Interaktivy preklad PG


7. Die Erschaffung des Menschen


„Gott schuf den Menschen nach seinem Ebenbilde und hauchte ihm seinen Odem ein!“ Das sind zwei Begebenheiten: das Schaffen und das Beleben!

Beide Vorgänge waren wie alles streng den bestehenden göttlichen Gesetzen unterworfen. Nichts kann außer dem Rahmen derselben treten. Kein göttlicher Willensakt wird sich diesen den göttlichen Willen selbst tragenden unverrückbaren Gesetzen gegenüberstellen. Auch jede Offenbarung und Verheißung erfolgt im Hinblick auf diese Gesetze und muß sich in diesen erfüllen, nicht anders!

So auch die Menschwerdung auf der Erde, die ein Fortschritt der gewaltigen Schöpfung war, der Übergang des Grobstofflichen in einen ganz neuen, gehobenen Entwicklungsabschnitt.

Von der Menschwerdung zu sprechen bedingt das Wissen von der feinstofflichen Welt; denn der Mensch in Fleisch und Blut ist als förderndes Bindeglied geschoben zwischen den feinstofflichen und den grobstofflichen Schöpfungsteil, während seine Wurzel in dem Reingeistigen bleibt.

„Gott schuf den Menschen nach seinem Ebenbilde!“ Dieses Schaffen oder Erschaffen war eine lange Kette der Entwicklung, die sich streng innerhalb der von Gott selbst in die Schöpfung gewobenen Gesetze abspielte. Von dem Höchsten eingesetzt, arbeiten diese Gesetze eisern, unentwegt an der Erfüllung seines Willens, selbsttätig als ein Stück von ihm der Vollendung entgegen.

So auch mit der Erschaffung des Menschen als Krone des ganzen Werkes, in dem sich alle Arten vereinigen sollten, die in der Schöpfung lagen. Deshalb wurde in der grobstofflichen Welt, der irdisch sichtbaren Materie, nach und nach in der Fortentwicklung das Gefäß geformt, in das ein Funke aus dem Reingeistigen gesenkt werden konnte, der unsterblich war. Durch das andauernd strebende Formen entstand mit der Zeit das höchstentwickelte Tier, das denkend sich schon verschiedener Hilfsmittel zum Lebensunterhalte und zur Verteidigung bediente. Wir können auch heute niedere Tierarten beobachten, die sich einzelner Hilfsmittel zur Erlangung und Aufbewahrung ihrer Lebensbedürfnisse bedienen, und die zur Verteidigung oft verblüffende Schlauheit zeigen.

Die vorhin erwähnten höchstentwickelten Tiere, die mit den stattgefundenen Erdumwälzungen hinweggenommen wurden, bezeichnet man heute mit dem Namen „Urmenschen“. Sie aber Vorfahren der Menschen zu nennen, ist ein großer Irrtum! Mit demselben Rechte könnte man die Kühe als „Teilmütter“ der Menschheit bezeichnen, da die größte Zahl der Kinder in den ersten Monaten ihres Lebens die Milch der Kühe direkt zum Aufbau ihres Körpers brauchen, durch ihre Hilfe also lebensfähig bleiben und wachsen. Viel mehr hat das edle und denkende Tier „Urmensch“ auch nicht mit dem wirklichen Menschen zu tun; denn der grobstoffliche Körper des Menschen ist weiter nichts als das unerläßliche Hilfsmittel, das er braucht, um in dem grobstofflich Irdischen nach jeder Richtung hin wirken zu können und sich verständlich zu machen.

Mit der Behauptung, daß der Mensch vom Affen abstamme, wird buchstäblich „das Kind mit dem Bade ausgeschüttet!“ Es ist damit weit über das Ziel hinausgegriffen. Ein Teilvorgang zur alleinigen Volltatsache erhoben. Die Hauptsache fehlt dabei!

Es würde zutreffen, wenn der Körper des Menschen tatsächlich „Der Mensch“ wäre. So aber ist der grobstoffliche Körper nur seine Bekleidung, die er ablegt, sobald er in die Feinstofflichkeit zurückkehrt.

Wie erfolgte nun die erste Menschwerdung?

Nach dem Höhepunkte in der grobstofflichen Welt mit dem vollendetsten Tiere mußte eine Veränderung zur Weiterentwicklung kommen, wenn kein Stillstand eintreten sollte, der mit seinen Gefahren Rückgang werden konnte. Und diese Veränderung war vorgesehen und kam: Als Geistfunken ausgegangen, durch die feinstoffliche Welt alles erneuernd und hebend gezogen, stand an deren Grenze in dem Augenblicke, als das grobstofflich-irdische Gefäß in seiner Entwicklung den Höhepunkt erreicht hatte, der feinstofflich-geistige Mensch ebenfalls fertig bereit, sich mit dem Grobstofflichen zu verbinden, um dieses zu fördern und zu heben.

Während also das Gefäß in der Grobstofflichkeit herangereift erschaffen war, hatte sich die Seele in der Feinstofflichkeit so weit entwickelt, daß sie genügend Kraft besaß, bei Eintritt in das grobstoffliche Gefäß ihre Selbständigkeit zu bewahren.

Die Verbindung dieser beiden Teile bedeutete nun eine innigere Vereinigung der grobstofflichen Welt mit der feinstofflichen Welt bis hinauf in das Geistige.

Erst dieser Vorgang war die Geburt des Menschen!

Die Zeugung selbst ist auch heute noch bei den Menschen ein rein tierischer Akt. Höhere oder niedere Empfindungen dabei haben mit dem Akte selbst nichts zu tun, aber sie bringen geistige Auslösungen, deren Wirkungen in der Anziehung unbedingter Gleichart von großer Bedeutung werden.

Rein tierischer Art ist auch die Entwicklung des Körpers bis zur Mitte der Schwangerschaft. Rein tierisch ist eigentlich nicht der richtige Ausdruck, sondern ich will es mit rein grobstofflich bezeichnen.

Erst in der Mitte der Schwangerschaft, bei einer bestimmten Reife des werdenden Körpers, wird der für die Geburt vorgesehene Geist inkarniert, der bis dahin sich viel in der Nähe der werdenden Mutter aufhält. Das Eintreten des Geistes löst die ersten Zuckungen des kleinen sich entwickelnden grobstofflichen Körpers aus, also die ersten Kindesbewegungen. Hier entsteht auch das eigenartig beseligte Gefühl des schwangeren Weibes, bei dem von diesem Augenblick an ganz andere Empfindungen eintreten: das Bewußtsein der Nähe des zweiten Geistes in ihr, das Fühlen desselben. Und je nach Art des neuen, zweiten Geistes in ihr werden auch ihre eigenen Empfindungen sein.

So ist der Vorgang bei jeder Menschwerdung. Nun aber zurück zur ersten Menschwerdung.

Es war also der große Abschnitt in der Entwicklung der Schöpfung gekommen: Auf der einen Seite in der grobstofflichen Welt stand das höchstentwickelte Tier, das den grobstofflichen Körper als Gefäß für den kommenden Menschen liefern sollte, auf der anderen Seite in der feinstofflichen Welt stand die entwickelte Menschenseele, die der Verbindung mit dem grobstofflichen Gefäß entgegenharrte, um damit allem Grobstofflichen einen weiteren Aufschwung zur Durchgeistigung zu geben.

Als nun ein Zeugungsakt zwischen dem edelsten Paare dieser hochentwickelten Tiere erfolgte, wurde zur Stunde der Inkarnierung nicht wie bisher eine Tierseele *(Vortrag Nr. 49: Der Unterschied im Ursprung zwischen Mensch und Tier), sondern an dessen Stelle die dafür bereitstehende Menschenseele inkarniert, die den unsterblichen Geistesfunken in sich trug. Die feinstofflichen Menschenseelen mit vorwiegend positiv entwickelten Fähigkeiten inkarnierten sich der Gleichart entsprechend in männliche Tierkörper, die mit vorwiegend negativen, zarteren Fähigkeiten in die ihrer Art näher kommenden weiblichen Körper *(Vortrag Nr. 78: Geschlecht).

Dieser Vorgang gibt keinen Stützpunkt zu der Behauptung, daß der Mensch, der seinen wirklichen Ursprung im Geistigen hat, von dem Tiere „Urmensch“ abstamme, der nur das grobstoffliche Übergangsgefäß dazu liefern konnte. Es würde auch heute den stärksten Materialisten nicht einfallen, sich unmittelbar verwandt mit einem Tiere zu betrachten, und doch ist jetzt wie damals eine enge Körperverwandtschaft, also eine grobstoffliche Gleichart vorhanden, während der wirkliche „lebende“ Mensch, also das eigentliche geistige „Ich“ des Menschen in gar keiner Gleichart oder Ableitung zu dem Tiere steht.

Nach der Geburt des ersten Erdenmenschen stand nun dieser in Wirklichkeit allein, elternlos, da er die Tiere trotz deren hoher Entwicklung nicht als Eltern erkennen konnte und keine Gemeinschaft mit ihnen zu haben vermochte.

Die Frau sollte und konnte nun in Wirklichkeit durch ihre wertvolleren geistigen Eigenschaften vollkommener sein als der Mann, wenn sie sich nur bemüht hätte, die ihr gegebenen Empfindungen mehr und mehr harmonisch abzuklären, wodurch sie eine Macht geworden wäre, die umwälzend und hochfördernd in der ganzen grobstofflichen Schöpfung wirken mußte. Leider aber hat gerade sie in erster Linie versagt, da sie sich zum Spielball der ihr zugeteilten starken Empfindungskräfte hingab, die sie dazu noch trübte und verunreinigte durch Gefühl und Fantasie.

Welch tiefer Sinn liegt in der biblischen Erzählung von dem Naschen von dem Baume der Erkenntnis! Wie das Weib, durch die Schlange dazu angeregt, dem Manne den Apfel reichte. Besser konnte der Vorgang in der Stofflichkeit bildlich gar nicht ausgedrückt werden.

Das Apfelreichen, von dem Weibe ausgehend, war das Sichbewußtwerden des Weibes ihrer Reize dem Manne gegenüber, und das gewollte Benützen derselben. Das Nehmen und Essen des Mannes aber war dessen Eingehen darauf mit dem erwachenden Drange, die Aufmerksamkeit des Weibes nur auf sich zu lenken, indem er begann, sich durch Ansammeln von Schätzen und Aneignung verschiedener Werte begehrenswert zu machen.

Damit begann das Großziehen des Verstandes, mit seinen Nebenerscheinungen der Gewinnsucht, Lüge, Unterdrückung, dem sich die Menschen zuletzt völlig unterwarfen und somit sich freiwillig zu Sklaven ihres Werkzeuges machten. Mit dem Verstande aber als Herrscher ketteten sie sich in unvermeidbarer Folge nach dessen eigener Beschaffenheit auch fest an Raum und Zeit, und verloren damit die Fähigkeit, etwas zu erfassen oder zu erleben, was über Raum und Zeit erhaben ist, wie alles Geistige, Feinstoffliche. Das war die vollständige Abtrennung von dem eigentlichen Paradiese und von der feinstofflichen Welt, die sie sich selbst zuzogen; denn unabwendbar war es nun, daß sie alles Geistig-Feinstoffliche, das weder Raum noch Zeit kennt, mit ihrem durch den Verstand fest an Raum und Zeit gebundenen und damit eng begrenzten Gesichtskreis ihres Begriffsvermögens nicht mehr „verstehen“ konnten. So wurden für die Verstandesmenschen die Erlebnisse und das Schauen der Empfindungsmenschen, sowie auch die unverstandenen Überlieferungen zu „Märchen“. Die an Zahl immer mehr zunehmenden Materialisten, also die Menschen, die nur noch die grobe, an Raum und Zeit gebundene Materie anzuerkennen fähig sind, lachten zuletzt spöttelnd über die Idealisten, denen durch ihr viel größeres und erweitertes Innenleben der Weg zu der feinstofflichen Welt noch nicht ganz verschlossen war, und schalten sie Träumer, wenn nicht Narren oder sogar Betrüger.

Doch heute stehen wir endlich dicht vor der Stunde, wo der nächste große Abschnitt in der Schöpfung kommt, der unbedingter Aufschwung ist und das bringt, was schon der erste Abschnitt mit der Menschwerdung bringen sollte: Die Geburt des durchgeistigten Vollmenschen!

Des Menschen, der fördernd und veredelnd auf die ganze grobstoffliche Schöpfung wirkt, wie es der eigentliche Zweck der Menschen auf der Erde ist. Dann ist kein Raum mehr für den niederhaltenden, an Raum und Zeit geketteten Materialisten. Ein Fremder wird er sein in allen Landen, heimatlos. Er wird verdorren und vergehen wie Spreu, die sich vom Weizen scheidet. Habt acht, daß Ihr bei dieser Scheidung nicht zu leicht befunden werdet!

7. Stvoření člověka


„Bůh stvořil člověka k svému obrazu a vdechl do něho svůj dech!“ To jsou dvě události: Stvoření a oživení.

Oba tyto jevy, tak jako vše, byly podrobeny stávajícím Božským zákonům. Nic nemůže vystoupiti z jejich rámce. Žádný Božský akt vůle nepostaví se proti těmto neochvějným zákonům, které chovají v sobě samotnou Božskou vůli. I každé zjevení a zaslíbení děje se pouze podle těchto zákonů a musí se splniti v nich, ne jinak!

Tak bylo tomu i při vtělení člověka na zemi. Toto vtělení bylo pokrokem mocného stvoření, bylo přechodem hrubohmotného do zcela nového, povzneseného oddílu vývoje.

Mluviti o vtělení člověka podmiňuje znalost jemnohmotného světa, protože člověk z masa a krve je vsunut jako pokračující spojo- vací článek mezi jemnohmotnou a hrubohmotnou část stvoření, zatím co jeho kořen tkví v čistě duchovním.

Bůh stvořil člověka k obrazu svému! Toto působení nebo stvo- ření bylo dlouhým řetězem vývoje, který se odehrával přísně uvnitř zákonů, vetkaných Bohem samým do stvoření. Nejvyšším stanove- ny, pracují tyto zákony železně a neodvratně na plnění jeho vůle. Tyto zákony pracují samočinně jako část stvoření ke zdokonalení tohoto stvoření.

Tak je tomu i se stvořením člověka, jakožto koruny celého díla. V člověku měly se sloučiti všecky druhy, které byly ve stvoření. Pro- to se v hrubohmotném světě, v pozemsky viditelné hmotě znenáhla v trvalém vývoji formovala nádoba, do které mohla býti z čistě du- chovního vnořena jiskra, jež byla nesmrtelná. Trvale usilujícím for- mováním a vývojem vzniklo časem nejvýš vyvinuté zvíře, které pře- mýšlivě používalo již různých pomocných prostředků k zajištění života a k obraně. I dnes můžeme pozorovati nižší druhy zvířat, kte- rá používají různých prostředků k dosažení a zachování svých život- ních potřeb a v obraně projevují často překvapující chytrost.

Již zmíněná nejvýš vyvinutá zvířata, která vymizela s nastalými pozemskými  převraty,  označujeme  dnes  jménem  „pračlověk“.  Je

však velikým omylem nazývati je předky člověka! Tímže právem mohli bychom označiti krávy jako „částečné matky“ lidstva, protože pře- vážný počet dětí v prvních měsících svého života potřebuje přímo k výstavbě  svého těla kravského mléka. A  tak rostou a zůstávají schopny života pomocí krav. Ušlechtilé a myslící zvíře „pračlověk“ nemá také se skutečným člověkem více společného. Hrubohmotné tělo člověka není přece ničím jiným než nezbytným prostředkem, jehož člověk potřebuje, aby v hrubohmotném pozemském mohl všestranně působiti a učiniti se srozumitelným.

Tvrzením,   že   člověk   pochází   z opice,   doslova   „vylévá   se s koupelí i dítě “! Je tu daleko přestřeleno. Část děje povznáší se tím na celou skutečnost. Chybí tu hlavní věc!

Bylo by to pravda, kdyby lidské tělo bylo skutečně „člověkem“. Zatím však je hrubohmotné tělo jen jeho šatem, který odkládá, jakmile se vrací do jemnohmotnosti.

Jak se tedy událo první vtělení člověka?

Když vývoj ve stvoření dosáhl v nejvyvinutějším zvířeti svého vr- cholu ve světě hrubohmotném, musela nadejíti změna k vývoji dal- šímu. Jinak by nastala stagnace. Nebezpečí stagnace znamenalo by krok zpět. Tato změna byla předvídána a nadešla: Když vytryskly duchovní jiskry a pronikly jemnohmotným světem, v němž všechno obnovovaly a povznášely, stály tu konečně na jeho hranici v té chvíli, kdy hrubohmotně pozemská nádoba dosáhla vrcholu svého vývoje.

Byl tu tedy současně pohotově jemnohmotně duchovní člověk, připraven ke spojení s hrubohmotným, které má povzbuzovati a povznášeti.

Zatím tedy co dozrávalo vytvoření nádoby v hrubohmotnosti, vyvinula se duše v jemnohmotnosti tak dalece, že měla dostatek síly zachovati si při vstupu do hrubohmotné nádoby svou samostatnost.

Spojení obou těchto dílů znamenalo tedy vroucnější sloučení svě- ta   hrubohmotného    se    světem    jemnohmotným    až    vzhůru k duchovnu.

Teprve tento děj byl zrozením člověka!

Plození samo jest ještě i dnes u lidí čistě zvířecím aktem. Vzneše- né nebo nízké city nemají s tímto aktem co činit. Přivozují však ta-

kové duchovní výboje, že jejich účinky nabývají velikého významu tím, že určují přitahování nezbytně stejného druhu.

Až do poloviny těhotenství vyvinuje se také tělo čistě zvířecím způsobem. „Čistě zvířecí“ není vlastně pravý výraz. Chci ho raději označiti jako čistě hrubohmotný.

Ke zrození určený duch vtěluje se teprve v polovici těhotenství při určité zralosti rostoucího těla. Tento duch zdržuje se do té doby ponejvíce v blízkosti nastávající matky. Vstup ducha vyvolává první záchvěvy v hrubohmotném vyvinujícím se tělíčku, tedy první dětské pohyby. Zde je také původ onoho podivně blaživého pocitu těhotné ženy. Od této chvíle nastupují u ní zcela jiné city: Ona je si vědoma blízkosti druhého ducha v sobě a pociťuje ho. Podle druhu a povahy tohoto nového druhého ducha v ní jsou i její vlastní city.

Takový je postup při každém vtělení. Ale vraťme se ke vtělení prvního člověka.

Nadešel tedy veliký oddíl ve vývoji stvoření: Na jedné straně ve hrubohmotném světě stálo nejvýš vyvinuté zvíře, které mělo poskyt- nouti hrubohmotné tělo jako nádobu pro příštího člověka. Na druhé straně ve světě jemnohmotném stála vyvinutá lidská duše, která oče- kávala spojení s hrubohmotnou nádobou, aby všemu hrubohmot- nému dala další rozmach ke zduchovnění.

Když nyní nastal u nejušlechtilejšího páru těchto vysoce vyvinu- tých zvířat akt plození, nevtělila se jako doposud v hodině inkarnace duše zvířecí*), ale na jejím místě připravená k tomu duše lidská, která měla v sobě nesmrtelnou jiskru ducha. Jemnohmotné lidské duše s převážně positivně vyvinutými schopnostmi vtělovaly se násled- kem   stejnorodosti   do   zvířecích   těl   pohlaví   mužského.   Duše s převážně negativními, něžnějšími schopnostmi, vtělovaly se do těl ženských**), jež byly jejich druhu bližší.

Tento pochod neposkytuje žádné opory pro tvrzení, že člověk pochází ze zvířete „pračlověka“. Člověku, který má svůj skutečný původ v duchovnu, poskytlo zvíře „pračlověk“ jen hrubohmotnou přechodnou nádobu. Ani nejtužšímu materialistovi dnes nenapadne, aby se považoval za přímého příbuzného zvířete. A přece jest tu dnes, jako tehdy, těsná tělesná příbuznost, tedy hrubohmotná stejno- rodost. Skutečný „živý“ člověk, tedy vlastní duchovní „já“ člověka není však nijak stejnorodé se zvířetem nebo od zvířete odvozené.

Po zrození prvního pozemského člověka stál tento člověk ve skutečnosti osamocen, bez rodičů. Nemohl uznati zvířata vzdor vy- sokému jejich vývoji jako rodiče a nemohl míti s nimi žádného spo- lečenství.

Žena mohla a měla následkem svých cennějších duchovních vlastností býti dokonalejší než muž. Měla se ovšem snažiti, aby zjas- ňovala stále harmoničtěji dané jí city, čímž by se byla stala mocí, kte- rá v celém hrubohmotném stvoření musela nutně působiti převratně a vysoce povzbudivě. Ale bohužel, právě ona selhala v první řadě, protože se dala za hříčku mocným citovým silám, které jí byly přidě- leny. Tyto city ještě dokonce zkalila a znečistila pocity a obrazností.

Jaký hluboký smysl je v biblickém příběhu o mlsání ze stromu poznání, když žena, hadem k tomu podnícena, podala muži jablko! Obrazně nemohl býti lépe vyjádřen tento postup ve hmotnosti.

Toto podání jablka ženou znamená, že žena uvědomila si své pů- vaby oproti muži a že jich chtěla využíti. Že muž bral a jedl znamená, že na to přistoupil a že se v něm probudil pud, aby na sebe upoutal ženinu pozornost. Začal se dělati žádoucím tím, že hromadil poklady a osvojoval si různé hodnoty.

Tím začala výchova rozumu se všemi průvodními jevy, ziskuchti- vostí, lží a útiskem. Lidé se mu na konec zcela podrobili a učinili se tak dobrovolně otroky svého nástroje. Ale tím, že povýšili rozum na vládce, připoutali se v nevyhnutelných důsledcích povahy rozumu také pevně na prostor a čas. Tím pozbyli schopnosti pochopiti nebo prožíti něco, co je povzneseno nad prostor a čas, jako všechno du- chovní a jemnohmotné. To znamenalo úplné odloučení od vlastního ráje a od jemnohmotného světa. Toto odloučení přivodili si sami. Nevyhnutelným následkem toho bylo, že nedovedli již „chápati“ všechno duchovně jemnohmotné, které nezná času ani prostoru. Nemohli mu již rozuměti svým rozumem, lpícím na prostoru a času a v důsledku toho i úzce omezeným obzorem své chápavosti. Pro

rozumové lidi staly se zážitky a nazírání lidí citu, tak jako nepocho- pené tradice, „báchorkami“. Počtem stále rostoucí materialisté, tedy lidé, kteří jsou schopni poznávati jen hrubou, prostorem a časem omezenou hmotu, vysmáli se konečně idealistům. Těmto idealistům následkem jejich rozsáhlejšího a většího vnitřního života nebyla do- sud cesta k jemnohmotnému světu zcela uzavřena. Materialisté spílali jim snílků, ne-li bláznů nebo dokonce podvodníků.

Ale dnes stojíme konečně před hodinou, kdy nadejde příští veliký oddíl ve stvoření. Tento bude bezpodmínečným rozmachem a při- nese to, co měl přinésti již první oddíl vlivem vtělení člověka: Zro- zení zduchovnělého, dokonalého člověka!

Bude to zrození člověka, který povznese a přispěje k zušlechtění celého hrubohmotného stvoření, což je vlastním účelem člověka na zemi.  Pak  nebude  již  místa  pro  materialistu,  nízce  připoutaného k prostoru a času. Bude cizincem ve všech zemích, bez domova. Uschne a zajde jako pleva, odloučená od pšenice. Pozor, ať při tom- to třídění nejste nalezeni příliš lehkými!

 

*)              Přednáška č. 49: „Rozdíl v původu mezi člověkem a zvířetem.“

**)            Přednáška č. 78: „Pohlaví.“