Interaktivy preklad PG


85. Und tausend Jahre sind wie ein Tag!


Wer von den Menschen hat den Sinn der Worte schon erfaßt, in welcher Kirche wird er recht gedeutet? In vielen Fällen wird er nur als ein Begriff zeitlosen Lebens genommen. Doch in der Schöpfung ist nichts zeitlos und nichts raumlos. Schon der Begriff des Wortes Schöpfung muß dem widersprechen; denn was geschaffen ist, das ist ein Werk und jedes Werk hat eine Grenze. Was aber eine Grenze hat, das ist nicht raumlos. Und was nicht raumlos ist, kann auch nicht zeitlos sein.

Es gibt verschiedenartige Welten, die den Aufenthalt von Menschengeistern bilden, je nach ihrer geistigen Reife. Diese Welten sind mehr oder weniger dicht, dem Paradiese näher und von ihm entfernter. Je weiter entfernt, desto dichter und damit schwerer.

Der Zeit- und Raumbegriff verengt sich mit der zunehmenden Dichtheit, mit dem festeren Geschlossensein der Stofflichkeit, mit der weiteren Entfernung von dem geistigen Reiche. So gehört die Erde zu dem Weltenteil, der als zweite Stelle der Dichtheit gilt. Es gibt also noch einen Weltenteil, welcher noch dichter, deshalb auch noch enger begrenzt ist in dem Zeit- und Raumbegriff.

Der verschiedenartige Zeit- und Raumbegriff ersteht durch die mehr oder weniger dehnbare Aufnahmefähigkeit des Erlebens durch das Menschenhirn, das wiederum dem Grad der jeweiligen Umgebung angepaßt ist, also der Art des Weltenteiles, in dem der Körper sich befindet. So kommt es, daß wir von Verschiedenheit der Begriffe für Raum und Zeit in den verschiedenen Weltenteilen sprechen müssen.

Es gibt nun dem Paradiese, also dem reingeistigen Weltenteile viel näher gelegene Weltenteile als dieser, dem die Erde zugehört. Diese näherliegenden sind von einer anderen Art der Stofflichkeit, die leichter und weniger fest geschlossen ist. Folge davon ist die ausgedehntere Erlebensmöglichkeit im vollen Bewußtsein. Hier nennen wir es tagbewußtes Erleben.

Die Stofflichkeiten anderer Art gehören zu der feineren Grobstofflichkeit, wie zu der groben Feinstofflichkeit, und dann auch zu der absoluten Feinstofflichkeit selbst, während wir zur Zeit in der Welt der absoluten Grobstofflichkeit uns befinden. Je mehr verfeinert nun die Stofflichkeit ist, desto durchlässiger ist sie auch. Je durchlässiger aber eine Stofflichkeit ist, desto weiter und ausgedehnter wird auch für den im Körper wohnenden Menschengeist das Feld der bewußten Erlebensmöglichkeit, oder nennen wir es Eindrucksmöglichkeit.

In einem gröberen, dichteren Körper mit dem entsprechend dichteren Gehirn als Durchgangsstation äußerer Vorgänge ist der darin wohnende Menschengeist natürlich fester abgeschlossen oder ummauert, als in einer durchlässigeren, weniger verdichteten Stoffart. Er kann in der dichteren demnach auch nur bis zu einer enger gezogenen Begrenzung Vorgänge in sich wahrnehmen oder sich von diesen beeindrucken lassen.

Je weniger dicht aber eine Stoffart ist, desto leichter ist sie naturgemäß auch und damit muß sie desto höher sich befinden, ebenso wird sie auch lichtdurchlässiger sein und somit selbst auch heller. Je näher sie infolge ihrer Leichtigkeit dem Paradiese liegen, desto lichter, sonniger werden sie aus diesem Grunde auch sein, weil sie die vom Paradies ausgehenden Strahlungen durchlassen.

Je weiter nun ein Menschengeist aus seinem Körper heraus durch eine leichtere, weniger dichte Umgebung die Möglichkeit des lebendigen Erfühlens erhält, desto mehr wird er in sich zu erleben fähig sein, so, daß er in der Zeit eines Erdentages in seiner Umgebung weit mehr Erlebnisse aufnehmen kann, als ein Erdenmensch mit seinem dichteren Gehirn in seiner schwereren und damit fester geschlosseneren Umgebung. Je nach Art der Durchlässigkeit, also je nach der leichteren, lichteren Art der Umgebung vermag ein Menschengeist in der Zeit eines Erdentages dann soviel wie in einem Erdenjahre durch leichteres Aufnehmen zu erleben, in dem geistigen Reiche selbst in der Zeit eines Erdentages soviel wie in tausend Erdenjahren!

Deshalb heißt es: „Dort sind tausend Jahre soviel wie ein Tag.“ Also im Reichtum des Erlebens, dessen Steigerung sich nach der wachsenden Reife des Menschengeistes richtet.

Der Mensch kann sich das am besten vorstellen, wenn er an seine Träume denkt! Darin vermag er oft in einer einzigen Minute Erdenzeit ein ganzes Menschenleben durchzuempfinden, im Geiste wirklich zu erleben! Er durchlebt dabei die freudigsten wie die schmerzvollsten Dinge, lacht und weint, erlebt sein Altern, und hat dabei doch nur die Zeit einer einzigen Minute verbraucht. Im Erdenleben selbst würde er zu diesem gleichen Erleben viele Jahrzehnte benötigen, weil Zeit und Raum des irdischen Erlebens zu eng begrenzt ist und dadurch jede einzelne Stufe langsamer vorwärtsschreitet. Und wie der Mensch auf Erden nur im Traume so schnell erleben kann, weil dabei von dem Geiste durch den Schlaf die Fessel des Gehirnes teilweise abgestreift ist, so steht er in den lichteren Weltenteilen als nicht mehr so stark gefesselter und später ganz freier Geist immer in diesem regen und schnellen Erleben. Er braucht für das tatsächliche Erleben von tausend Erdenjahren nicht mehr Zeit wie einen Tag!

85. A tisíc let jest jako jeden den!


Kdo z lidí pochopil již smysl těchto slov? Ve které církvi je správně vykládán? V mnohých případech bere se jen jako pojem života bez času. Ale ve stvoření není nic bez času a nic bez prostoru. Musí tomu odporovati již pojem slova stvoření, neboť co jest stvo- řeno, jest dílo a každé dílo má hranice. Co však má hranice, to není bez prostoru. A co není bez prostoru, také nemůže býti bez času.

Jsou různé světy, které tvoří bydliště lidských duchů podle jejich duchovní zralosti. Tyto světy jsou více nebo méně hutny, jsou blíže ráji nebo jsou od něho vzdáleny. Čím jsou vzdálenější, tím jsou hut- nější a tím i těžší.

Pojem času a prostoru se zužuje přibývající hutností, pevnější uzavřeností hmoty a větší vzdáleností od duchovní říše. Země patří k té části světů, která jest na druhém místě hutnosti. Jest tedy ještě jedna část světů, která jest hutnější a proto také ještě úžeji ohraniče- na v pojmu času a prostoru.

Různorodý pojem času a prostoru vzniká více nebo méně rozta- žitelnou přijatelností k prožití lidským mozkem, který jest opět při- způsoben stupni právě platného okolí, tedy tomu druhu části světa, ve kterém se nachází tělo. Tak se stává, že musíme mluviti o rozdíl- nosti pojmů pro čas a prostor v rozdílných částech světa.

Jsou tedy části světa, které jsou blíže ráji, tedy blíže čistě duchov- ní části světa, než je ta část, ke které patří země. Tyto blíže položené části světa jsou jiného druhu hmotnosti, která jest lehčí a méně pev- ně uzavřená. Následek toho jest rozsáhlejší možnost prožití při pl- ném vědomí. Jmenujeme to prožitím za denního vědomí.

Hmotnosti jiného druhu patří k jemnější hrubohmotnosti, ke hrubé jemnohmotnosti a konečně k samotné absolutní jemnohmot- nosti. My v této době nacházíme se ve světě absolutní hrubohmot- nosti. Čím je hmotnost zjemnělejší, tím jest i propustnější. Avšak čím jest hmotnost propustnější, tím širší a rozsáhlejší jest také pole vědomé možnosti prožití nebo řekněme vnímavosti pro lidského ducha, sídlícího v těle.

V hrubším a hutnějším těle s přiměřeně hutnějším mozkem jako průchodní stanicí vnějších dějů, jest lidský duch v něm sídlící ovšem uzavřen nebo obezděn pevněji, než v propustnějším, měně zhutně- lém druhu hmoty. V tomto hutnějším prostředí může také postřeho- vati v sobě děje, nebo nechati se jimi ovlivňovati, jen až k jistému užšímu omezení.

Čím méně hutným jest však druh hmoty, tím jest přirozeně také lehčím a nutně se proto nalézá i výše. Propouští také více světla a stává se tím jasnější. Čím jsou tyto druhy následkem své lehkosti blíže k ráji, tím světlejší a slunnější z téhož důvodu budou, protože propouštějí paprsky vycházející z ráje.

Čím více možnosti živého procítění dostává se lidskému duchu pomocí jeho těla v lehčím a méně hutném okolí, tím více bude schopen v sobě prožíti. V době jednoho pozemského dne může tak ve svém okolí získati mnohem více zážitků, než pozemský člověk se svým hutnějším mozkem ve svém těžším a tím i pevněji uzavřeněj- ším okolí. Podle druhu propustnosti, tedy podle lehkosti světlejšího druhu okolí může lidský duch v době jednoho pozemského dne lehčím přijetím  prožíti  tolik,  jako  v  jednom  pozemském  roce. V samotné duchovní říši může pak v době jediného pozemského dne prožíti tolik, jako za tisíc pozemských let.

Proto se praví: „Tam jest tisíc let jako jeden den.“ Tedy v bohatství prožití, jehož stupňování řídí se podle rostoucí zralosti lidského du- cha.

Člověk může si to nejlépe představiti, pomyslí-li na své sny. V nich dovede často v jediné minutě pozemského času procítiti celý lidský život, dovede jej v duchu skutečně prožíti! Prožívá při tom nejra- dostnější i nejbolestnější věci, směje se i pláče, prožívá své stárnutí a přece při tom strávil jen jedinou minutu času. V pozemském životě samotném potřeboval by k tomu stejnému prožití celá desítiletí, pro- tože čas a prostor pozemského prožívání jsou příliš těsně omezeny. Tím každý jednotlivý stupeň pokračuje pomaleji. Člověk na zemi může tak rychle vše prožívati jen ve snu, protože duch ve spánku částečně uvolnil pouta mozku. Ve světlejších částech světů stojí člo- věk však jako duch ne již tak silně spoutaný a později úplně volný v tomto rychlém a rušném prožívání vždy. Nepotřebuje pro skutečné prožití tisíce pozemských let více, než jediný den času.