Interaktivy preklad PG


86. Empfindung


Jede Empfindung formt sofort ein Bild. Bei dieser Bildformung beteiligt sich das kleine Gehirn, das die Brücke der Seele zu deren Beherrschung des Körpers sein soll. Es ist der Teil des Gehirnes, der Euch den Traum vermittelt. Dieser Teil steht wieder in Verbindung mit dem Vorderhirn, durch dessen Tätigkeit die mehr an Raum und Zeit gebundenen Gedanken erstehen, aus denen zuletzt der Verstand zusammengestellt wird.

Nun achtet genau auf den Werdegang! Ihr könnt dabei scharf unterscheiden, wenn die Empfindung zu Euch spricht durch den Geist, oder das Gefühl durch den Verstand!

Die Tätigkeit des Menschengeistes ruft in dem Sonnengeflecht die Empfindung hervor und beeindruckt dadurch gleichzeitig das kleine Gehirn. Die Auswirkung des Geistes. Also eine Kraftwelle, die von dem Geiste ausgeht. Diese Welle empfindet der Mensch natürlich dort, wo der Geist in der Seele mit dem Körper in Verbindung steht, in dem Zentrum des sogenannten Sonnengeflechts, das die Bewegung weitergibt nach dem kleinen Gehirn, welches davon beeindruckt wird. Dieses kleine Gehirn formt je nach der bestimmten Art der verschiedenartigen Beeindruckung einer photographischen Platte gleich das Bild des Vorganges, den der Geist gewollt hat, oder den der Geist in seiner starken Kraft durch sein Wollen formte. Ein Bild ohne Worte! Das Vorderhirn nimmt nun dieses Bild auf und sucht es in Worten zu beschreiben, wodurch die Zeugung der Gedanken vor sich geht, die in der Sprache dann zum Ausdruck kommen.

Der ganze Vorgang ist in Wirklichkeit sehr einfach. Ich will noch einmal wiederholen: Der Geist beeindruckt mit Hilfe des Sonnengeflechtes die ihm gegebene Brücke, drückt also ein bestimmtes Wollen in Kraftwellen auf das ihm dafür gegebene Instrument des kleinen Gehirnes, das das Aufgenommene sofort weitergibt an das Vorderhirn. Bei diesem Weitergeben ist bereits eine kleine Veränderung durch Verdichtung erfolgt, da ja das kleine Gehirn die ihm eigene Art beimischt. Wie ineinandergreifende Glieder einer Kette arbeiten die Instrumente in dem Menschenkörper, die dem Geiste zur Benützung zur Verfügung stehen. Sie alle betätigen sich aber nur formend, anders können sie nicht. Alles ihnen Übertragene formen sie nach ihrer eigenen besonderen Art. So nimmt auch das Vorderhirn das ihm vom Kleinhirn zugeschobene Bild auf und preßt es seiner etwas gröberen Art entsprechend erstmalig in engere Begriffe von Raum und Zeit, verdichtet es damit und bringt es so in die schon greifbarere feinstoffliche Welt der Gedankenformen. Anschließend formt es aber auch schon Worte und Sätze, die dann durch die Sprechorgane in die feine Grobstofflichkeit als geformte Klangwellen dringen, um darin wiederum eine neue Auswirkung hervorzurufen, welche die Bewegung dieser Wellen nach sich zieht. Das gesprochene Wort ist also eine Auswirkung der Bilder durch das Vorderhirn. Dieses vermag die Richtung der Auswirkung aber auch anstatt nach den Sprechorganen nach den Bewegungsorganen zu richten, wodurch an Stelle des Wortes die Schrift oder die Tat entsteht.

Das ist der normale Gang der vom Schöpfer gewollten Betätigung des Menschengeistes in der Grobstofflichkeit.

Es ist der rechte Weg, der die gesunde Nachentwickelung in der Schöpfung gebracht haben würde, wobei ein Verirren für die Menschheit gar nicht möglich war.

Der Mensch jedoch trat freiwillig aus dieser Bahn, welche ihm durch die Beschaffenheit des Körpers vorgeschrieben war. Mit Eigensinn griff er in den normalen Lauf der Kette seiner Instrumente, indem er den Verstand zu seinem Götzen machte. Dadurch warf er die ganze Kraft auf die Erziehung des Verstandes, einseitig nur auf diesen einen Punkt. Das Vorderhirn als der Erzeuger wurde nun im Hinblick auf alle anderen mitarbeitenden Instrumente unverhältnismäßig angestrengt. Das rächte sich naturgemäß. Die gleichmäßige und gemeinschaftliche Arbeit aller Einzelglieder wurde umgeworfen und gehemmt, damit auch jede richtige Entwickelung. Die Höchstanspannung nur des Vorderhirns Jahrtausende hindurch trieb dessen Wachstum weit über alles andere hinaus. Die Folge ist Zurückdrängung der Tätigkeit aller vernachlässigten Teile, welche schwächer bleiben mußten in geringerer Benutzung. Dazu gehört in erster Linie das Kleingehirn, welches das Instrument des Geistes ist. Daraus geht nun hervor, daß die Betätigung des eigentlichen Menschengeistes nicht nur stark behindert wurde, sondern oft ganz unterbunden ist und ausgeschaltet bleibt. Die Möglichkeit rechten Verkehres mit dem Vorderhirn über die Brücke des kleinen Gehirnes ist verschüttet, während eine Verbindung des menschlichen Geistes direkt mit dem Vorderhirn vollkommen ausgeschlossen bleibt, da dessen Beschaffenheit gar nicht dazu geeignet ist. Es ist durchaus auf Vollarbeit des Kleingehirnes angewiesen, in dessen Nachfolge es nach dem Willen Gottes steht, wenn es die ihm zukommende Betätigung richtig erfüllen will. Die Schwingungen des Geistes zu empfangen, dazu gehört die Art des kleinen Gehirnes. Es kann gar nicht umgangen werden; denn das vordere Gehirn hat in der Tätigkeit bereits den Übergang zur Feinstofflichkeit und feinen Grobstofflichkeit zu bereiten, und ist deshalb auch von ganz anderer, viel gröberer Beschaffenheit.

In dem einseitigen Großzüchten des vorderen Gehirnes liegt nun die Erbsünde des Erdenmenschen gegen Gott, oder deutlicher gesagt, gegen die göttlichen Gesetze, die in der richtigen Verteilung aller körperlichen Instrumente ebenso niedergelegt sind wie in der ganzen Schöpfung. Die Einhaltung der richtigen Verteilung hätte auch den rechten und geraden Weg zum Aufstieg für den Menschengeist in sich getragen. So aber griff der Mensch in seinem ehrgeizigen Dünkel in die Maschen des gesunden Wirkens, hob einen Teil davon heraus und pflegte ihn besonders, aller anderen nicht achtend. Das mußte Ungleichheit und Stockung mit sich bringen. Ist aber der Lauf natürlichen Geschehens solcherart gehemmt, so muß Erkrankung und Versagen, als Letztes wirres Durcheinander und Zusammenbruch die unbedingte Folge sein.

Hier aber kommt nicht nur der Körper in Betracht, sondern in erster Linie der Geist! Mit diesem Übergriff der ungleichmäßigen Erziehung der beiden Gehirne wurde das hintere Gehirn im Laufe der Jahrtausende durch die Vernachlässigung unterdrückt, damit der Geist in seiner Tätigkeit gehemmt. Erbsünde wurde es, weil die einseitige Überzüchtung des Vorderhirnes mit der Zeit schon jedem Kinde als grobstoffliche Vererbung mitgegeben wird, wodurch es diesem geistiges Erwachen und Erstarken unglaublich erschwert von vornherein, weil ihm die dazu notwendige Brücke des hinteren Gehirnes nicht mehr so leicht gangbar blieb und sehr oft sogar abgeschnitten wurde.

Der Mensch ahnt nicht einmal, welche ihn stark verurteilende Ironie in den von ihm geschaffenen Ausdrücken „Groß- und Kleinhirn“ liegt! Die Anklage kann nicht furchtbarer gegen seinen Übergriff in göttliche Bestimmung ausgesprochen sein! Er kennzeichnet damit genau das Schlimmste seiner Erdenschuld, da er das feine Instrument des grobstofflichen Körpers, das ihm auf dieser Erde helfen soll, in frevelhaftem Eigensinn derart verstümmelte, daß es ihm nicht nur nicht so dienen kann, wie es vom Schöpfer vorgesehen war, sondern daß es ihn sogar nach den Tiefen des Verderbens führen muß! Weit schlimmer haben sie damit gefehlt als Trinker oder solche, die ihren Körper in dem Frönen aller Leidenschaften zugrunde richten!

Und nun besitzen sie dazu auch noch die Anmaßung, daß Gott sich ihnen so verständlich machen soll, wie sie es in dem mutwillig verbogenen Gehäuse ihres Körpers auch verstehen können! Auf diesen schon getanen Frevel hin auch noch die Forderung!

Der Mensch hätte in der natürlichen Entwickelung die Stufen nach der lichten Höhe leicht und freudevoll ersteigen können, wenn er nicht mit frevelnder Hand in das Werk Gottes eingegriffen haben würde! Fluch ihm, wenn er nun nicht den letzten Rettungsanker dankerfüllt ergreift! Verderben über ihn, damit er nicht noch mehr Unheil und Sünden brauen und verbreiten kann, und Leid über die Mitmenschen ergießt, wie es bisher geschah! Es war nicht anders möglich, als daß derartige Gehirnkrüppel in irrsinnigen Größenwahn verfielen, den sie heute noch besitzen in dem reichsten Maße! Der Mensch der Zukunft wird normale Hirne haben, die sich gleichmäßig arbeitend dann gegenseitig nur harmonisch unterstützen. Das hintere Gehirn, das man das kleine nennt, weil es verkümmert worden ist, wird nun erstarken, weil es zu rechter Tätigkeit gelangt, bis es in richtigem Verhältnis zu dem vorderen Gehirne steht. Dann ist auch wieder Harmonie vorhanden, und das Verkrampfte, Ungesunde muß verschwinden!

Doch nun zu den weiteren Folgen der bisher so falschen Lebensweise: Das im Verhältnis viel zu kleine hintere Gehirn macht es den heute wirklich ernsthaft Suchenden auch schwer, zu unterscheiden, was echte Empfindung in ihm ist, und was nur lediglich Gefühl. Ich sagte früher schon: Gefühl wird von dem Vorderhirn erzeugt, indem dessen Gedanken auf des Körpers Nerven wirken, die rückstrahlend dem Vorderhirn die Anregung zur sogenannten Phantasie aufzwingen.

Phantasie sind Bilder, die das Vorderhirn erzeugt. Sie sind nicht zu vergleichen mit den Bildern, die das Kleingehirn unter des Geistes Drucke formt! Hier haben wir den Unterschied zwischen dem Ausdruck der Empfindung als die Folge einer Tätigkeit des Geistes, und den Ergebnissen des aus den körperlichen Nerven hervorgehenden Gefühles. Beides bringt Bilder, die für den Nichtwissenden schwer oder überhaupt nicht zu unterscheiden sind, trotzdem ein so gewaltiger Unterschied darin vorhanden ist. Die Bilder der Empfindung sind echt und bergen lebendige Kraft, die Bilder des Gefühles aber, die Phantasie, sind Vortäuschungen aus erborgter Kraft.

Der Unterschied ist aber leicht für den, welcher den Werdegang in der gesamten Schöpfung kennt und dann sich selbst genau beobachtet.

Bei den Empfindungsbildern, der Tätigkeit des Kleingehirns als Brücke für den Geist, erscheint zuerst das Bild unmittelbar, und dann erst geht es in Gedanken über, wobei durch die Gedanken das Gefühlsleben des Körpers dann beeinflußt wird.

Bei den durch das Vorderhirn gezeugten Bildern aber ist es umgekehrt. Da müssen Gedanken vorausgehen, um die Grundlage der Bilder abzugeben. Dies geschieht aber alles so schnell, daß es fast wie eins erscheint. Bei einiger Übung im Beobachten jedoch kann der Mensch sehr bald genau unterscheiden, welcher Art der Vorgang ist.

Eine weitere Folge dieser Erbsünde ist Verwirrung der Träume! Aus diesem Grunde können die Menschen heute nicht mehr den Wert auf Träume legen, der diesen eigentlich zukommen soll. Das normale kleine Gehirn würde die Träume, durch den Geist beeinflußt, klar und unverwirrt geben. Das heißt, es würden überhaupt nicht Träume sein, sondern Erleben des Geistes, das von dem kleinen Gehirn aufgenommen und wiedergegeben wird, während das vordere Gehirn im Schlafe ruht. Die jetzt überragende Stärke des Vorder- oder Tagesgehirnes aber übt auch noch während der Nacht ausstrahlend auf das so empfindsame hintere Gehirn seinen Einfluß aus. Dieses nimmt in seinem heutigen geschwächten Zustande die starken Ausstrahlungen des Vorderhirnes gleichzeitig mit dem Erleben des Geistes auf, wodurch ein Gemisch entsteht, wie die doppelte Belichtung einer photographischen Platte. Das ergibt dann die jetzigen unklaren Träume.

Der beste Beweis dafür ist, daß oft in den Träumen auch Worte und Sätze mit vorkommen, die nur aus der Tätigkeit des vorderen Gehirnes stammen, das ja allein Worte und Sätze formt, weil es enger an Raum und Zeit gebunden ist.

Deshalb ist der Mensch nun auch geistigen Warnungen und Belehrungen durch das hintere Gehirn nicht mehr oder doch nur unzulänglich zugängig, und dadurch viel mehr Gefahren preisgegeben, denen er durch geistige Warnungen sonst entgehen könnte!

So gibt es außer diesen genannten üblen Folgen noch viele, die der Eingriff des Menschen in die göttlichen Bestimmungen nach sich zog; denn in Wirklichkeit erstand alles Übel nur aus diesem einen doch jedermann heute so sichtbaren Verfehlen, das lediglich eine Frucht der Eitelkeit war, die durch das Erscheinen des Weibes in der Schöpfung erstand.

Der Mensch reiße sich deshalb endlich von den Folgen des Erbübels los, wenn er nicht verloren gehen will.

Mühe kostet natürlich alles, so auch dies. Der Mensch soll ja erwachen aus seiner Behaglichkeit, um endlich das zu werden, was er schon von Anfang an sein sollte! Förderer der Schöpfung und Lichtvermittler aller Kreatur!

86. Cit


Každý cit vytváří ihned obraz. Při tomto tvoření obrazu jest zú- častněn malý mozek, který má býti můstkem duše, aby ovládala tělo jeho pomocí. Jest to ona část mozku, která vám zprostředkuje sen. Tato část mozku jest opět ve spojení s předním mozkem, jehož čin- ností vznikají myšlenky, více vázané na prostor a čas. Z těchto myš- lenek se konečně skládá rozum.

Dávejte nyní dobrý pozor na postup! Při tom můžete ostře roze- znati, kdy k vám duch mluví v citu, nebo pocit v rozumu!

Činnost lidského ducha vyvolává ve sluneční pleteni cit a ovliv- ňuje tím současně malý mozek. To jest projev ducha. Tedy vlna síly, která vychází z ducha. Tuto vlnu cítí člověk přirozeně tam, kde jest duch v duši ve spojení s tělem, tedy v centru tak zvané sluneční ple- teně, která předává pohyb dále k malému mozku, který jest tím ovlivněn.

Tento malý mozek tvoří podle určitého druhu různorodého ovlivnění, podobně jako fotografická deska, ihned obraz průběhu, který duch chtěl, nebo který si duch ve své mocné síle svým chtěním vytvořil. Obraz beze slov! Přední mozek přijímá tento obraz a snaží se ho vylíčiti slovy. Tím vzniká tvoření myšlenek, které pak docházejí k projevu v řeči.

Celý průběh jest ve skutečnosti velmi prostý a jednoduchý. Chci ještě jednou opakovati: Duch za pomoci sluneční pleteně ovlivňuje daný mu můstek, vtiskuje tedy ve vlnách síly určité své chtění nástro- ji malého mozku, který mu byl za tím účelem dán. Tento malý mo- zek přijaté ihned podává dále přednímu mozku. Při tomto dalším podání stala se již malá změna zhuštěním, poněvadž malý mozek přiměšuje svůj vlastní druh. Nástroje, které má duch k volnému po- užití, pracují v lidském těle jako články řetězu, jež zapadají přesně do sebe. Ale všechny jen formují, jinak nemohou. Všechno jim přinese- né formují podle svého vlastního zvláštního druhu. Tak přijímá také přední mozek obraz, předaný mu malým mozkem a vtěsná ho při- měřeně svému poněkud hrubšímu druhu po prvé do užších pojmů prostoru a času. Tím jej zhutní a uvádí tak do makavějšího již jem- nohmotného světa myšlenkových forem. Přiléhavě tvoří však již také slova a věty, které pomocí orgánů řeči pronikají do jemné hrubo- hmotnosti jako vytvořené vlny zvukové, aby tam vyvolaly opět nový projev, který uvádí tyto vlny do pohybu. Mluvené slovo jest tedy projev obrazů prostřednictvím předního mozku. Přední mozek mů- že však také říditi směr projevu místo k orgánům řeči k orgánům pohybu. Tím vzniká místo slova písmo nebo čin.

To jest normální pochod činnosti lidského ducha ve hrubohmot- nosti, tak jak ho chtěl Stvořitel.

Jest to správná cesta, která by byla přivodila zdravý a správný vý- voj ve stvoření. Při tom by lidstvo nebylo mohlo zbloudit.

Avšak člověk vystoupil dobrovolně z této dráhy, která mu byla předepsána podstatou těla. Svévolně zasáhl do normálního chodu řetězu svých nástrojů a utvořil si z rozumu bůžka. Tím vynaložil veškerou sílu na výchovu rozumu a vyplýtval ji jednostranně jen na tento bod. Přední mozek jako výrobce namáhal se nepoměrně více vzhledem ke všem ostatním spolupracujícím nástrojům. To se přiro- zeně vymstilo. Stejnoměrná a společná práce všech jednotlivých článků řetězu byla přehozena a zadržena a tím byl porušen i každý správný vývoj. Nejvyšší napětí pouze předního mozku, trvající již po tisíciletí, vyhnalo jeho vzrůst daleko nad všechno ostatní. Následkem toho jest zatlačení činnosti všech zanedbaných částí, které při men- ším upotřebení nutně zůstávaly slabšími. K těm patří v první řadě malý mozek, který jest nástrojem ducha. Z toho vyplývá, že činnost vlastního lidského ducha byla nejen silně omezena, nýbrž často byla úplně  podvázána  a  vyloučena.  Možnost  správného  styku  ducha s předním mozkem přes můstek malého mozku jest zasypána. Spo- jení lidského ducha přímo s předním mozkem zůstává však úplně vyloučeno, poněvadž podstata tohoto předního mozku se k tomu vůbec nehodí. Jest úplně odkázán na plnou práci malého mozku, v jehož posloupnosti podle vůle Boží jest, chce-li správně vyplniti činnost, která mu přísluší. Přijímati výchvěvy ducha jest možno jen druhem malého mozku. Tento mozek nelze obejít. Přední mozek má ve své činnosti připravovati již přechod k jemnohmotnosti a jemné hrubohmotnosti a proto jest také zcela jiné a mnohem hrubší pova- hy.

V jednostranném velkopěstění předního mozku spočívá dědičný hřích pozemského člověka proti Bohu, nebo lépe řečeno proti Bož- ským zákonům, které jsou skryty ve správném uložení a funkci všech tělesných nástrojů právě tak, jako v celém stvoření. Dodržení správ- ného rozdělení  bylo  by  neslo  v sobě  i  správnou  a  přímou  cestu k vzestupu pro lidského ducha. Ale tak člověk ve své domýšlivosti a ctižádosti zasáhl do sítě zdravého působení, vytrhl z ní jednu část a pěstoval ji zvláště, nedbaje všech ostatních. To muselo přivoditi ne- rovnost a poruchy. Je-li však takovým způsobem zadržen běh přiro- zeného dění, musí býti nezbytným následkem toho onemocnění a selhání a na konec divoký zmatek a zhroucení.

Zde však nepřichází v úvahu jen tělo, nýbrž v první řadě duch! Tímto přehmatem nestejnoměrné výchovy obou mozků byl během tisíciletí trvalým zanedbáváním zadní mozek potlačen a tím byl spou- tán duch ve své činnosti. Stalo se to dědičným hříchem, protože jedno- stranné přepěstění předního mozku bylo časem dáno již každému dítěti jako hrubohmotné dědictví. Tím se dítěti již předem neuvěři- telně ztěžuje  duchovní  probuzení  a  zesílení,  protože  potřebný k tomu můstek zadního mozku nezůstal mu již tak lehce schůdným a velmi často byl i přerušen.

Člověk ani netuší, jaká ironie, která ho silně odsuzuje, jest ve vý- razech, které vytvořil: „Veliký a malý mozek!“ Nemůže býti strašlivě- ji vyslovena obžaloba proti jeho přehmatu do Božského určení! Přesně tím označuje to nejhorší ze své pozemské viny, poněvadž jemný nástroj hrubohmotného těla, který mu má na této zemi slou- žiti, zmrzačil ve své rouhavé svéhlavosti takovým způsobem, že ten- to nástroj nejen, že mu nemůže sloužiti tak, jak to bylo Stvořitelem předurčeno, nýbrž že ho dokonce musí vésti do hlubin záhuby! Lidé se tím provinili daleko více než pijáci nebo ti, kdo své tělo hubí ho- věním všem náruživostem.

A teď si k tomu ještě osobují, že se jim má Bůh učiniti tak sro- zumitelným, aby tomu mohli rozuměti ve svévolně pokrouceném příbytku svého těla! Ke spáchanému již zlému činu ještě i tento po- žadavek!

Člověk by mohl v přirozeném vývoji vystoupiti lehce a radostně po stupních do světlých výšin, kdyby nebyl zasáhl zlovolnou rukou do Božího díla! Kletba mu, nechopí-li se teď vděčně poslední zá- chranné kotvy! Zkáza na něho, aby nemohl páchat a šířit ještě více běd a hříchů tak jako utrpení bližních, jako se to dosud dělo. Nebylo jinak možno, nežli že takové zmrzačené mozky upadly v šílené veli- kášství, jaké ještě dnes mají v nejhojnější míře. Člověk budoucnosti bude míti normální mozky, které se ve stejnoměrné práci budou pak vzájemně jen harmonicky podporovat. Zadní mozek, který se jme- nuje malým  proto,  že  zakrněl,  zesílí  následkem  toho,  že  dojde k pravé činnosti, až bude ve správném poměru k přednímu mozku. Pak tu bude také opět soulad a všechno křečovitě zkroucené a ne- zdravé musí zmizet!

Nyní však k dalším následkům dosud tak nesprávného způsobu života. Poměrně příliš malý zadní mozek působí dnes opravdově hledajícím lidem obtíže, protože nerozeznávají, co jest v nich pravý cit a co jen pouhý pocit. Řekl jsem již dříve: Pocit jest výplod před- ního mozku. Myšlenky předního mozku působí na tělesné nervy, které ve zpětném vyzařování vnucují přednímu mozku podnět k tak zvané obraznosti či fantasii.

Fantasie jsou obrazy, které vytváří přední mozek. Nelze jich srovnati s obrazy, které vytváří malý mozek pod nátlakem ducha! Zde máme rozdíl mezi výrazem citu, který jest projevem činnosti ducha a mezi výsledky pocitu, který vychází z tělesných nervů. Obojí vytváří obrazy, které nevědoucí těžce rozlišuje, nebo jich nerozezná- vá vůbec vzdor tak velikému rozdílu, jaký mezi nimi jest. Obrazy citu jsou pravé a jest v nich skryta živá síla. Avšak obrazy pocitu čili fan- tasie jsou přeludy z vypůjčené síly.

Kdo zná postup ve veškerém stvoření a přísně pozoruje sám se- be, pro toho jest tento rozdíl lehký.

U obrazů citu v činnosti malého mozku jako můstku pro ducha objevuje  se  bezprostředně  nejdříve  obraz  a  teprve  pak  přechází v myšlenky a tím pomocí myšlenek se pak ovlivňuje pocitový život těla.

Při obrazech, které jsou výplody předního mozku, jest tomu však obráceně. Zde musí myšlenky předcházeti, aby daly obrazům podklad. To se však stává tak rychle, že se to zdá býti téměř jedno. Při jistém cviku v pozorování může však člověk velmi brzy rozpoznati, jakého druhu jest postup.

Dalším následkem  tohoto  dědičného  hříchu  jest  zmatek  snů! Z toho důvodu nemohou dnešní lidé přikládati již snům tu cenu, která jim vlastně přísluší. Normální malý mozek, ovlivněný duchem, podal by sny jasné a nezmatené. To znamená, že by to vůbec nebyly sny, nýbrž prožití ducha, které přijímá a tlumočí malý mozek v době, kdy přední mozek ve spánku odpočívá. Avšak dnes převládající síla předního nebo denního mozku vyzařuje také i v noci a má vliv na citlivý zadní mozek. Tento zadní mozek ve svém dnešním zeslabe- ném  stavu  přijímá  silná  vyzařování  předního  mozku  současně s prožitím ducha a tím vzniká směs, jako při dvojitém osvětlení fo- tografické desky. Výsledkem toho jsou pak nynější nejasné sny.

Nejlepším důkazem toho jest, že ve snech často se vyskytují také slova a věty, které mají původ jenom v činnosti předního mozku, který jedině tvoří slova a věty, protože jest úžeji vázán na prostor a čas.

Proto člověk již není vůbec, nebo jen nedostatečně, přístupen duchovním výstrahám a poučením prostřednictvím zadního mozku. Tím jest více vydán různým nebezpečím, kterým by jinak za pomoci duchovních výstrah mohl uniknouti!

Kromě těchto jmenovaných zlých následků jest jich ještě mno- hem více, jež byly přivozeny zásahem člověka do Božských určení. Ve skutečnosti vzniklo přece všechno zlo jen z tohoto jediného, dnes každému viditelného pochybení. Toto pochybení bylo jen výplodem ješitnosti, která vznikla objevením se ženy ve stvoření.

Nechť se tedy člověk konečně vytrhne z následků dědičného zla, nechce-li býti ztracen.

Všechno ovšem vyžaduje námahu a tak i toto. Člověk se pře- ce probudit ze své pohodlnosti, aby se konečně stal tím, čím měl býti již od počátku: Podporovatelem stvoření a zprostředkovatelem Svět- la všem tvorům!