží, kterou si tak usiluje při- vlastniti. Pozemský člověk se domýšlí, že se v budoucí dokonalosti stane jednou Božským nebo částí Božství. Zatím však na své nej- vyšší výši stane se jen podobou obrazu Božího. Smí až na nádvoří, do předsíní vlastního hradu Grálu, což je nejvyšší vyznamenání, jehož se může dostati lidskému duchu. –

Odvrhněte konečně tuto domýšlivost, která vám může býti jen na překážku, protože tak zbloudíte se světlé cesty. Záhrobní bytosti, které ve spiritistických kroužcích chtějí udělovati dobře míněná pou- čení, nejsou o tom zpraveny. Jim samotným chybí ještě potřebná k tomu znalost. Mohly by jásati, kdyby směly o tom slyšeti. Také u nich dostaví se jistě veliký nářek, až jim vzejde poznání o promeška- ném čase v malichernostech a svéhlavosti.

Jak jest tomu v oblasti duchovní, tak jest tomu i v bytostném. Zde jsou vůdcové všech živlů bytostně Prastvoření. Všichni bytostní tvorové, kteří se stávají vědomými, jako rusalky, víly, skřítkové, sa- lamandři atd., nejsou stvořeni, nýbrž jen vyvinuti ze stvoření. Vyvinuli se tedy z bytostné části, z nevědomého bytostného seménka k vědomě bytostnému. Stávajíce se vědomými, berou na sebe i lidské formy. Toto přijímání formy jde vždy stejnoměrně s uvědomováním. Zde v bytostném jest to totéž odstupnění jako výše v duchovním. Pras- tvoření  živlů   v bytostném   jsou   právě   tak   jako   Prastvoření v duchovním podle způsobu své činnosti mužské nebo ženské for- my. Odtud ve starověku pojem bohů a bohyň. Na to jsem již poukázal ve své přednášce „Bohové – Olymp – Walhalla“*). –

Velký jednotný rys jde celým stvořením a světem! Posluchač i čtenář mých přednášek nechť pracuje stále v sobě. Nechť klade zkoumadla a mosty od jedné přednášky ke druhé a nechť je klade i ven do velikého i malého světového dění! Teprve pak může porozu- měti poselství Grálu a shledá, že se časem uzavírá v jediný, dokonalý celek a nezanechává mezer. Vždy znovu vrací se čtenář ve všem dění k základním rysům. Všechno může vysvětliti, všechno dovozovati, aniž jest nutno měniti jen jedinou větu. Kdo vidí mezery, tomu chybí plné porozumění. Kdo nepoznává velkou hloubku, ono všeobsáhlé, ten jest povrchní a nepokoušel se nikdy, aby živě vnikl do ducha přinášené zde Pravdy.

Nechť se přidruží k oněm masám, které jdou širokou cestou sa- molibosti a domýšlivosti, že již mají největší vědění. Domýšlivost vědění zdržuje takto ztracené, aby v tom, co je jim sdělováno, viděli životnost, která dosud chybí jejich zdánlivému vědění. Kamkoliv hledí, cokoliv slyší, všude staví se před to jejich vlastní uspokojení na tom, co se domnívají, že drží pevně v ruce. Teprve pak, když přijdou k oné hranici, která neúprosně zavrhuje všechno nepravé a všecko zdání, poznají při otevření ruky, že v ní nemají nic, co umožňuje po- kračování cesty a tím konečně vstup do říše ducha. Ale pak jest již příliš pozdě jíti cestou zpět a sbírati pohozené a nepovšimnuté. Ne- stačí již k tomu čas. Brána ke vchodu jest zavřena. Poslední možnost zmeškána. –

Dokud se člověk nestane takovým, jakým má býti, nýbrž zůstává lpěti na tom, jak si to přeje, nemůže mluviti o pravém lidství. Musí vždy pomýšleti na to, že vyšel teprve ze stvoření a ne bezprostředně z ruky Stvořitelovy.

„Slovíčkářství, vždyť je to v podstatě jedno, jest to jen jinak vy- jádřeno.“ Tak říkají ti, kdo se povyšují a shnilé, hluché plody tohoto lidství, protože budou vždy neschopni pociťovati ten veliký rozdíl, jaký v tom jest. Prostota slov působí, že se opět klamou.

Jen ten, kdo jest v sobě živý, nepřejde to nedbale, nýbrž vycítí nezměrné vzdálenosti a ostrá ohraničení.

Kdybych již nyní chtěl ukázati na všechny rozdíly ve stvoření, ležel by mnohý, dnes „v sobě“ veliký člověk záhy zoufale na zemi při poznání, že slova ta chovají v sobě Pravdu. Byl by zkrušen pocho- pením své nicotnosti a malosti. Často používaný výraz „pozemský červ“ není tak nevhodný pro tyto „duchovně povznešené“, kteří se ještě dnes honosí moudrostí, ale brzo, velmi brzo, budou nutně nej- nižšími v celém stvoření, nebudou-li dokonce patřiti k zavrženým. –

Jest nyní na čase, poznati svět správně jako takový. Ne neprávem odděluje se i v pozemském životě světské od duchovního. Tato označení vznikla asi ze správné schopnosti předtuchy mnohých lidí, neboť ukazují jako v zrcadle také rozdíl v celém stvoření. Také stvo- ření můžeme rozděliti v ráj a ve svět, tedy v duchovní a ve světské. I zde není ve světském vyloučeno duchovní, ale v duchovním jest vyloučeno světské.

Svět jest nutno nazývati hmotností, kterou probíhá také duchov- no jako tep. Duchovno jest duchovní říše, ráj, ze kterého jest vylou- čeno všechno hmotné. Máme tedy ráj a svět, duchovní a hmotné, prvotní stvoření a vývoj, který možno nazvati také samočinným na- podobením.

Vlastní skutečné stvoření jest pouze ráj, dnešní duchovní říše. Všechno ostatní jest jen vyvinuté, ne tedy již stvořené. A co se vyvinulo, jest nutno označiti výrazem svět. Svět jest pomíjivý, vyvíjí se z výronů Prastvořených, obrazně je napodobí a je poháněn a udržován du- chovními výrony. Dozrává, aby pak v přezrálosti opět se rozpadl. Avšak duchovno nestárne spolu s ním, nýbrž zůstává věčně mladé, nebo jinými slovy: Jest věčně v sobě stejné.

Jen ve světě jsou možny viny a odpykání! To nese s sebou nedo- statečnost pozdějšího vývoje. Vina jakéhokoliv druhu jest v říši du- cha zcela nemožná.

Kdo četl vážně moje přednášky, tomu jest to úplně jasné. Ví, že nic ze všeho duchovního, co proudí světem, nemůže zpět do čistě duchovního, dokud na tomto duchovním lpí z putování jen prášek, jinorodý. Nejmenší prášek znemožňuje překročení hranice do du- chovna. Zdržuje, i když duch pronikl až k prahu. S tímto posledním práškem nemůže dále, protože tento prášek jinou a nízkou podsta- tou nedovoluje vstup tak dlouho, dokud ještě lpí na duchovnu. Te- prve v okamžiku, kdy se tento prášek uvolní a odpadne, jest duch zcela  svoboden  a  dostává  se  mu  téže  lehkosti,  která  se  nalézá v nejnižší vrstvě duchovna. Tato lehkost jest zákonem pro tuto nejnižší vrstvu duchovní. Lidský duch pak nejen může, nýbrž musí přes práh, na kterém byl zprvu ještě zdržován posledním práškem.

Postup může býti pozorován a líčen z mnoha stran. Jest lhostej- no, jakými slovy se obrazně podává, o sobě zůstává to totéž. Mohu to vyzdobiti nejfantastičtějšími povídkami, mohu použíti k lepšímu porozumění mnohých podobenství, skutečnost sama o sobě jest přece prostá, zcela jednoduchá a jest vyvolána projevem tří často mnou jmenovaných zákonů.

Může se také konečně právem říci, že v ráji, tedy v čistě duchov- ním, nemůže nikdy povstati hřích, že není dotčen žádnou vinou, protože ho stvořil sám Duch Svatý. Podle toho jest stvořené jedině plně hodnotné. V tom, co se z něho vyvinulo dále, tedy svět, jako napodobenina Božského stvoření, která zůstává úplně přenechána lidskému duchu jako rejdiště k jeho výcviku a posile, může nespráv- ným chtěním těchto líných lidských duchů vzniknouti vina, která musí býti opět smírně vyrovnána dříve, než jest duchovno schopno návratu. Semena ducha puzena samovolnou touhou vycházejí tedy ze stvoření čili z ráje, aby proputovala tento svět. Samozřejmě, že může se obrazně říci, že děti odcházejí z domova, aby se učily a vrá- tily se pak v úplné zralosti. Tento výraz má své oprávnění, pokud se bere obrazně. Avšak všechno to musí zůstati stále obrazným a nesmí býti přetvořeno v osobní, jak se všude jeví o to snaha. Protože lidský duch teprve  ve  světě  uvalí  na  sebe  vinu,  ježto  něco  takového v duchovnu není možno, nemůže se samozřejmě také vrátiti domů do duchovní říše, dokud se nevyprostí z této viny, která ho tíží. Mohl bych k tomu použíti na tisíce obrazů, všechny mohly by však míti v sobě jen ten jediný základní smysl, který jsem již často uváděl v projevech prostých tří základních zákonů.

Zní to mnohému cize, když líčím postup věcně, protože obrazné lichotí jeho ješitnosti a samolibosti. Chce býti raději ve svém světě snů, neboť tam se to mnohem krásněji naslouchá. On si tam připadá něčím mnohem více, než skutečně jest. Při tom dělá pak chybu, že nechce v tom viděti věcné. Vystupňuje se to do fantastičnosti, člověk ztratí tím cestu i svou oporu a jest v úžase snad i rozhořčen, ukáže-li se mu prostě a střízlivě, jaké stvoření skutečně jest a jakou on v něm hraje vlastně úlohu. Jest to pro něho takový přechod jako u malého dítěte, které v něžných rukou matky nebo babičky mohlo naslouchati se zářícím okem a s tvářemi planoucími nadšením blaženě pohád- kám, aby pak konečně spatřilo svět a lidi ve skutečnosti. Zcela jinak, než to zní v krásných pohádkách a přece při bystřejším zpětném pozorování těchto pohádek v základě totéž. Jest to hořký okamžik, ale nutný. Jinak by dítě nemohlo jíti kupředu a zašlo by ve velkém utrpení jako „odcizené světu“.

Nejinak jest tomu zde. Kdo chce dále vzhůru, musí konečně po- znati stvoření v celé jeho skutečnosti. Musí státi pevně na nohách, nesmí se již vznášeti v pocitech, které se hodí snad pro nezodpověd- né dítě, ne však pro zralého člověka, jehož síla chtění proniká do stvoření nápomocně nebo rušivě a tím je buď povznáší nebo ničí.

Dívky, které čtou romány, jež v nepravém líčení jen zahalují sku- tečný život, zakusí v blouznění, které se tím probudí, velmi rychle v životě trpká zklamání. Velmi často bývají zlomeny pro celý svůj pozemský  čas  jako  snadná  kořist  nesvědomité  falše,  ke  které  se s důvěrou blížily. Při postupu lidského ducha ve stvoření není to nic jiného.

Proto pryč se vším obrazným, kterému se člověk nikdy nenaučil rozumět, protože byl příliš pohodlným pro vážnost správného vý- kladu. Nyní jest na čase, aby padly závoje a on viděl jasně, odkud přišel, jaké povinnosti ukládá mu jeho úkol a také kam musí opět jíti. Potřebuje k tomu cestu! A tuto cestu vidí jasně před sebou naznačenou v mém poselství Grálu, ovšem za předpokladu, že ji viděti chce. Slovo poselství Grálu jest živé a nechává se najíti přehojně jen takovým lidem, kteří chovají v duši skutečně poctivou touhu. Všechno ostatní samočinně odvrhuje.

Domýšlivcům a těm, kdo hledají jen povrchně, zůstává poselství knihou o sedmi pečetích!

Jen ten, kdo se ochotně otvírá, také obdrží. Přistupuje-li hned od počátku ke čtení s přímou a nefalšovanou myslí, vykvete mu vše, co hledá, v nádherném splnění! Ale toto slovo odvrhuje ty, kdo nejsou zcela čistého srdce, nebo se uzavírá před falešnými zraky. Ti nenajdou nic! Tak bude rozsouzeno každému úplně podle jeho stanovis- ka k tomuto slovu. –

Minul čas snění. Slovo přináší soud! Samočinně rozděluje lidské du- chy v různorodosti jejich pochopení. Toto dění jest opět tak prosté a přirozené, že bude pro největší počet lidí až příliš prosté. Proto zase v něm nepoznají velký a mocný soud, který tím začíná.

Soud jest ve dnech tohoto prvního rozdělení všech lidských duchů a způsob přijetí nového Božího slova provede toto rozdělení! Soud není teprve v pozdějších následcích, které se připojí k rozdělení. Pak musí každý dokonati cestu, ke které se rozhodl, načež najde svou odměnu nebo trest.

Avšak aby se všichni lidé ještě jednou předem vyburcovali a dala se jim příležitost k vážnému přemýšlení, ve kterém mnohý snad přece ještě sáhne po onom záchranném laně, které jedině vede z těchto ní- žin, nastanou události a dění tak těžkého rázu, jak se o nich zatvrze- lému lidstvu ani nesní, že by byla tak blízko. Jak snadno bylo by se dalo tak mnohé ještě uspořiti! Ale teď jest již příliš pozdě. Kéž jest mnohým toto zdrcující dění ještě ke spáse. Jen když při tom konečně nahlédnou nicotnost falešných proroků a vůdců, na které se dnes tak silně spoléhají. Nastávající dobu přetrvá vítězně jen Pravda a záhy dá poznati vůdce určeného Bohem, kterému jedině jest dána síla, aby pomohl v duchovní i pozemské bídě, plné zoufalství.

 

 

*)             Přednáška č.82: „Bohové – Olymp – Walhalla.“