Interaktivy preklad PG


Das vierte Gebot - Du sollst Vater und Mutter ehren!


Dieses Gebot ließ Gott der Menschheit einst durch Moses geben. Unsagbare Seelenkämpfe aber hat es ausgelöst. Wie manches Kind, wie manch Erwachsener hat schwer gerungen, um nicht in der gröbsten Weise gerade gegen dieses Gebot zu verstoßen. Wie kann ein Kind den Vater ehren, der sich zu einem Trunkenbold erniedrigt, oder eine Mutter, die dem Vater und dem ganzen Hause durch die Launen, durch ihr ungezügeltes Temperament, Mangel an Selbstzucht und so vieles andere die Stunden arg verbittert, und ein Aufkommen ruhiger Stimmung ganz unmöglich macht! Kann ein Kind die Eltern ehren, wenn es hört, daß sie sich gegenseitig hart beschimpfen, hintergehen, oder gar noch schlagen? So mancher eheliche Vorgang machte das Gebot den Kindern oft zur Qual, brachte Unmöglichkeiten der Erfüllung. Es wäre schließlich doch nur Heuchelei, sobald ein Kind behaupten wollte, eine Mutter noch zu ehren, wenn diese gegen Fremde sich viel freundlicher gebärdet als gegen ihren eigenen Mann, des Kindes Vater. Wenn es an ihr den Hang nach Oberflächlichkeit bemerkt, sie in der lächerlichsten Eitelkeit zur willenlosen Sklavin jeder Modetorheit sinken sieht, die sich so oft mit dem Begriff der ernsten, hohen Mutterschaft nicht mehr vereinen läßt, die alle Schönheit und Erhabenheit der Mutterwürde raubt,... woraufhin soll ein Kind dann noch freiwillige Verehrung für die Mutter finden? Was liegt schon in dem einen Worte: „Mutter!“ Was verlangt es aber auch. Ein Kind, das noch nicht mitvergiftet ist, muß unbewußt in sich empfinden, daß ein Mensch mit reifem, ernstem Geiste sich niemals wird entschließen können, seinen grobstofflichen Körper lediglich nur um der Mode willen bloßzustellen. Wie kann die Mutter dann dem Kinde heilig bleiben! Es sinkt natürliche Verehrung impulsiv herab zur leeren Form einer Gewohnheitspflicht, oder je nach Erziehung zu der selbstverständlichen Gesellschaftshöflichkeit, also zur Heuchelei, der jeder Seelenhochschwung fehlt. Gerade der Hochschwung, der warmes Leben in sich birgt! Der einem Kinde unentbehrlich ist und es bei dem Heranwachsen und dem Hinaustreten ins Leben wie ein sicheres Schild begleitet, schützt bei Anfechtungen aller Art, und der ihm innerlich ein starker Hort der Zuflucht bleibt, wenn es einmal in irgendwelche Zweifel kommt. Bis in das hohe Alter! Das Wort „Mutter“ oder „Vater“ sollte allezeit ein heißes, inniges Empfinden wachrufen, aus dem das Bild in voller Reinheit würdig vor die Seele tritt, warnend oder zustimmend, als Leitstern in dem ganzen Erdensein!

Und welch ein Schatz wird jedem Kinde nun genommen, wenn es seinen Vater oder seine Mutter nicht von ganzer Seele ehren kann!

Doch ist für diese Seelenqualen wiederum nur falsche Auffassung der Menschen dem Gebote gegenüber die Veranlassung. Falsch war die bisherige Ansicht, die den Sinn begrenzte und einseitig werden ließ, während doch nichts einseitig sein kann, was Gott gesendet hat. Noch unrichtiger aber war, daß man dieses Gebot entstellte, indem es nach dem menschlichen Ermessen verbessert werden sollte, bestimmter noch geformt durch einen Zusatz: „Du sollst Deinen Vater und Deine Mutter ehren!“ Dadurch wurde es persönlich. Das mußte zu Irrtümern hinführen; denn das Gebot heißt in der rechten Form nur: „Du sollst Vater und Mutter ehren!“

Es meint also nicht einzelne, bestimmte Personen, deren Art von vornherein nicht festgesetzt und nicht vorausgesehen werden kann. So Widersinniges kommt niemals in den göttlichen Gesetzen vor. Gott verlangt auf keinen Fall, etwas zu ehren, was geehrt zu werden nicht auch unbedingt ververdient!

Dieses Gebot umfaßt im Gegenteil anstatt Persönlichkeit einen Begriff der Vaterschaft und Mutterschaft. Es tritt also zuerst nicht an die Kinder, sondern die Eltern selbst heran, verlangt von diesen, Vaterschaft und Mutterschaft in Ehren zu erhalten! Das Gebot legt Eltern unbedingte Pflichten auf, sich ihrer hohen Aufgabe vollkommen stets bewußt zu sein, und damit auch die darin liegende Verantwortung vor Augen zu behalten.

Im Jenseits und im Licht lebt man nicht mit Worten, sondern in Begriffen.

Aus diesem Grunde kommt es vor, daß bei der Wiedergabe in dem Wort leicht eine Einschränkung dieser Begriffe vor sich geht, wie es in diesem Falle sichtbar wird. Doch wehe denen, die dieses Gebot nicht achteten, sich nicht bemühten, es in rechter Weise zu erkennen. Es gilt nicht als Entschuldigung, daß es bisher so vielfach nur falsch ausgelegt und falsch empfunden wurde. Die Folgen eines Nichteinhaltens des Gebotes machten sich schon bei der Zeugung und dem Eintreten der Seele geltend. Ganz anders würde es auf dieser Erde sein, wenn von den Menschen das einschneidende Gebot verstanden und erfüllet worden wäre. Ganz andere Seelen konnten dann zur Inkarnierung kommen, denen es nicht möglich war, einen Verfall der Sittlichkeit und der Moral in einem solchen Grade zuzulassen, wie es heute ist! Seht nur das Morden, seht die wüsten Tänze, seht die Orgien, in die sich heute alles steigern will. Gleichsam als Krönung des Triumphes schwüler Strömungen des Dunkels. Und sehet den verständnislosen Gleichmut, mit welchem man den Niedergang als etwas Richtiges oder schon stets Gewesenes entgegennimmt und sogar fördert.

Wo ist der Mensch, der sich bemüht, den Willen Gottes richtig zu erkennen, der sucht, sich hochschwingend die umfangreiche Größe zu erfassen, anstatt immer und immer wieder diesen großen Willen eigensinnig in die armselige Einschränkung des irdischen Gehirns zu pressen, das er zum Tempel des Verstandes machte. Er drückt sich damit selbst den Blick zu Boden wie ein Sklave, der in Ketten geht, statt ihn mit Freudenglanze weitend aufwärts zu erheben, um dem Strahle der Erkenntnis zu begegnen.

Seht Ihr denn nicht, wie ärmlich Ihr Euch stellt in jeder Auffassung von allem, was Euch aus dem Lichte kommt! Seien es nun Gebote, die Verheißungen, die Botschaft Christi, oder auch die ganze Schöpfung! Nichts wollt Ihr sehen, nichts erkennen! Ihr sucht ja gar nicht darnach, etwas wirklich zu verstehen! Ihr nehmt es nicht so, wie es ist, sondern bemüht Euch krampfhaft, immer wieder alles umzuformen in die niederen Anschauungen, denen Ihr Euch seit Jahrtausenden ergeben habt. Macht Euch doch endlich frei von diesen Überlieferungen. Die Kraft dazu steht Euch ja zur Verfügung. Jeden Augenblick. Und ohne daß Ihr Opfer bringen müßt. Aber mit einem Ruck, mit einem Willensakt muß es von Euch geworfen sein! Ohne etwas davon liebäugelnd zurückzuhalten. Sobald Ihr einen Übergang zu suchen Euch bemüht, werdet Ihr niemals von dem Bisherigen frei, sondern es zieht Euch immer wieder zäh zurück. Leicht kann es Euch nur sein, wenn Ihr mit einem Schnitte alles Alte trennt, und somit ohne alte Bürde vor das Neue tretet. Nur dann öffnet sich Euch das Tor, sonst bleibt es fest verschlossen. Und das bedarf nur eines wirklich ernsten Wollens. Ist das Geschehen eines Augenblicks. Genau wie das Erwachen aus dem Schlaf. Wenn Ihr dabei nicht gleich von Eurem Lager Euch erhebt, werdet Ihr wieder müde, und die Freude an dem neuen Tageswerk erschlafft, wenn sie nicht ganz verloren geht.

Du sollst Vater und Mutter ehren! Das macht Euch nun zu heiligem Gebot. Bringt die Vaterschaft und Mutterschaft zu Ehren! Wer weiß denn heute noch, welch große Würde darin liegt. Und welche Macht, die Menschheit zu veredeln! Darüber sollten sich die Menschen einmal klar sein, welche sich auf Erden hier verbinden, dann wird auch jede Ehe wirklich Ehe sein, im Geistigen verankert! Und alle Väter, Mütter nach den göttlichen Gesetzen ehrenwert!

Für Kinder aber wird dieses Gebot durch deren Eltern heilig und lebendig. Sie werden überhaupt nicht anders können, als den Vater und die Mutter von der Seele aus zu ehren, gleichviel, wie diese Kinder selbst geartet sind. Sie werden durch die Tatsache der Art der Eltern schon gezwungen sein. Und wehe dann den Kindern, welche das Gebot nicht völlig erfüllen. Es würde sich ein schweres Karma auf sie legen; denn der Grund dazu ist dann auch voll gegeben. Aber das Befolgen wird in Wechselwirkung bald zur Selbstverständlichkeit, zur Freude, zum Bedürfnis! Deshalb gehet hin und achtet die Gebote Gottes ernster als bisher! Das heißt, beachtet und erfüllet sie! Damit Ihr glücklich werdet! —

Čtvrté přikázání - Cti otce a matku!


Toto přikázání dal kdysi Bůh lidstvu teprve prostřednictvím Mojžíše. Ale ono vyvolalo nevýslovné duševní boje. Jak mnohé dítě, jak mnohý dospělý těžce bojovali, aby neporušili nejhrubším způso- bem právě toto přikázání. Jak může dítě ctíti otce, který se snižuje na opilce, nebo matku, která zle ztrpčuje dny otci i celému domu svými rozmary, svou nezkrocenou povahou a nedostatkem sebekázně. Znemožňuje tak mnohým vznik klidné nálady! Může dítě ctít rodiče, když slyší, že si navzájem hrubě nadávají, že se podvádějí nebo se perou? Mnohý manželský výjev zavinil, že toto přikázání bylo dětem mukou a znemožňoval jeho plnění. Bylo by to konečně jen pokry- tectví, kdyby dítě chtělo tvrdit, že ctí matku, když tato se chová vůči cizím lidem mnohem vlídněji než vůči svému muži, otci dítěte. Když pozoruje u ní sklon k povrchnosti a vidí, že v nejsměšnější marni- vosti klesá na bezvolnou otrokyni každé módní pošetilosti, která se často nedá ani srovnat s pojmem vážného, vznešeného mateřství a ubírá krásu a vznešenost mateřské důstojnosti! … Kde má pak ještě dítě najít dobrovolnou úctu k matce?

Co jen všechno jest ve slově: „Matka!“ Ale co také vyžaduje! Dí- tě, které není ještě spoluotráveno, musí bezděčně pociťovat v sobě, že člověk zralého, vážného ducha nebude se moci nikdy odhodlat, aby své hrubohmotné tělo obnažoval jen kvůli módě. Jak může pak matka zůstati dítěti ještě svatou! Přirozená úcta klesá impulsivně na prázdnou formu povinnosti ze zvyku, nebo podle výchovy na samo- zřejmou společenskou zdvořilost, tedy pokrytectví, jemuž chybí kaž- dý vysoký vzlet duše. Právě ten vysoký vzlet, ve kterém je teplý život! Je pro dítě nepostradatelný a při dorůstání a vstupu do života prová- zí ho jako bezpečný štít, chrání při pokušení všeho druhu a zůstává mu vnitřně mocným útočištěm, ocitne-li se kdy v nějakých pochyb- nostech. Až do vysokého stáří! Slovo „otec“ nebo „matka“ mělo by za všech dob vzbudit vřelý, upřímný cit, v němž vynoří se před duší obraz plný čistoty a důstojnosti, aby varoval nebo souhlasil jako vůdčí hvězda v celém pozemském životě!

A jaký poklad bere se každému dítěti, když svého otce nebo mat- ku nemůže ctíti celou duší!

A přece podnětem pro tato duševní muka jest jen nesprávné lid- ské pojetí čtvrtého přikázání. Dosavadní názor, který omezoval smy- sl a činil ho jednostranným, byl nesprávný. Co Bůh poslal, nemůže býti jednostranným. Ještě nesprávnějším však bylo, že se toto přiká- zání znetvořilo a mělo býti opraveno a podle lidského měřítka zfor- mováno ještě zdůrazněním: Cti otce svého a matku svou! Tím se vše zosobnilo. To muselo vésti k omylům, protože přikázání ve správné formě zní jen: Cti otce a matku!

Nemíní tedy jednotlivé určité osoby, jichž druh nelze předen stano- viti a předvídati. Něco tak protismyslného v Božských  zákonech není. Bůh nežádá v žádném případě, aby se ctilo něco, co úcty neza- sluhuje!

Toto přikázání místo osobnosti obsahuje naopak pojem otcovství a mateřství. Neobrací se tedy v první řadě na děti, ale na rodiče sa- motné, od nich žádá, aby měli v úctě otcovství a mateřství. Přikázání ukládá rodičům nezbytné povinnosti, aby si byli stále dokonale vě- domi svého vznešeného úkolu a měli před očima zodpovědnost, v něm spočívající.

V záhrobí a ve Světle nežije se ve slovech, nýbrž v pojmech. Pro- to se stává, že při opětovném vypravování slovy lehce nastane ome- zení těchto pojmů, jak je zřejmo v tomto případě. Ale běda těm, kdo nedbali tohoto přikázání a nestarali se, aby je poznali v pravém smyslu. Neplatí jako výmluva, že dosud bylo namnoze jen špatně vykládáno a falešně procítěno. Následky nedodržení přikázání uplat- nily se již při plození a při vstupu duše. Zcela jinak by bylo na zemi, kdyby lidé byli chápali a plnili toto důležité přikázání. Zcela jiné duše mohly tu přijíti ke vtělení, které by nemohly připustit úpadek mrav- nosti a morálky v takové míře, jak je tomu dnes! Pohleďte na vraždy, na pusté tance, na orgie, k nimž se dnes všechno stupňuje. Jako vr- chol vítězství dusných výparů temna. A pohleďte na tu nepochopitelnou lhostejnost, s jakou se přijímá, ba podporuje tento úpadek jako něco správného, ba jako něco, co tu bylo vždy.

Kde jest člověk, který se snaží správně poznávati vůli Boží, který hledí ve vysokém vzletu chápati obsáhlou velikost, místo aby stále a stále tuto velikou vůli svévolně vtěsnával do ubohého omezení po- zemského mozku, který učinil chrámem rozumu? Sám si tím klopí zrak k zemi jako otrok, který chodí v poutech, místo aby upíral roz- šířený pohled radostně vzhůru, kde by se setkal s paprskem poznání. Což nevidíte, jak uboze se stavíte proti každému pochopení všeho,

co vám přichází ze Světla? Nechť jsou to přikázání, zaslíbení, posel- ství Kristovo nebo i celé stvoření! Nic nechcete viděti, nic poznati! Ani se nesnažíte něčemu skutečně rozuměti! Neberete to tak, jak to je, ale snažíte se křečovitě vždy znovu všecko přeformovat do nízkých názorů, jimž jste se oddávali po tisíciletí. Osvoboďte se konečně z těchto tradic. Vždyť síla k tomu jest vám k službám. V každém okamžiku. Není vám při tom třeba přinášet oběti. Musíte to svrh- nout jedním trhnutím, jediným činem vůle! Nic si z toho nesmíte zamilo- vaně ponechávat. Jakmile usilujete najít přechod, nezbavíte se dosa- vadního nikdy. Vždy vás to potáhne příliš zpět. Může to pro vás býti lehké, odloučíte-li všechno staré jediným řezem a předstoupíte tím před nové bez starého břemene. Jen pak otevře se vám brána. Jinak zůstává pevně uzavřena. K tomu jest zapotřebí jen skutečně vážného chtění. Jest to děj jednoho okamžiku. Právě jako probuzení ze spán- ku.  Nepozdvihnete-li  se  ihned  z lůžka,  znavíte  se  opět  a  radost z nového denního díla ochabne, neztratí-li se docela.

Cti otce a matku! To si učiňte svatým přikázáním. Přiveďte ke cti otcovství a mateřství. Kdopak dnes ještě ví, jaká jest v nich velká důstojnost a jaká moc k zušlechtění lidstva! To měli by si ujasnit lidé, kteří se dnes na zemi spojují. Pak bude také každé manželství sku- tečně manželstvím, zakotveným v duchovnu! A všichni otcové a matky budou podle Božských zákonů cti h o d n i !

Pro děti bude toto přikázání skrze jejich rodiče svatým a živým. Nebudou moci vůbec jinak, než ctíti otce a matku z celé duše. Ne- chť jsou tyto děti jakkoliv uzpůsobeny. Budou již nuceny skutečnos- tí druhu a způsobu rodičů. Běda pak těm dětem, které neplní přikázání dokonale. Bude jim uložena těžká karma. Pak je k ní také dán plný podklad. Ale poslušnost stane se ve zvratném působení samo- zřejmostí, radostí a potřebou. Proto jděte a dbejte přikázání Božích opravdověji než dosud. To jest dbejte jich a plňte je, abyste byli šťastni! –